Vítej, návštěvníku!

Komthur-maršál Černé Lilie Jackie Therlowe dostal zvadlo na potlach, který se měl konat ve skalách blízko legendárního Srubu pod Stříbrnou skalou. Na zvadle bylo připsáno rukou:

„Prosíme tě, aby ses najisto zúčastnil. Jedná se o velice důležité záležitosti celé Lilie. Frenn.“

Prohlížel zvadlo a uvažoval. Byla na něm kresba totemu, název tábořiště, hodina a datum, kdy bude zapálen slavnostní oheň. A poznámka, že za pořádkovou službu ručí osada Skaláků a jejich šerif Frenn Morris. Nebylo tam napsáno, která osada a proč oheň pořádá, ani žádná další informace. Jackie se zamyslel. Potom si opatrně zjistil, kdo další ještě takové zvadlo dostal. Zjistil, že nikdo.

Takže vzal telefon a zavolal do Sun City Frennovi. Očekával, že s tím budou potíže, ale Frenna zavolali téměř okamžitě.

„Co to má znamenat?“ ptal se Jackie, když se pozdravili, „To posíláš mně nebo celý smečce?“

„Tobě,“ řekl Frenn klidně, „A neposlal jsem ti to já, nýbrž všichni. Já se jenom starám o pořádek.“

„A program?“

„Diskuse mezi tebou a Zelenou Lilií.“

„O čem?“

„Nevím přesně, ale bude toho asi víc. Nejspíš taky o tom, jestli je Zelená Lilie nebo není. A jestli nadále bude, nebo bude zakázaná. A tak všelijak.“

„Tedy politické jednání!“

„Stoprocentně.“

„Proč to posílají mně a ne Enkrovi nebo Rogerovi?“

„Protože ti věří. A jsi Enkrův kamarád. Chtějí se s tebou poradit, jak jednat s Enkrou.“

„Takže očekávají, že to Enkrovi neřeknu.“

„Můžeš mu říct, co chceš. Ovšem když tam bude on, nebude to jednání tak klidné a věcné. A jestli tam bude i Roger, bude to krasořečnické cvičení a všelijaké nesmyslné osobní hádky a k ničemu se nedojde. Rozhodni si sám, co chceš.“

„Dobře. Můžu vzít někoho s sebou? Třeba Sentu?“

„Klidně. Můžeš si udělat, co chceš. Jsi snad dost chytrý, abys věděl, co máš dělat.“

Jackie to věděl. Při setkání s ostatními se zmínil, že v sobotu pojede na výlet se Sentou. Kluci mu dali pár velice účinných rad a popřáli mu to. Nedivili se, že ti dva chtějí jet někam sami.

Vyrazili v pátek odpoledne a na motorce. Než se setmělo, byli už na jihu, v Tigerstownu; tam nechali motorku v kůlně jednoho kamaráda a přespali na lehátku na terase, protože bylo vedro a ani koupání v řece nebylo mnoho platné. Ráno potom vzali koně a vyjeli ke Stříbrné skále.

Frenn je čekal u Srubu, který už dávno zabral a opravil. Radostně oba přivítal a vyrazil s nimi do skal na plac, kde se už sešli kamarádi. Senta se při vyprávění o včerejšku neopatrně prořekla, že spali v Tigeru, a Frenn se málem urazil, že měli přijet na plac už včera; bylo tam veselo a bylo to fajn. Jackie souhlasil, ale řekl, že chtěl prožít radši klidnou noc.

Cestou se Jackie vyptával, co se děje; Frenn odpověděl, že nic neví. Sám měl na starosti jenom organizaci a ne jednání samotné, navíc s některými věcmi tak docela přesně nesouhlasil.

„Ale kdo za ně bude jednat, to víš, ne?“

„Nevím. Je jich tam hodně.“

„Kolik?“

„Kolem tří stovek, ale všichni nejsou náčelníci. Ti, co jednat nebudou, jsou tam jenom jako čumilové.“

„A kolik je těch náčelníků?“

„Těžko říct. Některé z nich ani neznám. Poslyš, já opravdu nemůžu nic říct...“

„Nemůžeš nebo nechceš?“

„Nemůžu. Vyptával jsem se, ale nic z toho nevím.“

„Nic ti neřekli?“

„Naopak. Namluvili toho tolik, že mě z toho hlava brněla, ale každý povídá něco jiného.“

„Jak to teda sestaví dohromady?“

„Obávám se, že to bude tvůj úkol. Proto tě zvou.“

Tábor byl rozložen ve starém lomu, kde se kdysi těžil kámen na výstavbu Sun City. Zůstala po něm vylámaná stěna asi sto metrů vysoká, na jejímž vrcholku rostly pokroucené borovice a zamyšleně hleděly dolů do rokle, kde se chystal potlach. Prozatím se hosté ubytovávali a zařizovali si co nejpohodlnější příbytky. Frenn navrhl, aby se Jackie se Sentou usadili nahoře na kopci, kde táboří i on a jeho smečka. Byl to dobrý nápad, takže vylezli po kozí stezce až nahoru a tam si postavili přístřešek. Při tom se neustále zdravili se známými kamarády a seznamovali s neznámými, takže to trvalo malinko déle než obvykle.

Jackie zjistil, že jsou tu lidé všeho věku; většina patřila k dospívající mládeži, ale byli tu i dospělí, ba šediví starci. Všichni dohromady se počítali k trampům, jak bylo znát podle oblečení. Většina teď sice na sobě nic neměla, ale jejich bundy a klobouky byly rozvěšené všude po stromech a křoví.

„Máte to tady hezký, ale daleko od vody,“ prohlásil Jackie, když se rozbalil a obhlížel okolí.

„Za tímhle lomem je ještě jeden, s fantastickým jezírkem. Tam je voda tak čistá, že je vidět až na dno...“

Tomu Jackie nemohl odolat a hned se tam vydali. Pak se osvěžení vrátili a dali se pozvat na guláš, který tam někdo vařil. Potom, protože slunce stoupalo a ve skalách i čím dál víc pálilo, radši zalezli do stínu.

Kolem Jacka se shromáždili nejrůznější kamarádi a začali si s ním povídat o všem možném. Většinou se ho vyptávali na Enkru a ostatní; pronášeli lecjaké návrhy, které Jackie nejdříve bral jako legraci, asi ani nebyly jinak míněny; postupně se mu ale začínalo zdát, že jejich řeči jsou čím dál vážnější a nakonec si uvědomil, že jednání už možná začalo. A řekl to.

„Není důvodu, proč by nemohlo začít.“ řekl Frenn.

„Tak se do toho dáme!“ navrhl Jackie. Předtím jen tak ležel na trávě, teď si sedl a zkřížil nohy, jak se to činí při jednání. Ti ostatní si nedělali žádné starosti, zůstali sedět tak, jak se jim zrovna hodilo.

Jednání vedlo asi dvacet mužů a dvě ženy, ale tento počet nebyl trvalý a mohl se snadno měnit, někdo pořád odcházel a přicházel a další se zase vměšovali do hovoru se svými připomínkami. Byli různého věku a hovořili většinou starší, od dvaceti do třiceti, jeden dokonce po čtyřicítce. To Jacka udivovalo nejvíc, protože se domníval, že půjde o záležitosti dětí.

Taky to řekl: „Jestli chcete mluvit o klucích, co patří do Zelený Lilie, tak to můžete, já do toho jako komthur taky můžu kecat. Ale v záležitostech velkejch lidí nemám žádný práva...“

Odpověděl mu jeden z těch kluků: „To je právě to! U nás nejsou žádný omezení z důvodu rozdílnýho věku. Proto taky jsou s náma kamarádi, který sice už jsou starší, přesto nám pomáhají. A budou za nás jednat, když je to potřeba.“

„Dobře. Ale dohodneme se snad na tom, že to, co se dojedná, bude platit jenom pro kluky, co podléhají právu prince Enkry!“

„Jasně. Kvůli tomu jsme tady!“

Potom nastala kratší diskuse o termínech Zelená Lilie a strana Zelených. Nic takového totiž právně neexistovalo, trampové nebyli ani formálně nikde sdruženi a každá osada existovala více méně na svou pěst. Proto mnozí kamarádi obojí označení odmítali.

„No dobře,“ mávl rukou Jackie, „Jak se tedy chcete souhrnně označovat?“

Začali mezi sebou diskutovat. A jak se zdálo, nemohli dojít k žádnému uzávěru; Jackie trpělivě vyčkával, až se domluví.

Konečně jeden z mužů řekl: „Pokud se týče dospělých osad, je většina proti tomu, abysme se označovali jako nějaká strana. Ta strana Zelených existovala za války, když byla zapotřebí, nějakou organizaci jsme potřebovali. Jenomže teď je mír a my nepotřebujeme žádné pány ani žádnou organizaci. Strana Zelených, jak je známo, se po válce sama zrušila a rozpustila a byla by blbost ji znova obnovovat.

Ale co se týče kluků, mnozí kamarádi říkají, že by chtěli mít nějaké formální sdružení s pevnými pravidly. Nějaká skautská organizace být musí, a když to nebude Zelená Lilie, mohli by je shrábnout jiní. Takže souhlasíme s tím, aby je termín Zelená Lilie označoval.“

Jackie to vzal na vědomí. „Dobře. Jaká bude ta Zelená Lilie mít řídící orgány?“

„Jako všichni ostatní. Každá smečka má přece svého náčelníka. Ten podléhá šerifovi osady, ke které patří. Nebo, když nepatří nikam, nebude podléhat nikomu.“

„Dobře. A vyšší orgány? Měli byste mít někoho, kdo by vás zastupoval před všemi ostatními!“

„K čemu je to dobré?“

„My, jako Černá Lilie, máme radu dvanácti komthurů a velmistra, který je nejvyšším velitelem.“

„My nepotřebujeme komthury ani velmistra. Každý si umí poradit sám za sebe. A když neumí, stejně mu nějaký pán je k ničemu.“

„A když budete s někým jednat? Třeba s vládou?“

„Každý náčelník nebo šerif bude jednat sám.“

Jackie si povzdechl. „Když nebudete mít žádnou viditelnou hlavu, nebude se s váma nikdo bavit. Přesvědčovat každého náčelníka osobně není možný.“

„Musí to být možný. Jinak od nás nebude nikdo moci nic chtít. Myslím si, že když od nás vláda něco chce, je aspoň slušnost, aby nás požádala.“

„Kdybyste měli vlastního předáka, poskytla by mu vláda veškeré pocty jako našim předákům a formálně by ho žádala o souhlas vždy, když by se přijímalo nějaké důležité rozhodnutí...“

„Ale nám nezáleží na tom, aby nás někdo přijímal, hostil a na něco se nás vyptával! Klidně si dělejte, co je pro vás nejlepší; my se zařídíme podle toho, co bude vyhovovat zase nám!“

„Co tedy vlastně chcete?“

„Chceme vědět, jaké úmysly má princ Enkra a jeho vláda se Zelenou Lilií.“

„To je velice přímo položená otázka. Ale má odpověď bude ještě jasnější: Nevím.“

„Kolují všelijaké zvěsti. Jedna z nich říká, že Roger Monroes chce zlikvidovat všechny, kdo ho přímo nepodporují.“

„Nevím, zda to chce. Ale myslím, že to v žádném případě nesvede.“

„Roger je tvrdý. Když bude chtít, dokáže to, a ještě mnohem víc. Dokáže proti nám obrátit nenávist a hněv celého národa. Myslím, že má něco takového v úmyslu. Hledá nepřítele, a my pro něho máme obzvláštní přitažlivost.“

„Snad proto, že jste silní.“

„Uznávám, že máme hodně kamarádů. Ale nemáme jich tolik, aby se mohli vyrovnat Černé Lilii. Už proto, že nejsme tak bojovní.“

„Žádáš, aby naši bojovníci vynechali při nájezdech vaše smečky? Nechcete s námi vůbec bojovat?“

„Tos mi nerozuměl! Naopak, čím víc se bude bojovat, tím líp. Mám na mysli frontální útok; jiné prostředky než přímý boj! Vy máte moc a taky schopnost nás zlikvidovat, aniž bychom se mohli bránit. Chceme si být jistí, že ji nepoužijete. Nebo aspoň, co můžeme od vás čekat.“

Jackie Therlowe se zamračil. Podíval se po řadě všem do tváří, pak řekl: „Domníváš se, že jsme schopni být nečestní?“

„Ty ne. Proto jsme tě sem pozvali.“

„Tak kdo? Enkra?“

„Ještě nevíme, kolik toho zmůže princ.“

„Takže Roger!“

„Roger Monroes se vymyká našim představám o čestném jednání. Víme toho o něm dost, abychom mu nikdy a v ničem nevěřili. Nemám pochyb, že neubližuje svým kamarádům, jestli nějaké má. Ale my k nim bohužel nepatříme a jeho ujišťování má pro nás cenu písku hozeného do větru.“

„A přesto je Roger Monroes hlava rodu a lord kancléř. Budoucí ministerský předseda celé země!“

„O důvod víc, abychom mu nevěřili.“

„Kdyby se mělo stát to, čeho se bojíš, pak by to muselo nařídit víc lidí než sám Roger. Asi by se k tomu vyjádřila celá rada!“

„Víme. Jedním ze členů rady jsi ty. Druhý je Frenn. Vám věříme.“

„V každém případě myslím, že ani Roger nemůže zahájit akci proti vám jen tak z ničeho. Je důležité, abyste mu nezavdali žádnou příčinu!“

„Myslíš, že něco takového se stalo?“

„Nemyslím. Ale pokud se ptáte, potom jistě uvažujete o více možnostech. Je některá z nich také eventualita boje?“

Trampové se chvíli domlouvali mezi sebou.

„Jde nám o tohle,“ řekl pak jeden z nich, „Přijdou prázdniny. Naši kluci se jistě potkají s vašimi. A servou se mezi sebou jako psi. Možná vyhraje ten, možná onen. Vy jste možná lepší, ale ani my nejsme béčka. Svoje děti cvičíme, aby byly co nejlepší. Může se stát, že někdo bude porážku v takovém boji považovat za provokaci a akt zvůle a nepřátelství.“

„Nesmysl!“

„Rogerovi se hodí všecko.“

„Já nemyslím, že by vás Roger chtěl jen tak pro nic za nic zničit! V žádném případě. A moc bych se divil, kdyby se to stalo. Dokonce bych se postavil proti!“

„Dobře. Tvoje ujištění nám stačí.“

„Myslím, že by se tomu dalo odpomoci velice lehce. Myslím tím legalizaci Zelené Lilie. Jakmile by se ustavilo její velení, už by nebylo tak lehké proti ní cokoliv udělat.“

„My ale nepotřebujeme žádné velení!“

„Vy možná ne. Ale Zelená Lilie ano. Má svoje smečky s volenými náčelníky. Co kdyby se vytvořila nějaká náčelnická rada, která by si zvolila když ne nejvyššího náčelníka, tak alespoň mluvčí? Snad by se to dalo domluvit...“

Mezi trampy nastal trochu šum. Někteří byli pro, jiní proti; museli se nejdřív dohodnout. Jackie trpělivě vyčkával; jak viděl, většinu měli tentokrát ti, kteří s tím souhlasili. Především samotní náčelníci smeček.

A tak když měl možnost, Jackie dodal: „Navrhl bych vám něco: teď budou prázdniny. Ohlaste, že vy, jako Zelená Lilie, chcete ustanovit organizaci. Že proto vyzýváte všechny ostatní smečky Zelených, aby dokázaly, kdo je nejlepší. Ten ať potom zasedá v Nejvyšší radě. Myslím, že je to čestný návrh!“

„Boj mezi osadami?“ rozčílil se kdosi, „Copak nemáme dost jiných starostí?“

„Klukům v tom stejně nezabráníš!“ řekl jiný.

Ruch a šum mezi kluky ze smeček začal vzrůstat; někteří dokonce přivolávali další a šeptem jim něco vysvětlovali. Starší trampové se ohlíželi a usmívali se.

„Vypadá to, žes je pěkně popíchl,“ konstatoval někdo, „Teď se začnou dohadovat mezi sebou...“

„V pořádku,“ řekl další, „Aspoň nám dají pokoj! Teď naskáčou na kobyly a do září je neuvidíme. Vůbec mi to nebude vadit...“

Jeden kluk přiběhl k Jackovi. Mluvil dost vzrušeně, zakoktával se a pletl: „Poslouchej, on Enkra schválil nějaký znaky?“

„Jmenoval k tomu účelu královského heraldika.“

„Aha... a naše znaky taky?“

„Nevím, o co jde.“

„Osadní znaky! Domovenky a vlajky...“

„Myslím, že se započítávají mezi erby.“

„A... nešlo by... jako když máme svůj znak... aby nás vaši kluci nechali... když budeme bojovat mezi sebou?“

„Tak s tím nepočítej! To by si mohl vzpomenout kdekdo, že když má nějaký soukromý spory, máme ho nechat bejt. Naopak, kde na vás narazíme, tam vás budeme mlátit jako žito!“

Přiskočil další. „To se ještě uvidí! Dostanete na řepu, jestli se do nás budete montovat!“

„Já jsem pro,“ řekl Jackie, „Podle mýho to bude tak, že normální prázdninový hry budou probíhat jako jindy. Jestli si to vy chcete ještě zpestřit nějakýma vlastníma hrama, tak můžete, proti tomu nic nemáme!“

„Stačí, když budete respektovat naše smečky,“ řekl jeden ze starších, „Včetně jejich znaků!“

„Slibuji.“

„A souhlasíš s tím, aby byly naše smečky zřetelně označeny našimi symboly?“

„Jakými?“

„K našim symbolům patří woodcraft, zelená lilie, písmena T.O. s názvem osady. Požadujeme, aby tyto symboly byly chráněny před jinými organizacemi, které k nám nepatří!“

„Souhlasím.“

„Krom toho bude mít každá osada svůj znak, ale v tom zatím není žádný systém.“

„Nevadí. To se zavede dodatečně.“

Kluci se zase rozběhli, viditelně nadšení a plní chuti do prázdninových potyček. Ti starší byli taky spokojeni, že je budou mít z krku.

Jackie měl chvilku klid; náčelníci se museli nejdřív dohodnout, co dál. Šel se podívat, co dělá Senta a zjistil, že se dobře baví s nějakými kamarádkami. Vykoupal se a pak sháněl po něčem k snědku, ale Senta, jinak velmi ochotná, se na něj tvářila nepřívětivě; tak se rozhodl pomoci si sám a ochomejtal se okolo jednoho příjemně vonícího kotlíku tak dlouho, dokud ho nepozvali, aby se najedl s nimi.

Když se krmil, přišla si Senta s lžící. „Poslechni, jak to bude s holkama?“ zajímala se.

„Co s nima má bejt?“ zahučel plnou pusou.

„No, některý holky mají svoje osady...“

„Já jim to přeju...“

„Ale jestli mají mít taky svou organizaci, nebo by měly bejt zapojený do klukovský?“

„Zbláznily se všechny nebo jenom ty?“

„No, v některejch osadách holky neberou. Taky jsou dívčí osady, jako Amazonky nebo Toulavý Koťata. A já chci vědět, jestli budou podléhat klukům nebo ne!“

Jackie nejdřív spolkl, co žvýkal. Potom se dle svého názoru spravedlivě rozhořčil: „Koukni, jednou se dohodlo, že trampové nebudou mít vůbec žádnou organizaci, jenom jejich klukovský smečky. A ty se mě teď ptáš, jestli mají holky jejich organizaci podléhat. Nezbláznila ses náhodou? I s těma ostatníma?“

„Už ses mě jednou ptal. Já se taky ptám na holky, co patřej ke smečkám!“

„Do smeček legálně žádný holky nepatřej. To bys měla vědět! Ty taky nepatříš do naší smečky!“

„To u nás, u Černejch. Oni jsou Zelený!“

„A jaký je to u nich?“

„No – pokaždý jiný. Jenže, to je nespravedlivý, že by holky měly bejt něco míň jak kluci! Na tom jsme se shodly všecky!“

„Ty mě vážně štveš, Sento! Nech je, ať si to vyříděj sami mezi sebou! Nemontuj se jim to toho, to vůbec není naše věc!“

„Hm...“ řekla Senta a chvíli mlčela a jedla. Potom řekla jen tak mimochodem: „Pojedem na ten jejich oheň?“

„Jakej oheň?“

„Pozvaly nás kamarádky z osady Oregon. Bude to někdy na podzim. Pošlou mi zvadlo...“

„Myslíš, že budeme mít čas?“

„Já bych klidně jela...“

„Jestli ještě budou stát o to, abysme k nim přišli!“

„O to neměj péči. Ty holky, co jsem s nima mluvila, jsou hrozně fajn!“

„No, proč ne...“

Když se najedli a když se Jackie uložil do stínu a odpočíval, přišel za ním jeden ze starších vyjednávačů s nějakým papírem.

„Napsal jsem takový... no, jako provolání, nebo co. Rád bych, aby ses na to podíval.“

Jackie si ten papír přečetl.

„My, kamarádi a kamarádky, kteří jsme se ze svobodné vůle stali členy trampských osad, či se touláme jako samotáři, slavnostně prohlašujeme, že nechováme žádných nepřátelských úmyslů vůči Arminskému státu jako své vlasti, ani vůči siru Lerovi de Guyrlayowe, jejímu Vládci, ani Enkrovi, princi následníku trůnu, jakož i všem orgánům a organizacím tohoto státu. Kdo by nás ze zlé vůle chtěl podezřívat z čehokoliv nesprávného, je darebák a lhář a sleduje touto pomluvou svoje vlastní špinavé cíle. Chceme říct každému, kdo nás může slyšet:

Jsme lidé. Lidé se vším, co k tomu patří, chybami i přednostmi, s láskou i nenávistí. Nejsme lepší než jiní a nechceme být horší. Netoužíme po moci a bohatství. Víc než peníze a pocty je pro nás svoboda a přátelství, jasné slunce a modré nebe nad hlavou, suchá stezka a ruka podaná kamarádem ku pomoci. A stane-li se, že se obloha zatáhne, přijde zima a déšť a už se nedá pokračovat v cestě, zatneme zuby a jdeme s veselou dál. Kde vzplane náš oheň a zazní naše písně, je místo pro každého, kdo přijde v míru jako přítel. Nechceme nikoho ovládat a nikým si nedáme vládnout. Ctíme názor každého; kdo je moudřejší než my, tím si rádi dáme poradit. Ale hlouposti lidí, ať jsou jakkoliv vysoko postavení, se musíme smát. A chce-li někdo ublížit nám všem, nebo třeba jen jednomu z nás, postaví se proti němu každý, kdo půjde kolem. Nechceme být nikomu nepřáteli; ale nejsme zbabělí. Za minulé války jsme snad dost jasně ukázali každému, kdo chce vidět, že umíme bojovat; kosti našich kamarádů dodnes práchniví po celé zemi. Naší touhou je toulat se světem a poznávat jeho krásy, setkávat se s kamarády a bavit se po práci. Každého, s kým se potkáme na svých cestách, přijmeme vlídně jako kamaráda.

V čase, který nastává, chystají se naši mladší kamarádi, jak je zvykem, k různým hrám a bojům, ve kterých se upevňuje jejich zdravá schopnost žít a přežít v divočině. Souhlasíme s tím, neboť si vážíme tělesné zdatnosti, bystrosti, zdraví a síly; oceňujeme toho, kdo je lepší než druzí. Každý z nás přijme s vlídným pochopením jejich hry a podle svých možností jim pomůže; věříme, že stejně si budou počínat i všichni ostatní. Stejně tak, jako my ochotně pomůžeme každému, kdo bude naší pomoci potřebovat.

Až skončí doba volnosti a opět se sejdeme ve městech, přijde čas rozhodnout, kdo zvítězil a prokázal svoji schopnost být nejlepší a vést ostatní kamarády. Pak budou vyhlášeni vítězové a bude ustavena rada náčelníků smeček, která bude reprezentovat Zelenou Lilii před celým světem. Souhlasíme, aby tato rada byla mluvčím všech našich mladších kamarádů a vydávala jim rozkazy, budou-li ochotni ji poslouchat. Věříme, že to bude k užitku jim i celé zemi.

Přejeme všem kamarádům suchou stezku a modré nebe nad hlavou.“

Jackie vrátil papír. „Je to pěkný...“

„Myslím, že by to měli podepsat šerifové, kteří s tím souhlasí. Bylo by to něco jako naše provolání, nebo co...“

„Fajn. Já s tím souhlasím.“

Oba přešli ke stožáru, kde si pár kamarádů prohlíželo osadní kroniky, které sem jiní přinesli. Ochotně si pročítali provolání a ve velké většině souhlasili; jen jeden po přečtení mávl rukou:

„Mnoho slov!“

„Ty s tím nesouhlasíš?“ ptal se Jackie.

„Ale jo. Souhlasím. Ale je to hodně slov!“

Někteří šerifové se už radili se svými kamarády; potom přišli blíž a zapisovali názvy svých osad a svá jména.

Někdo začal hrát na kytaru píseň, kterou Jackie ještě neslyšel:

„Je poslední den měsíce Bouří,

kytaru vem, když srdce se souží,

na rukáv znak, že umíš jít a v přírodě žít.

Cestou tou, kde je plno krás

do lesů, kam vykročíš zas,

jak v pohádce tam budeš se mít, zase pár dnů.

Naše ahoj sílu má, ta nedá se vzít, touha má,

vzbudit starý totem je cílem mých cest

a vrátit mu čest...

Žene se mrak, déšť bije tvář,

na svůj kemp jen kousek to máš,

na pozdrav kolem všem stromům zamáváš.

Snad už víš, jak se dá žít,

dobře znáš, kde najdeš klid,

uprostřed snů je nejlepší rosu pít.

Vím, každý měsíc a rok co rok,

myšlenka woodcraftu vede náš krok,

po cestách tvejch dálky vpálej na boty cejch.

Je poslední den měsíce Bouří,

kytaru vem, když srdce se souží,

na rukáv znak, že umíš jít a v přírodě žít...“

Jackie seděl, mlčel, poslouchal a pozoroval, jak na listu papíru přibývá podpisů. V tu chvíli k němu přišli čtyři kluci asi tak jeho věku.

„Potřebovali bysme ti něco říct!“ řekl jeden, „Dohodnout se s tebou na něčem...“

„No, klidně,“ řekl Jackie a vstal, „O čem?“

„O válce!“ vyhrkl druhý.

„Chceme si to s váma zkrátka rozdat!“ řekl třetí a ten čtvrtý jenom kývl hlavou.

„Na to čekám od začátku, co jsem tady!“ rozesmál se Jackie a odešel s nimi mimo doslech. Usadili se do stínu a jeden řekl:

„Já jsem Morty z T.O. Athabaska. Kdybyste měli cestu kolem, tak my máme camp pod Orlíma horama, ale z druhý strany, od džungle.“

„Tam to znám. To je kraj Santanuevy.“

„Ale my mu nepodléháme! Jsme z Ironu, ale z tý druhý strany, Stepovy. Mohli byste přijet všichni, třeba některou sobotu...“

„Jenže až po prázdninách. Teď už nebudeme mít čas nikam jezdit. Ani to nebude možný...“

„Mohli bysme se někde sejít! Jasně, že o prázdninách nebudem sedět doma, ale třebas někde tady v okolí...“

„No počkej, Morty!“ řekl druhý, „To byste se v první řadě připletli do cesty nám! My plánujem na začátek prázdnin v každým případě Tigerstown a ty lesy za řekou směrem k horám...“

„Která jste osada?“

„Zlatá řeka z Kingtownu.“

„Vážně? Že tě neznám...“

„Já jsem z dělnický kolonky, na Nábřeží se moc neflákám. Ale našeho náčelníka jistě znáš – Šilhavýho Abrama...“

„Jo, toho znám. Proč tady není?“

„Jsem tady já, za něj. Budou zkoušky, Abram se chce dostat na gympl, tak musí šrotit.“

„Hm, dobře. Ale s váma bych vůbec nepočítal s nějakým bojem. Kdybysme se mermomocí chtěli najít, tak máme možnost ve městě!“

„Přes prázdniny budem někde tady v okolí. Asi za řeknou, na druhý straně. A když pojedete kolem, ne abyste nás minuli!“

„Dobře. Zapamatuju si tě!“

Třetí jen zakroutil hlavou a kývl na čtvrtého, který zatím moc nemluvil a jen se tvářil uctivě. Až když byl vybídnut, řekl:

„Já jsem ze severu... až z Onga-Orangu. Mohl bych taky... budete se s náma vůbec bavit?“

„Co by ne? Všichni mají stejný práva!“

„Jenže, my nejsme žádná slavná smečka! Patříme k T.O. Ptačí zátoka. Já jsem Scarlett.“

Nejen Jackie, i ostatní kluci se zasmáli.

„Ale to je dívčí jméno!“

„No... já mám holku. Scarlettu. Říkají mi tak podle ní. Ostatně, taky patří do smečky.“

„Jasně,“ zasmál se Morty, „Seveřanský zvyky!“

„No... kdybyste se náhodou dostali na sever a měli chvilku času... My bysme byli moc rádi...“

„Jestli se tam dostanem, určitě se stavíme!“ slíbil Jackie, „Už proto, že jsme vlastně tam na severu ještě nikdy nebyli...“

Ten poslední vyčkával, až se všichni dohodnou. Dával najevo, že je něco lepšího a že si počká.

„Jsem Fernando. Naše T.O. je Black Horse Pass z Údolí Ohně, ale já jsem čarodějem kmene Apačů, kterýmu patří celý kraj až po Sun City. Máme víc než sto bojovníků a kamarádů nespočetně...“

„Kdo je váš náčelník?“

„Sandy Cripp. Slyšels o něm?“

Jackie zaváhal. O Sandy Crippovi už slyšel; nepamatoval si, co to bylo, nejspíš nic lichotivého. Fernando, s dlouhými černými vlasy, péry v účesu a náhrdelníkem ze zubů a drápů, vypadal taky jako pěkný číslo.

„Sandy mi nařídil, abych s vámi docela určitě smluvil setkání. Žádný jako až pojedem kolem, ale vážně a závazně. Jsi přece náčelník smečky!“

Jackie zaváhal. Potom řekl: „Dobře. Přijedeme v každém případě na jih. Kdy a kde se chcete setkat?“

Fernando si podal svoji koženou brašnu a vylovil z ní kus kůže s nakreslenou mapou: „Tohle je naše území. Začíná u Sun City a táhne se po obou březích řeky až k Velkým peřejím. Ty peřeje jsou taky ještě naše, i když Vodáci si na ně dělají nárok. Ovšem Vodáky zpacifikujem, než přijedete. Je to dohodnutý. Potom to bude naše až nahoru... do těchto míst.“

Jackie pokrčil rameny a kývl hlavou.

„Budeme tam do poloviny července. Jestli v tý době překročíte naše hranice, poznáme to a pochytáme vás jako slepý myši. A potom se teda těšte!“

„To se spolehni, že přijdem! A vyhrožovat ti předem nebudem – za nás mluví činy!“

„V pořádku. Chceš tu mapu nebo si to budeš pamatovat?“

Jackie by si pamatoval, ale líbila se mu ta mapa. Byla krásně vymalovaná a v rohu ozdobená stylizovanou býčí hlavou se zkříženými šípy.

„Ukážu tu tvoji mapu kamarádům.“

Fernando mu ji podal. Rozhlédl se, jestli si ostatní všimli, jak se mu podařilo jednání; pak si ještě na něco vzpomněl.

„Poslechni, donesly se nám takový divný zvěsti. Nevěřil bych tomu, ale že se to kecá tady na jihu... prej se zas stříhá!“

„Že by?“

„V Sun City se srazily dvě smečky. Vaše, od Černý Lilie. Servali se, pochytali pár zajatců a v rámci mučení je ostříhali. Je to pravda?“

„Nevím. A když, tak co?“

Všichni čtyři se zatvářili pohoršeně. Fernando přímo vybuchl: „Tak co? Když se někdo dopustí něčeho nečestného, tak ty jako náčelník a komthur k tomu nic neřekneš? Kdo mlčí, ten souhlasí! Ty snad s tím chceš taky souhlasit?“

„Zatím o tom případu nevím nic, jenom to, cos mi sám řekl. Nemluvil jsem s nimi, neslyšel jsem to, neznám okolnosti. Nemůžu nikoho soudit.“

„Mám tady koně. Jednoho ti půjčím. Kdybysme vyjeli teď, dojedem do Sun City v noci nebo ráno a můžem to tam hned vyřídit. Sehnal bych svý bojovníky, dokázali bysme to...“

„V žádným případě!“ zamával Jackie rukama, „Ostatně, jsem pozvanej na oheň. To bych nestihl.“

„Ohňů bude ještě moc. Ale potrestat zrádce, kteří porušili zákony cti, to se ti nepodaří!“

„Počkej, Fernando. Zákony cti a tak dál, to je moc řečí najednou. Kdo ví, jak to bylo. Já bych s tím tak nespěchal!“

Fernando zablýskal očima. „Dobře, když nechceš konat svoji povinnost, jsme tady my! Známe zákony a věříme v jejich platnost. A dokážeme zjednat průchod spravedlnosti!“

„Co chcete proboha dělat?“ smál se Jackie.

„Je-li pravda, co se stalo, potom jim vyhlásíme válku a ztrestáme je, jak si zaslouží!“

„A zabereme jejich území!“ dodal Morty.

„Když si neumějí vládnout sami, budeme jim muset vládnout my!“ rozhodl Fernando, „Jsme silní a máme pravdu! Kdo by nám odolal?“

„Teda Fernando, tebe docela určitě navštívíme o těch prázdninách!“ smál se Jackie teď už bez ostychu, „Se smečkou jako je vaše bysme si moc rádi popovídali...“

„Budeme vás čekat!“

„A při té příležitosti přemůžete a zapojíte ještě dalších pár smeček,“ řekl Morty, „Nešilháš po Santanuevově kmenovým svazu?“

Čaroděj zprudka mávl rukou. „Kdo ví, co nám přinese osud? Ruka Velikého Ducha nás může pozvednout i srazit do prachu. Ale zatím jsou nebesa otevřena a my půjdeme dál, dokud nenarazíme na sílu větší než je síla naše...“

„Nebo na princovu tvrdou pěst!“ řekl Scarlett.

Fernando vyskočil na nohy a rozkřikl se: „Ať mě slyší země a nebe a voda a vzduch a posvátný oheň! My Apačové se nebojíme nikoho a ničeho; jsme rozhodnuti postavit se i peklu! Ať Veliký Duch rozhodne, kdo má pravdu! Slunce, které je naším otcem, uvidí naši krev nebo naše vítězství!“

„Jako čaroděj seš bezva,“ řekl Jackie uznale, „Tvůj náčelník ví, co si pověsil na krk. Ale už toho nech, Fernando, nemáš tady to správný publikum. Jestli takhle mluvíš k těm svým Apačům, ani se nedivím, že ti to žerou...“

Fernando si zase sedl a tvářil se uraženě. „Uvidíme, co bude!“

Přiběhl nějaký kluk. „Začíná se házet oštěpem!“ oznamoval, „Chtěli jste to někdo zkusit?“

„Jdem,“ rozhodl Jackie, „Potřebuju placku.“

„Chystáš se tapetovat?“ vyškleboval se Morty.

Jackie s ním nediskutoval. Zapojil se skoro do všech soutěží a i když nic nevyhrál, pobavil se dobře. Ačkoliv to nedal najevo, všímal si víc než jiných Fernandových Apačů. Byli ve všem vpředu; sám Fernando vyhrál soutěž v hodu nožem a v běhu se svázanýma nohama. Tvrdil, že už vyhrál i soutěž v plavání s rukama a nohama spoutanýma, což je soutěž jenom pro hrdiny, neboť se mohou snadno utopit. Nakonec se Jackovi podařilo obsadit druhé místo ve střelbě z pistole a trochu zachránit čest svou i smečky.

Když pak nadešel večer a byl zapálen oheň, bylo přečteno provolání a náčelníci i šerifové osad, kteří je schválili, s ním veřejně vyhlásili souhlas. Text i s podpisy potom Frenn předal Jackovi a požádal ho, aby je předložil Enkrovi.

Potom nastala zábava a trvala dlouho do noci. A nad džunglí zářily oslnivé stříbrné hvězdy a noční šelmy zpívaly s kytarami.

Roger Monroes, když se dozvěděl, co se stalo, zuřil. S Jackem bylo zbytečné diskutovat, přiletěl tedy na Enkru.

„Je mi úplně jasný, jak to ti podrazáci vymysleli! Zacítili příznivej vítr a aby měli podporu, oblafli komthura Therlowa! To věřím, to by se jim líbilo! Teď jim nahrává kromě Frenna i Jackie a ti dva už něco zmůžou! Ti říkám, zaraz je včas, nebo to zle dopadne!“

„Ale proč? Četl jsem to jejich provolání. Docela správný! A vůbec, já trampy znám a jsou mi sympatický...“

„Takže tebe už taky dostali, jo? A všim sis, co chtějí? Úplný zrovnoprávnění svý Zelený Lilie s naší Černou! Chtějí na tom být stejně jako my, snad se i podílet na vládě!“

„Pokud vím, sám jsi jim to nabízel.“

„Nabízel, o to nejde. Ale nemyslel jsem to v žádným případě takhle! Víš, co z toho vzejde?“

„Vím. Nový schopný a výkonný spojenec.“

„Nebo taky soupeř! Kromě toho, nebudou jediní. Víš snad, co se děje v zemi, ne?“

„Nevím, o co ti konkrétně jde.“

„Že se chce ustanovit Červená Lilie taky ne?“

„Proč by nemohla? Jestli mají dost lidí...“

„Lidí mají až dost, naštěstí jejich předáci jsou naprosto neschopní. Ale když se najde někdo, kdo je dá dohromady...“

„Taky se nezblázníme. Nic nedokážou...“

„Červená Lilie měla vždycky spoustu členstva, snad nejvíc v zemi. Kdyby ti jejich náčelníci byli jen trochu chytřejší, musejí nás přemoct levou zadní! A od tý doby jim ještě přibylo přívrženců! Enkro, nehraj si s tím!“

„Strach a peníze jsem nikdy neměl!“

„Dobře. Když si to představuješ takhle, pak já už neberu vůbec za nic odpovědnost!“

„Koukni, Rogere: jestli chtějí, ať si založí třeba Bílou a Modrou Lilii. Já vím, to jsou nepřátelé; ale dodneska se o bojích mezi liliemi točí filmy a děti si na to hrají. Třeba se někdo najde, s kým bychom bojovali...“

„Ještě řekni, že chceš povolit Ku-Klux-Klan a fašistickou stranu!“

„Ku-Klux-Klan už dávno existuje a fašistických stran dokonce několik. Bez schválení a za pronásledování, ale žijou a docela dobře prosperujou. Můžeme je klidně pronásledovat dál, myslím, že se jim to ještě líbí...“

„Neuvažuješ vůbec jako státník!“

„Máš pravdu. Uvažuju jako bojovník, kterej si chce v létě pořádně protáhnout kostru. A co chceš ty?“

Nedomluvili se. Zato agitátoři konkurence nezaspali; asi po týdnu od zveřejnění provolání Zelené Lilie se konal přípravný sjezd pro založení Lilie Červené. Že však čas letěl rychleji než záměry organizátorů, bylo rozhodnuto zatím vytvářet ideologické předpoklady a se založením organizace počkat až po prázdninách.

Ale pospíšil si někdo jiný. Pobledlý, vytřeštěný mládeneček jménem Martin Bergmann, student železniční průmyslovky, laický člen náboženského bratrstva, vytvořil z několika kamarádů zcela novou organizaci, Žlutou Lilii. Původně měla být zlatá, avšak zlatá barva je příliš drahá, takže se přešlo na dostupnější a levnější. Vzápětí se objevily symboly této organizace: žlutá lilie s červeným křížem uprostřed. Ne osmihrotým křížem Templářů, ale rovným, jaký používá církev; církev také uvítala novou skupinu požehnáním i podporou. Zbožnost v Arminu valem upadala, neboť v nejvyšších špičkách země měla špatný příklad a bylo nutno s tím něco udělat.

Bratr Martin, který se povýšil na kazatele a laického biskupa, byl rozhodnut udělat všechno, na co přijde.

Errata:

30.05.2021 11:44