Vítej, návštěvníku!

Po návratu z premiéry Roger zjistil, že mezi jeho dívkou Sissy a novinářem Jeffem, jehož jí vyhlídl za oběť, zatím nedošlo k plnému porozumění, přesně řečeno k navázání milostného vztahu. Nebylo vyloučeno, že Sissy vytrvá vůči Rogerovi ve věrnosti, což si naprosto nepřál; proto se rozhodl přesídlit do svého zámku, kam s ním Sissy nemohla. Důvodem toho byl předpokládaný návrat Rogerovy sestry Daniely, která by to nedovolila. Sissy se sice domnívala, že sestry Dany a Jeane Rogerovi nic nezakazují, zvlášť ne milenky, ale její rozum nebyl tak bystrý, aby se s nimi dokázala úspěšně pohádat. Takže Roger sbalil svých pět švestek a vzdálil se do ústraní.

Palác Monroesů ve městě byl vrcholem pohodlí a elegance, ale jejich zámek na předměstí jej ještě předčil. Utopený v zahradách plných květů vypadal jako vyřezaný ze slonoviny; v jeho komnatách bylo veškeré myslitelné pohodlí a přepych. Roger tu pobýval rád, zvlášť od doby, co po smrti starého sira Algernona v podstatě zámek zdědil. Otec Leon tam pobýval většinou jen o víkendech, kdy zase vypadl Roger; tudíž neuplatňoval nad svými nezvedenými dětmi ani tu nejmenší autoritu.

Po příjezdu Roger zjistil, že dokonce ani nelhal, což se mu stávalo zřídka. Daniela byla skutečně doma a roztahovala se se svými kufry a krabicemi. Nakoupila si všelijaké věci na sebe, což byl její koníček. A taky změnila účes, měla teď hlavu plnou kudrlinek jako prstýnky a připomínala velikonočního beránka. Slušelo jí to velmi, ale Dany slušelo vždycky všecko, takže Roger ji jen jemně upozornil, že je pitomá a vypadá jako výr, když vyletí z roští; nadále ji nekritizoval.

Zapadl do své útulné pracovny, aby si přečetl poštu a další věci, které se mu neustále nashromažďovaly. Neměl tu žádnou dívku k obsluze, žádnou ani momentálně nevyžadoval; té práce bylo moc a moc. Nejdřív si přitáhl svodky hlášení, přelétával je pohledem a dle potřeby buď odkládal na stolek k pečlivějšímu prostudování, nebo na podlahu na hromadu papíru do sběru. Roger byl pečlivý a balíky sběru vytvářel téměř neustále. Většina zpráv mu byla lhostejná, byly to záležitosti jiných rezortů, ale chtěl přesně vědět, co se děje; kupodivu si při letmém čtení dost pamatoval.

Tak si všiml zprávy ze Sun City, která byla určena přímo jemu. Sestavil ji jeden z místních náčelníků a psal:

„Včera se na plovárně opět objevil jeden ze studentů Univerzity s oholenou hlavou. Zjistil jsem to už jednou a řádně hlásil, ale ani mravnostní komise Univ., ani jiné kompetentní orgány si toho nevšímaly. Za normálních okolností nosí studenti paruky a snaží se neprovokovat, ale zdá se, že tento zavrženíhodný zvyk je mezi nimi značně oblíben. Není vyloučeno, že se jedná o znamení tajné spiklenecké společnosti či sekty, odporující zájmům státu...“

Roger usoudil, že pisatel hlášení je idiot. Pro takové opatření mohlo být tisíc jiných důvodů, které by u nikoho nevyvolaly podezření. Ten nejjednodušší, že se dotyčnému stalo něco na hlavě a musel být ošetřen. Že nosí paruku, mu slouží jen ke cti, alespoň neprovokuje a nedává zlý příklad mládeži, která i tak nemá o morálce dost pevné představy.

Ostatně od doby, kdy ve Slunečním obzoru pravidelně pracují s Ohněm, není už nemožné přijít o vlasy při tomto pokusu. Je fakt, že Sun City je od Obzoru dost daleko, ale začínající čarodějky jsou odevšad; některá se mohla zajet podívat domů a předvést kamarádkám, co se naučila. A je to!

Roger znechuceně odložil svodky. Všichni se zabývají pitomostmi a nevidí velké a skutečně důležité věci. Přitom je jich dost a dost, pořád jich přibývá. Kdo nechce vidět, nevidí. A to proto... ne, skutečně silného a schopného vedení je třeba, ne lenochů a ulejváků, kteří se starají jenom o to, aby měli v cajku svoje soukromý kšefty! Kdyby se tak dalo je skřípnout!

Například záležitosti Zelené lilie. Ty pily Rogerovi krev už dlouho a v poslední době stále víc. De jure Zelená lilie vůbec neexistuje, alespoň nebyla nikým založena, řízena a spravována, není vlastně ani žádná strana Zelených, jako kdysi za války. Zrušila se sama a nemá na nic nárok, tak co ještě chce?

Jenomže její přívrženci zůstali a i když každý ručí sám za sebe a nemá snahu nikoho řídit a někomu podléhat, svoje názory říkají nahlas a bez zábran. Trampové a jejich dorost! Nemají nic proti vládě a Rogerovi, ale taky nemají nejmenší chuť ho podporovat. Když s nimi jedná, chtějí jediné: aby jim každý dal pokoj a nechal je dělat si, co chtějí. Jenže to Rogerovi vadí a není tím nadšen. Na rozdíl od jejich otevřených příznivců, jako je Frenn Morris a lidí ochotných zavřít obě oči, jako Enkra. Všechny starosti leží na Rogerovi a on chudák nemá oporu ani ve svých nejvěrnějších.

Ne, je zapotřebí nápravy! Chtějí-li mít trampové svou stranu, ať si jí řádně založí a vedou. S tím Roger bude souhlasit, dá jim křesla v parlamentě i v Korunní radě. Ale anarchie, ta se strpět nesmí, především ne kamarádům. Protože od nepřítele člověk čeká to nejhorší, ale od kamaráda ne; tím pádem zleniví a nemá už tu bystrost ducha a připravenost na nejhorší.

Teď ještě jak přinutit svobodomyslný trampský národ, aby si zvolil nějaké vedení. A když už si ho zvolí, aby ho poslouchal. A jak zajistit, aby zvolil toho, kdo se bude líbit Rogerovi a ne někoho nesympatického a neposlušného. Budou s tím starosti.

Roger se rozhodl podívat na něco jiného, co by jeho mysl odpoutalo od potíží. Prohrabával poštu. Zaujal ho dopis Ženské ligy za rovnoprávnost, která ho žádala o posudek k problematice umělého oplodnění žen v případě, že tyto hodlají přivést na svět dítě ve prospěch někoho druhého. Roger si ten dopis přečetl dvakrát a stejně nepochopil, oč pisatelkám jde; takže se zvedl a šel se poradit se sestrou Dany.

Jak se dozvěděl, šla se vykoupat, což se dalo po cestě čekat. Roger vrazil do koupelny a málem si rozbil čelo o dveře, neboť byly zavřené zevnitř. To naprosto nemohl očekávat; i když se koupelna zavřít dala, nikdo se nikdy nezavíral, zvlášť ne Dany. Roger chvíli zaváhal a uvažoval, co ji mohlo přimět k tak náhlému záchvatu studu; pak na dveře zabušil. Dany za pár okamžiků otevřela; Roger ji přehlédl a nezjistil na ní zjevných závad. Byla pořád moc hezká, dokonce ani ty kudrlinky jí nezplihly.

„Co blbneš, že se zavíráš?“ zeptal se.

„Ale... to je blbej zvyk z Evropy! Přeci víš, že jsem byla na vejletě v Anglii, tam jsem si zvykla...“

Roger měl určité pochybnosti, jestli by si Dany netroufla chodit nahá i v Evropě, ale teď to nechtěl řešit.

„Přečti si tohle!“ podal jí dopis.

Dany vlezla do vany, opřela si hlavu o okraj a četla. Roger vlezl za ní, vana byla veliká a když byli menší, řádili v ní všichni tři. Ještě teď se tam směstnali.

„No, a čemu nerozumíš?“ ptala se.

„Především nevím, proč a na co se mě ptají.“

„No... chtějí podporu pro svůj názor. Jenomže mají smůlu, já s jejich nápadama nesouhlasím. Ten případ, co tady popisujou, je pěkně blbej. Jedna ženská nemohla mít děcko a chtěla je. Tak nechala svoji ségru oplodnit uměle semenem svýho muže a potom si to děcko vzala.“

„Když nemohla mít děti, tak to bylo řešení.“

„Ale jo, kvůli ségře nebo kámošce bych to udělala taky. Ovšem nikdy bych se nenechala oplodnit uměle! Když chce sviště, tak ať půjčí taky toho chlapa, ne?“

Roger se rozchechtal. „Když ty seš moc rázná, Dany! Nemáš ten správnej cit pro takový problémy...“

„Hlavně nejsem blbá a nenechám do sebe rejpat kusem železa, když se to dá vyřídit po dobrým normálním způsobem. Poslyš, to by mohla bejt docela zábava... udělalo by se to jako společenská událost. K takovýmu tradičnímu oplodnění by měli být pozvaný svědkové, notář a tak, měla by u toho být i ta žena, který to děcko pak bude patřit a tak vůbec...“

Roger se pořád ještě smál. „Já jim v tom smyslu napíšu hezkej dopis. Děkuju ti, Dany!“

Daniela se rozkošnicky protáhla v horké vodě. „A vůbec, bráško, povídej, co novýho! S kým ty teď vlastně chodíš? Už dlouho jsem neviděla žádnou tvoji holku, abych si udělala přehled!“

„Teď zrovna s nikým. S jednou se právě rozcházím...“

„Hm... to seš celej ty. Využít a odkopnout.“

„Nelíbila by se ti. Je příšerně blbá.“

„Když ti uvěřila, tak asi je. Hezká?“

„Škaredou bych si nevybral.“

„Proč? Aspoň by byla nějaká změna!“

Roger řekl: „Ha! Ha! Ha!“ a potopil se pod vodu.

„Hele bráško, sežeň mi nějakou kočku z ciziny! Kdyby mohla být třeba docela inteligentní, ale zcela nezkažená vzděláním nebo výchovou! Nejlepší by bylo, kdyby sis ji narazil, zblbnul jí hlavu a až by ses jí nabažil, tak mi ji přehrál na pokusy...“

„Ty seš bezva, Dany! Já ti mám shánět holky? Nač ji potřebuješ?“

„Neboj, bolet ji to nebude. Jen tak, pro legraci... Potřebuju na to někoho, kdo nic nezná...“

„Nemůžeš si ji odchytit sama?“

„Když ty je umíš tak perfektně zblbnout, že potom berou všecko jako dobrý... Já umím sbalit kluka, ale těch zrovna máme dost!“

„No tak jo. Na Enkrovu korunovaci se jich sleze dost, ale... potřebuješ to co nejdřív, že?“

„Ne, to nespěchá. Čtrnáct dní žádná míra.“

„Obětuju se pro tebe, Dany. Jenom proto, že seš moje ségra a že tě hrozně miluju. Ale ukážeš mi, co je to za pokus, jo?“

Dany zaváhala. Potom řekla: „Ještě to není to pravý ořechový. Děláme na tom dost dlouho, ale... já toho nejsem šéf. Jen tak, že jsem se připletla. To víš, že se to taky dozvíš, a brzo...“

„Něco holčičího?“

„Tak trochu. Někdy tě pozvem a ukážem ti to.“

„Budu se těšit.“ řekl Roger, osprchoval se a šel po svých.

Vrátil se ke svým papírům a hlášením. Probíral vše list po listu a dělil na důležité a zbytečné, přičemž zbytečného bylo víc. Potom, když měl hrubé dělení za sebou, složil úhledně to, co bylo určeno do sběru, odnesl to do spodního dílu skříně a přidal k ostatnímu. Přitom zaváhal; vytáhl ty staré věci, aby se v nich chvíli přehraboval. Našel, co hledal: první hlášení od zavilého nepřítele University v Sun City o případu, kdy při rvačce o holku strhl někdo jednomu ze studentů paruku. Přečetl si to a vrátil do sběru. Ale umínil si, že se na záležitosti University podívá.

Po pravdě řečeno, ta škola v Sun City nebyla vůbec žádná universita. Byla tam technika a medicína, oficiální název byl Přeškolovací středisko pro doučování osob bez univerzální kvalifikace. Jenže říkat to nebylo v běžné společnosti možné, tak byla škola považována za regulérní universitu a její absolventi tak bráni. Byli to velmi často přistěhovalci a jiní podivní lidé, ke kterým i sám Roger cítil určitou nechuť, ale nedal to na sobě ze zdvořilosti najevo. Soukromě soudil, že by měli k vyšší vědě mít přístup jen univerzálové jako on, ale bylo jeho povinností pomáhat jiným, tak samozřejmě myšlenku doučování podporoval.

Představil si, kdo je asi ten, kdo tak sleduje studenty. Jistě univerzál bez zájmu o práci. Takových existuje bohužel mnoho a jsou to lidé, kteří sice mají vědomosti o rozsahu mnoha vysokých škol, ale pro absolutní lenost a netečnost je naprosto nevyužívají. Je to odsouzeníhodné, ale zcela normální; těm lidem stačí nějaké podřadné úřednické místo, ke kterému postačí jen vrozená schopnost počítání a psaní na stroji. O nic víc nemají zájem, ve zbývajícím čase chodí sem tam a kritizují ostatní, zvláště ty, kteří se s menší kvalifikací stali něčím víc. Roger takové lidi neměl rád a předpokládal, že se z nich rekrutují revizoři, dozorčí u brány, tajní policisté a podobná verbež.

Rozhodl se (a udělal si v tom smyslu poznámku), že zjistí autora zpráv. Podle potřeby ho pak využije, nebo zkrouhne. Ale spíš zkrouhne, zvlášť pokud tyhle akce jsou jeho jediná činnost. Eventuálně je možné toho člověka poslat na nějakou akci, kde ho zabijou nebo přinutí dělat něco užitečnějšího, co by vyžadovalo většího úsilí. V každém případě už jeho iniciativa přinesla výsledek: šéf na něj nezapomene.

Spokojeně se natáhl a vzal si jinou, zábavnější četbu. Dostal k prohlídce a vyjádření náměty filmů, jejichž realizace měla být schválena pro Kingtownské filmové ateliéry. Prozatím mu po tom sice nic nebylo, ale filmaři měli dobrý nápad zajistit si jeho podporu a pomoc dřív, než bude na Rogerovi všechno záležet; jako člověk nakloněný umění jim byl ochoten pomoci.

Náměty byly přehledně rozděleny na několik druhů; ten první filmy historické a dobrodružné.

Krvavá křivda.

Děj se odehrává v Arminu za vlády Monty Draggona. Přistěhovalecký farmář je obviněn z loupežné vraždy, kterou spáchal místní šerif, oddaný vládě, odsouzen do vězení a odvlečen neznámo kam. Jeho syn se rozhodne očistit jméno svého otce. Prchá na jih, kde se spřátelí s místním náčelníkem a jeho sestrou. Za pomoci starého stopaře, který se marně brání závislosti na alkoholu, se jim podaří získat usvědčující důkazy proti šerifovi a policejnímu náčelníkovi, který ho podporuje; ale tito zločinci důkazy zničí a snaží se všechny svědky zlikvidovat. Hrdinové se ubrání a prchají na jih. Nevinně odsouzeného zachrání teprve dobytí severní části Arminu, kde už jeho syn vede jako důstojník osvobozovací akci.

Náklad: 7,5 mil.

Roger chvíli uvažoval. Pak napsal:

„Nápad slabý, peníze přemrštěné. Film bude dobrý tak pro děti do deseti let. Natočte v reálech a v přírodě, přidejte o dvacet kaskadérů víc a vyjde to na slabý čtyři milióny. Jinak souhlasím.“ A podepsal se.

Šógunův vějíř.

Japonsko, 17.století. Potulný samuraj dostane za úkol najít a ochránit gejšu, která byla při návštěvě šóguna obšťastněna jeho pozorností a posléze porodila syna. O tohoto syna mají zájem šógunovi nepřátelé; buď ho chtějí získat do své moci, nebo zabít. Samuraj se zamiluje do gejši, která se mu prokáže šógunovým vějířem, chrání ji i jejího syna. Nepřátele pobije a získá si vděčnost šóguna a postavení u jeho dvora.

Roger vzal čistý list papíru a napsal:

„K předloženému námětu navrhuji:

1.Změnit na televizní seriál nejméně o 13 dílech.

2.Konec: V závěru se zjistí, že šógunova milenka je docela jiná žena, než která se vykázala vějířem. Samuraj byl naveden na tuhle, aby se na něj soustředila pozornost nepřátel a skutečná milenka měla klid.

3.Toho kluka udělejte aspoň desetiletého a naučte ho bojovat. Najdete-li takového, který by to doopravdy zvládl, máte zábavu zajištěnou na dalších 13 dílů.“

Dále schválil dvě ubohé kovbojky z místního prostředí. K jedné z nich připsal: „Škoda peněz!“

Zato s velikým potěšením se začetl do námětu:

Dívčí válka.

Odehrává se ve střední Evropě na úsvitu křesťanské éry. Do sídla knížete (opevněné vesnice na ostrohu mezi dvěma řekami) přichází mladý kněz, aby šířil víru. Kníže, čerstvě pokřtěný na královském dvoře v Německu, se upřímně snaží přinutit poddané ke křesťanské mravnosti. Sám kromě dvou zákonitých manželek považuje za svoje všechny mladé dívky v okolí, což je mu vytýkáno. Kněz přesvědčuje o mravnosti celou osadu, obyvatelé to jen těžko chápou. Jedna z dcer knížete se do něj zamiluje a otevřeně se mu nabízí. Místní zvyk přikazuje dívkám na počátku léta uspořádat 'Dívčí válku'; ženy si na břehu řeky vybudují hrad z proutí a hlíny, který muži dobývají, zmocní se jednotlivých žen a odvádějí si je do svých domovů. Kněz se snaží tento zvyk vykořenit, ale sám podlehne kouzlu mladé vdovy. Trápí se pro svůj poklesek a vlastní nedokonalost; postupně se mu podaří přimět většinu obyvatel, aby alespoň zjevně vyznávali křesťanství. Kníže pod jeho vlivem zapudí svoje pohanské manželky a žení se znovu s mladičkou pastýřkou ovcí, tentokrát dle regulí církve svaté. Na svatbu přijde i biskup, který s uspokojením kvituje dosažené úspěchy mladého kněze. Na svatebních oslavách se však projeví pohanská duše obyvatel a vše skončí bezuzdnými orgiemi, do nichž se nakonec zaplete i biskup. Když odchází, vyzývá mladého duchovního pastýře, aby bez oddechu a bez bázně dále bojoval za církev a její ideály.

Roger podepsal souhlas a připsal k tomu: „Vypadá to, že to bude fajn! Nechte mi v tom nějakou menší, ale šikovnou roli!“

Věděl, že ji zcela jistě dostane; je moudré vyhovět nadřízeným, pokud něco malého chtějí. Kromě toho nebyl to první případ, kdy si Roger zahrál ve filmu.

Znak Trojzubce II.

Pokračování příběhů chlapce z Atlantidy, tentokrát na řeckých ostrovech a na moři cestou do Itálie.

Bude se realizovat, jakmile Mike Cross dopíše scénář.

Roger zaváhal, ale podepsal to. První díl měl veliký úspěch, na druhém Mike pracoval tak pilně, že nikdo nevěděl, zda už začal nebo ne.

Začarovaná princezna.

Zlý kouzelník zakleje krásnou, leč pošetilou princeznu do podoby odporné ježibaby. Vysvobodit ji může pouze princ, který si ji zamiluje a porazí draka, který ji hlídá.

Roger poněkud zaváhal. Jednu pohádku na podobné téma už viděl, jenže ta byla zpracována vysoce umělecky: především nebylo jasné, zda se děj odehrává v minulosti, současnosti či budoucnosti, kostýmy byly futuristické, chování postav zmatené. Drak byla příšera o velikosti člověka, která princeznu velmi realisticky znásilňovala; princ byl znalcem kung-fu, magie a zenové poezie a jejich souboj vypadal spíš jako erotický tanec. Odstranění zakletí se odehrálo rovněž nezastřeným sexuálním aktem; Roger váhal, zda je to pro děti či pro filozofy.

Tím končily filmy s dobrodružnými náměty a začínala tvorba ze současnosti. Umělecké rady všeho druhu soustavně vyzývaly umělce, aby tvořili díla se současnými náměty, především z prostředí pracovního, mládežnického, případně politického, ale jejich snaha se míjela účinkem. Ani teď to nevypadalo moc nadějně.

Studentská láska.

Studentka gymnázia prožívá bouřlivé období navazování prvních milostných kontaktů a poznává současně také úskalí života mezi dospělými. Nalezne štěstí u spolužáka z vyššího ročníku.

Veselohra. V hlavní roli Ginny Jordanová.

Kdyby tam nebyla ta poslední věta, Roger by možná věřil tomu, že to bude pojednávat o něčem jiném než o sexu. Ginny Jordanová byla nádherná dívka, která už od šestnácti hrála ve filmech podobného druhu. Znal ji i v soukromí; bylo to děvče kamarádské, družné, nijak nafoukané, zkrátka fajn. Měla jedinou drobnou vadu: jejím koníčkem bylo spát s muži a nevadilo jí, že při tom vrčí kamera a nějaký chlap poskakuje okolo a natáčí si detaily jejího těla. Nechávala si písemně potvrdit ve smlouvě, že bude mít alespoň třetinu filmu nahou a prožije milostný styk minimálně se třemi muži. Její první film se jmenoval Deflorace princezny a zlé jazyky tvrdily, že při scéně, kdy přestává být pannou, k tomu skutečně došlo; nabídla prý filmařům, že se nechá natočit se svým chlapcem a oni ať k tomu dopracují příběh. Byla skutečně nevšedně hezká a celý národ ji miloval, přestože o ní lidé tvrdili, že je exhibicionistka.

Mládež si samozřejmě z podobných hvězd brala příklad. Ginny sice byla už třiadvacetiletá, ale studentky hrála pořád; partnery si vybírala čím dál mladší, takže Roger chvíli uvažoval, zda by neměl taky zkusit štěstí. Nakonec usoudil, že Ginny mu neuteče – ostatně raději kazil dívky sám, než aby se nechal kazit od zkušené profesionálky. Podepsal bez diskuse; stejně tak dva následující filmy značně podobných námětů.

Kdo nás na světě uvítá?

Mladá dívka přijde náhodou do jiného stavu. Její rodina to nepřijme s potěšením a doporučí jí, aby se s následky své nerozvážnosti vypořádala sama, jak umí. Dívka si hledá partnera, zaměstnání, byt a všechno ostatní, ale stále naráží na odpor a nepochopení celé veřejnosti. Veselohra.

Roger by byl podepsal bez připomínek, nebýt toho posledního slova. Teď si představil, jaká švanda bude z takových námětů a zděsil se předem. Je pravda, že filmaři si dokázali dělat legraci ze všeho a obecenstvo se většinou bavilo; ale Roger si dokázal domyslet, že to tentokrát budou žertíky drsné.

Výron semene

Psychologické drama stárnoucího muže, který má neustálé obtíže s navazováním milostných vztahů. Přestože se zamilovává do mladých krásných dívek, je jimi odmítán nebo není brán na vědomí, což mu způsobuje psychologické trauma. Film líčí jeho proměnlivé duševní stavy v různých obdobích a konflikty, které vyvolává při pokusech uspokojit svoje touhy.

Roger se nad tím zamyslel. Pak napsal:

„Potlačit sexuální výstřednosti na minimum. V této podobě by to mohl být vhodný film pro mezinárodní festivaly a podobné akce. Před konečným schválením prokonzultovat s někým, kdo se vyzná ve zvyklostech morálně cítících lidí!“

A oddechl si, neboť tím návrhy skončily. V podstatě to bylo docela dobré a zajímavé. Ale Roger měl ještě něco na srdci:

„V návrhu dramaturgického plánu postrádám námět z historie naší země. Například africké tažení císaře Charryho, celý předválečný vývoj, období Detreyovy vlády a podobně. Copak neexistují náměty, které by byly dostatečně nosné a zajímavé?“

Podepsal se, sbalil to všechno a strčil do obálky, aby se to odeslalo na patřičná místa. Potom se rozhodl jít podívat, jestli už brzo bude oběd. Neměl hlad, ale u Monroesů se vařilo vybraně, zvlášť když byla doma Dany nebo Jeane. A Roger soudil, že dneska už si zaslouží něco chutného.

Když procházel ochozem vnitřního dvora, zaslechl na dvoře randál motocyklu a když vyhlédl, zjistil, že na oběd přijel Jackie Therlowe a Senta Diettermannová. Zamával na ně, Jackie nechal Hondu ve stínu pod arkádami a oba pospíšili nahoru. Roger byl rád, jídla bylo dost a s Jackem bývá zábava.

Jackie vnesl do zámku vzruch, rámus a zábavu. Přidala se i Dany a Senta slíbila, že sem přijedou další kluci a nějaké dívky, takže to vypadá, že se nikdo nebude nudit. Dany přivezla s sebou nové nahrávky a rozhodlo se, že se večer uspořádá diskotéka, takže Senta lehla na telefon a začala obvolávat všechny, kdo byli v podezření, že umějí tančit. Roger trval na tom, že je třeba pozvat i Enkru; skutečně to udělali, ačkoliv se bránil, že nemá moc času. Nebyla to pravda, Enkra tančil nerad, protože to neuměl tak jako ostatní; byl ale odhalen a přinucen slíbit účast.

Ze všech dívek nejdřív se objevila Zuzanka Albertová. Byla kamarádkou a obdivovatelkou Senty a sledovala ji jako věrný stín, kamkoliv se hnula. Zuzanka stejně jako všichni Albertové nebyla hezká; vadilo jí to tím spíš, že Senta byla nádherná a pod Jackovou péčí se ještě vylepšila. Takže ji Zuzanka pilně sledovala a tiše záviděla každý pohled či dotek muže, které Senta velkoryse přehlížela.

Všechny tři dívky zalezly do komnat Dany a tam se začaly domlouvat, co si obléknou na večer. Od doby, kdy bylo dívkám do patnácti a s tichým souhlasem i nad patnáct dovoleno neoblékat se, byla každá příležitost k předvedení nových šatů slavnostní událostí a především dívky z vysoké šlechty si vymýšlely kreace, nad nimiž zůstával rozum stát. Co kdysi řekl Vládce sir Lera, se stalo skutkem: všichni vyhledávali příležitost se obléknout, dokonce někdy v případech, kdy to bylo zbytečné.

Kluci byli nad podobné malichernosti povzneseni. Jackie a Roger si lehli na lehátka na terasu a kritizovali automobil Mercedes, který Roger koupil před čtrnácti dny. Pak se začali dohadovat, jaké si koupit sportovní letadlo; samozřejmě se nedohodli, neboť oba měli o letadlech jen matné ponětí. V tomto stavu je objevil Kurt a Sonny a samozřejmě se zapojili do diskuse, takže se záhy stala nepřehlednou.

Enkra dojel na své vzorové Hondě. Přestože se Jackie chtěl sázet, že s ní vletí do rybníka, nestalo se tak, tudíž nebyl důvod se posmívat. Do rybníka vletěl, když se učil jezdit na Rogerově první motorce, starém Harleyi; stalo se to proto, že ho neudržel, ale pořád ještě si to kdekdo pamatoval.

Enkra vyposlechl jejich názory na letadlo a zamyslel se. Načež pronesl: „Kdy budeme zase chodit na parašutismus? Mně by se to hrozně líbilo... těch pár seskoků nic není!“

„Ty seš taky pěknej rapl,“ řekl mu Roger, „Prozatím jsme přeci nedostali regulérní paravýcvik, jen těch pár zkušebních seskoků v rámci Lilie! Až budeš na vejšce, budeš ho mít...“

„No... já jenom, když mluvíte o těch letadlech, jestli by nebylo lepší něco jednoduššího. Třeba motorový rogalla...“

Jacka to nadchlo, vlastně všechny kromě Rogera. Ne že by měl strach, ale nepovažoval tohle za svůj životní zájem a cíl. Kurt začal plánovat, co všechno by se dalo podniknout, kdyby využili nabídky jeho strýce, velitele výcvikového leteckého střediska armády; vypadalo to, že tam vyrazí hned v sobotu. Takže Roger horečně hledal, kam převést jejich pozornost.

„Abych nezapomněl, Jacku, co to má za starosti Ballambwi s tím svým sluhou? Slyšel jsem nějaký řeči, že se vzbouřil či co...“

Ač neradi, nechali diskuse o létání a začali se bavit o případu Joao Ballambwiho a černého kluka Jima, který vyvolával ty potíže. Bylo to tak: když se Joao vracel z akce v Evropě (nejel jako ostatní na lodi, ale chtěl se podívat někam do Afriky za svým příbuzným), sebral někde na ulici sirotka Jima a přivezl s sebou do Arminu. Pověřil ho různými úkoly, které do té doby prováděl on – kluk několik měsíců dělal, co se mu řeklo. Jenže potom se vzepřel a prohlásil, že je stejně dobrý občan jako jiní a že nic dělat nebude, nebo alespoň, když to nedělá taky Joao. Ballambwi reagoval tím, že ho vyhodil z domu a Jim se ocitl na suchu, bez možnosti obživy i čehokoliv jiného. Podrobil se a vrátil se do služby, ale vyvolalo to nějaký rozruch a musel do toho zasahovat i Jackie: domluvit Joaovi, aby byl na Jima mírnější a Jimovi, aby se snažil pracovat víc.

Tyto potíže nebyly prozatím časté, ale pozvolna se rýsovaly. Tvrzení Arminů, že přijímají do svého společenství každého a dají mu možnost žít, jak se mu samému zlíbí, bylo sice v podstatě pravdivé, ale jen do jisté míry. Takový přistěhovalec se stal členem rodu a měl všechna práva, která mu jeho pán a vůdce rodu dal. Když plnil úkoly dobře, bylo to v pořádku; jakmile přestal, zjistil, že se vlastně ocitl v postavení osoby zcela bezprávné. Při přijetí se nemluvilo o právech, povinnostech ani žádné odměně; automaticky se předpokládalo, že takový člověk bude dělat všechno a nebude za to požadovat nic. Samozřejmě mu nic nechybělo a v podstatě by se obešel v panských službách do konce života; jenomže ve skutečnosti byl prakticky otrok.

Už nějakou dobu se tu a tam o této situaci mluvilo; především cizinci a osoby se sociálními zájmy poukazovali na to, že není vše tak ideální, jak se zdá bezstarostným arminským náčelníkům. Jenže nikdo neměl chuť ani snahu se o ty otroky starat, nechával to na vůli jejich pánů.

„Jaký práva by vůbec měl takovej Jimmy, kdyby se od rodu odtrhl?“ zajímal se Sonny.

„V podstatě stejný jako každej jinej občan. Jako ty nebo já, podle ústavy.“ řekl Roger.

„Jo, podle ústavy jistě. Jenže si představ, že ten kluk nemá vzdělání, peníze ani žádnou jinou kvalifikaci. Aby šel do školy, k tomu je už moc velkej, aby šel dělat kopáče, na to je ještě malej. Nikdo o něj nebude mít zájem. Takže má jedinou možnost: chcípnout hlady.“

„Nemusel se přece nechat vyhodit!“

„Takhle nemluv. Má právo nesouhlasit, to je jasný. Není přece otrok, jak říkají naši nepřátelé!“

„A co teda je?“ smál se Sonny, „Sluha, kterýmu nic neplatíme a nic mu nedáváme. Aspoň na pevno, podle smlouvy. Já neříkám, že nedostane sem tam nějakej šesták na útratu, ale rozhodně nemá žádnou smlouvu, že nám bude sloužit nebo pro nás pracovat.“

„To by taky nebylo právně možný,“ dodal Jackie, „Nemůžeme si přece najmout sluhu jako nějakej lord!“

„Já bych mohl,“ mávl rukou Roger, „Ale nemyslíš, že je to zbytečná diskuse? Ať se každej stará sám o sebe! Konečně, přišli docela dobrovolně...“

„Přesněji řečeno, přivezli jsme je my. Když je potřebujem nebo se nám zamlouvají, necháme si je. A když se nám nehodí, můžeme je jen tak vyhodit na ulici?“

„To nikdo nechce udělat! Ten kluk si to zavinil sám: byl línej, vzpurnej a neochotnej. Pak se nemůže divit...“

„Taky bysme je mohli rovnou střílet.“ řekl Kurt.

„A co teda chceš? Postavit pro ně školy?“

„Normální škola jim nebude k ničemu. Jimmymu je podle zubů tak dvanáct a nikdy do žádný školy nechodil. Umí jenom slabě číst, ale skvěle počítat peníze...“

„Já bych jim nechal udělat řidičák a poslal jezdit s kamiónem,“ řekl Enkra, „Četl jsem, že je málo šoférů.“

„Nebude umět ani vyplnit stazku,“ řekl Kurt, „Když ho chytne policajt a zjistí, že nemá nejen ponětí o vyhlášce, ale že si ji neumí ani přečíst, sebere mu papíry.“

„Tak mu dáme kurs, aby uměl číst, no...“

„Dejme tomu. Jenže myslíš, že to nějak vyřeší problém?“

„Co teda navrhuješ? Nebrat další lidi?“

„To ne. Ale především uvážit, co s nima budeme dělat.“

„Santanueva pořád verbuje lidi!“

„Bodejť ne! V tý jeho poušti se uplatní každej, ať něco umí nebo ne. Kdo je chytřejší než šimpanz, těžko mu tam bude stavět silnice nebo kopat díry pro větrníky. Kdežto když někomu dá možnost žít na svobodě, může se ten dotyčnej třeba přerazit!“

„Až dostaví to svý město, co bude dělat s lidma bez jakékoliv kvalifikace? Taky přijde k tomu, že mu nejsou na nic a bude se jich chtít zbavovat!“

„Možná je to tím, že když někdo má nějaké schopnosti, nechce se mu dělat sluhu!“ smál se Kurt.

„Santanueva to město hned tak nedostaví,“ řekl Enkra, „Viděl jsem, jaký má teď plány. Nádhera. Celý to utopit v zeleni...“

„To mu dělal ten Japonec?“

„Johny Narajama,“ řekl Roger, „Nechal jsem si od něj udělat takový zběžný náčrt, jak by mohl vypadat zámek nebo tak něco. Jsem moc zvědavej, co nakreslí...“

„Některý lidi ale říkají, že je blázen!“ řekl Sonny.

„Ale to, co se podle jeho projektů staví, je paráda! Viděli jste, jak vypadá univerzitní středisku ve Slunečním obzoru? Já jo, je to nádhera!“

„Už jsme dlouho nebyli navštívit Santanuevu!“

„Asthra přijede na slavnost. A Pedro asi taky, alespoň jsme mu poslali zvadlo...“

„Mají teď novou silnici, ukazovali v televizi. Zbrusu novej keramickej povrch, spečenej písek úplně na sklovinu. A jede se po tom perfektně...“

„Však, to vymyslel Enkra, ne? Já byl u toho, když to navrhl!“

Enkra se jenom skromně usmál. „To byl takovej nápad, nic víc. Propracovali to až Santanuevovi stavitelé...“

„Měli bysme se jet podívat. Třeba se zase vykoupat v Ohni!“

„Vydrž. Asthra jistě udělá Oheň i tady...“

„Už dávno sem měla poslat nějakou holku, která to umí. Je to ostuda, že nemáme v hlavním městě čarodějku...“

„Co vůbec dělá tvá švíca, Jacku?“

Kate Therlowová byla u Asthry už víc než rok a jen občas se jezdila podívat domů. Rogerovi se líbila, bohužel momentálně nebyla dosažitelná.

„Přijede s Asthrou. Psala nám...“

„Pořád ještě má ostříhanou hlavu?“

„Tam to jinak nejde. Jenom Asthra se drží zpátky, ta si snad tu helmu bere i k vaření...“

„To je v pořádku,“ zafuněl Roger, „Je princezna!“

Enkra trochu v rozpacích zmlkl. Jeho účes nebyl ještě ve zcela dokonalém pořádku po akci ve Francii.

Vstoupily dívky; všechny byly oblečeny do jakýchsi velice přiléhavých trikotů, sešitých z různých barev. Kluci po nich koukali překvapeně; potom se Roger jako první rozesmál a po něm ostatní.

„Páni, jak jste tohle dokázaly?“ přistoupil k Dany a osahával ji, „To jste si nalepily přímo na kůži?“

„Abys viděl, že my v Sun City nespíme!“ řekla Dany, „Vymysleli takový lepidlo: namažeš se jím od krku až ke špičkám a pak se na to přitiskne látka, papír nebo umělá hmota, co chceš. Drží to pěkně, hned tak to neodlepíš!“

„Jak to ze sebe dostanete, až bude konec?“

„To se dělá tak, že se vykoupeš v obyčejným šampónu. Trochu se to odchlípne už v průběhu večera, zvlášť tam, kde se víc potíš. Taky to můžeš ze svý tanečnice odlupovat, když tě to baví...“

„Bezva věc! Co tam vymýšlíte ještě?“

„Teď zrovna dělají něco, co by bylo stálý ve vodě. Mají takovej nápad: že by se udělaly papírový plavky a vnitřek natřel tím lepidlem. Kdybych šla na pláž, nalepila bych si to na tělo; potom by se to strhlo a zahodilo. Čistě na jedno použití...“

„Nechápu, na co potřebuješ takovou blbost. Copak ses někdy koupala v plavkách?“

„Chceme jet do Evropy, ne? Pořád teď někdo někam jezdí a všude nemůžeš chodit nahej, ty barbare! Taky bysme to mohli dělat na export. Dokud neprozradíme postup, můžem si říct pěkný peníze!“

To Rogera zaujalo; když se jednalo o peníze, neměl žádný ohled na morální zásady. Bohužel se moc vyptávat nemohl; začali se sem rychle sjíždět hosté, Dany zapojila aparaturu a přestalo být slyšet vlastního slova. Takže všichni šli tančit a bavit se, až zapomněli na všechny svoje starosti.

Errata:

30.05.2021 11:44