Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Princezna Asthra přijela do Kingtownu odpoledne před slavností v doprovodu dívek ze svého střediska. Taky přijel Pedro se svojí armádou, ale ti se utábořili u řeky na pokraji džungle stejně jako ostatní hosté. Asthře a jejímu doprovodu poskytl Roger ubytování přímo v zámečku.

Když za ní Enkra přišel, byla ona i její dívky plně zaujaty vybalováním svých věcí. Sice nic nevlastnily, ale práce s tím měly spoustu. Asthra ho na uvítanou políbila, takže ho začaly líbat všechny a při tom štěbetaly jako hejno papoušků, až začal litovat, že tam vůbec lezl. Asthra ho pochválila, že vyrostl a zesílil a že je čím dál hezčí, což je dobré pro národ. Nikdy jindy tak hloupě nežvanila; ostatní dívky se usmívaly a všelijak se šklebily. Enkra se nadechl a překřikl je: „Jestlipak budeš dělat Oheň? Chtěl bych se vykoupat a kluci nejspíš taky...“

„To víš, že jo! Dneska večer a zítra po té slávě taky. Budeš to asi potřebovat, bude to zabíračka...“

„To teda jo!“ Enkra sledoval Kate Therlowovou, kterou znal nejlíp, jak se stará o Asthřiny knihy, „Co sis to přivezla?“

„Nic, co bys neznal. Ale podívat se můžeš.“

Enkra prohlédl sešity velmi rychle; jeden z nich ho zaujal, byl jako většina ručně psaný a některé texty v něm byly arabsky.

„Tohle neznám. Co to je?“

„Nějaké záznamy z Avicennovy doby. Nic moc.“

„Proč to máš s sebou?“

„Chtěla jsem to ukázat Mikovi, jestli přijde.“

„Ještě tady není, ale čekáme ho...“

Enkra si uvědomil, že mezi dívkami je i Ťapka. Znal ji z Francie a slyšel nějaké řeči, kterým sice nevěděl hlavu ani patu, ale mluvily o těch dvou. Teď se ohlédla, když Asthra řekla jméno.

„Doufám, že přijede! I když, zvala jsem ho k sobě do Obzoru, ale omluvil se. Měl... nějakou práci.“

„Jestli nepřijede, bude mě to opravdu mrzet!“

„Byla by to drzost, nepřijít na slavnost svému princi. Nevím, co by ho mohlo omluvit...“

„Slyšela jsem, že je nemocný.“ řekla Kate.

„Nesmysl. Nemůže být nemocný, má imunitní kůru.“

„Já to tak slyšela!“ pokrčila Kate rameny.

Enkra si prohlížel sešit a četl tu arabštinu. Začal se smát: „Čemu říkali ti Arabové Démon pouštního větru? Říkají, že by se dal přivolat a použít k... objevování diamantů!“

„Myslím, že měli na mysli skutečného démona. Džina, jak o něm mluví Šahrazád...“

„Blbost! Měli asi na mysli nějaký zvíře nebo tak něco. Postup vyvolávání je docela realisticky psanej...“

„Chceš hledat v poušti diamanty?“

„Čerta starýho, nač by mi byly? Ale je zajímavý, co uměli před tolika sty lety... Znali taky Oheň?“

„Ani nedejchej. Ti, co dobyli Egypt, získali návody přímo ze staroegyptských chrámů. Když ten bláznivej chalífa dal spálit Alexandrijskou knihovnu, odvezl si jeden z jeho hakimů čtyři plně naložený velbloudy spisů. Na topení domů, jak prohlásil. Chtěla bych si některý prohlídnout...“

Enkra si dál prohlížel sešit a nevšímal si dívek, které pilně konaly svou práci. Rozčilovaly ho, nejvíc Asthra; jak toužebně se na ni těšil, tak mu teď šla na nervy, když ji viděl přímo před sebou. Nechápal, proč tomu tak je; měl chuť vyskočit, pohádat se s ní kvůli něčemu a vztekle utéci pryč. Jen najít důvod...

Když ho před chvílí objímaly a olizovaly, cítil se nepříjemně, že všechny vypadají tak exoticky. Kromě Asthry a Kate zde byly ještě čtyři; jen jedna měla vlasy, tak asi palec dlouhé. Ze zbylých měla jedna šátek, druhá paruku; čtvrtá na to velkoryse kašlala a stejně jako Kate chodila s holou hlavou. Asthra ovšem nosila svou černou hřívu až na záda; Enkru však strašně štvalo, že na rozdíl od ostatních má klín zarostlý krátkou černou srstí. Ostatní měly tělo holé a jemu to bylo fuk. Měl pocit, že i dřív vypadala Asthra takhle, ale bylo mu to jedno; teď mu oči bloudily k jejímu tělu, kdykoliv zvedl oči od sešitu. Vztekalo ho to.

Najednou všechny dívky odběhly, ani si nevšiml, jak. Zůstala samotná Asthra; přešla k němu a sedla si přímo naproti.

„Proč jsi mne hledal? Potřebuješ něco?“

„Ani ne... chtěl jsem tě vidět...“

„A to nemohlo ani chvíli počkat? Myslím, že jsi sem nepřišel prohlížet si arabské pohádky...“

Enkra se ušklíbl, odložil sešit a stiskl si rukama spánky. Asthra tomu gestu porozuměla; položila mu ruce na hlavu a jemně ho hladila konečky prstů. Enkrovi to vždycky dělalo dobře; avšak teď ucítil dráždivou vůni jejího potu a rázem ji začal nenávidět.

„Jak se ti daří, chlapče?“ otázala se, „Je toho poslední dobou na tebe moc, viď?“

Enkra neřekl nic. Jen k ní pozvedl oči a zas je sklopil.

„S kým teď chodíš?“ zajímala se.

„S nikým.“

„Chtěl bys, abych ti připomněla Anittu?“

„Mohla bys?“

„Samozřejmě. Ale tos mohl říct rovnou.“

„Hned?“

„Teď by to vyvolalo zbytečnou pozornost. Holky by tě rušily, kdybys jen tak usnul. Ale udělám to večer... třeba nepozorovaně, když budeš chtít...“

„Jo. To bych si moc přál.“

„Tak fajn. V průběhu večera najednou usneš a bude se ti zdát, že jsi s Anittou. A probudíš se až ráno. Bude se ti to líbit?“

Enkra si samozřejmě přál strávit noc s Anittou. Ale stejně tak měl pocit, že si přeje něco docela jiného; jenom nedokázal tak snadno definovat, co by to mělo být. Hrozně ho to ničilo.

„Seš jediná ženská, Asthro, se kterou se dá rozumně promluvit!“ řekl něco docela jiného, než chtěl, „Pořád to říkám.“

Čarodějka se jenom usmála.

„Potřeboval bych tě mít blízko sebe. Pořád!“

„Spíš bys potřeboval někoho jiného. Dívku, která by něco uměla a měla tě ráda...“

Termín něco uměla Enkru hluboce urazil. Zasyčel nenávistně jako jedovatý had: „Tebe mrzí, žes nedostala Anittu, co? Ale máš tam tolik holek... všecky, který jsi kdy chtěla!“

„Neříkám, že jim to nejde. Ale každá není tak dobrá... Anitta tě navíc měla ráda!“

„Myslím, že pořád ještě má.“

Asthra si povzdychla: „Můj ubohý princi! Kdo ví, co se stane v mysli ženy za hodinu? A ty odhaduješ, co se s ní stalo za rok!“

„Ale já ji mám pořád rád!“ (Tohle taky nechtěl říct. Bylo to cosi jako výkřik o pomoc, ale Asthra netušila, že se topí.)

„Nebo si to aspoň myslíš. Už dlouho jsi ji neviděl. Vlastně už máš rád jen svoji představu o ní. Stejně jako ses změnil ty, změnila se i ona. Jistě na tebe myslí a touží po tobě. Ale po tom chlapci zpřed roku. Jsi to ještě ty, nebo jsi někdo jiný?“

„Jsem pořád ten samý! Je to moje tělo a moje duše. Nevidím, že bych se změnil...“

„Nikdy nic nevidíme. Proto potřebuješ někoho, kdo by byl s tebou a hleděl na tebe cizíma očima. Myslím na to občas, avšak ještě jsem k žádnému rozhodnutí nedošla.“

„Tak mi dej nějakou čarodějku! Už jsme mluvili o tom, že bysme potřebovali někoho, kdo by pro nás pracoval s Ohněm. Zatím jsi mi to jenom slíbila a nic nedala!“

„Není to tak lehké, jako to říct. Například Kate umí to co já, ale dát ti ji nemohu. Je sestra Jackie Therlowa a kamarádka vás všech, sloužila by dobře; ale jen do chvíle, než se setká s Rogerem Monroesem. On ji svede a vezme jí panenství. Už nebude zaklínat Oheň...“

„Ví, co se může stát. Nenechá se zblbnout!“

„Ale má ho ráda. Když ji požádá, dá mu i svoji moc. Není tak silná, aby mohla odolat. Žádná žena nemá tolik síly, aby odmítla muže, který ji miluje. Nebo kterého miluje ona sama.“

Enkra seděl naproti ní; nechtěl se jí dívat do očí ani do klína a tak upřel zrak na její hruď a soustředil se na vytetované květy lotosu. Neměla tolik tetování jako mnohé jiné dívky, ale ty linky byly překvapivě jemné a něžné. Měl chuť sledovat je prstem, kam pokračují. Násilím se ovládl.

„Anitta mi taky dala všechno. I kdyby byla čarodějkou, nevěřím, že by mne odmítla.“

Asthra naznačila rukou písek ve větru. „Nevím, co by bylo, kdyby. Stalo se to tak a my můžeme vzpomínat, ale musíme myslet dopředu. Potřebuješ čarodějku. Já ji nemám. Nevím, kde ji vzít.“

Enkra váhal, zda by to měl říct, ale odhodlal se.

„Taky jsem na to myslel. Vem si mě!“

„Tebe? Jak to myslíš?“

„Nejsem hlupák! A jsou muži, kteří umějí! Nebo aspoň v minulých obdobích byli. Chci se to naučit taky!“

„Jsi přece princ! Máš svoji práci...“

„Chci být princ i čaroděj současně!“

„To ale není otázka slova chci! Což ti nestačí, že jsi princem, abys byl dost nešťastný?“

„Já nejsem nešťastný! Proč bych měl být? Jsem naopak úplně šťastný! Zítra mi bude patnáct let a stanu se následníkem trůnu! Proč bych neměl být rád?“

Asthra ho pohladila po tváři. „Poslední noc tvého dětství... zítra přestaneš být chlapec. Budeš muž. Na to se těšíš?“

„Proč bych neměl?“

„Je před tebou příliš mnoho zla. A přitom jsi poznal jen málo. Až poznáš víc, uvidíš i víc a víc zla...“

„Se zlem jsem už bojoval. A porazil jsem je!“

„To bylo zlo, které je v jiných. Teď poznáš také zlo, které je v tobě samém, ve tvých blízkých. Ve mně, v Rogerovi, Vládci... v každém, koho znáš. A v tobě. Především v tobě!“

„Zlo... ve mně?“ Enkra zvedl po Rogerovsku obočí; naučil se tímto způsobem projevovat údiv.

„Ano. Každý z nás v sobě něco nosí; nějaké prokletí. Nikdy se ho nezbaví. Zapomenout na něj může, ale odstranit je nikoliv. Je moc dobré, když je pozná; když pochopí, co zlého se skrývá v jeho vlastním těle a vlastní duši. Až to pochopíš, budeš nešťastný, ale velice moudrý.“

„Zlo...“ zakoktal, „Co zlého je v tobě, Asthro?“

„Ještě jsem neobjevila pramen všeho svého zla. Ale cítím je. Podívej se na mne; zdám se ti krásná?“

Enkra cítil, jak se mu pod kůží převalují vlny horka a mrazu. Opět měl pocit, že čarodějka mu umí číst myšlenky. Byl zděšený, měl chuť vyskočit a utéci. Ale nedokázal to.

„Ano, jsem velmi krásná. Polož mi ruce na tělo! Ucítíš krev, která bouří v mých žilách. Energii, která mě spaluje a která mi dává sílu. Cítíš to...“

Uchopila jeho drobné hubené ruce a přitiskla si je na prsa; cítil, jak dýchá, jak žhavá je její pokožka. Pomalu sjížděl prsty po břiše dolů a ona je pevně svírala, aby se nevyškubl. Možná byl silnější než ona, ale neměl šanci se bránit.

„Cítíš mou sílu a vášeň. Je jeden muž, který to ví, který zná, jaká jsem. Ví, že dovedu milovat. Ale ačkoliv mne zná a má mne rád, ví i to, že moje láska je planá, že jsem mu zatím nedala dítě a možná mu je nedám nikdy. Přestože bych chtěla a prosím Oheň, aby se to stalo. Ale on mlčí; nic mi o tom neřekne. Jenom to, že se stane, co se stát má. Proto hledím za večerů do plamene a prosím o slitování. Ale slitování nepřijde, ta chyba není v něm. Je ve mně, v mém vlastním osudu...“

Teď se jeho prsty dotýkaly dráždivého černého kožíšku. Když ho konečně pustila, ucukl, jako kdyby se spálil.

„A já? Co řekneš o mně?“

„Nevím. Jsi čistý; jako nepopsaná kniha. Zatím se tě nedotklo zlo; nikomu jsi nemusel ublížit, i nejhorší chvíle tvého života za tebe vzali na svá bedra jiní. Možná budeš muset dokázat jim, že se dovedeš o sebe postarat sám!“

„Nic jsem od nikoho nežádal! Učinili pro mne mnoho dobrého; ale zatím jsem neměl příležitost, abych jim splatil svoje dluhy!“

„Neplatíme těm, kdo nám půjčili. Dobro je zvláštní mince; nedáváš těm, kdo dali tobě, ale druhým, kteří zase vrátí někomu jinému. A nikdy nezískáš zpátky tu minci od těch, kterým jsi ji dal. To by byla jedna velice zapomenutá vlastnost: vděčnost. Ale vděčnost není; nemůže být, zemřela. Není jí třeba na tomto zlém světě. Bála by se, kdyby uviděla, jací jsou lidé.“

„Povídáš mi toho hodně, co se obvykle neříká!“

„Je na čase, abys to věděl. Jsi už dospělý.“

„A přece se mi chce plakat, když tě poslouchám!“

„To vůbec nevadí. Až ti vyschnou poslední slzy, nebude už třeba, abys žil. I staří muži se někdy rozpláčou; i kdyby to mělo být třeba jen nad ztraceným mládím. Ale ty jsi mladý. A ještě dlouho budeš.“

„K čemu mi to je? Takové mládí?“

„Ty sám dobře víš, k čemu.“

V rozpacích zmlkl. Asthra pokračovala: „Ptal ses mě, jaký jsi. Vstaň. Postav se...“

Postavil se a ona jej pozorně prohlížela se směsicí okouzlení a shovívavosti. Položila mu ruce na ramena a teď zase ona rukama přejížděla po jeho těle. Její prsty uměly být současně citlivé i tvrdé, nevyhýbala se ničemu. Enkra byl zvyklý na dotyky rukou lékařů, kamarádů při hrách, u Rogera několikrát podstoupil masáž od jeho zkušených milostnic. Líbilo se mu to, ale nic moc. Teď držel beze slova, dokud se nedotkla jeho klína; pak ucukl.

Opět viděl v jejích očích jiskřičky smíchu. „Už víš?“

„Tohle vím. Ale ty zas víš, že je to hloupost!“

„Dneska večer se tu sejdou tvoji hosté. I dívky. A mnoho jich bude čekat, že si vybereš!“

„Nemůžu si vybírat z nich. Mám svoji dívku!“

„Ta je na druhém konci světa. Ale ty jsi tady. Když tě tvoje dívka nehlídá, otevírá možnost jiným.“

„Nechci!“

„A děláš chybu.“

Enkra si sedl, odvrátil se od ní. Řekl: „Už vím, proč bylo nařízeno, aby lidé chodili oblečení. Neměl jsem rušit M-zónu. Měl jsem nařídit, aby na sebe muži a ženy neviděli. Bylo to správné. Tak by se nemohlo stát to, o čem mluvíš.“

Asthra jej chytila za kadeřavé vlasy a přitáhla si jeho hlavu do náruče. „Ale jdi... to jsou hlouposti, co povídáš! Vadilo ti někdy, že jsi viděl dívky bez slupky šatů?“

„Ne. Mám přece rozum. Vím, co se skrývá pod šaty.“

„Holky nejsou hloupější než ty. Všechny to vědí, ale nevadí jim to. Nemyslí na to, dokud nepřijde čas. Jenže ten čas už přišel.“

„Nechci! Když jsi tak chytrá, tak přece víš, proč nechci! Necítím žádnou touhu. K těm, co mi předváděli. Roger a Jackie a Kurt a všichni. Ty jejich holky mi nic neříkají!“

„Nenašli tu pravou.“

„Předváděli mi to. I pro mě měli holku; byla moc hezká, to musím uznat. Jenže, když jsem je viděl, necítil jsem nic. Jen jsem koukal a smál se. Ona se taky smála, všichni se dobře bavili. No, možná byla trochu zklamaná.“

„Možná.“

„A možná se na mě trochu zlobila.“

„S tím si nedělej starosti. Už ji to přešlo.“

„Ale budou otravovat znova. Roger už něco chystá.“

„Je to tak obtížné podlehnout?“

„S tou, co mi vybere, to nebude lehké. Ty přece taky nemůžeš jít s kýmkoliv, to mi nepovídej!“

„To máš pravdu. Já... když jsem se zamilovala, bylo to fajn. Ale potom... jsem se uklidnila. Teď už jsem jenom jeho žena. Klidná a vyrovnaná. Když přijde domů, potěší mne to, ale když je někde daleko, nepláču pro něho, ani pro jeho lásku.“

„Věděla jsi odjakživa, o co jde?“

„Ovšem. Jsem přece z divokého národa. Ještě jsem nechodila do školy, když jsem to viděla. V Rossa Blance, u moře. Dívala jsem se s bratrem. Řekla jsem: Co to dělají? A on: Milují se. To je láska. A já zas: Proč je to takové? a on: Musí to tak být. Prý je to krásné. Tak jsem řekla: Chci také!“

„Co ti na to řekl on?“

„Vysmál se mi. Povídal: S těma tvýma nohama jako hůlky a žebry jako ústřední topení? S rozbitými koleny a odřeným nosem a vůbec? Chtěl bych vidět, kdo by tě chtěl! Musíš napřed vyrůst! A já se zlobila; povalil mě do písku a celou mě posypal. Chvilku jsme se kočkovali a pak jsem zapomněla.“

Enkra se během jejího vyprávění vyvinul z její náruče, lehl si na koberec a podepřel si bradu rukou.

„Chtěl bych mít holku, jako jsi ty!“

„To by tak ještě scházelo!“

„No ne, vážně! Ony chtějí jenom to jedno. Když je to na nich na první pohled vidět, tak jsou mi protivný už dopředu. Ty seš taky krásná holka, moc krásná. Jenže tebe se můžu dotknout. Seš jako... moje sestra.“

„Vážně? Já vždycky chtěla mít mladšího brášku! Ale těm holkám nekřivdi. Vybírají je na to, vybrali ti ty nejhezčí, ušlechtilé rasy... A samozřejmě všechny mladší, než jsi ty!“

„Neznám je! Nechci je! Bojím se jich. Proč tobě není čtrnáct, Asthro? Kdyby ti bylo tak nějak rozumně, chtěl bych tebe!“

„Když mi bylo čtrnáct, byla jsem hloupá rozchechtaná holka a koukala jen komu padnout kolem krku a pověsit se na něj. Odnesl to chudák Sid; už se mě nezbavil. A já jeho. Líbila jsem se mu právě proto, že jsem byla hloupá rozchechtaná holka. Teď, když ke mně někdy přijde, bojí se. Vidím to na něm, bojí se mě obejmout, protože má strach z mojí magie. Je to zvláštní, co? A přece jsem to pořád já, mám ho pořád ráda. Jsou ještě lidé, kterým se líbím, jako třeba ty. Ale chyba je v tom, že nemohu být dvěma lidmi současně. Od mých čtrnácti už uplynulo pár let a během těch let jsem se stala tím, čím jsem dnes.“

Potměšile zamrkal a otřel si dlaní nos.

„Takže úplně neřešitelná situace, viď? S tebou nic není a s tamtěma nechci. Co mám teda dělat?“

„Uvědomit si, o čem je řeč. Kdo jsem já a kdo jsi ty; co znamenáme jeden pro druhého. Já jsem tvůj kamarád, jako je Roger a Jackie a ti druzí. Kamarádi jsou na přátelství a na rozumné rozhovory. Dívky jsou zas na jiné pěkné věci.“

„Chm!“ ohrnul rty, „Já bych chtěl dívku, která by byla holka i kamarád! Současně. Chci to; a měl bych to dostat. Když jsem princ. Můžu si poručit.“

„Taky můžeš dostat přes nos! Kdyby byla tvůj kamarád, potom spát s ní by bylo, jako kdybys spal s Rogerem nebo Jackem! To by přece nebylo ono!“

Musela počkat, až se Enkra dosyta vysměje.

„Jackie a Roger jsou kluci! S těma to nejde, protože to příroda tak nezařídila. Jenže s holkou to jde vždycky, jenom... člověk neví, co si ona myslí. Třeba taky hledá kamaráda. Možná, kdybych se s ní znal, byli jsme kamarádi, že bysme si pokecali i o tom. A kdyby to chtěla, já bych to s ní třeba i zkusil. A třeba bych se jí ani neprotivil, jako se mi protiví ty jejich holky, co nemají žádný jiný myšlenky...“

„Hm... a tvoje Anitta?“

„No, ty přece víš, jak to bylo s Anittou! Vykládal jsem ti o té noci... To byla tak hrozně zvláštní noc, že mi všecko připadalo přirozené! Ten Oheň a vše, co se té noci stalo... ono to tak nějak k sobě patřilo, víš? A kromě toho, Anitta byla... Anitta je... taková, že když k něčemu takovýmu dojde, tak je to zároveň ode mě i od ní, víš, jako najednou a oba zaráz, nemusíme se o tom dohadovat! S Anittou jsem nemusel vůbec nic povídat, a stejně ona věděla všecko, co jsem si myslel a já věděl, co si myslí ona. Na pohled nebo na dotek ruky, tak vůbec...“

„Měl jsi štěstí, že jsi na ni padnul. I když, moudří lidé říkají, že když se dva mají rádi, je to tak vždycky. Já nevím, kromě Sida jsem nikoho nepoznala a s ním jsem se víc bavila tím, že nic nechápal a ničemu nerozuměl. Ale každý má svoje hry a ty, které se mu nejvíc líbí, jsou taky nejsprávnější.“

Enkra přivřel oči a přemýšlel. „Víš, Anitta je... ona je taková jiná! Jiná než všechny ostatní holky. Kdyby sem přišla a kdybys ji poznala, jako ji znám já, tak bys to viděla sama. Ona by se odlišovala vždycky, i kdyby se upravila jako my...“

„Já Anittu znám.“

„Tak víš sama, jaká je!“

„Samozřejmě. Taky vím, že když ji máš rád, vidíš ji líp, než ostatní lidé kolem tebe.“

„Chceš říct, že Anitta není skvělá a nejlepší?“

„To by si ti do očí nikdo říct netroufl. Až možná na ty holky, co po tobě jedou. Ale ty z jiných důvodů.“

„Tak aspoň vidíš, jaký jsou to slepice!“

„Stejně. Měl by sis z nich nějakou vybrat. Jenom na chvíli, pro zábavu. Nebo pro tělesné uspokojení. Jsi poslední dobou neklidný a podrážděný. Uklidnil by ses.“

„To tě navedl Roger, to nehraju!“

„Jsem lékařka. Sama vím, co dělat.“

„Stačí mi, když je vidím. Ještě se jich muset dotýkat... to už by bylo moc! A myslet na to, že přede mnou je měl kdokoliv a po mně jich ještě spousta přijde...“

„Pokud vím, chtěli ti předhazovat jenom panny. Dokonce dělali nějakej průzkum...“

„Co je platný, že je nějaká holka panna, když už má z filmů, od kamarádek a starších sester tolik vědomostí, že se s ní nemůžou rovnat ani ty nejzkaženější holky z Evropy? A když má ve ksichtě napsaný, že jediná věc, která ji zajímá, jsou chlapi? Je třeba panna, ale klepe se, aby nebyla; to se mi nelíbí!“

„Myslím, chlapče, že jsem pochopila podstatu tvého problému. Ty seš zkrátka vybíravej, to je ono!“

„Ale ne!“ vzdychl Enkra nešťastně.

„Já vím,“ Asthra se dotkla jeho vlasů, „Rozumím ti. Ještě se jim nepodařilo tě zkazit a ty sám nechceš dřív, než je to nutné. Máš rád svoji dívku a věříš, že i ona bude mít pořád ráda tebe. Je to dobré a krásné a jsem ráda, že jsi tak čistý a nezkažený. A věřím, že ti to ještě dlouho vydrží.“

„Ale budeš klidně přihlížet, jak se mnou Roger zahraje nějakou zábavnou hru, aby to překazil!“

„Měla bych mu v tom pomoci, to vím. Ale jestli to nechceš, budu tě chránit. Nechci ubližovat lidem víc, než je nutné z provozních důvodů. A tobě obzvlášť.“

„Děkuju ti. Ten tvůj slib pro dnešní večer platí?“

„Platí. Dám pozor, aby tento večer byl podle tvého vkusu. Ale nebudu tady věčně, a Roger zůstane!“

„Já se ho nebojím. Roger není čaroděj!“

„Víš to tak úplně jistě? Co když si narazí nějakou čarodějku? Třeba některou z mých dívek?“

„Tomu nemůžeš zabránit?“

„Těžko. Mohu zabránit, když se někdo chystá provést něco zlého. Dokonce tehdy musím. Ale bránit někomu v zábavě, to se nehodí. A Roger ti nechce ublížit, naopak svým způsobem pomoci!“

„Samozřejmě. Dobře vím, že Roger není zlý. Ale jeho hry jsou takové, že se mi nelíbí.“

„To je v pořádku. Roger tě chce donutit, abys měl vlastní názor a naučil se ho prosazovat. I vůči němu jako lordu kancléři. Chce, abys byl skutečným princem a následníkem. To je přece správné!“

„Roger... pořád ještě jsem v jeho stínu...“

„A ještě dlouho budeš.“

„Je mnohem chytřejší než já!“

„Chce tě přinutit, aby ses s ním dal do boje. Mám dojem, že se trošku nudí. Jako ty, ani on nemá žádné nepřátele. Když nemáš nepřátele a není s kým bojovat, zlenivíš a ztrácíš bystrost. Proto je zapotřebí, abyste si to rozdali vy dva.“

„Chm... kdybychom měli bojovat...“

„Já vím. Nevydržel by proti tobě ani dvě minuty. Ale jeho války už dávno nejsou kopance a facky. Přemýšlet, to je jeho největší koníček. A tvoje slabé místo. Jsi čistý a nezkažený. Proto taky tvůj rozum není tak pružný jako myšlení starých zpustlíků.“

„Máš brilantní formulace.“

„Vím, co povídám.“

„Když se dám do boje s Rogerem, budeš na mé straně nebo na jeho?“

„Myslím, že ne. Ne na jeho, ale neměla bych být na tvé. Měla bych tě nechat jít do boje samotného, proti všem. Aby sis dobyl svoji zemi sám, jako král. Abys pocítil únavu, bolest, napětí, strach, vítězství. Všechny lidské city. A nenávist a lásku. Budeš dospělý, neměla bych tě chránit. Chránit je třeba jen slabé.“

„Co když jsem slabší, než myslíš?“

„Ty nejsi slabý. Nedali jsme ti korunu pro nic za nic. Náš princ musí být ten nejlepší. Nevzdávej se a bojuj, hraješ o zemi! A ještě něco ti řeknu: druhá možnost je smrt. Rozumíš? Když nezvítězíš, zemřeš!“

Enkra zbystřil zrak, chřípí se mu zachvělo, jak se nadechl. Jako kdyby se v něm probudila šelma.

„Kdo mě zabije? Ty?“

„To by bylo moc jednoduché. Přece víš, že je kolem spousta lidí, kteří ti závidí korunu! Jestli dokážeš, že se pro ni hodíš, stáhnou ocas a skloní hlavu. Ale jestli nevyhraješ, vstanou a budou požadovat svůj díl moci. Ty jim budeš stát v cestě a kdo stojí v cestě, nevydrží!“

„O život? Netušil jsem, že hraju o život!“

„Myslel jsi, že si budeš věčně hrát? Kdepak, můj malý! Od té chvíle, co ses stal princem, hraješ pořád o vyšší a vyšší částky. Jsou na světě hráči, kteří hrají o tisíce a vzrušuje je to. Ty hraješ o víc: o říši, o lásku a třeba i o život! A nikdy nevíš, jak jsou karty rozdané a co je v banku. Není to vzrušující?“

„Je to velmi vzrušující!“

„Dneska večer budeš mít ještě klid. Chráním tě svou mocí, nedám ti ublížit. Zítra přijde tvá korunovace a po ní začne lov. Lov na královského tygra, který zvítězí, nebo padne. A tím tygrem budeš ty. Já u toho taky budu, ale co udělám, to nikdo neví. Podle toho, jak se vyspím. Protože já jsem princezna a navíc čarodějka. Čarodějky někdy hrají na svoji pěst...“

„Tebe se nikdy nebudu bát!“

„Mám tě přesvědčit, že bych ti nějak ublížila?“

„Teď, když to čekám?“

„Nepředstavuj si, že na tebe někde za rohem skočím a budu tě chtít poškrábat svými drápy! Hry, do kterých se hrneš, jsou hry knížat, hry s volnými pravidly. Chci tě jim naučit a sama ještě nevím, jak to udělám. Ale přijde chvíle, kdy mne budeš proklínat a chtít mne dát upálit na hranici...“

„A co kdybych to udělal?“

„Zkrotím oheň a pustím ho na tebe. Chceš to vidět?“

„To bys nedokázala!“

„Myslíš? Za starých časů se tak prý holky zkoušely. Tu, která tvrdila, že to umí, uvázaly na hranici, nejlíp řetězem, aby se nemohla ani náhodou osvobodit. Pak hranici zapálily a ona musela zkrotit Oheň a přepálit si jím ty řetězy. Jinak... no, zkrátka měla smůlu!“

„A ty by sis to troufla?“

„Troufla.“

„Kdy a kde?“

„Jak ty budeš chtít. Ale upozorňuju, že nebudu šetřit všelijaký čumily a frajírky, co si ze mě budou dělat legraci. V roce 1137 ve Valencii jedna dokázala ožehnout celý tržiště i s místním knížetem a jeho dvorem. Zůstaly jim jenom zlatý šperky...“

Enkra se nadšeně rozesmál.

„No fakt! Kníže seděl na zemi, ježto shořelo i pódium, nahej, jenom na hlavě korunu a v ruce svý zlatý žezlo. A jeho konkubína vedle něj, taky nahá, na holý hlavě čelenku, co si dávala do vlasů, a v uších náušnice; koukala jak vyjevená. A lidi, co měli váčky a v nich zlatý mince, tak jim zůstaly jenom ty peníze, ty se rozkutálely po zemi a pochopitelně žebráci hned po nich, aby sesbírali co se dá, ale jak neměli nic na sobě, tak je cpali do huby a jeden chromej, co mu shořela i dřevěná noha, tam skákal po jedný jako mladík a mlátil kolem sebe rukama...“

Enkra se smál, až řval a málem se válel po zemi.

„Bezvadný, Asthro! Hele, Roger pořád shání nějaký ty náměty pro film, tohle by šlo! Udělat kolem pěkně zábavnej příběh, aby to mělo nějakou lásku a hezký holky... Dokázala bys to?“

„Jasně!“

„A byla bys ochotná nám tu čarodějku zahrát?“

„Proč ne? Ale dáte mě předtím mučit. Já jsem už kolik zrození nic takovýho nezažila...“

„Dám ti nasadit španělský boty, když budeš chtít. A prsty drtit v tom... v palečnicích.“

„Beru. Stejně se mi nemůže nic stát. Ale budeš v tom hrát taky! Na knížete bys byl mladej, tak třeba páže nebo zbrojnoše...“

„Beru! Myslím, že by to mohl bejt bezva biják. Napiš něco v tom smyslu, Asthro, já to u Rogera prosadím!“

„Nepotřebuju žádnýho Rogera. Kameru půjčíme v Ironu od místních filmařů a kompars dodáme, včetně kostýmů a staveb. V Ironu stejně mají divadlo přecpaný starejma hadrama, aspoň ubydou...“

„Roger v tom teda hrát nebude?“

„Potřebuješ ho tam?“

„Chtěl bych vidět, jak se bude tvářit...“

Asthra se zamyslela. „Uděláme to jinak. Rogerovi nic neřekneme, jenom že děláme pokus. A pozveme ho, i obě jeho sestry. Posadíme je na tribunu mezi ostatní; bude to pro něj stejný překvápko, jako pro ty lidi tenkrát ve Valencii!“

„Bezva! Jenom musíš dát pozor na kameru. Chtěl bych potom vidět, jak se budou šklebit...“

Smáli se, plánovali další legrační detaily a úplně zapomněli na všechny starosti. Až do chvíle, kdy Enkru přišli upozornit, že se bude konat slavnostní večer a je zapotřebí jít vítat hosty a starat se o vznešený průběh. Tak se šel obléknout a Asthra se šla taky připravit.

A skutečně, scházeli se tu všichni, kdo měli nějaký význam mezi mladými. Všichni komthurové, důstojníci Lilie, krásné dívky i spousta dospělých, kteří se domnívali, že tam musí být. Enkra procházel sály, zdravil se s nimi a tu a tam vlídně promlouval, když to bylo potřeba nebo když se to aspoň domníval.

Čarodějka měla vyhrazeno křeslo, zdobené zlatými draky. Přišla v bílé říze s berlou, jakou kdysi nosívala matka abatyše Řádu Čistého srdce, usedla a pozorovala, jak se zábava rozvíjí.

Přišla k ní Ťapka, její vrchní vyzvědač.

„Je to, jak sis myslela. Našli pro něj nějakou holku a Roger je chce dát dohromady. Nechal udělat čaj magorák, když to vypije, neví o světě... A holka je moc hezká, na tu určitě zabere!“

Asthra se jen smála. „Dobře. O Enkru se postarám já. Ty zpacifikuj tu holku. Lailu pošli, ať se pokusí odlovit Rogera. Ještě ji neviděl, snad zabere...“

Laila byla dívka, která se chtěla stát čarodějkou, leč jak Asthra zjistila, neměla k tomu nejmenší předpoklady. Jevila však velký zájem o muže a jen přísnost velitelky jí zatím zabránila se projevovat. Asthra předpokládala, že Rogera zaujme; zakrátko zjistila, že se vůbec nezmýlila.

Tak se všichni skvěle bavili, tančili, navazovali známosti a tu a tam něco vypili, i když jen málo, neboť se to nepovažuje za znak dobrého vkusu. A Asthra se usmívala, ježto tento večer probíhal dle jejího přání.

Errata:

30.05.2021 11:44