Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Enkra Weston, princ následník arminského trůnu, se probudil s nepříjemným pocitem, o němž netušil, co ho vyvolává. Měl dojem, jako by ho něco bolelo, ale protože ho nikdy nic nebolelo a ani to nepovažoval za možné, nevadilo mu to, jen ho to podivně rozladilo. Ještě v polospánku si uvědomil podivný pocit v hlavě, žaludku, v kostech, zkrátka všude. Nebylo mu nic, ale nebyl ve své kůži, což bylo hloupé.

Pak se probudil docela a všiml si, že je ráno, venku svítí slunce a není ve své posteli sám. Vedle něj spala dívka, ležela na břiše s tváří zabořenou do polštáře a Enkra viděl jenom její dlouhé světlé vlasy rozhozené tak, že ji docela zakrývaly. Trochu jej to zarazilo; hleděl bezmyšlenkovitě na znaky na pažích a zádech, bylo to Ironské tetování, dokonce na paži labuť, patřila tedy do klanu Santanuevů. Zatím se neprobudila, spala a svírala v pěsti cíp polštáře.

Enkra si samozřejmě vzpomněl, kde k ní přišel. Na plese Roger předváděl řadu dívek, které v houfech pobíhaly sem a tam a snažily se získat přízeň panstva. I Enkra si měl vybrat dívku, neboť ostatní si nemohou začít vybírat z pestré nabídky, dokud se o sebe nepostará on; tudíž by měl vyhovět zvyklostem. Enkra po nich koukal, některé se mu líbily, ale zas ne tolik, aby kvůli nim ztrácel hlavu; nakonec Roger slíbil, že mu pomůže a namíchal nějaký nápoj. Enkra to vypil, třebaže v tom byl alkohol. O dalším dění měl jen matné představy, ale zdálo se mu, že se choval neuvěřitelně nemravně a rovněž takové měl řeči. Takovou ostudu si už dlouho neudělal. Potom si asi vybral. Podle všeho to tak bylo, jinak by tady nebyla ona. Napadlo mu, že vůbec neví, jaká je a kdo to je. Chtěl by se jí podívat do tváře.

Sklouzl z lůžka, obešel a pokusil se zvednout jí hlavu, aniž by ji probudil; to ovšem nešlo, otevřela oči a zvedla se. Usmála se na něho a nastavila rty k polibku; to ještě udělal, potom si ji prohlédl. Byla krásná. Ukázkový exemplář arminské rasy, z páté generace, smíšená z krve nejrůznějších národností. Nosík měla trochu ohrnutý, rty úzké, vysedlé lícní kosti, velmi opálenou tvář a oči, jejichž přirozená tvrdost ne a ne se dát zmírnit do něžnosti. Byla zvyklá dostávat od útlého dětství facky a kopance; taky je rozdávat. Věděla, že být milenkou Prince je její Poslání, je to pro ni velká čest. Za těch čtrnáct nebo kolik let svého života toho slyšela spoustu o různých Posláních a Velkých Úkolech; stejně vášnivě, jako se oddala svému pánu, by podřízla krk komukoliv, koho jí určili jako nepřítele. Milovala lidstvo jako celek a Arminy zvlášť, těšila se na tělesnou lásku a chtěla být něžná k malým dětem, zvláště ke svým. To vše žádá mrav a dívka určitě neváhala vyhovět všem těmto požadavkům.

„Můj princi!“ řekla tak něžným hlasem, plným oddanosti a lásky, až pochopil, že s touhle už víckrát nechce nic mít. Pohladil ji po vlasech, ona hbitě vstala a vypadala, že je připravena k jakýmkoliv službám. Na těle měla kromě tetování rituální řezy a prsní bradavky natřené na červeno, což označovalo, že je panna. Teď ráno si je bude pracně smývat, za účasti všech podobně postižených kamarádek, ale stejně to ještě pár dní bude vidět.

Enkra si vzdychl a uvažoval, co s ní podniknout. Ona to zřejmě považovala za předehru k další lásce, což Enkra rozhodně nehodlal dopustit. Tak se zeptal: „Jak se jmenuješ?“

„Ellaine MacFarlanová. Elli.“

„Aha.“ řekl a šel si sednout do křesla. Nechtělo se mu lehat si vedle ní, ačkoliv jinak se válel v posteli rád. Elli prošla kolem a zřejmě se snažila uhodnout, co s ní chce podnikat. Kdyby to věděl, měl by o starost míň.

Enkra pocítil, že má žízeň. Přesně řečeno, má v ústech velmi podivný pocit, který starší a zkušenější, například kapitán Sid od freefighterů, označovali mám v hubě jako v polepšovně. Enkra polepšovnu znal, leč v ústech nikoliv.

Na stolku stál džbánek s nějakým nápojem, Enkra jej podezíravě očenichal, poznal čaj, ale nedůvěřoval mu. Včera se nechal zblbnout, dnes nechtěl, měl chuť na čistou vodu. Jenže ta nebyla.

„Půjdem se vykoupat.“ řekl a aniž čekal, co udělá Elli, vyšel z ložnice a zamířil ke koupelně. Na chodbě lelkovalo pár mladých; všichni se k němu obrátili, po očku si ho prohlíželi a tvářili se tak nezúčastněně, že ho to zaráželo. Teprve když přešel, srazili hlavy dohromady a šuškali si.

Voda v bazénu byla kalná. Není divu, včera se v ní máchal kdekdo, mnozí v různém oblečení, smývali tam líčení i ledacos jiného, zkrátka nebylo to ono, ale Enkra do ní stejně padl na břicho, aby udělal co největší vlnu. Ti, co už v bazénu byli, se po něm ohlíželi a chystali se ho kritizovat. Obeplaval dvakrát kolem bazénu, pak vylezl, oklepal se a šel si pustit na hlavu studenou sprchu. Při tom se konečně napil.

Elli se taky koupala, ale s kamarádkami prohodila zatím jen pár slov a hned se zase drala do Enkrovy blízkosti. Enkra si sedl na kraj bazénu, rozhlížel se po okolí a uvažoval; hledal někoho ze svých kamarádů, ale jako na potvoru tu nikdo z nich nebyl. Nejspíš ještě odpočívali.

Ale přece někdo se tu objevil: Ronny, neochvějně věrný, poslušný a připravený ke všem službám, nezničitelný a neoblomný velitel Enkrových stráží.

Enkra ho k sobě přivolal pokynem ruky. „Zjisti mi, kde je Asthra a co právě dělá. Ale nic jí neříkej a přijď mi to říct. Promluvím s ní sám!“

Ronny nechápal ani důvod, ani okolnosti, taky mu po tom nic nebylo. Šel provést rozkaz.

Elli přinesla podnos se snídaní. Kde ji tak rychle vzala, Enkra nepochopil, ale bylo toho hodně a samé věci, které měl rád. Trochu ho to s ní smířilo; usedli spolu na sluníčko a jedli. Enkra se cpal jako obvykle, nedělal si starosti, zda zbude na dívku, a ona mu ochotně sloužila, jak bylo její povinností. I čaj mu úslužně nalévala.

Když se najedl, bylo mu dobře. To měl od tygrů. Vstal, protáhl se a pocítil příliv síly, ovšem rozhodně ne ve spojitosti s Elli. Ta cítila nejspíš něco podobného, ale její zájmy byly zcela jiné.

„Nepůjdeme se trochu upravit?“ otázala se ho.

Enkra potřásl hlavou, zaváhal, ale nepochopil nic.

„Já se v každém případě musím učesat! Můžu u tebe?“

Enkra usoudil, že učesat by se konečně mohl. Neudělal to při vstávání, jako obvykle. Neudělal toho dnes víc. Šli tedy spolu do ložnice, kde začala hned roztahovat všemožné toaletní potřeby; Enkra jí sebral hřeben, přičesal se podle obvykle ledabylého stylu a pak vyčkával, až se upraví ona. Elli si s účesem vyloženě hrála, přebírala všelijaké nesmyslné nástroje a dělala na sebe do zrcadla nejrůznější obličeje.

„Jak bych se ti líbila ostříhaná?“ zeptala se konečně.

Enkra zrudl. Proboha, tak na tohle čeká! Dle starých zvyklostí bývalo obvyklé, že po noci lásky dávali milenci najevo svoje zaslíbení vzájemným obětováním hřívy. Jenomže to je věc, kterou udělal zatím jen kvůli jedné dívce, Anittě. Kvůli téhle rozhodně nemínil.

„Hrozně!“ řekl a vstal, „Musím teď zajít za Asthrou. Chtěla by ses taky vykoupat v Ohni?“

„Ano, samozřejmě...“ hlesla Elli, ale neznělo to moc nadšeně. Byla z Iron-city, asi to pro ni nebyl sváteční zážitek.

Enkra na nic nečekal a vypadl. Elli chvíli zvažovala, co by se stalo, kdyby se ostříhala sama. Usoudila, že by to mohl považovat za provokaci. A provokovat prince si zřejmě netroufala.

Zatímco přemýšlela, otevřely se dveře a vstoupil Roger. Vypadal skvěle, strávil příjemnou noc s Asthřinou bývalou čarodějkou Lailou. Ta malá bestie neuměla sice dohromady nic, ale po žhavé noci dokázala svého milence perfektně probrat k životu.

„Jak to dopadlo?“ zeptal se.

„Skvěle,“ odvětila, „Myslím, že přímo výtečně.“

Roger přivřel oči a ukázal na sedačku; usedla a on se zastavil před ní. Pochopila, že ji čeká státnické jednání.

„Je mou povinností poučit tě o tvé situaci. Z vůle prince ses stala jeho milenkou na dnešní noc; z toho vyplývají jisté povinnosti. Především jsi povinna všude tvrdit, a to po celý život, že princovy schopnosti v lásce jsou mimořádně vynikající, že jsi byla plně uspokojena a nikdo další už tě nemůže více uspokojit. To budeš říkat na veřejnosti i v soukromí. Rozumíš?“

„Ano, pane. Ostatně, je to i pravda.“

„Na tom nezáleží,“ mávl rukou, „Pravda je to, co je důležité pro stát. Kromě toho je tvou povinností, pokud se někdy setkáš u jiné ženy s opačným názorem, potírat jej se vší tvrdostí.“

„No... teda, já nevím...“

„Princ během doby vyzkouší řadu jiných dívek. Co uděláš, když některá holka bude tvrdit, že je slabý a že ji neukojil?“

„Mám jí za to dát do držky?“

„To není úplně špatné řešení. V každém případě ale musíš přede všemi potvrdit, že je to lež a ta dotyčná si vymýšlí a pomlouvá svého pána. Vůbec nejlepší bude, když mi to přijdeš říct. Já už jí nějak domluvím.“

„Rozumím, pane.“

„Národ si přeje, aby mu byl princ ve všem vzorem; ve všem, je ti to jasné? Zatím nemáš zkušenosti, vidím, žes byla panna. Může se stát, že po čase i ty změníš názor. Upozorňuji, že jakékoliv jiné názory musíš utajit. V zájmu státní reprezentace.“

„Já to chápu, Rogere. Udělám to, jak ty chceš.“

„Bylo by pro tebe velmi výhodné, kdyby tato noc nezůstala bez následků. Nicméně tě varuji nějak tomu chtít pomáhat případnými dalšími chlapci, protože před každým vyhlášením princova dítěte se bude provádět krevní zkouška. Kdyby to špatně dopadlo, měla bys z toho velké nepříjemnosti.“

„Ty myslíš, že by bylo možné... abych měla dítě?“

„Nemyslím si nic, ale doufám, že s tebou třeba nějakou chvíli vydrží. Nepočítej, že budeš hned císařovnou. Ale na nějakou lepší funkci bys klidně aspirovat mohla. Jsi hezká...“

„Vynasnažím se!“

„Doufám je ti jasné, že z téhle noci nevyplývají pro tebe žádné výhody. Aby ses pak o něco nechtěla hlásit! Je to čest, tak velká čest, že si ji nikdo nedovede ani představit. Žádat nějaké odškodnění by bylo urážkou panovnického domu!“

„Já přece nic nechci!“ vydechla, „Jsem dostatečně poctěna jeho náklonností...“

„Tak je to v pořádku. Teď můžeš jít...“

Zmatená Elli vyšla a bloudila po zámku, ohlížeje se po Enkrovi. Nikde ho neviděla, zato narazila na skupinu děvčat, která ji podrobila něžnému, leč důslednému výslechu. Odpovídala jim a při tom přemýšlela, kolik z nich jsou špiónky pána z Monroesu, které mu donesou, co řekla; a chválila prince statečně až do nebes. Ostatně, moc si z té noci nepamatovala, věděla jen, že i ona dost pila a princ toho vypil přes míru. Trochu mu musela pomáhat; zato jeho dravost neznala mezí. Dívky chtěly znát podrobnosti, toho se polekala a přiznala, že si neměla čas ničeho všímat, ježto to byla její první zkušenost. Takže jí jen gratulovaly a rozešly se rozkecat to dál.

Enkra vpadl do Asthřina pokoje naprosto nečekaně a nalezl ji, jak sedí před svým osobním oltářem propletená do krkolomné ásany a medituje. Zarazil se a váhal, zda ho vůbec vnímá; když však usedl dva kroky od ní, obrátila k němu hlavu, usmála se a zvolna se rozvinula jako had.

„To byla tvoje práce?“ zeptal se pobouřeně.

„A co?“

„Našel jsem ráno v posteli holku!“

„Já se o holky nezajímám. Nejspíš jsi s ní spal ty.“

„Ty moc dobře víš, co myslím! Kdo mi dal co do pití?“

„Já. Chceš vzorec? Konečně, měl bys ho znát, brali jste to ve škole. Neškodný přípravek na povzbuzení chuti...“

„Takže ty se přiznáváš?“

„Samozřejmě. Přiznání je polehčující okolnost.“

„Nedělej si z toho blázny! Je ti jasné, že jsem se nadosmrti znemožnil?“

„Co... ono to dopadlo špatně? To snad není možné, přece to působí se zaručeným účinkem...“

Enkra ji popadl za vlasy a pokusil se mrštit s ní do kouta. Očekával, že se bude bránit, ale ona se začala smát.

„Chceš mi nařezat nebo mě znásilnit? Posluž si!“

Samozřejmě ji nechal, tak vstala a protáhla se jako kočkovitá šelma. Pak usedla do lotosu, zatímco on lapal po dechu.

„Pomstím se ti!“ řekl zavile.

„Když se já chci někomu mstít, tak nekecám a dělám. Jen do toho, hošíku. Už od rána čekám, že mě chytí Ronnyho zabijáci a začnou lámat v kole. Či pálit žhavým železem? Nebo potřebuješ chudáčku malej poradit, co se mnou?“

„Seš mrcha! Podtrhla jsi mě, spojila ses s nepřítelem!“

„Řekla jsem, že ode dneška s tebou hrajeme lov na královského tygra. Samozřejmě, že se spojím s nepřítelem!“

Trochu zchladl. Vzpomněl si, o čem spolu mluvili.

„Takové to teda bude?“

„To je jenom začátek. Bude toho daleko víc.“

„No dobře, jak chceš! Nic vám nezůstanu dlužnej!“

„A bylo to opravdu tak zlé? Já myslím, že se ti to spíš mělo líbit. Proto jsme to taky dělali...“

„Tu holku vybral kdo? Ty nebo Roger?“

„Já, ale Roger ji schválil. Nelíbí se ti?“

„Je moc pěkná a moc blbá.“

„No dovol? Má univerzálku jako všichni.“

„Stejně je blbá, i kdyby měla tři univerzity. Hodí se jenom jako ohřívátko do postele.“

„Proto jsi ji taky dostal. Já netvrdím, že si od ní máš nechat radit. Kromě módy, v té se vyzná perfektně. Dokázala by si tě upravit... počkej, ostříhal sis ji?“

„Ne. A kašlu jí na to!“

„Udělej to, způsobíš jí radost. Hodně nakrátko, aby všichni viděli, že jsi s ní spal. A kdybys i ty...“

„Trhni si nohou se svými radami i se svojí blbou Elli! Řeknu ti ještě o něco, a potom už můžeš jít ke všem čertům, jestli mi nevyhovíš! Chci se vykoupat v Ohni!“

„S přílbou nebo bez?“

„S přílbou. A co udělá Elli, je mi srdečně jedno.“

„Děláš chybu. Národ má rád Muže...“

„Národ si může... no, on už bude vědět, co. Chci se vykoupat v Ohni, Asthro, a to co nejdřív!“

„Tak jo. Hned a na nádvoří, ježto uvnitř bych mohla způsobit nějakou škodu.“

„Dobře.“ řekl Enkra.

Asthra mu dala podržet trojnohou bronzovou mísu. Sama si nesla přílbu a krabičku sirek, neboť byla líná vyvolávat Oheň jen tak z ničeho. Vyšli na nádvoří, kde byla spousta mládeže, taky Roger a Elli a kdekdo. Když je uviděli, pochopili, co se bude dít, a shromáždili se.

Roger se mračil. Elli se tvářila rozmrzele.

„Chce se koupat v Ohni! Naznačila jsem mu, že by mě měl ostříhat. Odmítl to.“

„Jsi příliš pyšná. Myslíš, že si to zasloužíš?“

„Byla jsem jeho milenkou!“

Roger neřekl nic. Zato Elli řekla: „Chce se očistit. Má to snad znamenat, že se chce očistit od dotyků mého těla?“ vypadalo to, že se chce rozbrečet.

„Možná se vyčerpal. Potřebuje nabrat sílu.“

„Ne. Síly má dost. Nejsem ta pravá. Nelíbím se mu!“

„Jsi krásná. Nikdo by ti neodolal...“

„On ano. Vidíš, že si mě ani nevšímá! Nic pro něho neznamenám, Rogere! Jsem úplně ztracená... nepotřebuje mě!“

Kňourala a štkala, ale při tom po očku pozorovala Rogera, jak moc si to bere. Bohužel byla zklamaná; nebral si to vůbec, spíš koukal po Enkrovi, co dělá. Elli dospěla k názoru, že od chvíle, co o ni Enkra nejeví zájem, nebude o ni jevit zájem ani Roger, ani nikdo druhý.

Enkra přihlížel, jak Asthra zapaluje Oheň. Hleděl na ni a dlaně ho svrběly, dokonce se občas pokusil se jí do toho plést; Asthra to viděla, ale neřekla nic. Nevyhnala ho, ale taky nepodporovala, nebyla to její věc.

Pak Oheň vzplanul a jasně hořel v míse. Enkra si vzal přílbu, pečlivě si ji nasazoval, pak vstoupil. Bylo to pro něj velmi příjemné; když vystoupil, usmíval se. Poděkoval, vrátil přílbu a odběhl. Ostatně, kolem už byla řada dalších, kdo měli zájem.

Elli zjistila, že Roger se ztratil. Zřejmě se šel přesvědčit, jak dalece je Enkra rozladěn a jakou má vůbec náladu; to bylo jediné, co ho teď zajímalo. Seznala, že jediný člověk, který by jí mohl pomoci, je Asthra. Takže došla k princezně a využila chvíle, kdy sledovala koupání jiných, aby s ní promluvila.

„Když jsi mě hecovala, abych s ním šla, neřekla jsi, že to bude takovéhle!“

„Nebylo to fajn?“ tázala se Asthra přes rameno. Pozorně při tom dál sledovala svůj Oheň, byl pro ni důležitější.

„Ale jo. V noci byl fajn. Jenže ráno o mě nemá zájem. Je úplně chladný. Dokonce jako kdybych mu byla odporná!“

„Nediv se. Je mladý, nemá ty zkušenosti. Cítí se asi provinile. Třeba se před tebou i stydí.“

„Proč? Copak on to nechtěl?“

Asthra neodpověděla, měla teď práci s Ohněm. Jedna dívka do něj vstupovala se zřejmým strachem a Asthra musela plamen líp hlídat. Až po chvíli řekla: „Přece víš, jak to bylo. Vybral tě proto, že jsme ho nadopovali. Kdyby byl v normálním stavu, neudělá to. To jsi ale věděla, když jsi do toho šla. Řekla jsem ti to.“

„Řekla jsi mi... jo, řeklas mi toho hodně. Jenomže já jsem to nemyslela takhle! Chtěla jsem, aby mě měl rád! Chtěla jsem s ním spát... ale myslela jsem si...“

„Myslela sis, že to tak bude pořád?“

„Jo. Přece nemohl jen tak...“

„Kdybys chtěla jeho lásku, musíš o ni bojovat víc a složitěji. Nevím, jestli bys to dokázala. Nejsi špatná, to neříkám. Ale on tě nemiluje. Tys chtěla jenom tu noc; a tu jsme ti dali. Nemáme vůči tobě dluh.“

„A vůči němu snad ano?“

„Přinutili jsme ho. Zlobí se na mne, ale uklidnila jsem ho. Řekla jsem mu to, ale nechce rozumět.“

Elli vyčkala, až Asthra skončí dalšího zájemce.

„Co je to za hru, co s ním hrajete? Ty a Roger?“

„Bude víc lidí, kteří ji budou hrát. Ne jenom my dva. On to ale ví, čeká na naše tahy. A my na jeho.“

„Jeden z těch vašich tahů jsem byla já, jo?“

„Uráží tě to?“

„Chci, aby mě měl rád. Jako dnes v noci!“

„Ne.“

To ostré, jednoznačné odřeknutí Elli zdrtilo. Rozplakala se, ale na Asthru to neudělalo sebemenší dojem. Starala se dál o svůj Oheň a ani se na ni neohlédla.

„Ty bys mohla způsobit, aby mě miloval! Dokážeš to!“

„Proč bych to měla dělat?“

„Přece... přece jsi mi řekla, že mi chceš pomoci!“

„Ty jsi přišla a chtěla něco od nás. Já jsem ti jenom dovolila se toho zúčastnit. U mě nebreč, já ti neublížila.“

„Ale co mám tedy dělat?“

„Co chceš. Co jsi chtěla dělat předtím?“

„No... pracovat jako ostatní!“

„Tak pracuj jako ostatní. Co ti brání?“

„Teď? Když jsem spala s princem?“

Asthra měla opět práci, takže odpověděla až za chvíli: „Ber to takhle: zkusila ses dostat nahoru, k Enkrovi. Neuspěla jsi, proto se musíš vrátit, odkud jsi přišla. Jen on tě mohl pozvednout, nikdo jiný. Máš smůlu.“

„Jsi pěkně krutá!“

Asthra se k ní poprvé otočila. Její oči nebyly kruté, spíš smutné, když řekla: „Já si svoje postavení vybojovala, nedostala jsem je od nikoho darem! A sama spíš pomáhám druhým, než abych od někoho něco chtěla. Ty ses pokusila dostat nahoru fíglem; někomu se to povede, neříkám, že ne. A někdo zkrátka nemá štěstí. To je tvůj případ. Ale možná se to ještě změní. Nechoď moc daleko, třeba... si vzpomene.“

„Pomůžeš mi?“

„Nemohu. Ode mne už nic nevezme, dokud to neprozkoumá. On taky není tak hloupý a dostal varování. Dá se říct, že se probudil. To je mu k užitku...“

Elli zmlkla. Uvažovala a přihlížela jejich koupání.

„Chtěla jsi, aby poznal, že nesmí věřit ani kamarádům, že? To se ti teda povedlo...“

„Včera od nás dostal magorák, který ho přiměl být s tebou. Co kdyby mu zítra někdo dal jed? Ale on už ho nevezme, už ví, co to dělá. Už si bude dávat dobrý pozor. A jestli ještě někdy bude neopatrný, poučíme ho znovu. Co se dá dělat...“

Elli vzdychla. „Necháš mě aspoň vykoupat v Ohni?“

„Jen co na tebe přijde řada.“

Zatímco Elli čekala a sledovala ostatní, kteří tuto příjemnou proceduru prodělávali dřív, k něčemu se odhodlávala. A když jí Asthra podala přílbu, pečlivě si ji nasazovala a upravovala vlasy. Přitom nenápadně vsunula pod okraj přílby jednu ze sponek, takže vznikla drobná mezera mezi kovem a kůží. Pak se zhluboka nadechla a plna odhodlání vstoupila do Ohně.

Téměř nepocítila bolest; zato slastný pocit, když si Oheň vzal vše mrtvé, odumřelé a staré, kdy nastala chvíle závratného opojení. Bylo to nádherné; a když vystoupila, usmívala se. Sňala přílbu a podala ji Asthře.

„Co se ti stalo?“ divila se princezna.

Elli si rozpačitě přejela rukou po hlavě. „Nevím... přece jsem ji nasadila pečlivě... asi nějaká malá škvírka! To jsem přece nechtěla...“ Ohlédla se po čarodějce.

Asthřiny oči ji probodávaly jako nebozezy – a všemu rozuměly.

„Byla to nešťastná náhoda,“ řekla Asthra, „Promiň.“

„Nic se neděje.“ řekla a odcházela. Všichni se po ní otáčeli a ona uvažovala, kam půjde a co bude dělat. Teď už nebylo myslitelné, aby zůstala u dvora. Roger se bude strašlivě vztekat, ale ať. Zahráli s ní hloupou a bezcitnou hru. Elli našla způsob, jak protestovat. I když na to doplatila ona sama.

Rogerovi to donesla Laila, která se pohybovala pořád poblíž Asthry. Roger se rozhodl, že se rozhněvá, ale až na veřejnosti; hněvat se před Lailou mu nepřipadalo účelné, zvlášť když se potměšile šklebila. Neuvěřila ani na okamžik v náhodu nebo nějakou Asthřinu chybu.

„Pošleme ji někam na přeškolení,“ řekl Roger, „Co vy děláte s holkami, které ztratí hřívu?“

Laila si přejela po krátkých kudrnatých vlasech: „No... dokud jsou u nás, tak to nevadí. Ven je pustíme, až jsou zase... přijatelné. Aspoň trochu.“

„Ty bys pracovala s Ohněm, kdybychom se nepotkali?“

„Jasně, docela mi to šlo! Jenže... mám tě ráda!“

Roger už věděl, že jí to nešlo vůbec a to hlavní, co se jí dařilo, bylo splétání intrik. Ale neřekl to, neboť si s Lailou dobře rozuměl. Především v noci jim to šlo skvěle a Roger většinou usínal vyčerpáním, což se mu líbilo. I přes den ho uměla pěkně provokovat a přestože ji prokazatelně připravil o panenství on sám, zdálo se mu, že je daleko zkušenější než on.

Ale teď měla na mysli něco jiného: „Poslouchej, co podnikají holky dole na jihu? Jestli by ji třeba nechtěli tam...“

„Kde na jihu? Já o ničem nevím!“

„No... já jenom slyšela...“

„To přece víte vy čarodějky líp, co se dělá! Jak to můžu vědět já, když to nevíš ty?“

„Hm... no, asi.“ řekla, lehla si na záda a koukala vzhůru.

„A o co jde, co jsi slyšela ty?“

„Právě, že nic nevím! Asi ani Asthra. Jenom to, že je druhý středisko. Kromě našeho ještě jedno. Podle všeho v Sun City.“

„Ale blbost! Proč zrovna v takový díře?“

„Vím já? Možná by bylo dobře to zjistit...“

„Mám tam snad poslat nějakýho agenta?“

„No... co třeba Elli?“

„Ale... je na to dost chytrá?“

„Právě, že není moc chytrá! Ale je v takovém rozpoložení, že by byla ochotna ledacos vzít. Konečně jí tím pomůžeme z bryndy. Teď, bez vlasů, stejně nemá kam jít. Asthra ji do střediska nevezme... Ale tamti panny nepotřebujou!“

„Jak ses to vlastně dozvěděla?“

„Jen tak se o tom mluvilo. Někdo z holek se nechala slyšet, že se na nás může klidně vykašlat a jít tam. Jenomže si uvědomila, že prokecla moc, a hned to stáhla.“

„Asthra to ví?“

„Těžko říct, asi moc ne. U tamtoho nebyla, ale snad jí to někdo donesl. Neříkala nic.“

„Když já přijdu za Elli, tak se se mnou nebude bavit. Už jednou se mnou narazila. Že bys to zkusila ty?“

„Mohla bych. Ale já ji tam přeci nemůžu poslat!“

„Nějak prohodit, že by se jí tím třeba pomohlo. Někdo to uslyší a postará se. Nemusíš jí říkat, že je to můj nápad...“

„Dobrý,“ zasmála se Laila, „Zkusím to!“

Odběhla; Roger zůstal ležet a uvažoval. Nebyl tak nechápavý, jak se dělal a jeho otázky měly za cíl zjistit, jak se dá použít Laila, neboť Elli byla skutečně víc než hloupá. Kdežto Laila... Roger začínal tušit, že se jí Asthra chtěla zbavit spíš proto, že je nebetyčná potvora. A že ji přehrála zrovna na Rogera? Asthra taky ráda žertuje, nejradši se schopným protihráčem. Na Enkru by tuhle dívku nikdy neposlala, na to ho příliš šetří.

Roger začal uvažovat, co podnikat s Lailou. Je krásná, chytrá, ctižádostivá a zcela bez zábran. Je možné ji využít k velikým věcem a je možné s ní narazit. Zatím je ještě jeho, ale počáteční okouzlení a smyslové splynutí brzy přestane účinkovat. Natolik se znal a předpokládal i u ní něco podobného. Pak by mohla být nebezpečná, jestli ji na něco šikovného nepošle.

Zatímco Roger se povaloval a přemýšlel, Enkra po koupeli v Ohni rozvinul horečnou činnost a pracoval, až se z něho kouřilo. Přesto, že v noci prožil tak zvláštní věci, pociťoval značný příliv energie a chuť do života; navíc se cítil poněkud provinile a prací se chtěl vykoupit.

Když totiž procházel nádvořím, povšiml si několika kluků v uniformách, jež bylo možno uznat za námořnické; a když k nim přišel blíž, zjistil, že v té nejlepší vězí Elliott la Sale. Že se dávno neviděli, hned se k němu vrhl a vítal ho:

„Ahoj, Elliotte! To jsem rád, že tě zas vidím... Proč ses nestavil už včera?“

„Protože jsem teprv včera večer dojel do Rossa Blanky. Omlouvám se ti, nestihl jsem tvoji korunovaci...“

„Stejně jsem rád, žes přijel! Cos dělal celou dobu, co jsi odjel z Francie?“

„Budu ti povídat, jen co bude víc času. Objeli jsme Hornův mys, to snad víš, poslal jsem hlášení. Kromě toho jsme projeli Tichomoří a asi se tam vrátím, jenom co se porozhlídnu doma. Poslyš, Enkro, jaký jsou propozice tý naší soutěže?“

„Jaký soutěže?“

„Přece jsme se tak dohodli? Kdo dopluje domů poslední, dostane placku. A nikde se nesmíš zdržet víc jak týden, to kvůli tomu, aby sis tam nezaložil živnost. Jde o to, jestli smím přijet domů, když se tu zdržím míň než týden a zas vypluju na moře...“

Enkra zapřemýšlel, pak se rozesmál: „Nevím jistě, k tomu by se musela sejít ta rada, co ty propozice vymyslela. Já bych ti radil, abys to vzdal. Stejně ses už toulal po světě dost a dost...“

„No – já jen tak, kdybych se rozhodl...“

Enkra si ho prohlížel. Elliott se vytáhl, zesílil, pleť měl tmavou a zhrublou jako dospělý chlap. Vlasy mu dorostly, měl je načesané do neurčitého účesu, který byl sice krátký na Arminy, ale nebyl to střih bělošský. V podstatě vypadal velice dobře.

„Jde mi o jednu maličkost,“ pokračoval, „Totiž, znáš trochu heraldiku? Tohleto je náš znak...“

Na rukávu, kde se nosí domovenka, měl zvláštní znak z mnoha menších; krom toho že byl čtvrcený, měl ještě srdcový štítek a na každém z těch znaků bylo něco jiného. Takové znaky má hodně kluků z Francie a Itálie, kde se šlechtické rody všelijak podivně větvily a proplétaly.

„Jo, vidím.“ řekl Enkra.

„Chtěl bych v tom udělat nějakej pořádek. Tohle si už nikdo nezapamatuje. Takže bych potřeboval novej znak!“

„A jakej?“

„Nakreslil jsem si ho. Stříbrnýho žraloka v modrým poli. Na Tahiti jsem lovil žraloky nožem kvůli zubům. Prý používají žraločí zuby jako drobný...“

„Tomu docela věřím, ale co já s tím?“

„No – jako princ máš přeci právo udělovat erby!“

„To mám, ale pořád nechápu, k čemu ti to bude!“

„Místo toho starýho znaku budu mít novej. Aby si ho každej zapamatoval, ne? Já neříkám, že náš rodinnej erb nějak zavrhuju, to bych si nedovolil, na nějakejch pamětihodnostech může být pořád. Ale na označení mých věcí je to hrozně složitý!“

„Jo ták! No dobře, chápu. Tak ti ho teda uděluju...“

„Takhle ne! Vem si aspoň můj kord!“

Elliott jako jediný měl lehký kordík, ostatní těžké zabijácké tesáky. Poklekl a Enkra jej třikrát udeřil do ramene a opakoval, že mu uděluje do znaku stříbrného žraloka v modrém poli.

„Děkuju,“ řekl Elliott, když vstal a schovával kord, „To bude fajn. Dáme ho na vlajku a znak naší lodi. A kluci ho budou nosit na plukovních domovenkách...“

„Já jsem pro.“ smál se Enkra.

„Mluvil jsem s tím klukem, co to registruje. Slíbil mi, že se nám o to postará, takže je to fajn. Půjdu mu to říct.“

„Jakej kluk, a co registruje?“

„No přece všelijaký naše znaky! Vnáší do toho pořádek!“

Enkru to zaujalo. Elliott se divil, že to neví, a navrhoval mu, aby šel s nimi; Enkra to přijal.

Ten kluk bydlel na Nábřeží, přímo nad nejčastějším bojištěm klukovských smeček; a přece ho moc neznali. Nebyl žádný rváč, spíš se snažil zůstat stranou; ale když se něco konalo, vždycky to věděl. Enkra ho taky od vidění znal, ale nikdy s ním nemluvil, aspoň ne něco víc. Připomenul si jeho jméno: Roderick van Cooren, s holandskou výslovností Koeren, jak vždy opravoval Anglosasy. Jinak mu bylo tak čtrnáct, byl ušatý, brejlatý a vykulený.

Když viděl Enkru, zarazil se, ale Elliott řekl:

„Enkra se o tebe zajímá, Rody. Pojď, ukaž mu to!“

Roderick žil v místnosti přímo nad Nábřežím, zaplněné hromadou knih a všelijakých obrázkových publikací. Na zdi měl rozvěšené spousty barevných znaků a v rohu rytířské brnění s novým chocholem na přílbě, které však nikdo nikdy nepoužíval.

„Rody je nejlepší heraldik v zemi!“ chválil ho Elliott.

„Je to zajímavý!“ připustil Enkra.

„Schválil mi ten znak! Můžeš to zapsat...“

Na jednom z kreslicích stolků měl Rody list papíru A4, na němž byl nakreslen znak stříbrného žraloka v modrém poli, jak si ho představoval Elliott. Teď ten list vzal, připsal na zadní stranu datum a otevřel spodní část rozměrné knihovny. Byly tam šanóny, jeden z nich vytáhl, nějakou dobu v něm hledal a potom zařadil list mezi spoustu podobných.

Pochopitelně, to vše Enkru zaujalo. A zeptal se.

„Mám skoro všechno,“ vysvětloval Rody, „Tohle jsou nové znaky, co vznikly až tady v Arminu. Tady v těch fasciklech jsou znaky, jak přišly z Evropských zemí společně s jednotlivými rody. Velice zajímavé, už proto, že se některé z nich v průběhu doby podstatně změnily...“

Enkra si vytáhl fascikl. Byla to zrovna Itálie, jednotlivé rody byly řazeny abecedně s pečlivým vyobrazením znaků nejen současných, ale i v historických změnách.

„Je to problém... podívej, například tihleti: Castellariové. Měli italskou, francouzskou a rakouskou větev. Ta pak vyhynula. Ovšem jejich francouzská větev snad ještě existuje. Měla podobný znak, jen trochu odlišný. Měli bychom ho najít ve Francii...“

Enkra poslouchal a divil se. A zíral ještě víc:

„Tohle jsou znaky orientální. Za časů rytířských křižáckých výprav do Palestiny si začali někteří arabští šlechtici vytvářet svoje vlastní znaky. Později se to zas zrušilo, ale byly moc zajímavý. A taky charakteristický, koukni!“

Většina těch znaků nebyla obrázkových, ale ornamentálních; Enkra záhy zjistil, že by se v tom nevyznal.

„Samozřejmě!“ usmíval se Rody, „Muslimská víra zakazuje veškeré zobrazování živých bytostí včetně člověka. Takže zbývají jenom všelijaké ornamenty a kaligrafické nápisy...“

Enkra si povzdechl. A Rody ukazoval dál: „To jsou vzory skotských tartanů. Barvy a rozmístění kostek označuje jednotlivé klany. Například tohle je tartan rodu MacDonaldů, to byl velmi mocný rod. A tohle jejich příbuzní, taky MacDonaldové, z té další větve. Podívej, mají jinou barvu kostek...“

„Jo, chápu.“ řekl Enkra, ale chápal slabě.

„Tohle asi znáš. Japonské znaky jednotlivých samurajů. Nosí se na kimonu, takové malé kroužky. A potom vlajky, které nosily jednotlivé velké rody...“

„Znám jenom znak rodu Yamanaki, nic víc.“

„Samozřejmě, že ho tu taky mám! Tohle je Čína, v tom mám zatím zmatek. A Indie. Indické znaky jsou velice... divné. Mám jistý přehled o těch posledních, ovlivněných anglickou okupací Indie, ale zajímají mě víc staré. Až budu mít peníze, vypravím se tam a zjistím, jak to vlastně bylo...“

Enkra kýval, potřásal hlavou a žasnul.

„Tohle jsou znaky na vázách z období říše Inků. Někteří vědci se domnívají, že je v nich zákonitost, že ty všelijaké ornamenty vytvářejí nápisy, nejen označení majitele, ale dokonce i jeho charakteristiku... podívej: ten obrázek byl nalezen na džbánku, co teď mají v museu v Madridu, ale taky na tkanině, do které byl zabalený běžec, co zmrzl v nějaké jeskyni v Andách a jeho tělo se zachovalo. Všimni si, je to stejný znak. Já bych moc rád věděl, komu ten člověk patřil, kdo si ho takovým způsobem označil...“

„No, já nevím... a víš, kdo to teda byl?“

„Nevím. Ale taky to zatím nechám, až budu mít peníze, tak se tam pojedu podívat.“

„Hm... a co děláš teď?“

Rody ochotně otevřel další díl skříně.

„Momentálně dávám do kupy soupis domovenek trampských osad. Moc zajímavé, pořád v tom nemůžu najít žádnou zákonitost! Je jasný, jak vznikají, ale ti, co je tvoří, nemají vůbec žádnou znalost o heraldice a lepí to dohromady všelijak. Podívejte se, některé znaky mají normální tvar rytířského štítu. Ale jiné zase znak woodcraftu, další jsou kulaté nebo elipsovité, čtvercové, trojúhelníkové, i velikost je různá, nehledě k vypracování. Zkrátka záhada, dá mi spoustu práce dát to dohromady...“

„Opravdu zajímavý – a jak to děláš?“

„No, mám kliku. Většina trampů dřív nebo pozdějc přijede do Kingtownu. Když vidím neznámou domovenku, prohlídnu si ji a případně se zeptám, komu patří a co představuje. Pak si ji doma nakreslím a zaznamenám, co říkali; sháním se po dalších údajích. Kluci bývají obvykle ochotní, rádi mi všecko řeknou...“

„Kolik už jich máš?“

„Okolo pěti set. Jestli chceš přesně, musel bych se podívat... některé přírůstky jsem ještě nezaložil.“

Enkra zíral a obdivoval ho.

„Až to budu mít, tak se dám do vlajek různých smeček. Ale v tom je ještě horší džungle než u trampů, kluci to dělají úplně šíleně. Ale neboj, poradím si s tím taky...“

„Jseš opravdu jednička, Rody! Škoda, že jsem to dřív nevěděl, byl bych se víc zajímal... někdy se u tebe musím stavit prohlídnout si aspoň ty znaky, co jsou živé tady v Arminu!“

„O tom bych s tebou taky rád mluvil. Někteří kamarádi si dělají erby sami a jsou potom divné. Kdyby se poradili se mnou a nechali si je namalovat, nebyly by v tom chyby!“

„Elliott si to nechal udělat u tebe?“

„No... jsme kamarádi. Poslal mi pohlednici, na který měl návrh, a já mu to nakreslil.“

„To je správný, podle mýho. A jaký jsou v tom chyby?“

„Nejčastější chyba je, že přijde kov na kov či barva na barvu. Lidi to většinou nevědí a dělají to blbě. Barvy jsou červená, modrá, zelená; kovy jsou zlato, stříbro. Pak taky černá, ta může být někdy kov a někdy barva. Když máš figuru z kovu, tak musíš mít štít z barvy a naopak.“

„Chápu. Ale stejně ten štít nenatřeš zlatem!“

„Jasně, že ne! Dám tam žlutou nebo bílou, to je jasný, ale říká se tomu kov. A kov na kov nesmí přijít, jen papež na to má právo. Ten má zlato a stříbro na sobě...“

„Aha... no dobře, já s tím teda souhlasím.“

„Například Santanueva. Má tu černou labuť, to všichni víme. Pedro na červeným štítě, Asthra na bílým, teda stříbrným. Jenže pak mají ještě na modrým štítě, dokonce jsem viděl i na zeleným. Tak co to teda je? Přece si nemůže dát každej, jakej chce!“

„Proč ne? Když se mu to líbí?“

„Jenže by měl nahlásit, co kterej ten znak symbolizuje, aby to vešlo ve všeobecnou známost. Takhle nikdo neví, kdo je kdo a co má znamenat, a je v tom zmatek!“

Enkra to uznal. „Ty bys do toho dokázal zavést pořádek?“

„Kdybych k tomu měl právo...“

Enkra zaváhal. Všiml si, že v koutě stojí psací stroj, tak si k němu sedl a napsal:

„Příkaz prince následníka trůnu:

Od dnešního dne jmenujeme sira Rodericka van Coorena nejvyšším heraldikem říše s právem posuzovat a dávat ke schválení veškeré znaky a vlajky jednotlivců a skupin, pokud tito nositelé znaků a vlajek mají zájem prokazovat se jimi na území Arminské říše. Item dáváme jmenovanému za úkol sestavit úplný soupis osobních, skupinových a jiných symbolů, které se v naší zemi vyskytují, a mít o nich přehled pro případ dotazu od Korunní rady.

Za tím účelem dáváme příkaz, aby byl Roderick van Cooren placen z rozpočtu jako zaměstnanec státu; jeho dům budiž předán do státní péče a bude v něm zřízeno sídlo heraldického archivu; též mu budou přiřčena veškerá práva k témuž přináležející.“

Když to podal Rodymu, tvářil se ten ještě vykuleněji.

„To by ale znamenalo, že by každej musel se svým znakem přijít za mnou a nechat si ho schválit!“

„Jo, to bude muset.“ souhlasil Enkra.

„No ale... takhle jsem to zrovna nemyslel!“

„Nevadí. To je můj nápad. Podívej, znáš to ze všech nejlíp a máš k tomu vztah. Takže budeš to, cos dělal jako koníčka, dělat profesionálně. Něco se ti na tom nelíbí?“

„No právě! Zatím jsem se tím jenom bavil! Byla to legrace, zjišťovat všelijaké takové záhady...“

„Legrace to klidně může být dál, v tom ti nebudu bránit. Zařiď si to jak chceš, dokonce můžeš přibrat nějaké pomocníky. Ze všeho nejdřív mi zjistíš, kdo z vyšší šlechty má ve znaku hrubé závady a upozorníš ho, ať si to dá do pořádku!“

Rody si pošoupl brýle a zatvářil se obzvlášť vyjeveně.

„Chtěl jsem ještě mluvit... co když se někomu narodí dítě, čí znak by mělo mít?“

„No... otce nebo matky, ne?“

„Právě. Otce nebo matky?“

„Podle starých zvyklostí otce!“

„Tak si představ situaci: nějaká žena má tři syny. Pro jednoduchost měla jednoho za svobodna s někým z kamarádů. Ten kamarád se k němu přiznal a dal mu svůj znak. Druhého měla taky za svobodna, ale s jiným a ten odmítl uznat ho, tudíž by ten kluk měl nárok jenom na matčin erb. Potom se vdala a třetí syn má opět znak svého otce. To už máme tři erby u tří bratrů; nepočítám s možností, že by se rozvedla a znovu vdala a měla dalšího kluka. Kdyby to byly holky, bylo by to ještě komplikovanější...“

„To je teda fakt problém!“ uznal Enkra.

„Za dnešního stavu nic divnýho. Dneska mají holky děcko, ani nad tím moc neuvažují, některý třeba v patnácti. Během období plodnosti můžou mít deset a víc dětí, každý s někým jiným...“

„Je jen jedna možnost: každý si musí zvolit sám, jaký znak bude nosit. Kdo má na něco právo, má to jasný. Kdo nebude mít právo na nic, musí si něco vymyslet sám. Je pravda, že pak bude mít každý něco jinýho, ale od toho jseš tu ty, aby sis to pamatoval!“

„Dobrý, souhlasím. A dál: Znaky, které jsou ve světě známé, ale v Arminu zatím ne, jsou volné nebo je budeme chránit?“

„Nechápu, o co ti jde.“

„Třeba město Paříž má takovou loďku. Když někdo požádá o tu loď do znaku, protože se narodil v Paříži na Ostrově, v té čtvrti za katedrálou Nôtre Dame, má ji dostat?“

„Myslím, že ten první, koho to napadlo, ano. Nanejvýš by se to mohlo nějak odlišit... třeba barvou.“

„Výborně jsi to rozhodl! Děkuju ti.“

„Vůbec bys měl trvat na tom, aby se různé větve jednoho rodu lišily jenom barvou. Mike mi kdysi vyprávěl o jednom rodu, který měl ve znaku růži. V Jižních Čechách, v Evropě...“

„Vítkovci? Ti se rozdělili na pány z Hradce, Krumlova, Rožmberka, Landštejna a ze Sezimova Ústí.“

„Správně! Tak bych si to představoval!“

„Jako mají Wulffssonnové: vlčí hlavu v různých barvách...“

„Jo, tak nějak.“

„Fajn. Každý má právo nosit svůj znak na rukávu. A co kluci, kteří slouží v armádě? Ti nosí na rukávu domovenku svýho pluku nebo vlastní znak?“

„Bylo by moc těžký, aby nosili obojí?“

„Nebylo. Co nahoře a co dole?“

„Plukovní znak nahoře, vlastní pod ním.“

Elliott, který poslouchal a bavil se, se vmísil: „Co když někdo z důstojníků bude soutěžit za národní družstvo a bude mít na rukávu ještě státní znak? To bude mít tři?“

Enkra se na chvíli zamyslel. „Každý má právo na svůj znak, to je jasný a nedá se o tom diskutovat. Kromě toho má povinnost mít znak organizace, které slouží. Když je ve dvou a víc, tak té, která ho živí nebo má vyšší moc. Takže kdo bude přímo ve službách státu, bude mít státní znak a pod ním svůj vlastní. Nic víc!“

„Když bude sloužit Santanuevovi, tak bude mít znak Santanuevy a svůj. Výborně. Hned to bude vypadat veseleji, když bude na první kouknutí vidět, kdo je kdo.“

„Tak nějak. Víš co, Rody? Sepiš to a předhoď mi to k podpisu. Zatím jen tak zběžně, nahrubo, pak se vypilujou podrobnosti. Mám takovej dojem, že tam bude hodně složitejch detailů...“

Rody si to myslel taky, ale vřele souhlasil. Takže Enkra odešel a nechal ho ještě vykulenějšího, než když přišel. Elliott šel s Enkrou a tvářil se pyšně, neboť po Enkrovi všichni koukali a byli zvědaví, kdo ho doprovází.

„Dost jsi toho dneska rozhodl!“ řekl obdivně.

„Maličkost, to je brnkačka! Když potřebuješ ještě něco vyřešit nebo rozhodnout, klidně řekni. Dneska to budu brát šmahem!“

„Abych tě nechyt za slovo! Nic nepotřebuju, zatím, ale mám kamarády, a ti by si mohli na něco vzpomenout!“

„Klidně, ať přijdou. Jsem tady k jejich službám!“

Zatím však nikdo nic nechtěl. Jen Enkru zdravili a měli chuť s ním promluvit. Měl z toho radost a s každým se bavil o všem, co je zajímalo.

Zarazil se až ve chvíli, kdy ho pozdravil blonďatý, dost nakrátko ostříhaný kluk, s tetováním a v odřených riflích, jak chodili ostatní. To tetování bylo ironské, ale na hrudní kosti měl vyobrazenou irskou harfu.

„Ale ty seš přece... Olwyn!“

Kluk se spokojeně usmál. „Jasně! Dobře si mě pamatuješ!“

„A co děláš tady?“

„Jsem tu už dlouho! To víš, dobrý příklady táhnou; po té akci ve Francii jsem přijel sem, mám tady nějaký kamarády, tak jsem se uchytil v Iron-city u Santanuevy...“

„Tak se chlub, jak se ti daří!“

Bylo to delší, tak se na to posadili na zábradlí.

„No, vrátil jsem se domů do Belfastu. Přesněji řečeno jsem se tam chtěl vrátit, jenže už na letišti mi dali echo, že po mně zatoužili místní policajti. Mý jméno dost lidí znalo, můj ksicht taky, přece mě ukazovali v televizi a tak. Takže jsem to otočil hned do svobodnýho Irska, do Dublinu. Potloukal jsem se sem tam a sháněl někoho, kdo by mi pomohl, ale nechytal jsem se. Až jsem se potkal s doktorkou Merrowesovou, ta mi půjčila na cestu do Ironu. Přiletěl jsem a Santanueva mě přijal.“

„Už vím, co je mi na tobě divný!“ řekl Enkra, „Vlasy! Máš úplně jinou barvu, než jsi měl; byl jsi zrzavej jako liška, jako každej správnej Irčan – a teď...“

Olwyn vyprskl smíchy. „Jo tohle?“ chytil se za vlasy, „Má holka si tuhle barvu dělala a na mně zkusila, jak bude vypadat. Je taky Irčanka... já to budu potřebovat, ježto se chci kouknout domů...“

„Stesk po vlasti?“

„Taky. Ale prozatím potřebuju zařídit odjezd pár kamarádům, co sem mají jet na vyškolení. Podařilo se to prosadit... jenže doma jsou nějaký potíže. Zkusím se tam dostat. Mám docela dobrej německej pas, takže jsem teď typickej Hamburčan...“

Enkra spokojeně pokyvoval hlavou. „Naposledy, když jsme se viděli, jsi mě žádal o pomoc pro tvý lidi...“

„Dostal jsem malinko rozum. Teď už nežádám nic. Já jsem se uchytil a těm ostatním pomůžu sám. Vyškolím si důstojníky a až jich budu mít dost, tak to spustím ve svý režii. Kromě toho jsme sehnali nějaký prachy, takže možná budeme mít i na služby svýho kamaráda Chrise Everetta...“

„Jsem s tebou spokojen.“ řekl Enkra vlídně.

„Od tebe bych ale potřeboval svolení pro Chrise a jeho kluky, aby pro mě něco udělali!“

„V žádným případě.“

„Proč? Máš něco proti mně?“

„Moje vláda bude vládou míru. Nikomu nedovolím válčit!“

Všichni posluchači v čele s Olwynem vyvalili oči.

„Ano, skutečně!“ řekl Enkra vážně a pevně, „Nikdo nesmí říct, že bychom my chtěli válku; proto také já nikomu a za žádných okolností nedovolím, aby šel bojovat. Když někdo bude chtít jít někam do války, pak jedině proti mé vůli a přes můj zákaz!“

„A co uděláš, když ten zákaz někdo poruší?“

„Když mu to bude dokázáno a když se zjistí, kdo to byl, ztrestám ho samozřejmě co nejpřísněji. Podle zákona.“

„Dokázáno... jak dokázáno?“

„Například zde přítomný rytíř Elliott la Sale. Kdyby se rozhodl jít pašovat do Irska zbraně a byl při tom přistižen a předán naší vládě, potrestám ho. Ale jak znám Elliotta, určitě to neudělá!“

Elliott pokrčil rameny. „Jistě ne!“

„Naproti tomu když nějaký John Walker, který není naším občanem a se kterým nemáme nic společného, se rozhodne pašovat zbraně do Irska, my mu samozřejmě nemůžeme nijak zabránit v té činnosti. Ostatně vůbec ho neznáme a na našem území takový člověk určitě není. Bude-li někdo z našich nepřátel poukazovat, že ten John Walker je podivnou shodou okolností podobný Elliottu la Salovi, pak je to z jeho strany nactiutrhání a drzost, které sice nemůžeme nijak potrestat, ale v každém případě prohlásíme toho lumpa za lháře a podvodníka!“

Olwyn už to pochopil a začal se potěšeně šklebit.

„A kde je Elliott la Sale v době, kdy mu nějaký zlý prolhaný darebák chce klást za vinu tu akci?“

„Náš věrný a čestný rytíř Elliott je v akci na Tichomořských ostrovech, kde plní naše příkazy a odkud ho těžko můžeme zavolat. V žádném případě však není tam, kde se pašují zbraně!“

„Pak už je jen jedno nebezpečí a sice, že ho tam někdo chytí přímo při činu. A rovnou zastřelí nebo zavře!“

Enkra zvážněl. „Jestli se nechá chytit, potom to není dobrý občan naší země. Jde samozřejmě o to, při čem se nechá chytit, ale v podstatě míra jeho provinění v té cizině určí stupeň provinění i doma.“

„Myslím, že ti rozumím,“ řekl Elliott, „Poslechni, Olwyne, ty bys fakt potřeboval nějaký kvéry?“

„No... zatím jsem o tom nepřemýšlel.“

„Já to řekl jen jako příklad!“ usmál se Enkra.

„Kdyby to něco hodilo, tak by to nebyl nejhorší příklad,“ smál se Elliott, „To víš, prachy jsou prachy a kdo platí, má právo si poručit. Tím spíš, když je kamarád a jeho pře je spravedlivá...“

„Doufám, že se moji občané budou brát jen za spravedlivé věci!“

„Spolehni se!“ řekl Elliott, „Na mě aspoň určitě!“

„A taky doufám, že se nestane, aby naši bojovali na obou stranách fronty, proti sobě! Kdyby se to mělo stát, tak se musejí dohodnout a jedna strana musí ustoupit!“

„Kdo to rozhodne? Ty?“

„V krajním případě třeba i já. Ale trvám na tom, že naši se budou mezi sebou srážet jen v zábavných bojích...“

S tím všichni souhlasili. A Olwyn řekl: „Doufám, že na tyhle prázdniny něco chystáš!“

„Nechystám.“

„Škoda!“ ozval se Elliott, „Já se tak těšil...“

„My tě už nějak ukecáme! Vlastně o tom ještě nevíš, ale něco pořádnýho uspořádáš! Pokud možno tak, aby se v tom zamotala celá říše, třeba i s hosty, co jsou tu na prázdninách!“

„Je tady Chris Everett! Ve Francii ti dal nějakou výzvu... tys mu řekl, že nesouhlasíš, dokud tvým bojovníkům nenarostou vlasy! A nám už všem narostly...“

„Nevím, o co šlo!“ namítl opatrně Enkra.

„Tak ti to zopakuju, i když všichni to víme! Chris ti vypoví nepřátelství. Kdo půjdou s ním, si nechají udělat válečný účes, i když nebude tak parádní jako posledně, protože z dlouhých vlasů to jde líp. Budou chytat každýho koho potkají, a obracet je na svou víru. Včetně tebe a tvých spojenců, samozřejmě! Klukům jednu kadeř, holkám dvě, aby z toho taky něco měly. Ty máš právo udělat si se zajatci, co je ti libo...“

„Ale to by znamenalo všeobecné stříhání v celé zemi!“

„No – to už je tvoje věc!“ šklebil se Elliott.

„Kdo z vás by byl pro tuhle hru?“

Pak se Enkrovi chvíli zdálo, že se kolem něj otevřela sopka; všichni o překot řvali na souhlas. Kroutil hlavou a vytáhl si za ucho jednoho z kluků:

„Tolik spěcháš, aby tě ostříhali?“

„Proč mě? Já ostříhám všecky nepřátele! Nás nikdo nepřemůže, jsme silná smečka!“

„Tví nepřátelé si myslí to samý!“

„Můžou si to myslet do doby, kdy se jim postavíme! To bude nádhernej boj, to si piš!“

„A mě by ses taky odvážil vyzvat?“

„Jasně! Proč ne! Víš, co by to bylo za slávu zajmout a mučit samotnýho prince?“

Enkra zkroutil obličej a tvářil se neurčitě. Ostatní pozvolna tichli a vyčkávali, co z něho vyleze.

„Budu o tom uvažovat.“ řekl konečně.

„Hlavně neuvažuj moc dlouho!“ křikl někdo vzadu, „Nebo se zas ničeho nedopracujem! Prázdniny tu budou co by dup!“

Enkra ten výkřik velkomyslně přešel. „Spíš bychom si měli promluvit o tom, jak se bude bojovat! V poslední době se nějak moc rozmáhají tvrdé a zákeřné způsoby boje! Například i to, že se kluci dost nechrání a dochází ke zraněním...“

„No a co? Když máme Oheň, nevadí to! Jen nás přelízne a...“

„Jo, přesně tenhle názor je pořád slyšet. Některý toho zneužijí a mučí zajatce, nebo se sami dávají mučit nedovoleným způsobem. Myslím, že je na čase stanovit pevné a neměnné zákony, které by se skutečně dodržovaly!“

„My je dodržujem! Ale co nepřátelé?“

„Musíme je naučit dodržovat zákony. Když to nepůjde jinak, tak třeba násilím...“

„Jsem pro!“ řval Elliott, „Kde jsou?“

„Jen zas tolik nechvátej! Však se ukáže, co a jak...“

Kromě kluků se kolem Enkry nacházely dívky. Ty odpovídající věkem, dospívající slečny, se samozřejmě považovaly už za ženy. Problémy kluků je nezajímaly, aspoň tak vážně ne; ale zůstávaly stejně a dávaly pozor, kdy se začne mluvit o něčem, co zajímá je. O čem přemýšlely, nikdo neví; on ani sám čert nemůže vědět, co se všechno děje v ženské mysli.

Když se teď Enkra začal rozvášňovat, že je zapotřebí zavést pořádek mezi smečkami, napadlo jedné z nich, že je čas přilákat pozornost na jejich problémy. Protáhla se dopředu a protože byla hezká, kluci jí udělali místo.

„Hele, až budete zavádět ty zákony, tak by se taky něco mohlo udělat pro nás!“ pravila a půvabně se usmála.

„A co potřebuješ?“

„Nó...“ dívka Julie toho měla na srdci víc a váhala, jak se přesně vyjádřit, „Ono se s náma nezachází slušně!“

„Jo, slyšel jsem, že chování k dívkám je v poslední době dost hrozný! Mluví se o případech násilí a tak...“

„Tak to by nám ani tak moc nevadilo. Spíš, že jsou u nás kluci, který na nás vyloženě kašlou. Nevšímají si nás, a to ani tehdy, když se snažíme se zviditelnit...“

„Ale... co s tím já mám dělat?“

„Bylo by potřeba dát dobrej příklad!“

„Kdo? Já?“

„Jasně! Ty seš tady jednička!“

„Ale moje dívka je pořád ještě doma ve Francii!“

„No právě! Tak by bylo dobře, kdyby sis pro tu dobu, co bude ve Francii, vybral nějakou jinou. Aspoň prozatím.“

„To přece nemůžu!“

„To bys rozhodně měl. Jinak to budou zas zabitý prázdniny a na nás se každej vykašle!“

„Máš pravdu!“ podpořila ji kamarádka, „Kluci to mají fajn: jak skončí škola, naskáčou na koně, zmizej v džungli a uvidíme je až v září, když jim nenapadne objet svět na plachetnici. A my abysme se ukousaly nudou!“

„A co byste teda chtěly?“

„Že byste nás do toho nějak zapojili! Třeba že by se bojovalo o nás, o ženy... jako za starých časů!“

„Proboha!“ ujelo Enkrovi.

„Tak třeba kdyby mě někdo unesl a znásilnil! Můj brácha by to tak nenechal, pronásledoval by je, ukradli by jim jejich holky a vrátili jim to několikanásobně...“

„Tak, správně!“ souhlasila ta druhá, „Zůstaly by v zajetí tak dlouho, dokud by nepřítel nepropustil tu první!“

„To myslíš docela vážně?“ ptal se Enkra nejistě.

„Jasně! Vy kluci se furt hádáte, kvůli čemu stojí za to bojovat – o nás to za to nestojí? Kdyby se bojovalo o ženy, hned by si nás každej víc vážil!“

„A neříkal nám drůbež!“

„Jenže, mně se to moc nelíbí! Už ta myšlenka povolit násilí na zajatých dívkách...“

„Kdyby nás nikdo nezneužil, tak by se nás kluci vykašlali. Jak znám svýho milýho brášku, ten by se nehnul, dokud by se to netýkalo jeho vlastní cti!“

„Jak já znám svýho brášku,“ dodala ta druhá, „Ten se bude jenom smát, i kdyby mě znásilnili třikrát denně!“

„No právě! To by musel Enkra nařídit, aby se takové příkoří vůči smečce co nejpřísněji trestalo!“

„Ovšem trestat to tím, že se kluci vrhnou na nepřítelovy holky, to bude za chvilku říše rozšťouraná tak, že ji nikdy nikdo nedá dohromady!“

„Pořád lepší, než když se kluci rvou jen tak zbytečně. Myslíš, že by to byla blbá zábava, nebo co?“

„Myslím, že i bez toho máme dost starostí. Ne, já rozhodně nesouhlasím! Jistě by byly holky, které by nesouhlasily a nelíbilo by se jim to...“

„Ale, však by si zvykly! My jsme si taky...“

„Zkoušet to nebudem! Ne, nesouhlasím a zakazuju! Naopak, myslím si, že by se sexuální výstřednosti měly omezit.“

„To teda bude pěkně blbá vláda, ti řeknu! Je pravda, co říkají: chybí ti ženská, která by ti pomáhala vládnout! Ne nějaká bledule z Evropy, ale pořádná holka z Ostrova, která ví, co chce a zná, kolik zábavy se užije při takovejch hrách! A něco by tě přiučila, abys to taky poznal...“

„Já na tom zákazu trvám!“ rozkřikl se Enkra.

„Jdem pryč,“ znechutila se jedna, „Copak nevidíš, že se s ním nedomluvíš? Bože, to zas bude císař...“

„Nevadí! Však si nějak pomůžem samy...“

A odešly. Enkra se po jejich odchodu cítil trapně.

„Musím udělat pořádek ve všem!“ řekl Elliottovi, který se tvářil nevyzpytatelně, „V tomhletom taky! Člověk by řekl, že aspoň ty holky budou mít rozum. Ale to ne; každá si myslí, že svět je tady jenom pro její zábavu...“

Elliott neříkal nic.

„Každej má starost jenom o dvě věci: rvačky a sex. Nic jinýho tady nikoho nezajímá, jak vidím!“

„To bys nám křivdil! Například já dávám před rvačkama i sexem přednost cestování. Neodříkám se ničeho, ale přece jenom, kdybych měl možnost někam se kouknout, tak se kvůli tomu vykašlu...“

„Ty právě s nějakou chodíš?“

„Teď zrovna ne. Proč?“

„Nojo. Tak to je tím.“

Enkra se cítil provinile a zauvažoval, zda by neměl zkusit vrátit se do paláce. Jenže odejít z Nábřeží plného kamarádů není tak lehké; všichni korzovali sem tam, povídali si, čekali na něco a nevěděli, na co.

„Tak co bude, Enkro?“ ptali se, když pomalu a se zastávkami procházel směrem k paláci, „Strhne se něco nebo ne?“

„Co by se mělo strhnout?“

„No... pořád se mluví o řádný mlatě! Když už jsme tady a zejtra se máme rozjíždět, mělo by se něco...!“

„O mlatě... já o tom nic nevím...“

„Nedělej se! Každej se těší na pořádnou rvačku!“

„A o co by se měla konat?“

„To je právě to! Čekáme co vymyslíš! Jenom tak mezi sebou, to není ono... a nepřítele nemáme! Tak už prosím tě něco vymysli!“

„Právě teď a právě tady?“

„Jasně! Čas míjí, abysme to vůbec stihli!“

Enkra se rozhlížel kolem. Zjistili, o čem je řeč a napínali uši, aby o něco nepřišli. Teď musel skutečně co nejrychleji na něco přijít a jako z udělání, hlavu měl prázdnou, nikde ani myšlenka. Nejlepší by bylo rozdělit se spravedlivě na dvě půlky. Ale jak a podle čeho, když mezi nimi zjevně není rozdílu?

„Co takhle válku mezi tygry a leopardy?“ navrhl nějaký menší kluk, „Udělat si pruhy a fleky a...“

Enkra si to představil. Konečně, proč ne?

„Mám jistý nápad... Máme v Kingtownu zrovna na návštěvě spoustu kamarádů... Měli bychom jim prokázat tu poctu a ukázat...“

Ten kluk, co navrhoval rozdělení na tygry a leopardy, pochopil ze všech nejdřív. Bez výstrahy skočil po krku kamarádovi, který chodil celý den s ním a kterému ukazoval město. Využil sice momentu překvapení a dostal ho na zem, ale ten kluk taky nebyl z cukru a hned se začal rvát jako o život. Elliott la Sale, občan Indiopolisu, se bystře rozhlédl kolem a zakličkoval ke svým námořníkům, kteří byli nedaleko, i když ho Enkra zatím nenapadl.

„Ale... těch hostí je víc!“ křičel někdo z Kingtownu.

„O důvod víc, abychom jim předvedli, že jsme lepší! Třeba nás taky někam pozvou...“

Během pár minut vzplanula na Nábřeží válka podle obvyklých pravidel. Dokonce ani dámy nezůstaly stranou a zapojily se do boje. Nějaká větší parta z Iron-city se pokusila chytit Enkru, takže mu městští museli přijít na pomoc; tak se dostal do boje i on a už se z něj nevypletl, ani se nedalo.

Na Nábřeží se dlouho nebojovalo; naopak, boj se přenesl do ulic města. Kdekoliv se procházely skupiny rvavých dítek z města i ostatních částí země, všude to vyvolalo velké nadšení a každý se ochotně a rád zapojoval do boje. Enkrův nápad byl geniální už proto, že hosté spali porůznu u kamarádů ve městě a teď se zrovna nechali od nich provázet po místních zajímavostech.

Během doby, kdy se bojovalo, přišel někdo z hostí na myšlenku pomstít se domácím tím, že snědí vše, co je k mání. Ježto bylo krátce po poledni, byl to dobrý nápad. Proto hosté napadli domácnosti svých hostitelů a pobrali tam všechny potraviny, které mohli unést, většinou za aktivní spoluúčasti domácích. Pak přišli na to, že ve městě nikde klidné místo k jídlu nebude; několik skupin se rozhodlo odtáhnout do bažin na okraji džungle, na jihu města. V poslední době už to nebyla ta divočina co kdysi, taky sem vedla tramvaj, všeobecně zvaná šálina. Odebrali se tam pěšky i šálinami a ti, kterým se nepodařilo sehnat nic k jídlu, se snažili ukrást těm, co něco měli. Nakonec se přece jen najedli všichni; a že se unavili a slunce pálilo, většina zalehla k řece nebo přímo do bažiny. Někteří spali, další se koupali, někteří mazali zajatce bahnem, které bylo považováno za léčivé, neboť se silně lepilo ke kůži a nešlo umýt.

Enkra odtáhl do bažin spolu s ostatními a zůstal u řeky. Byli s hrou spokojeni a možná by tam zůstali; ale postupně se objevili náčelníci, dokonce i Roger. Přišel na to, že jeho dívka Laila je ve městě cizinkou, tak ji dle všech pravidel zajal a unesl do bažin vlastním džípem. Enkru nalezl v poloospalém stavu a když ho viděl, zapomněl na svou dámu a šel mu vynadat.

„Tys jmenoval státního heraldika?“

„Jo.“ řekl Enkra malátně.

„A tím heraldikem jsi jmenoval Rodericka van Coorena?“

„Nemůžu zapírat; víš všechno!“

„A ty víš, kdo je Roderick van Cooren?“

„No... viděl jsem ho už, ale mluvil s ním dneska poprvé... Co udělal tak hroznýho státu a tobě?“

„Jeho otec byl čelným představitelem Bílé Lilie!“

„Hm. Kdy to bylo?“

„No za války, pochopitelně! Ale je to nepochybné, dokonce ho na nějakou dobu zavřeli. Je ti jasný, jaký může mít názory?“

„Bílá Lilie byla zrušená před naším narozením, Rogere. Už za Detreyovy vlády, řekl bych. Dneska je dost trapný připomínat tomu klukovi, co kdysi dělal jeho táta...“

„Je taky dost trapný jmenovat do vysoké státní funkce bývalého nepřítele! Nebo jsi to aspoň měl udělat jinak: oznámit, přestože je syn našeho nepřítele, udělujeme mu generální pardon a dáváme odpuštění za všechny viny a hříchy, a právě proto...“

„Já bych radši držel hubu. Už tak je to dost blbý.“

„A co když se někdo rozhodne založit znovu Bílou Lilii?“

„Už to někdo udělal?“

„Některý kluci se prohlašujou za členy Červený Lilie. Je taky známo, že existuje Zelená Lilie. Zatím nic oficiálně, ale taková věc existuje, a bez naší kontroly...“

„Je nám nebezpečná?“

„Samozřejmě ne. Jsme mnohem silnější a...“

„Tak je nech dýchat.“

„Červená a Zelená Lilie byli vždy naši spojenci. Ale jestli se objeví Bílá, budou to nepřátelé!“

„To je v pořádku. Potřebujeme nějaký nepřátele.“

Roger začal obracet oči k nebi a nadechovat se.

„Právě jsem uvažoval, kde vzít někoho, s kým bysme bojovali,“ řekl Enkra, aby ho předešel, „Když se založí nějaká opoziční strana, je to fajn, bude po starostech. Tím spíš, když budou slabší. Naši je zadupou do země a budou mít radost, že vyhráli!“

„Ty si z toho děláš blázna!“

„A doporučuju ti udělat to samé.“

Roger seznal, že s ním ničeho nepořídí. Proto nechal prince osudu a odešel s pochechtávající se Lailou k ohni, aby tam vysomrovali něco k jídlu.

Když se snesl večer, rozšířila se hra nejen na děti, jež podléhaly Enkrovu velení a kvůli nimž se to pořádalo, ale i na mládež starší. Na korunovaci se sjela spousta čumilů; když to nestačilo, začalo se zjišťovat, kdo se v Kingtownu narodil a kdo se sem jen přistěhoval, třebaže před dávnými lety. Kvůli tomu uspořádali rvačky, bitvy a lovy na děvčata nejen doma, ale i na ulicích, parcích a v hospodách. Zajatkyně odvlékli na diskotéky a do barů, kde je přinutili vypít větší množství alkoholu. Noc byla horká, hudba a víno uvolnily všechny zábrany. Od nepaměti za takových nocí dochází ke hrám, jaké mládež hrává nejraději...

Enkra se noční šálinou vrátil do Kingtownu; většina ostatních tábořila kolem řeky, neboť v bažinách se nedalo vydržet kvůli komárům, seděli u ohňů, zpívali a vychloubali se navzájem svým hrdinstvím. Enkra během cesty sledoval, co se děje v ulicích a zejména v parcích; byl unavený a skleslý.

V paláci bylo ticho a klid; Enkra zašel do svého pokoje, vysprchoval se a vydrbal ručníkem. Chvíli váhal, pak se vydal směrem k Vládcovým pokojům. Gurkhské stráže si ho nevšímaly, ale Vládcův tygr mu přišel vstříc.

„Otec spí?“

„Doposud ne. Můžeš vejít.“

Enkra věděl o Vládcově nespavosti; vstoupil a zastavil se na prahu. Sir Lera se ohlédl a pokynul mu.

„Mám starosti, otče.“ řekl Enkra s sedl si k němu.

„Jaké starosti?“

„Začali se mnou takovou hru. Říkají tomu lov na královského tygra. Roger, Asthra a všichni. Dneska ráno mi vnutili takovou holku... a chtějí, abych rozhodoval! O všem, co se stane. Každý po mně něco chce...“

„Chtěl jsi vládu. Tak ji máš.“

„Bude to pořád takovéhle?“

„Ještě horší.“

„Potřeboval bych radu. A pomoc.“

„Co není v pořádku?“

„Všechno je v pořádku. Ale oni budou dělat všechno, aby mi to ztížili. Zkoušejí, co zvládnu...“

„V pořádku. Uč se být Vládcem. Zatím vládneš ty. Až kdyby to nešlo, zasáhnu. Ale zatím nepomohu. Dokonce ani neporadím. Taky já jsem v té hře.“

„Jsem docela sám?“

„Jsi sám a zároveň se všemi. Nedej se ovládat, vládni. Nic víc ti nemůžu říct...“

Enkra si povzdychl. Poděkoval, vstal a poklonil se Vládci. Potom za sebou tiše zavřel dveře.

Errata:

30.05.2021 11:44