Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skončily oslavy a život se vrátil do normálních kolejí. Enkra měl strach, že hry, jež začala Asthra a Roger, budou pokračovat; ale Roger byl příliš chytrý na to, aby něco přeháněl. Tak se uklidnil a spíš se věnoval studiu, neboť se blížily prázdniny a před nimi, bohužel, zkoušky. Bylo věci Rogerovy cti, aby měl ve všem výbornou, zvlášť proto, že měl univerzální vzdělání. Tak se pilně učil a mladší nechával v klidu.

Enkra to oceňoval. I jim se blížily zkoušky, ale pouštěli je z hlavy, těšili se spíš na prázdniny. Toho odpoledne, kdy se sešli u Jacka na chatě, měli taky hlavy v oblacích a chystali se, kam vyrazí. Byl pátek, Roger byl ještě ve škole, ale ostatní už měli po všech starostech.

Kromě Enkry, Jacka, Kurta a Sonnyho tam byla Senta a spolu s ní dvě její spolužačky, Yvonna a Karin. Yvonna byla hezká a Senta ji přivedla pro Enkru, ale že o ni nejevil zájem, hned se po ní vrhl Kurt a minulou sobotu se mu podařilo ji zdolat. Karin byla její kamarádka, Kurt ji potkal s Yvonnou v kině a hned ji zabavil pro Sonnyho. Karin se svého úkolu zhostila skvěle, takže byla zapojena do party. Senta sice navrhovala, aby sehnali ještě nějakou čtvrtou, ale nepodařilo se, tak Enkra jako obvykle neměl nikoho. Zato dostal kazetu s filmem od Anitty, která si byla se školou prohlédnout Versailles a pilně mu tam natáčela.

Všichni leželi na trávě u řeky a poslouchali řev menších dětí, jimž vévodily Therlowovic Laura a Beata. Žvanili o všem možném; až přišla řeč na motocykly, zejména jejich. Ty byly momentálně zaparkovány v kůlně a Jackie na svém udělal nějaké drobné úpravy neschválené výrobcem. Tvrdil, že jede líp a že by všechny pobil, včetně Enkry. Což bylo slovo do rvačky.

„Kdyby nebylo jasný, že je to blbost, mohli bysme osedlat mašiny a zkusit to!“ navrhoval Sonny, „Jenomže, známe tvý úpravy. Jedinej výsledek je, že se u toho umažeš jako prase...“

„Srabíku!“ mávl Jackie rukou, „Abych ti to neukázal!“

„Tak ukaž!“ řekl Kurt, „Bude to príma psina!“

„Enkro, co ty tomu říkáš?“

„Blbost. Na moji motorku nikdo nemáte.“

Jackie vyskočil. „Kdy a kam?“

„Mně je to jedno...“

„Do Obzoru!“ navrhl Kurt.

„Souhlas. Na tý poušti to můžem pořádně rozpálit!“

„Teď hned?“

„Když vyjedem hnedka, jsme tam ještě před setměním. U Asthry přespíme a pozejtří domů...“

„A vykoupem se v moři!“ zajásala Senta, „Jedem, kluci!“

„Dobrý, jedem!“ rozhodlo se; vstali a začali se chystat. Byla klika, že u Jacka měli přílby, kožené bundy a další motoristickou výzbroj, neboť při posledním závodu dojeli jenom sem. Jackie měl perfektní dílnu, v níž se dalo leccos opravovat.

„Moment,“ řekl Sonny, když vytahovali své stroje a prohlíželi je, „Enkra má proti nám výhodu! Nemá holku!“

„Fakt! Bude lehčí, víc mu to pojede! To je podraz!“

„Tak ať si sežene!“ řekla dotčeně Senta, „Já chci jet za Asthrou! Vykoupat se v moři...“

„Enkro, máš si sehnat holku! To bude teprv psina!“ smál se Kurt, kterému tohle dělalo vždycky nejmenší potíže.

Enkra dosud věnoval pozornost jen svému stroji. „Bez starosti, pánové! Sbalím první, kterou uvidím a bude se hodit...“

„To chci teda vidět!“ řekla Yvonna, „Kdyby se to nechtělo dařit, mám jednu kámošku...“

„Počkej! Enkra se vytahuje, tak ať se ukáže!“

Nasedli a jeli do města. Enkra se rozhlížel po ulicích, i ostatní koukali pečlivěji než jindy. Dokonce ani nejeli jako blázni, aby nic nepřehlédli.

U nástupiště šáliny stála dívka se síťovkou, v níž měla nějaké knížky a basketbalový míč. Patrně však nehrála basket, na to neměla patřičnou výšku; byla drobná, hubená a nijak zvlášť nepřitahovala pozornost, ale Enkra zajel blíž a zastavil u ní svou Hondu. „Hele, kam jedeš?“

„Co je ti po tom?“ odsekla a zarazila se, když všichni zajeli k ní a prohlíželi si ji, „Hele, co chcete?“

Enkra sundal přílbu. „Chceme vědět, kam máš namířeno!“

„Domů. Co má bejt?“

„A potom?“

„Jsem z něčeho podezřelá, že mě vyslýcháš?“

Ani zblízka nebyla o moc hezčí než zdálky. Vlasy barvy špinavého písku, nijak zvlášť parádně upravené; obličej pihovatý a kostnatý, dost připomínající kočkovitou šelmu. Když se zlobila, což bylo právě teď, blýskala očima jako skutečná kočka.

„Hledám holku, která by se mnou zajela do Obzoru a zpátky.“

„Proč?“

„Potřebuju zátěž. Každej z kluků má s sebou holku. Kdybych já neměl, budu mít výhodu.“

„To bude nějakej závod?“

„Přesně tak.“

„A mě potřebuješ jako těžítko?“

„Doufám, že tě to neuráží.“

„Co budem dělat v Obzoru?“

„Najíme se, vykoupem a pojedem zpátky.“

„Kdy se jede?“

„Hned.“

„Tak jo. Hoď mě napřed domů, vezmu si bundu a bráchovu helmu.“

V té chvíli promluvil Jackie: „Poslyš, my pojedem dost rychle! Nebudeš se bát na tý motorce?“

„Ty jezdíš tak blbě?“ zeptala se Enkry.

„Jezdím výtečně. Nevšímej si ho...“

Pohodila hlavou a vycenila na Jacka tesáky. Měla dlouhé špičáky jako upír a tvářila se skutečně jako šelma.

„Moment!“ řekla Yvonna, „Ještě bysme rádi věděli něco o tobě. Jak ti říkají?“

„Jennie. Jeanne Ellis Marie Weberová.“

„V životě jsem neslyšela o Weberech.“

„Žádná škoda. Taky žádný jiný nejsou, kromě mý mámy, brášky a pár vzdálenejch příbuznejch.“

„To asi nebudeš moc velká princezna!“

„Je tobě něco po tom?“

„No, není. Jenom že mý předkové přišli do Arminu s první vlnou osídlenců, tak...“

„Mou babičku ukradl komthur Yvernois v Německu za války. Stačí?“

„To by moh říct každej.“

„Ale říkám to já. Jestli tomu nevěříš, tak ti to dokážu, jak si sama vybereš...“

„Dobrý, nerozčiluj se,“ řekl Kurt, „Nasedni a jedem, nebo tady zapustíme kořeny!“

Jennie sedla na motorku a vyjeli. Bydlela ve staré čtvrti v činžáku, nic moc. Vyběhla nahoru a slíbila, že je hned zpátky.

„Proč sis vybral zrovna tuhle?“ ptal se Kurt.

„Řeklo se první přijatelnou holku!“

„Tahle teda není nic moc!“

„Nemá šanci na Anittu.“ řekl Enkra.

„Proboha... proto sis vybral takovou šeredku?“ rozčilovala se Yvonna, která byla velmi hezká a domnívala se, že je to zásadní povinnost každé dámy.

„Není tak šeredná. Když se usmívá...“

„Ještě se neusmála. Spíš pořád zuří!“

„Já ji nehodlám adoptovat ani přijmout do smečky.. Na to, co chceme podnikat, se docela hodí.“

„Chápu, o co ti jde!“ namítla Karin, „Je tak hubená, že ti moc nezatíží motorku! Bude to, jako kdybys ji tam ani neměl!“

„Není o moc lehčí než třeba Senta!“

Nestačili ji ani pořádně zkritizovat a už seběhla dolů, s mohutným dupáním, ježto si na to vzala boty pohorky. Taky helmu, která jí byla dost velká, ale to nijak nevadilo. Naskočila za Enkru a vyjeli; nejdřív k benzínové pumpě, kde kluci chtěli nakrmit svoje ocelové oře a připravit se na cestu.

„Hele, máte poslední možnost na čurání!“ řekl Kurt, zatímco Enkra najel jako první k čerpadlu, „Pak zastavíme až v Obzoru! Komu se bude chtít, tak jedině do kalhot!“

Jennie zlostně mávla rukou, ale nejdřív pozorovala, jak Enkra vytáhl z kapsy průkazku s číslem konta a podpisovým vzorem.

„Všichni na účet!“ zavelel.

Tu kartu dostal zcela nedávno jako člen státní reprezentace. Od té doby nepotřeboval peníze, stačil jeho podpis a vše, co si vyvzpomněl, hradil stát. Moc lidí takovou kartu ještě nemělo, byla vyhrazena pro komthury a členy vlády.

Pumpař ochotně čepoval. Konečně, páni nebývají při kontrole drobných tak úzkostliví.

Kluci se vyčurali u křoví vroubícího pumpu. Dívky zalezly kousek dál a ocitly se mezi sebou, tři na jednu. Senta s Yvonnou se domluvily pohledy, pak ji dostaly mezi sebe.

„Teď bysme si měly popovídat! Seznámit se... co seš zač a tak!“

Jennie se zašklebila a zaťala pěsti. „Chcete se rvát?“

„Třeba taky, ale nejdřív chcem vědět, co a jak je s tebou. Doufám, že si neděláš nějaký naděje...“

„Buď klidná. Nikdy si nedělám naděje.“

„To je taky v pořádku. Při tom, jak vypadáš...“

„Jak vypadám?“

„No, však ty víš!“

„Jen to klidně řekni. Zajímalo by mě to.“

„No... jako z divokejch vajec.“

„Vím, že jsem šeredná. Dívám se každej den do zrcadla. A co?“

„No, jen aby sis něco nemyslela.“

„Já si nic nemyslím.“

„Takže jsme dohodnutý, žejo?“

„Nevím na čem!“

„Že to vzdáš dobrovolně. V Ironu...“

„Pořád nevím, co.“

„Tak hele, na rovinu. Dojedem do Obzoru nebo tam, kam bude chtít Enkra. Je to jeho přání. Tam si najdeš někoho jinýho a přestaneš zaclánět!“

„A nebudeš se mu plést do cesty!“ dodala Karin.

Jennie vycenila svoje dravčí zoubky. „Trhněte si nohou! Všechny tři!“

„Takže nechceš, jo? Chceš zkusit ulovit prince? Na to máš moc krátký tričko, panenko...“

„Nic nelovím, na nic nehraju. Pozval mě, tak se jedu vykoupat do Obzoru. Proč by ne? A ty vaše nápady jsou mi takhle volný!“

„Heleď, jestli je ti jedno, s kým chodíš, tak je všecko O.K. A když ti o to tolik jde, můžeš to s ním zkusit. Ale ne natrvalo, to bysme ti nemohly tolerovat!“

„Vy mi nemáte co poroučet! Jestli někdo, tak vy určitě ne!“

„Aby ses nedivila!“

„Počkej!“ Yvonna se rozhodla postupovat moudře a účelně, „Když to zabalíš a půjdeš jinam, tak ti třeba k něčemu pomůžem! Přece něco potřebuješ od kamarádů, ne? Můžem to zařídit...“

„Nepotřebuju nic. A kašlu vám na to.“

„Hele, co s ní...? Naženem na ni kluky?“

„Co vůbec proti mně všecky máte? Jenom, že nejsem z vaší party?“

„To je snad málo?“

„Byla jsem vždycky sama a stačila jsem si!“

„Ještě řekni, že seš čistá panna a já padnu na zadek...“

Vtom Jennie vystartovala. Odhadla zatím, jak jsou rozložené síly; smetla Karin jedním úderem, vyhnula se Yvonně a popadla za krk Sentu. Ta nevydržela, útok byl moc prudký, dostala se dospod a ony se válely po ní. Chvilku se rvaly a je třeba spravedlivě přiznat, že měly všechny tři s Jennií co dělat. Vyvolalo to trochu pozornosti i u kluků.

„Co tam blbnou tak dlouho?“ ptal se Sonny.

„Nech je. Něco si spolu rovnaj...“ řekl Kurt.

„Doufám, že nebudou žádný raněný!“

„Mám je jít rozehnat?“

„Ale ne, ať se porovnaj mezi sebou. Kdybysme do toho vlítli, tak se budou hádat celej den!“

Jennie ležela na zádech, Yvonna a Karin jí držely ruce a nohy a Senta jí klečela na prsou. „Co s ní provedem?“

Jennie jí zavrčela do obličeje.

„Zneschopnit ji nemůžem,“ oddechovala Karin, „Kdyby se to Enkra dozvěděl, zláme nám žebra!“

„Ta nám neslíbí nic. Je tvrdá!“ vzdychala Yvonna, „Kdybysme ji nějak ukecaly...“

„Počkej,“ řekla Senta, „Stáhni jí kalhoty!“

Jennie kopla oběma nohama a odrazila Karin; Yvonna udělala chybu, skočila po ní, ale pozdě a Jennie se podařilo vyškubnout. Zachytila nohama Sentu za krk a přehodila ji; než se ty tři dohodly, co s ní, už stála na nohou a za zády měla křoví, takže na ni nemohly. „Tak to zkus, když chceš!“

Senta zarazila kamarádky. „Hele, beze srandy. Ty říkáš, že s nikým nechodíš? Doopravdy seš panna?“

„Jo. A co? Chceš se snad přesvědčit?“

„Chtěla bych. Jestli jo, necháme tě na pokoji!“

Chvilku to trvalo, než se Jennie dostala z těsně přiléhajících riflí. Yvonna a Karin přistoupily a s nataženým krkem přihlížely.

„Jo, má pravdu.“ řekla Senta.

Všechny tři na ni zíraly jako na exotické zvíře.

Karin se rozesmála nejdřív. „Co s ní chce Enkra dělat?“

„Teď už to není naše věc,“ řekla Senta, „Proti nám má svoje práva. Nemůžem na ni...“

„Seřezat bysme ji mohly...“ zauvažovala Yvonna.

„Klidně, kamarádky! Kdy si řeknete...“

„Hele, už tu trčíme dlouho! Rozdáme si to až u moře. Třeba už ji nebudeme muset šetřit, co víme?“

Vrátily se ke strojům. Kluci využili té doby k poslední kontrole technického stavu vozidel.

„Nechte ji mně,“ šeptala Senta Yvonně, „Já vím, jak se o ni postarat! Nebude se plést...“

Jennie měla sice explozivní rychlost reakcí, ale neměla v oblibě dlouhodobé nenávisti. Naopak, už se chovala, jako by se jen tak přátelsky pobavily a skamarádily.

„Připravit!“ řekl Enkra, „Kluk od pumpy nám to odmávne...“

Pumpařův pomocník byl černý a nadšený. Mávl špinavým hadrem, kterým utíral přední skla aut a všichni čtyři motocyklisté vyrazili dopředu.

Z Kingtownu vede výpadovka na západ do Indiopolisu až na velkou křižovatku; tady byl hustý provoz a kluci museli trochu dávat pozor. Křižovatka je světelná, ale měli svoji fintu; kousek před ní je úzká cesta se zákazem vjezdu, kterou se dalo projet na silnici do Ironu. Policajta neviděli, tak se narvali do zakázané cesty a projeli. Vybojoval to Kurt, hned za ním Sonny. Enkra si držel třetí místo, Jackie strategicky čtvrté. Konečně, teprve to začínalo.

Ironská silnice měla taky hustý provoz, ale tam už se dalo rozjet. Dívky se přitiskly ke svým jezdcům, stáhly ramena a nehýbaly se, aby nekladly zbytečný odpor vzduchu. Projeli tak kusem džungle, vyjeli táhlé stoupání a ocitli se v sedle; odtud pak dlouze táhle klesali a vítr jim fičel kolem uší, jak zvyšovali rychlost. Bylo vidět daleko do krajiny, ale byla to fádní a nezajímavá step; jen po deštích se mění v nádhernou zelenou zahradu.

Pak začínal úsek dálnice už uvedené do provozu; kluci ještě přidali a že dálnice je široká, začali taktizovat, předjíždět se a všelijak si hrát. Občas předjeli nějaké auto, jednou dokonce spatřili policejní hlídku, ale jela v protisměru a nechtěla nic vidět. Pak sjeli na rozestavěný úsek dálnice; tam se mohli honit jen podstatně menší rychlostí, cesta byla provizorní a mizerná. Občas míjeli skupiny trestanců pod dozorem bachařů a šelem; tito lidé jsou pověřeni výstavbou a protože nemají kam utéct, nedělají potíže.

Po celou dobu se drželi fakticky pohromadě; nějakých sto – dvě stě metrů, které někdo ujel, v té rychlosti nehraje roli. Ve vedení se střídali, jak se komu dařilo, ale zatím nebojovali; na to bude dost času. Zatím se v dálce na obzoru objevily bleděmodré hrbolky; až se z nich stanou štíty srázných Orlích hor, nadejde čas k boji.

Ale před horami je ještě další část dálnice, vybudovaná kdysi guvernérem Torrey Grahamem. Byl to muž ctižádostivý a chtěl si postavit pomník překročením hor dálnicí. Bohužel ho později popravili pro korupci a řízení gangu pašeráků drog.

Kluci tu dálnici znali a věděli, že teď nadchází chvíle pravdy; kdo se dostane první na úsek, kde dálnice zčista jasna přechází v úzkou starou silnici, může se pokusit ostatním ujet. Není to právě příjemná silnice a je známa jako past na šoféry, kteří ji neznají; končí totiž právě v místě, kde je zapotřebí přidat, aby jezdec získal rozjezd na cestu do horského sedla a tam najednou, bez varování, musí vjet do serpentin, v nichž se všechna snaha míjí účinkem. Ještě štěstí, že vláda dala tu silnici aspoň vyasfaltovat; dříve bývala kamenitá a především v období dešťů potoky vody občas podmáčejí či strhnou celé úseky.

Tady už Jackie neváhal; šikovně předjel tři zbývající a dostal se do serpentin jako první. Teď už zbývalo jen vydržet; Honda začala hluboce kašlavě bzučet, z výfuku se valil modrý dým. Japonský bůh motocyklového průmyslu, pokud se zrovna díval na tu část Ironské silnice, si jistě zacpal uši a zakryl tvář, ale závodníci to nevzdávali a hnali stroje do vysokých otáček zcela bez soucitu.

Kurt odpadl asi v polovině stoupání; snažil se předjet Enkru a přehnal schopnosti svého stroje. Uvařil ho tak dokonale, že musel zastavit a nechat ho vydýchat. Enkra jel obezřetně a takticky, dýchal pořád na záda Sonnymu, který jel jako druhý a věřil, že to tak zůstane. Nezůstalo; větší síla Enkrova stroje se musela projevit. Tak i Sonny zmírnil rychlost, Enkra ho předjel a dostal se za záda Jackovi.

Jackova Honda konala divy udatenství. Držel ji v nejvyšším výkonu, přestože jasně věděl, že ji to ničí, ale závod je závod a firma Honda slíbila po zlikvidování nové stroje, když se napíše řádně zdůvodněný test. Jackie uměl vytvářet perfektní testy a mechanici Hondy zírali, až se jim narovnaly oči. Senta, která hlídala ostatní a dávala mu signály, co se za ním děje, vzrušením poskakovala a tloukla ho pěstí do zad i do přílby, ale Enkra se stále přibližoval a vypadalo to, že ho před průsmykem předběhne.

Nestalo se tak. Jacka zachránila Prozřetelnost v podobě autobusu, který se znenadání vykulil z průsmyku, celý šťastný, že to má za sebou a může sjíždět dolů. Enkra se musel zařadit za Jacka a než se zas dostal k předjíždění, dojela už Jackova Honda do průsmyku. A bylo po všem, odtamtud už mohla bez potíží dolů až k městu, Enkra na ni neměl šanci.

V klesání je dojel Sonny; kde zůstal Kurt, to nevěděli a ani otáčením ho nikde nezaznamenali. Projížděli podhorskou rekreační oblastí, kde teď rostly všelijaké chaty soukromé i státní jako houby po dešti; protože přibylo provozu, museli jet opatrněji. Pak přišla zóna velkých firem, a už se na obzoru objevovala sídliště. Iron-city prošlo za poslední léta snad nejbouřlivějším rozvojem a rychle se vypracovávalo na velkoměsto. Bohužel výstavba silnic se za rozvojem města opožďovala, tak se kluci probíjeli starými a vesměs nevyhovujícími ulicemi, kde se teprve plánovala výstavba nadjezdů a dálničních přivaděčů. Nebylo možné se o nic pokusit; zbývala jediná možnost, rychlostní úsek mezi Ironem a Slunečním obzorem.

Když se tam dostali, slunce už klesalo k západu a zalévalo širokou rovnou step narudlým světlem. V té rudé záři se ostře třpytil pás rovný jako struna, začínající za posledními vilami města a koňskými ohradami farem a končící v nedohlednu. Najeli na něj a rázem zjistili tu změnu; cestu tvořil jediný pás keramické dlaždice, rovné, tvrdé a dokonale hladké. Znali tu hmotu: tvořil ji písek spečený do skloviny, něco na způsob Velkého Solného jezera v Utahu. Na tomto povrchu mohli dosáhnout jakékoliv rychlosti. A to byla ta poslední šance.

Tady mohl ukázat Enkra, co je v jeho stroji. Rozjel se kupředu a během chvíle se mu podařilo předjet i Jacka, neboť manévrovat se v té rychlosti moc nedalo. Jennie seděla jako přilepená za jeho zády, jenom tiše nadšeně pištěla, když se mu podařilo dostat Jacka za záda. Sonny zůstal daleko vzadu a kde je Kurt, vůbec nevěděli. Zato Jackie se chytil a pořád se jich držel, ať zvyšovali rychlost jak chtěli. Jeho Honda jela z posledních sil, ale jela a ani Enkra už neměl kde brát. Úpravy, které si Jackie udělal, přinesly zřejmě své ovoce; bylo zapotřebí veškerých sil stroje i jezdce, aby se drželi na první pozici.

Ta úchvatná jízda šílenou rychlostí trvala do chvíle, kdy se objevilo město, nádherné v paprscích zapadajícího slunce. Cílem, jak bylo dohodnuto, bylo náměstí před palácem Santanuevů, který zatím měl postaveno průčelí a obvodovou zeď. A ten nebyl daleko.

Ve chvíli, kdy si Enkra už byl jist vítězstvím, vyrazil Jackie dopředu. Kde se to v jeho Hondě nabralo, to si Enkra nedokázal vysvětlit; najednou byl na stejné úrovni s nimi a nezadržitelně, po centimetrech se posouval vpřed. Enkra by byl mohl zakličkovat a pokusit se dostat ho ze silnice, ale mohl by zabít jeho i sebe, neboť tato rychlost byla vražedná. Pokusil se přidat, ale podařilo se mu jenom vyrovnat; v příští chvíli se Jackie opět posunul vpřed.

Do náměstí se oba stroje vřítily bok po boku, ale Jackův přece jenom o půl metru vpředu. To už začínaly brzdit, nebylo zapotřebí se zabít a nikdo nevěděl, v jakém stavu je která budova a kde jim postavili do cesty lešení. Na náměstí byla spousta lidí; možná se už dozvěděli o závodě a přišli se podívat, kdo vyhraje. Jak se to dozvěděli, byla dlouholetá záhada a kluci soudili, že mají nějaké zvědy na silnici či ve městě.

Zastavili uprostřed u kašny, v níž jako obyčejně nebyla voda. Bylo plánováno, že tu bude velká fontána, ve které bude možné se vykoupat, ale zatím byla voda potřebná na jiné účely. Slezli ze strojů a Enkra podal Jackovi ruku, aby mu blahopřál k vítězství. Jackie byl unavený, těžce oddychoval; zato Senta zářila jako sluníčko, jako by to byla její zásluha.

Obklopili je domácí; taky Pedro Santanueva.

„Koukám, že jste těm potvorám dali pěkně pohulit!“ sděloval a hned si klekl k Jackově mašině, „Cos to s ní udělal?“

„Ukážu ti. Stejně budu potřebovat do dílny, myslím, že jsem ji kompletně odepsal. Zkusím to spravit a když ne, tak zavolám mechaniky od firmy. Stejně jsou to flákači...“

„To je nějaká nepředpisová úprava!“ strkal Pedro prsty do motoru a hned taky klel, neboť se spálil.

„To víš že jo! Jestli tak to sepíšu a nechám si udělit patent. Proto k tomu nejdřív nechci pustit nikoho z firmy, upřeli by mi nos mezi očima...“

„Hodí to něco?“

„Myslíš, že by se to dalo použít do tý tvý motorky?“

Pedro si povzdechl. Měl ve vývojovém plánu vymyslet lepší stroj než Japonci, ale zatím v tom jeho inženýři mnoho nepokročili. Měl málo lidí a většina z nich neměla řádné znalosti.

„Nepůjde to tak honem. Musíme s nimi spolupracovat...“

Kluci se začali odstrojovat; zatím dojel i Sonny a za ním Kurt, jehož Honda se zázračně vzpamatovala. Vyzvěděli, kdo vyhrál a blahopřáli Jackovi; nabídli mu, že ho hodí do vody, bohužel nebylo do jaké.

„Pojedem se vykoupat,“ řekl Enkra, „Voda bude fajn!“

Svlékli vše, nasedli na motorky a jeli k moři. Enkra po důrazné domluvě mechaniků Hondy upustil od zvyku najet do příboje, což je obvyklé u koní, tak nechali stroje na pláži a vběhli do vln sami. Zaplavali si, trochu se kočkovali v příboji, ale brzy toho nechali, protože byli unavení.

„Půjdem na večeři,“ rozhodl Sonny, „Asthra nám jistě nechala něco dobrýho udělat...“

Nemýlil se. Asthra každý den připravovala hostinu pro božstva, jak bylo její povinností, ale nějakou záhadou zůstalo vždy dost pro všechny hosty, kteří ji navštívili. Podezírali ji, že tuší předem, kdo přijede a co by ho potěšilo. Tentokrát uvařila zelenou rýži (se špenátem a burskými oříšky), pálivé sabdží, vynikající chlebové placky a sladkou halvu, takže se všichni přecpali a ještě si olizovali prsty.

Po večeři zůstali kluci sedět a povídali si. Hlavní slovo měla Kate Therlowová, Jackova sestra, která jim vyprávěla o svých úspěších v kariéře čarodějky. Úspěchy byly nevalné, ale Kate dost řečná, tak se dobře bavili.

Senta si vyhlédla chvíli, kdy Asthra na chvíli zůstala sama.

„Hele, všimni si trochu tý holky, co přivedl Enkra! Je panna a připadá mi, že by se hodila...“

Asthra koukla k ohni. Jennie seděla u Enkry a zúčastnila se velice živě hovoru.

„Myslíš, že jo?“

„No... odhadla jsem ji tak. Ale radši si přichvátni, aby ti ji nepřebral on...“

„Dobře. Dík, žes mi dala echo.“

Asthra nelenila, vrátila se a kývla na Jennii. Ta k ní docela ochotně přišla, přece jenom si Asthry vážila.

„Říkali mi, že jsi panna. Je to pravda?“

„Kdopak zas dělal zbytečný kecy?“

„Hlavní je, jestli je to pravda.“

„No – je. Myslíš, že to má nějakej význam?“

„Všechno má význam, když se správně podíváš. Nechceš si u nás něco zkusit?“

Jennie se rozesmála. „Doufám, že ne Živý Oheň!“

„Máš nějaké předsudky proti Němu?“

Jennie vzdychla. „No... to je teda... dost rána! Ovšem, že nemám nic proti Ohni. Ale... nepočítala jsem s tím.“

„Jenom, jestli chceš něco zkusit.“

„Proč ne? Zkusit se prý má všecko.“

Asthra jí položila ruce na spánky a uspala ji. Jennie vyvstal před očima pestrý kolotoč dějů, které byly tak spletité, že po probuzení z nich téměř nic nevěděla, ale byla jako omámená.

„Fantastický!“ řekla Asthra, „Jseš vynikající, víš o tom?“

„Nevím. V jakým směru?“

„Dělal s tebou někdy někdo psychoanalytický testy?“

„Ne.“

„Ani na škole? Jsou příkazy, aby se to dělalo, ale zřejmě nikdo nedbá. Kam chodíš do školy?“

„Na třídě Salvatora Allendeho. Na předměstí.“

„Neznám. Dobrá škola?“

„Jakž takž.“

„Ty asi nemáš univerzálku, co?“

„Ani náhodou. Tak promiň, že jsem tě zklamala!“

„Univerzálka není podmínka. Spíš citlivost a vnímavost, ty máš v nezvyklé míře. Fakt jsi dobrá, děvče. Nechceš doopravdy zkusit něco s Ohněm?“

„Tak dobře, chci. Kdy?“

„Pojď si to se mnou vyzkoušet. Oni tě nebudou postrádat.“

Skutečně ji nepostrádali. Bavili se docela dobře sami.

Teprve když Asthra s Jennie přišly k ohni, vyvolalo to trochu pozornosti a uvědomili si, že už tu dlouho nebyly. Ale Asthra ani na chvíli nenechala nikoho na pochybách:

„Chci si s tebou promluvit, Enkro. O Jennie.“

„No – prosím!“

„Obdivuju tě, Enkro. Máš skutečně perfektní čich na lidi. Nedovedu pochopit, jak to děláš, že vždycky objevíš nějakou skvělou a schopnou holku. Skoro ti začínám závidět.“

Tolik chvály najednou by otřáslo i méně podezíravým jedincem. Enkra věděl, že když se začíná chválit, něco zlého se děje.

„No... ale já o ničem nevím! Co jsem objevil?“

„Přece tady Jennie! Je fantastická! Skutečně, tos udělal skvělou trefu, musím ti blahopřát!“

„Aha, už chápu. Ty zkrátka a dobře chceš Jennie na pokusy!“

„Samozřejmě! Přece nenecháme tak skvělý talent jen tak zahálet! To bych si nikdy nemohla vzít na svědomí!“

„Co na to říkáš ty, Jennie?“

„Já... my jsme se dohodly, že bych to zkusila.“

„Tak dobře. Já proti tomu taky nic nemám.“

„To jsem ráda. Heleď, Anittu jsem ti nechala, když jsi ji tak moc chtěl, ale o tuhle bych nerada přišla. Nechci ji chválit, ale myslím, že z ní bude dobrá čarodějka...“

„Podle mýho názoru je ztřeštěná a neukázněná!“ řekl Jackie, „Když není nic tuhle z Kate, tak z ní teprv ne!“

„Co to plácáš, že ze mě nic není?“ rozkřikla se Kate, „Copak nejsem jedna z nejlepších? Abych ti to nepředvedla!“

„To co ty, bych se naučil levou zadní!“ smál se Jackie, „Klidně ukaž, co umíš, beztak toho moc nebude!“

„Nehádejte se!“ řekl Enkra, „Stejně se chceme vykoupat v Ohni. Tak zkus, jestli by to Jennie šlo...“

„Fajn,“ řekl Sonny, „Aspoň se nebudu muset holit...“

Rostly mu vousy víc než všem ostatním a holení přímo nenáviděl. Předpokládal, že si nechá narůst vousy, ale až budou k něčemu vypadat; zatím to bylo jen chmýří nepravidelně rostlé, kterým by nenadělal víc parády než svým divným účesem.

„Kate, doběhni pro přílbu!“ přál si Jackie.

„Ty se netěš! Na tebe pustím Oheň, až ji mít nebudeš!“ křikla a odběhla. Jackie nevěřícně kroutil hlavou.

„No vidíte, co z tý naší cácorky vyrostlo? Úplně se zkazila pod tvým vlivem, Asthro! Málo jí dáváš na zadek, tím to je!“

„Myslím, že by se dokázala ubránit, kdybys ji chtěl seřezat!“

„Jo? Vždycky byla bita jako žito, takže doufám, že bych ji pořád ještě zvládl. Zatím ještě žádná čarodějka není, tak ať to vezme čert, budu ji šetřit, ale...“

Kate se vracela a slyšela to. „Jen počkej! Ukážu ti!“

„Kdypak se chystáš to vyzkoušet?“

„Ještě nevím...“ ohlédla se na Asthru.

„Pořád počítáš s Rogerem?“

Kate se zatvářila protivně; snad se dokonce začervenala, ale to nebylo potmě vidět.

„Jenže Roger snad s někým chodí!“ řekla Karin.

Kate zbystřila pozornost, ale neptala se.

„Jo,“ řekla Senta, „S tou Lailou, nebo jak se jmenuje. Je to pěkná potvora. Měla bys ji znát.“

„Laila, co dělala s Ťapkou laborantku?“

„No, dělala něco tady u vás...“

„Pokud vím, tak ji vyrazila pro neustálé podrazy a intriky. A to je Ťapka daleko klidnější než kdokoliv jinej...“

„To bude ona. Říkají, že shání Rogerovi drby o všech ostatních; když žádný nesežene, tak si je vymýšlí. A štve ho proti všem!“

„Vy si s ní nevíte rady?“ krčila rameny Asthra, „Já s ní nikdy neměla potíže. Když něco, tak jsem jí jednoduše rozbila hubu a byl klid...“

Senta to začala plánovat a ostatní se přidaly. Asthra zatím poodešla kousek dál a tiše vysvětlovala Jennii, co má dělat. Enkra přišel blíž a koukal jim přes rameno.

„Proč ji neuspíš? Bylo by to hned...“ zeptal se, když se mu na tom něco nezdálo.

Nic mu po tom sice nebylo, ale Asthra stejně odpověděla:

„Chci, aby se to naučila, ne to uměla jen v hypnóze. Celá ta myšlenka, že je zapotřebí pracovat přes médium, je nesmyslná a hloupá. Je to dobrý narychlo, když tě honí čas. Jinak to zbytečně zavádí...“

Jennie byla bohužel příliš rozčílená, ruce se jí chvěly a nedařilo se jí soustředění. Asthra si to sice uvědomovala, ale trvala na svém.

„Hele, mohl bych to zkusit já?“ ptal se Enkra.

„Ty? A proč?“

„Chci to umět. I když jsem kluk...“

Jennie mu udělala místo dřív, než Asthra přikývla. Enkra klekl k bronzové míse, nalámal suché větvičky a stébla trávy. Asthra pozorně sledovala, jak si počíná, a mlčela. Zapálil oheň a na chvíli zakryl tvář rukama; setrval tak, zatímco oheň zachvátil vše, co mu bylo předloženo a vysoko vyšlehl. Pak vztáhl ruce nad oheň a prudce jimi mávl dolů. Plamen ostře zasvítil, v jediné vteřině sežehl vše, co v míse bylo; pak uhasl. A Enkra zasykl bolestí a olizoval si popálené prsty.

„Ne tak křečovitě,“ řekla Asthra, „A co mělo znamenat to šílené mávání rukama? Nediv se, takhle to nepůjde. Vyslat impuls přece neznamená mlátit sebou jako kapr na suchu! Dotkneš se špičkami prstů, klidně, soustředěně, beze spěchu. Máš na to celou noc, nemusíš hned... Zkrátka, všecko plynule a klidně. Ale jinak to děláš docela dobře...“

„Jo. Až na ty popáleniny.“

„Ukaž? No, to nic. To je tou prudkostí. Nejsi vůbec klidný, tím to je. Jennie dělá přesně stejnou chybu. Musíte si oba zvyknout být klidní a vyrovnaní...“

„Netrap je!“ řekla Senta, „Udělej to sama!“

„Jasně, s radostí. Ale víš, jak to otravuje pořád dělat všecko sama? Já ráda zkouším něco novýho, ne pořád opakovat to samý!“

„Jo,“ řekl Kurt, „Povídají o tobě, že bys uměla i transplantaci srdce; ale jenom jednu, ta druhá by tě už nudila...“

Asthra se ani nezasmála, ani nerozčílila. „Transplantaci srdce jsem ještě nezkusila. Zatím to nebylo zapotřebí.“

Teď zapalovala Oheň ona. Nepotřebovala k tomu žádné větvičky a žádnou trávu. Jenom sevřela dlaně k sobě, pak je rozevřela a v těch dlaních se rozhořel oslnivý plamínek.

„Perfektní!“ řekla Kate, „To nedokážu, kdybych se překrojila!“

„Měla bys to dokázat, jestli si to chceš zachovat jako žena!“ řekla Senta, „Panny dokážou míň, ale líp se koncentrují...“

„Žes to nešla zkusit, když jseš tak chytrá!“

Oheň se rozhořel; Enkra do něj nejdřív vsunul ruce, vytáhl je a prohlížel. Po spáleninách zůstaly rudé jizvy, velmi dobře viditelné. „No prosím! Jak já budu řídit?“

„Oheň léčí, ale nerozmazluje! Nechceš se rovnou vykoupat?“

„Moment. Jen si nasadím přílbu...“

„Říkám, že seš rozmazlenej!“

„A ty asi ne! Taky bys to neudělala! Nikdo, kdo je tady, by nešel do Ohně bez přílby...“

„Chceš to vidět?“ zeptala se Jennie.

Aniž vyčkala odpovědi, skočila do Ohně. Kotoulem, hlavou napřed; plamen se zachvěl, jak se Asthra lekla, ale udržela ho.

„Nejseš ty pitomá, prosím tě?“ zaječela, když se Jennie, celá rozzářená, vynořila z plamenů a stála před ní, „Víš, co všechno se mohlo stát?“

„Snad nechceš říct, že bys to nezvládla?“

„Rozhodně, když mi tam taková káča skočí jako potrhlá! Mohlo tě to popálit jako Enkru, ještě daleko víc, když tam skočíš hubou!“

Jennie si přejela dlaní po hlavě. „Ale ostříhaná jsem pěkně!“

„Sluší ti to! A cvok seš taky pěknej!“

„Děkuju za uznání.“

„Hezký to bylo,“ řekla Senta, „Kdyby teďka Asthra řekla, že tě nechce, co by sis počala na světě ostříhaná?“

„To se spolehni, že schovat bych se nešla! Ani bych nenosila paruku, jako některý holky!“

„To bys takhle šla i do školy?“ zděsila se Yvonne té představy.

„V pondělí klidně půjdu. Jestli chceš, přijdu tě o polední přestávce navštívit k vám do třídy, stačí když řekneš, kam...“

„Ty nezůstaneš tady?“

„Proč? Pojedu domů, řeknu to a sbalím se. Aby naši neměli starost. A ve škole to taky musím říct, vysvětlit jim...“

„Souhlasím.“ řekla Asthra, „I s tím účesem. Aspoň se tě nikdo nedotkne, uvidí, že patříš k mému středisku...“

„Tebe by beztak nikdo neznásilnil,“ pokrčila rameny Karin, „Leda by se zbláznil...“

Enkra si zatím nasadil přílbu a vykoupal se v Ohni. Po něm ostatní kluci; pak předali helmu děvčatům.

„Asthro,“ řekl Enkra, který seděl vedle čarodějky a sledoval, co dělá, „Co by se stalo, kdybys teď nechala Oheň na starost někomu jinému a sama od něho šla pryč?“

„Můžu to udělat, ale není to zvykem.“

„Proč? Kate třeba s ním umí. Mohla by ho hlídat místo tebe. I uhasit...“

„Uhasit ho může kdokoliv. I pohlídat může. Je to jen takový zvyk, že kdo zapaluje, se taky o Oheň stará...“

„Mohl bych ho zkusit uhasit já?“

„Ale na dálku. Takhle zblízka by to uměla i ta nejmenší holka!“

„Proč to nedokázal Claudio Mendoza?“

„Dokázal. Jenom ho nechal moc rozdivočet.“

Enkra kroutil hlavou, ale nediskutoval. Disciplinovaně čekal, až Asthra skončí všechno co chtěla, včetně všech koupelí. Potom poklekl naproti ní, položil ruce na mísu a řekl: „Zkus mi ho předat...“

Asthra to provedla tím nejjednodušším způsobem, totiž položila dlaně na jeho ruce. Přesto, když přestala Oheň ovládat, plamen se zachvěl a začal kmitat, i jeho intenzita se změnila. Enkra zaťal zuby, ruce se mu třásly; na její pokyn poodstoupil kousek dál a vyslal impuls k uhašení. Oheň okamžitě zhasl, stejně planul jen z posledních svých i Enkrových sil.

„No, dejme tomu, že dobrý.“ řekla Asthra.

Enkra se usmíval, hřbetem ruky otíral pot z čela. „Je to fuška!“

„Fakt se to chceš naučit?“ ptala se Senta.

„Moc rád bych...“

„To by bylo fajn! Koupali bysme se pořád!“

„Chtěl bych, aby bylo víc lidí, kteří Ho umějí ovládat. Nejmíň dva až tři přímo u dvora. A v budoucnu by měla každá větší smečka mít svou vlastní čarodějku!“

„To už přeháníš! K čemu to?“

„Například k ošetřování drobných zranění. Každou chvíli se někomu něco stane, pořeže se nebo píchne o větev; tím by se to odstranilo. Taky by nebyly takové problémy třeba s holením...“

Enkrovi začínaly růst vousy. Šlo mu to moc na nervy a teď si s potěšením ohmatával hladkou tvář. Oheň měl tu výhodu, že spaloval všechno, nezůstávalo ani drsné strniště.

„Jednou bych to chtěla zkusit bez helmy!“ řekla Senta, „Je to fajn, Jennie?“

„Bezvadný! Zkus to taky!“

„Teď ne, až někdy, až se to bude hodit. Holky, co se k tomu někde připletly, říkají, že je to úplně něco jinýho...“

„Mají pravdu,“ řekla Kate, „Fakt bezvadný...“

„Jestli chcete, já vám Oheň ještě udělám!“ nabízela se ochotně Asthra, „Zítra odjedete a pak se už dlouho nechytáte...“

„A nejlíp, když plaveš,“ vysvětlovala Kate, „Nic nepřekáží, jedeš jako delfín. Když máš absolutně hladkou kůži, můžeš plavat daleko líp a rychlejc... zkoušely jsme to...“

„Hele, přestaňte hecovat!“ řekl Kurt, „Jednou nás ukecáte, ale dneska ještě ne!“

„A proč ne hned? Proč to pořád odkládáte?“ zatvářila se Asthra potměšile, „Máte šanci...“

„Jestli začneš, my se přidáme,“ řekl Sonny, „Že jo, kluci?“

„Ne!“ řekl Enkra, „Jestli k tomu dojde, potom to musí být s nějakou parádou. Takhle soukromě a skoro utajeně, to by nemělo patřičný půvab...“

„Jak chceš. Ale už nemáš moc času – prázdniny budou co by dup!“

„Zamyslím se nad tím...“

Tím to zas ustrnulo na mrtvém bodě, jako ostatně pokaždé. Začalo se mluvit o ledačems jiném a v tom nezávazném povídání plynula noc. Až když se připozdilo, každý si zalezl se svojí dívkou do pelechu a všechno utichalo.

Enkra zůstal sedět u ohně, zabalen do přikrývky. Taky Asthra zůstala; dokonce přihodila do plamenů pár klacků.

„Tak co?“ ptala se, když osaměli, „Jak se ti daří ve funkci? Je to pořád zábava, nebo už tě to přestalo bavit?“

Enkra si povzdechl; pak řekl: „Jak víš, o čem jsem s tebou chtěl mluvit?“

„Zapřemýšlela jsem, proč jsi asi přišel.“

„Obvykle tě navštěvují ti, kdo potřebují poradit. I když pořád nevím, v čem vlastně.“

„Jak se ti daří?“

„Dobře. Všechnu práci za mě dělá Roger. Mně dává jenom sem tam podepsat papíry.“

„Dělá to dobře?“

„Pokud můžu posoudit, nejlíp jak umí. Zatím ho to baví a já k jeho práci nemám námitek.“

„Nehádá se s tebou?“

„Chytili jsme se jenom v tom případu s naším heraldikem. Ale ten kluk se dobře osvědčil. Víš něco o reklamách?“

„Jak to s tím souvisí?“

„Roderick, to je ten heraldik, přišel na to, že by se firemní ochranné značky daly započítat mezi erby. Navrhl pro ně určitá omezení. Roger, aby dal najevo vlastní vůli, rozhodl, že každá firma bude mít právo mít svůj znak na vlajce a na štítě na území či budovách, které jí patří; kromě toho na místech, která si pronajme. Bude ustavena zvláštní podkomise, která bude dohlížet, aby ty reklamy nebyly na místech, která se k tomu nehodí, a aby to vůbec nebylo přemrštěné.“

„Tomu vůbec nerozumím.“

„Tomu nikdo nerozumí. Zkrátka, je to takhle: Roger si chce vyhradit speciální dohled nad reklamami v celé zemi. Přestože to patří do správy heraldiků, to jest Rodericka van Coorena.“

„Už to začínám chápat...“

„Když některá firma nebude spokojena s tím, co může dát na své reklamy, jediný, kdo o tom rozhodne, bude Roger. Tím pádem je moudré nějak ho přesvědčit, aby to povolil...“

„Chápu. Vhodně předaným dárečkem.“

„Ano. Kdo včas nepochopí situaci, je možné mu to taktně připomenout, třeba příkazem k odstranění jeho reklam z veřejných budov, protože poškozují jejich vzhled.“

Asthra se smála. „To platí jen v Kingtownu nebo v celé zemi?“

„V celém státě, samozřejmě!“

„Já jen, že bysme to zavedli. Musí to hodit slušný kapesný.“

„Nepochybuju o tom. Roger ovšem tvrdí, že to nevynáší tolik, aby ho to uživilo...“

„Tvůj Roger jako nejbohatší člověk v zemi má nejmíň zapotřebí ždímat prachy z podnikatelů!“

„On si ty peníze nenechává! Pořádá za to všelijaké slavnosti!“

„Pro tvoji smečku nebo pro veřejnost?“

„No... většinou se sejde hodně lidí. Roger má rád, když je velký a slavnostní obsazení...“

Asthra chvíli kroutila hlavou. „Poslyš hochu, chlubíš se nebo si stěžuješ?“

„Říkám ti, jak to je. Já vím, že bych mohl Rogera přibrzdit. Ale proč bych to dělal? Vlastně dělá to, co je zapotřebí dělat. A že si při tom na něco přijde, to nikomu nevadí...“

„Mohl bys ty drobný dostat ty.“

„Já nepotřebuju peníze. Já jsem princ.“

„Ano, vybrali skutečně dobrého prince. Roger věděl, co dělá... Kdyby na to vzal kohokoliv jiného, ten by se jistě snažil sebrat mu pod rukama, co by se dalo. Ty ovšem máš svou hrdost.“

„Ale já doopravdy nepotřebuju peníze! Dali mi kartu s kontem, jenom se podepíšu...“

„To má kdekdo od dvora. Určitě i Roger. A přesto chce hrabat! Není tak nezištný jako ty, proto jsi princem a on kancléřem. Je to dobře a spravedlivě rozděleno.“

„Tak vidíš.“

Asthra prohrábla oheň a přistrčila dřevo, které spadlo mimo plameny. „Vidím, že si vedeš dobře. Ta hra, před kterou jsem tě varovala, ti starosti nedělá...“

„Myslím, žes přeháněla. Nikdo nic nedělá, jako kdyby se to ani nehrálo. Ani Roger...“

„Třeba čekají, že něco uděláš ty!“

Enkra si povzdechl a díval se do plamenů.

„A co ty? Nenapadlo tě zkusit něco zahrát?“

„No... právě!“ Enkra se zatvářil nešťastně, „Nad tím přemýšlím! Něco bych chtěl zkusit udělat, ale pořád mě nic nenapadá! Jak jsi sama řekla, budou prázdniny a kamarádi ode mne čekají něco pořádného. Nějakou prima zábavu... jenže já mám hlavu úplně prázdnou! Ze zoufalství bych skoro byl ochoten přijmout nabídku Chrise Everetta... pamatuješ se na ni?“

Asthra se rozesmála. „Permanentní boj? Volná pravidla, dokonce se stříháním? Tvoje úroveň klesá, drahý princi!“

„Však ty mě taky pořád hecuješ!“

„Já můžu; pro mě neplatí morální kodexy. Ale ty jsi strážce čistoty mravů státu – a jak vidím, dost tě nalomili! Nakonec to ještě přijmeš...“

„Jestli se něco nestane, tak jo.“

Asthra začala znovu prohrabávat oheň. Tentokrát to bylo zbytečné, zakrývala tím rozpaky.

„Mělo by se stát něco vznešeného!“ řekla potom, „Něco, co by zaujalo celý národ. Jenže naši se zajímají jen o své války...“

„Myslel jsem... pamatuješ na záznamy z Denisovy stavby chrámu na jihu? Něco podobného. Nějakou velkou stavbu... jenže Mike tvrdí, že neumí postavit nic lepšího!“

„Mike von Cross? Radí ti něco?“

„Ne. Čekal jsem ho na korunovaci, nepřijel. Poslal jsem mu vzkaz, nepřijel. Přitom žije, je doma na jihu! Ale nechce přijít. Možná se zlobí nebo... neumím si to vysvětlit!“

„Já ano. Jeho dům navštívila smrt. Pamatuješ si jeho matku? Byla už velice stará...“

„Ano; když jsme se tam stavovali, dávala nám mléko a cukroví!“

„Už nedá nic tobě ani mně. Byla to hodná žena...“

„Je mi to líto...“

„Zůstal úplně sám. Se svými tygry a černochy z kmene Wassongů. Nejspíš se dal do nějaké velké a rozsáhlé práce. Nevím, ale tak zaháněl svoje soukromé smutky a deprese...“

„Co je to?“

„Udělal bys nejlíp, kdybys jel za ním. Ne pro radu; jen tak, podívat se, jak se mu daří. To přece není nic divného, zajet za svým guruem. Přijel jsi ke mně, co ti brání stavit se u něho, až pojedeš na jih?“

„Myslel jsem, že mě nechce vidět!“

„On si třeba myslí, že si stačíš sám. Nebo se mu to právě dneska nehodí. On má zvláštní zvyk odkládat věci na příští den. Ale zato každý den!“

„Už chápu. Pojedu se tam podívat.“

„Jdi, dobře uděláš. Když nic jiného, aspoň se něco dozvíš. Taky bys mohl počkat, až se mu zasteskne po lidech, ale třeba by to trvalo dlouho. Určitě by se to nestihlo do prázdnin.“

„Zajedu tam, slibuju ti to.“

„Fajn. Jestli ti neporadí ani on, potom už ti zbývá jediná možnost: vyhlásit permanentní válku všech proti všem s volnými pravidly. Pak mi ale musíš něco slíbit!“

„A co?“

„Až budeš stříhat svoje nepřátele, nevynecháš Pedra a mě! Vůbec všechny Santanuevy...“

„To se spolehni! Už za to tvý hecování...“

„Jsem ráda. Už jsem se bála... a nezapomeň na Anittu. Ta se taky hrozně těšila...“

„Rozjedu to po celým světě a s každým, kdo dost rychle neuteče. Už jsi spokojená?“

„Dokonale. Já ti slibuju, že vycvičím Jennie na čarodějku. Perfektní, dokonalou dívku. Když se to podaří, dám ji tobě...“

„Jseš fajn holka, Asthro.“

„Aby ses nepletl! Jsem zlá potvora, co si ráda hraje s lidmi. Ani ty nevíš, co je to za hru, kterou s tebou začínám!“

„Hrej si se mnou, co chceš!“

„Všechno, co zlého můžete, učiňte mi, nedopřejte mi chvilku odpočinku. Znáš to?“

„Jasně! Korán, to nás učí ve škole. Už se těším...“ Enkra se na chvilku zarazil, pak se zeptal: „Kam až můžu zajít... s tebou?“

Zvedla k němu zraky: „Kam si troufneš.“

Chvíli si hleděli do očí, ale Enkra je sklopil první.

„Půjdu spát...“

„Ale jo, klidně spi. A jestli chceš, ať se ti zdá o Anittě...“

Enkra s Jackem usedli do stínu a otevřeli si GTJ. Oba byli akcionáři a tím pádem měli právo na dodávky mírně alkoholického nápoje, který se lisoval ze zkvašených slupek a jiného odpadu. Nebyl silný; nechtěli se zrušit, jen si odpočinout a nabrat síly. Už od rána seřizovali Jackovu motorku a dohadovali se o detailech, ale pořád ještě nebyli hotoví a určitě dlouho nebudou. Potom půjdou na oběd, a po jídle se natáhnou... ale teď si dávali pauzu a chtěli si trochu vyčistit hlavu. GTJ se na to ideálně hodil.

Zhluboka se napili a vydechli si. Pak chvíli mlčeli, až se Jackie zeptal: „Ty, jak se ti líbí Senta?“

Enkra nebyl hloupý. Vytušil, že to je nájezd na delší a závažnější diskusi. Tak se zamyslel a potom řekl: „Ale jo. Proč?“

Jackie taky mlčel, aby dodal závažnosti tomu, co řekne. „Začíná zlobit.“

A potom už se rozjel. Enkra ho přerušoval nezřetelnými citoslovci a odpovídal jen, když byl tázán.

„Já ji mám rád, to víš. Moc rád. Taky myslím, že nejsem úplně blbej. Ty buď rád, že ta tvoje je tak daleko. Měl bys z ní hlavu jako meloun.“

„Co dělá?“

„Napadlo tě někdy se s ní vyspat? Myslím jako střídačku, na mejdanu. Aby u toho bylo víc kluků a holek a byla sranda... Teda ne že by to chtěla! Jenom o tom pořád kecá. Vlastně, spíš otravuje. Nesmysl, kecám. Ona by chtěla, abys přefikl třeba Kate, a ona se na to mohla koukat. A taky Zuzku a všecky ostatní její kamarádky. Aby se nemusela cítit blbě, až dojde na ni.“

Enkra si to představil. Potom hlesl: „Kate...“

„No právě. Pořád otravuje, abych ji ostříhal. Třeba jako za trest, že se spustila s tebou a ostatníma. Kate ji úplně uhranula.“

„Třeba jenom kecá.“

„Jasně, že kecá. Ale skoro při každý... no, ona to není rvačka. Takový mazlení. Ze začátku měla dost. Teď je sotva rozjetá. Holka vydrží víc než kluk. Tak otravuje a doráží, chtěla by dodělat rukama a jazykem a sem tam nasekat a mezitím si povídat. Samý blbosti, jasně. Pochopitelně, dělám co můžu. A když nemůžu, řekne, aby mi píchnul jinej kluk. Nebo jiná holka. Ty seš jeden z těch, co by brala.“

Enkra zamručel. Přemýšlel, jestli jedna flaška GTJ bude stačit.

„Kdy sis ji prohlídl naposledy?“

„No – vidím ji každej den.“

„Kdy sis ji prohlídl pořádně? Jako holku! Když má nový tetování, že jo? Když vidíš nějakou novou holku, tak si ji prohlídneš pořádně a určitě vyhodnotíš, jaký by to s ní bylo. Jenže naše holky vidíš každej den. Já jsem si snad poprvé prohlídl naši Káču. Víš, že je fakt hezká?“

„A co?“

„Že jsem ji dlouho neviděl. Je hezká a bez vlasů jí to vyloženě sluší. Myslel jsem, že ji sbalíš.“

„Po ní jede Roger.“

„A tím pádem je neviditelná, nebo co? Roger byl na jejím seznamu vždycky až za tebou.“

„No...“

„Nekecej mi o Anittě! Seš s ní pěkně trapnej. Kdyby tu byla, patřila by do smečky s Kate a Sentou a vymýšlela blbiny.“

„No...“

„Jasně, ona je taková slušná a stydlivá! A Senta ne? Ona se stydí ráda! A všecky ty holky!“

Enkra neřekl nic, jen funěl.

„Měl bys vydat zákon, že každej musí Sentu na potkání matlat a ošahávat. Pořádně, až začne vřískat a bránit se. Zlechtat, dokud se nepočurá!“

„Eeewh...“

„Jasně, že nechce! Chce být přinucená! Nechtěla jsem, musela jsem. Od začátku dějin to holky takhle hrajou! Nedej bože, aby si někdo myslel, že o ty kluky stojej! Brutální samec, který ji zprzní. Že se před ním půl hodiny natřásala a provokovala, to je nic!“

„Jo. No jo.“

„Kdo na to u vás přišel, ty nebo Anitta?“

Enkra to začal promýšlet. „No... ona za mnou přišla do zámku. Byli jsme obležení. Řekla, že je jí fuk, co se s náma stane. Od tý chvíle jsem si byl jistej, že patříme k sobě. Přemýšlel jsem, čím bych jí udělal radost...“

„Měl jsem ten útok o hodinu zdržet. Mezitím by vás ten blb zajal a slavnostně ostříhal. Tím by padly všecky zákony...“

„Mike říká, že by na mě ani nešáhl. Začal by vyjednávat. Potřeboval nás jako trumf.“

„Ten parchant!“ vzdychl Jackie. Trochu obdivně.

Enkra se zabýval úvahami na téma GTJ. Dopíjeli. Nebylo tam moc alkoholu, ale jestli otevřou další, bude se jim chtít spíš kecat než pracovat.

„Co ode mě chceš?“

„Co já chci! Vlastně nic. Když ses nenechal chytit od holek. Abys jí nenalítl ani na další pokusy. Jakýkoliv.“

„Ehe-heh.“

„Za žádných okolností nedovolit žádný stříhání. I když by jí to moc slušelo. A jenom se na to klepe.“

„Hlavně tebe aby neukecala.“

„Neukecá, jsem tvrdej. I když... kouřila ti ho někdy?“

Enkra vzdychl, ale neřekl ano ani ne.

„Holka má hlavu v takový vhodný pozici. Za chvilku by to bylo...“

„Potom by ti to oplatila.“

Tentokrát nic neřekl Jackie. Jenom se tak zasněně usmál.

„Debile.“ řekl Enkra, ale nebyla to nadávka.

„Anitta by tě ukecala. Nebo Asthra. Nebo Kate. Nebo Senta, až si to vytrucuje.“

„Mě neukecá.“

Jackie dopil poslední kapku a zatřásl flaškou, jestli v ní ještě něco není.

„Takže jsme dohodnutý? Žádný mejdany, žádný grupáče, žádný střídačky. Žádný změny zákonů.“

„Jasně, brácho.“

„Žádná moje ségra. Ani Kate, ani ty malý. Ani Senta, ani Asthra, ani... No, ty vlastně víš.“

Enkra vstal a odplivl si. „Hnusný pití.“ řekl a vrátil prázdnou flašku do přepravky. V ledničce jich měli ještě několik.

Errata:

30.05.2021 11:44