Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 „Mor na ty vaše rody...!“

 Romeo a Julie

Chodníky hlavních tříd Arminského hlavního města Kingtownu jsou většinou dlážděny mramorovými deskami. Mládež toho města soudí, že proto, aby se jim líp jezdilo na prkýnku s kolečky, které se nazývá skateboard; svůj názor pochopitelně bez váhání uvádějí do praxe. Je věcí cti každého kluka (dívenky jim v tom úspěšně konkurují) proplétat se mezi ostatními chodci, pokud možno o vlas se vyhýbat a nikoho se stejně nedotknout. Když to nejde jinak, je lepší spadnout sám, protože kdo někoho shodí, posměchu se nevyvaruje.

Chlapec, který v horkém odpoledni svištěl po chodníku směrem k vilové čtvrti, to věděl a jezdil perfektně. Měl v tom slušnou praxi, byl už velký a učednické chyby mu nebylo možno promíjet. Sem tam se s někým pozdravil a udělal kolem něho tak elegantní vlnku, že to musel ocenit každý, kdo ho viděl. Stál na svém prkýnku jako přilepený a jen komíháním těla je řídil; tu a tam se sice odrazil nohou, ale seskočit, třeba když sjížděl s chodníku na vozovku a naopak, by už bylo pod jeho důstojnost.

Byl na to ostatně dobře vybaven. Byl sice štíhlý, skoro hubený, s vyvstalými žebry a útlým pasem a boky, zato ramena měl až neúměrně široká proti spodní části těla. Taky nohy byly až příliš štíhlé a zdály se poněkud slabé na výkon, jaký musely podstoupit. Vytahoval se do výšky a postupně ztrácel přirozený dětský půvab, eleganci mladého muže však doposud nezískal; kdyby někdo chtěl hodnotit jeho vzhled nezaujatě, musel by jeho postavu prohlásit za klackovitou.

Kdo mu pohlédl do tváře, povšiml si především očí, velkých a tmavých jako lesní tůň za půlnoci, stíněných dlouhými řasami; k tomu ještě trochu zešikmených, ne tak, aby musel být považován za Asiata, ale ani tak, aby byl bez váhání označen za bělocha. K tomu se přidružily ostře vysedlé lícní kosti, nevelký a trochu zahnutý nos, malá ústa s trochu kratším horním rtem. Bílé zuby a bělmo očí svítily z opáleného obličeje. Černá lesklá hříva vlasů byla svázána koženým řemínkem.

Ačkoliv to bylo na ulicích města a chlapce bylo lze nazvat již jinochem, neměl na sobě žádný oděv. Mohl si to dovolit – před časem na přání prince Enkry povolil Vládce sir Lera dětem do patnácti let odložit nepříjemný a obtěžující oděv, a od té chvíle toho většina využívala.

Ovšem nastaly drobné problémy. Jak je všeobecně známo, svět je rozdělen na čtyři varny: bráhmanů (kněží), kšatriů (válečníků), vaišjů (obchodníků) a šúdrů (ostatních). Přístup každé skupiny k čemukoliv je různý a lišil se i v tomto případě.

Bráhmani zachovali vznešený klid. Odedávna se v jejich kultuře vyskytují sádhuové, poutníci odění větrem. Proč by je tedy mělo překvapit, že si na to kluci hrají? Když v průběhu hry přijmou za své zvyklostí sádhuů, bude to jen dobře.

Kšatriové jsou bojovníci, k jejich zvyklostem patří rozvíjení dokonalosti těla. Je dobře, když mládež pilně cvičí a zdokonaluje se ve všech směrech. Na sportovištích a v džungli je samozřejmě nesmysl nosit oděv, je tedy správné, že na to děti přišly a chovají se rozumně a přirozeně. Kromě toho je bojovník povinen pečovat o vzestup svého rodu, tedy najít si ve vhodné době ženu a zplodit s ní dostatečný počet dětí. Na tuto povinnost se často zapomíná, nebo se plní jen zčásti: mladí se zamilovávají, ale přivádění dětí na svět se vyhýbají. Když se jim to nenásilně připomene, je zase jedna šance, že to vyjde.

Obchodníci se nejdřív obávali, že přijdou o určitý zisk za oděv pro děti a mládež. Později zjistili, že nepřítomnost oděvu ještě neznamená, že se tělo nebude nějak zdobit, vytvářeli tedy jistý styl vzhledu, na kterém se něco trhnout dalo. Je jasné, že chudí bráhmani a nafoukaní kšatriové stejně žádným zdrojem zisku být nemohou; ale různí jejich napodobitelé třeba ano. Vznikalo tedy za jejich podpory něco, co možná nebylo přesně takové, jak si přál princ Enkra a Vládce sir Lera, ale dalo se na tom vydělat a tudíž to bylo částí obchodníků podporováno. Ne vždy pouze k užitku věci samé.

Šúdrové se vyznačují stálou nespokojeností se vším. Především neradi slyší, že jsou šúdrové a že se nevyrovnají předešlým třem kastám. O to víc se dokážou zlobit, když jim to někdo připomene či třeba jen naznačí. A dál: bráhmanů a kšatriů je v zemi málo, v převážné většině jsou starousedlíci. Vaišjové jsou obojí a když jde o zisk, rychle se dohodnou. Jenomže šúdrové jsou téměř bez výjimky přistěhovalci.

A o to jde: Co jiného je tahle nová nemravnost, než další pokus starousedlíků znovu zavést již mnohokrát zrušenou společenskou nerovnost? Jednou se jasně řeklo, že všichni jsou si rovni bez ohledu na původ, kastu, třídu, majetek, postavení, náboženské přesvědčení a vůbec, tak proč zas nějaké výhody?

Zastánci říkali: „Ale vždyť se to týká jen dětí!“

Odpůrci oponovali: „No právě! Chcete nám vzít naše děti!“

Něco na tom bylo. Mladého člověka je snadnější nalákat, aby se stal členem vyšší kasty; není ještě natolik uvláčen životem, aby toužil po poklesnutí, naopak má řadu vznešených ideálů. Po světě chodí určité množství jedinců, kteří soustavně vyhledávají vhodné oběti a přesvědčují je, aby byli lepšími. Což se mnohým dětem samozřejmě líbí, ale rodiče to strašně štve.

V konkrétním případě: na kluka z rodiny šúdrů přijde puberta. Vlastní rodiče mu najednou nejsou dost dobří, jeho ideálem jsou vznešení šlechtici princova dvora a jejich dobrodružství. Ovšem ti ho mezi sebe nevezmou, dokud nebude vypadat a chovat se jako oni, to je jasné. Je nutno nosit dlouhé vlasy, rituální tetování, ozdoby označující stav a oddanost Bohu, nebezpečně vypadající zbraně. Určitým způsobem mluvit, chovat se, poslouchat jistý druh hudby. To vše stojí peníze a protože mladý pán (i slečna) žádné nemají, pochopitelně to musí zaplatit chudáci rodiče. Obchodníci jsou nesmiřitelní; co je vznešené, je samozřejmě taky drahé.

Jsou dvě možnosti: buď se smířit a potomkovi to dovolit (včetně financování), nebo mu to zakázat a dát se s ním do boje. Rodiče, už jste někdy zkusili něco vybojovat na vlastním dítěti? Ještě to jde, dokud je malé, ale až vyroste! Jeho rafinovanost nezná mezí, chvíli trucuje a chvíli škemrá, je přítulné i protivné, jak jen je potřeba, aby prosadilo svou.

Někteří se podřídí, jiní hledají viníka.

Kdo je vinen? Samozřejmě princ Enkra, ten živý příklad možnosti vypracovat se až na trůn. Co vlastně byl? Syn přistěhovalce! Jeho otec kdysi přišel jako kluk, nějakou dobu tu žil, pak odešel, pak se zase vrátil a vůbec – o jeho charakteru se dá pochybovat, a kdo ví, jak to vlastně bylo s jeho válečnými zásluhami. Jenomže na Enkru padl laskavý pohled panstva, takže byl vyzdvižen vzhůru, stal se princem a nejlepším z nejlepších. Vzorem pro všechny.

Ne docela bez přičinění lorda Rogera Monroese. To je ta pravá žába na prameni: skutečný princ ze vznešeného rodu, který se do svého postavení narodil a je po všech stránkách dokonalý. Otec ministr vnitra, dědeček majitel největší banky, prapředek svatý kníže Baarfelt. Rodina bez chyby.

A Roger je k tomu všemu ještě vychytralý. Vymyslel soustavu nápadů, jak prosadit ostrovní říši nejrůznějšími způsoby, z nichž jeden je taky obnova císařství. Má podporu všech starých Arminů, pochopitelně. Nové si získává charismatickým chováním, rozdáváním všelijakých výhod, intrikami, podfuky... Žádná metoda mu není nepřijatelná. On je to, kdo krade děti rodičům a mění je ve své poslušné stoupence. On to bude, kdo jim jednou dá možnost ve volbách projevit svoje mínění a zvrátit situaci. On je ten Veliký Satan, zkažený, nemravný, démon v lidské podobě... nejhorší noční můra všech šúdrů. Kéž by ho pohltilo peklo, které ho nejspíš vyslalo na svět!

A právě tento Roger vychovává prince. Bude prvním ministrem, bude řídit zemi. Princ je dobromyslný a schválí mu vše, co Roger vymyslí. Dle Rogerova vkusu se vybírají dvořané, strážní, hodnostáři – i ženy. Ach, ženy! Rogerova silná i slabá stránka, projev jeho hluboké nemravnosti. Veřejně se chová nemravně a ještě to dokáže filozoficky zdůvodnit!

Za dávných časů rozhodl kardinál Baarfelt, že je nutno zalidnit Armin dostatečným množstvím obyvatelstva. Protože ho nebylo dost, vynalezla se určitá opatření, jak populaci posílit. Týkalo se to ovšem převážně šlechty, protože bráhmany k neuváženému množení nikdo nepřinutí a na nižší kasty šlechtici kašlou. Mládeži ze šlechty se umožnilo rozsévat svoje vznešené sémě všude, kde jim je libo; jejich milostné hry vedly k tomu, aby se dívka přestala ovládat a dovolila jim strávit s ní noc. Vzhledem k tomu, že neuznávali žádnou ochranu, přicházely na svět děti. Šlechtici je vítali, ať je měli čím živit či nikoliv. Vznikla vojenská šlechta – vrstva lidí chudších než žebrák, často vlastnící jen zbraň a lžíci, kterou se přiživovali u bohatších. Vojenská šlechta se vyznamenala a téměř kompletně padla za války.

A tohle by Roger chtěl obnovit? Stav, kdy se dcera zblázní do některého z těch bezstarostných kluků, uteče s ním z domu, porodí mu dítě a bude s ním žít v nějakém jejich klášteře nebo jiném podivném místě, bez prostředků, ale s nadějí, že z jejího dítěte bude jednou říšský princ? Ano, oni jsou toho klidně schopni; ale co chudák táta a ustaraná máma? Copak si jejich milované dítě nezaslouží něco lepšího?

A za to všechno může Roger a Enkra. Kdyby jich nebylo, vše by bylo tak klidné, spořádané, jednoduché... Proč vždycky musí přijít někdo, kdo to pokazí? Kdyby se aspoň za to styděli – ovšem oni jsou ještě pyšní! Co strašného nás ještě čeká pod takovou vládou? Ach, už aby na pány přišla nějaká pohroma, vláda padla a vystřídala ji nějaká jiná... jenže jaká? Kdo by mohl přijít po Vládci Lerovi? Snad Enkra? Nebo dokonce Roger?

Chlapec, který mířil do vilové čtvrti, se podobnými úvahami nezatěžoval. Usmíval se a dělalo mu radost, jak dokonale ovládá své prkýnko s kolečky. Silnice vedla do kopce, tady se musel častěji odrážet, ale tempo nezvolnil. Teprve když se ulice změnila v cestu a chodníky skončily, seskočil s prkna, popadl je pod paži a dal se do pravidelného vlčího klusu. Ocitl se v dlouhé aleji, kde jezdili jen koně, proto nebyla vybetonována ani vyasfaltována. A běžel tou alejí dál do kopce. Na jeho vrcholu se dal lesní cestou, příjemně chladící po rozpálených ulicích.

Zanedlouho se dostal na pokraj jezírka zarostlého téměř ze všech stran rákosem; vykoupal se a pokračoval co nejrychleji dál. Tam se rozkládal fantastický palác ze skla a mramoru, nejnádhernější stavba, jakou si dokázaly mozky architektů narychlo vymyslet. Tento palác postavil Roger Monroes pro prince Enkru; prozatím nebyl ještě docela zaběhnut, nebylo ani čtrnáct dní po slavnostním otevření. Ale Roger tu bydlel a taky druzí členové komthurské rady Černé Lilie tu občas přespávali; někdo dokonce pracoval.

Široká brána byla otevřena dokořán, vrata z tepaného bronzu zářila mezi zelení. Před branou seděli v dřepu dva strážci; vymrštili se a sevřeli svoje ručnice, než poznali, kdo to přichází a ztuhli ve slavnostním postoji. Chlapec doběhl až k nim a teprve tam se zastavil.

Byli to kluci jako on; patřili k princově gardě, jak naznačoval řetízek se znakem, který jim visel na hrdle. Typičtí Armini se všemi znaky toho národa, jež se v páté generaci začínaly masově projevovat. Nebyli vysocí, zato hubení, žebra jim vystupovala, že se na ně dalo hrát jako na kytaru.

Dlouhé černé vlasy jim padaly až na záda; oči mírně zešikmené, lícní kosti vysedlé v úzkých hubených tvářích. Pleť zlatě hnědá a kůže, která musela udržet pohromadě šlachy, svaly a vystupující kosti, byla tu a tam potrhaná starou jizvou, zdobená tetováním a u jednoho dokonce vypáleným ornamentem. Byli tvrdí a jejich zábavy byly stejně tvrdé jako oni sami.

Byli z princovy osobní gardy; to znamenalo dost. Když se princ Enkra trvale naučil být pánem, bylo rozhodnuto vytvořit pro něj osobní gardu a Roger se toho osobně ujal. Tehdy se hlásila spousta zájemců o takovou práci: různé smečky, Santanuevovci, dokonce někdo z Onga-Orangu, což bylo spíš pro smích, neboť tamní obyvatelé byli v princově trvalé nepřízni. Roger vybíral, a vybral si ty nejlepší.

Zvolil k tomu chovance státního sirotčince v Kamenném domě; ta stavba je bývalá pevnost z císařských časů daleko odtud v bezvodé stepi. Kdysi v něm Draggonův režim zřídil polepšovnu, pak tam byla kadetní škola, potom Kamenný dům nějakou dobu pustnul, až z něj nakonec udělali místo, kam posílali nejhůře postižené děti. Žádný z těch, kdo tam byli, neměl otce, matku ani jiné příbuzné; a měl-li, pak to byli rodiče toho typu, o nichž lépe nevědět. Když chlapec či dívka přicházeli do Kamenného domu, spálil vychovatel jejich doklady a všechny osobní věci, pokud nějaké měli, a zapomněl jejich jméno, pokud je vůbec kdy znal. Tady měl každý jen křestní jméno; příjmení si zvolil sám ve chvíli, kdy opustil Kamenný dům. Pokud by se některé z dětí rodiče pokusili najít, sám by odmítl se k nim hlásit.

V Kamenném domě se nežilo lehce; on sirotčinec není ústav pro výchovu šlechtických panen. Ačkoliv se někteří humanisté snažili podmínky zlepšovat, trpěli sirotci různými ústrky, jaké nepozná dítě vyrůstající v řádné rodině; a trpěli ještě více vnitřním řádem Kamenného domu, na který přísahali, na který byli pyšní a kterým se chránili proti zbývajícímu světu. K drsným podmínkám stepi se přidružily zákony, které si sami stanovili: ty zákony zakazovaly mít osobní vlastnictví, nosit oděv, spát na měkkém lůžku, vybírat si v jídle. Přikazovaly v případě nekázně ohlásit se sami soudu složenému z ostatních druhů – a požádat o co nejpřísnější trest, sestávající obvykle z bití a různého nelidského trýznění. Zákon kázal dobrovolně snášet hlad a žízeň, setrvávat ve dne na pálícím slunci a v noci ve stepní zimě, nebo v tropickém lijáku za období dešťů.

Asi dva roky před tím, než se z nich stali princovi gardisté, zanesl do Kamenného domu kdosi sestavu cvičení k ovládnutí těla i ducha, kterou vypracovala jakási středověká sekta bojovných mnichů. Pravda je, že tehdejší správa sirotčince (když se o tom doslechla), takové počínání okamžitě rázně zakázala, ale tím jen napomohla jeho rozšíření. Od té chvíle se již chovanci necítili jako sirotci; říkali si mniši a rozhodli se, že budou nejlepší ze všech. Mniši bývají obvykle vzdělaní, což v Kamenném domě neměl kdo zajistit, takže je pravda, že se z nich zvláštní klenoty moudrosti nestaly. Zato o jejich schopnostech v boji a sebekázni se začínaly vyprávět legendy a v myslích Arminů se mísila hrůza s obdivem a odpor se závistí.

Roger přišel do Kamenného domu několikrát a vyjednával s klukem jménem Ronny, který byl v současné době nejvyšším náčelníkem. Když mu řekl, že zamýšlí z jeho mnichů vytvořit princovu gardu, Ronny snad poprvé v životě ztratil sebevládu. Možnost, že se právě jim dostane té cti střežit milovaného prince, byla tak fantastická, že nechtěl věřit; ale Enkra to odsouhlasil a při další návštěvě přikázal Roger Ronnymu, aby vybral a vycvičil deset gardistů.

Ronny vymyslel nejdrastičtější zkoušky a jeho mniši se jim s nadšením podrobili, aby zjistili, kdo je nejlepší z nejlepších. Zájemců bylo mnoho a požadavky přísné; nastala tedy chvíle, kdy každý stál sám za sebe proti všem a musel dokázat své kvality. Samozřejmý byl věk mezi čtrnácti a osmnácti lety; mladší by výběr nevydrželi, starší tu nebyli. Takoví kluci mívají divoké nápady i normálně, natož za této situace. A sirotci z Kamenného domu si při absolutním zákazu jakýchkoliv drog našli jednu, kterou jim nikdo zakázat nemohl: bolest.

Bolest je zvláštní fenomén. Ve skutečnosti je to vzkaz od těla do mysli, že někde se vytvořila situace, která je nebezpečná, nepříjemná a škodlivá a mělo by se s ní něco dělat. Když se však člověk rozhodne bolest ignorovat, zvyknout si na ni a přijmout ji za doprovodný znak svého počínání, po určité době v ní nalezne zalíbení. Zvláště v dospívání, kdy je mysl ovládána touhou všem dokázat svoje kvality; uchazeči o službu u prince se předháněli v důkazech, co všechno jsou schopni vydržet.

Nepůsobili si nebezpečná zranění, zato však nesmírně bolestivá; samozřejmě též nápadná. Rituální tetování má v Arminu skoro každý kluk, ale ne každý i na místech zvláště bolestivých, třeba mezi prsty rukou, nebo velmi nápadných, jako jsou tváře, brada či čelo. To jim samozřejmě nikdo neporučil, nejméně Roger; ale když s tím začal jeden, ostatní nemohli zůstat pozadu.

(Do toho vstoupila ještě skoro dvouměsíční nejistota, jestli se garda skutečně zřídí; někteří politici té myšlence nebyli příliš nakloněni a obávali se, že by se to nemuselo veřejnosti líbit. Zatímco se v Kingtownu vyjednávalo, v Kamenném domě si gardisté probodávali kůži jehlicemi a vypalovali do ní ornamenty. V nějaké knížce se dočetli o zvyku bojovníků nosit na lícních kostech nápadné šrámy po noži a rozhodli, že takové označení nebude smět nosit nikdo jiný než princova garda; během noci si je pořídili všichni a vzkázali Rogerovi, že budou prince střežit, ať jim to vláda dovolí či nikoliv; prostě budou bloumat okolo jeho dveří a sledovat, co se tam děje. To jim nikdo zakázat nemůže.)

Nakonec s tím projevili souhlas všichni, na kom záleželo; jenže zatím počet gardistů vzrostl z deseti na třicet, a to ještě pořád nebyli všichni. V Kamenném domě se kluci předháněli, kdo bude mít po těle víc jizev; ježto se i některé dívky považují za drsné bojovnice, rozhořčeně se tázaly, proč nemohou v gardě sloužit také ony a aby dokázaly své schopnosti, vymyslely Tanec biče: při něm se každý z účastníků vyzbrojil nějakým karabáčem a při tanci se šlehali, dokud neklesli vyčerpáním. Jejich drogou byla krev, nejlíp vlastní; dokonce i tetování mívaly v různých odstínech červené barvy.

Když přišli do Kingtownu, usídlili se v Enkrově paláci; neměli žádné nároky na ubytování, klidně spali po chodbách na zemi a ležet na koberci prohlašovali za změkčilost. Do města chodili málokdy, spíš služebně; tvrdili, že nepotřebují žádné předměty ani zábavu, co by tam tedy hledali. Avšak došlo k případu, se kterým je různí klevetníci neustále spojovali.

Totiž, do bytu bohatého obchodníka a sběratele uměleckých předmětů na předměstí se vloupala skupina zlodějů. Očekávali, že tam nikdo nebude a že sbírku pohodlně vyberou, ale nevšimli si, že mladá služebná si v nepřítomnosti panstva přivedla do domu svého chlapce. Zloději je překvapili při milování; mladík zkusil svou milou bránit a oni jej surově zabili, ale inspirováni jeho počínáním vyděšenou dívku znásilnili a potom uškrtili drátem. Byt samozřejmě vykradli a zmizeli.

Přestože případ vyvolal značnou pozornost veřejnosti, policie byla bezradná. Nakonec se detektivové dozvěděli, kdo pachatelé asi jsou, ale nemohli nic dokázat a chytří advokáti se jim jenom smáli. Noviny pomluvily policii i celou vládu a rozčilovaly se, že případ asi skončí v mrtvém bodě. Jenže tehdy byli tři hlavní podezřelí nalezeni jednoho rána surově umučení a pohození na chodníku před prefekturou; o den později potkal tentýž osud jejich advokáta, který se ještě včera rozčiloval v televizi, jak bylo jeho ubohým klientům ublíženo. Na podsvětí padl strach; ačkoliv nikdo nevydal žádné prohlášení, proslýchalo se, že se princovi strážci rozhodli ztrestat každý podobný zločin, spáchaný v blízkosti svého pána. Ať to bylo jakkoliv, zdrželi se od té doby lumpové raději podobných činů.

Ti dva strážní teď ztuhli v pozoru a obrátili k příchozímu tváře zdobené rituálními šrámy. On se na ně usmál:

„Ahoj! Už je tu Roger?“

„Už od rána... i s tou dívkou.“

„Co – on si sem přitáh nějakou holku?“

„Ano, princi. Neznáme ji.“

„Hm... a někdo jiný tu není? Jackie, Kurt, Sonny?“

„Zatím ne. Je tady Kim Terriér a jeho důstojníci.“

„Hm... tak děkuju.“

Enkra vstoupil do stinné haly, odložil svoje prkno a vzdychl. Ze tmy vystoupil tmavý stín; Ronny měl pleť ještě tmavší, než bylo zvykem, snad byl mezi jeho předky i nějaký černoch.

„Nějaké rozkazy?“ otázal se.

„Nic, zatím pohoda,“ řekl princ, „Má se tu sejít pár kamarádů, tak až se někdo ukáže, dej mi vědět.“

„Kde budeš?“

„No – nejspíš asi u Rogera.“

Enkra si přitom povzdechl, ale Ronny si toho nevšiml či nechtěl všimnout. Považoval Rogera za bytost téměř božskou, která nemůže udělat žádnou chybu; Roger si toho byl vědom a Ronnyho všemožně podporoval.

Rogerova pracovna byla nejlepší v celé chatě. Jen Enkrova měla být lepší, avšak Roger si své sídlo zařídil s vybraným přepychem, kdežto Enkra dával přednost mnišské prostotě. Nyní zamířil k Rogerově apartmá a vstoupil; vypadalo to dle očekávání. Roger ležel na široké pohovce a prohlížel nějaké papíry, druhou rukou pak objímal plavovlásku, která se k němu něžně vinula. Kromě jiného měla na dosah ruky čajový stoleček, na kterém pod šálkem jemně hřál tepelný článek, aby byl čaj stále teplý. Když Roger pocítil, že potřebuje životní vzpruhu, dívka uchopila šálek a úslužně mu ho přiložila ke rtům. Jako všechny Rogerovy dívky byla neobyčejně krásná a bezmezně blbá. To první Enkra viděl, to druhé tušil na základě rozsáhlých zkušeností s předešlými.

Roger Monroes byl bez přehánění jeden z nejchytřejších lidí tohoto státu. Když Enkru sexuálně školil a když při tom došlo na otázku manželství, prohlašoval, že se ožení jen s dívkou, která se mu buď vyrovná, nebo ho ještě předčí. Zatím toto nebezpečí v žádném případě nehrozilo, neboť si vybíral dívky na spodní hranici inteligence. Co ho k nim přitahovalo, nemohl Enkra pochopit, ale bylo to pravidlo; před chytrou dívkou Roger kličkoval jako zajíc a snažil se jí co nejrychleji zbavit. Tím nechci říct, že by snad se svými debilními kráskami zůstával dlouho; jeho okouzlení trvalo obvykle tak týden a mělo přesně probíhající fáze, které už všichni kamarádi znali a mohli podle jeho chování přesně odhadnout.

Počátkem bylo prudké a vzrušující vytržení, které se ho náhle zmocnilo, když spatřil novou dívku a zalíbila se mu. Popisoval ji kamarádům, promýšlel, co všechno s ní podnikne (včetně zábavných detailů) a všelijak se jí dvořil. Dívka obvykle byla zadaná jinde a Roger vyvinul nemalé úsilí, aby ji získal, přičemž dokonce přes svoji lenost a nechuť k boji několikrát podstoupil i souboj s dosavadním majitelem. Pak se mu to podařilo a strávil spolu s ní den nebo dva nepřetržitého milování, přičemž se téměř nestaral o nic jiného a vymýšlel si všelijaké vzrušující hry. Pak se vyčerpal a začal se starat o záležitosti státu; to už dívka obvykle byla zcela v jeho moci, usuzovala, že je vyvolena žít po jeho boku a vykonávala pro něj všechny práce, které by mu mohly přijít na mysl. V tu dobu s ní žil obvyklým způsobem a jak dny ubíhaly, jeho náklonnost ochabovala a stával se k ní lhostejným. Dívky se obvykle snažily vnutit se mu tím větší úslužností a pozornostmi a on to přijímal stejně jako oddanost psa k pánovi. Tato fáze probíhala právě teď a dalo se očekávat, že Roger velmi brzy bude hledat důvod, proč dívku poslat pryč nebo hodit ji na krk některému neopatrnému kamarádovi. Ona o tom ještě nevěděla, ale Enkra to již tušil.

„Ahoj, Rogere.“ řekl.

„Ahoj!“ zvedl se Roger potěšeně, „To jsem rád, že ses konečně ukázal! Sissy, sežeň Enkrovi šálek na čaj!“

Dívka se zvedla v celé své plavé nádheře a odkráčela vznešeným krokem pro šálek. Rogerovi to nedalo, aby se nepochlubil:

„Sissy znáš, jo? Krásná, že?“

„Moc krásná.“ řekl Enkra jako vždycky.

„Nádherná holka!“ protahoval se Roger jako kočka, „Ta by mohla sloužit třeba jenom jako ozdoba... a kdybys ji viděl v noci!“

Sissy se vrátila se šálkem, nalila Enkrovi čaj a podala mu ho. Enkra se natáhl na koberec, Roger zatím chytil Sissy, přitáhl ji k sobě a porůznu ji hladil a laskal, zatímco popisoval Enkrovi detaily svých milostných zážitků. Enkra upíjel čaj a uvažoval, zda se Roger nechá přesvědčit vlastními slovy a pomiluje se s ní hned a na místě, aby mu to předvedl. Neudělal to, což potvrdilo Enkrův předpoklad, že jeho láska k ní ochabuje.

Namísto toho přešel na téma, které bylo Enkrovi obzvlášť nepříjemné. Radši by brali praktické předvádění, které mu Roger občas pořádal.

„Fakt, Enkro, měl by sis najít holku!“

„Nojo...“ zahučel Enkra do svého šálku.

„Ne, ale vážně! Já vím, ty řekneš jenom 'nojo' a hned na to zapomeneš. Ale měl by ses nad tím vážně zamyslet. Všichni kluci mají svoje holky!“

„Já taky mám holku.“ řekl Enkra.

„Já vím, Anittu. Jenomže ta je na druhým konci světa a kdoví, jestli na tebe dávno nezapomněla!“

„Dostal jsem od ní dopis minulej týden.“

„Nojo dopis, to je jasný! Jenomže kdoví. V dopise ti může říct, co chce, a ty to přeci nepoznáš...“

„Poslal jsem jí japonskou kameru Nikon, dostal jsem ji od firmy. Natočí s Michellem film a pošlou mi ho, to už jsem zařídil. Ty fotky jsi viděl?“

„Jo, viděl. Do tý doby jsem nevěřil, že se s japonským foťákem může podařit zkazit fotky.“

„Nejsou vůbec zkažený. Anitta je moc šikovná. Jenomže ji fotil většinou Michell a to je buran.“

Roger zjistil, že diskuse sklouzává nežádoucím směrem, a hned ji vrátil do svých kolejí: „Anittu nemůžeš počítat. To je holka, která není teď a tady. A ty jseš už přeci dospělej kluk, ten nezbytně potřebuje holku přímo tady! Každej den ji mít kolem sebe. A hlavně každou noc!“

Enkra si povzdechl. Další sexuální školení.

„No, nevzdychej! Je to hrozně nezdravý. Podívej se, za tři dni ti bude patnáct. Nemusím ti přeci říkat, že když nemáš pravidelný odtok semene, může se ti stát...“

Enkra se naučil vypínat si řeči, které ho nezajímaly. Bohužel ho to naučil Roger a ten to na něm poznal.

„Poslouchej mě, když ti něco povídám!“

„Ale jo! Rogere, já mám taky lékařský vzdělání!“

„Jenže se podle toho neřídíš!“

„Když mně se žádná nelíbí!“

„Proboha, jak se ti může některá holka nelíbit? Přece je tolik krásnejch ženskejch... například tuhle Sissy!“

„Je na mě stará!“ Enkra si už odvykl brát ohled na Rogerovy dívky. Většinou jim to bylo jedno.

„Jak to, stará? Ještě jí není patnáct!“

„Já vím. Jeden čas s náma chodila do školy.“

(Potom propadla, neboť byla skutečně nepředstavitelně blbá. Ale to Enkra přece jenom utajil.)

„No vidíš. Nemůžeš pořád jet po těch dospívajících holčičkách. Už jseš konec konců starší...“

„Anitta už taky vyrostla!“

„Tak mi řekni, jakej rozdíl je mezi tvojí Anittou a ostatníma holkama! To mi jenom vysvětli!“

„Velikej, Rogere. Moc velikej. Jenže to bys ty asi nedokázal pochopit.“

Roger se okázale zasmušil. „Nevím, jaký prokletí je ve zdejších vládních kruzích, že žádnej Vládce nemá ten správnej přístup k ženám! Jak císař Charry, tak sir Lera, tvůj vznešený otec, jejž nám zachovej Bůh po dlouhá léta při moci a síle, tak mnozí z předních komthurů a nejvyšších šlechticů říše, jevili trestuhodný nezájem o ženy, který jim naprosto nepřinášel žádnou rozkoš ani potěšení a ve svých důsledcích byl zhoubný i pro impérium, které tím pádem nedošlo rozkvětu, který mu byl souzen...“

„To bylo krásný,“ ocenil Enkra, „To zařaď do nějakýho projevu. Já tě rád poslouchám, když se rozjedeš.“

„Nedělám to proto, abys ocenil můj brilantní styl, ale aby sis z toho něco vzal!“ rozčílil se Roger, „Nebo dopadneš jako Mike Cross, kterej...“

„Jo!“ zvedl Enkra hlavu, „Kdepak je Mike? Už tu měl dávno být!“

„Zatím nepřijel. Je někde na jihu, nejspíš doma, i když jeho černoši ho zapírají. Mluvil jsem s tím poskokem Sethim, je s ním domluva jako s kozou...“

„Rogere, jsi si jist, že přijde na tu slavnost?“

„Poslali jsme mu tři telegramy. Snad už nemůžeme udělat víc. Ale chci ti říct, Mike je právě důkaz, jak chlap může upadnout, když nemá ženu a...“

„Jo,“ řekl Enkra a vstal, „Máš ve všem pravdu. Jenže teď bych rád viděl, jak jsi připravil tu slavnost. Už jsem dopil čaj, chutnal mi, díky, Sissy, a teď nebudeme ztrácet čas blbinama. Ukaž mi to.“

Enkra si sedl na kraj lůžka, odkud Sissy odtáhla své dlouhé štíhlé nohy, porostlé zlatavými chloupky.

Jsou lidé, kteří celý den usilovně pracují až se z nich kouří, a kdyby se někdo sháněl co udělali, zjistil by, že po nich nezůstalo za mák užitku. Roger měl absolutně opačný přístup; kdyby ho někdo pozoroval, řekl by, že se celý den jen povaluje a nic nedělá, v kteroukoliv hodinu byl odpočatý a usměvavý, až mu každý záviděl. A přitom za ním zůstalo tolik práce, že ti samí lidé se divili, kdy to mohl udělat. Proto se o něm roztrušovalo, že má řadu pomocníků, kteří dělají všechno za něj a on se na to jenom podepisuje. Opak byl pravdou; jeho pomocníci byli většinou méně bystří než on a Roger za ně ještě většinu jejich práce předělával. V životě existují i záhady a jeho pracovní aktivita byla jednou z nich.

Za dnešek udělal kromě jiného náčrt slavnostního průvodu na oslavu Enkrových narozenin včetně rozkreslení detailů. Přesně řečeno dva náčrty, z nichž jeden neměl být vůbec použit; byla to představa, jak by průvod a celá slavnost měly vypadat dle Rogerova vkusu nespoutaného předpisy, zákony a ohledem na vkus šúdrů. Ten druhý ukazoval, jak vypadat bude, aby to šúdrové přijali s potěšením; Enkra se pochopitelně zajímal o ten první a hned se začal perfektně bavit.

„Ten tanec s noži by byl perfektní! Škoda, že nám neprojde!“

„Nemůže projít, protože ty by ses hned přidal!“

Enkra protestoval, ale Roger ho velmi dobře znal.

„Kdyby tady byla Asthra a měla ten svůj oheň...“ řekl opatrně.

„Otec jasně řekl, že si přeje důstojnou a vznešenou slavnost. Bez výstředností a nesmyslů!“

„Ovšem. Jeho vůle je posvátná!“ souhlasil Roger.

„Asthra ovšem přijede. A věci bude mít určitě s sebou.“

„Žádný věci nepotřebuje.“

„Mísu na Oheň a obřadní přílbu.“

„Kate přílbu nenosí. Už ani do Ohně. Poslechni, Enkro, jak si vůbec vede Kate v poslední době?“

Enkra zaváhal, byla u toho Sissy. Ale Roger už zřejmě ztratil poslední zbytek ohledů.

„Jde jí to. Asthra říká, že je skutečně dobrá. Dokáže zapálit Oheň úplně sama a bez pomoci. I bez dozoru.“

„Nebylo by už na čase provést zkoušku?“

„A jsi si jist, že by k tomu použili tebe?“

Sissy těkala očima z jednoho na druhého. Ať byla jak chce blbá, věděla, o čem je řeč. Slavná zkouška Panen Měsíce, zda schopnost absolutní koncentrace jim zůstane i po ztrátě panenství. Sissy tušila, že se nemůže rovnat svým významem s Pannou. Navíc se povídalo, že Roger má jednu z Panen delší dobu upřímně rád.

Roger na malý okamžik zaváhal; pak se rozesmál. Bylo to to nejlepší, co mohl udělat, neboť odpovědět podle pravdy nebylo snadné. „Myslím, že Asthra to s významem zkoušek přehání!“ řekl nakonec, protože něco říct musel.

„Asthra jistě ví, co dělá.“

„Sama není Panna a pracuje s Ohněm. Ani si už nepamatuje na dobu, kdy byla. A jde jí to perfektně!“

„Má k tomu buňky. Tomu klukovi ze Španělska to šlo taky a vůbec se nemusel snažit.“

Roger se toho chytil: „Jo, Sebastiano a Claudio! Kde vůbec jsou ti kluci?“

„To bys měl ty vědět! Je prý tady Kim...“

„Je. Přijde za chvilku sem... ostatně jestli ví, že jsi tady, přijde určitě. Něco potřebuje.“

Enkra si povzdechl. Všichni něco potřebují. Raději se zvedl, vzal z Rogerova stolu papír a četl:

„Miles Carter měl vlastně celý život až nevěrohodné štěstí. Vždycky se mu vše dařilo, ať sáhnul na co chtěl. Ale teď, když stál s rukama svázanýma za zády na bedně od konzervovaných fazolí a nad jeho hlavou šerifův pomocník pečlivě uvazoval smyčku oprátky, začínal Miles tušit, že nestane-li se velice rychle něco zásadního, nebude už se svým štěstím moci počítat...“

„Co to je?“

„Námět na film. Toho chlapíka chtějí pověsit, ale zrovna v tu dobu přepadnou město Indiáni. Představ si: on tam stojí na bedně, ruce má svázané, oprátku na krku a nemůže se pohnout, protože kdyby sebou moc škubal, ujedou mu nohy a oběsí se sám. Kolem něho zuří bitva, kovbojové střílí, šípy je propichují, lítají mu kolem hlavy a nějaký se zapíchne do šibenice... a on tam jenom stojí, nic nemůže dělat, snad jenom křičet. Jako zázrakem ho ani jeden šíp neškrábne. Potom bitva skončí; Indiáni začínají rabovat ve městě, brát skalpy a tak, obcházejí šibenici a dohadují se, proč tem ten chlap pořád stojí a nic nedělá...“

„Dost dobrý. A dál?“

„No, potom se ho ujme jejich kouzelník; vezme ho s sebou, on si mezi nimi zvykne a hledá chlápka, co na něj ušil boudu a shodil tu vraždu, co ho za ni chtěli pověsit. Dál už to není tak bezva, budu mu asi muset říct, aby to přepsal.“

„Komu?“

„No, tomu borcovi, co to vymyslel! Jméno tam někde je napsaný!“

„Proč ti to vůbec dali přečíst?“

„Abych to schválil! Od tý doby, co dělám v estetický komisi...“

Enkra měl na jazyku, že ani netušil, že Roger je v nějaké komisi, ale nechal si to pro sebe. Hledal v papírech pokračování a uvažoval, že by si to přečetl v klidu.

„Máš takovejch věcí víc?“

„Ale jo. Zatím to dávám stranou, nad tím se budu zamejšlet, až skončím tohle. Teď je nejdůležitější ta tvoje slavnost, čert aby ji vzal!“

„Čert aby ji vzal!“ vzdychl Enkra přesvědčeně, „To máš jednou fakt pravdu, Rogere!“

„Samozřejmě, ta věc je velice důležitá!“ opravil ho Roger, „Tvoje slavnostní inaugurace jako následníka trůnu tě postaví na roveň Vládci, to už něco je!“

Enkra vyjádřil svoje mínění hlubokým povzdechem:

„Myslíš, že mě to učiní šťastným?“

„Tvůj národ si to přeje!“ pravil Roger nesmlouvavě, „Ten národ bude naplněn štěstím, až si vložíš na hlavu korunu Vládců Nebe a Země. A kdyby po tvém boku v tu chvíli spatřil dívku, která by si dokázala získat tvoje srdce i srdce národa, pak by jeho štěstí bylo úplné a mysl všech by naplnil hluboký pocit vděčnosti!“

„Já jsem bez sebe už teď. To ani nemusím mít po svým boku žádnou holku!“

Zachránil to plukovník Kim, jako kdyby si ho Enkra objednal. Vstoupil dovnitř, v zelených šortkách a košili se zeleným baretem na hlavě, jako by se chystal na nějakou přehlídku.

„Ahoj, Kime... proboha, kam jdeš?“

Kim srazil podpatky a zasalutoval. „Já ti jdu jenom ukázat, jak budou vypadat naše nový uniformy! Takový bude mít celej pluk...“

„Počkej,“ kroutil Enkra hlavou, „S těma krátkýma kalhotama? Já myslel, že... a to budou mít speciální?“

„Je to přesně podle americkýho vzoru!“ bránil se Kim, „Viděl jsem v něčem takovým chodit i generála!“

„Generála snad, ale ne arminskýho kluka,“ Enkra vstal, aby si ho prohlídl, „Ta košile je dobrá. Hodnostní označení a všecko kolem se mi taky líbí. Ale ty kalhoty ne, ty zamítám! Kluci budou nosit rifle jako každej voják a komu se nebudou nohavice líbit, ať si je usekne, jak se to dělá. Vyrábět speciální kalhoty jen proto, že to dělají Američani, nebudeme!“

„Ale Enkro!“ řekl Roger rychle, „Já už jsem to schválil!“

„Tak já to zas ruším! Moje armáda bude vypadat pěkně, ne jako nějací lidé ze světa!“

Kim zjevně dost váhal; koukal z jednoho na druhého a nebyl si jist, ke komu by se měl přiklonit. Enkra byl samozřejmě vyšší šarže, ale Roger se zas uměl víc mstít a měl výtečnou paměť.

„Tím chceš říct, že dovolíš, aby zase měl každý uniformu každý pes jiná ves, jo? Přece to jsme už jednou s velikými potížemi odbourali – a ty to chceš znovu zavádět?“

„To rozhodně nechci. Ale uniforma mých vojáků musí každému dát jasně najevo, že jsme svébytný národ s národními tradicemi, jichž se nehodláme vzdát!“

Roger chvíli funěl. Pak řekl: „Kime, Enkra má pravdu. Udělej to tak, jak chce on.“

„Ale nějaký kalhoty už se daly šít!“ namítl Kim.

A Enkra vybuchl: „Tak si dělej, co chceš, a na nic se mě neptej, když to víš líp!“

Kim poznal, že vzbudil hněv svého pána. To nebylo v žádném případě radno, to už znal. Nezáleželo ani moc na tom, jestli má pravdu, spíš na náladě nadřízeného. Roger je s Kimem spokojen, Enkra ne. Příště to bude opačně. Aby čert vzal vojenskou službu!

„Já to nějak zařídím!“ řekl Kim a odešel.

Pravda je taková, že Enkra neměl Kima moc rád. Byl sice fakt, že Kim byl první, kdo mu přišel na pomoc, bojoval za něho, v jeho službách byl zajat a potupně ostříhán, obětoval pro něj všechno, co mohl; vysloužil si sice Enkrovu vděčnost a obdiv, ale ne náklonnost. Enkra dokonce několikrát uvažoval, proč tomu tak je, ale na nic nepřišel. Snad jenom na to, že Kim je mu protivný, protože je vždycky tam, kde je zapotřebí. Je to vlastnost dobrého podřízeného, být vždy připraven a číst šéfovi přání z očí; dokonce je plnit ještě dřív, než jsou vyslovena, ale Enkra měl pocit, že plukovník Kim je šplhoun a drápe se nahoru. Zatím byl trvale v přízni Rogera, to stačilo.

Kim se vrátil zpátky. A ohlásil už civilněji: „Tvoje stráž chytla nějakýho chlapa. Cizince...“

„Pane Bože!“ Enkra vyšel na chodbu, „Co se to zas stalo? Ten zatracenej pitomej Ronny...“

Ten zatracenej pitomej Ronny přicházel k němu, za ním čtyři jeho zabijáci a v jejich středu chlápek v riflích a pestrobarevné košili. Další strážný nesl za nimi jeho kufřík a kameru.

Ronny se před princem vypjal jako struna a chystal se podat hlášení, ale Enkra ho hned zarazil:

„Co udělal?“

„Vnikl bez dovolení na pozemek a chystal se obtěžovat tvoji Svatost svou přítomností!“

„Řekl taky proč?“

„Ano. Je to novinář.“

„Jo tak! Ale Ronny, novináře nezatýkáme, pouze ohlašujeme jejich příchod. A jako doprovod stačí jeden muž!“

„Dle nařízení lorda kancléře nesmí být princ při své práci rušen!“ sdělil důležitě Ronny, „Proto jsem rušitele upozornil, aby odešel dobrovolně, což odmítl a naopak mi kladl drzé otázky!“

„Jaké například?“

„Začal se vyptávat, kdo jsem a v jaké funkci ti sloužím...“

„Měl jsi mu odpovědět. No dobře, když už je tady, ať zůstane. Vraťte mu jeho věci a můžete jít.“

Tímto příkazem Enkra Ronnymu dost ukřivdil, ale Ronny byl na křivdy všeho druhu zvyklý. Pouze upozornil: „Není vyloučeno, že ten muž je špion, který se jenom vydává za novináře! Kdyby tě třeba napadl...“

„Kdyby mě tenhle chlap napadl, nestačili byste ho seškrabovat ze zdi. A docela rád bych si zacvičil; za tři hodiny počítám s tvými kluky na večerní rozcvičku před večeří...“

„Dovolíš mi se zúčastnit?“ zajiskřily Ronnymu oči.

„Ještě tě neomrzelo dát se otloukat? Tak jo.“

Ronny kývl na svoje lidi a odpochodoval i s nimi. Jen kluk se zavazadly zůstal a držel novinářovy věci, než je zajatec převzal.

„No,“ řekl Enkra, „Ty jsi cizinec, že?“

„Američan. Jefferson Riddley Scott.“

„Vítám tě. Co bys rád, Jeffersone Riddley Scotte?“

„Snad... abys mi říkal Jeffe. Jsem z Heraldu, ale nezávislý reportér. Posila, se tomu říká. Abych se pokusil o interview...“

„Pokusil?“

„Je nám známo, že tvoje svatost nikdy nedává žádné rozhovory. Jenže... když přinesu reportáž, ocenili by to!“

„Nepochybně. Tak pojď, když už jsi tady. Co bys chtěl vědět?“

Novinář si vzal kufřík a kameru a vešel do Rogerovy pracovny. Rozhlédl se kolem a jeho srdce se naplnil obdivem. Pak si všiml Sissy, která setrvala v klidu a pohodě rozložena na pohovce, a vykulil oči. Nebyl na takové dívky ještě zvyklý.

Roger si toho samozřejmě všiml a byl tím potěšen. „Jak dlouho jsi v Arminu, Jeffe?“

„Dlouho. Už víc než týden!“

„Ach tak, no ovšem. Tohle je Sissy. Líbí se ti?“

„Ano... slečna je velice pohledná,“ řekl konsternovaný novinář, „Vůbec... všechno je tu velice zajímavé. Ta zvláštní pracovna... je dovoleno fotografovat?“

„Pracovnu nebo Sissy?“

Jeff upadl do velkých rozpaků. Sissy se naopak velmi nečekaně probrala k aktivnímu životu.

„Ty bys mě chtěl vyfotit? A to bych byla v novinách?“

„No... kdybys nechtěla, tak samozřejmě ne! Některé noviny se ovšem po obrázcích krásných žen shánějí...“

„To bych mohla být i v Playboyi?“

„No... tedy s časopisem takové úrovně jsem nespolupracoval...“

„To je škoda. Sehnal bys mi pak ty noviny?“

„Ale jistě... a na co?“

„Tak, ukázala bych je doma. A kamarádkám.“

„Nevím, zda... budou takové, aby bylo možno se jimi chlubit!“

V tu chvíli Roger usoudil, že je na čase zjednat soulad. „Víš Jeffe, naše dívky se rády nechají fotografovat. Když tedy, já bych ti s tím trochu pomohl. Sissy, polož se a tvař se, jako když máš chuť na lásku. Jeff si tě už nějak urovná...“

Jeff si chystal kameru a tvářil se velice vyjeveně, neboť Sissy se skutečně uložila tak, že se její fotografie mohla hodit do Playboye. S Rogerovou pomocí udělali nějaké obrázky, zatímco Enkra je pobaveně pozoroval. Přešla ho špatná nálada a protože přišel Kim, zbavený nešťastné uniformy, nic nekazilo pohodu.

„Ale samozřejmě jsem nepřišel dělat fotografie dívek, i když krásných!“ vysvětloval Jeff, „Chtěl bych položit princi Enkrovi několik otázek...“

„Strašně nemám rád otázky! Nebylo by lepší si jen tak povídat? Máš magnetofon, můžeš ho zapnout a sednout si k nám, ne? Zůstaneš s námi určitě na večeři...?“

„Ale... s radostí!“ řekl Jeff zcela zmaten, „Bude mi velikou ctí pobývat ve tvé blízkosti...“

„Tak aby ta čest byla ještě větší,“ řekl Roger, „Bude nejlepší, když tady přespíš a poznáš, jak se tu doopravdy žije. Sissy, zařiď, aby mu přichystali jeden z pokojů pro hosty...“

Jeff koktal, že je to příliš velká čest a že si to ani nezaslouží. Měl pravdu, ale Roger trval na svém a byl tak milý a přívětivý, až se Enkra divil. Nakonec odešla Sissy s cizincem a chlapci osaměli.

„Proč chceš, aby tady zůstal?“ ptal se Enkra.

„Všiml sis, jak jede po Sissy? Třeba ji svede...“

„Spíš ona jeho. Kouká na něj jako kočka na vrabce!“

„To je fuk. Když si ji pověsí na krk on, budu ji mít z krku já jednou provždy a všichni budou spokojeni. Je to na první pohled pitomec, třeba ji vezme s sebou do Ameriky!“

„Proč, proboha?“

„Nedivil by ses, kdyby ti došlo, jak je nebetyčně pitomá. Až se člověk diví, že tak pitomý holky existujou!“

Enkra se rozesmál. „Je některá z tvých holek chytrá?“

„Ani ne. Ale tahleta je všechny přetrumfne. Myslí jenom na sex a byla by schopna mě uštvat, kdybych s ní nedokázal držet krok. Už mě to trochu zmáhá...“

Enkra se výborně bavil. Náhlý Rogerův záchvat upřímnosti v něm vyvolával sympatie. A Roger ještě dodal: „Další holku si budu shánět, až bude po slavnosti. Dřív bych neměl čas na práci; teď je toho moc...“

Jeff se za chvilku vrátil a Sissy s ním. Usmívala se, on se naopak tvářil dost nejistě; pořád ještě si nezvykl na toto příliš vlídné přijetí.

„Abychom se dali do práce,“ řekl Enkra, „Lorda kancléře Rogera Monroese už znáš. Kim Terriér je plukovník Zelených baretů...“

„My... znám pana plukovníka. Dokonce bych se odvážil připomenout, že znám i Tvoji Svatost.“

„Ale ne! A odkud?“

„Byl jsem členem pluku Zelených baretů, které jste porazili loni v Troissy ve Francii. Byl jsem zajat, dokonce zraněn; potom mne vyléčila vaše čarodějka...“

„Asthra. To mě moc těší, aspoň máme společné vzpomínky...“

„No... hlavně že se to líbí Tvojí Svatosti...“

„Nemusíš mi říkat oficiálním titulem. Stačí Enkro.“

„Ovšem, já vím. Ale je to tady všechno takové... poněkud mne to překvapuje. Prostředí a tak... Pánové, směl bych se zeptat, zda by vám nevadilo, kdybych... tak jako vy... odložil oděv?“

Všichni se rozesmáli. „No jasně, svlíkni se! Na to se nemusíš ptát, jsi na soukromé půdě, kde hloupé předpisy neplatí!“

„Děkuji...“ Jeff se skutečně svlékl a Sissy překvapeně zírala na světlejší pruh na jeho kůži, kde nosíval trenýrky. Tohle tak často nevídala.

„Ve Francii jsem chodil nahý, potom jsem neměl příležitost. To je jedna z věcí... blíží se tvoje patnácté narozeniny. Pokud se pamatuji, Vládce ti povolil chodit nahý do patnácti let. Smím vědět, co hodláš dělat dál?“

„To je opravdu fajn otázka. Co budeme dělat, Rogere?“

Roger se s tímto problémem potýkal už rok. Při vyhlášení zákona mu bylo šestnáct, teď sedmnáct, nebo tak nějak. Už dávno neměl právo tohoto zákona využívat, nicméně činil tak s chvályhodným přezíráním názoru jiných lidí. Nikdo mu zatím nic neřekl.

Enkra přišel na vhodné řešení sám: „Až mi bude patnáct a jeden den, přijdu klidně nahý, jako by se nic nestalo. Jsem zvědav, kdo se odváží mi to vytknout.“

„Co by se s takovým člověkem stalo?“

„Upadne v naši nemilost.“ řekl Roger.

„Upadne ve všeobecnou nemilost,“ upřesnil Enkra, „Takové lidi vůbec není třeba trestat. Nejbližší mladý kluk mu rozbije hubu.“

„Není to poněkud kruté?“

„Rozhodně ne krutější než nutit lidského tvora, aby chodil oblečený, když k tomu nemá nejmenší chuť. Vidíš sám, jak je ti dobře, když se nemusíš škrtit a péct v hadrech. Neříkám, že někdy není příjemné nastrojit se do něčeho pěkného či slavnostního, ale pokud vyhovuje počasí a je vhodná chvíle, je oděv zbytečný.“

„Tuto zásadu budeš prosazovat i jako Vládce?“

„Jako Vládce vyhlásím jinou: každý občan má právo oblékat se či neoblékat, jak sám za vhodné uzná. Kdo je svéprávný a při smyslech, ať si dělá, co chce.“

„Tedy...“ Jeff ztratil klid, ohlédl se na Rogera a rád by se zeptal, zda to Enkra myslí vážně, ale Roger se tvářil tak posměšně, že se neodvážil.

„Jsem přesvědčen, že až nastoupíš na trůn, nezměníš své názory!“

„Možná změním. A možná je budu měnit každý týden, nebo ještě lépe v nepravidelnou dobu. Kdybych měnil názory pravidelně, lidé by si mohli zvyknout a tím by to ztratilo výchovný efekt.“

„Ale v tom případě si nikdo nebude ničím jist!“

„To je v pořádku. Nikdo si nemá co být něčím jist.“

„S tím však občané nebudou spokojeni!“

„I to je v pořádku. Tupá spokojenost se vším už jednou musí přestat. Musíme je probudit a pozvednout k nové aktivitě, aby náš stát dále vzkvétal a rostl. Rogere, ty to umíš říct líp...“

„Řekl jsi to naprosto přesně a výstižně.“

Jeff potřásal hlavou a nevěřil tomu, co slyší. Zeptal se:

„Tedy, ústředním motivem tvé vlády bude nejistota a neustálý chaos? Můžeš mi říct, jak vůbec v takovém stavu chceš organizovat záležitosti státu?“

„To bude právě to umění,“ řekl Enkra s potěšením, „My už na tom pracujeme, viď, Rogere? Zkrátka, chceme svoje věrné neustále něčím šokovat. Nepředstavuju si svůj stát jako nějaký zmatek či chaos, to ne. Spíš něco na způsob karnevalu.“

„Tak něco.“ řekl Roger, „Zábava pokud možno co nejbláznivější. Ať se národ baví, když už nemá co do huby...“

„To můžu napsat do novin?“

„Proč ne? Ať vědí, co je čeká!“

Novinář už vůbec nevěděl, na čem je. Zdálo se mu, že ho ti kluci natahují na skřipec a dělají si z něj blázna.

„Myslíte, že to lid ocení?“

„Tím se právě ukáže, který občan je dobrý a který doposud není dostatečně politicky uvědomělý. Kdo bude proti našim nápadům něco namítat, je zkrátka zpátečník a bude za to patřičně postihován.“

„Mohl bych vědět, jak?“

„To jsme ještě nerozhodli. V každém případě obecným opovržením a morálním odsouzením. A komu by to ještě nestačilo, tomu třeba odpojíme kabelovou televizi...“

Jeff se rozesmál. „Už dlouho tuším, že si děláte legraci!“ řekl s ulehčením, „Teď konečně chápu, že to nemyslíte vážně!“

„To se budeš teprve divit! Až k tomu dojde a jestli tady ještě budeš, pohovoříme si o tom. Nejlepší by bylo, kdyby ses stal naším občanem, aby sis to vychutnal na vlastní kůži!“

„To se klidně může stát,“ řekl Roger, „Podle Denisových zákonů stačí, aby tu měl trvalé bydliště, pracovní poměr nebo majetek, a je automaticky náš občan. Pak uvidíš, jak to myslíme vážně!“

Jeff pořád ještě nechápal; Roger ochotně vysvětlil:

„Za války, když byl Armin rozdělen na severní a jižní část, byly s občanstvím neustálé potíže. Takže se rozhodlo považovat za občany všechny, kdo měli jednu z těch tří výhod. Prakticky kromě turistů a diplomatů každého. To aby se na ně vztahovaly zákony.“

„Takže to platí i nadále,“ dodal Enkra, „Stačí, abys měl bankovní konto na jeden dolar a už získáváš automaticky občanská práva, pamatuj si to!“

„Má to nějaké výhody?“

„Pro nás jo. Pro tebe spíš ne. Zatím přesně nevíme, jaké poskytneme svému národu výhody. V každém případě bych měl zkusit, jak dalece můžeme lidi šikanovat, aby si to ještě nechali líbit.“

„Není to trochu nebezpečné zjišťování?“

„Je. Ale bez toho nepoznáme, co si jako vláda můžeme troufnout. Podívej: jsou státy, kde si vláda nemůže vůči občanům dovolit nic. Hned se demonstruje, zakládají se opoziční strany a tak. Zas jinde si můžou dovolit všechno a nikdo ani nepípne!“

„A to je náš ideál!“ řekl Enkra.

„Jak to chcete zkoušet?“

„Uvažujeme o tom. Zatím promýšlíme nejvhodnější metody, jak takovej průzkum udělat.“

„Co byste řekli, kdybych to takhle napsal?“

„Klidně to napiš. My se za svou zkaženost nestydíme. Ostatně, kdo s náma vydrží, ten pak už vydrží všechno. Řekni jim, že si nemají naši vládu představovat jako procházku růžovým sadem. Život je tvrdej, takže my musíme být aspoň natvrdlí...“

Jeff kroutil hlavou. Podíval se, zda mu jeho magnetofon správně nahrává, pak se zeptal:

„Jaké budou cíle vaší vlády v oblasti zahraničních vztahů?“

„Jako ve všem jiném. Cíle se budou měnit dle okamžitých potřeb.“

„Tomu nerozumím!“

„To je přece křišťálově jasné! Budeme se stavět na tu kterou stranu podle toho, odkud nám bude kynout větší okamžitý zisk. Tak to dělá každý, proč bychom my jednali jinak?“

„Ale snad to nějak zdůvodníte, ne?“

„O to se neboj. Máme rozsáhlé zkušenosti z mezinárodních smluv celých dějin lidstva. Všechny své kroky zdůvodníme tak dokonale, že proti tomu nikdo nebude moci nic říct. Sice nám naši dobrou vůli neuvěří, ale taky nás při žádné křivárně nedokáže nachytat!“

„Ale základní koncepce přece musí být jasná!“

„Nám je jasný úplně všechno.“

„Dobře. Například otázka míru a války. Pro jakou alternativu v mezinárodních vztazích se rozhodnete?“

„Samozřejmě budeme za všech okolností podporovat mír a bojovat za něj. Ledaže by se stalo, že bychom byli silnější a měli naději vyhrát. Pak bychom se mohli dát k válce přinutit nepřítelem.“

„Těžko vás někdo bude provokovat k válce, když jste podle tvých vlastních slov silnější!“

„Kdybys líp znal dějiny světa, věděl bys, že dle tvrzení vítězů je vždycky poražený k boji přinutil. Jsou to zkrátka drzouni a sprosťáci, ti poražení...“

„No... dobře. Jaké budou vaše vztahy k USA?“

„Jsme ochotni kdykoliv uspořádat státní návštěvu jakéhokoliv představitele USA s hojnými recepcemi a důstojnou oslavou našeho přátelství.“

„Hm... a vaše vztahy k zemím východního bloku?“

„Jsme ochotni uspořádat státní návštěvy i pro představitele východního bloku. My oslavujeme rádi a je nám celkem jedno s kým, pokud to je aspoň trochu přijatelný jedinec. Budeme se stavět jen proti tomu, kdo nám vyloženě ublíží, a takových nebude mnoho.“

„Považujete mezinárodní vztahy jen za důvod k pořádání oslav a ke všelijaké zábavě?“

„Má nějaký jiný smysl něco takového dělat? Když mají obě strany stejný názor, není důvod se o tom vzájemně přesvědčovat. A když stejný názor nemají, je naprosto zbytečné se hádat, protože se stejně na ničem nedohodnou. Jediný skutečný výsledek setkání je vzájemné pohoštění...“ řekl Roger.

„Sem tam taky nějaké dary,“ dodal Enkra, „Například já dostal od japonské firmy Honda jejich exportní mašinu. Perfektní stroj!“

„Jo,“ řekl Roger, „Mám tady od nich dopis. Za minulý měsíc jsi zas nenajezdil stanovený počet kilometrů. Vzkazujou ti, že máš jezdit víc, aby se to opotřebovalo ve stanovený době. Chystají ti nějakou novou...“

Enkra si povzdechl: „Já budu jezdit víc, slibuju!“

„Ale to je právě příklad, jak jsou takové mezinárodní vztahy důležité!“ namítl Jeff.

„To je fakt. Nejdřív jsem chtěl Hondu zdusit a radši vyrábět podobný motorky u nás doma. Když mi ale dali tak pěknej dárek, pochopil jsem, že je výhodnější spojit se s nimi obchodně a vzájemně si nekonkurovat. Myslím, že když mi někdo něco pěknýho přinese, vždycky nějak pořídí...“

„Ale to zní jako návod ke korupci!“

„Korupce je šeredný slovo. Ale když mi někdo z přátelství přinese nějaký dárek, já mu z přátelství na oplátku vyhovím. To přece není nic zlého!“

„A když nepřinese nic?“

„O tom je přísloví: s prázdnou přijdeš, s prázdnou odejdeš.“

„Pokud tohle bude skutečně za tvého režimu platit, pak to bude nejsprostší kšeftaření a podplácení, jaké nemá v civilizovaném světě obdoby!“

„Myslíš, že nemá? Každý, kdo se kde dostane k moci, bere plnými hrstmi, jenom to tají. Já říkám veřejně: kdo víc dá, víc dostane. Já taky dám, když budu něco potřebovat. A myslím, že každý má dvě možnosti: buď dát, nebo počkat, až na něj přijde řada.“

„A jak to mají dělat chudí, kteří na to nemají prostředky?“

„Chudí? Budu se snažit chudobu odstranit!“

„Jakým způsobem to chceš udělat?“

„Zajistím těm chudým takové postavení, aby měli na všechno dost prostředků.“

„A to pro všechny chudé?“

„No... nejdřív pro svoje kamarády. A potom pro všechny ostatní. Jak to zrovna bude možné...“

„Pro kamarády to bude hned, pro ostatní, až na ně přijde řada. Tak jsi to chtěl říct?“

„A jak jinak mám vybírat ty, co to potřebují? Nejdřív a nejvíc dostanou ti, co budou mít štěstí. A ti, co mají smůlu... budou se muset víc snažit.“

„Myslíš, že je to spravedlivé?“

„Nemyslím. Ale je to nejlepší řešení. Kdo nejde s námi, jde proti nám. A kdo jde proti nám, toho přeci nebudeme podporovat. To bysme byli blázni.“

„Co uděláte s politickou opozicí?“

„My? Nic.“

„Tedy jí povolíte činnost?“

„Ale klidně. To je záležitost našich věrných poddaných. Zkrátka dáme na vědomost, že když se někdo chce zvlášť silně vlichotit do naší přízně, dá se to udělat tak, že osolí někoho z opozice. Uvidíš, jak se každý bude snažit něco v tom udělat!“

„Pane bože! Kdyby to všechno byla pravda, potom by to byla nejsprostší diktatura, jakou svět viděl!“

„Jak to byla? Bude! Nejlepší forma vlády je osvícená diktatura! A já budu osvícený diktátor, spolehni se!“

„A co když někdo bude mít na tu osvícenost odlišný názor?“

„Rozsvítíme v pravý poledne veřejný osvětlení!“ navrhl Roger, „Pak to bude moct říkat jenom zřejmý lhář a s tím už se naši věrní rázně vypořádají!“

Jeff popadl hlavu do dlaní a třepal s ní, jako kdyby to nemohl pochopit, případně strávit. Enkra s Rogerem ho chtěli nechat chvíli odpočinout, ale vešel strážný.

„Dostavil se plukovník Everett.“ oznámil.

„Fajn! Ať jde dál!“ potěšil se Enkra.

Plukovník Chris Everett vstoupil. Od doby, co ho naposledy viděli, o pár centimetrů vyrostl, zesílil v ramenou, dokonce mu narostly vlasy, chundelaté a neupravené jako rouno berana. Byl oblečen do maskovací uniformy s velkými barevnými skvrnami, na hlavě měl bílou důstojnickou képi Cizinecké legie a nárameníky, rudě lemované, měl ze psí kůže jako kdysi komthur Yvernois. Po pravé straně revolver, po levé katanu, přes rameno jakýsi ruksak. A usmíval se pln sebevědomí.

„Ahoj!“ pronesl zvučně, když vešel.

„Ahoj, Chrisi!“ Enkra vstal a šel mu naproti. Stiskli si ruce, Chris přišel blíž a shodil svůj tlumok.

„Dovol, abych se ti zahlásil!“ pronesl řízně.

„Na to se vykašli. Dostal jsem tvoje hlášení; jsem rád, že ses jednou za čas ukázal...“

„Abych svýmu kámošovi nepřišel na korunovaci, to bych musel hodně upadnout! Leda že bys pro mě měl nějakou práci, kterou bych musel zmáknout...“

„Momentálně nic. Ale líbilo se mi, cos prováděl v Karibiku...“

Chris otevřel svůj ruksak, chvíli hledal a potom hodil na stůl balíček z voskovaného plátna. Byl zřejmě velice těžký, takže to zadunělo; Chris vytáhl ještě svazek bankovek a přidal k balíčku. Enkra pokynul, Chris jedním škubnutím vytřepal z rukávu dýku a ten balíček otevřel. Byly v něm zlaté mince a slitky; dohromady to mohlo dělat pár set tisíc dolarů.

„Tvůj podíl na kořisti. Dohlídl jsem, aby tě kluci neošidili!“

Enkra prohlédl zlato, málem si na to vzal klenotnickou lupu; pak přejel prstem po bankovkách, všechno to shrábl a ukryl do zásuvky. „Děkuji ti, komthure Everette.“

„Moji chlapci vědí, co se sluší a patří. Odevzdávat podíl na kořisti je nejen naše povinnost, ale i čest. Už nejsme žebráci, který se musejí doprošovat...“

Enkra se obrátil k Jeffovi, který na to zíral s otevřenou hubou a vysvětlil: „Ptal ses, jak se srovnám se svými kamarády. Možná se pamatuješ na Chrise Everetta, komthura a plukovníka naší cizinecké legie. Právě se vrátil ze světa a jak se sluší a patří, přinesl koruně podíl ze zisku. Za to se těší naší přízni...“

„A pochopitelně získá i další úkoly, které mu dají možnost něco získat.“ dodal Roger.

Chris šlehl pohledem po novináři a zřejmě ho přesně zařadil. Ale nevšímal si ho příliš; obrátil se radši k Enkrovi:

„Můj princi, dovolíš, abych ti přednesl prosbu?“

„Zajisté.“

„Prosím tě jménem šesti svých kamarádů. Jejich jména jsou Ian Dinky Baxter, Giovanni Terenna, Florio Ramon Alvarez, Charlie la Deen, Paola Serreniová a kamarád, který nám řekl jenom jméno José a o kterém jsme se už další informace nestačili dozvědět.“

„O co žádají ti kamarádi?“

„Ti, jež jsem jmenoval, zahynuli v čestném boji za naši zemi a tvoji korunu, můj princi. Padli během posledních bojů v Karibském moři a jejich těla byla svěřena oceánu, aby jim dopřál klid. Prosím tě v jejich jménu o dovolení vybudovat památník na jejich počest.“

„Památník? Kde – a jaký?“

„Nedaleko Indiopolisu je zátoka, ve které kotví naše lodi, když přijedou domů na Ostrov. Je to vhodné místo, na kterém navršíme kameny. Těch šest kamenů tam uložím já jako jejich náčelník; pak každý z nás, až bude odcházet do světa, přidá svůj kámen – a kdo se vrátí, opět si svůj kámen vezme. Kameny, které zůstanou, budou pomníkem těm, kteří se už nemohou vrátit.“

Enkrova tvář zvážněla. A řekl: „Až se dostanu do Indiopolisu, přihodím na tvoji mohylu také jeden kámen. Za kamaráda Terry Fischera, který padl v boji za mne ve Francii.“

„A další za kamaráda Rejnoka. Padl v Jižní Americe, když mstil Terryho smrt.“ řekl Chris.

Enkra zvážněl ještě víc: „Rejnok zemřel?“

„Dozvěděl jsem se to. Podařilo se mu zabít muže, kterého jsi odsoudil. Ale neunikl jeho strážcům.“

„Šel do boje proto, že se chtěl vrátit domů. Toužil po vlasti tolik, že se chtěl vykoupit ze své viny...“

„Už se nevrátí.“ řekl Roger.

„Čest jeho památce!“ řekl plukovník Chris.

„Mike mi řekl ve Francii, že za mne budou umírat lidé!“ řekl Enkra, „Neuměl jsem si to představit. Teď už umím. Dobrá Chrisi, vybuduj svůj pomník.“

Chris sklonil hlavu na znamení díků.

„Máš ještě nějaké přání? Něco pro sebe?“

„Mým jediným přáním je sloužit tobě a vlasti.“

Enkra mu stiskl ruku. „Dobrá, Chrisi. Ubytuj se tady; Roger ti dá pokyny ohledně slavnosti.“

„Jo, můžu přespat. Svůj pluk jsem zatím nechal v Indiopolisu; přijede až na slavnost, aby se předvedl čumilům. Myslím, že jsem je vycvičil docela dobře...“

„To se ukáže,“ řekl Roger, „Jsem na ně zvědav!“

Jeff využil chvíle, kdy všichni mlčeli: „Co to bylo za akce v Karibském moři?“

„Vyprávěj, Chrisi!“ pokynul Enkra.

Chris se především svlékl. Šlo mu to velice rychle a bylo vidět, že je taky zvyklý chodit spíš bez oděvu. Pak si k nim sedl a začal povídat:

„Když jsme skončili akci... zkrátka, jednu takovou drobnost, pluli jsme v konvoji dolů podél břehů Afriky. Někoho napadlo kouknout se na Kanárský ostrovy, tak jsme to udělali. Tam je nádherně; poslal jsem ti ostatně pohled, Enkro! Pak jsme to otočili přes Atlantik a domluvili se s klukama, že dáme závod až na pobřeží Floridy. Byla by to docela brnkačka, nic moc; jenže u Bermud nás chytil orkán a rozehnal po celým oceánu. Nevěděl jsem pořádně ani kde jsme, když to skončilo; ale narazil jsem na pobřeží a zjistil, že je to Florida. Tak jsem jel podle břehů dolů a dostal se na Kubu. Ostrov Isla de Piňos znáte? Nádhera!“

„No dobře. A dál?“

„Tam jsem se potkal s jedním kámošem a ten mi povídal o jiný plachetnici, která se srazila s místními piráty. Tam totiž mají takový zvláštní zvyklosti: přepadnou nějakou jachtu, pobijou posádku, tu loď pak nacpou heroinem a pašují s ní drogy do Států. A když skončí akci, jachtu klidně potopí nebo pustí po vodě, čert ji vem. Byla to nějaká banda v Miami...“

„Jo, o tom jsem slyšel.“ řekl Jeff.

„Přepadli taky loď nějakýho inženýra. Pobili celou jeho rodinu i hosty, co tam byli na lovu tuňáků. Asi osm lidí celkem. Nikdo z nich neměl zbraň, nedalo jim to žádnou práci. Postříleli je a hodili do moře. Ta jejich jachta byla motorová, bez plachet, takovej větší člun, ale na tu práci se hodila.“

„Jak se do toho zapletli naši?“ ptal se Roger.

„Ten inženýr měl dceru. Když na ně piráti útočili, navlékl na ni plovací vestu. Piráti ji sice postřelili, ale otec ji hodil přes palubu a ona se ve zmatku nějak ztratila. Pár hodin plavala v moři. Pak ji napadli žraloci a dost pokousali. Tou dobou tam připlul Dirk McLaren na jachtě Laila.“

„Dirk McLaren?“ zeptal se Roger, „Toho znám! Na závodech získal třetí placku za střelbu...“

„Dirk postřílel pár žraloků a holku vytáhl na loď; ještě chvíli žila, řekla mu co se stalo. Potom zemřela. Dirk ji vrátil moři a rozhodl se najít vrahy a pomstít se. Byla to krásná dívka...“

„Udělal správně.“ řekl Enkra.

„Dirk sledoval jejich stopu. Zároveň vzkázal po jednom klukovi, co dělá, tak jsem se to dozvěděl. Dal jsem pokyn, aby se všichni stáhli na pobřeží Floridy a hlídali je. Já sám a čtyři další lodi jsme přistáli na Jamajce, kde je sídlo překupníků. Počkali jsme, až tam připluje loď z Filipín s nákladem. Sledovali jsme je, když předávali drogy a překládali na tu jachtu. Když potom odplula, přepadli jsme loď na moři, pobili posádku a vybrali zlato a peníze, co tam měli. Zároveň druhá parta zlikvidovala sídlo gangu v Kingstonu na Jamajce a všecky dealery s drogami, které se podařilo objevit.“

„Četl jsem to v novinách.“ souhlasil Roger.

„Sledovali jsme jachtu až na Floridu. Tam přeložili zboží do rybářských člunů a jachtu potopili. Sledovali jsme i ty čluny; povedlo se nám objevit jednoho z předáků. Ten nás zavedl do Miami do jejich sídla. Pár dní jsme sledovali všechna jejich spojení a pak zaútočili na Miami. Všechny gangstery jsme zabili či zajali a předali místní policii. Kořist nám za odměnu ponechali.“

„Při tom padli ti kamarádi, o kterých jsi mluvil?“

„Ano. Padli při různých bojích, většinou nešťastnou náhodou. Snažil jsem se šetřit lidi co nejvíc, ale někdy...“

Enkra řekl: „Je mi jich líto. Padli za svoji vlast; ale přál bych si raději jejich život než bohatství, které země získala jejich smrtí...“

„Vím to, pane,“ řekl Chris s hlavou sklopenou, „Vím, že lidský život je to nejcennější, co máme a že není žádná omluva za jeho ztrátu. Mohu tě jen prosit o slitování, že jsem to zavinil.“

Enkra vyčkal chvíli na rozmyšlenou, než řekl: „Odpouštím ti.“

Chris nic jiného zřejmě nečekal. Řekl už veseleji: „Kromě toho jsem taky posbíral pár kamarádů porůznu po světě. Jsou spolu s ostatníma v Indiu... pak ti budu povídat o tom, jak a při jaké příležitosti...“

„Ano, to je v pořádku,“ řekl Enkra rychle, ale stejně si toho Jeff povšiml, „Dobrá Chrisi, děkuju ti. Až bude čas, popovídáme si o všem, cos zažil.“

„Budu tady dost dlouho.“ řekl Chris, sebral své věci a odešel.

„Poslyš, Enkro, měl bych nějaké otázky.“ řekl Jeff.

„Prosím.“

„Jde mi o ty nové přistěhovalce. Ve Francii jsi řekl, že Armin přijme každého, kdo s vámi chce jít. Je to doposud pravda, nebo se něco změnilo?“

„Je to pravda.“

„Říká se, že když k vám někdo přijde, dáte mu nové dokumenty a zajistíte docela nový život, jako by byl vaším občanem odjakživa. Je to pravda?“

„Jak kdy. Pokud je to zapotřebí, pak ano.“

„Z Francie odešli dva lidé. Leon Devart a Jean Carmeau. Mohl bych vědět, co se s nimi stalo?“

„Jean Carmeau studuje na gymnáziu pro převýchovu přistěhovalců. Můžeš se s ním setkat, budeš-li chtít, někdy přijde i sem. Ale Leon? Ten tady přece není!“

„Co se s ním tedy stalo?“

„Nemám ponětí. Zřejmě si zvolil jinou životní dráhu.“

„Například pod jiným jménem?“

„Nevím. V každém případě žádný Leon Devart není mezi našimi občany registrován. Pokud vím, odešel z Francie nelegálně a jeho stopa se ztratila ve světě. Co s ním bude dál, to nevím.“

„A Jean odešel legálně?“

„Jeho rodiče požádali, aby směl studovat u nás. Naše orgány to, pokud vím, povolily. A zajistily.“

„Je od vás velmi laskavé, že umožníte každému, kdo o to požádá, dosáhnout vzdělání. Dá se tedy říct, že až ten Jean projde vašimi školami, bude mít tytéž možnosti jako rodilý Armin? Ve všech směrech?“

Enkra a Roger se na sebe podívali. Pak Roger řekl:

„V podstatě ano.“

„V čem bude ten rozdíl?“

„Úroveň vzdělání některých studentů je vyšší, některých taky nižší. Hodně záleží na osobních dispozicích toho kterého studenta. Podle toho se samozřejmě bude lišit i jeho budoucí pracovní zařazení.“

Jeff se lišácky usmál. „Jde o tohle: Kromě normálních lidí existuje ještě skupina (nebo kasta) takzvaných univerzálů. A ti mají vzdělání vyšší, že?“

„Mají vyšší osobní disposice.“ řekl Roger.

„Může se někdo z ostatních dostat na tutéž úroveň, na jaké jsou univerzálové?“

„Teoreticky může. Pokud má dost velké schopnosti...“

„Ještě přesněji se zeptám: Je někdo s normálními schopnostmi vůbec schopen vyrovnat se univerzálům?“

„Ne.“ řekl Enkra.

„Ale to je nespravedlivé!“

„Bohužel, nezáleží to na našem přání. Je to přírodní zákon. Stejně tak se slon v běhu nevyrovná antilopě, i když má zas jiné přednosti.“

„Co rozhoduje o zařazení mezi univezály?“

„Skutečnost, že někdo z jejich předků se zúčastnil pokusu Denise Baarfelta před válkou na jihu.“

„To je už... aspoň padesát let!“

„Ano. Proto nemluvím o přímých účastnících pokusu, ale jejich potomcích. Všichni si zachovávají schopnosti, které jim tehdy vložil do mozku.“

„Proč nebyl ten pokus opakován?“

„Protože to nikdo opakovat neumí.“

„Byly v tom směru učiněny nějaké pokusy?“

„Ano, spousta. Ovšem všechny s negativním výsledkem. Není tak lehké zasahovat do mozku člověka.“

„Jak to dokázal ten Denis?“

„Kdybychom to věděli, dokázali bychom to opakovat.“

„Ten člověk byl mimořádně geniální?“

„Ano, dá se říct.“

„Dobře – to tedy znamená, že přístup k nejvyšším místům a vyššímu postavení mají jenom lidé, kteří se narodili v určitých rodinách. Svým způsobem šlechta.“

„Ano, je to jistá aristokracie.“

„Jaké znalosti mají ti lidé?“

„Ovládají všechny jazyky, základní znalosti z matematiky, fyziky, chemie, astronomie, medicíny, veterinární medicíny a geografie, vše v rozsahu znalostí předních vědců přibližně v padesátých letech tohoto století. To proto, že v tu dobu byly vypracovány krystaly, z nichž se výuka prováděla. V některých případech byli zpracovatelé před světovým vývojem, v jiných ovšem poněkud pozadu. Ale lze říct, že ty znalosti dávají dobrý základ člověku, který se tím chce zabývat.“

„Zajímavé... vy oba je máte?“

„Ano.“

„A co v případě, že informace jsou v některém detailu chybné? Říkal jsi, že pocházejí z padesátých let. Může se stát, že dojde ke změnám z důvodu rozvoje těch vědních oborů...“

„Ovšem nesmíš si představovat, že naše poznatky jsou absolutní. Podívej, například v medicíně, o kterou se trochu zajímám,“ řekl Enkra, „Dovedu si přesně představit, jak vypadá nitro kteréhokoliv člověka či jiného zvířete, všechny jeho tělesné orgány. Mám představu o akupunktuře a akupresuře, kterými se ovlivňují čakry a dalších souvislostech. Ale o transplantacích srdce třeba nevím nic, protože to zpracovatelé nepovažovali za možné. Kdybych měl asistovat při takové operaci, musel bych vzít stejně jako každý jiný student pěkně skripta a přečíst si je. I když si takovou věc umím představit, přesné informace nemám. Stejné je to i v jiných případech.“

„Zajímavé. To platí i pro vaše jazykové znalosti?“

„Ano. Třeba umím maďarsky. Ale když se mi řekne, že něco lze dostat v Sárospataku v ABC, byla by to informace nesrozumitelná, pokud bych nevěděl, že se tak v Maďarsku říká potravinářským samoobsluhám, které se stavějí v každé vesnici.“

„Správně,“ dodal Roger, „To samé platí o nářečí a různých jazykových mutacích. Možná je naše řeč trochu zastaralá proti současnému vývoji, zvláště když ji ještě nepoužíváme. Ale dá se říct, že nám nedělá potíže rozumět i zvláštnostem jazyka.“

Jeff kroutil hlavou. „Dobrá, pochopil jsem to. Ještě by mě zajímalo, jak by k takovým znalostem mohl přijít normální člověk, který není univerzál.“

„Nijak.“ řekl Roger.

„Mohly by to získat jeho děti. Pokud by si vzal někoho, kdo univerzální vzdělání má.“ dodal Enkra.

„Což prakticky znamená znevýhodnění takového partnera při výběru. Konkrétně: vědec, který vydělal milióny, si rád vezme chudou dívku, která náhodou má univerzálku, aby zajistil svým dětem automatické vzdělání...“

Oba Armini se rozesmáli. A Roger řekl: „Dá se říct. Ostatně, taková dívka by svému muži mohla být k užitku, třeba překládat jeho práce do cizích jazyků, když už nic jiného. Ale dívky, které mají takové vzdělání, mívají většinou i širší rozhled a tak se nedají utrhnout jako kopretina.“

„Takže by se dalo říct, že si do jisté míry chráníte svoje výsady před ostatními lidmi!“

„Není potřeba je chránit. Chrání se samy. Možná je to trochu nespravedlivé. Ale už jsme zadali výzkumný úkol, jak dosáhnout podobného efektu mechanickou cestou. Jistý profesor se pokouší vytvořit elektronický stroj, který by umožnil výuku ve spánku.“

„Zajímavé! Který profesor?“

„Akce je zatím přísně utajená.“

„Ach, promiň. A její výsledky jsou taky tajné?“

„Ne, to není třeba. Výsledky jsou zatím žalostné.“

„Takže nemáme šanci se vám vyrovnat?“

„Těžko říct. Všechno se může změnit.“

Enkra vstal a pohlédl na hodiny na stěně: „No, je čas na večerní trénink. Pokud chceš, Jeffe, můžu ti předvést, jak si udržujeme tělesnou kondici...“

„To bych si nenechal ujít!“ řekl Roger, „Enkra cvičí každý den s kluky ze své tělesné stráže. A vem si foťák, něco takovýho hned tak neuvidíš...“

Jeff se nechal přesvědčit. Enkra vyšel na dvůr, kde čekali jeho gardisté v čele s Ronnym. Kromě hlídky a nepřítomných tu byli všichni; bez oděvu, dokonce bez jakýchkoliv ozdob. Enkra se zařadil mezi ně; odněkud se objevili i Chris a Kim, aby se také přidali. Předcvičoval jeden z gardistů, původem nejspíš Japonec; na jeho povel všichni cvičili do vzduchu údery a kopy karate. Šlo to rychle a Jeff sotva stačil udělat pár záběrů.

Potom najednou začala bitka. Utvořily se dvojice a Jeff nevěděl jak, ale okamžitě se daly do sebe divokými útoky a nelítostně s protivníkem třískaly o zem. Enkra utržil taky pár ran a nebýt jeho zkušeností, mohl ho protivník snad zabít; ale dokázal se perfektně bránit a vymetl s ním nakonec dvůr. Zato Kim i Chris vypadli, neměli šanci. Nejdéle vydržel Ronny, Enkra a několik nejstarších gardistů, ti prováděli věci životu nebezpečné. Jeff udělal pár fotografií a radši jim šel z cesty.

Když to skončilo, byl Enkra zpocený a uštvaný, že neměl chuť se ani hnout. Což bylo dost zvláštní, jinak byl vůči tělesné námaze velmi odolný. Všichni byli vyčerpaní, což bylo správné; proto se taky hned nahrnuli do sprchovny, aby se umyli a odpočinuli si. Jeffa pozvali taky, neboť Roger se chtěl pochlubit koupelnou.

Od princova nástupu k moci se šlechta vracela k bývalému pojetí koupání jako společenské události. Tak tomu bylo za císařství, Draggonův režim to tvrdě postihoval, za republiky se pak koupání považovalo za soukromou či rodinnou záležitost a mimo paláce se žádné zvláštní lázně nestavěly. Roger prosazoval návrat k časům císařství a v tomto duchu taky naplánoval a nechal postavit lázeň v princově paláci.

Jenže byla to taky koupelna ve stylu konce dvacátého století. Proto tu byla sprchovna, velký a malý bazén, sauna, odpočívárna, posilovna, masážní sál a bufet. Vše bylo zapuštěno do země a zabíralo polovinu sklepa. Oproti mramoru různých barev, stěnám vykládaným polodrahokamy a kohoutkům ze zlata vládly umělé hmoty, sklo, eloxovaný hliník a jiné moderní prvky. Nad bazénem skákací můstek z prvního patra, který bylo možno použít, i když teď o to nikdo neměl zájem. Zkrátka byla to paráda, a Jeff okamžitě začal filmovat. Ostatní se raději namydlili a spláchli pod sprchou a pak naskákali do bazénu; voda v něm byla teplá, nasycená vonnými esencemi. Zakrátko se vzpamatovali natolik, že se začali pošťuchovat, honit a rvát, což byla vždy známka dobré nálady.

V koupelně zůstali do večeře; když nadešel čas jíst, vrhli se do jídelny jako smečka vlků. Po hrách měli pořádný hlad a spořádali obrovské množství potravy bez ohledu na to, že lékaři nedoporučují jíst večer příliš mnoho. Ovšem taky nešli spát; Enkra s Rogerem pozvali Kima a Chrise do města na premiéru nového filmu a Jeff, který měl na tentýž film pozvánku na příští týden, celkem ochotně souhlasil, že zůstane a bude pracovat na své reportáži. Roger požádal Sissy, aby mu při tom pomáhala, což ona ochotně přijala. Dokázala bez potíží psát na stroji, což Jeffovi dělalo naopak potíže dost značné; tak se dali do práce ještě dřív, než se Enkra s Rogerem vystrojili do fantastických společenských kostýmů a vyjeli Rogerovým autem do města.

Premiéry se zúčastnila ta nejvyšší společnost. Roger byl ve svém živlu, tohle se mu vždy líbilo a než se začalo, stihnul projednat spoustu důležitých věcí. Enkra se daleko radši bavil s Jackem, Kurtem a Sonnym; ze Sun City přijel Frenn Morris, tak ho přivedli s sebou. Frenn byl rád, že se zase všichni vidí a společně vzpomínali na francouzskou akci.

„Ostatně, co děláte tyhle prázdniny?“

„To ještě nevím, ale u tebe se stavíme, kdybysme kvůli tomu měli dát Rogerovi pouta a roubík!“ sliboval Jackie.

„No... o to ani tak nejde,“ smál se Frenn, „Ale všichni za mnou na jihu chodí a vyptávají se, co se strhne. Ta poslední akce se všem moc líbila.“

„Ale pořádat války nejde každý rok!“

„Jenom všichni litujou, že se to konalo tak daleko a že u toho nebyli všichni! Hlavně mladší kluci. Poslední dobou se ve spoustě smeček změnilo velení a ti noví náčelníci taky chtějí něco zažít! Tak pořád otravujou, ať vyzvím, co chystáte!“

„Nechystáme nic. Ostatně, jak si to představujou? To máme pozvat generála Tribbera na speciální manévry sem do Arminu? A nejlíp na jih, co?“

„No... já to jenom vyřizuju. Ale byla to správná psina, jak říká Kurt, to musíte uznat. A kluci litujou, že nic takovýho už nikdy nezažijou...“

„Uspořádáme pro ně speciálně občanskou válku!“ sliboval Sonny Albert, „Aby si dětičky užily! Co budou chtít příští rok? Doufám, že nezačnou škemrat, abysme zahájili třetí světovou!“

„Nepřeháněj,“ mávl Frenn rukou, „Ale fakt je, že něco menšího a veselýho byste pro ty děcka udělat mohli...“

„Dobře – budeme o tom přemýšlet.“ řekl Enkra.

Potom už museli jít do sálu. A protože film sliboval být zajímavý, rozesadili se na místa a ztichli.

Film byl historický, děj dobrodružný, napínavý a příběh natolik spletitý, že během něj na všechny sliby dané Frennovi úspěšně zapomněli.

Errata:

30.05.2021 11:44