Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Děti se obvykle nejvíc těší na poslední den školy; zvlášť, když jsou to děti chytré, které se vysvědčení nemusí obávat. Arminské děti jsou většinou chytré dost a pokud ne, snaží se to utajit, takže šly do konce roku s optimismem a tváří nadšenou.

Už před posledním dnem se rozšířily podivné, znepokojivé zvěsti. Ti rozumnější je považovali za šeptandu, ale všichni samozřejmě začali hned rozkecávat dál. Mluvilo se o podivných a nebezpečných záměrech velitelů, přepadání nepřátel po celém světě, trestných výpravách do nepřátelských zemí a zohavování jejich obyvatel. Zkrátka, nikdo nic nevěděl, ale všichni toho měli plnou hlavu.

Poslední den se obvykle každý vyzdobí, jak se sluší. Kdo patří k Lilii, má samozřejmě uniformu a k ní to nejlepší, co může; ti zbývající alespoň nádherné válečné obleky, většinou z kůže zdobené pásky z barevných perliček, vyšíváním, kovovými cetkami. V pyšných účesech vějíře per, na opascích nejrůznější typy zbraní, povětšinou chladných. Ani slečny nezůstávají pozadu, i když jejich oděvy mají většinou poněkud méně bojový ráz; ale tu a tam se najde dívka, která nosí na vestě nebo u pasu pochvu s vrhací dýkou a na zápěstí řetízek se svařenými břitvami.

Enkra, Jackie, Kurt a Sonny přišli do školy ve slavnostních černých uniformách Lilie, vylepšených navíc brigadýrkami. Vynašel to Jackie a sehnal Kurt, který cosi podobného nosil ve Francii. Povolené to nebylo, ani k ničemu dobré, neboť podobná čepice při jízdě na koni na hlavě nedrží, do kapsy se strčit nedá a vůbec všeobecně překáží; ale bylo to něco nového, tak všichni zírali, až jim blikaly kontrolky. Počítalo se s tím, že vyšší důstojníci se co nevidět zařídí obdobně.

Program ve škole nebyl dlouhý. Třídní učitel pronesl slavnostní poděkování za píli a zájem, přijal kytici od děvčat a poděkování od náčelníka třídy (pořád ještě starého Franka Canonna), potom rozdělil vysvědčení. Enkra mu věnoval jediný pohled, kterým se ujistil, že žádný z učitelů se neodvážil dát mu něco jiného než jedničku. I ostatní tři byli univerzálové a dopadli stejně.

O spravedlivém hodnocení jejich znalostí se možná dá trošičku pochybovat; někteří čas od času svých schopností mírně zneužívají. Je znám případ Rogera Monroese, který v písemce termín „v inkarnaci ryby Matsya“ přeložil jako „v přestrojení za vánočního kapra“ a prošlo mu to. Enkra takové vtipy nedělal, ale nebylo pochybností, že by mu prošlo daleko víc.

Potom nastala krátká přestávka, během níž se všichni navzájem pochlubili svými vysvědčeními. Po ní se sešli v devítkách všichni učitelé, kteří tam kdy učili a vzájemně se loučili. Zatím to bylo ještě veselé loučení, neboť mladí netrpěli žádnou nostalgií a staří zase věděli příliš mnoho, než aby je zdržovali. Přijdou další setkání, na nichž se bude uvažovat jinak.

Ale i tak, Enkra a ti druzí zůstali ve škole o hodinu déle než ostatní. Mezitím všichni vypadli ven na ulici, oslavovali konec školy a město vřelo. Ti nejpředvídavější čekali venku před školou na Enkru a hned zaútočili:

„Tak co, jak ses rozhodl?“

„Co teda chystáš na prázdniny?“

„Kam pojedem? Do Anglie, do Ameriky?“

„Do Austrálie! Chytat klokany!“

„Ne, podíváme se do Číny! Tam je to prej ostrý!“

„Do Japonska! Já si chci koupit novou Hondu!“

Enkra neříkal nic. Jen se usmíval.

„Tak už mluv! Už nám to konečně řekni!“

„Povídá se, že chceš na prázdniny zrušit zákony! Je to pravda?“

„Hele, vážně se bude moct stříhat?“

„Když jo, tak je jasný, že se půjde do světa! Tak už konečně řekni, kam to bude!“

Enkra opět neřekl nic, ale Kurt Diettermann už nevydržel: „Ne, nepůjde se do světa!“

„A koho bysme stříhali, když budem doma?“

Hluk se změnil ve vřavu; od Nábřeží se sem hrnuli další a každý se stavěl do cesty. Enkra zaváhal; rozhlédl se a zjistil, že jsou nedaleko staré Baarfeltovy katedrály. Zamířil tam a oni mu přece jen udělali místo.

K hlavnímu portálu katedrály vede široké schodiště; po stranách je chráněno mramorovými pilíři, připomínajícími starořímská rostra, řečniště, z nichž mluvili k davu senátoři a tribunové. Na jedno rostrum teď vyskočil Enkra a s ním jeho důstojníci, kteří se postavili za jeho záda. Pořád ještě měli ty černé uniformy.

Enkra se rozhlédl. Pod jeho pohledem všichni, kdo se narvali pod schodiště, postupně umlkli.

„Rozhodl jsem se,“ řekl Enkra zvučným hlasem, ale oni by ho byli slyšeli, i kdyby šeptal. Snad i ptáci v korunách stromů v parčíku přestali na chvíli štěbetat.

„Před rokem mě Chris Everett ve Francii vyzval. Nezapomněl jsem na to; taky jsem mu řekl, že si budu pamatovat jeho výzvu. Myslím, že všichni víte o co šlo, ale řeknu to ještě jednou pro případ, že by někdo zapochyboval. Chris Everett, kterému jsem vytýkal, že si dal udělat starý válečný účes, navrhl, že bude přepadat moje poddané a stříhat je dle svého názoru. Já je můžu získat zpět jen tím, že zruším jeho účes a zavedu nějaký jiný. Je to v podstatě zákeřné, ježto jediná možnost zrušit jeho účes je zbavit srsti vůbec, ale byl to jeho nápad a já oceňuji, že byl první, kdo se odvážil říct to veřejně a vyzvat mne.

Teď to přijímám. A víc než to: dávám všem možnost, aby zahájili podobnou hru. Kdo dokáže druhého přemoci, smí ho ostříhat, jak sám uzná za vhodné a dobré. Co si o něm bude myslet poražený a celé okolí, to je další věc; ale před zákonem je bez viny.

Já sám opustím město a odejdu. Kam, to zatím nikomu neřeknu. Se svojí smečkou zahájím boj; půjdu zemí a koho porazím, toho začlením mezi svoje bojovníky. Nežádám od nikoho, aby se mi dobrovolně podrobil. Bylo by to od něho zbabělé a podlé, protože každý má právo nejen mít vlastní názor, ale i stát za ním, dokonce se zbraní v ruce, proti svému pánu. Teprve až si dobudu tuto zemi, budu mít právo jí vládnout. A každého, koho porazím, ostříhám! Náčelníky dokonce vlastnoručně. Je-li někdo tak zbabělý, že se bojí se mnou bojovat, může se ostříhat sám. Jinak podlehne mé ruce a skloní svou pyšnou hlavu do prachu, až se spolu setkáme!

Chce-li někdo říct, že to není čestné, že se dopouštím křivdy, má pravdu. Skutečně to není čestné a já se skutečně dopouštím křivdy. Ale jsem princ, Vládce země; moje křivdy jsou tak veliké jako moje moc! Vládce není povinen být spravedlivý, neboť stojí nad spravedlností i nad zákonem! Jsem diktátor, jsem tyran. Proto vás chci porazit a srazit do prachu, abyste se plazili u mých nohou. Když to nedokážu, pak nemám právo vládnout. Když se mi to podaří, nebudu mít už víckrát důvod vás dusit. Protože i ten nejhorší tyran vítězí nad každým jen jednou.

A teď jděte a řekněte to všem, kteří to nevědí! Protože zítra za úsvitu začne boj!“

Stáli a zírali k němu nahoru. Viděl jejich tváře a viděl na nich účinek svých slov. Většinou byli ohromeni a zděšeni, neuměli si vysvětlit ani slova, ani jejich důsledek. Jenom tak stáli a zírali.

Až někdo se zeptal – jediným slovem: „Proč?“

Vzápětí to opakovalo tisíc úst.

Enkra zaváhal. Chvíli čekal, ale když se ptali znovu a znovu, zvedl ruku, aby je utišil.

„Profesor Ezra Wallis, přítel koruny, muž moudrý a zasloužilý, vynalezl v poslední době nový stroj. Tím strojem bude vyučovat všechny lidi vědeckým programům, které nahradí univerzální vzdělání, jež někteří z nás mají. Avšak při aplikaci je třeba, aby kůže na hlavě, kam se přiloží elektrody na přenos biotoků, byla oholena. Proto v nejbližší době bude ostříhán každý, kdo tím má procházet. Ode mne až po posledního kluka a holku v zemi. Nevím, jak rychle to bude probíhat, ale děláme všechno pro to, aby se to rozšířilo co nejrychleji.“

To bylo ještě překvapivější než předešlá řeč. Ale tentokrát už se nikdo na nic nezeptal. Enkra chvíli váhal, potom řekl:

„Možná od příštího roku už nebude škola organizována tak, jako dosud. Třeba to bude docela jiný systém vzdělávání; to ještě neví ani doktor Wallis, natož abych to věděl já. Ale vím, že tohle jsou možná poslední prázdniny v Arminu.“

Nastal šum; kluci koukali jeden po druhém a nechápali. Pomalu jim ale začalo docházet ledacos, co v poslední době zmateně zaslechli. Třeba o tom, co se stalo v Sun City, o ostříhaných zajatcích, o pomluvách, o princových cestách do různých středisek v zemi a vyjednáváních komthurů.

„A to bude bojovat každej? I Santanuevové, i kluci z jihu?“

„Celá země.“

„A holky?“ zeptal se někdo, kdo tu měl dívku a eminentně ho zajímalo, jak bude v budoucnu vypadat.

„Asi je nevynecháme. Do školy budou chodit jako kluci...“

Teď se rozšumělo celé shromáždění. A Enkra, stojící nad jejich hlavami jako socha nesmiřitelného Osudu, pravil:

„Tak, to je všecko. Už jděte! Zítra to začne; chtěli jste něco parádního, tak to máte. Přeju vám, abyste se dobře pobavili...“

Seskočil na zem a odcházel. Nikdo ho nezdržoval; slyšeli od něho všechno, teď si to chtěli v klidu rozříkat mezi sebou. Enkra a ostatní prošli davem a chystali se rozejít.

„Vypadá to, že to přijali klidně.“ soudil Kurt.

„Doufám, že ne!“ lekl se Enkra, „Zatím to asi ještě úplně nepochopili. Ale až jim to dojde...“

„Třeba se budeme muset z města probíjet!“ smál se Jackie.

„Já se už těším, ani nevíte jak!“ Sonny začal procvičovat prsty rukou a svíral je k úderům, „Jestli mě někdo napadne...“

„Zatím to nevypadá,“ pokrčil Enkra rameny, „Uděláme to, jak jsme se dohodli. Schystáme se a vyrazíme. Půjde to, Jacku?“

„Jasně. Ballambwi už tam určitě je...“

Rozešli se. Enkra zamířil do zámku.

Kluci na ulici se dohadovali dost dlouho. Až nějaký hlas začal opatrně popichovat:

„To si přeci nemusíme dát líbit! Když se nás nezastane princ, jsou tu ještě jiní...“

„Kdo třeba?“ zeptal se někdo, když už to trvalo dlouho a začali být nalomení.

„Roger Monroes!“

„To je fakt! Roger nebyl s ostatníma! Třeba nesouhlasí s těma Enkrovejma nápadama!“

Tak se mluvilo dál a postupně začaly řeči nabývat správného směru. Tak se všichni vydali k paláci Monroesů, zjistit co a jak. V paláci je přijal nějaký sluha a připustil, že lord Roger je přítomen. A ochoten přijmout kamarády.

Když vešli, dost se zarazili, neboť Roger se právě oddával pití čaje. Měl oblečeno japonské kimono, čaj kouřil z kameninových šálků a obsluhovala ho drobná Japonečka s tváří jako malovaný porcelán, jeho nejnovější milenka. Navzdory jeho vkusu nebyla hloupá, nýbrž nerozuměla ani slovo arminsky, což vyšlo nastejno. Původně ji sem poslal jeden z japonských odborníků na elektroniku k vyškolení, neboť bystře vytušil, že je toho třeba; ale Rogerovi se zalíbila a rozhodl se ji školit v jiných hrách.

Když tedy vstoupili a spatřili pána v kimonu, ve strnulé póze daimjóa, se šálkem v ruce a tou fantastickou panenkou po boku, zarazili se a žasli. Roger je vlídně přivítal:

„Šťastný je ten, koho navštěvují přátelé! Co příjemného vás přimělo přijít ochutnat můj čaj a přátelsky porozprávět?“

„Nepřišli jsme se bavit o čaji,“ odsekl ten nejodvážnější, „Přišli jsme tě žádat o ochranu a pomoc, protože ten, komu byla svěřena vláda, ji zneužil a porušil naše vznešené zákony!“

Roger jim přesto pokynul, aby si sedli. Učinili tak, Rogerovi se nedalo odporovat; čtyři či pět vyšších náčelníků usedlo vedle něho a dívka Keiko jim okamžitě podala šálky, jako by je už měla připravené. Ostatní si sedli na zem a čekali, co bude.

„Mluvte, přátelé – na co si stěžujete?“

„Víš, co vymyslel Enkra na prázdniny?“

„Nevím. Zřejmě nepovažoval za potřebné se se mnou o tom radit. Ale jistě je to správné.“

„Není to správné! Řekl, že dovolí jakékoliv stříhání! A nejen nepřátel, i mezi smečkami! To je porušení zákona!“

„Pán Nebe a Země má právo porušit zákon,“ odpovídal vlídně Roger, napil se čaje a postavil šálek na stoleček. Všechny jeho pohyby byly elegantní a plavné, z tváře mu nemizel úsměv.

„Má právo dovolit svým pacholkům, aby nás tak pro nic za nic zohavili?“

„Udal nějaký důvod?“

„Mluvil cosi o nějakém doktoru Wallisovi a jeho vyučovacím stroji. Ten stroj prý nahrazuje univerzální vzdělání, ale je na to zapotřebí se ostříhat. Je to pravda?“

„Ano, je.“

„Dobře, tak ať se ostříhají ti, co to potřebujou! Co nemají univerzálku, všelijaký pochybný cizinci a přivandrovalci, co se přidali cestou! Já jsem šlechtic a vzdělání jsem získal po rodičích, nepotřebuju další programy, o kterejch mluví princ! Proč bych měl strpět takovou potupu?“

„Počkej,“ řekl Roger mírně, „Enkra nařídil všem bojovníkům, aby se dali ostříhat?“

„Ne. Ale dovolil, aby se stříhali vzájemně! To je jasně totéž!“

„A dovolil, aby se ten, kdo s tím nesouhlasí, odpovídajícím způsobem bránil?“

„Samozřejmě! Nejen dovolil, přímo nás vyzval!“

„Tak je to v pořádku. Braňte se!“

Kluci si vyměnili zmatené pohledy.

„Ale... k tomu bysme se museli spojit!“

„Spojte se.“

„A potřebovali bysme vůdce!“

„Zvolte si ho.“

Opět rychlá výměna pohledů mezi náčelníky.

„Co budeš dělat ty, Rogere?“

Roger natáhl ruku a přitáhl k sobě Japonku. Něžně ji políbil na tvář a pak hladil po hlavě, jak se hladí dobře vychovaný pes.

„Myslím, že tady o prázdninách vůbec nebudu. Vyrazím možná se svojí dívkou někam do světa... nemám rád zmatky a potíže, a vůbec hádky a tak. Budu odpočívat.“

Těm bystřejším to bylo jasné už dávno. Takže nejodvážnější z nich řekl:

„Chceme tě požádat, abys nás vedl! Aby ses zastal našich starobylých práv a pomohl nám přesvědčit prince mocí, že se zmýlil, že jeho rozkaz je nezákonný! Přemůžeme ho, zajmeme a přinutíme, aby dodržoval staré zvyklosti!“

„Dodržovat zákony a zvyklosti je ušlechtilé a správné. Avšak uvědomujete si, že v tom případě budeme stát proti druhé polovině Arminu, která mu zůstane věrná?“

„Nebojíme se války! Těšíme se na ni!“ kluci vyskakovali na nohy a začínali křičet.

Tak Roger vstal. Vydal tichý japonský rozkaz a dívka Keiko mu přinesla samurajský meč. Roger si jej zasunul za pás, založil ruce na prsou a postoupil proti ostatním.

„Přijímám úkol, který jste mi dali. A zároveň věřím, že budete poctivě a věrně plnit každý můj příkaz, který vám vydám!“ Rázem zmizela jeho lenivost a blahosklonnost; teď jeho hlas řinčel ocelí a pohled nestrpěl odpor.

„Slibujeme!“ vykřikl někdo a po něm ostatní.

„Vydávám tedy první rozkaz: jděte do města a zjistěte, s kým můžeme počítat. Věrné sezvěte na zítřek sem do paláce. Domluvíme se na dalším postupu. Vyčkáme, co učiní princ; ale zaútočí-li na nás, potom od nás nesmí očekávat slepou oddanost!“

Vyčkal, až všichni vyšli ven. Usedl na podušky, dal si nalít nový čaj a tázal se: „Dokázala bys mi učesat samurajský copánek?“

„Zajisté, můj pane!“ uklonila se Keiko.

„Hm... dobrá. Až bude čas, řeknu ti.“

Enkra přiběhl do paláce. Šel za sirem Lerou, ale sekretářka ho požádala, aby teď vládce nerušil, že má důležité jednání. Takže seběhl do svého bytu, pochlubil se vysvědčením a dal se do práce. Svlékl a uložil uniformu a vše ostatní, co nepotřeboval, sbalil si tornu a odběhl do stáje. Tam jej očekával jeho černý hřebec Šanki, nádherné tříleté zvíře reortského chovu. Enkra si ho sám vychovával a cvičil a nyní ho chtěl vzít na první výpravu. Šanki byl trochu neklidný; neznal to v císařských stájích, Enkra ho většinou držel na pastvinách. Když však zaslechl hlas pána, radostně zaržál a začal sebou cloumat, že málem rozbořil maštal. Enkra ho popleskával a uklidňoval, pak vzal kartáč a začal ho hřebelcovat. Tiše si s ním při tom povídal, jak mívají kluci ve zvyku; koně mají rádi, když s nimi pán hovoří. Taky zazpíval arabsky Súru rychlých koní z Koránu, neboť to přináší štěstí.

Šanki na okamžik natočil slechy a ohlédl se; taky Enkra se podíval ke dveřím o chvíli dřív, než do nich vstoupil nějaký muž. Podle bílých vlasů a vznešeného držení těla poznal Vládce.

„Otče...“ řekl trochu překvapeně.

„Nenech se rušit,“ řekl sir Lera, „Napadlo mě, že budeš tady. Chystáš se vyjet?“

„Dneska večer.“

„Hm... popíchl jsi to pěkně. Už jsem dostal hlášení...“

„Zlobíš se?“

„Ne. Klidně pokračuj.“

Sir Lera si všiml, že hřebec Šanki se pokusil kousnout Enkru do ucha, ale ten rychle uhnul a zuby cvakly naprázdno. Zřejmě dával nenásilně najevo, že by uvítal pokračování v čištění. Žvanit se bude moci potom.

„Je to pacholek,“ pleskl Enkra koně, „Je netrpělivý. Asi tuší, co ho čeká...“

„Ostříháš mu hřívu?“

Enkra se zasmál. Vládce málokdy udělal vtip.

„Krásný kůň. Díval jsem se včera, když jsi ho sem přivedl. Taky jsi ho dobře vycvičil.“

Enkra byl chválou potěšen; sir Lera přistoupil blíž a pohladil Šankiho po nozdrách. Vyznal se v koních stejně jako ostatní Armini a princ to dobře věděl. Šanki ho kupodivu nekousl.

„Druhýho mám na chatě u Jacka,“ vysvětloval Enkra, „Všechno je tam připraveno. Jenom jsem se chtěl stavit s vysvědčením...“

„Nedělej si násilí. Vím, jak to dopadlo. Ani se nemusím ptát.“

„Uvažoval jsem, jestli by mi dali vyznamenání, i kdybych tam vůbec nechodil.“

Sir Lera se zasmál. „Za rok budeš mít možná větší konkurenci. Wallis poslal další protokoly ze zkoušek. Ta jeho nová mašina šlape líp než bývalá. Zkrátka, lepší elektronika...“

„No – to jsem taky říkal!“

„Někdo z jeho kluků vynalezl mnohem jednodušší způsob zapojení. Představ si, stačilo jenom pustit mu záznam o funkci stroje a přišel na to...“

„Myslím, že zlepšení bude ještě víc. Až se zamyslí víc lidí...“

„Když jsem byl mladý, zajímal jsem se o počítačovou techniku. S potěšením sleduji, že máš dobrou intuici na takové věci. Vědomosti zatím nejsou valné, ale co znáš, umíš používat...“

Enkra se ohlédl a zasmál. „Kluci ve městě si myslí něco jinýho!“

„Jsem rád, že se ti podařilo je trochu rozhýbat. Dobře se bavím. Jen tak pokračuj...“

„Budu se snažit!“

„A dávej pozor. Já na jejich místě bych zaútočil ještě dneska!“

„Proto hodlám zmizet, jen co se setmí.“

„Co chcete podnikat? Neboj, nevykecám to...“

„Ještě nevím přesně. Večer vyjedeme z města do džungle a pojedem, až kam budeme moct. Potom budeme zdrhat na jih; asi nás budou honit. Tam v horách se zorganizujeme a vyrazíme do boje proti jednotlivým smečkám. Přemůžem je, zapojíme a potáhneme s nimi na sever. Možná až do moře...“

„Kompletní boj všech proti všem?“

„Kluci už to dávno žádají! Všichni se těší víc než na vánoční stromeček!“

„Já je chápu. Taky bych se těšil... kdybych byl mladý jako ty, jel bych s tebou!“

„Bude to paráda – spolehni se!“

Vládce sledoval, jak Enkra čistí koně. „Kdo povede konkurenci?“

„Počítám, že ukecají Rogera.“

„Slíbil ti to?“

„Ne. Ale nesouhlasí se mnou.“

„Doopravdy nesouhlasí?“

„Doopravdy. Ne, že by mu vadilo stříhání, ale nechce, aby každý měl univerzálku. Nechce, aby všichni dostali stejnou šanci.“

„Už před mnoha lety jsem dal příkaz nějak nahradit univerzální vzdělání. Myslím, že to bude užitečné, přes všechny výhrady!“

„Já si to myslím taky!“

„Roger si přeje svět, který by sloužil jenom jemu. Ale jsme tady proto, abychom sloužili své zemi, chlapče! Proto musíme prosadit vše dobré a užitečné. Roger to bude muset pochopit.“

„Neboj se, otče. Roger je čestný a moudrý. Až přijde čas, pochopí to.“

Enkra dokončil hřebelcování koně. Šanki se leskl v tlumeném osvětlení stáje, ržál a škubal sebou, jako by se už chtěl vydat na cestu. Vyšli ze stáje a Enkra zamířil do koupelny; Vládce šel s ním, bylo vedro a osprchovat se bylo příjemné. Opřel se o stěnu a sledoval, jak se důkladně myje.

„Stejně je z tebe krásnej kluk! Nedivím se, že po tobě ty holky tak jedou. Není ti to líto?“

„Že po mně holky jedou?“

„Ne. Že bez vlasů už nebudeš tak hezkej.“

Enkra neodpověděl. Zaklonil hlavu a nechal si téct vodu ze sprchy do obličeje. Potom potřásl hřívou, aby z ní vodu vyklepal.

„Trochu mi to líto je. Když jsme kecali s klukama, všichni si z toho dělali legraci. Ale jedno to stejně nikomu není.“

Vzal ručník a drhnul se jím.

„Vzpomeneš si někdy na toho... generála Tribbera?“ zeptal se Vládce, „Jak mu asi bude, až se to dozví?“

Enkra nevydržel být dlouho vážný, rozesmál se. „Nojo! Ten bude pěkně zuřit! Ale dobře mu tak, byl to starej pitomec!“

Loučili se; sir Lera podal synovi ruku a popřál mu štěstí. Pak ale Enkra ještě zablýskal očima a rozesmál se:

„Ještě to... víš, ránu pro štěstí! Dáš?“

Sir Lera jej klidně a s rozmyslem udeřil pěstí do obličeje. Kluk padl na zeď, sesunul se po ní na zem a těžce lapal po dechu; když se zvedal, ohmatával si tvář a pošilhával po šklebícím se Vládci.

„To byla rána, jako když kopne kůň! To bylo pro štěstí?“

„Myslím, že budeš potřebovat pořádnou kliku. A kromě toho, už dávno jsem měl chuť tě pořádně praštit...“

Errata:

30.05.2021 11:44