Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Enkra s Anittou se brouzdali zlatou pláží pod modrým nebem se žhavě pálícím sluncem, naslouchali zpěvu ptáků ze smaragdově zelené džungle a byli šťastní. Když měli chuť, milovali se přímo na pláži a vlídné moře je zalévalo laskavými vlnami. Byli sami na světě se svojí láskou a slunce, dobré a moudré, je smělo vidět, jako vidělo jejich první milování tam ve skalním městě za úsvitu, v té nekonečně vzdálené době.

Asthra vstoupila a hleděla na tvář spícího chlapce. Chtěla se jej dotknout a porušit jeho sen, ale rozmyslela si to a stejně tiše zas vyšla ven na chodbu. Tam se setkala s Rogerem Monroesem, který přišel rovněž probudit svého pána a byl nepříjemně překvapen, že se tu sešel zrovna s čarodějkou.

„Už vstal?“

„Ne. Nechala jsem ho spát.“

„Neprobudil se, když jsi vstoupila?“

„Ne.“

„Potom nespí normálním spánkem!“

„Já to taky netvrdím.“

Roger se mračil a vypadal unaveně. Odešel kousek od Enkrových dveří, aby neslyšel jejich hádku. Počítal s tím, že se pohádají; když viděl Asthřiny rozzářené oči, viděl, že se na hádku těší.

„Co to bylo za holku, cos na mě poslala?“

„Laila. Nelíbila se ti?“

„Umíš si představit, co v noci vyváděla?“

„Neumím. Povídej, mám to moc ráda...“

„Je to neuvěřitelně zkažená a zpustlá děvka...“

„Byla panna, když jsi ji dostal.“

„To je sice pravda, ale přitom toho zná tolik, že ze mě vysála všechnu sílu. Jsem jako vymačkanej grapefruit...“

„Tím líp. Aspoň mi nebudeš svádět další holky.“

„Neměl jsem v úmyslu v noci svádět boje s tvými holčičkami! Proč jsi ji na mě přilepila?“

„Já jsem s tebou v noci nebyla a nepomáhala ti ji svést! Proč ses jí nezbavil, když jsi ji nechtěl?“

„Nikdo neříká, že ji nechci! Naopak, nechám si ji. Ty už ji nikdy nedostaneš, o to se postarám!“

„Považuj ji za můj dárek.“

„Proč jsi to udělala? Měl jsem jiné plány!“

„Právě proto, můj milý. Chtěla jsem, aby se Enkra na dnešní den dobře a klidně vyspal.“

„Takovou noc, co jsem mu připravil já, nezažije hodně dlouho!“

„Co jsem mu předvedla já, se nedá s tvými záměry srovnávat.“

Roger se zašklebil. „Jo tak... tys mu taky něco předhodila? Takovou holku jako mně, jo? Tak proto...?“

„Anittu.“

Roger zaváhal, ale rychle pochopil a zamračil se. „Zase už? Já doufal, že s tím přestane! Copak je možný držet se pořád jedný holky? Myslím, že je potřeba ho vyléčit, ne v tom podporovat!“

„Budeš mít možnost. Ale tuto noc mě poprosil, abych mu pomohla. Když mě prosí, nesmím mu nic odepřít.“

„Dobře. Byl tvůj, teď bude zas můj!“

„Tak jsme se dohodli.“

„Pomůžeš mu? Chci mu trochu protočit panenky...“

„Pomůžu. Už jsem mu řekla, že budu hrát proti němu.“

„Tys ho varovala předem?“

„To nic nevadí. Nevěřil mi. A těší se na souboj. Asi neví, co všechno dokážeme. Ani Laila není úplně hloupá. V hypnóze a tak je docela dobrá. Nepředvedla ti to?“

„Uštval jsem ji. Teď spí jako nemluvně, tvoje Laila... Ale měl jsem co dělat!“

„Vidím, že jsem ji předala do dobrých rukou.“

„Ještě mi řekni něco o jejím původu. Není Evropanka?“

„Podle toho, co o ní říkají, její matka byla Němka a koupil ji nějaký naftový šejk z Kuvajtu. Když se narodila dceruška, matka se s manželem pohádala a chtěla se vrátit domů do Německa. To jí nakonec dovolil, ale dcerku a jejího bratra si nechal. Soudili se dlouhý léta, ale nikdo nic nevysoudil. Když se potom její táta zapletl do politiky proti Saddámovi Hussajnovi a měl doma nějaký potíže, musel utéct a děti nechal na pospas svýmu bratrovi. Jenže ten přebytečný děti prodal. Tak je koupil někdo z našich a holku přitáhl sem. Její bráška je myslím ještě v Kuvajtu...“

„To je pravda, nebo sis to vymyslela?“

„Tak to tvrdí Laila. Když chceš, můžeš tomu věřit.“

Roger pokrčil rameny. A podíval se na hodinky.

„Myslím, že je čas přerušit Enkrovi to jeho snění.“

Asthra pokrčila rameny. Vrátili se spolu do ložnice, která byla stejně prostá a účelná jako vše, co Enkra kdy zařizoval dle svého vkusu. Roger nad tím ohrnoval nos, ale prince nepřesvědčil.

Enkra si stále ještě užíval něžného milování s Anittou. Ale do jeho snu se vkradl rušivý detail: právě se pokoušel přijít na to, proč porost jejího klína je černý, hustý a krátký jako kočičí srst. Měl pocit, že nikdy předtím takový nebyl.

Asthra vložila Enkrovi ruce na hlavu a tiše mu něco šeptala. Roger by rád znal přesný postup, ale probudit člověka uměl dobře. To spíš by rád viděl, jak Asthra princův sen přivolala.

Enkrův svět se propadl do hlubiny zapomnění; když otevřel oči, spatřil Asthřinu tvář. Usmívala se.

„To už je ráno?“ zeptal se.

„Ano, můj pane,“ řekl Roger namísto Asthry, „Přišel den tvojí slavnostní korunovace!“

Enkra se posadil, protíral oči dlaněmi. „Co se dá dělat!“ řekl nadšeně, „Děkuju, Asthro, ale měla jsi mě nechat spát...“

„Můžeš to dospat ve slavnostní ložnici!“ zasmála se, „Tam bude ještě jedno probuzení pro veřejnost. Až vyjde slunce...“

„Jo ták... nojo, já vím. Kvůli televizi...“

Vstal, protáhl se a šel s nimi. Slavnostní ložnice byla o patro níž, v pokojích určených k reprezentaci; tentokrát nevyvolávala Rogerovo opovržení, neboť celá byla jeho nápadem. Spalo by se v ní docela dobře, kdyby tam momentálně nebyl usídlen celý televizní štáb se dvěma kamerami, což klidu poněkud vadí.

Enkra se svěřil dvěma maskérkám, které mu umně rozcuchaly vlasy. Potom vlezl do postele, zavřel oči a předstíral spánek. Režisér vyhnal z pokoje všechny, kdo tu neměli co dělat, a zavřel dveře; tak zůstalo sotva dvacet lidí, kteří byli zcela nezbytní.

Ložnice byla celá bílá a zářila tou neposkvrněnou bělostí jako diamant. Kamera zabírala černou Enkrovu hlavu na bílém polštáři a on klidně oddechoval; tak spí lidé, kteří mají čisté svědomí.

Ve chvíli, kdy do ložnice pronikl první paprsek vycházejícího slunce, dotkl se čidla, umístěného v rámu okna, a spustil tím melodickou zvonkohru. Enkra se po několika okamžicích probudil, otevřel oči a zvedl se na lůžku; neodpustil si zívnutí a protření očí dlaní, jak to dělal ve skutečnosti. I když vrčení kamer ho trochu rušilo v přirozenosti pohybů.

Ozvaly se slavnostní fanfáry, otevřely se dveře. Do ložnice za velebného zpěvu slavnostního sboru vstoupilo dvanáct dívek v bílých řízách; všechny byly mimořádně krásné a ze vznešených starých rodů a všechny byly schválně vybrány a prověřeny Rogerem Monroesem. Přestože už dosáhly vhodného věku, byly stále panny, což ovšem zjišťovaly jiné dívky, neboť Rogerovi nebylo v tomto případě radno důvěřovat.

Za pannami vešel sám Roger a za ním spousta dalších hodnostářů. Byl oblečen do rudého bederního pásu se spoustou zlatých ozdob, zlaté přílby, kryjící mu hlavu až na obličej a vybíhající ostny po tvářích až k ústům, a jaguáří kožešiny, jejíž oháňku vlekl za sebou po zemi. V této divošské nádheře vypadal velmi impozantně, taky proto, že si ji sám vymyslel.

„Můj pane!“ pravil, „Dovoluji si popřát ti dobré jitro! Nyní budeš očištěn a nasycen, než budeš vyzdoben a odveden do slavnostního průvodu. Doufám, že tvoje noc uplynula šťastně!“

Enkra jenom přikývl; Roger poodstoupil a panny přikročily k lůžku. Byly oděny do bělostných rouch, kryjících jim téměř celé tělo, všechny byly hladce učesané a vypadaly zcela nepřístupně, jako nějaký sbor andělů. Vzaly Enkru do svého středu a odváděly jej za slavnostního zpěvu do bazénu. Za nimi se potom vydal celý ten nádherný doprovod.

V televizním přenosu nastala krátká přestávka, během níž se štáb přesunul do předem připravených pozic v lázeňské části objektu. Roger jí využil k tomu, aby seřval stráže; nejvíc to odnesl nešťastný Ronny, navlečený do řetízkového krunýře se širokým krátkým mečem na prsou, který gardě velel. Ronny si nebyl jist, dostává-li vynadáno právem, ale poněvadž přísná kázeň mu velela se nevzpouzet, naslouchal Rogerovu hromobití s odhodláním hodným lepší věci. Nejvíc Roger zuřil, že se doposud nedostavil von Cross; za to ovšem Ronny nemohl vůbec, kromě toho měl na komthura vlastní názor, nekryjící se s oficiální verzí. Kdyby dostal příkaz, aby von Crosse někde našel, dopadl ho a přivlékl násilím na zámek, vykonal by to s potěšením. To však od něho nikdo nechtěl, naopak nikdo netušil, kde Mike je a proč není tady. Roger prskal jen proto, že doposud nepřijel, tudíž všechno leží na jeho ubohých ramenou.

Enkra zatím zažíval pravé utrpení. Dívky jej zavedly do bazénu ke slavnostnímu mytí. Večer byl bazén prosvětlen ponořenými reflektory, takže v prozářené vodě se těla koupajících míhala jako fantastické ryby. Nyní byla světla zhasnuta, naopak otevřena velká francouzská okna v rozích sálu, takže sem pronikalo světlo; kromě toho ozařovaly bazén reflektory televize a voda v jejich svitu byla olověně šedá. Dívky sestoupily v těch bílých řízách za Enkrou do bazénu; v životě je sice nenapadlo se máčet oblečené, ale dnes ráno dělal každý věci nesrovnávající se se zdravým rozumem. Enkra by si s chutí zaplaval, ale to mu nedovolily; uložily jej na plovoucí polštář a začaly jej mydlit a drhnout malými kartáčky; zacházely s ním jako s malým dítětem. Příjemné mu to nebylo, většina lidí se raději myje sama. Až na Rogera, samozřejmě; ten to celé vymyslel, stál teď na okraji bazénu a kontroloval, jak se práce daří. Enkra zatoužil srazit ho do vody v celé jeho parádě, ale mystickou silou to nedokázal.

Když byl dle názoru dívek očištěn, natřely ho znovu, tentokrát ještě mazlavějším a pěnivějším mýdlem. Ta nejšikovnější z nich přišla s břitvou a pečlivě mu vyholovala chloupky na celém těle. Netěšil se na to, ale počítal s tím; mít na těle ochlupení je považováno za neestetické, kromě toho dneska by mu dost vadily při dalším průběhu slavnosti. Takže to strpěl a kamery pečlivě zabíraly, jak pod dívčinýma rukama zůstává hladká a čistá kůže.

Potom vystoupil z vody, dívky ho vydrhly ručníkem a Enkra se uložil na žluté lehátko na okraji bazénu. Dívky jej počaly masírovat a natírat celé tělo vonnými posilujícími oleji, takže se pokožka začala lesknout jako kůže delfína. Zatím mu přinesly snídani: chlebové placky, čatní, žlutou rýži, zeleninové sabdží, banánový ghír a spoustu ovoce. Uložen na lehátku jedl a pil v přestávkách mezi zušlechťováním svého těla a cítil se jako starý Říman, kteří též podobným způsobem užívali v lázni různých dobrodiní. Řekl to a prohlásil, že už jen chybí, aby některá z dívek začala hrát na loutnu a jiná tančit; načež jedna odběhla pro kytaru, další dvě shodily promáčené řízy a začaly se vlnit. Enkra měl při jejich produkci podezření, že jsou to školené baletky, což však nebylo možné; v baletní škole nikdy žádná dívka nezůstala pannou.

Po jídle a masáži nastala poslední soukromá chvilka, ve které mohl princ vykonat tělesnou potřebu. Roger sice v původní verzi navrhoval, že se tak stane před kamerami, aby se národ mohl dle vzhledu výkalu přesvědčit, že princ je zdráv a v ideální kondici, ale posléze uznal, že není třeba dokazovat jeho lidskou podstatu tak důsledně.

Takže byl odveden do další místnosti, kde byla připravena velká mísa, lesknoucí se už na dálku. Dívky uchopily malé štětečky a počaly na Enkrovo tělo nanášet rozpuštěné tekuté zlato. V čem bylo rozpuštěno, Enkra nevěděl, s tím si lámali hlavu chemici. Důležité bylo, aby byl předtím řádně natřen těmi oleji; umožnily, aby kůže dýchala i pod zlatým nánosem. Nebýt toho, mohl se princ v průběhu slavnosti zadusit.

Natírání trvalo dlouho; mimo obličeje a vlasového porostu bylo natřeno celé tělo od brady až ke špičkám chodidel, a to víckrát, aby byl zlatý povlak souvislý a plynulý. Enkra cítil, že se pohybuje už jen s obtížemi; dnešní den nejspíš skutečně nebude nic příjemného. Ale byla to jeho povinnost.

Konečně byl vyzdoben; nyní dostal na ramena zlatý obojek, na kterém byla nasazena spousta ozdob z barevného peří, dozadu pak splýval krásný péřový plášť. Na hlavu dostal přílbu z těžkého tepaného zlata, rovněž s péřovou korunou, a další ozdoby z peří na zápěstí a lýtka. Když vycházel ven, museli jej podpírat, neboť stěží dokázal udělat krok.

Na chodbě čekala zdobená nosítka v podobě egyptské Sluneční bárky; neslo je šestnáct gardistů v lesklé zbroji. Enkru do nich usadili a vynesli na nádvoří, kam zase přistavili Sluneční vůz boha Apollóna; něco na způsob antické kvadrigy, tažený ovšem čtyřiadvaceti silnými tygry, spřaženými po čtyřech. Na tomto voze stál zlatý trůn s rudým baldachýnem, Enkrovo místo; prozatím si sedl, ale později se měl pokusit svůj vůz řídit sám, jak se sluší na boha. Problém byl, že to moc nešlo.

Průvod se zatím řadil; dvanáct panen, už zase v suchých bílých řízách, vystoupilo jakožto kněžky na další vůz, ovšem tažený mohutnými dlouhorohými býky. Museli být čistě bílí a neposkvrnění – dbalo se i na dobře vyvinuté pohlavní orgány, neboť býk je jedním ze symbolů mužné síly. Rogerovi přivedli koně, pokrytého pestrobarevnou čabrakou se znaky jeho rodu, připomínajícího koně středověkých rytířů; též ostatní hodnostáři měli podobné oře. Zato Ronny, jehož místo bylo hned za princem, kráčel se svými gardisty pěšky. Neměli na sobě jediný kousek látky, veškeré jejich odění i zbroj byly z kovu a kůže.

Řádová jízda dodala tři tisíce jezdců Černé Lilie ve slavnostních uniformách; jejich koně se netrpělivě vzpínali, chlapci se vzájemně vychloubali dokonalostí svých podivných zbraní. Santanuevovi jezdci seděli na zemi před kopyty svých koní a lhostejně si povídali či mlčeli a hleděli do prázdna. Černí střelci měli ručnice ve čtverhranech, žvanili polohlasem nebo dokonce prozpěvovali a tančili. Jižanská jízda, hýřící barevnými péry a klenoty, se již podesáté marně snažila sešikovat. Velitel freefighterů kapitán Sid Hawker seděl na kameni u vchodu a učil tři důstojníky Lilie hrát poker; zdálo se, že si neuvědomuje slavnostnost chvíle, ale při bližším pohledu bylo vidět, že i on je slavnostně upraven: rukávy měl zapjaté na zápěstí, límec košile sepnutý rytířským křížem a všechna vyznamenání na levé straně prsou, což jinak nebylo vídáno. Namísto jockeyské čapky měl černý baret na stranu, revolvery mimořádně naleštěny.

Objevila se Asthra, oblečená do dvou rudých pruhů látky, spojených stříbrnými sponami. Přešla prostranstvím, rozhlížela se sem a tam, občas vydala nějaký rozkaz a doplnila ho dotykem čarodějnického pětidrápu. Když se její oči setkaly s Enkrovýma, povzbudivě se usmála.

S rámusem a halasem se přiřítila horda divokých jezdců; byl to markýz Gunnarr, syn jaguářího knížete Quiroqy, a jeho bojovníci. Gunnarr seskočil a složil Enkrovi svoji poklonu; pohladit ho Enkra nemohl, ale aspoň se ho dotkl konečky prstů. Gunnarr jej současně zdravil a stěžoval si, že jeho jaguáři nebyli zařazeni podle svého významu. Šelmy divokých tváří s černými stužkami na hrdle pozorovaly lidi s netajeným opovržením, neboť se považovaly za něco lepšího a soudily, že právě oni jsou povoláni být svému princi nejlepšími ochránci a přáteli. Vládce tygrů Kwarr, který byl vlastně i jejich pánem, se marně snažil přimět je k větší snášenlivosti. Garawahsigharrí, Vládce leopardů, i když osobně velice vznětlivý a pyšný, se už smířil s osudem a nechal svoje skvrnité bratry, ať si dělají, co chtějí.

Zatímco se čekalo na určenou dobu, protáhl se ke Slunečnímu vozu drobný chlapec v uniformě Lilie a zašklebil se na prince. Enkra zbystřil pozornost, usmál se.

„Cvrčku... co ty tady?“

„No, přišel jsem se na tebe kouknout!“ Cvrčka upřímně potěšilo, že byl poznán, „Přece tohle nezmeškám... taťka je služebně doma, tak jsme tady s ním...“

„Dík... stav se, pokecáme!“

Víc už si nestačili říct; blížil se Roger a tomu šel Cvrček radši z cesty. Marně; Roger ho poznal a hned mu pokývl stříbrným karabáčem. Odvedl ho bokem: „Jak seš tady? Máš ňákej stroj?“

„Ne... přijel jsem šalinou...“

„Znáš komthura von Crosse?“

„Jasně, znám!“

„Vezmeš si služební mašinu a povalíš na rolu. Jestli dojede rychlíkem, tak ho vezmeš a přivezeš přímo na plac. Nedáš se nikým zastavit, jasný? Zkrátka ho sem dopravíš, ať kecá, co chce!“

„Fajn. A když nepřijede?“

„Tak ho nechám vláčet koňmi, až se objeví!“

Cvrček sice toužil vidět slavnostní průvod, ale neměl obavy, že by to nestihl. Vybral si tu nejkrásnější motorku, kterou našel v garáži, nakopl ji a už se řítil k nádraží.

Roger si povzdychl, podíval se na hodinky a naposledy se zkusil zamyslet, co ještě nemá pod kontrolou. Pak dal pokyn k zahájení.

Jízdní bubeníci zabouřili na bubny, pištci zahráli na píšťaly, rozrachotily se i ostatní hudební nástroje. Vpřed vyrazili jezdci s praporci, za nimi řádová jízda, po ní jižané. Ocelový krok Černých střelců udal rytmus prvnímu oddílu Santanuevovy jízdy, který sám kníže Pedro osobně vedl.

Teprve potom zabrali Enkrovi tygři a vůz se pohnul. Za ním pak Ronnyho gardisté, Roger a jeho dvůr, vozy s různými hodnostáři a dámami. Taky Asthra v lehkém válečném voze se čtyřspřežím vraníků, pod korouhví se znakem Hanumana. Roger chvíli váhal, zda je to drzost nebo znak oddanosti.

Po lidech vyrazili kupředu tygři, jaguáři, leopardi, ostatní kočkovité šelmy; potom psi, vlci, lišky, medvědi. Na koních či pěšky, jak velel jejich zvyk, táhly všechny národy Arminu; na jejich konci z tradice gepardi, afričtí leopardi a lvi, souhrnně zvaní Reorti. A na závěr potom Sidovi vojáci, svobodní bojovníci ze všech končin zeměkoule. Někteří jeli v automobilech, obrněných transportérech, lehkých tancích. Mnozí měli na vozidle ukořistěné prapory; další, kteří nebyli rodilými Arminy, nesli na nárazníku vlajky či znaky svých zemí. Byla to pestrá přehlídka mezinárodní slávy, kterou si dobyli tito žoldnéři: Vietnam, Kambodža, Sýrie, Libanon, Egypt, Chile, Argentina, Kašmír, Afghánistán, kdekterý africký stát. Přehlídka míst, kde se prolila krev Ostrovanů za svobodu místních obyvatel, za práva, pošlapaná nelítostnou nohou supervelmocí. Teď se prapory nepřátel, zakrvavené a prostřílené, vezly před zraky národa.

Město očekávalo průvod už od rána. Vědělo se, že princ vstane za úsvitu a jeho přípravy budou dlouhé, ale většina lidí přesto odmítala televizní zprostředkování a sama vyrazila do ulic. Pýcha národa, mládež, samozřejmě v předních řadách, pokud neúčinkovala přímo v gardách. Mladí byli v nejkrásnějších možných oblecích, pestrých až oči přecházely, vyzdobených drahými kovy, peřím, drahokamy. Muži měli zbraně, dámy dávaly najevo spíše bezbrannost. Tu a tam se vyskytl nějaký cizinec, snadno rozeznatelný podle krátkých vlasů a střízlivého vzhledu. Armini mu dělali místo a prokazovali všemožné úsluhy; když se s nimi dal do řeči, hned ho přesvědčovali o božské dokonalosti svého prince.

Když se slavnost chystala, konala se řada diskusí, do jakého stylu se budou organizátoři snažit ji přizpůsobit. Taková snaha mohla skončit jedině hádkou, protože každý prosazoval svůj národ a víru. Problém ovšem je, že členové kasty bráhmanů a kšatriů jsou bohužel důslední i v hledání kořenů svého původu, takže řada se jich vracela skutečně k prapůvodní kultuře: egyptské, indické, fénické, babylónské, aztécké či keltské. Tu prosazovali s takovou usilovností, že byli nuceni zařadit do jednání po dvou až třech hodinách přestávky, během nichž si v parku kolem paláců vzájemně rozbíjeli nosy. Přestože je tento způsob jednání docela bavil, nedošli k žádnému společnému názoru ani potyčkami, ani hojným citováním z posvátných Písem. Nakonec se rozhodlo, že každému bude povoleno dávat své vznešené city najevo, jak si sám přeje. Tento závěr byl v podstatě jasný od začátku a jen neinformovaní pošetilci nechápali, proč je třeba dlouhého a složitého jednání: přece proto, aby se každý s každým mohl servat!

Do barbarských kultur patří dva nesmírně oblíbené druhy zábavy: násilí a sex. Pokud to u některé splývá, tím lépe. Že budou během slavnosti předváděny, bylo jasné, šlo však o to, do jaké míry. Požadavky se různily, nakonec však bylo rozhodnuto vybrat takovou verzi, která by nejvíc potěšila přímé účastníky a způsobila co nejmenší pohoršení mezi diváky, zvláště cizinci. S tím rovněž každý projevil souhlas a zbyla poslední maličkost: stanovit, co je pro koho úměrná míra.

Bohužel v poslední době získala četné přívržence představa Aztéků, že božstva se živí krví svých uctívačů. Ostatní mládež kupodivu projevovala porozumění a hledala ve svých písmech souhlasné zmínky. Jen ojediněle se prosazoval požadavek, aby byl někdo obětován vytržením srdce zaživa a nabídnutím Slunci; zato obětování krve vlastní či druhých získávalo na oblibě. Prozatím nebylo jasné, kdo to nejvíc prosazuje; nejspíš všichni. Zamyslela se nad tím i rada Černé Lilie za Rogerova předsednictví a vydala jasný příkaz: nesmí dojít ke smrti ani ke ztrátě funkčnosti těla, je však žádoucí co největší bolest. Utrpením se dosahuje očištění za všechny hříchy minulé i budoucí; kdo tedy podstupuje v zájmu uctívání bolestivé mučení, zasluhuje si tím větší úctu a obdiv, čím víc a déle trpí. Důsledky na sebe nedaly dlouho čekat.

Již odedávna se bojovníci snažili dávat najevo, že jim bolest není nepříjemná, že ji nevnímají nebo naopak jim působí rozkoš. Řada praktik vedla k podobným pocitům a cesta byla jediná s mnoha variacemi: týrat sebe či druhého tak dlouho, až se mu to začne líbit. U kluků to začínalo už v útlém dětství, dívky se masově přidávaly v dospívání, se začátkem pohlavní aktivity. Řadu otců překvapilo, že když dávali své dceři výprask řemenem či rákoskou, třeba že se toulala po nocích a spouštěla s chlapci nehodnými té cti, brala to dcerunka jako zvýšení své rozkoše, neboť se vyvinula v úspěšnou sadomasochistku. U kluků ztratili vychovatelé poslední iluze, že by bylo možno dosáhnout něčeho násilím; neexistovalo horší násilí, než si působili sami.

Občas se proslýchalo, že ne všichni s tím nadšeně souhlasí; leč takové řeči smetli předáci smeček se stolu pouhou pochybností, že kdo nesouhlasí, zajisté nebude pravým příslušníkem vyšší kasty. Pak už se nikdo neodvážil ani pípnout; snad kromě bráhmanů, avšak ti měli vždy svoje podivuhodné námitky a dokázali si je pokaždé úspěšně obhájit. Bojovníkům bylo všechno jasné.

Tradičně bolestivou ukázkou statečnosti bylo tetování; k němu se přidávalo nošení šperků v uších, nose, obočí, rtech, prsních bradavkách, pupíku a dalších částech těla. V poslední době přibyla nová ozdoba, prudce získávající oblibu: dvojice jehlic, jimiž se probodávaly tváře včetně jazyka. Vymysleli to někde v Singapuru jako součást obřadu zvaného kawadi; propíchnutí zaručovalo, že nositel nebude moci jíst, pít ani mluvit. S takovým klukem mohli jeho kamarádi dělat cokoliv, aniž se mohl ohradit; samozřejmě toho využili k řadě drsných žertíků. Mimořádně nadšeně to zkoušely též dívky, což bylo zvláštní, protože na tvářích zbyly velmi nápadné jizvy. Avšak móda vyžaduje oběti.

Pokud tyto zábavy prováděli jen čas od času v rámci významných náboženských svátků, ještě to šlo; ale proslýchalo se, že někteří jedinci se začínají sdružovat do sekt, v jejichž rámci zkoušejí závodit a trumfovat se, kdo víc vydrží. Došlo k porušení zásady, že není dovoleno působit si zranění nebezpečná životu či zdraví; také se říkalo, že několik nadšenců už při tom zahynulo. Rogerovi o tom nebylo nic známo a kdyby, určitě by zuřil a hledal viníka. Kdo tedy něco věděl, udělal nejlíp, když radši mlčel.

Mnoho obyvatel Arminu je černých. Kromě barvy pleti se liší od ostatních také některými specialitami: jednou z nich je vysoká plodnost, regulovaná jen zákonem náhody, druhým všeobecné mínění, že jim bílí se svými zákony mohou políbit... cokoliv je jim libo. Tento názor dávali najevo i v případě Rogerových rozkazů, což ho velmi hněvalo, ale něco s tím udělat bylo prozatím nad jeho síly. Na rozdíl od bílé populace jejich kultura připouštěla všelijaké jizvy na nápadných místech, zejména ve tváři; zatímco jejich rodiče se po příjezdu do Arminu podobným zábavám vyhýbali, synové (a v menší míře dcery) si naopak potrpěli na výrazné znaky své zmužilosti a odolnosti. A co víc, každý další chtěl mít ještě nápadnější znamení než předchozí, takže byl důvod obávat se, k jakým to povede koncům.

Je pochopitelné, že v davu se nacházelo velké množství takových nadšenců, kteří chtěli dát lásku a oddanost svému princi najevo prolitím vlastní krve. Povídalo se dokonce, že někdo navrhoval vrhat se pod jeho Sluneční vůz, jak to dělají přívrženci bohyně Kálí v Indii; Roger se takové panice ovšem jen smál a ubezpečil strašpytly, že Enkrův vozík má velmi úzká kola, na rozdíl od vozu Paní Kálí, jež dokážou rozdrtit lidské tělo jako nic. Rovněž není tažen slony, nýbrž tygry, kterým stačí na odvážlivce jenom zavrčet a klidí se.

Nyní tedy projížděl ulicemi – sám Živý Bůh, oděný do zlata, jako by samo Slunce sestoupilo na Zemi. Mnozí propadli vytržení, klekali na zem, padali na tvář, křičeli, zpívali a tančili. Avšak organizátoři z mnoha dobrých důvodů nedůvěřovali iluzi, že mají situaci pod kontrolou; když kvůli ničemu jinému, pak proto, že tu byl příliš velký klid. Daly se čekat nějaké potíže a šlo jenom o to, aby byli včas připraveni je uklidnit.

Na rohu u Musea čekal nějaký mladík v maskáčích, s dlouhými vlasy a americkým samopalem na krku. Takových tu bylo víc, mnoho mladých nosilo zbraně. Ale přestože byl k nerozeznání od jiných kolem, něco na něm nebylo v pořádku a někdo kolem si toho všiml; když se tedy objevil Enkrův Sluneční vůz, ten muž náhle zvedl zbraň a namířil. Vystřelit už neměl čas, nějaký vedle stojící kluk ho probodl dýkou. Kolem stojící se na něj vrhli, každý si chtěl kopnout či praštit pěstí; při tom mu strhli paruku a když prohlíželi jeho tělo, zjistili, že není opálený po celém těle, nýbrž má v klíně pruhy. Bylo tedy jasné, že je to cizinec, který se přestrojil za starousedlíka s úmyslem prince zabít; škoda, že nežil dost dlouho, aby z něj mohli mučením vynutit přiznání, kdo ho najal a jaké má spoluviníky.

Celá příhoda proběhla tak rychle a bez rozruchu, že se o ní novináři téměř nedozvěděli; taky proto, že jich v tom místě moc nebylo, raději čekali před palácem. Ale zpráva se ihned roznesla mezi bojovníky a vzbudila neobyčejný hněv: 'Tak my se snažíme kvůli nim nevyvolávat problémy a oni budou chtít ublížit našemu princi? Tak to tedy ne!'

Důležitou součástí slavnosti byla hudba; kromě několika kapel, jež dodaly různé význačné organizace mládeže, tu byl rovněž dav amatérských bubeníků, kteří doprovázeli bojovníky. Jejich bubny se až doposud snažily přispívat ke všeobecné dobré náladě; avšak když se proslechlo, jaké ničemnosti se nepřátelé dopustili, zvuk bubnů se změnil. Cizinci to samozřejmě nevnímali, pro ty je rámus jako rámus; ale mladí válečníci se zarazili a pohlédli ostražitě jeden na druhého. Ty bubny volaly do boje.

Odpověděly jim další bubny, tentokrát z Nábřeží. Odtamtud se valil dav, převážně černé či velice tmavé pleti; bojovníci vyzbrojení oštěpy, krátkými širokými meči, pangami a vrhacími zbraněmi všeho druhu. Mnozí měli na hlavách vyholeny velmi složité účesy, vylepšené péry, perlami a rolničkami; tváře měli označeny jizvami a vytetovanými znaky. K jejich kultuře patřilo oblékat se co nejméně, nejlíp vůbec, ale Roger a jeho organizační štáb je uprosil, aby z ohledu na cizince tentokrát měli oděv. Slíbili to a shodli se, že v největším kontrastu k jejich černé kůži je bílá, takže v té barvě byla většina oděvů. A všichni tančili zběsilé bojové tance, pod nimiž duněla zem.

Když je zavolaly bubny, jejich přirozenou vznětlivost už nebylo možno udržet na uzdě. Někteří byli kromě jiného vyzbrojeni bičíky různého druhu; ty teď roztočili a hráli si s nimi. Zábava to byla do prvního okamžiku, kdy někdo zasáhl druhého; postižený zaržál nadšením a pokusil se mu to oplatit. Ani další nelenili, dali se do potyčky, aniž se přestali smát, zpívat a tančit. Jejich bílá roucha za pár okamžiků zrudla krví, když jim ozdobné háčky na konci karabáčů prosekly kůži.

Když šelmy zvětří pach krve, zachvátí je zvláštní pocity, které je lépe nedefinovat. Bojovníci jsou v podstatě šelmy v lidské podobě a čich mají vynikající. Vyvolalo to v nich touhu připojit se k ostatním, zaplést se do boje a připojit k dosud prolité krvi taky nějakou vlastní. Pár rozumnějších nebo méně statečných jedinců samozřejmě odmítlo a vytěsnilo se z davu na obě strany, ale zbylo jich ještě dost, u kterých zvítězil fanatismus či snaha vytáhnout se. Jakmile je však zasáhla první rána, okamžitě odhodili veškerou soudnost a toužili jen po jediném: víc bolesti, víc krve, víc extáze!

Rozběhli se ulicemi, tančili, zpívali a pokřikovali na kamarády a kamarádky, kteří se doposud nepřipojili. Nejdřív ti odvážnější, pak i všichni ostatní si ostrými nožíky způsobili pár nepříliš nebezpečných, zato nápadných a hodně krvácejících ran. Na bílých rouchách to bylo okamžitě vidět, takže zbývalo vlastní krví postříkat někoho, komu se zatím podařilo udržet oděv čistý. Ten si to samozřejmě nemohl nechat líbit; takže zakrátko šíleli všichni a šířili zmatek a ruch v bočních ulicích.

To hovoříme stále ještě o černých bojovnících; ale extáze začala zachvacovat i ostatní, nejdřív asijské obyvatele, nakonec bílé. Problémem ovšem je, že v Arminu je někdy velmi těžké jasně definovat, z jaké národnosti či rasy člověk pochází; odkudsi z hlubin vlastní mysli se vynořila dávná vzpomínka na barbarství, ze kterého jsme všichni vyšli a nad racionalitou a umírněností začaly nabírat nadvládu primitivní rituály.

Přestože Roger ve vší své nádheře doprovázel Enkru na válečném voze, měl přehled, jeho zpravodajové mu všechno hlásili. Rozhodl se rychle a nařídil vytlačit to vše co nejdál od slavnosti, pokud možno mimo dosah reportérů. Protože neměl dost ochotných strážných, aby to zvládl násilím, svěřil to Ballambwimu a ten je snadno ovládl pokynem, aby šli a trochu probudili všechno to líné a netečné obyvatelstvo, zvláště v přistěhovaleckých čtvrtích. Bojovníci zajásali a vrhli se do ulic; tím byla prozatím situace vyřešena, ale bylo nutno očekávat, že se vrátí.

Mezitím však již Enkra ve svém Slunečním voze projel Victory Street po celé její délce a dorazil k zámku sira Lery. Vládce Arminu a Světa očekával syna na nádvoří paláce, seděl na trůnu s korunou na hlavě a se všemi odznaky své moci. Sledoval, jak před ním defilují princovy oddíly; Enkra zastavil před bránou, obrátil tvář k lidu a dovolil svým podřízeným, aby jej zdravili, když projížděli a zaujímali určená místa na rozlehlém nádvoří.

Čekal Vládce, čekali komthurové, vyslanci spřátelených zemí, hodnostáři University, zástupci politických a společenských organizací, velitelé ozbrojených sil i představitelé církví. Defilé trvalo dlouho, nikdo nespěchal; lid využíval příležitosti, aby se protlačil až k řadám gardistů a zaujal výhodná místa, odkud uvidí všechny svoje příbuzné a známé. Dokud to šlo, tlačili se mezi diváky prodavači horkých párků, zmrzliny, chlebových placek i sladkých kuliček; potom diváků přibylo natolik, že si do tlačenice troufli jen kapesní zloději.

Sir Lera z Guyrlayowu, Pán Země a Nebe, Vládce Arminu a tím i Světa, očekával prince ve vzpřímené slavnostní póze uprostřed vší nádhery svého dvora. Tvář starého muže byla jako obvykle zcela nepohnutá a nebylo lze na ní vypozorovat žádný lidský cit. Vypadal tak, jak má vypadat Vládce Arminu; jako oživlá socha pravěkého božstva. Tmavé oči hleděly strnule před sebe a snad sledovaly syna, ale nebylo to jisté; možná vůbec nic neviděl.

Vládce přemýšlel. Vzpomínal na dobu, kdy se sám ujímal vlády; na vše, co ve svém dlouhém životě prožil. Vážil svoje činy a skutky a přemýšlel, zda přece jen neměl někdy v životě vykročit jinou cestou. Jistě, vládl dlouhá léta a dle názoru většiny občanů dobře; ale hodnotil-li to, co vykonal, musel si přiznat, že většinu svých nejlepších činů nevykonal sám, že jen přihlížel jejich konání a souhlasil s ním. Že vlastně veškerou jeho slávu vytvořili jiní.

Vzpomínal na dětství. Na otce a matku, kteří tvořili jeho svět, na bezstarostné hry, kdy ho celé okolí milovalo a hýčkalo. Na tu noc, kdy jeho dětství náhle skončilo; kdy navždy zmizela matka a otec jej poslal do úkrytu ve sklepeních tygřího města Aurrgharru. Na slovo, které tehdy slyšel a které se naučil povždy nenávidět: válka. Na dobu, kdy zemřeli v boji všichni jeho přátelé a ti, co zůstali, se skryli stejně jako on.

Potom přišel Denis Baarfelt. Učitel, rádce a čaroděj, který dokázal vše, co chlapec Lera toužil umět. Muž, který jej naučil přemýšlet a hodnotit, který ho vedl po stupních k trůnu. Ten muž, jehož pouhá přítomnost chlapci svazovala ruce a naplnila ho obdivem; jehož smrt rukama nepřátel jej naplnila vztekem a nenávistí. Který s sebou odnesl relativní klid poválečného státu, rozděleného do dvou částí.

A potom Baarfeltovi nástupci. Armand de Clermont, ctižádostivý a nelítostný. Zbožný Jarvis Kerr, první poválečný arcibiskup. Další muži, ušlechtilí, obětaví a oddaní vlasti. Lidé, kteří dali svůj život a všechny síly své vlasti a nesklidili za to nic než obdiv kamarádů; a kteří ani po ničem jiném netoužili. Kterým ani nebylo v tehdejší bídě čím splatit jejich úsilí.

Čas poválečný. Čas vzbouření nejnižších pudů a hrubých vášní, čas, kdy moc vynesla nahoru podivné existence, reprezentované především Jorgem Detreyem. Sám Detrey byl úzkostlivě čestný a bez jakýchkoliv osobních zájmů, muž, pro něhož byl zájem státu i nad vlastní existenci. Právě proto si však neuměl včas uvědomit, že za jeho záda se skryla nejhorší verbež, jakou arminská země zrodila, a kryla se jeho ušlechtilými ideály. V tehdejších časech mnozí ztratili víru a oddanost i k Vládci; a když sir Lera tvrdou rukou zlikvidoval všechny odpadlíky a obnovil svoji moc, zdálo se chvílemi, že je sám.

A opět další, kteří se chopili kormidla: Leon Monroes a jeho klika. Lidé uvážliví a opatrní, kteří nikdy neudělali chybu, ale také nepozvedli národ k výšinám. Lidé, které si vybral sám Vládce, neboť byli stejní jako on. Armin za jejich vlády sice prosperoval, ale nebohatl ani neměl mezinárodní věhlas.

Nyní přichází Roger, Leonův syn. Chlapec, který nezná válku, kromě ubohého Alwinova povstání, jež zlikvidovali více méně hravě za jediný den. Na likvidaci toho povstání nemusel sir Lera vynaložit žádnou práci, všechno za něj udělal von Cross; vyřešil i trapnou aféru s Enkrou, tak snadno, že se sir Lera až divil, jak je to jednoduché. A přidělil Vládci syna, aniž se ho vlastně pořádně zeptal.

Který z velkých činů, o nichž se píše v čítankách a dějepisech, vlastně vykonal sám Lera? Je vůbec něco, k čemu přispěl vlastním rozumem, vlastníma rukama a vlastní vůlí? Nebo jenom vyslechl návrhy podřízených a souhlasil? Vládce, který jen vyjadřuje souhlas, je slabý a zbytečný. Oč lepší by byl kdokoliv z těch, jejichž jména mu teď táhnou hlavou!

Ten chlapec, mladý, živý, činorodý, jako by chtěl uchopit do dlaní svět a celý ho převrátit naruby! Vládce si byl jist, že ten kluk neponechá ničemu volný průběh, že se bude prosazovat, připodobňovat svět své vůli. Je možné, že také zestárne a ztratí zájem; ale sir Lera, pokud se pamatoval, se nikdy svou vůli nesnažil prosadit. Vždy byl mužem, který vyčkává a rozhoduje se, až když mu události nedovolí zůstat stranou.

Trpce ho zabolela vzpomínka na to, jak přišel k tomuto princi; že mu to dítě Armin vnutil. Ze všech stran po něm chtěli, aby pro Enkru něco udělal, když byl zajat v Anglii; a Vládce mlčel, až pochopil, že se jeho nevšímavostí zachvívá sám trůn, otřesený Alwinovým povstáním. Proto mu poradili adoptovat toho kluka, učinit jej synem a princem; žádali to od něj a on to udělal. Od této chvíle měl děti.

První jej oslovila Otče dívka, která měla na starosti text jeho projevu v televizním studiu; pak už mu tak říkal skoro každý. Osamělý Vládce měl náhle milióny dětí; a když se Enkra vrátil, poznal, že je nejdokonalejší, že volba padla na toho správného. Byl obrazem všech arminských ctností; a co se mu nedostávalo, to přihladil a vyparádil obratný Roger a jeho družina. Teď uběhly tři roky, tomu chlapci je patnáct a z dítěte se stal princ. Armin vyzval sira Leru, svého Vládce, aby jej uznal a poskytl mu část vlády. A Vládce tu stojí, aby splnil vůli svého lidu; jako vždy dělá to, k čemu jej přinutily okolnosti.

Sir Lera pozoroval chlapcovu tvář; ačkoliv byla kryta čelenkou a péřovou korunou, mohl ji dobře rozeznat. Tvář patnáctiletého kluka byla vznešená a slavnostní, jak jen nejvíc mohla být; učili ho být vznešený a slavnostní. Lera uměl pozorovat lidi a všiml si, jak princ se značným vypětím přemáhá únavu. Usmíval se a nebylo na něm znát, že jej obřad unavuje, ale občas se musel zprudka nadechovat; Vládce viděl, jak jeho zlatě natřený hrudník stoupá a klesá.

'Není divu, chlapče,' uvažoval, 'Musíš toho ve svém věku vydržet hodně! Zlato, kterým jsi natřen, jistě dost váží a ty ozdoby také. Ať dělali, co chtěli, jistě se ti dobře nedýchá! Ale jsi Zlatý Bůh a musíš vydržet. Je to tvůj úkol; je dobře, že poznáváš už na začátku, co je to za úkol...'

Princ k němu přicházel; sbory určených zpěváků počaly zpívat oslavnou ódu a lid se k nim postupně přidával. Vládce musel stát nehybně; ale nic mu nebránilo prohlížet si ho.

Najednou si uvědomil Rogera Monroese. Ministerský předseda princova kabinetu stál jen o krok za svým pánem; v rudé sukýnce, zlaté přílbě kryjící mu skoro celou tvář a leopardí kožešině.

'Nosí masku na tváři,' uvědomil si Vládce, 'aby mu nebylo vidět do očí? Zato vpředu má sukýnku prostřiženou, aby bylo vidět, že je Muž. A na opasku nosí zbraň.' Starý muž se zachvěl, když poznal, jaká je to zbraň.

Byl to kamenný nůž se zlatou rukojetí. Takový je možno spatřit nejspíš jen v krvavých filmech z historie; obětní nůž, kterým se zabíjely lidské oběti, kterým se dávala rána z milosti těm, kdož už nemohli žít. Vládce se doslechl, že někteří z jeho poddaných přinášejí na tajných místech lidské oběti, ale nevěřil tomu. Nevěřil ani, že by tento zvyk Roger připustil; ale má obětní nůž – a je zřejmě připraven jej použít a obětovat svým bohům toho, kdo by se mu chtěl postavit do cesty.

Roger Monroes. Kdysi řekl svým kamarádům, že má dost dosavadní vlády, že chce mít vlastního Vládce. Ne – vlastního císaře! Chtěl prince – dostal ho. Teď požaduje, aby se jeho hračka stala následníkem trůnu. Stane se; Vládce je připraven splnit jeho vůli. Lid si přeje to, co si přeje Roger. Roger si přeje, co si přeje lid. Roger mluví za lid, lid křičí Rogerovými ústy. Na Vládci už nezáleží; za pár let si Roger usmyslí, že mu princ nestačí, že chce císaře. Pak bude lid křičet, aby starý muž odstoupil; a starý muž ustoupí. Nebo ne? Odváží se Vládce někdy něco udělat sám? Bude mít sílu postavit se proti lidu?

Přicházeli; ale sir Lera viděl jenom Rogera a ten jeho kamenný obětní nůž. Jako by se v něm srdce zastavilo, pocítil na zádech lehké mrazení, plíživé a nenápadné jako smrt.

'To je můj konec,' říkal si, 'Od této chvíle budu jen čekat na svoji smrt. Došel jsem ke konci, už jsem splnil všechny své povinnosti – kromě poslední. Zemřít a uvolnit místo mladému.'

Napadlo mu, že by bylo možné se vzbouřit, má přece ještě čas! Ještě může jeho gurkhská stráž na jediný pokyn zatknout Rogera i prince, strhat z nich jejich divošskou parádu a zavřít je do nejhlubšího vězení. Národ se možná ještě naposledy přidá ke svému pánovi a začne mu provolávat slávu. A pak bude vládnout sám, nebude čekat, co mu kdo vnutí!

Ale ta myšlenka trvala jen vteřinu a zase zanikla. Namísto ní se vrátila stará, pradávná touha po klidu. Vždycky to bylo tak; ve chvíli, kdy se věci daly do pohybu, kdy na jeho pokyn tisíce silných a odvážných mužů šly do boje, pocítil Vládce únavu a nejasný údiv nad tím, co se to děje. Kdyby teď ten chlapec v masce a kožešině mávl svým obětním nožem a proťal starci hrdlo, trvalo by to jen chvíli; chvilička bolesti, potom dlouhý klid a mír. Starý muž toužil po klidu, vždy toužil po klidu a míru, neměl rád dramata a důležitá rozhodnutí. Teď toužil říct:

'Když ti to udělá radost, bodni si tím nožem! Můj život byl vždy jen utrpením; chceš-li mne toho trápení zbavit, můžeš si posloužit. Bránit se ti nebudu. Jsem Vládce a mám svoji důstojnost. Je mojí povinností učinit, co je třeba...'

Od té chvíle pocítil Vládce světa klid a mír. Myslel už jenom na to, že kdyby tenkrát zvítězil Alwin, kdyby ho ti lidé, kteří dnes oslavují prince, nezakryli svými těly, mohla už tehdy přijít ta chvilička bolesti – a potom klid. Kdyby ho nezachránili, když ho národ nechtěl, bylo by to těžší, neboť by musel zemřít vlastní rukou; ale i tak by ho dnes už nic nebolelo. Ale teď? Co ještě musí podstoupit, než získá právo na klid?

To už dozněl zpěv; a chlapec i jeho doprovod přicházeli. Vládce Arminu a světa se nadechl. Teď ještě mohl říct:

'Nevzdám se ničeho, nechám si vládu, jak jsem si ji vzal před mnoha lety! Zatkněte ty dva otrapy a hoďte je do vězení! Třebas je popravte – ale zůstanu svým pánem!'

Avšak znal svoji povinnost. Proto postoupil vstříc svému nezvratnému osudu. A když přišel ten čas, řekl:

„Vítám tě, můj synu. Přistup blíže!“

Patnáctiletý Živý Bůh přistoupil blíže; klekl na obě kolena před svým otcem. Roger se obrátil k národu; teď byl Velekněz, a poroučel:

„Poklekněte!“ Národ poklekl a Velekněz sňal s hlavy Prince péřovou čelenku a odevzdal ji svým pomocníkům. Pak sňal z jeho ramen náhrdelník, péřové náramky z paží a nohou. Odnímal šperky z těla svého pána, až chlapec zůstal nahý, třpytící se zlatem po celém těle. Na chvíli obrátil tvář k divákům, usmál se na ně a pokynul rukou; jako by se to usmálo samo Slunce. Dav počal jásat a zastavil se teprve na Veleknězův pokyn.

„Můj otče a pane,“ řekl Enkra, „Dosáhl jsem věku patnácti let. A lid, který je mým pánem, mi nařídil požádat tě, abys pro mne vykonal Čin.“

„Je mou povinností to vykonat,“ řekl stařec, „Přicházíš v pravý čas, synu. Čeho si žádáš?“

Podle toho, co napsal Roger, teď princ měl říct: 'Žádám, abys mi předal část své moci nad tímto světem. Žádám, abys mi dal Vládu nad těmi, kdo jsou mého věku a kdož mi chtějí patřit!'

Ale Enkra hleděl na starce a usmíval se. Možná zapomněl, co mu sepsali obřadníci. Možná nechtěl. Ale řekl raději:

„Můj národ si přeje, abych mu vládl. Moji lidé, kteří jsou mého věku. Nikdy jsem nechtěl nic ani od tebe, ani od národa; jenom na jejich žádost jsem tady. Chtějí, abys mi předal část své moci nad tímto světem. Ale já nechci vládnout světu; a je-li ti líto tvé moci, nežádám tě o ni.“

Roger sebou škubl, nepostřehnutelně, ale Vládce měl dobré oči. Pocítil, že i on je povinen říct něco, co se vymyká připravenému scénáři Obřadu.

„Od této chvíle, synku, nesmíš už říkat chci nebo nechci. Před tebou není než povinnost, jakou znám i já: povinnost být Vládcem. Chtějí, abys přejal část mé moci, chtějí, abych ti ji předal. Proto to musíme udělat; oba. Já ti dám korunu a ty ji přijmeš. Takový je zákon.“

Chtěl se nadechnout a mluvit dál určenými slovy, ale princ řekl:

„Já vím, otče. Ale zdá se mi nesprávné vzít ti něco, co ti patří. Nikdo nesmí říct, že jsem tě o něco okradl!“

Vládce světa zapomněl naučená slova. Hleděl na Národ; ti lidé nevěděli, že se děje něco, s čím se nepočítá, netušili, že Rogerovy plány zaskřípaly. Naslouchali bedlivě a vážili každé slovo. Vládce poznal, že nadešla chvíle Činu.

„Můj synu, jsem už starý a vládl jsem dlouhá léta. Ti, kteří stojí kolem nás, nepamatují počátek mé vlády; vím, že nechtějí starce na trůnu, že tam chtějí někoho jiného, nového, kdo by se líbil jim. Ty jsi to, co chtějí; a já ti vládu nad nimi předávám rád. Co záleží na mně či na tobě, chlapče? My dva jsme jenom smrtelní lidé; v kterékoliv chvíli můžeme zemřít. Nad námi však je něco víc, něco vyššího, co nám velí; je to naše vlast, synku, Armin. Musíme sloužit svému národu; a to můžeme učinit jen tím, že splníme svoji povinnost. Já jsem starý a nebudu už brzy moci bránit vlast před vším špatným. Ty jsi mladý, schopný a lid tě miluje; ty musíš vzít do ruky svoji vládu. Chce-li tě národ, potom ti předám svoji korunu...“

Enkra nevěděl, co říct; zato Roger se chopil příležitosti, aby opět posílil svoji úlohu. Postoupil kousek proti Národu a křikl:

„Lidé, žádám, abyste promluvili! Žádám, abyste dali najevo, zda chcete prince Enkru za následníka a nástupce Vládce Arminu!“

Věděli, co je jejich povinnost; městem zabouřil hromový pokřik davu, všichni ječeli z plna hrdla a do toho se ozývalo bušení, dupot, potlesk; řvali tak, dokud Roger držel ruce vztyčené vzhůru a teprve na jeho pokyn přestali.

„Národ promluvil!“ oznámil Roger Vládci.

Vládce světa sňal svoji korunu z hlavy a vztáhl ji k princově tváři. Chlapec ji vídal často, ale nikdy tak moc zblízka; diamant na prosté obroučce oslnivě zářil.

„Toto je koruna Arminských Vládců, koruna Pánů Života a Smrti; koruna těch, o nichž se říkalo, že vládnou i Času. Uvědom si, co symbolizuje, než si ji vsadíš na hlavu. Od této chvíle nepatří tvůj život tobě, ale tvé vlasti, Arminu. Jsi povinen sloužit mu podle svých nejlepších sil a třeba i zemřít pro jeho štěstí. Pamatuj na to, synku...“

Princ klečel; pozoroval, jak se starci zatřásla ruka. Pak sir Lera z Guyrlayowu udělal ještě krok a vložil tu korunu na Enkrovu hlavu. „Teď jsi Vládcem a následníkem trůnu; budeš vládnout po mém boku a až odejdu do zaslouženého klidu, budeš sám sedět na trůnu Arminských vládců. Pamatuj si svoje povinnosti; a přísahej, že budeš zachovávat tisícileté zákony Arminu a chránit jeho štěstí a klid...“

„Přísahám!“ řekl chlapec pevným hlasem.

Mohutný jásot otřásl městem; princ povstal, obrátil se k Národu a zdravil jej zvednutýma rukama. Teď poklekl i Roger a ostatní členové dvora; všichni klečeli, jen gurkhské stráže a sám Vládce stáli. A princ se vydal k Národu; přicházel k nim a jeho svaly natřené zlatem se leskly ve slunci, jak se pružně a jistě pohyboval. Lidé k němu vztahovali ruce, dotýkali se ho a snažili se seškrábnout z jeho těla trošku zlatého prachu. Ti, kterým se to podařilo, snažili se tu nepatrnou šupinku ukrýt do kapsy, někteří dokonce spolknout. Dívky mu líbaly nohy, strkaly se a praly, aby se jej mohly dotknout.

Vládce stál na svém místě a hleděl na chlapce. Usmíval se; teď už neměl korunu, byl to jenom starý muž v dlouhé bílé sukýnce, šlachovitý a opálený, se zlatým znakem Arminu na prsou. Vládcem byl teď ten druhý.

'Je dokonáno,' říkal si stařec, 'Splnil jsem svou předposlední povinnost. Poslední teď bude zemřít, až přijde můj čas.' Nebál se smrti, ale nepřál si ji tak brzy. A když teď hleděl na to dítě, drobné a útlé mezi všemi těmi lidmi, kteří jej obdivovali, přemýšlel o tom, že tento chlapec si nebude nikdy přát jeho smrt; že jej nechá dožít v klidu.

'Ale co,' řekl si, 'Nebudu přece zbabělcem. Vždy jsem přijal, co mi bylo určeno. Taky smrt dostanu darem, jako všechno ostatní. Mou povinností bude jenom zemřít statečně. A případně říci na smrtelné posteli něco moudrého na paměť potomkům. Na ničem jiném už nezáleží. Teď už vůbec na ničem nezáleží...'

A chlapec procházel dál mezi lidmi. Taky Roger jej sledoval; byl spokojen. Má svého Vládce. Vše je v pořádku; Rogerovi napadlo říct několik přátelských slov i siru Lerovi, ale nemohl najednou na žádné připadnout. Což mu má říct, že se obával ještě před chvílí, že Vládce nedovolí ten obřad a nedá Rogerovi možnost vychovat nového císaře přímo na trůnu? Má mu říct, že přestože je nejmocnějším mužem v zemi, cítí z toho starce pořád ještě strach a úctu, která mu svazuje nohy a nutí ho odhodlávat se ke každému slovu jako k hrdinskému činu? Může mu říct, že je mu líto starce, který právě pozbyl svého jedinečného postavení?

Roger mlčel; teprve když se mu zdálo, že princ se už zdržuje mezi lidmi příliš dlouho, naznačil mu, aby se vrátil zpátky. Byl ostatně nejvyšší čas; lidé z něj sloupali místy všechno zlato a skvrnité zbytky začaly působit trochu komicky. Roger byl ochoten připustit cokoliv, jen ne směšnost.

Enkra se vrátil docela rád; teď už nevypadal jako Bůh a bylo na něm vidět, že je dítě. Hrál svoji roli, jak nejlíp to uměl; líp už to nešlo, to věděl i Roger.

Vrátil se, sňal s hlavy korunu a podal ji siru Lerovi.

„Děkuji ti, otče; vracím ti symbol tvé vlády až do doby, kdy mi ji opět předáš!“ pronesl dle ceremoniálu.

„Děkuji ti, synu,“ řekl Vládce také dle scénáře, „Od této chvíle budeš korunu nosit vždy ve výroční den, v den svých narozenin, až do mé smrti. Pak bude tvá navždy.“

„Přeji ti ještě deset tisíc šťastných let života, otče!“ řekl vřele Enkra, „Kdybych měl za tu cenu získat korunu, raději bych ji odmítl, jen abych zachránil život tobě, jehož miluji!“ Ačkoliv to nebylo ve scénáři, obrátil se k lidu a vykřikl: „Provolejte slávu svému jedinému Vládci a mému dobrotivému otci!“

Pokřik byl stejně silný, jako když volali na jeho počest; také Roger křičel jako druzí, a upřímně. Ostatně, neměl nic proti siru Lerovi; jen občas považoval jeho činy za příliš opatrné, krotké a bezvýrazné. Ale to teď nebylo důležité.

Vládce přijal korunu a opět si ji vsadil na hlavu. Enkra před ním sklonil hlavu jako před svým pánem a ustoupil.

Dvanáct dívek jej vzalo do svého středu a odcházeli k jezeru za zámkem; za zpěvu slavnostních chorálů tam v jeho vodách měl ze sebe smýt zbytek zlatého prachu. Jednak to byla oběť bohům, jednak se stejně nedalo jinak z něho to zlato dostat.

Zatímco jej myly, promluvil slavnostní řečník; Rogerův člověk z Černé Lilie, jeden z jeho oddaných nohsledů. Přednesl projev úměrný zvyklostem, ani dobrý, ani špatný. Trval půl hodiny a bylo na něm důležité především prohlášení, že spolu s princem je ustaven do moci také Mladý kabinet v čele s Rogerem Monroesem; aby se tento kabinet procvičil ve vládě, bylo rozhodnuto dát jim možnost projevit se při skutečné práci: Vládce jim svěřil novelizaci, případně vytvoření nového Zákona o veřejné mravnosti. Bylo to rozhodnutí moudré, neboť mladí lidé většinou tento zákon překračovali a tímto mělo být zajištěno, aby jeho nové předpisy vzešly z jejich řad. Také to mládež uvítala; především když mluvčí prozradil, že se o tom už jednalo a že prvním návrhem Mladého kabinetu je ustanovit průzkumné období dvou let, kdy nebude platit ani zákon starý, ani nový; tehdy se bude zjišťovat, co všechno by mělo být povoleno a co případně zakázáno. Naléhavé případy se budou soudit dle zvykového práva, případně lidovým hlasováním. To se všem líbilo a provolali slávu Rogerovi.

Sir Lera se mlčky bavil. Vytušil, že už skončily věci důležité a bude se mluvit o záležitostech podružných. Roger dosáhl svého, teď musí svoji moc pečlivě zajistit a objevit též hranice, kam až může dojít. To bude vyžadovat určitý čas a Roger, který nikdy nehazarduje, po tu dobu přestane být nebezpečný svému okolí.

Enkra se vrátil; už opět obyčejný a o něco čilejší, než když jej tížil zlatý krunýř. Poslechl si konec projevu, pak ještě nějaké slavnostní řeči a další chorály. Potom ho Roger vyzval, aby taky něco řekl.

Enkra vylepšil svůj projev tím, že si na to vzal mikrofon do ruky, aby mohl jít blíž k lidem.

„Děkuju všem za to, že mě podporovali při slavnosti! Kromě toho bych rád připomněl, že mám dneska ty narozeniny; tak bych rád pozval všechny svoje kamarády k malému pohoštění. Poprosil jsem, aby ve všech chrámech... no, je zkrátka co jíst, kdo bude chtít, ať se taky napije a dokonce budeme muset i tančit, ale zajistil jsem taky nějaké profesionální hudebníky a zpěváky, takže to nebude snad tak hrozné. Byl bych rád, kdyby se vám to líbilo...“

Samozřejmě se jim to bude líbit. Černá Lilie se obrátila na všechny chrámy a kláštery ve městě, dala jim hojné dary a pokorně poprosila, zda by nemohly vytvořit pohoštění dle svých zásad. Mniši samozřejmě přijali; jídlo bylo obětováno při polední pobožnosti (za hlaholu zvonů a troubení na lastury) a poté podáno lidu, který se již velmi těšil. Najíst dostal každý, kdo jenom šel kolem brány, včetně cizinců a zcela neinformovaných osob; lidé chudí, nemocní a všelijak postižení dostali i další četné dary, ať již z majetku Lilie nebo řady sponzorů, kteří se při té příležitosti chtěli předvést svou dobročinností.

Tato činnost nezpůsobila příliš radosti profesionálním výrobcům jídel, tedy hostinským; nejdřív se pokoušeli protestovat, potom se rozhodli raději připojit a nabízet něco, co v chrámech lidé sehnat nemohli. Vzhledem ke všeobecné atmosféře se nemohli jevit jako osoby chamtivé a museli taky dát něco zadarmo; však oni si nahrabou jindy, až princ nebude slavit! Nicméně ukázalo se, že také jim se otevírá vhodné pole působnosti v oboru alkoholických nápojů, jež v chrámech považují za nečisté.

Dobré kšefty naopak učinili obchodníci, kteří se zamysleli a bystře přišli na to, co dnes koupí každý. Jeden výrobce šperků vrhl na trh napodobeniny Enkrovy (císařské) koruny; připojili se k němu další, takže těch obrouček s diamantem bylo nakonec mnoho verzí. Ty nejlepší byly z mosazi, méně masivní z mosazného plechu a ty nejobyčejnější z plastické hmoty; výrobce však prohlašoval, že si udrží tvar, barvu a jakž takž vzhled aspoň po celý dnešní den. Předpoklad vyšel: všichni chtěli mít korunu, jakou obdržel jejich princ a taky ji nosili, takže Enkra byl jeden z mála, kdo ji neměl. Roger pochopitelně považoval podobné počínání za plebejské a urážlivé pro prince i celý stát, ale od tak vznešené osoby se čekalo, že bude kritizovat nemravné zvyklosti ostatních, takže to lidé brali spíš jako souhlas.

Jenže, koruna je sice vznešená, jenže na ozdobu nic moc. Zlatá obroučka je veliká, jednoduchá, diamant zářivý – ale co dál? Kam se taková věc dá nosit? Maximálně schovat do vitríny mezi ostatní suvenýry (jak ostatně učinila většina cizinců). Je zapotřebí něco jiného, vhodnějšího... něco, čím by všichni mohli dát najevo, že jsou pro prince, že vědí, co od nich žádá, že jsou ochotni to splnit a že... přece rozumíte, ne?

Nějaká důvtipná hlava přišla na to, že kdysi dávno za časů císaře Charryho jakási vědma měla vizi, ve které z koruny šlehaly tři plameny neviditelné aury; vysvětlovala si to jako proroctví, že císař je pánem Tří korun: Zlaté koruny Arminu, Ocelové koruny Reortie a Kamenné koruny Argerranu. Dvě první existovaly, o třetí vypráví legenda, že je ukryta někde na nepřístupném a neznámém místě. Proto ji někteří zkušení lidé hledali, naposledy Denis Baarfelt, ale nenašli nic. Vizi tří plamenů šlehajících z koruny měli ovšem čas od času nejrůznější lidé a dalo se očekávat, že také nyní k podobným událostem dojde. Kamennou korunu je nutno objevit a předat císaři, neboť jakmile se všechny tři koruny sejdou na jediné hlavě, nastane zlatý věk Arminu. V současné době je situace státu značně nevalná, ale pak...

Co je tedy symbolem princovy vlády? No, přece tři plamínky, vystupující z koruny! Je to symbol jednoduchý, jasný, vhodný na odznáčky, náušnice, medailonky, ozdůbky do nosu i kamkoliv jinam. Konsorcium obchodníků se na tom dohodlo na arminské poměry překvapivě snadno a předložilo tu myšlenku Rogerovi, který se zděsil a vyslovil proti, ale komerční využití nezakázal. Chytří obchodníci tedy pustili do oběhu zprávu asi takovouto:

Zlatý věk Arminu by mohl nastat, kdyby se princ Enkra ujal co nejdřív vlády, objevil Kamennou korunu a rozšířil moc státu, kam až oko dohlédne. Vládce sir Lera s tím zpočátku nesouhlasil, ale už se podařilo ho přesvědčit; žábou na prameni je nyní Roger, který chce o obnovení slávy Impéria jenom žvanit, ale docela nic pro to nechce udělat. Je ho třeba přesvědčit; proto každý, kdo miluje svoji vlast a přeje si její rozkvět, se musí ozdobit oním symbolem Tří plamenů, který Roger nenávidí, aby mu dal najevo, co požaduje. Co vy na to, lidičky?

Roger ani netušil, kolik má tajných nepřátel. Zjevné nepřátele neměl samozřejmě žádné, vyjma několika šílenců, kteří netoužili po vhodné kariéře. Prince všichni milují; je takový hezký, jemný, inteligentní, nikomu nedělá nic zlého a všem se líbí. Samozřejmě, mohl by se občas trochu víc odvázat a vymyslet nějakou bezva hru, jako v té Francii, ale to mu asi Roger nedovolí. Zato Roger je sám ďábel v lidské kůži: potměšilý, zlý, prohnaný a morálně skrz naskrz zkažený. Ovšem jako ministerský předseda je vynikající, o tom nemůže být pochyb. My vlastně ani tak nejsme proti Rogerovi – jen chceme, aby povolil a splnil tohle a támhleto a tamto. Tak si dáme do ucha nebo do nosu Tři plamínky; ať vidí!

Po pravdě řečeno, toto byly představy lidí z varny šúdrů, kteří neměli ani nejmenší ponětí, co se v politice opravdu děje. Roger proti nim ani moc neměl, naučil se náladu davu vhodně podněcovat a pak ji využívat ke svému prospěchu. Vypadá daleko lépe, když je představitel státu k něčemu přinucen vůlí lidu, než když si to vymyslí sám a národu to vnucuje. V tomto případě byla vůle lidu velmi správná, pouze trochu předčasná. Nevadí, je dobré nechat se tak trochu prosit.

Takže každý šúdra, který se chtěl vyrovnat vznešeným kšatriům, se vyzdobil ozdůbkou ve tvaru Tří plamínků; na prstenu, náramku, medailonku, ale nejoblíbenější byly ozdoby do uší a do nosu. Muž by měl dokázat, že mu nevadí bolest, takže si mladí dávali houfně propichovat patřičné části těla, zasadili si do nich ozdůbku a tvářili se, že se právě stali šlechtou.

Skutečným šlechticům to bylo vcelku jedno; oni nemuseli nic nikomu dokazovat, hráli tuto hru už dlouhá léta a skutečně se naučili vyhledávat v bolestivém sebetrýznění vzrušení a rozkoš. Většinou to však činili mimo dohled davu a pokud se někomu chtěli chlubit, pak svým Ochráncům. To byla pestrá paleta bytostí, jež ze světa nadřazeného našemu sledují činnost svého uctívače, poskytují mu ochranu a pomoc a případně krutě trestají různá jeho provinění. Mohou to být bozi nižšího řádu, křesťanští svatí, zemřelí náčelníci, duchovní učitelé či vyspělí kamarádi, postavy z uměleckých děl (přizpůsobené vlastním představám) či bytosti, které se dotyčnému zjevily ve snu či ve vizi vyvolané hladověním, odloučením, sebetrýzněním a meditací. Bojovníci ve své většině nebyli příliš oddáni Bohu jako Nejvyšší Osobnosti, své Ochránce však milovali a podnikali nejrůznější šílené či nebezpečné pokusy, jak se s nimi spojit.

Enkra je uctívačem Nrsimha-déva, Pána se Lví Hlavou, inkarnace Nejvyššího Pána Višnua. To všichni věděli a nepochybovali, že Pán Nrsimha je nejmocnější a všechny pochybovače by okamžitě rozerval svými drápy, kdyby se pokusili vznést proti tomu nějaké námitky. Taky to bylo v pořádku; král má být zbožný a uctívat Nejvyšší Osobnost Božství. Nic však Ochráncům nebrání Pána provokovat a všelijak zkoušet, kolik toho vydrží, než se rozčílí a začne řádit; stejně tak bylo možno provokovat prince a jeho dvořany tisíci způsoby, než jim chytly saze a někoho opravdu potrestali. Hry bojovníků jsou tvrdé, ale všechny to bavilo, i Rogera.

Koho uctívá Roger, bylo záhadou. Čím dál od dvora, tím se o tom vyprávěly horší legendy; třeba že je uctívačem Ďábla, nebo sám je vtělený Ďábel, proto je tak chytrý a dosahuje tak fantastických výkonů v lásce. Roger nic nepopíral, jen se tomu smál; ochotně se zúčastňoval všech náboženských svátků, na které ho kdo pozval, osvědčil svoji znalost Písem a rád hovořil s teology o různých tématech. Znalci jen pokyvovali hlavami: ano, přesně takhle se Ďábel chová. Asi to bude pravda.

Arminské hlavní město Kingtown je metropole, velká, přelidněná a rozdělená na čtvrti různého druhu. Přestože se tak nejmenují, existuje Draggonova čtvrť, Detreyova čtvrť, Sídla, Dělnická třída a jiné oblasti. A existuje taky oblast, kde se dřívější domečky drobných živnostníků pozvolna mění v ruiny, zatímco kolem nich vyrůstají nevzhledné chatrče z reklamních panelů a starých beden. Vláda se občas snaží tyhle ohyzdné barabizny zlikvidovat, jejich obyvatele přesídlit a chatrče zapálit i s hmyzem a špínou, která v nich je. Úspěch je vždy jen dočasný, namísto jedné chatrče brzy vzniknou další čtyři. Tady žijí přistěhovalci, drobní zločinci, různí nepřizpůsobiví občané a podobně. Není to příjemné prostředí a ze šlechty se sem odvažují jen kazatelé, členové humanitárních spolků a různí dobrodruzi.

Ale i obyvatelé těchto čtvrtí jsou vlastenci. Většinou tmavší pleti, chabého vzdělání, nemajetní, ale ochotní nadchnout se pro každou hloupost. Pijí hodně alkoholu, užívají drogy a přivádějí téměř neustále na svět další děti, které od útlého věku pobíhají po ulici, žebrají, kradou a dělají ostudu. Bráhmanům a bojovníkům se předvídavě vyhýbají, ale rády obtěžují cizince a osoby, které mají dočasně víc peněz než rozumu.

Mnozí z těchto lidí se zúčastnili slavnosti a vrátili se velice spokojeni; něco vyžebrali, něco ukradli a doufali, že ještě večer přijdou k dalším nečekaným darům. Proto se rozhodli investovat něco i do vlastní výzdoby, koupili si nápadnou ozdůbku a hned si ji zapíchli na patřičné místo. Bolest přemohli alkoholem; ten je rozvášnil, takže se buď servali nebo s někým pomilovali, případně obojí. Každý z těchto činů ještě víc přispíval k jejich výtečné náladě; rozhodli se tedy vyzdobit se co nejkrásněji (co nejméně šatů, co nejvíc květin a blýskavých cetek), vytvořili taneční skupiny a vyrazili do města. Zatímco muži dávali najevo svoji sílu, statečnost a odolnost vůči bolesti, ženy se předváděly svou krásou a sexuální zdatností. Tak vpadli do bělošských čtvrtí, přesvědčovali všechny, aby se s nimi dali do tance, byli bohatě obdarováváni a vřele vítáni všude, kam přišli.

Byl to karneval, jaké se odehrávají ve většině velkoměst; během času, jak se zvyšovala opilost přítomných, ubývalo rozvahy a sex i spory se stávaly dramatickými a násilnými. Téměř při každé potyčce tekla krev; žena, která nechtěla být dost rychle po vůli, dostala výprask a byla přinucena násilím. Většina mužů krvácela ze šrámů, hlavně v obličeji a na viditelných místech, ale nikdo si z toho nic nedělal; mnohdy se servali jen proto, aby získali další efektní jizvu. Možná bojovníci by zjednali pořádek, ale ti nebyli přítomni; všichni oslavovali s princem v zahradách zámku. Zbabělejší cizinci a přistěhovalci rozdali divokým tanečníkům všechny cennosti, které měli, uprchli a schovali se někam do bezpečí; ale zábava pokračovala dál a byla stále divočejší.

Sir Lera byl samozřejmě na slavnosti, ale ani zdaleka tam nebyl nejdůležitější osobností; spíš seděl a sledoval, jak si vedou mladí. Pochopitelně, diplomaté a různí členové jeho dvora si nenechali ujít příležitost s ním pohovořit a dát mu najevo, že jsou tady a souhlasí se vším, co řekne či udělá; ale sir Lera jim odpovídal s diplomatickou zdvořilostí, aniž se k něčemu vyjádřil. Nebyl to jeho večer.

Sledoval Rogera, který doprovázel princeznu Asthru; a přestože o to neměla velký zájem, vehementně ji o něčem přesvědčoval. Co to je, nikdo neslyšel, protože když k nim přistoupili blíž, Roger umlkal a tvářil se tak, že ten člověk hned odešel. Nakonec ji zřejmě ukecal, neboť mávla rukou a Roger hned spěchal pryč.

Sir Lera se vracel do svých pokojů. Nikdo si ho už nevšímal, nebylo by to ani zdvořilé. Cítil únavu a chuť chvíli se natáhnout na lehátko na terase. Asi to skutečně udělá, protože to, co se bude večer dít v zámku a okolí, by mu nedovolilo spát. Ostatně, nikde není psáno, že se nemůže jít taky jednou za čas pobavit. Císařské plesy pořádal sice už velice dávno, ale... kdo ví?

Jenom když kráčel Křížovou chodbou ke Kvádrové síni, zastavil se na chvíli na místě, kde dodýchala jeho matka Diana. Okamžik o něčem přemýšlel; pak zavrtěl hlavou a tiše šel dál.

Errata:

30.05.2021 11:44