Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Byl víkend a Enkra s kamarády vyrazil někam do džungle, takže Roger byl na novém zámečku sám. Avšak Roger byl nerad sám; když neměl nikoho jiného, pozval aspoň sestry Dany a Jeanne. Přijely ochotně a spolu s nimi pár známých kluků, takže nějaká společnost tu byla.

Rogerova čarodějka Laila, vychytralá a potměšilá, kmitala sem tam a nenápadně vyzvídala. Dozvěděla se ledacos a čekala jenom na příležitost to vykecat.

Byl večer, tančilo se a poslouchalo hudbu. Laila si několikrát zaryla do Dany, prozatím docela nepochopitelně pro ostatní lidi, ale zřejmě účinně, neboť Dany se trochu zlobila. Laila se tomu jen smála, tak Dany řekla: „Hele, otírej se o někoho jinýho! Jestli do mě budeš pořád vandrovat, tak ti dám do nosu!“

„Ty, jo?“ naběhla jí Laila přímo do rány, „Ty by sis tak určitě troufla se se mnou porvat!“

Dany už na rvačky tolik nebyla; přesto se po ní aspoň ohnala. Laila taky nebyla žádná bojovnice, ale okamžitě po ní skočila, popadla ji za kudrnaté vlasy a škubla.

Vzápětí všichni naráz ztichli a zírali. Hlava princezny Daniely byla do hladka vyholená, Laila držela v ruce jen její paruku. Bystřejším postupně došlo, že vyvolala celou hádku jen proto, aby ji mohla takto demaskovat.

Roger hbitě zapřemýšlel. Vzpomněl si, že poprvé, když viděl Dany s tím kudrnatým účesem, zamkla se v koupelně, což by jinak neudělala. Poslední dobou byla málokdy doma. Měla zvláštní přátele a stýkala se s nimi častěji než s rodinou.

„Dany, co blázníš?“ zeptal se kdosi, „Ty ses dala na práci s Ohněm či co?“

Roger však věděl, že Dany s Ohněm nepracuje. Kdyby ji zbavil vlasů Oheň, měla by stejně hladké i celé tělo, ale jinde nebyla upravená nijak. Byla to zkrátka záhada.

„Dej to sem!“ vyškubla Dany Laile paruku a natáhla si ji, „Jseš už spokojená, co?“

„V každým případě je divný, že princezna a příslušnice jednoho z nejvznešenějších rodů říše chodí ostříhaná!“ řekla Laila vážně.

Všichni se obrátili na Rogera; byla to jeho věc zavést pořádek.

„Vysvětli to, Dany!“ požádal klidně.

„Nemám vám tu co vysvětlovat!“ odpověděla, „Je to moje věc, vám po tom nic není!“

„Jsem hlava rodu Monroesů a mám určitá práva!“ zapředl Roger jako kočka, „Myslím, že bude lepší odpovědět mi po dobrém než čekat, až si vynutím odpověď... třeba násilím!“

„Na to násilí jsem dost zvědavá!“ zavrčela.

„Nezapomínej, že mám veškerá práva!“ pokračoval Roger dál tím sladkým hlasem, „Včetně práva dát tě třeba mučit, abys...“

„Tak dej!“ rozesmála se.

„Počkej,“ řekl někdo z mladých, „Jestli Laila ví, co a jak, ať se klidně rozhovoří!“

„Nevím, bohužel. Vím jenom, že je Dany ostříhaná; patří do nějaké skupiny nebo sekty, která sídlí na jihu a s něčím pracuje. Bylo by dost zajímavé, co to je!“

„Sekty? Myslíš, že je to náboženská záležitost?“

„Nevím. Ale jestli je u nich zvykem zasvěcovat se, potom to nějaký smysl mít bude, ne?“

„Jseš blbá jak dlabaný necky!“ řekla Dany.

„Jako předpoklad to není tak docela marný,“ zasmál se Roger, „Co Dany, nejseš v nějaký nový lóži Ariori?“

„Kdybych byla, tak v první řadě podříznu tebe, můj milovanej bratříčku!“ zasyčela, „A hned potom tu tvoji mizernou děvku...“

Roger se spokojeně usmál a udělal ze sebe vážného a odpovědného státníka:

„Naposledy se tě ptám, zda jsi ochotna vysvětlit svoje jednání, vážně ohrožující mravnost a pořádek ve státě!“

„Nejsem. A co?“

Roger se ohlédl ke dveřím. „Ronny!“

Velitel princovy gardy předstoupil parádním krokem.

„Ronny, zatýkám princeznu Danielu Clarence Catherinu, baronesu z Monroesu a svěřuji ji do tvé péče a ochrany! Spoutat a zavřít, budeme ji vyslýchat útrpným právem!“

Ronny kývl na svoje gardisty. Dany se pokusila bránit, ale gardisté byli zkušení rváči; spoutali jí ruce a při tom taky strhli paruku, takže příčina zatčení byla zřejmá.

„Zavřít – kam?“ zeptal se Ronny.

„Ach,“ zasmušil se Roger, „Při projektování jsme zapomněli na věznici a mučírnu! Jaká škoda!“

„Já počkám, až ji postavíte!“ posmívala se Dany.

„Neujdeš tomu, ať mučírnu máme nebo ne! Můžeme se do tebe dát hnedka tady...“

Chvilku se oba měřili pohledy a odhadovali svoji sílu. Třenice a potyčky mezi sourozenci Monroesovými byly v dřívějších časech časté a bavili se tím všichni tři velice dobře. Dalo se počítat, že Dany bude spolupracovat.

„Tak jak chceš,“ řekl konečně Roger, „Uvažte ji zatím ke stolu! Za ruce a nohy. Na záda...“

Dany se bránila, ale neměla žádnou šanci. „Ty prase hnusný!“ rozkřikla se na bráchu, „Co se mnou chceš podnikat?“

Roger ji pohladil po hladké kůži na hlavě. „Jak pozoruju, nenechala sis udělat tetování; a tak se ti líbilo, když si to přinesly holky z Francie! Jody, ty přece umíš tetovat!“

„Umím, dokonce mám i jehly! Ale musíme jí uvázat hlavu, aby se necukala!“

Rogerovi bylo jasné, že jak se začne, už se Dany cukat nebude, aby si nepoškodila kresbu. Jody si připravil nádobíčko a Roger se zatím vyptával Dany, co by si tak asi přála; navzdory tomu, že mu nadávala a vzpouzela se, vymyslela si složitou kresbu, která mohla Jodymu dost dlouho trvat.

„To bude dlouhý, než se přizná!“ litovala jakási dívka, „Pojďte jí něco dělat, dokud se nemůže bránit! Třeba ji budem lechtat...“

„Třeba ji ulechtejte k smrti!“ řekl Roger, „A když nebude moct vydržet, vezmem na to tebe a doděláš to za ni, jo?“

Dívka se začala smát, ale nezdálo se, že to považuje za tak hroznou perspektivu.

Jody se dal do práce, ostatní řecházeli okolo a sledovali postup práce. Taky něco vypili, dali i Dany, i když musela pít stéblem; když už nechtěla, dali jí do úst trychtýř a nechali chvíli dusit šampaňským. Aby se jí spravila nálada, nechala jedna dívka kolovat jointa marihuany. Jak se záhy ukázalo, Dany měla jisté zkušenosti i s trávou.

„Jste dobytek!“ stěžovala si, „Kdyby to tolik nebolelo... vůbec bych se nechtěla zfetovat!“

Všichni tady měli zkušenosti a věděli, že ji to určitě hrozně bolí. Jak se napili, začali někteří zkoušet kamarádům, ještě raději kamarádkám, nějaké jednodušší kresby.

Dany vydržela všechno a nepřiznala se. Zatím pokročila jednak noc, jednak stupeň podnapilosti celé party; stalo se věcí jejich cti vymámit z ní přiznání.

„Co s ní uděláme?“ ptal se Roger, „Ona vydrží úplně všechno... já ji dobře znám!“

Opět pomohla Laila, která se zatím chovala velice rezervovaně a do ničeho se nepletla: „Jedno nevydrží. Zkuste ji znásilnit!“

Všichni se rozesmáli, v čele s Rogerem.

„Znásilnit Dany? Pochybuju, že je tady někdo, s kým to ještě nezkusila. Dobrovolně i násilím a pokud vím, nechávala se přinutit, když já byl ještě takhle malej...“

„Je tu jeden, se kterým nespala,“ zářily Laile oči v příšeří, „Aspoň si to myslím...“

Roger se zatvářil podivně, dokonce i Dany zvedla se zájmem hlavu. Už ji odvázali od stolu, aby mohla hýbat aspoň krkem.

„No počkej! Ale to by přece...“

„Jo, přesně tak. Říká se tomu krvesmilstvo. Je to proti zákonům Božím i lidským, ale možná způsob, jak ji donutit promluvit!“

„Ty bestie!“ hlesla Dany s rozkoší, „Tobě to vrátím, jen co budu na svobodě!“

Roger k ní přistoupil blíž, ale pořád ještě váhal.

„Zkus to!“ řekla jedna, „Přece ti nemůže vadit spát s takhle krásnou holkou!“

Roger pohlédl do očí druhé sestry Jeanne. Byla mladší než Dany a s Rogerem si vždycky líp rozuměli. Držela při něm ve všem, co kdy sourozenci prováděli. Teď tu stála, chvěla se jako v horečce a kousala si rty; viditelně se těšila, jak bude reagovat Dany.

Tak to udělal. Možná proto, že tu nebyl nikdo, kdo by vnesl do jejich hry připomínku zdravého rozumu; každý souhlasil a fandil tomu. Dívky si představovaly, že jsou na místě Dany a chlapci byli ochotni pomoci.

Dany, opilá a omámená bolestí z rozpíchané hlavy, jenom sténala vášní. Roger použil vše, co ho naučily jeho četné milenky a přivedl ji k extázi, ale to vše jí zřejmě nestačilo. Když jí pohrozil: „Přiznej se, nebo budeme pokračovat!“ jen se rozesmála chraplavým smíchem.

Roger stanul vedle její hlavy. „Říkáš si o to sama. Tak teda do toho, kluci!“

Nedali se prosit; Dany se jenom smála a někdo jí lil z láhve do krku další víno. A kolovala další cigareta z trávy.

Roger stál vedle Jeanne; ta se klepala jako v horečce a když jí položil ruku na rameno, škubla sebou jako pod bičem. A vykřikla:

„Neříkej nic, Dany! Já jim taky nic neřeknu!“

Roger se zarazil. Popadl ji za vlasy: „Cože, ty to víš taky?“

„Mrcho!“ zachroptěla Dany, „Závidíš, co?“

Nechali Dany a zkroutili Jeanne ruce za zády. Očividně jí dělalo dobře, že se dali do ní.

„Takže ty víš, co dělají? Ale nejsi u nich, protože ostříhat ses nedala!“

„Já nic neřeknu!“ chechtala se bráchovi do očí.

„Uvidíme. Co když tě dám mučit?“

„Zkus to, srabe...“

„A nejdřív ze všeho ostříhat!“

„Správně!“ křikla Dany, „Je to bestie, dejte jí, co jí patří!“

Roger našel v něčím opasku dýku, půjčil si ji a popadl do hrsti pramen vlasů nad čelem: „Tak mluv, nebo to uříznu!“

„Klidně, brácho! Už se těším!“

Dýka byla ostře broušená. Jenom to zasyklo a Roger jí vsunul hrst vlasů před oči. „Za chvilku máš hlavu jako koleno!“

„To mě budeš dřít takhle nasucho? Jseš pěknej sadista!“

„Jsem sadista, ani nevíš, jakej. Tak mluv!“

„Až mě přinutíš...“

Nedalo se nic dělat. Ořezal jí celou hlavu, ty zbytky namydlil a oholil dýkou. Jeanne se při tom nádherně bavila a ostatní vypadali, jako kdyby se k tomu taky chystali.

„Ještě jsi mě nepřinutil!“ smála se.

Uvázali ji na místo Dany. Roger už neměl sílu, takže jejím zkrocením byl pověřen Ronny. Jestli se jí to líbilo, není dost jasné; nemohla se bránit víc než slovy. Pak pokračovali ještě další, jak se zrovna komu hodilo. Všichni už byli unavení, k tomu notně opilí a zkouření trávou.

Dany si šla dát studenou sprchu; když se vrátila, sedla si na stolek a sledovala, co provádějí se sestřičkou.

„Budeš mluvit?“ sípěl Roger, „Jestli ne, tak máme zítra spoustu času tě přinutit...“

„Nechte ji,“ mávla rukou Dany, „Já ti to teda řeknu, abysme mohli jít konečně spát...“

Nastalo oživení zájmu a všichni, kterým už padala hlava, se shromáždili okolo.

„Pamatujete se na doktora Wallise?“

Chvíli bylo rozpačité ticho.

„Něco o něm tuhle říkali v televizi.“ řekl pak kdosi.

„Jo... že pracuje na výzkumném úkolu výuky pomocí mechanických prostředků!“ dodal jiný.

„Přesně řečeno,“ ujala se slova Dany, „Zkouší realizovat to, co kdysi dávno Denis Baarfelt svou bioelektrickou jiskrou. Totiž zapsat informaci do mozku člověka metodou biotoků, ovšem pomocí stroje. Pracuju s ním na tom a zkoušela jsem to taky na sobě. Proto jsem se dala oholit. Jeanne chtěla taky spolupracovat, proto jí nevadí, žes ji ostříhal. To je všecko.“

„Ale to je zajímavé!“ řekl Roger, „A jak se vám to daří?“

„Moc ne. Zatím máme veliké potíže s programováním. Protože ten, kdo umí zpracovat program, nemůže ověřit na sobě, jak funguje; ty znalosti, co zapisuje, už má, chápeš? Proto jsem tě žádala, abys mi dodal nějaké holky, které nic neznají...“

„Mohl bych se s tou prací seznámit?“

„Jasně, že můžeš. Domluvím s Wallisem, že ti všechno ukáže. Stejně se na to chystá, ale zatím nám to jde hrozně pomalu...“

Roger se zamyslel. „Spolupracujete s doškolovacím střediskem pro přistěhovalce, že?“

„Samozřejmě. Od nich dostáváme nejvíc pokusných objektů.“

„Proto oni chodí ostříhaní! Dostal jsem pár hlášení, když někomu náhodou spadla paruka... máme tam nějaké bystré očko, co nám hned za čerstva hlásí přestupky proti mravopočestnosti...“

Dany zívla. „Pořád ti říkám, že tví kluci jsou blázni jeden vedle druhýho...“

Roger byl trochu rozladěn. Tajemství se ukázalo příliš slabé na složitou akci, kterou bylo vynuceno. Dokonce to řekl nahlas.

„Přece vím, jakej seš cvok,“ smála se Dany, „Kdybych ti to řekla, chtěl bys to zkusit. Tak jsem se snažila odolávat, dokud to šlo. A kdyby se do toho nezapletla Jeanne, odolávala bych třeba do zítřka, mně je to jedno...“

„Já se taky pěkně pobavila,“ řekla Jeanne, kterou už pustili, „Pohrajem si zas někdy?“

„Jdeme spát,“ rozhodl Roger, „Zítra se budem bavit dál. Moc mě to zajímá...“

Roger, když ho něco zajímalo, pracoval rychle. Na návštěvu Wallisova střediska by se rozjel hned ráno, ale napadlo ho, že by to možná rád viděl i Enkra a ostatní, tak vyčkal alespoň do návratu kluků z cest. Měl pravdu, Enkra i ostatní se s radostí chtěli zúčastnit. Odjela tedy jen Dany a Jeanne a slíbily, že připraví středisko k exkurzi.

Protože se jednalo o záležitost téměř oficiální, jeli tam ve všední den; Enkra a ostatní dostali uvolnění ze školy a služební auto. Kluci s sebou chtěli vzít i své dívky, ale Senta nějak vytušila hrozící malér a omluvila se; po jejím příkladu i druhé. Takže jediná žena byla mezi nimi Laila, která to vzdát nechtěla.

Když se jede autem, je člověk v Sun City hned a bez potíží. Enkra jezdil většinou na koni, někdy osobákem; to bývalo delší, i když doby dvoudenního cestování už dávno minuly. Takhle vyjeli za svítání a než slunce začalo pálit přímo nad hlavou, zastavili už na velikém parkovišti před Steinbacherovým obchodním domem. Město Sun City se nezměnilo, bylo to pořád bývalé středisko státu ve válce, dnes ve značně omšelé podobě. Jižani používali slova ošarpané, což je velmi výstižné.

Na parkovišti je čekala Jeanne ve zbrusu nové světlé paruce, která jí moc slušela. Prohlásila, že doktor Wallis čeká a hned pojedou. Není to daleko a je tam možno zaparkovat.

Středisko sídlilo v bývalém výpočetním centru z dob války. Budova zatím nespadla, jen omítka opadala a střecha byla poněkud chatrná, ač ji studentské brigády pilně záplatovaly. Místnosti, jež byly v provozu, byly upraveny, ostatní vypadaly jako po náletu. Nebýt Wallise, dal stát budovu dávno odstřelit.

Doktor Wallis byl malý, tlustý a plešatý. Měl na sobě bílý plášť, stejně jako všichni spolupracovníci včetně Dany, kteří přišli návštěvě vstříc až ke vchodu. Wallis se neustále přívětivě usmíval a postrkoval si na ohrnutém nose brejličky z drátků.

„Jsem rád, že se zajímáte, kluci! Je to zajímavá věc a myslím, že se máme čím pochlubit... tak prosím, pojďte!“

Vešli do bývalé haly. Byla čistě uklizena, ale její nevlídnost nebylo možno změnit.

„Prosil bych, před vstupem osprchovat!“ řekl Wallis omluvně, „Naše přístroje jsou velmi citlivé na prach a špínu!“

Kluci proti tomu nic neměli; po cestě byli řádně špinaví. Koupelna byla zařízena z bývalých šaten pro ostrahu střediska, nebyla sice luxusní, ale velmi účelná. Při sprchování, kterého se zúčastnila i většina doprovodu, zjistili kluci, že téměř každý tu nosí paruku. Než šli dál, je všichni odložili a ponechali si jen ty bílé pláště.

Po schodech pro obsluhu vyšli do prvního patra, kde bylo vlastní středisko; využili bývalé kanceláře programátorů. Teď tam posedávali všelijací studenti, po stolech měli rozházenou spoustu papírů, ale nikdo nic nedělal ani to nepředstíral. Doktor Wallis vodil návštěvníky po kancelářích a vysvětloval jim svoje potíže s vytvářením programu; téměř nikdo to nechápal.

Konečně prošli pancéřovými dveřmi do haly tak pečlivě uklizené, že by se tu dalo jíst z podlahy. Dominantou místnosti byl ohromný stroj z mnoha různých dílů, který stál uprostřed a od něj se táhla spousta barevných kabelů a drátů k různým dalším strojům kolem stěn.

„Prosím, to je náš hypnopedický automat!“ pronesl doktor Wallis hrdě, „První stroj, který má schopnost naučit lidi ve spánku určitým programům a dodat jim tímto způsobem informace!“

Kluci obcházeli mašinu a obdivovali ji.

„No... a jak to funguje v praxi?“ ptal se Roger, který z toho taky nebyl moc moudrý.

„Prosím... tady na tohle lůžko si lehne osoba, která má projít vyučovacím programem. Tohle je soustava stykačů, které se jí připojí na hlavu. Je to zatím trochu složité, neboť je nutno na hlavě najít citlivé body, na něž se jednotlivé stykače připojí... přilepí náplastí, prozatím. Ale vyrobíme stabilní přílbu, která bude držet ty kontakty na hlavě pomocí přísavek...“

„Proto je potřeba, aby byl člověk ostříhaný?“

„Ano, právě proto. Tedy, přesněji řečeno, by stačilo vyholit na hlavě asi čtyřiadvacet míst, na které přijdou ty kontakty, ale myslím...“

„Jo, to už je jedno.“ řekl Enkra.

„Ano, ovšem, přesně tak. Nejlíp by samozřejmě bylo předvést na někom... jenže v současné době nemáme vhodný pokusný objekt!“

„To je jednoduchý,“ navrhla Jeanne, „Vyberem někoho vhodnýho z hostí. Vždycky to tak děláme.“

Kluci se po sobě podívali a nehlásili se.

„Co vlastně vyučujete?“ ptal se Roger, „Je to něco, co je pro nás účelné k použití?“

„Nejvhodnější jsou jazykové kursy,“ vysvětlil Wallis, „Je to nejjednodušší i pro kontrolu, jak se to podařilo. Zatím máme zpracovanou arminštinu, angličtinu, francouzštinu a němčinu. Dále potom základy matematiky, fyziky a programování počítačů...“

„Taky obsluhu tohoto stroje máme na pásku!“ řekla Dany, „To by mohlo zajímat každýho...“

„To, co jsi jmenoval, všichni známe,“ řekl Roger autoritativně, „Máme univerzálku a jazyky patří k našemu vybavení.“

„Všichni ne.“ řekla Jeanne.

Kdo univerzálku neměl, byla Laila. Pochopila to a začala hledat, jak by se ubránila.

„To je fakt,“ řekl Jackie, „Zkusíme to na tý tvý holce, Rogere. Ještě, že je s náma!“

„Ale... zrovna mi to tak pěkně narostlo po ostříhání u Asthry!“

„Však zase naroste,“ usmívala se Dany, „Rogere, ty rád stříháš holky, tak jí to udělej...“

Roger měl sice rád Lailu, ale vědecké problémy měly u něho přednost před jakýmkoliv citem. „Jasně! Pojď se upravit, miláčku! Moc mě zajímá, co se dokážeš naučit!“

Wallis začal vydávat příkazy; studenti a technici se začali rozlézat po stroji a kontrolovat jednotlivé obvody. Kluci zašli s Lailou zpátky do koupelny, Jeanne přinesla toaletní potřeby. Roger osobně namydlil Laile hlavu a vrhl se na ni s břitvou.

Když měla hlavu krásně do hladka vyholenou, přišel jeden ze studentů. „Nemusíte kvaltovat. Shořel nějakej odpor, nejdřív ho musejí vyměnit...“

Čekali. Do sálu prošel s nadáváním a opravárenskou brašnou nějaký chlapík a nedělo se nic. Pak přišel doktor Wallis.

„To je smůla! Jenom co namontoval nový odpor, hned zase shořel! Musíme najít, co to dělá...“

„Doufám, že to není nebezpečné!“

„Cože? Ale ne, pro pokusný objekt vůbec ne. Spíš pro obsluhu, kdyby tam zrovna někdo měl prsty. Objekt stejně spí...“

Roger se rozhodl vyptávat na podrobnosti. „Jak dlouho pracuješ na tom výzkumu?“

„No... přibližně třicet let.“

„Skutečně? Kdy jsi začal?“

„Když jsem se zúčastnil Denisova pokusu, bylo mi deset. Hned jsem se začal zajímat... Pak ovšem byly další zdržovačky, války a politický spory... taky jsem nějakou dobu neměl přístup k vědecké práci za Detreyovy vlády. Politická nespolehlivost...“

„Ovšem, ovšem. Myslel jsem, kdy se ti ty pokusy začaly dařit!“

„Daří se mi od první chvíle.“

„No... v tom případě se mi zdá trochu slabý výsledek na těch třicet let. Jenom těch pár obyčejných programů...“

„Nejde o programy, ale o ten stroj. Většinou jsem na něm dělal sám, jenom s pár kamarády. Teprve v poslední době mám odborníky; tak asi rok pracujeme na tomhle. Ten už je použitelný v praxi.“

„Předtím jste dělali co?“

„Zkoumali lidský mozek. Není tak jednoduché poznat, co se v něm skrývá... každá buňka je velmi složité zařízení...“

„To samozřejmě ne, to chápu. No dobře, tak máte těch pár programů. Co bude dál?“

„Usilovně pracujeme na dalších. Především jazykové výuce, to dělají lidé, kteří perfektně jazyk znají. Většinou přistěhovalci z těch patřičných zemí. Ostatní je trochu složitější; je k tomu zapotřebí předních odborníků, aby rozhodli, co zahrnout...“

„Ach tak... a máš je?“

„Například tu matematiku dělali přední matematici země. Oddělit nepodstatné informace od životně důležitých je zřejmě nesmírně těžké. Mám univerzálku a matematiku znám, ale speciální podrobnosti samozřejmě znát nemohu. Proto je to tak složité.“

„Máš doufám dostatečnou podporu ostatních vědeckých pracovníků?“

„V poslední době podporuje náš výzkum taky komthur von Cross. Hodně nám toho zařídil...“

„Mike se plete do téhle akce?“

„Myslel jsem, že to víš... doporučil nám tvoji sestru Dany!“

„No...“ Roger se zamračil, „Dany je tady k nějakému užitku nebo hlavně překáží jako doma?“ zašilhal po sestře, co ona na to.

„Dany je velmi schopná a šikovná mladá dáma,“ řekl zdvořile doktor Wallis, „Myslím, že je pro nás velkým přínosem...“

Ta šikovná mladá dáma teď ohrnula nos a šla se podívat, co je nového u stroje. Roger zatím pokračoval ve výslechu:

„Kdy asi tak předpokládáš praktické nasazení tvého přístroje?“

„Provádíme už provozní zkoušky... myslím, že během roku až dvou bude možné vyrobit dle prototypu další a uvést do činnosti...“

„Roku až dvou? Ale to je velice pomalu!“

V tu chvíli promluvil Enkra: „Mohl bych vidět plány?“

Doktor Wallis zaváhal. Byl to jeho patent a předvádět ho veřejnosti zatím nehodlal, ale na druhé straně Enkra byl princ následník a jeho vliv byl nezanedbatelný.

„Provozní plán má montér...“ ukázal hlavou.

„Já se podívám.“ řekl Enkra a odešel. Hned za ním vyšel Jackie a po něm Sonny; Kurt zjistil, že sám tu není k ničemu a šel za nimi. Rogera to nějak znepokojilo, ale nedal to na sobě znát.

Enkra přišel za dvacet minut. Na nose měl šmouhu od oleje a hlásil: „Už to poběží. Proč používáte staré prošlé bloky místo nových tyristorových?“

„Kde myslíš?“ obživl Wallis.

Enkra začal kreslit na kus papíru podivné schéma a Wallis se k němu sklonil; pak se oba sebrali a šli ke stroji, kde si začali něco rozčíleně vysvětlovat. Závěr toho byl, že Enkra nařídil koupit z Japonska několik zcela moderních součástí k počítači, dokonce připsal svoje číslo konta a podpis.

Stroj byl připraven; Laila si lehla na pohovku a Wallis jí připínal na hlavu jednotlivé kontakty a přilepoval leukoplastí. Trvalo to dost dlouho a Laila se při tom netvářila moc nadšeně. Potom jí dal spolknout nějakou pilulku, zapít vodou a ulehnout. Po chvíli začala usínat, jedna z dívek jí při tom tiskla prsty na spánky a pomáhala upadnout do stavu kataleptického spánku.

Když bylo jisté, že řádně spí, zasunuli ji s lůžkem do stroje, alespoň hlavou; doktor Wallis zapnul velký magnetofon.

„Taky starý krám!“ komentoval Jackie, „Pozoruju, tvoje mašina je sbírka starýho šrotu... proč si nepořídíš nový vybavení?“

„Prozatím jsem měl určité finanční potíže... je víc věcí, které jsme potřebovali, některé mnohem nutněji... Naše práce je pořád ve stádiu pokusů.“

„Myslím, že pokud dostaneš moderní vybavení, bude možné spustit skutečně fungující stroj do třiceti dnů.“ řekl Enkra.

„Naprosto nemožné!“ lekl se Wallis.

„Kdo se vyzná v součástech?“

Wallis rozpačitě kývl na dva z techniků. Enkra jim naznačil, aby přistoupili blíž.

„Napíšu vám cestovní příkaz. Zítra odjedete do Japonska. Obrátíte se na mého samuraje prince Isedu Narašimu. Zařídí vám přijetí u představitelů firmy, která obchoduje s elektronikou. Mám v Japonsku nějaké otevřené účty, použijete je. A pošlete sem letecky všechno, co je potřeba k postavení moderní mašiny.“

Mechanici, Wallis i Roger jenom zírali. Enkra mluvil rázně, jeho slova nepředpokládala žádný odpor či námitky.

„V první řadě budeme používat stroj pro potřebu špičkových pracovníků ústředních orgánů. Počítej s tím, že tu a tam někoho pošlu s doporučením, aby prošel rychlým systémem vzdělávání. Například přátelé ze zahraničí, které nutně potřebujeme...“

„Koho tím myslíš?“ zeptal se Roger.

„Třeba Olwyna. Nebo Isedu; ten se jistě přijede podívat, má přirozený zájem o elektroniku a když budeme přes něho něco shánět, bude mu to jistě nápadné. Pasquala z Troissy-sur-Mére...“

„Ovšem,“ řekl doktor Wallis konsternován, „Je-li to vůle prince následníka trůnu...“

Enkra se usmál. „Ale ne! Je to moje prosba... ale doufám, že bys mi aspoň v tom mohl vyhovět!“

„Samozřejmě! Zvlášť, když mi pomůžeš se zajišťováním těch součástek...“

Enkra jen škubl koutkem úst.

„Jsem zvědav, kdo to všechno bude platit!“ řekl Roger, „Ty ze svýho jistě ne...“

Enkra se k němu obrátil. Jeho hlas zazvonil jako před chvílí, když vydával rozkazy: „Pokud vím, existuje nějaký fond pro pomoc spřáteleným zemím. Myslím, že bychom se měli důkladněji podívat, jak a na co se využívá. Rogere, zjisti mi pokud možno přesně, k čemu je využit a udělej nějaký rozbor, jak by bylo možné použít ho účelněji.“

Roger jenom zamrkal. „Jistě, to můžu. Jenže, když zjistím disproporce, bude to k něčemu?“

„Projednání s Vládcem si vezmu na starost já, o to se neboj. Ale potřebuju se o něco opřít, aby mě neumyl jako kluka.“

„Fajn!“ řekl Roger velmi spokojeně, „Ten přehled dodám rychle. Nemysli si, že do toho nevidím nebo jsem se vůbec nezajímal...“

Enkra se už opět usmíval. „Díky!“

Wallis v rozpacích zalezl na druhou stranu stroje a kontroloval chod. „Ani jsem netušil, že princ umí být tak rázný!“ šeptal Dany Monroesové.

„To nic. Jenom ukázal zuby... překvapilo to i brášku, jestli sis všiml. Roger se ho pořád snaží provokovat, aby dal najevo nějakou účast s tím, co se kolem něho děje. Ale že to bude tak účinkovat, to nečekal...“

Enkra a ostatní čekali mlčky, až skončí výuka. Mohli sledovat, jak se odvíjí magnetofon, i když neslyšeli nic; nahrávka byla reprodukována zvýšenou rychlostí a zcela tiše. Stáli a čekali, až Wallis zjistil, že se páska dotočila; přišel a začal probouzet Lailu. Chvilku to trvalo, ale čekali napjatě; když otevřela oči, zeptal se Enkra francouzsky: „Jak se cítíš? Nebolí tě hlava?“

„Docela dobře... jen jsem jako zblblá!“ odpověděla touže řečí.

Pak se teprve probrala. „Fajn!“ řekla nadšeně, „Já opravdu rozumím... když se zamyslím, vybavuju si, jak se co řekne francouzsky. Mluvte na mě ještě chvilku, kluci!“

„Cos cítila, když ses učila?“ zeptal se Enkra bretonským nářečím, které se naučil při pobytu v Troissy. Nebyla to přímo bretonština, kterou mluvila Anitta, jenom taková míchanina, jakou se dorozumívají místní Francouzi.

„Ale... teď ti moc nerozumím! Co to je?“

„Chápu,“ řekl Roger, „Program obsahuje klasickou hovorovou francouzštinu, ne varianty zasažené místním nářečím... počkej, já něco zkusím...“ A začal mluvit alsasky. Kde k tomu přišel, kluci netušili, i když německy uměli taky a rozuměli.

Zato Laila se rozesmála. „Hele, vy se mnou děláte nějaký pokusy! Já rozumím tak polovičku toho, co mícháš dohromady!“

„Je to jasný. Pokus se perfektně podařil, děkuju ti, Lailo. Můžeš mluvit francouzsky, jak budeš chtít.“

Laila vstala. „Pořád ještě jsem jako zblblá!“

„To se upraví,“ přejížděla jí Dany po lebce konečky prstů, „Až to bude příště, už ti to nebude tak připadat...“

„Dovolíte mi ještě se něco naučit?“

„Zatím dáváme každýmu možnost zkusit si celý program. Budeme s tebou dělat nějaký testy, tak se na to přichystej!“

„Ale jo, ráda. Taky mě to zajímá!“

„Když ji to zajímá, dejte jí obsluhu stroje!“ navrhl někdo, „Může nám pomoct... nebo dokonce něco naprogramovat. Hele malá, copak umíš zajímavýho?“

„Umí arabsky,“ řekl Roger, „A velice dobře.“

„Myslíš, že bys zvládla naprogramovat arabštinu? To by bylo fajn, jen mám určitý pochybnosti...“

„No, to už si zkusíte,“ řekl Roger, „Předně musí dostat lekci, aby věděla, jak se programování dělá. Jak často se může podrobit takové výuce?“

„Pro jistotu povolujeme dvě půlhodinové seance denně,“ řekl Wallis, „Nevím, jak to působí na organismus. Zatím jsme nezjistili žádné potíže, ale opatrnost je nezbytná...“

Enkra, který prohlížel kontakty zevnitř, se otočil. „Jak to působí na děti?“

„No... v tom směru zatím nemáme moc zkušeností. Pokusy na dětech jsme zatím nedělali...“

„Proč?“

„Částečně proto, že nemáme pokusné objekty. My nikdo nemáme žádné dítě... a zkoušet na cizích jsme si netroufali. Kromě toho, nikdo se kvůli nám nedá dobrovolně ostříhat...“

„Myslím, že je potřeba to zkusit. A najít nějaké dobrovolníky. Co nejdřív!“

„Dobrovolníky... to bude problém!“

„Když to nepůjde po dobrým, pokusím se udělat to tak, aby jich byl dostatek. I kdybych musel... nějak zasáhnout. Ale na dětech se to zkusit zkrátka musí, protože především dětem bude stroj po uvedení do praxe sloužit!“

„Zajisté... po úplném dokončení! Prozatím jsme předpokládali využití především při doškolování lidí, co nemají univerzálku.“

„Já vím. Očekávám, že v budoucnu budou mít univerzální vzdělání všichni občané. Především za pomoci Wallisových hypnopedátorů.“

Všichni ztuhli. Jednak pro zvláštní slovo, kterého použil, jednak pro to, co řekl.

„Všichni občané – univerzálku?“ řekl Roger.

„To je krásně blbý slovo, hypnopedátor!“ smál se Jackie.

„Přístroj na vyučování ve spánku,“ pokrčil rameny Enkra, „Jak bys mu chtěl říkat?“

„Zatím mu všichni říkáme jen stroj,“ řekla Dany, „Mezi sebou někdy Wallis, podle šéfa...“

„Vymyslete nějaké lepší,“ mávl rukou Enkra, „Důležité je, aby se co nejdřív používal...“

„Ty vážně chceš, aby všichni měli univerzálku?“ oponoval Roger.

„No ano, samozřejmě! Musíme jednou provždy odstranit veškeré disproporce mezi občany. Tím automaticky odpadne jakákoliv diskriminace...“

„Jenže se dosáhne akorát toho, že nikdo nebude chtít nic dělat. Už tak je pár univerzálů, kteří odmítají jakoukoliv užitečnou práci a vymlouvají se, že nejsou dostatečně využití...“

„To je otázka dalších zásahů do výchovy a rozmisťování kádrů. Ovšem základní předpoklad, že lidé jsou determinování svým nižším vzděláním, se tím naprosto změní...“

Rozvinula se ohnivá diskuse. Dokonce doktor Wallis přednášel své námitky; jejich jádrem bylo, že teprve během poslední doby se provádějí účinné zkoušky a od zkoušek k uvedení do trvalého provozu je nedozírná doba. Enkra stál tvrdě na svém, že požaduje okamžité výsledky. A nabyl během diskuse tak rázných šéfovských způsobů, že i jeho dlouholetí kamarádi žasli. Nakonec Wallis uznal, že počká, jak se osvědčí Enkrou zajištěná elektronika; a Enkra šel telefonovat do Kingtownu, zajišťovat to.

Roger se do diskuse zapojoval minimálně, spíš se snažil strany usmiřovat; když bylo jednání skončeno, Enkra obvolával kdekoho a zajišťoval letenky, kooperaci, telegramy do Japonska a vůbec všestrannou pomoc, Roger se stáhl do ústraní a probíral veškeré varianty s Lailou a Jeanne, která už stihla ledacos vyzvědět. Až po svačině, když se Enkra rozhodl odpočívat po namáhavém dni, za ním přišel.

„Takže ty trváš na všeobecném vzdělání pro všechny občany. Včetně přistěhovalců.“

„Už ses jednou ptal a už jednou jsem ti to řekl. Myslím, že je to dostatečně zřejmé.“

„Zajímavé. jak si to představuješ v praxi?“

„Jednoduše. Všechny děti budou procházet cyklickým vzděláním. V rozsahu naší univerzálky, ovšem poněkud inovované. A dospělí taky, podle potřeby, jak zrovna bude kdo mít možnost.“

„To by předpokládalo masové nasazení hypnopedátorů.“

„Ovšem.“

„Kdo to všechno bude platit?“

„Stát. Myslím, že to nebude dražší než stavba škol, platy učitelů a to všechno.“

„Ty chceš školy zrušit?“

„Samozřejmě ne docela. Ale v každém případě přebudovat na nový systém vzdělávání.“

„Myslíš, že se ti to povede prosadit?“

„Myslím. Projednám to přímo s Vládcem.“

„Vládce není jediný, kdo něco ovládá. Školská rada už ti nemůže zapomenout, žes dal některým žákům dlouhé prázdniny a nechal je objíždět svět. Určitě se postaví proti tobě!“

„Chceš si vzít na starost rozehnání školské rady a nahrazení nějakým novým orgánem? Mám takový pocit, že když jsi chodil do školy, šli ti ti pánové pěkně na nervy...“

Roger se rozesmál. „Ale jo, klidně! Jde mi o důležitější věci. Takže ty chceš, aby všichni měli stejné vzdělání. I ti, kteří na to nemají předpoklady? Inteligenční kvocient a tak?“

„Myslím, že právě to je metoda, jak jejich vrozené schopnosti rozvinout k dokonalosti...“

„A kdo podle tebe bude potom pracovat?“

„Jak to myslíš? Všichni pracujeme!“

„Když bude mít každý univerzální vzdělání, kdo bude stavět silnice, kopat příkopy, zametat ulice a stříhat ovce? A tisíc dalších potřebných profesí!“

„Rozvineme základní předpoklady k mechanizaci a automatizaci veškerých prací, k maximálnímu usnadnění a ulehčení práce a kde to bude možné, nahradíme těžkou manuální dřinu prací strojů...“

„To všechno vím a chápu. Ale stejně potřebujeme určité množství lidí k lopatě. Kde vezmeme ty lidi k lopatě, se tě ptám?“

„Najde se jistě někdo, kdo nebude chtít...“

Roger jenom mávl rukou. „Blafy! Potřebujeme jistotu, ne jalové propagační řeči. Když dáš každému vzdělání, k lopatě ti nepůjdou ani černoši. Nebo je budeme muset vozit ze zahraničí? Podle mého už máme přistěhovalců z téhle strany světa dost, a jsou s nimi jenom potíže!“

„Neříkej mi, Rogere, že jsi rasista!“

„Nejsem rasista. Ale vadí mi, že musíme řešit svoje potíže na úkor přistěhovalectví. Nemluvím o případech, kdy někdo sebere v cizině kamaráda a přitáhne ho sem, aby mu dal nějaké školení a zapojil do systému. To jsou ojedinělé případy; jde mi o to, že sem budeme neustále vozit další a další kopáče a nádeníky. Možná se mi podaří zregulovat to, aby dostali jen nějaké pokračovací kursy: domluvit se, naučit se číst, dopravní značky a tak. Ale jejich děti budou mít tytéž znalosti jako my, a budou chtít žít jako my! Chápeš?“

„Chceš říct, že zaberou naše místa?“

„Jako princ bys měl vědět, jaká je situace v zemi. Přestože zákony říkají něco jiného, dělí se svět pořád na starousedlíky a přistěhovalce. Přesuny uvnitř kast jsou možné, ale v tu chvíli nejsou důležité. Kasty ale trvají a musejí trvat i nadále, jinak se systém zhroutí. Máme milióny občanů, kteří sem přišli v této nebo minulé generaci. Mají všechna práva, která jsme jim dali, ale nic víc; taky nesmějí víc dostat! Ti lidé znají svoje místo, usilují dostat se výš, ale v rámci své kasty, protože jsou si vědomi, že vyšší společnost je pro ně uzavřena. Především proto, že se nám nevyrovnají znalostmi. Jestli jim ty znalosti dáš, smetou nás všechny!“

„Myslím, že ti lidé nás mají rádi!“

„Lidská láska se mění stejně často jako počasí. Budou tě možná oslavovat a přísahat ti věrnost až za hrob, když jim dáš vysoké postavení. Jenže jejich oddanost vezme rychle za své, když jim dojdou vlastní možnosti.

Dám ti příklad: přivezli jsme si z Afriky malého černouška Mustafu. Je to hodný, přičinlivý, úslužný chlapec, který nás bezmezně obdivuje a udělá pro nás všecko, co nám uvidí na očích. Především proto, že by doma v jeho zavšivené vesnici chcípnul hlady a u nás se má tak, jak se nemá nikdo z jeho soukmenovců. Ale když mu dáme možnost se nám vyrovnat, bude chtít dělat to, co my. Velet, řídit, maximálně vědecky pracovat; v žádném případě se mu nebude chtít čistit nám boty nebo hřebelcovat naše koně.“

„Takže ty chceš vzdělání omezit!“

„Zatím je vše ve stádiu pokusů. Ty mohou trvat ještě nějaký čas; prozkoušet je třeba řádně a dlouhodobě. Konečně, nikdo z nás neví a vědět nemůže, jaké důsledky na člověka by takové učení mělo. Laila se cítila jako zblblá, když ji probudili. Co když po dlouhodobém působení zblbne někdo docela?“

„Někteří studenti mají za sebou desítky pokusů a nezblbli.“

„To už je jedno. Zkrátka, budou se konat další pokusy. Těch se samozřejmě může zúčastnit každý, kdo bude mít zájem. Když budeme potřebovat, dáme mu doporučení. Souhlasím, že naši přívrženci by měli mít univerzálku, taky hosté z ciziny, které potřebujeme. Ale pořád je rozdíl mezi tím, když někoho zařadíme do vzdělávacího kursu, než když ho uděláme povinný pro všechny. Když nic jiného, musíme mít kontrolu.“

„Rogere, tvoje názory jsou zcestné, kruté a našemu zřízení zcela neodpovídající!“

„Ale zakládají se na zdravém rozumu. Názory, jaké prosazuješ ty, sice nemají ty kosmetické vady, o kterých jsi mluvil, zato se nedá mluvit o rozumnosti. Nebráním ti, abys je propagoval jako konečný cíl našeho snažení. Je to dokonce ušlechtilé. Ale uvádět do praxe je nemůžeš.“

„Uvidíme. Prozatím máme před sebou bližší a jednodušší problém; vypracování skutečně solidního prototypu. To už jsem zařídil. Co bude dál, se uvidí; stejně jsem pro to, aby do budoucna každý získal univerzální vzdělání.“

„Já souhlasím s tím, aby všichni naši přívrženci získali univerzální vzdělání. To je skoro totéž.“

„Máš pravdu. Zatím naši. Pak se uvidí.“

„Jo,“ řekl Roger, „Pak se uvidí.“

Po diskusi s Rogerem si Enkra půjčil od jednoho ze studentů mopeda. Nebyla to jeho silná Honda, ale jezdilo to a na to, co hodlal podniknout, docela stačil.

„Zajedu se kouknout za Mikem,“ řekl Jackovi, „Odsud je to kousek, to klidně zvládnu...“

„Fajn. Vrátíš se?“

„Počítám, že tam přespím, pokud mě ovšem nevyhodí. Asthra říkala, že se lidí straní...“

„Konečně, uvidíš sám.“

Enkra jel. Silnice do Tigeru byla nová a poněkud ho mrzelo, že musí jet tak pomalu, ale na dalším úseku už musel být opatrnější a krotit i toho mopeda. Prozatím se rozhodl, že se zmíní na nejvyšších místech, že silnice k sídlu komthura by měly být aspoň minimálně udržovány.

Zámek Crossů vypadal jako jindy, vše bylo v nejlepším pořádku a když slyšeli hrčení motoru, seběhli se černošští sluhové. Mikův osobní strážce Sethi v hedvábné červené košili jej vlídně uvítal a šel ohlásit pánovi.

Navzdory pochmurným předpovědím Asthry a všelijakým dalším hloupým řečem měl Mike dobrou náladu a uvítal Enkru s radostí. Nezpustnul, netruchlil; probíral svou sbírku pohlednic a pouštěl si k tomu televizní seriál, ve kterém ramenatý kapitán kosmické lodi, krásná radistka a rozpustilý, leč nápaditý desetiletý synovec zvládali v pohodě smečku kosmických potvor, útočících na ně na nějaké planetě.

„Ahoj, Enkro. To jsem rád, že se taky někdy přijdeš podívat...“

Enkra zalapal po dechu, tohle už bylo i na něho moc. Vzápětí vybuchl: „Ty mi chceš vyčítat, že se nepřijdu podívat? Zval jsem tě na svoji korunovaci a byl jsi jediný, kdo nepřišel! Potom jsem tě několikrát pozval, protože jsem s tebou potřeboval mluvit; tys vzkázal, že se stavíš, jen co budeš mít trochu času! A ani tě nenapadlo se ukázat! A teď ještě řekneš, že jsi rád, že jsem se přišel podívat!“

Mike se rozesmál. „Máš pravdu. Slíbil jsem ti to a nesplnil slib. Hněváš se právem.“

„Omluvil jsem tě, protože vím, jaké neštěstí tě postihlo. Je mi líto, že tvoje matka zemřela...“

„Odpustil jsem jí to. Udělala to poprvé a jistě ne schválně. A jistě je nyní v nebi.“

Enkra se kousl do rtu a slíbil si, že příště si dá radši do držky, než aby projevil soucit.

„Co teď děláš?“ zeptal se raději.

„Nic, jak vidíš. Odpočívám...“

„Myslím, cos dělal, než ses unavil!“ Enkra přešel k psacímu stolu, zavalenému jako obvykle nepředstavitelnou změtí papírů. Nevyznal se v nich; zřejmě jediný, kdo jakž takž tušil, co hromada obsahuje, byl domácí pán.

„Jestli tě to zajímá, pročítal jsem poznámky k problematice regenerace živých tkání.“

„Regenerace?“

„Ten chlap z Indiopolisu, co v tom pracuje, vychází z teorie, že v každé buňce je obsažena celková informace celého organismu. A že vhodným impulsem k dalšímu růstu je možné přinutit ho, aby vytvořil část celku, která z nějakého důvodu chybí.“

„Máš na mysli něco jako když usekneš ještěrce ocásek a on jí zas doroste?“

„Ano, tak podobně.“

„Zajímavé. Daří se mu to?“

„Je to ve stádiu pokusů.“

„Jestli se ale daří ty pokusy?“

„Nijak zvlášť. Zatím to zkouší s nejjednoduššími tkáněmi, třeba s kůží nebo rohovinou. Na maso a kosti přijde řada později.“

„To zkouší na lidech?“

„Pokud vím, tak z myší a potkanů už přešel na králíky. Na lidi přijde řada tak za deset let.“

„Škoda. Představuje si to tak, že když někomu uřízne cirkulárka ruku, on ji namaže nějakým olejem a ruka zas doroste?“

„Chce dráždit růstové buňky elektřinou o určité přesně stanovené intenzitě.“

„Hm... má to celé smysl, nebo nemá?“

„Podle protokolů, které mi poslal, snad ano.“

„Dobře. Až bude mít výsledky, dostane Nobelovu cenu. Ale letos ne, letos ji musí dostat doktor Ezra Wallis. Znáš jeho výzkum?“

„Znám a souhlasím. Jak ses to dozvěděl?“

„Roger to vyšpehoval. Jeho sestry na tom dělají...“

„A líbí se ti to?“

„Líbí se mi to moc. Dokonce jsem rozhodl, že v budoucnu by měli všichni občané procházet cyklem vzdělání v rozsahu univerzálky. Jenom se toho teď začínám bát.“

„Čeho konkrétně?“

„Roger tvrdí, že když všichni získají univerzální vzdělání, nebude nikdo chtít pracovat. Myslím hrubou, fyzickou práci.“

„Roger má nejspíš pravdu.“

Mike odvrátil hlavu a sledoval akci nápaditého televizního dítěte. Zlikvidovalo právě hlavu gangu kosmických pirátů tím, že mu dalo na sedačku hřebík; pirát si o něj rozpáral skafandr a udusil se. Mike se rozesmál a Enkra rozčílil.

„To musíš čumět na ty blbiny, když mluvím o vážných věcech?“

„Tak chvilku počkej, hned bude konec! Zatím si můžeš promyslet, cos mi vlastně chtěl.“

Enkra si sedl na zem a prohlížel nějaký zahraniční časopis. Mike se nedal vyrušit z klidu, docela dobře se bavil. Skutečně to za chvíli skončilo a Mike stáhl zvuk na minimum.

„Mají docela dobrý nápady. Já bych na něco takovýho nepřišel.“

„Díky Bohu! Teď poslouchej, je to strašně důležitý...“

„Roger má pravdu v tom, že nastanou potíže s nasazováním tak velkého počtu univerzálně vzdělaných lidí. Ty máš pravdu v tom, že je zapotřebí širokého vzdělání a my nemáme právo někomu něco odpírat. Jak to vyřešit, zatím nevím, ale mám za to, že než dojde k praktickému řešení, život si nějak poradí sám.“

„K praktickému nasazení dojde během několika měsíců, už jsem vydal příkazy. Myslím, že po prázdninách by se měl Wallis nasadit do některých experimentálních škol.“

„Ty školy už o tom vědí?“

„Ty se to dozvědí až jako poslední. Nevidím důvod je strašit zbytečně předem.“

„Děkuji ti za vzácnou ohleduplnost. My jsme zatím předpokládali nasazení spíš ve středním a vysokém školství. Jako doučování pro odborníky. Jistě víš, že univerzálka dávno nestačí; kdo chce pracovat v oboru, musí mít skutečně živý kontakt s vývojem. Toho dosáhne soustavným zdokonalováním a osvojováním nových věcí. Příkladem je ta regenerace. Oba máme lékařské vzdělání a stejně z toho nic nechápeme, v našem programu to zkrátka není...“

„Samozřejmě, že se bude využívat! Vysoké školy nehodlám v ničem ukrátit, ale rozhodně ne ani ty ostatní. Představuji si to jako nepřetržitý cyklus bez konce; děti přijdou v šesti letech do školy a hned dostanou základní informace. Hlavní jazyky: arminštinu, angličtinu, případně dle potřeby jiný jazyk, který budou potřebovat třeba z etnických důvodů. Namísto dlouhodobého vyškolování dostanou jednu nebo dvě půlhodinové relace a do smrti budou umět pravopis...“

„A od té doby se budou ve škole nudit.“

„Nebudou muset chodit do žádné školy. Jestli se to povede, budou mít školu měsíc v roce a zbytek doby prázdniny. Nebo se ti to nelíbí?“

„Proboha, hlavně to neslibuj dřív, než si to ověříme v praxi. Nebo máme na krku vzpouru dětí, když se to nepovede.“

„Ptal jsem se Wallise, jestli už udělali nějaké zkoušky přímo s dětmi. Zatím ne. Proč?“

„Zatím je to experiment. Jen s vybranými lidmi; nechceme do něj zatahovat veřejnost. To by v případě zapojení dětí jinak nešlo.“

„Můžeme vybrat dobrovolníky. A zakázat jim to rozkecávat.“

„My jsme se ničím netajili. U dětí by nastala spousta potíží. Tu hlavní si dovedeš představit sám: psychické působení na ty, co budou účastníky experimentu. Možná sis všiml, že to vyžaduje jeden důležitý předpoklad.“

„Ostříhání.“

„Přesně tak. Nikdo z kluků se nedá dobrovolně ostříhat. A když, tak určitě nezamlčí ostatním, proč to musel udělat. Jinak by se mu všichni smáli.“

Enkra přimhouřil oči a zatvářil se potměšile. „Budou se divit! Zatím nic neřeknu, ale všichni se budou hrozně divit! Myslím, že s tím po letošních prázdninách nebudou žádné potíže!“

„Enkro, ty ses zbláznil! Co chceš vyvádět?“

„Od korunovace mě otravujou, abych vymyslel na tyhle prázdniny program. Tak ho vymyslím, že nebudou stačit žasnout!“

„Nebudou souhlasit! Postaví se proti tobě!“

„Právě to chci. Ať ukážou, co umějí, já taky ukážu, co umím. Myslím, že si zasloužím nějakou pořádnou rvačku!“

„Zasloužíš si, aby tě vláčeli koňmi po štěrku!“

Enkra se rozchechtal. „Zařiď to, už se těším!“

„Dej si pozor! Mám takový kontakty, že bych ti to klidně zařídit mohl...“

„Ty pořád jenom slibuješ a kde nic tu nic! Kdepak – poradit, to snad, ale pomoci se od tebe určitě nedočkám!“

Mike neřekl nic. Jen pokrčil rameny a usmál se.

„Stejně jsem za tebou přišel se poradit! Chci vědět, jestli se mám do toho dát nebo ne!“

„Ano.“

„Počkej! Nevíš ještě, do čeho!“

„Dej se do toho, ať je to cokoliv.“

„Ale já to myslel vážně!“

„Já taky. A říkám ti to jako člověk, který nikdy a za žádných okolností neudělal nic z toho, co chtěl a co ho napadlo. Čekat, jak to dopadne a jestli se to nevyřeší samo. Osud ti dal do ruky moc; ty ji musíš použít, ať už k čemukoliv. Znám tě dost dobře na to, abych věděl, že zatím ji nezneužiješ. Kromě toho je jich okolo tebe dost, aby tě pokrotili. Zatím.“

„Myslíš, že se to v budoucnu změní?“

„Nevím. Ale máš absolutní moc a člověk nadaný absolutní mocí má sklon ji zneužít. I kdyby nechtěl, život ho přinutí. Ale myslím, že zatím ti to nehrozí.“

„Právě teď chci té své moci zneužít. A to proti všem kamarádům. Jestli to udělám, budou se kroutit jako hadi a řvát vzteky...“

„Tvoji kamarádi včetně tebe zaslouží, aby jim dávali bičem třikrát denně místo jídla. Myslím si, že když je přišlápneš, vůbec nic se jim nestane. Naopak, bude jim to ke zdraví.“

„Když máš takové řeči, udeřil jsi ty vůbec někdy někoho? Myslím přímo vlastní rukou...“

„Ano, samozřejmě...“

„To se mi nechce věřit.“

„Můžu ti dokonce říct, kdy a za jakých okolností to bylo.“

„Ach tak... to jsem si myslel. Zřejmě se jedná o tak málo případů, že si to pamatuješ. Já si nepamatuju ani za poslední týden, kdy jsem koho praštil mezi rohy. Ani kdo praštil mne.“

„To je mládím. Neboj, to se změní.“

„Jak to děláš, abys zůstal vždycky klidný? Ať se děje cokoliv, ty se nerozčílíš, nejsi smutný, neraduješ se, nic se tě nedotýká. Závidím ti a obdivuju tě – já tohle neznám!“

„To nic. Já zase závidím tobě, že se tě ještě život dotýká. Ale nemysli, že jsem bezcitný. Jsou chvíle, kdy taky nevím, jak dál.“

„Co děláš v takovou chvíli?“

„Nevím. Asthra mi nedávno řekla: Copak není krásné, že tě ještě umí bolet srdce? Od té doby na to často myslím. Mám pocit, že možná je krásné, když je člověk ještě živý. A cítí to.“

„Proč ti to řekla? Žádala tě taky o pomoc?“

„Ne. Já ji.“

„Co se stalo?“

„Nic. Jenom jsem už nemohl dál. Prosil jsem ji, aby mi dopřála v klidu zemřít. Ale odmítla to.“

Enkra vstal a přistoupil k němu. Doširoka otevřel oči a hlas se mu zachvěl: „Tys chtěl zemřít? Proč?“

„Je na tom snad něco zvláštního?“

„To bych řekl, že je na tom hodně zvláštního! Co se stalo? Proč jsi nemohl dál? Ublížil ti někdo nebo sis nevěděl rady s nějakým problémem?“

„Ne. Byl jsem unavený. Zatoužil po klidu.“

„A jak sis pomohl?“

„Nijak. Pořád ještě cítím tu hroznou únavu.“

„Když jsem přišel, myslel jsem si, že tě najdu zlomeného a budu tě muset utěšovat. Uvítal jsi mě se smíchem a já se skoro zlobil, že projevuješ tak malý zármutek nad tím, co tě potkalo.“

„To je v pořádku. Zármutek mě tížil předtím. Nebylo to nic nečekaného, věděl jsem to už dlouho. Zvykl jsem si na to tak, že ten zármutek byl pořád se mnou. Když se to stalo, pouze jsem si uvědomil, že to končí. Nic víc.“

„A teď mluvíš o smrti...“

„Taky si na ni pomalu zvykám. Ale na tom není nic smutného. Nebo tě snad mrzí, že skončil den a ty půjdeš spát?“

„Když jdu spát, těším se na příští den.“

„Každý se těšíme. Zvlášť, když nás příští den čeká něco příjemného. Taky já se těším.“

„Tomu už nerozumím vůbec. Buď chceš žít, nebo zemřít! Buď toužíš po tom, aby tě příští den překvapil něčím příjemným, nebo nechceš, aby ten den vůbec nastal.“

„Někdy máš lepší náladu, jindy horší. To není nic divného. Neznáš to?“

„Já to ale pořád nechápu!“

„Taky jsi nepřišel řešit moje problémy, ale svoje. Co kdybychom zase mluvili o tobě?“

„O mně... proč? Vlastně, když nad tím uvažuju, tak žádné problémy nemám. Jenom si je chci způsobit, jestli udělám to, co mám v úmyslu.“

„To je v pořádku. Patří ti to, abys měl taky nějaké problémy. A kdyby sis s nimi nevěděl rady, klidně přijď.“

„Mám jedinou otázku. Chci vyzvat k boji celý Ostrov, všechny svoje kamarády. Chci zrušit zákony a zavést na ty dva měsíce anarchii a chaos. Potom to všechno uklidnit a podřídit moci státu. Mám to udělat?“

„Ano.“

„Mnozí lidé budou proti mně!“

„To přece chceš.“

„Roger Monroes s tím nebude souhlasit.“

„Je na čase, aby poznal tvoji pěst.“

„Promluvíš takhle i potom, až to nastane?“

„Ano.“

„Udělal bys to ty, kdybys měl možnost?“

„Ne. Ale ty to udělej!“

Enkra zhluboka vzdychl. Pak řekl: „Je tady ještě jedna možnost. Co když nepochopí, co mám v úmyslu? Co když se všichni postaví proti mně? Co když řeknou, že jsem porušil nepsaná pravidla a že nejsem hoden vládnout své zemi? Myslíš, že se to může stát?“

„Ano, může.“

„A přesto říkáš, že to mám zkusit?“

„Když to uděláš, poznáš, co to obnáší. Když se neodvážíš, budeš celý život litovat, žes to nezkusil. Sám vyber, co je lepší.“

Enkra opět zprudka dýchal. Zřejmě se rozhodl. Ale ještě se zeptal: „Co myslíš... mám pozvat taky Anittu?“

„Měl bys to srdce připravit ji o tu zábavu?“

Enkra vyprskl smíchy. Mike řekl: „Možná jsou to poslední prázdniny, které tato země prožije. Ať na ně aspoň dlouho vzpomínají. Kdoví, co bude dál...“

Enkra řekl jenom: „Nojo! Vlastně...“

A cítil pozoruhodné uspokojení, že ten starý muž s ním souhlasí a chápe ho. Je-li to tak, možná nebude sám proti všem. A kdyby ano, bude mít dost síly zvítězit.

Proti celému světu.

Když se vracel do Sun City, přemýšlel o tom všem, co si řekli. Neubyla mu ani jedna z jeho starostí; ale to, že i někdo jiný má problémy, ho uklidnilo, potěšilo a dodalo nových sil. Vesele si pískal a když dojížděl do předměstí Sun City, rozhodl se.

Zastavil u prvního kluka, kterého uviděl. Dotyčný vyběhl ze školy a běžel si něco koupit do cukrárny naproti. Enkru zřejmě poznal, ale jen vykulil oči a zakoktal pozdrav.

„Ahoj,“ řekl Enkra, „Potřebuju něco od vaší smečky. Dokázal bys je teď svolat?“

„No... jasně!“

„Jak dlouho máte přestávku?“

„Teď je velká... dvacet minut!“

„To bude stačit. Svolej je!“

Kluk zapomněl na to, co chtěl kupovat. Rozběhl se zpátky, Enkra postavil mopeda ke vchodu a vstoupil za ním. Většina dětí byla na dvoře a bavila se obvyklými honičkami a potyčkami; malý kluk proletěl mezi nimi a bleskově něco vyřizoval několika větším. Ti se ohlédli a pak se shromáždili u Enkry.

„Já jsem náčelník,“ řekl ten největší a podal mu ruku, „Říkají mi Britt.“

Enkra si je prohlédl. Bylo jich víc než dvacet a vypadali dost odhodlaně.

„Budu něco potřebovat od tvých bojovníků. Je to velmi důležitá věc, i když není nebezpečná, alespoň myslím, že ne. Potřebuju dobrovolníky. A musí to být takoví, co nemají univerzálku.“

To poslední je překvapilo. Dobrovolníci byli samozřejmě všichni a bez zaváhání.

„Tady v Sun City zkouší doktor Wallis nový přístroj na naučení různým věcem. Univerzálové to všecko znají, proto by nebylo možné kontrolovat, jak se to daří. Proto to musejí být kluci, co předtím nic neuměli, to snad chápete. Ale je to trochu nepříjemné. Ti, co se tomu podrobí, se budou muset dát ostříhat.“

„Proč?“

„Mají takové kontakty. Musejí se přiložit na oholenou kůži. Jinak to nejde.“

Ti, kteří se předtím tak nadšeně hlásili, zaváhali. A obrátili se na svého náčelníka.

„Jsi si jist, že máš právo to od nás žádat?“ zeptal se Britt velice vážně.

„Mám právo poslat vás i na smrt.“ řekl Enkra.

„Máš právo žádat, abychom zemřeli v boji. Ale nemáš právo žádat, abychom poskvrnili svoji čest.“

Enkra se nerozhněval, neurazil, jen se usmál.

„Proto vám nic nenařizuji. Žádám dobrovolníky.“

„Jako náčelník mám povinnost chránit svoje bojovníky. Jak to vysvětlí světu, který nepochopí, že to učinili pro svou vlast?“

„Postarám se o to, aby svět pochopil. Smíš těm, kteří se tě na to zeptají, říct, že to byl můj příkaz. Ať se obrátí na mne.“

Britt chvíli uvažoval. Pak řekl: „Ani já nemám v tomto případě právo nařídit nic bojovníkům. Musím udělat to, co ty. Žádat dobrovolníky. Je to jejich věc.“

Nastalo trapné ticho, kluci koukali jeden na druhého; až konečně jeden řekl: „Kolik lidí potřebuješ?“

„Pět až deset. Čím víc, tím líp.“

„Dobře. Jdu do toho.“

Enkrovi se zdálo, že se kolem něho udělalo nějak prázdno. Jako kdyby se od něho ostatní chtěli odtahovat. A bude to ještě horší, až k tomu dojde doopravdy.

„Já teda taky.“ vzdychl jeden menší a přidal se statečně k tomu prvnímu.

„Já bych šel, ale mám univerzálku.“ řekl jiný a pro jistotu se postavil stranou, aby to nevypadalo, že se mu nechce.

„Dva je málo,“ řekl Enkra, „Potřebuju alespoň ještě tři. Nebo se budu muset obrátit na jinou smečku.“

„No...“ krčil rameny Britt, „Jak jsi vůbec přišel zrovna na nás?“

„Náhodou.“

Na Brittovi bylo vidět, že tu náhodu posílá do horoucích pekel. Možná i s Enkrou. „Joe, pošli mi sem Larryho!“ řekl konečně.

Jeden z kluků vystřelil odtud, jako kdyby ho honila setnina policajtů. Za okamžik byl zpátky a s ním blonďák přibližně stejně starý jako Britt.

„Larry, princ Enkra shání dobrovolníky na nějaký speciální úkol. Chce je z mojí smečky, ale myslím, že ty, jako nejlepší z našich nepřátel, bys měl taky možnost...“

Larry se nafoukl pýchou a pronesl: „Domnívám se, že se měl obrátit rovnou na naši smečku! Co od nás žádáš, pane?“

„Počkej,“ řekl Britt, „Chce je dát ostříhat.“

Larryho nadšení bleskurychle opadlo.

„Jo? Tak to si vybral tu správnou smečku, Britte. Zrovna jsem si vzpomněl, že mý kluci nemají momentálně čas. A jsou všecky strašně nemocný. Skvrnitej tyfus spojenej s kapavkou.“

„Tak ať na to zdechnou! A ty zmiz!“

Larry udělal dva kroky. Pak se vrátil. „O co jde, smím-li vědět?“

„Nesmíš. Táhni, šmejde!“

„Jedná se o nějakou akci v Evropě? Velkej boj?“

„Ne, nic takovýho. Vědeckej pokus...“

Larry se začal usmívat tak laskavě, že bylo hned jasné, že mu napadl nějaký podraz.

„Hele, Britte, svý lidi ti nepůjčím, ale mohl bych ti pomoct s tím stříháním, co říkáš? Mám o víkendu trochu čas. Když se dohodnem, udělají mý bojovníci hon na tvý kluky a koho chytí, toho ti předají čistě ostříhanýho, aby si s tím neměl tolik práce. Co ty na to?“

„Ty tví srabi si o nás ani neškrtnou!“ vybafl Britt, „Naopak, my pochytáme vás jako myši do drátěný pastičky! A co se stříhání týče, mám na to doma po babičce moc krásnej vercajk!“

„Vemte ho s sebou. Budem ho na vás potřebovat...“

„Enkro! Dovolíš, abysme si to rozdali? Taky za těch podmínek, jak říkal ten syčák?“

„Dovolím. S tím, že kluci, kteří to odnesou, nám pomůžou v tom pokusu.“

Náčelníci se chvíli přetlačovali očima.

„Je ti jasný, že v tom zůstane i jeden z nás?“ zeptal se Britt.

„Proto to dělám!“ odpověděl Larry.

Oba současně napřáhli ruce a stiskli si je.

„Připravte se na sobotu!“ řekl Britt, „Kdo se uleje, je srab!“

„Začnem hned v pátek při obědě,“ řekl Larry, „Hned jdu probudit ty svoje líný mrchy!“

Enkra jim oběma podal ruku. „Tak ahoj, kluci. A děkuju vám!“

„My tobě. Seš dobrej Vládce!“ řekl Larry.

„Fakt. Je s tebou sranda!“ dodal Britt.

„A ještě bude.“ řekl Enkra, když odjížděl.

Errata:

30.05.2021 11:44