Vítej, návštěvníku!

Spojené jízdě Kingtownských smeček se povedlo zahnat a obklíčit ve skalách na pokraji Větrné stepi posledního z náčelníků, kteří doposud nepodlehli moci svého prince a následníka trůnu Enkry. Byl to Chris Everett, legendární a slavná postava nejnovější éry, bojovník, který si jako první dal udělat novodobý válečný účes, o své vůli se pustil na pomoc princi Enkrovi do Francie, dobyl přístav v Troissy, po vítězství vyzval prince a všechny náčelníky k boji dle volných pravidel a nakonec se sám jmenoval komthurem Černé Lilie dle nejlepších tradic arminské politiky. Nakonec se samozřejmě postavil proti princi v loňské válce a přestože byl poražen, nebyl chycen a potrestán. Časem shromáždil okolo sebe ty nejodbojnější a nejdivočejší ze všech bojovníků země, která obdivuje samostatné a osobité muže; s nimi přepadal každého, kdo nebyl pod jeho velením a s potěšením ho stříhal, bylo-li co. Jeho zločiny časem narostly natolik, že se situace stala neudržitelnou a tak Enkra vyslal kingtownskou jízdu, aby ho přemohla a dopadla. Jízdy byl dvojnásobný počet proti Everettovým divokým jezdcům, takže se jim podařilo zahnat ho do skal a obklíčit. Což oznámili svému princi a pozvali ho ke konečnému zúčtování.

Enkra se nevypravil do boje několik měsíců, pokud nepočítáme pravidelné tréninky s nejbližšími gardisty. Proto přijal tu možnost s nadšením a hned sestavoval svůj štáb; a že každý taky toužil po pořádné rvačce, vyrazili s nadšením všichni. Včetně dívek, takže s nimi mohla jet i Anitta, korunní princezna a trvalá družka prince Enkry.

Chris Everett mezitím vyjednával s veliteli jízdy a podařilo se mu dohodnout ty nejpříznivější podmínky, jaké kdy kdo dosáhl. Dohodli se, že nejen náčelníci, ale každý z jezdců má mít právo střetnout se s některým z Enkrových dvořanů v osobním souboji; pokud zvítězí, bude se moci buď vrátit do opevněného tábora ve skalách a bojovat příští den znovu, nebo dokonce odejít volně jinam a pokračovat ve válce. Až když bude poražen, smí být ostříhán a tím se stává zajatcem a Enkrovým poddaným. Náčelníci nabídli Chrisovi, že i on je může stříhat, ale on povýšeně a s pohrdáním odmítl řka, že není kat ani pohůnek a takovou práci považuje za nečestnou. Na připomínku, že ještě před dvěma dny si hanobení zajatců vychutnával, odpověděl pohrdavým úšklebkem.

Takže když přijel Enkra se svým štábem, tábořila už pod skalami spousta lidí včetně nejrůznějších čumilů a fanoušků a bylo tam rušno jako v úle.

Enkra se jako vrchní velitel choval velkoryse; nejdřív se rozhodl utábořit. Přestože normálně všichni spávali zamotaní do celty, zhusta ani to ne, tentokrát si každý postavil honosný stan označený vlastním znakem a vlajkou a převlékl se do oděvu vyzdobeného tak nádherně, až oči přecházely. Zvláště si dávali záležet na účesech, dlouhých a zdobených peřím i všelijakými ozdobami. Konečně, pro mnohé to byla jedna z posledních možností, jak o ně přijít.

Co se týče účesů, po vynalezení regenerátoru a jeho rozšíření mezi úzký okruh oddaných náčelníků vymysleli Enkrovi dvořané v čele s Rogerem Monroesem nové všeobecně závazné zákony. Jejich jádrem bylo, že nikdo nemá právo objevit se před jasnou tváří svého prince s vlasy nedůstojně zkrácenými, neboť tím by ho hrubě a sprostě urazil a vystavil se pohrdání a pomstě. Dlouhé vlasy jsou vnějším znakem statečnosti a mužnosti bojovníka a přijít o ně je možno jen v boji, o čemž by měly být záznamy a má to být všeobecně známo. Ten, kdo byl takto poražen, má za povinnost k vlastní hanbě chodit bez vlasů po dobu čtyř týdnů, po kterou se musí vyhýbat vznešeným šlechticům. Pak se smí dostavit ke dvoru a poprosit o povolení užít regenerátoru, což mu bude velkomyslně uděleno; tím je jeho provinění smazáno a zapomenuto. Pokud se s princem či jinými hodnostáři potkal někdo ostříhaný, musel okamžitě padnout na tvář a nesměl prince oslovit, leda snad prostřednictvím jiného, který měl vlasy v pořádku. Bylo toho zkrátka hodně a mnozí říšští princové si vymýšleli ještě další komplikace, aby se vytáhli.

Co platilo pro kluky, nemuselo ještě platit pro děvčata. Přesně řečeno, mělo to pro ně platit, neboť zákony jsou věčné a závazné; ale dámy zkrátka a dobře neposlouchaly a zařizovaly se dle vlastního rozumu. A ježto s uplatňováním postihů za neposlušnost byly u dívek velké obtíže, bavily se tím skvěle a vymýšlely si různé extravagance.

Ovšem dívky, jež přijely v doprovodu šlechticů od dvora, vypadaly všechny dokonale. V čele s Anittou, která dávala na odiv svoje nádherné zlaté kadeře až na záda a strojila se do různých blýskavých ozdob. U celého dvora se nacházela jediná, která nosila vlasy krátké či vůbec žádné: čarodějka Jennie, strážkyně Živého Ohně. Ta směla, při koupání v Ohni o vlasy přicházela častěji než jiní. Aby se její zvláštní postavení ještě zdůraznilo, chodila v šafránovém rouchu mnišky a nosila berlu, kdysi vyhrazenou pro abatyše řádu Čistého srdce.

Chris Everett se zachoval jako gentleman a poslal do Enkrova tábora parlamentáře s uvítáním a dotazem, jak si představuje vzájemná střetnutí. Enkra se zachoval zcela netradičně a pozval Chrise, aby se přišel dohodnout osobně. Na překvapené škleby vyjednávačů dal čestné slovo, že Chrisovi ani jeho doprovodu nebude ublíženo.

Chris přišel hned, jak mu to řekli, a spolu s ním pár dalších. Enkra byl zvědav, jak teď Chris vypadá; neviděl ho víc než rok tváří v tvář. Nezklamal se, vypadal skutečně zajímavě. Trochu vyrostl, tvář mu zhrubla, potulný život způsobil, že vyhlížel téměř dospělý. Hlavu kromě skalpové kadeře a tvář si holil, ale tělo měl zarostlé, čemuž se hlavně dívky dost usmívaly. Enkra si dokonce povšiml vějířků vrásek okolo očí a kořene nosu.

Podali si ruce, pozdravili se.

„To je dost, že se ukážeš!“ řekl Chris, „Už jsem si myslel, že ses na mě doopravdy naštval.“

„Dělal jsi všechno proto, abysme se nepotkali!“

„Kdyby ses do toho pořádně dal, tak jsi mě za týden chytil. Když to dokázali tihle pitomci...“

„Už tě to přestává bavit?“

„Někdy trochu jo. Byl jsem dokonce párkrát ve městě, ale nikdo si mě nevšiml. Asi nejsem zajímavej...“

Enkra Chrise odvedl ke svému ohni a posadili se. Chris s úctou pozdravil Anittu a sdělil jí, že je čím dál hezčí.

„Je to od tebe hezký,“ řekla, „Ostatně, jak se daří té tvojí holce? Jmenovala se tuším Christina...?“

„Ach jé! To všecko odnes čas! Škoda, bylo to milý děvče, jenže nevydrželo... Teď momentálně jsem vlk samotář, ale hledám pilně!“

Chris byl veselý, žertoval, smál se. Žvanili hlouposti a bavili se tím; až do chvíle, kdy se řeč stočila jinam a Roger vzal na chvíli Chrise stranou: „Jak to s tebou vypadá? O kšefty se nezajímáš?“

„Nijak zvlášť. Odpočívám, jak vidíš.“

„Rušit bych tě nechtěl. Když ne, tak ne...“

„Přinesl jsem minule málo?“

„To ne. Ale kdybys měl zájem...?“

„Co máš?“

„Singapur. Strážní služba.“

„Sebastiano?“

„Ten pracuje pro nějakou společnost v Manille na Filipínách. Namlsali se, shánějí dalšího. Bylo by to dost dobře placený!“

„Elliott la Sale to nevzal?“

„Elliott sehnal nějakej kšeft na moři. Myslím, že někam něco vozí, ale nevím to přesně...“

„Doufám, že se s ním někde nepotkám. Jestli ho nenalákali třeba ti, co kradou lodě...“

„Těžko. Elliott má známosti v Karibským moři. Jsou tam lidi, co potřebujou... třeba zbraně. Myslím, že je to ono, moc jsem se radši nevyptával.“

„Dobře. Tak strážní služba na ostrovech. Kolik chtějí lidí?“

„Řekl bych, tak do dvaceti. Zatím potřebujou chlapa, kterej to zorganizuje. Představoval jsem si tebe. Když se s nima dohodneš, sežene se zob i pro tvý borce.“

Chris chvíli zauvažoval. „Fajn. Až to tady skončí, zastavím se u tebe pro adresu na ty lidi...“

Rozešli se velmi spokojeni; Enkra to sice postřehl, ale neřekl ani slovo. Mezi povinnosti prince patří v pravou chvíli nevidět, neslyšet.

U ohně poseděli dost dlouho; potom odešli Everettovi kluci do pevnosti a Enkrovi se uložili ke spánku, aby si odpočinuli na zítřek. Bylo třeba se řádně přichystat, souboje budou náročné.

A byly organizovány ve stejně přátelském duchu jako včerejší setkání; z jedné strany nastoupili císařští, z druhé vzbouřenci, pod vedením náčelníků. Jednotliví bojovníci si posílali výzvy a dohadovali se o podmínkách boje, pak nastupovali do kruhu a sváděli souboje. Jeden skoro dvoumetrový rváč nejasného původu vyzval i Enkru a svedl s ním řádný boj v karate. Byl sice poražen, ale Enkra si ho všiml a zařadil mezi nadějné zápasníky.

Enkra už tedy bojovat nemohl, což potěšilo Chrise. Vyzval Rogera k boji na šavle, což vyvolalo přímo nadšení. Roger byl jako šermíř jeden z nejlepších a vyzvat ho znamenalo mít velikou odvahu a sebevědomí. Roger taky zářil nadšením a Enkra se tvářil kysele, neboť mu bylo jasné, že Roger Chrise porazí a on zítra přijde zkrátka. Roger souhlasil dokonce s evropským stylem šermu a kordy místo japonských mečů, jak se cítil být na koni.

Nechali to na konec jako zlatý hřeb programu; to už většina soubojů byla skončena a zajatci se různě namíchali mezi ostatní; nelze říct, že by někdo chtěl o tuhle zábavu přijít. Oba šermíři se nejdřív dlouho dohadovali, zkoušeli svoje zbraně a porovnávali je; až když Enkra ztratil trpělivost a popohnal je, nastoupili do kruhu a pozdravili se.

Nejdřív se jako obvykle oťukávali a zkoušeli svoje schopnosti; Roger zjistil, že se nemýlil a Chris se ve své práci velmi dobře vyzná. Roger si s ním zatím jen pohrával, ustupoval a bránil se, při tom však zjišťoval, v čem je Chris lepší a v čem mu nestačí. Potom Roger znenadání vyrazil vpřed, jeho kord zasvištěl Chrisovi kolem nosu a málem jej zasáhl, kdyby náčelník co nejrychleji neuskočil stranou. Teď Roger zaútočil a zasypal ho sérií ran, kterým se Chris bránil jenom s nejvyšším vypětím. Kingtownští usoudili, že ho má jistého a během několika minut bude konec.

A vtom Chris opět zaútočil. Rogerovy útoky nebral už vůbec na vědomí, odrazil tak schopně, že lord kancléř jenom mrkal. Potom jej poznamenal sérií zásahů; hrotem své zbraně se postupně dotkl jeho předloktí, prsou a nakonec mu nasadil špičku kordu na hrdlo. To už Roger nemohl odvrátit ani oddiskutovat; za neuvěřitelného nadšení všech musel Enkra připustit, že Roger je poražen!

„Nedá se svítit, jseš dobrej!“ přiznal Roger, „Kde ses proboha tohle naučil?“

„V boji,“ mávl rukou Chris, „Krom toho jsem taky dělal partnera Sidu Hawkerovi...“

„No jo, ale tos neřek! Já vím, nemusel jsi to povídat... tak jo, seš lepší! Já ti uznávám, žes vyhrál a máš právo svobodnýho odchodu, no...“ rozhazoval rukama kancléř.

Chris zapíchl kord do země a přišel k němu blíž.

„Mám ještě jiný právo!“ řekl potměšile.

„Cože? Ale... přece jsi říkal, že stříhat nebudete! Dokonce to považuješ za činnost nečestnou a katovskou...“

„To je sice pravda, ale ve tvým případě jsem ochoten udělat výjimku. Tebe si vážím tak hluboce, že nemůžu být tak nezdvořilý a nesplnit povinnost, kterou ukládá svým bojovníkům dokonce sám princ Enkra!“ Chris se zdvořile uklonil nejvyššímu vládci.

„Co se dá dělat, právo na to má!“ řekl Enkra.

„Počkej, až dostane i tebe!“ bručel Roger.

Ale oddiskutovat se to nedalo. Takže Chris si půjčil toaletní potřeby a skutečně Rogera ostříhal před zraky všech přítomných, kteří samozřejmě škodolibě čuměli. Takhle jich dopadlo dneska víc, ale málokdo ze strany vládních borců.

Roger se choval na úrovni, usmíval se a na vtipy odpovídal vtipem. Chris si byl vědom, že tohle mu nezapomene; zvlášť když někdo nadhodil otázku, zda Roger bude mít taky povinnost vyhýbat se svému princi celý měsíc nebo s ním mluvit vkleče a s hlavou u samé země.

„On to Roger tak nenechá,“ soudil Kurt, „Určitě vyprovokuje něco, aby těch ostříhaných bylo dneska večer víc!“

„Hlavně půjde po Enkrovi,“ souhlasil Jackie, „Ale nepochybuj, že my jsme na seznamu k odstřelu taky!“

„Já se rozhodně chci střetnout zítra s Chrisem!“ řekl Enkra, „Ale ty navrhni, jak si to rozdáme!“

„Zbraní jezdce je laso,“ řekl Chris, „Navrhuji koně a lasa. Žádný další zbytečnosti...“

„Souhlas!“

Roger si ničeho nevšímal; vyjednával s Jennií, zda mu dovolí koupání v Ohni a nadšeně si pochvaloval, že se zas jednou vykoupá v pohodě bez přílby. Nikoho k ničemu neprovokoval.

Ale Enkrovi gardisté se už o něčem velmi usilovně dohadovali; když se dost pohádali, přišli za svým pánem:

„Heleď, my si myslíme, že by Chrisovi kluci neměli mít před náma žádný výhody! Jde totiž o to, že některý z nás už mají... zkrátka, utekl nějakej čas od doby, co jsme si to rozdali a...“

„Přece spolu bojujete každou chvíli!“

„No jo, to je fakt; ale trénink není zápas! Ty seš taky lepší v boji než při hře, to se sebou necháš mlátit od kdekoho... kdyby se ale jednalo o vážnej souboj, tak bys to neudělal! Zkrátka, jestli by se nedalo připustit skutečný boje!“

„Kdo a s kým?“

„No... my. Už jsme se domlouvali...“

„Fajn. Ale v čem je ten háček?“

„Skutečný souboje!“ zdůraznil důstojník.

„Se stříháním?“

„No... mysleli jsme... když už i Roger...“

Enkra se rozhlédl kolem a tvářil se nepřístupně. Na chvíli mu napadlo, že to je Rogerův nápad. Ale nepřipadalo mu to k uvěření.

„Tak jo. Když chcete...“

„Můžem vyzvat i tebe?“ ptal se okamžitě někdo.

„Koho chcete. Ale mě až pozítří, zítra to mám dohodnutý s Chrisem. Leda, že bys chtěl hned...“

„No... bojovali jsme dneska oba, síly jsou vyrovnaný!“

Takže Enkra vstal. Ani nemusel nic povídat, kolem nich se ihned udělal kruh, kluci byli moc zvědaví. Enkra po soupeři skočil jako leopard, vmžiku ho smotal do balíku a za pomoci kolene a chodidla vymrštil do vzduchu, takže udělal dvě salta a zůstal ležet. Když se zvedl na nohy, všichni se mu smáli.

„Tak jsem prohrál, no! Můžeš stříhat...“

„To by se snad ani nehodilo,“ mávl Enkra rukou, „To nebyl boj, jenom dětská hra. Já vím, každej má právo vyzvat kohokoliv, ale doporučuju všem, aby si to rozmysleli. Nejdřív s někým jiným...“

Takže se začalo okamžitě dohadovat, kdo s kým a kdy. Enkru vyzvalo pár lepších bojovníků, on to vzal na vědomí a domluvil na příští dny.

Ale nějaké potyčky stejně proběhly; když už se Roger koupal bez přílby v Ohni, ostatním to nedalo a kdo byl poražen, šel taky. Oheň spravedlivě ožehl každého a nezajímal se o důvody. Potom šli raději spát, stejně se museli připravit na ráno.

Největší zájem byl o Enkru a Chrise; ti si hned ráno začali chystat koně. Přesně řečeno je odstrojili, sňali jim dokonce ohlávky a dohodli se, že je budou řídit jen doteky rukou a nohou. Není lehké jet nahý na zcela nahém koni, ale oba byli vynikající jezdci. Zkontrolovali si vzájemně svá lasa, nasedli a vyrazili do volné stepi.

Enkra věřil svému hřebci Šankimu; bylo to skvělé zvíře, navíc vycvičené vynikajícím jezdcem. Kůň vyrazil dopředu hned, jak mu Enkra pokynul, a hnal se za Chrisem, který zatím ujížděl. Souboj na lasa se koná tak, že se soupeři snaží vzájemně chytit a strhnout ze sedla, v tomto případě s koňského hřbetu. Kdo hodí své laso první a netrefí, ocitá se ve velké nevýhodě; proto je vhodnější utíkat a vyprovokovat soupeře k prvnímu hodu. Ovšem může se stát, že ten první trefí dobře, a pak...

Enkra netrefil. Chris sklonil hlavu, laso zasvištělo nad ním a minulo ho. Vzápětí Enkra otočil Šankiho, prchal a přitom stáčel svoje laso, neboť Chris už najížděl. Ani on nezasáhl; kromě toho Šanki byl lepší než jeho kůň a utekl dost daleko, takže Chrisův hod nebyl nejsnadnější. Enkra zatím laso stočil a připravil k hodu; tentokrát byl lepší a byl by soupeře chytil, ale Chris se podržel koně za hřívu a položil se mu na bok, takže Enkra mohl chytit v lepším případě koně. To by bylo zlé, protože než by laso dokázal uvolnit, mohl by ho Chris dostat i pěšky, kdyby o koně přišel.

I Enkra o chvíli později ukázal, že umí podlézt svému koni pod břichem; tím těžší kousek, že se neměl kromě zvířete čeho chytit. Cirkusáci to trénují s postrojem, Enkra to tak kdysi dělal taky, ale mistrovské ovládání koně se pozná, když nemá nic zbytečného.

Nakonec Enkra vyhrál; podařilo se mu vyprovokovat Chrise k hodu, kterým chytil jeho levou ruku. Bylo to výborné a Chris se okamžitě snažil strhnout ho s koně a přitáhnout k sobě; právě to Enkra čekal. Ještě než se ho laso dotklo, už házel svoje; jak se Chris v ten moment vzepřel, aby ho strhl, nehýbal se a Enkrova smyčka dopadla přesně na jeho krk. Tak ho Enkra sundal ze zvířete a chvíli vláčel za sebou po zemi, aby mu to dal vychutnat.

Chrisovu skalpovou kadeř si nechal na památku. To byl zvyk, na který přišel kdysi dávno Ironský náčelník El Torro, a tomu to rukou společnou na jihu rozmluvili Enkra, Roger a jejich tehdejší náčelník Danny MacLeod. Pochopitelně, dneska to dělali všichni, zvláště ti, kteří to kdysi potírali. Chris své porážky nijak nelitoval a nepůsobil moc zoufalým dojmem.

Když se odehrávaly další boje, nejen s jeho jezdci, ale i mezi císařskými, seděl už vedle Rogera a Enkry a nadšeně fandil. Při jednom souboji přišel o hřívu Kurt Diettermann, jeden z Enkrových nejpotměšilejších a nejvtipnějších důstojníků; samozřejmě nelenil a podněcoval další spory a hádky, z nichž povstávaly souboje. Nebylo to moc zapotřebí, všichni byli nadšeni až nebezpečně. Enkra se dal vyhecovat k několika zběžným potyčkám, ale ničemu důležitému; tak se pokračovalo téměř do večera, jenom v poledne s přestávkou pro příliš velké vedro. A krátce před setměním byl poražen a ostříhán Jackie Therlowe.

Anitta během bojů řešila otázku, zda ji to baví nebo se spíš nudí. Souboje kluků jí snad připadaly zajímavé, když se jich zúčastňoval Enkra, ale ten dával přednost plánování akcí ve světě, v čemž hrál Chris význačnou úlohu, Roger to financoval a všichni přítomní z toho měli prospěch. Anittě to nevykládali, neboť se to nemělo vykecat, a ona se zas tak moc nezajímala. To už radši meditovala, že když přišli o hřívu Roger, Kurt a Jackie, dojde během krátké doby na Enkru a pak na ni. Jakmile se začne stříhat, vydrží jí vlasy maximálně tři dny.

Konečně, proč ne? Určitě se budou koupat v Ohni a to je daleko příjemnější bez přílby. Samozřejmě se netěšila na škrábání oceli o kůži na lebce, což jiné dívky označovaly za zážitek slastně hororový; ale kdyby se dvorním dámám chtělo, tak snad...

„Ty si nevíš rady, Kurte?“ zasmála se, když hlasitě litoval, že už nemá co nabídnout, „Vsaď vlasy kterékoliv ze svých milenek...“

Odhadla to správně: nastalo prudké pozdvižení, zejména dívky popadl záchvat vzteklého odporu. Kurt i Jackie měli tu výhodu, že málokterá z přítomných děvčat nebyla aspoň jednou jejich; takže je nabízeli jako sázku zcela libovolně a nešťastnice proti tomu nemohly nic namítat. Konečně někdo vyhověl jich touze být zhanobena proti své vůli...

Tím se situace zcela zvrhla a souboje přestaly mít vážný ráz. Kdo zatím nikomu nepodlehl, se začal domlouvat na soubojích za nejnemožnějších pravidel; každý chtěl soutěžit v tom, co naprosto neovládal. Někteří sýčkovali, že boj bude trvat tak dlouho, dokud nebudou dohola všichni; nebylo pochyb, že mají pravdu. Enkra podlehl všeobecné náladě a přihlásil se ke dvěma soubojům: na bambusové meče s nějakým Korejcem a na střelbu na pohybující se cíl. V obojím nemohl nikdy zvítězit, neboť boj se zbraní byl jeho tradiční slabinou a střílet uměl lépe kdekdo. Enkra to věděl, takže na vyhozené kamínky a podobné věci nikdy nestřílel. Že teď se k tomu rozhodl, byla jasná provokace. Dvojitá, protože druhou jeho porážku nepochybně odnese Anitta.

Jelikož Jennie zapálila Oheň, padla taky zásada nebojovat, když jsou soupeři unaveni předchozím bojem. Poražení se nořili do plamenů se smíchem a nadšením; sem tam přibrali někoho zcela nevinného, zvlášť děvčata. Anitta očekávala fatalisticky, jak se situace vyvine; přemýšlela, co jsou to povinnosti císařovny.

„Střílení není souboj, při kterém je důležitá tělesná kondice!“ vysvětloval Jackie, „To můžem provést hned na místě!“

„Ale je tma a není nic vidět!“ namítal Enkra.

„Ty bys nic netrefil, ani kdybysme ti na to svítili!“ ujistil ho Sonny Albert, perfektní střelec.

„To ale nebudou regulérní podmínky!“

„Že si děláš starosti! Půjdeš pod kudly regulérně nebo faulem, ale pod ty nože určitě půjdeš!“ věštil Kurt.

„A nebudu sám! Nejdřív zkusíme ty meče!“

Tak se konal mezi dvěma ohni souboj na bambusové hole; byl to obvyklý trénink japonských šermířů a měl účel, aby se vzájemně nezabili. Enkra se rval jako o život a ke vzteku přítomných se mu podařilo zvítězit. Korejec přišel o samurajský copánek.

„To snad není možný!“ rozčiloval se Sonny, „Tak dobrý, bude se střílet! A na mince ve vzduchu!“

„Jak chceš!“ řekl Enkra mrazivě.

Jeho soupeř byl jeden z velitelů, vynikající střelec, který měl už na svědomí pár nepřátel. Nebylo lehké trefit pět mincí vyhozených do vzduchu šesti ranami, ale někteří to dokázali i se šesti. Ovšem za dne a normálních podmínek.

Enkra si uvázal pistolnický opasek s revolverem a vyzkoušel, jak mu to jde. Jeho soupeř rovněž; ani se přitom moc nevytahoval, spíš Sonny měl řeči. Držel v ruce pět deseticentových mincí, jež měl na pokyn vyhodit do vzduchu.

„Jestli je hodíš blbě, napálím to do tebe!“ upozornil ho Enkra.

Tak Sonny mince vyhodil a Enkra střílel. Stál zády k ohni a viděl jenom, jak se mince lesknou ve vzduchu; střelil pětkrát a pokaždé zasáhl přesně. Bylo tam tolik lidí, kteří to počítali, že se to nedalo nijak ošvindlovat.

„To je fantastický!“ bručel někdo, „Teď ty, Gayi!“

Pistolník Gay si otíral ruce, zřejmě se mu potily dlaně. Před soubojem s nepřítelem by tak nervózní nebyl. Diváci vytušili věci nedobré a ztichli; když začal střílet, několik jich počítalo. Gay trefil z pěti čtyři a jednou nezasáhl; našli minci a prohlédli ji co nejpečlivěji, ale neměla ani škrábanec.

„To není možný!“ skučel kdosi, „On ten parchant snad všecko vyhraje! Vymyslete rychle něco na Enkru!“

Enkra se jenom šklebil.

„Pochodně.“ řekl Fernando, čaroděj Apačů.

Kluci ztichli. Souboj dvěma či čtyřmi hořícími pochodněmi se v Kingtownu provozoval jen málokdy, to ještě spíš pro formu jako představení. Apačové takové souboje dělali jako rituál.

„S kým?“ ptal se Enkra vážně.

„Třeba se mnou! Vlastně jsme nikdy vážně nebojovali!“

Fernando měl pravdu; ve válce se střetl s Jackem na tomahawky a dodnes se o tom vyprávělo.

Enkra využil chvíle, kdy někteří z Apačů chystali čtyři pochodně a ostříhal si pistolníka Gaye. Sonny při tom vztekle skřípal zuby, jako by šlo o něho samotného.

Když se postavil Enkra a Fernando proti sobě, s hořící pochodní v každé ruce, nastalo opět ticho a soustředěný zájem všech. Dokonce ani nefandili, byli si vědomi nebezpečnosti boje.

Byl to vlastně šermířský souboj; hlavním účelem bylo chránit se proti hořícímu konci soupeřovy pochodně a držet si ho od těla. Což nebylo lehké, z hořícího dřeva lítaly jiskry, zvlášť když se střetly při nárazu. Enkra nenechal Fernanda moc udělat; vykopl mu po několika střetnutích jednu z pochodní z ruky, vzápětí jej zahnal na vhodné místo a tam mu podtrhl nohy. Když mu šlápl na druhou ruku a svoji pochodeň strčil před obličej, bylo nutné jej uznat vítězem.

„On si s ním fakt nikdo neporadí!“ kvílel kdosi, „To teda máme šéfa... on bude asi fakt nejlepší!“

„Mně je to jedno,“ vytahoval se Enkra, „Jestli má někdo ještě nějaký nápad, já si to s ním rozdám ve všem! Klidně se chlubte!“

„Tak dost!“ řekl Roger, „Tak, jak je rozjetej, už s ním nic nespravíte. Je šelma, souboj od souboje je mu líp, tohle je pro něj rozcvička! Kdyby chtěl, seřeže nás všecky na jednu hromadu!“

Enkra vycenil zuby, ale neříkal nic.

„Jo, myslíš?“ ptal se někdo z Chrisových lidí, „Co by tomu tak asi povídal, kdybysme si ho podali najednou a všichni?“

„To by nebylo podle pravidel!“ namítal Jackie.

„Teď nejde o pravidla, ale dát mu co proto!“

Enkra si kousal spodní ret a rozhlížel se. Potom podklesl v kolenou a sevřel ruce do základního postoje. „Tak si pojďte, vy srabi!“

Pak se dělo něco, co vídali jen v samurajských filmech. Viděli jich hodně a v mnoha i hráli, ale tam byly souboje natrénované; tady se jela volná. Enkra se rval jako o život a nebýt toho, že všichni kolem byli perfektními bojovníky, mohl někomu ublížit; i tak lítali vzduchem v saltech a mnozí po dopadu ohavně skučeli. Enkra taky schytal pár ran, to je pravda; několikrát ho dostali na zem, jenže neudrželi dost dlouho, aby ho mohli odpočítat. Až se k němu dostal kluk o hlavu menší, který ho zasáhl do břicha hranou dlaně a vzápětí prudkým kopem do hrudi; Enkra na chvíli ztratil dech a soupeř ho další ranou srazil.

Nadšený řev, který se ozval, musel probudit celou step široko daleko. Nebylo pochyb, Enkru dostali!

Když se zvedl, dost zuřil. „Kdo to byl? Kterej syčák...?“

Tak dotyčný musel předstoupit. Byl drobný, o dost mladší a měl posměvačný obličej, který se ještě šklebil. Aby byla ostuda ještě větší, měl vlasy ostříhané jako běloch.

„Cvrček?“ Enkrovi chvíli trvalo, než ho poznal.

„No jo!“ pravil Cvrček, viditelně potěšen.

„Kde ses tu vůbec vzal? A jak to, že seš tak dobrej v karate?“ pokračoval Enkra ve výslechu, už smířlivěji.

„No... já ani nevím, že bych byl nějak dobrej!“ řekl Cvrček svým obvykle přidrzlým způsobem, „Tys prej sám dal příkaz, aby každej cvičil. Tak sem cvičil, no! A... jo, teď jsem přijel. Co se tady vůbec koná?“

To už se kolem všichni začínali smát, což Cvrček na první pokus nechápal. Na další dotaz vysvětlil: „No, teď jsem dojel; hnal jsem to, abych tu byl do noci, než se půjde spát a koukám, ono se něco hraje. Tak jsem stáhl kalhoty a zkusil to taky. Co má jako bejt?“

„Že jsi vyhrál nad Enkrou!“

„Já vím. A co? Ono se něco vyhrálo?“

To už bylo na všechny moc.

„Můžeš si ho ostříhat, ty troubo!“

„Já, jo? Ani nápad, jsem přeci šlechtic a žádnej katovskej pacholek. Ať se dá ostříhat od jinýho, já se mu na to můžu...“

„Když jsi nad ním vyhrál v souboji, tak musíš, to je zákon!“ přesvědčovali ho a Cvrček jen koukal; nakonec to vyřešil Enkra:

„Cvrček má právo, to je fakt! Musíš to udělat, protože vyžaduje moje čest bojovníka, abych v případě prohry splnil podmínky... tak dělej!“

„No... já nevím! Jestli to spíš nebude nějaká blbá náhoda...“ bručel Cvrček, ale když byl nekompromisně vyzván, vzal nůžky a provedl, co je třeba. K nemalé radosti všech mladších, kteří by si na něco takového nikdy netroufli.

„Zítra si to rozdáme znovu, tréninkově!“ řekl Enkra, „Musím si ověřit, co ses doopravdy naučil!“

„Ale jo, klidně. Já trénoval celou dobu, co jsem byl pryč, poctivě každej den. Sám nebo s klukama z naší smečky, pokud jsem na nějaký narazil. Teď jsem chvíli doma, ale zas pojedu pryč...“

„Co tady děláš? Jak jsi nás našel?“

„Byl jsem u Asthry; říkala, že vás mám sehnat a přivést. Něco tam vymysleli, prej to je veliká věc...“

„U Asthry se stavit můžeme.“ řekl Enkra, „Není to odtud daleko a dá se na koni. Tak půjdem spát, ale nezapomeň na ten zítřek; mám na jedný hezký hlavičce ještě spoustu vlasů...“

„Tak to nebrat!“ namítla Anitta, „Hele, ty se teď jdeš určitě omýt Ohněm; a já budu čekat do zítřka s nejistým výsledkem? Vaše legrácky mi můžou bejt ukradený, já chci hned a...“

„A já chci před spaním hladit tvoji hebkou kůži,“ dodal Enkra, „Máš pravdu jako vždycky, miláčku...“

„Tak to vám poradím – jako vždycky!“ řekl Cvrček, rozběhl se k Ohni a vstoupil do plamene, „Takhle to dělám já!“

Už ho chtěla následovat, ale Enkra si ji podržel za hřívu, než spletl tenký copánek a ustřihl si ho; za jakým účelem, radši ani nechtěla vědět. Pak se vykoupali snad všichni, kdo neměli na zítřek smluven nějaký důležitý souboj.

Jejich kůže byla hladká jako samet, když se milovali dlouho do noci; pak Enkra usnul, ale Anitta ležela s očima otevřenýma, hleděla na oblohu plnou hvězd a přemýšlela, zda je skutečně ta správná osoba na funkci princovy choti. Kdyby tady nebyla, Enkra by měl možná daleko snazší život...

Celkem správně tušila, že řada lidí u dvora jí nepřeje; zejména dívky, které čas od času nadhodily něco na téma dodržování zvyků a zákonů, které si tato země stanovila. Jedním z nich je, že král je pánem všeho a sluší se, aby dal čas od času najevo svoji nadřazenost; třeba tím, že si vybere některou z urozených dívek a stráví s ní noc. Enkra to nedělá, což všechny kladou za vinu Anittě, částečně právem. Přitom vysvětlily, že ji nechtějí o nic zkrátit; samozřejmě si může vybrat nejstatečnější mladé muže, což pro ně bude nesmírná pocta. Anitta namítala, že nechce nikoho kromě Enkry; chápaly, ale upozornily, že od jejich sňatku už uplynula dlouhá doba a bylo by na čase seznámit se s někým dalším. Nechápaly, co se jí na tom nezdá.

Snažila se jim vysvětlit, co je to morálka a věrnost, avšak marně. Jejich zvyklosti jsou jiné a aby si je zdůvodnily, hovoří o rituálech. Kde padne tohle slovo, tam končí zdravý rozum; to už se Anitta mnohokrát přesvědčila. Čím bizarnější, bolestivější či nepříjemnější, tím upřímněji se mu všichni oddávají. Provdat se za předního bojovníka cizího rodu je rituální oběť, velký a prospěšný čin pro všechny; proč se mu vyhýbat? Každý má snahu uskutečnit se všemi ostatními dokonalé spojení; kdyby Anitta nebyla, rychle by zapojili i Enkru a vytvořili řetězec, který považují za ochranný pro celou zemi. Ale ona to kazí; kvůli ní může proniknout do země Zlo a... tak dál.

Uvažovala, zda by neměla odjet. Už pochopila všechny rituály a zvyklosti, naučila se ctít místní božstva a znát jejich zábavy; ale pořád ještě nemohla souhlasit. Tento svět je docela jiný, než si myslela, a Enkra nemá chuť se mu vzpírat. Stojí mezi ní a svou zemí; nerozhoduje se k ničemu, vyčkává. Znala i důvod: také na Ostrově žijí lidé ne dosti přesvědčení o tom, že o každý jejich krok pečují všemocné bytosti a stačí se jim plně odevzdat, dát jim patřičné oběti a uctívat je vhodnými rituály... Enkra o těch lidech ví a bojovat s nimi nechce; jen se rozhodl vzít jim jejich děti a změnit je k obrazu svému.

Pocítila prudký osten rozladěnosti, když jí blesklo hlavou pomyšlení na dítě. Ano, zde je kámen úrazu: přestože je v Arminu už řadu měsíců, stále odmítá dát Enkrovi dítě. Řekla mu to hned, jak přijela: dítě nechce a když v zemi nikdo neví nic o existenci kondomů, požaduje, aby se k ní choval s náležitou opatrností. Enkra vyřešil situaci po svém: požádal polobohyni Sarasvatí, aby v jejím případě zabránila početí a uzavřela Anittino lůno. Tuto prosbu považoval za dostatečnou záruku a Anitta zpočátku trnula hrůzou při každém nechráněném styku; konečně si na to zvykla a zařadila tento fakt do souboru nevysvětlitelných. Přijala za realitu, že neotěhotní, dokud Enkra kletbu neodvolá, ať už toho dosáhl, jak chtěl. Stejné metody používají všechny dívky z vyšší šlechty a funguje to.

Ale v zemi je také Indiopolis. To město se stalo její noční můrou od chvíle, kdy je navštívila v rámci dobývání a seznámila se s tamní filosofií. Svět, ve kterém se sluší, aby dívka stihla mít první dítě do patnácti. Svět, kde členové velkorodu přijmou s potěšením oznámení, že dcera bude mít dítě s tím, koho přijala během nočního rituálu na základě rozhodnutí ochranných božstev. Dítě je nejcennější dar Boží a čím zvláštnější okolnosti jeho zplození, tím větší požehnání. Kdo je otec? To dokonale objasní meditace, do níž dívka vstoupí a pokusí se vzpomenout. Ten, koho označí, je tím nesmírně poctěn a dítě považuje za svoje. Proč ne, když od něho jinak nikdo nic nechce?

Indiopolis je svět, v němž nikdo nikdy neumře hlady, i kdyby třeba musel jíst maso a sám si je nalovit. Pro děti je nesmírně zdravé, když chodí nahé až do doby, kdy si kus hadru kolem boků dokážou samy vybojovat. Chudoba se nikterak nepříčí vznešenosti; je-li rod tak chudý, že mu to začne vadit, vypraví se dospívající mládež na výpravu do světa, sehnat peníze. Všechno se koná v nesmírné pohodě, jako by šlo o kdovíjakou zábavu. Narození i smrt je v kompetenci ochranných božstev, proč se tedy vzpírat? Poděkovat, obětovat květiny a prosit o další přízeň, to ano; ale vzít osud do vlastních rukou a rozhodovat se podle rozumu? Proč?

Dokonalý příklad tohoto stavu je Senta, princezna z Baarfeltu, dcera rodu Diettermannů, manželka Jackie Therlowa a spolumanželka kdekoho. A ještě lépe malá Gudrun, její sestra či něco podobného, nyní manželka Bella Corrony a všech šlechticů Indiopolisu. Byla nedávno navštívit rodiče; pyšně jim předvedla zakulacené bříško a dávala najevo nesmírnou radost, že obohatí svět o potomka všech těch rodů, který bude zajisté dokonalý, neboť se jí zjevila Paní Esxatli a slíbila to. Z celé společnosti se jen Anitta zmohla na blbou otázku, kdo je Paní Esxatli; samozřejmě bohyně moře, zjevující se v podobě Stříbrného Delfína. Gudrun ji viděla, když se spolu s několika družkami šla koupat po velmi vydařené noci; okamžitě jí složila nějaké sliby, o jejichž povaze Anitta radši ani nechce nic vědět. Posuzováno realisticky, je Gudrun poněkud vyšinuté děcko, které si nestydatě vymýšlí a dělá mu dobře, když je všichni berou vážně; zároveň však trpí těhotenskou hysterií, čemuž se taky nelze divit. Ale všichni se tváří, že je ozdobou rodu a za všechno ji chválí.

Ze Senty měla Anitta od počátku trochu strach. Na rozdíl od Gudrun není hloupá, strávila nějaký čas v Asthřině středisku a mimo jiné se tam naučila nezkrotné ctižádosti. Okamžitě správně pochopila, co znamená Držení Léna; od chvíle, co se veřejně oddala Jackie Therlowovi, je paní jeho domu a stará se všemožně, aby prosperoval. Jackiemu to samozřejmě vyhovuje, nemusí se o nic starat a mohl by klidně odletět na jinou planetu, jak vyhrožuje pokaždé, když od něj někdo chce něco nepříjemného. Jediné, co mu zatím chybí, je potomek, následník trůnu; ale toho mu Senta zajisté dá, jakmile...

Anitta polkla naprázdno a v očích se jí zaleskly slzy. Jakmile se dozví o budoucím zrození Enkrova dítěte. Sluší se, aby dvorní dámy měly děti současně s císařovnou; vyčkají tedy, až jejich paní ta povinnost napadne. Nenaléhají, tváří se klidně; pouze vyčkávají. Jak dlouho ještě bude Anitta předstírat, že to neví? Jak dlouho je bude zdržovat a bránit jim ve splnění jejich nejsvětější povinnosti?

Existuje jedno nepěkné nebezpečí: v židovské čtvrti Iron-city očekává svoje prvorozené dítě čarodějka Deborah, chasidská kabalistka a znalkyně tajných nauk. Pravděpodobně to bude dcera, její schopnosti jsou zatím neodhadnutelné. Nikdo to neví líp než Senta; navštívila sestru už dvakrát a uskutečnily Propojení, během něhož mluvila snad i s tím dítětem. Bližší okolnosti jsou vyhrazeny pro zasvěcené.

Čím dál častěji se ozývá slovo Sesterstvo; spolek, do něhož se zapojují všechny čarodějky a který neustále rozšiřuje svoji moc a vliv. Sesterstvo se rozhodlo zachránit stát, neboť už nemá trpělivost věřit mužům z bojovnické kasty. Vůdčími představitelkami jsou bráhmanky, manželky kšatriů; své muže považují za schopné tvrdě bojovat, poskytovat jim potěšení a snad je i oplodnit, ale nikoliv přemýšlet. Kromě toho mají muži stále nebezpečnou zálibu umírat v boji, když je jich nejvíce zapotřebí. Sesterstvo hlásá: Kdo umře, je zbabělec!

Anitta velmi dobře ví, co by měla udělat, aby se zalíbila Sestrám. Nejdřív ze všeho dovolit Enkrovi, aby ji obtěžkal. Pak učinit ze svého těhotenství státní záležitost; přijímat deputace, dovolit světcům žehnat svoje bříško, souhlasit s uctíváním své jóni, děkovat za četné vzácné dary. A chválit princezny, které se k ní připojí. Tento národ by ji hystericky miloval, noviny se předháněly v oslavných článcích, televize ji filmovala při koupání, gynekologickém vyšetření a jiných vysoce trapných příležitostech, možná by zajistila i přímý přenos z porodu, aby si národ mohl vychutnat její krev a utrpení.

Každá z princezen je přesvědčena, že by to zvládla líp. Jenomže princ se rozhodl pro Anittu; zajisté ví, proč to udělal, jeho rozhodnutí je posvátné a odpovídá za ně pouze Bohu. Navíc je nepředvídatelné, neočekávané a nevysvětlitelné; tak se projevuje osobnost vedená vůlí Ochránců. Enkra udělal takových rozhodnutí víc; národ před ním padl na tvář a tisíce nových bojovníků přijalo za reálné, že má právo jim dávat rozkazy. Ještě párkrát se rozhodne proti tomu, co se považuje za zdravý rozum, a jestliže mu vyjde, co zamýšlí, bude zaživa považován za svatého.

Anitta se o to pokusila jen jednou: když navrhla postavit na zcela nesmyslném místě, předměstské křižovatce Kingtownu, chrám zasvěcený Šivovi a Šaktí. Vlastně to navrhl Enkra, jejím nápadem bylo se tam jen pomilovat. Dneska tam stojí maličký chrám, v němž se neustále koná aratik k Šivově poctě, dřívější zelináři nyní prodávají vonné tyčinky, květiny a posvěcená jídla a největší zájem je o obrazy, zachycující tu slavnou chvíli, protože pouze jednomu z kolemjdoucích napadlo je při tom vyfotografovat. Taky ta fotografie je slavná, prodává se v tisíci reprodukcích; ovšem ten obraz je geniální, Enkra je na něm zachycen jako Šiva se svým trojzubcem a tilakem napříč (který nikdy nenosil), Anitta jako jedna z jeho žen, snad Parvatí, snad Durgá... Lidová tvořivost nezná žádných omezení.

A aby se to nepletlo: ta křižovatka předtím proslula jako místo častých nehod a sanitky z městské nemocnice mířily pokaždé tam, když dostaly hlášení. Nyní počet nehod prudce poklesl a od té doby žádná neskončila smrtí. Šiva a Šaktí pečují o své oddané...

Anitta si povzdychla. Přestože nevěří na žádné bohy, projevují jí od první chvíle setkání s Enkrou nepřetržitě přízeň. Copak se někdy něco nemůže nepodařit, selhat, skončit ostudou? I kdepak, božstva potměšile vyznamenávají svojí přízní vše, co Anitta podniká nebo čemu jen přihlíží; jsou to důkazy zvláštní přízně, nebo si z ní jen dělají legraci? Nejoblíbenější boží hrou je Člověče, nezlob se! říká mladý Zenový mistr Wolverine. Proč ale zrovna ona? Proč bohové neobdaří svou přízní raději ty, kteří na ně upřímně věří? Anitta se za věřící moc nepovažuje, spíš váhá, pochybuje, hledá důvody a protiargumenty.

»Že si s tím děláš starosti,« smála se Asthra, uložila se vedle ní a její klenoty zářily ve tmě, »Proč jednou nenecháš něco, ať se vyřeší samo? Nikdo jiný si starosti nedělá, žije si v pohodě, baví se a nechává všechno na...«

„Na kom? No tak na kom?“ vymrštila se Anitta a vyděsila se, protože Asthra byla někde daleko; ta dívka taky není Asthra, jak si dodatečně uvědomila, skutečná Asthra určitě nemá černě stříbrné vlasy až po pás a nechodí vyzdobena blýskavými klenoty ze zlata, perel a drahokamů všude, kde to jenom jde. Kdo ji to tedy navštívil? Trochu jako Asthra, trochu jako Senta a trochu jako Deborah; ale taky ona sama tam byla přítomna. Snad Paní Esxatli, Stříbrný Delfín?

»No, když mi zrovna tak chceš říkat...«

„Já ti nechci nijak říkat! Já chci spát a mít klid! A vůbec v tebe nevěřím, chápeš to, ty...?“

»To nevadí. Já jsem laskavá i k nevěřícím!« Její hlas se tiše rozdrobil do tisíce malých zvonečků, jak vždy popisoval Mike Cross. Jeho přirovnání se Anittě odjakživa zdála blbá.

A Anitta pochopila, že teď hodně dlouho neusne.

U snídaně se vedla řeč, co dneska podniknout. Někteří přítomní ještě měli vlasy na hlavě a byli tudíž ochotni udělat cokoliv, aby o ně co nejrychleji přišli. Vyzývali k souboji kdekoho a většinou bez náležité úcty, zvláště Enkra byl oblíbený. Táborem svištěly urážky a všelijaké osočování, neboť se domnívali, že tím soupeře přinutí, aby se na ně rozhněval a jeho útok byl patřičně brutální. Anitta si všimla, že mezi staršími kluky, kteří měli stálé partnerky, jedna z nejhnusnějších urážek byla »Ty impotente!« v případě, že dívka nebyla v jiném stavu. Říct něco takového bojovníkovi znamenalo téměř jistě rvačku; Enkrovi však tento trapný fakt nikdo nepředhodil.

Anitta netrpěla iluzí, že by měli vůči svému princi nějaké ohledy; nevyslovili to slovo, ale trvale viselo ve vzduchu a bylo nebezpečné. V prostoru, kde tábořili příslušníci dvora, byl větší klid než jinde, ale dál od Enkry se často stávalo, že zejména dívky obviňovaly kluky ze sexuální nedostatečnosti. Vzápětí byly ztrestány a Anitta si nepřála vědět, jak.

Během jedné takové chvíle si náhle uvědomila, koho připomíná dívka, která ji v noci navštívila: Ariadnu. Sotva si na ni lehce vzpomněla, už cítila její přítomnost a vytušila, že čarodějka na ni co nevidět zaútočí. Od té chvíle se obávala, kdy a jak se to stane; určitě ještě není konec.

Enkra vydal příkaz, aby se všichni přesunuli do Slunečního obzoru za Asthrou. Pozvala sice jen jeho a členy dvora, ale proč by se tam nepodívali i ostatní? Když nic, tak se vykoupou v moři a pojedou zase zpátky. Přijali s nadšením, ale bylo jich hodně a na koních mohla přímá cesta trvat tak tři dny. Samozřejmě víc, když se budou konat zastávky a hrát všelijaké hry; ale nikdo taky neříká, že musejí dojet všichni najednou.

Enkra se u snídaně dohadoval s Cvrčkem, který mu líčil svoje zážitky na různých mistrovstvích ve světě, zejména turnaji v Minnesotě, USA. Enkru na takové akce neposílali a dost ho to mrzelo; Cvrček se naopak dal na sbírání všelijakých pohárů, plaket a medailí a postupně zvyšoval jejich počet.

„No prosím, a mezi náma děláš skromnou fialku! Ty seš vlastně reprezentant celého Impéria, a ani to nevykřikuješ do světa!“

„No jasně! Každý přece ví, že jsem nejskromnější kluk na světě a nejbližším okolí!“

To už nešlo vydržet, to bylo nutno ztrestat; hodili si souboj, nesmírně opatrně, neb Enkra toužil odčinit včerejší porážku. Samozřejmě vyhrál; pak to zkoušeli další a při tom spřádali různé šílené plány, jak vyrazí v přestrojení do světa a zúčastní se nějakých otevřených turnajů. Co jim brání teď, když jim shořely vlasy? Taky se hned šli vykoupat v Ohni.

Když pak seděli a pili čaj, dospěla Anitta k názoru, že obavy byly plané a žádný útok od Ariadny nepřijde. Vzápětí se dostavila deputace dívek z okrajové části tábora; díky svému mládí doposud nepatřily ke známým osobnostem, ale nehodlaly to nechat jen tak. Přišly si stěžovat a činily tak jedna přes druhou, puberťácky uječenými hlásky. Ještě to neřekly, ale Anitta už vytušila, oč jim jde a co určitě prosadí.

Začaly tím, že kluci určitě rozjedou velkou bojovou hru, kterou budou hrát po celé trase přes step, hory a tak vůbec až do Slunečního Obzoru. Bude to nějaká oblíbená honička a lov na ty, kdo se ukážou jako slabší. Ze začátku půjde o hřívy, většina je ještě má; oč půjde až o ně přijdou, není jasné. Zřejmě kluci počítají, že děvčata nechají v táboře, pod ochranou. Tak to teda ne; my žádnou ochranu nechcem a nevyžadujem, my si chceme zahrát taky! A žádný urážlivý ohledy!

Enkra si trpce uvědomil, že semínko feminismu, zaseté Mildred Ishamovou a jinými z Ameriky, zdárně vyklíčilo a přináší už první plody. Rozpačitě pokynul, aby mluvila dál.

Jestli klukům není jasné, o co se má hrát, děvčatům to jasné je od první chvíle: přece o nás! Bude to jednoduchá varianta hry Svoje si ohlídej a cizího se zmocni!, tentokrát s kořistí nejen živou, ale značně akceschopnou a ochotnou měnit pravidla. Klukům ať je dovoleno lovit holky jednotlivě i ve smečce, děvčata se můžou bránit nebo spolupracovat, jak se komu zlíbí. Jediné pevné pravidlo je, že v jaké sestavě dorazí do Obzoru, takové bude složení smečky po příští rok. Dívky si jsou vědomy, že riskují; to je právě láká. Copak není pěkné vsadit do hry sebe samotnou? A to kluci ještě nevědí, co všechno se může stát během cesty, je přece spousta možností...

Anitta viděla, jak Enkrovi na pár okamžiků zaplály oči; určitě by se rád zúčastnil, kdyby... no ovšem, kdyby tu nebyla ona. Pak se na ni ohlédl a poznal, že Anitta se určitě nepřipojí; škoda. Ona zas uvažovala, zda by se neměla urazit, když ji tak klidně chce vsadit do hry jako zlatou náušnici. Taky jí blesklo hlavou, že by mohla přijmout; určitě by užila spoustu zábavy a cesta by se změnila v dobrodružný zážitek. Ale neřekla nic.

Enkra po kratším uvážení hru schválil.

Dívky se spokojeně vracely ke svým; po cestě nadšeně hlásaly, na čem se dohodly a kdo to zaslechl, urychleně balil a vyrážel do akce. Anitta nepochybovala, že se hra během pár dní pro veliký úspěch rozšíří; dokonce si uměla představit, že kdo ještě zůstal ve městě a doslechne se o tom, okamžitě vyrazí se přidat. Znala jich dost, od kterých se to dalo čekat, další chytnou na první našlápnutí. Dokonce i mimo kastu bojovníků...

Náhlé poznání ji zasáhlo jako blesk; rychlé spojení útržků informací, jež někde zaslechla a nevěnovala jim pozornost. Teď už to není záležitost bráhmanů ani bojovníků; od určité chvíle se hra stala věcí vaišjů, podnikatelů a majitelů peněz. Kupčíků, co postřehli příznivý obrat pro svoji peněženku a vsadili do hry nejen syny, ale i dcery. Odvážné riziko? Ani ne; dobře si spočítali, že nemohou o nic přijít. Mladistvé feministky vyrážejí do útoku; chystají se obsadit šlechtická sídla a potom jako lvice bránit to, co jejich muži uloví někde v dálce a přivlečou domů. Dobře to odhadly: šlechtici jsou velkorysí, lehkomyslní, vesele bezstarostní; uvítají, když jejich choť bude šetrná a uvážlivá v hospodářství, budou ji chválit a ochraňovat.

Byl snad tohle záměr kancléře Rogera ještě předtím, než Enkra vyrazil na cestu do Francie? Ano, překvapený svět názorně spatřil, jak bojovníci z Ostrova umějí bránit práva svoje i svých kamarádů. Od té chvíle každý, kdo zapochyboval, dostal lekci, aby jim nebránil v jejich záměrech; a ještě dostane. Bojovníci Arminu jsou odvážní, silní, neporazitelní; když jednotlivec podlehne, na jeho místo nastoupí kamarádi a krutě se pomstí tomu, kdo se mu opovážil ublížit. Tak to bylo a tak to bude čím dál víc; jistě to činí v souladu s vůlí Boží a za dodržení všech svých zákonů, ale pro cizince je rozhodující jejich brutální síla a vytrvalost.

A za statečnými bojovníky jdou další: kupčíci s pytli peněz. Tak bývalo odedávna zvykem; bojovníkům to nevadí, kupci patří ke vznešené kastě a jejich zlato příjemně cinká. Že vydělají víc než bojovní šlechtici? Proč ne, taky se víc snaží! Bojovník rád a ochotně svěří naloupené poklady do rukou své ženy a příbuzných, kteří mu na oplátku zajistí výstroj, koně a zbraň. I spokojené stáří v případě, že se mu podaří přežít; však těch, co zůstanou na bojištích celého světa, bude desetkrát tolik!

Ale je třeba nemarnit čas a využít šancí; během prvního léta většina princezen vypadla ze hry, buď už kojí miminka, nebo se na to právě chystají. Na jejich místa nastoupily krásné panenky, které nejsou tak dobré v boji ani ve vědecké posluchárně, ale co potřebují vědět, znají dokonale. Třeba vědí, že jakmile se provdají za někoho z bojovníků, bude je od té chvíle muset hájit a chránit proti každému, kdo by je ohrožoval; nejen on sám, celý jeho rod a každý, komu udělily privilegium dotknout se jejich hebké kůže. Tak vzhůru do boje! Každá porážka je pro správnou princeznu vítězstvím, rozšiřuje počet tvrdých rváčů, kteří se za ni v případě potřeby postaví. A navíc, je to docela příjemná hra; tak nač ještě váhat?

Ještě než nastalo horko, zmizela většina hráčů v dálce; zdálo se jasné, že je Enkra nejmíň týden neuvidí. Ostatní se pohnuli taky, ale daleko uvážlivěji. S nimi Anitta, mírně rozmrzelá vším, co se dělo, ale žádný nápad, jak to změnit, neměla.

Cvrček od chvíle svého příjezdu vedl víc řečí, než bývalo mezi dvořany zvykem a tak dlouho se do všeho pletl, až Roger ze žertu nadhodil, nechce-li být hofmistrem. Nad tím zaváhal a posléze odmítl s prohlášením, že když něco, tak by chtěl být v Asthřině středisku koordinátorem nebo systémovým analytikem.

„Má tam prý spoustu nových programů,“ vyptával se Roger, „Jsou snad dokonce lepší než naše Universitní i ze Sun City; prolezem všechny a uvidíme, co se tam dá zkopírovat...“

„Budem potřebovat kontrolní králíky.“ upozornil Enkra.

„Vím o tom. Je tu spousta lidí, co nemají univerzálku. Když je o tom řeč, jaký vzdělání má teď Anitta?“

„Už jsem ztratil přehled, ona študuje furt něco. Už by mohla promovat na doktorku, kdyby neomdlívala při sebemenším krvavým zásahu, na živým i na mrtvým...“

„To se s tím nedá nic dělat?“

„Těžko. Vzali jsme ji přeci jednou na pitvu. Když jsem řízl do mrtvoly, zezelenala a zkolabovala. Ale kostičky ti vyjmenuje do poslední chrupavky, to jo...“

Roger se po Anittě ohlédl znechuceně. Měla další bod mínus, aniž s tím mohla cokoliv dělat.

Táhli stepí a všude byl naprostý klid, ani se nikdo nepokoušel je přepadnout a obrat o dívky od dvora. Některé se nepokrytě nudily a zkoušely provokovat, leč úspěch neodpovídal vynaložené námaze. Anitta se odmítala do čehokoliv plést. Poledne strávili ve skalách u Oázy Fenků, kde se mohli vykoupat. Fenkové, pouštní lištičky, byli smečka milá a přátelská a skoro polovina jich byla rozběhlá po celém světě, ježto si je lidé rádi brali do ciziny jako živou hračku pro své děti. Hodně jich taky pracovalo ve špionáži. Anitta se s nimi mazlila.

Večer dorazili k Býčímu napajedlu, známému z dějepisu, protože tamtudy hnal kdysi dávno dobytek Denis Baarfelt, když prchal z kriminálu. Dneska už se tam dobytek dávno nehonil, občas se ale nacházely staré lebky s velkými rohy, vhodné k umístění na totem či štít chaty. Už tam tábořila asi dvacetičlenná smečka mladších kluků z Kingtownu; když spatřili karavanu, pokusili se uprchnout, ale byli dostiženi a vyslechnuti. Vypovídali, že asi před hodinou je přepadla poněkud zvláštní banda okolo padesáti jezdců, kde hlavní slovo vedly ženy; když se zjistilo, že mezi sebou nemají žádné dívky, byli s posměchem propuštěni, ani jim neostříhali vlasy. Tento nedostatek císařští ihned napravili, ale kluci stejně nemohli pochopit, proč by měli nějaké holky mít, na traufy přece ženská nepatří!

„Situace se změnila,“ vysvětlil jim Roger, „Teď je doba, kdy se všecko točí kolem ženských. Vy taky budete...“

Kroutili hlavou a připadalo jim to nepodobné víře. Ti nejstarší měli kolem patnácti, ale i když nepochybně děvčata vyhledávali, nenosili žádné odznaky, kolik jich už získali a nebyli vyholení v rozkroku, natož tetovaní. Návrhy a zmínky v tom směru pokládali za nemravnost a tvářili se rozpačitě.

„Člověk žasne, že takoví ještě existují,“ prohlásil Roger, „Jako kdyby neměli ve škole hodiny sexuální výchovy!“

„Jestli to nebude tím,“ vmísila se Anitta do hovoru, poprvé za celé odpoledne, „Že jsou to slušní kluci. I takoví ještě jsou!“

Roger chvíli nechápavě zíral, pak si ty exoty prohlédl, jako by přiletěli z Marsu. „Jo, tak to asi bude. No nic, kluci; klidně pokračujte dál, my vám nechcem ublížit...“

Té noci spala Anitta klidně a nezdálo se jí nic závažného; sice měla pocit, že nějaký sen měla, ale nevzpomínala si na něj. Ráno pokračovali v cestě a když vedro vrcholilo, uložili se na jediném vhodném místě, palmovém lesíku ve Slané rokli. Byla tam voda, ale pít se nedala pro příšerné množství rozpuštěné soli a ostatních nerostů. Koupat se v ní taky nedalo, na to byla studánka malá. Jediné co se dalo, bylo namazat se slanou břečkou a nechat to uschnout na slunci; sůl ulpěla na těle, zejména ve vlasech a po těle tam, kde vyrůstalo strniště, pěkně se leskla. Anitta měla právě tak dlouhého ježka, aby v něm zůstaly stříbrné jiskřičky a moc se jí to líbilo.

Tato noc byla poslední, kterou Enkra s Anittou strávili spolu před příjezdem do Obzoru. Milovali se pěkně, pak spolu leželi bok po boku a Anitta uvažovala, jak se svěřit se svými pochybnostmi ohledně Asthry a ostatních čarodějek. Ostatní nebyly nebezpečné, ale Asthru Enkra choval v obzvláštní úctě a Zlé Jazyky princezně pilně donášely, že s ní tu i onde leccos měl. Anitta nevěřila, že by se spolu někdy milovali, určitě by se s tím neopomněli každému pochlubit; ale tušila, že Enkra čarodějce podléhá víc, než by se hodilo. I ona k němu cítila zvláštní náklonnost.

Nakonec, když už Enkra sladce spal, se Anitta obrátila o pomoc k bohyni Esxatli v podobě Stříbrného Delfína. Zoufale prosila, aby ji už netrestala za nedůvěru a odmítání; ať se slituje, nechá jí Enkru a ochraňuje jejich lásku pro náklonnost, již chová ke své oddané Ariadně. Ale už když se modlila, měla Anitta pocit, že Paní Esxatli jí nevyhoví; chce snad mít Enkru pro sebe?

Nakonec přece jen usnula. Co se jí zdálo, neměla tušení.

Vyhnuli se Iron-city i Rossa Blance a zamířili rovnou do Obzoru – Enkra byl zvědav, jak se město změnilo. Očekával, že je někde před městem přepadne mocná přesila a bude svedena veliká bitva, snad s Asthrou jako velitelkou; sekta Zlých Jazyků očekávala se vzrůstajícím zájmem, zda se zopakuje scéna s jejím slavnostním stříháním včetně onoho slavného vykouření. Od té chvíle se stalo pro mnohé pravidlem; dívky při stříhání klečely a kluci to často vyžadovali. Asthra i Enkra se při letmých zmínkách tvářili, jako by netušili, oč jde; přímo zeptat se jich nikdo neodvážil. Nyní si Zlé Jazyky umínily, že budou pozorně zblízka přihlížet, aby se přesvědčily a mohly o tom podat patřičné zpravodajství.

Avšak všichni byli zklamáni; k žádnému přepadu nedošlo, nikdo si jich nevšímal, dokud nevjeli dovnitř, téměř na náměstí. Lidí tu bylo málo a každý měl něco na práci; nezdálo se, že by chtěli bojovat nebo se bavit jakkoliv jinak. Hodně se stavělo, spousta budov změnila svoji funkci, především posluchárna University a Nemocnice. Místo University, která původně měla stát ve městě, se začalo stavět celé universitní město; zatím z něj stála část posluchárny, jeden obytný blok a mohutná betonová kopule, zdárně připomínající protiatomový kryt. Tam poprvé viděli stráže, které kontrolovaly každého, kdo chtěl dovnitř. Enkra se dozvěděl, že vstup je přísně zakázán komukoliv, kdo není doprovázen někým zodpovědným, třeba Asthrou. Takže bylo nutno vyčkat.

Asthra přišla v bílé tunice, zcela bez ozdob, srst na hlavě přesně tak dlouhou, aby bylo poznat původní černou barvu.

„Rozhodla jsem, že si nebudu zbytečně pěstovat vlasy,“ vysvětlila po přivítání, „Nejsou k ničemu, když nerostou delší dobu; nemají v sobě žádnou magickou sílu a použít se nedají. Možná, když to bude součást slavnostního kostýmu...“

Jackie se ptal, proč na ně nikdo nezaútočil; Asthra se smála, že na to nikdo nemá čas. V poslední době mají všichni jiné, vážnější starosti; když chtějí válčit, měli do Indiopolisu.

„Tam teď jdou silně nahoru! Všichni tam bleskově vyrostli a kdo o tom třeba jen slovíčko slyšel, plete se do parapsychologie a dělá takový seky, že tady všichni žasnem!“

„Ani nevím... copak se stalo tak hroznýho?“

„Někdo z kluků se nechal dvěma holkama vyhecovat na pokus s posthypnotickými příkazy. Samozřejmě amatér, kterej se přiučil něco od některý holky, nejspíš v posteli. To ještě přesně nevím, ale až se dozvím, ta uvidí! Zkrátka, chtěl se předvádět, tak jim dal v hluboký hypnóze příkazy a stabilizoval je, nejspíš na celej zbytek života. Ale jaký!“

„No schválně, jaký?“

„Jedný naočkoval, že je jí k smrti nepříjemný nosit jakejkoliv oděv. Když si něco oblíkne, třeba jen tričko, za chvíli ji začne škrtit a svírat, pociťuje krajně nepříjemný škrábání a tak, dokud se zas rychle nesvlíkne. Samozřejmě od tý chvíle chodí nahá...“

„Je pěkná?“ zajímalo Rogera.

„Asi jo. S ošklivou by se nezahazoval.“

„Tak o co jde?“

„Ty seš taky... jo, ta druhá. Tý natroubil do hlavy, že den bez orgasmu je pro ni úplně zabitej a že by měla vyhledávat další nový seznámení s pestrou paletou kamarádů. Zkrátka, vyrobil z ní perfektní nymfomanku. Zatím ji to docela baví...“

„No dobře. Ale v čem je problém?“

„V tom, že ty holky jsou turistky z ciziny. Odněkud z Německa, přesně nevím. Zatím zůstaly tady, protože tyhle zvyklosti by asi ve světě moc velkej úspěch nezaznamenaly...“

Roger se pořád ještě smál. „Uznávám, že je to trochu zvláštní, ale berme to z druhý strany. Ten kluk jim řekl předem, co chce udělat a holky s tím souhlasily?“

„Samozřejmě. Nevěřily, že je to možný.“

„Ty jejich pocity jsou skutečně tak naléhavý, až je to nutí k činnosti, proti které mají námitky?“

„Jak to myslíš?“

„Jestli náhodou holky neprohlašují pokus za důvod, proč se tak chovají; kdežto ve skutečnosti je to jejich vlastní vůle, kterou kryjí tím pokusem. Myslím, že třeba ta dotyčná od počátku chce chodit nahá a její kamarádka se chce vyspat s každým klukem, kterýho potká. Jenom si chtěly od někoho nechat potvrdit, že nemají mít zábrany; ten mladej se na to hodil. Až je to přejde, řeknou že to byl jenom hec a v klidu odejdou...“

Asthra potřásla hlavou. „Já je nevyšetřovala, ale dělala to Ťapka, ta přece není pitomá! Schválně za tím účelem jela do India vyšetřit je; a tohle zjistila.“

„Kdo tě žádal o zásah? Ty holky už to nechtějí?“

„I kdepak, ty jsou zcela spokojený! Jenže další podobný, který o tom slyšely, se obrátily na mě, abych jim něco takovýho udělala taky. Cizinky, ale i naše holky. Samozřejmě jsem zavětřila, co je to za blbost, tak jsem na to přišla.“

„Takže tě nikdo nepožádal, abys to změnila, ale naopak takhle upravila další. Proč to neuděláš?“

„Protože mám ještě zbytek zdravýho rozumu a jistou sebekritiku. Udělám z holky nymfomanku, když je jí nějakejch patnáct nebo sedmnáct a ona mi za to přijde rozbít hubu, až jí bude třicet, ne? Taková věc je pěkně nebezpečná a já jsem tu proto, abych lidem pomáhala a ne škodila, to snad víš!“

„To máš jednoduchý: nařiď, aby je to za čas zase přešlo. Třeba až přestanou bejt mladý a hezký, nebo až toho budou mít dost. Já myslím, že by pro holku nebylo špatný, protančit životem se samou zábavou!“

„Ty seš, Rogere, úplnej blbec. Myslíš v každý situaci jenom na to, jak se vyspat s každou, která neopatrně projde okolo tebe. Já bych někdy myslela, že sám jseš někým naprogramovanej. Bejt tvojí holkou, tak bych tě s chutí nakopala do koulí...“

„Můžu ti to vědecky vysvětlit,“ smál se Roger, „Zajisté víš, že sexuální činnost člověka je ovládána endorfiny, což jsou pachové značky na způsob feromonů u hmyzu. Když extrémně citlivý jedinec, jako jsem třeba já, ucítí takový endorfin, nemůže s tím dělat nic jinýho, než podlehnout a prudce se zamilovat...“

„Aha; a když ten endorfin vyprchá, láska pomine a lord kancléř je opět volný pro další dámu. Nádherná výmluva!“

„Co výmluva? Vědecký důkaz!“

„Promiň, já zapomněla, že seš vědec!“

„Už jsem myslel na praktické využití. Kdyby se takový endorfin dal vyrobit uměle a třeba rozprašovat o velkých svátcích, když se slaví Matka Durgá, všichni by ztratili zábrany...“

„Naši občané nepotřebují žádnou stimulaci, zvládnou to i tak. Teď sem ještě ze všech konců světa proudí cizinci...“

„No dobře, Asthro,“ řekl Enkra, „Vem ty holky sem do střediska a prověř, jestli je to skutečně tak háklivý. Jestli ne, nebudeme si toho všímat. Kdyby jo, tak zkus, jestli by se s tím nedalo něco dělat. Nebo toho nějak využít...“

„No ovšem, můj pane! Ty seš se vším hned hotovej! Zatím nevím, co je ten kluk zač; přibývají nám tady poslední dobou všelijací zaklínači; ani čarodějové, ani bojovníci, všecko a nic...“

„S tím bylo nutno počítat, ne?“

„Nekontrolovatelné šíření informací je pochopitelně důsledek používání Wallisu, to je jasné. Ale dochází k němu také přímým spojením mezi nedokonale vycvičenými čarodějkami a bojovníky, asi při milostných kontaktech...“

„Není to náhodou tvůj problém? Já odpovídám za činy bojovníků; ty máš na starosti vzdělávání dívek, vlastně...“ Enkra se obrátil na Anittu a chvíli odhadoval, jestli je schopna ho vnímat.

„Já? Co já?“ Anitta znejistěla, jeho pohledy už znala.

„No já nevím. Radši ne...“

„Ale já jsem fakt nic neprovedla!“

„No právě.“

„Chceš říct, že bych se měla starat, aby se... proboha, jak?“

„No a jak já? Přece jenom seš holka a umíš si představit...“

Anitta dlouho očekávala, že jí brzo povolí nervy. Stalo se to právě teď:

„Nejseš ty blbej? Sám si rady nevíš a ode mne ji chceš? Já mám snad bejt zodpovědná za všecko, co udělá kdekterá holka, navíc čarodějka, nymfomanka a... copak já vůbec tuším, jak uvažuje a co cítí taková holka?“

„Ty pocity bych ti mohla snadno navodit uměle!“ řekla Asthra, „Stačí uvést do krátkodobé hypnózy a předat...“

„Já nechci, abys mi něco předávala! Já chci odjet domů, a hned! Chci mít na hlavě normální vlasy, nebýt propíchaná stříbrnými jehlicemi, nemluvit šestadvaceti jazyky a nemít v hlavě naučnou encyklopedii... chci být normální holka!“

„Obávám se, že to tak snadno nepůjde...“ začal Enkra, Anitta mu však nedala domluvit:

„To je mi fuk! Vy umíte čarovat! Já to zkrátka chci!“

„Chceš být taky znovu panna?“ otázal se Roger potměšile.

„Ty jdi taky do hajzlu!“ rozječela se na něj, „Rozbila bych ti hubu, ty hnusnej perverzáku, kdyby...“

Roger se rozhodně neurazil, naopak s obtížemi přemáhal smích; Enkrovi bylo jasné, že ji zkusí vyprovokovat k ještě sprostším urážkám či dokonce fyzickému napadení.

„Zklidni se! Máš špatný nervy, já vím...“

„Já nemám špatný nervy! Já jenom jsem obyčejná holka z vesnice, kterou jste vy zatracený pedofilní maniaci ukradli z její rodiny, zavlekli sem a děláte na mně experimenty! Jsem na tom stejně blbě jako ty holky, co na nich zkoušel svý kejkle ten kluk... A stejně blbě jako ty, Enkro, když tě někdo udělal princem a... možná taky Asthra byla kdysi malá blbá holka, ale nějakej perverzák na ni položil ruku a naučil ji zaklínat Oheň a hrabat se lidem v mozku, ale to už si nepamatuje, tak je takhle přiblble šťastná...“

Roger se stáhl dozadu; z jejího ječení mu přebíhaly po zádech vlny mrazivé rozkoše a obával se, že to na jeho tělo bude mít příznivý vliv. Nesmírně toužil vypnout veškerou sebekontrolu, aby se mohl zachovat jako primitiv; bez ohledu na Enkru, Asthru, ostatní kolem i na samotnou Anittu.

„Nechte ji, má pravdu.“ řekla Asthra klidně, „Nech ji vyzuřit, brzo to přejde. Reakce na dlouhodobý stres...“

„Ty taky zdechni, ty podrazácká děvko!“ doporučila jí Anitta, „Nemysli si že nevím, jak mi jedeš po Enkrovi... Tak si to spolu rozdejte, když se na to třeseš takovou dobu, já ti to oplatím třeba s Rogerem, jestli nenajdu v celý zemi větší prase...“

Roger nevydržel, dostal na ni prudkou chuť; bleskově promýšlel, co by se stalo, kdyby se na ni vrhl. Asi by se skutečně bránila; za celý svůj pestrý život se mu nepodařilo znásilnit jedinou dívku, která by opravdu nechtěla, že by teď měl šanci?

A ještě jeden zázrak: Asthře zrudly tváře a oči jí zablyštěly vztekem. Že by opravdu ztratila sebekontrolu? To už stojí za to!

Ještě trochu popíchnout a bude to! Jestli se Asthře nepodaří ovládnout a vyšle do okolí záblesk negativní energie, otřese to možná celým okolím... a kdyby se v tom okamžiku podařilo propojit všechny zúčastněné, využít toho záblesku, usměrnit... Rogerovi pracoval v hlavě celý složitý systém myšlenek a představ, týkaly se jak tělesných, tak mentálních pochodů a nabízely mu spoustu fantastických variant...

Ale Anitta to skácela, její nervy nevydržely a přepjaly se; náhle padla na kolena a srdcervoucně se rozbrečela. Všichni se okamžitě uklidnili a začali ji utěšovat, jenom Roger se zklamaně stáhl do ústraní. Přece jen je to slabá holka z ciziny; nevadí, třeba se podaří vytočit ji příště...

Asthra přikročila k Anittě a počala ji hladit po hlavě; nebylo pochyb, že teď se uklidní a už nebude vyvádět. „Promiň, bylo to od nás neuvážené... ty za nic nemůžeš...“ povídala jí.

Anitta se zachovala, jak se od začátku čekalo: zoufale brečela, dokud ji do náruče nevzal Enkra; při jeho něžnostech se pozvolna uklidňovala. Roger měl řadu iniciativních návrhů, jak rozložit negativní tendence na všechny přítomné pomocí vzájemného spojení, ale než stačil vysvětlit detaily, pohlédl na něj Enkra tak, že si to rozmyslel a umlkl v půli věty.

„Mnohem lepší bude vykoupat se v Ohni.“ řekl Jackie.

„Tak jo, ale až zítra!“ vzpamatovala se Asthra, „Dneska chci, abyste byli aspoň trochu zarostlí a špinaví, protože bych vám chtěla předvést novou mycí linku. Ono by to šlo i tak, ale bude to lepší. Škoda, že už jste ostříhaní, to by bylo...“

„Co je to za mycí linku?“

„Uvidíte sami! Kompletně vás to očistí a vysterilizuje; tak čistý jste za celej život ještě nebyli!“

Zahrnuli ji všelijakými dotazy na nejrůznější podrobnosti; byli rádi, že se všichni přestali zlobit a opustili ožehavé téma zásahů do psychiky nic netušících turistek. Asthra přijala hru a odpovídala jim; mezi tím přešli na břeh moře, kde tábořila spousta mladých ve všelijakých stanech a jiných provizorních obydlích. Svěřila hosty jejich péči a šla se podívat, v jakém stavu je příprava večeře; přestože ji chystaly dostatečně znalé čarodějky, považovala za svou povinnost je zkontrolovat, dříve než bude pokrm předložen Božstvům.

Anitta se během času uklidnila natolik, aby si uvědomila, že veškeré připomínky nebyly namířeny proti ní; vyvolalo to nový záchvat pláče, tentokrát z lítosti, že urazila kamarády, kterých si váží a obdivuje je. Nejvíc se děsila, co řekne na její výbuch vzteku Asthra; Enkra ji ujistil, pokud to nepustila z hlavy okamžitě po vyslechnutí, teď už to určitě bere s humorem.

„Já vím, vy berete s humorem všecko!“ natahovala Anitta, „Tobě by možná opravdu nevadilo, kdybych šla s někým jiným... Aspoň bys mohl konečně... doopravdy se ti Asthra tolik líbí?“

Enkra odpověděl uvážlivě a po delší chvíli: „Je velice moudrá.“

„Tak to jsem zrovna nemyslela!“

„Jackie zkoušel v Indiopolisu různé techniky z dob Atanoru. Splynutí, propojení, sjednocení mysli... jak tomu chceš říkat? Všechno jsou to takové zvláštní hry...“

„A ty myslíš, že by ti Splynutí s Asthrou nějak pomohlo?“

„Obávám se, že u ní by jeden pokus nic nevyřešil. Je zapotřebí dlouhodobé sbližování na tělesné, ale i mentální úrovni. Když jsem žil s Ariadnou, byla ke mně absolutně otevřená, dopřála mi všechno, co měla v paměti uloženo sama... Ale nepočítal jsem, že to skončí tak brzy; chtěl jsem ji propojit taky s nejbližšími kamarády, rozhodně s Jackem, Kurtem, Sonnym... i s Rogerem. Ona byla samozřejmě pro, ale vytváření jednotného mentálního pole je obtížná a dlouhodobá záležitost, my jsme teprve začali...“

Anitta se od začátku snažila nedopřát mu možnost diskutovat na podobná témata. „Já vám to zkazila, co?“

„Neobviňuj se. Způsobila to má vnitřní neukázněnost.“

„To slovo znamená u tebe co? Nechuť půjčit svoji dívku druhým na jejich pokusy? Ariadnu jsi jim půjčil, ale mne...?“

„Jackie a Senta byli nějakou dobu hosty Deborah a potom v tom nešťastném Indiu; oba prohlašují, že to jejich vztah posílilo, že teď se milují o to víc, že už nejsou jednotlivou osobností, nýbrž obsahují v sobě paměť všech ostatních. Zdá se mi, že na tom něco bude, ale přesvědčit se nemohu; Senta by to pro mě udělala...“

„Ale to bych nesměla překážet, co?“

„Mohla bys být při tom...“

„A největší radost bych ti udělala, kdybych s Jackem vytvořila druhý pár, že? Všímáš si, že už jsme zase v sobě?“

„Promiň. Nechtěl jsem tě urazit.“

„Neurážíš. Ale řekni, co je pro tebe důležitější: naše láska nebo tvoje bláznivé experimenty?“

Enkra si povzdychl. „Nejlepší by bylo nějak to sjednotit...“

Anitta se zvedla. „Půjdeme na večeři. A nepřeju si slyšet už nic na tohle téma!“

Její rozhodnutí bylo respektováno, ale jen ze strany Enkry. Asthra požádala Jacka, aby je seznámil s dosavadními výsledky experimentů, co prováděl v Indiopolisu; během večeře si téma promyslel a přednášku začal slovy:

„V Indiopolisu existuje oblíbený sport: surfing na příbojových vlnách. V zátoce samotné velké vlny nejsou, ale venku na moři jde sem tam i o život; když mě na to pozvali, pěkně jsem tam se sebou mlátil a doporučuju všem, aby si to někdy zkusili.

Podobný surfing provozují čarodějové v Indiu na vzedmuté vlně mentální energie, kterou vytvářejí při milostných hrách. Osobně jsem to vyzkoušel a za pomoci svých dívek se naučil usměrnit vznikající energii tak, aby povzbuzovala ostatní. Není to těžké, v podstatě stačí se podvolit okolí... mám za to, že v tom místě spolupracuje energie řady dalších osob, které už nevystupují jako bytosti hmotné, ale interdimenzionální; kdysi hmotná těla měly, ale zpravidla během války o ně přišly. Někteří rovněž přicházejí z jiných prostorů, ale je dost těžké definovat, z jakých, protože jakmile dojdeme na slovní vyjádření, nejsem schopen adekvátně vyjádřit... zkrátka, museli byste to zažít.

Asthra si odpoledne stěžovala, že některé experimenty v Indiu jsou poněkud nezpůsobné; při vší úctě se obávám, že jich bude přibývat a nic s tím nenaděláme. Já tam byl jenom pár dní, ale jsem od té doby spojen s mnoha osobami, které jsem poznal... totiž takhle: kromě jejich současné osobnosti také s těmi, jimiž byli v předchozích zrozeních a dokonce s osobnostmi Ochránců, kteří jim pomáhají. Je otázka, zda upřímný oddaný některé vyšší bytosti je pouze její uctívač nebo částečná inkarnace... zda se právě jejich prostřednictvím ta bytost nezapojuje do hry ve své vlastní osobě! Dojde-li pak mezi oddaným a jeho Ochráncem (prostřednictvím kontaktu s další osobou) ke skutečnému Splynutí, může se ona bytost dokonaleji projevit a...“

Hovořil ještě dlouho a zajisté moudře, ale Anitta vyřešila svůj problém tím nejjednodušším způsobem: usnula.

Ráno je Asthra zvala na prohlídku universitního města. Protože tam nebylo kde nechat koně a mohli by okusovat pečlivě pěstovanou zeleň, zařídila přistavení dvou autobusů, jednoho dost nového pro vládu a otřískaného až hanba pro ostatní. Podle Jacka to měla udělat obráceně, neboť celou cestu přesvědčovala Enkru a Rogera o nutnosti investovat do dopravy mezi Universitním městem a okolím, a ten starý křáp by byl dobrý argument.

Zřejmě dala echo svým hlídkám, neboť vyvíjely o poznání větší aktivitu než včera. Enkra sice soudil, že jsou tady zbytečné, ale Roger oponoval; měl špatné zkušenosti s různými vyzvědači, kteří měli zálusk na perfektně zpracované programy.

„Je to úplně jednoduché,“ řekla Asthra, „Za situace, kterou jsem teď zavedla, nemá nikdo nejmenší šanci cokoliv odnést, ježto se k tomu vůbec nedostane. Všechny důležité části jsou vevnitř a sami uvidíte, že cizí člověk nemá žádnou možnost...“

Chlubila se tak moc, že jí nechtěli kazit radost. Došli pěšky k mohutné kupoli protiatomového krytu, hlídané strážemi kolem dokola, ale dovnitř šli přes jinou budovu; ta naopak vypadala jako supermoderní lázně. Byly tam šatny, většinou opuštěné, neboť návštěvníci nenosili moc oděvů. Dál byla čekárna, kde viselo na řetízcích několik stříhacích strojků.

„Když má někdo dlouhý vlasy, je dobře je ostříhat a nechat tady pro další zpracování. Je v nich spousta důležitých prvků...“

Všem přítomným bylo jasné, že dát někomu do rukou svoje vlasy znamená výrazné ohrožení; tvářili se poněkud překvapeně, avšak Asthra se nenechala rušit ve výkladu:

„Teď prosím odložte všechno zbytečné; včetně ozdob, které máte v uších, v nose i jinde...“ usmála se na Jacka a Kurta, kteří si zvlášť potrpěli na výzdobu velmi intimních částí těla, „Zavřeme vám je zatím do trezoru a při odchodu si je můžete zas nasadit.“

Její tón průvodkyně kulturních památek přispěl k tomu, aby se cítili jako na školním výletě; vzájemně si pomáhali vyšroubovat ozdoby, ale taky se při tom všelijak pošťuchovali.

Pak přešli do další místnosti; nebyla přepychově vybavena, byla tam jenom tři prkna podobná žehlicím a otvory zakryté gumovými manžetami. Ty otvory byly označené symboly mužského a ženského pohlaví, prostřední pak jenom menším kroužkem.

„Tady začíná hygienická linka. Lehneš si na tohle prkno a na rozsvícení zeleného světla můžeš zajet dovnitř. Když svítí červená, je obsazeno. Teď jsou všude zelená světla, takže prosím, kdo má chuť to vyzkoušet první?“

Nikdo se nehlásil, jenom Kurt se zeptal: „Pro kluky, pro holky. Pro koho je ten třetí stroj? Pro medvědy?“

„Pro děti. Je normální, jenom s nimi zachází trochu opatrněji. Jsou choulostivější...“

Pořád ještě se nikdo nepřihlásil, takže si Asthra lehla na prkno určené pro dívky. „Takže nejdřív já! Nevadí, na druhé straně se sejdeme. Laborantky vás poučí...“

Enkra rozhodl, že dobrý Vládce jde vždy ostatním příkladem a lehl si taky. Asthra se zatím odrazila a hlavou napřed zajela do otvoru. Enkra to tedy udělal po ní.

Nejdřív zmizelo světlo, uvnitř byla totální tma. Na palce nohou a špičky prstů se mu namotala jemná čidla, která zjistila, jak je asi veliký. Vzápětí se na něj spustila voda a na tělo se přimáčkla soustava kartáčů, které se rychle otáčely a tím jej čistily. Trochu té vody mu proniklo do úst, která dost rychle nezavřel; tím zjistil, že je do ní přidán nějaký velice protivný dezinfekční roztok. Kartáče dřely kůži s těla a jak s ním cvičily, zajížděly mu do všech míst, kam obvykle člověk podobnými nástroji nezabloudí; dokonce i mezi prsty na nohou. Bylo by to lechtalo, ale zatím jen dřelo. Nová dávka tekutiny, pálící do kůže; už věděl, že má zavřít pusu i oči. Na hlavu se spustilo cosi jako trávní sekačka a dřelo mu ji jako bruska; podobné nástroje mu začaly odírat ruce a nohy, celé tělo. Žádný neměl ostří, nebo tak mikroskopické, že nemohl kůži poškodit, ale ten pocit byl velice nepříjemný. Na penis se namotal jemný drátek; vzápětí dostal slabou, ale citelnou ránu elektrickým proudem až do ledvin, takže se samovolně vymočil; do konečníku vstříkla agresivní tekutina, která zapříčinila okamžité vyprázdnění střev. Tomu napomohly gumové válce, které mu začaly ždímat celé tělo; chvíli měl pocit, že omylem zapadl do mlýnku na maso. Ještě jedna sprcha čisticí tekutiny a znovu kartáčky, tentokrát ještě jemnější než ty první; a ještě znovu. Teprve pak vyjel ven na druhé straně, napolo zadušený a vymačkaný jako citrón.

Uvítala ho příjemně usměvavá Asthra, vydrhnutá do běla a čistě oholená, jako by vyšla ze Živého Ohně. „Tak co, jaký to je?“

„Příšerný... prosím tě, jak to lidi snášejí? Nebrání se někdo?“

„Proč? Tak perfektně umytej jsi ještě nebyl!“

„To je teda fakt; ani už víckrát nebudu, protože tím tvým ždímacím mandlem už nepolezu!“

„To bych chtěla vědět, jak se sem jinak dostaneš. Jiná cesta nevede; laborantky, co tu dělají, tak chodí každý den...“

„A vyhovuje jim to?“

„To si zvykneš. Časem se ti to začne líbít, neboj se. Když jsem si zvykla i já...?“

„No nevím... proč to vůbec všechno děláš?“

„Absolutní sterilita prostředí. Máme jemnou elektroniku, která nesnáší prach a špínu, ani nic podobného...“

„Tak to by nám mělo taky vyčistit zuby... jak to, že nás žádný ten nůž nezraní?“

„Elektronika! Stroj má v sobě senzory, které ti vyhodnotí všechny tělesné proporce; podle detailů těla spouští jednotlivé manipulátory. Ví, kam až může zajít...“

„Co když se stane nějaká závada?“

„Při závadě se všechno okamžitě vypne a manipulátory zvednou, abys mohl ven. V nejhorším tě vyprostí obsluha...“

„A kdybych náhodou vlezl do díry pro holky?“

„V tom případě tě to šikovně a jemně přeoperuje na holčičku... ale ne, neboj! Jestli se stane, stroj to zjistí a když objeví nějaký atypický tělesný znak, zarazí se. Zkoušeli jsme to, stačí dokonce, abys neměl některý z prstů a už se to blokuje. Takové pak musíme pouštět dětským strojkem...“

„Ten dětský je, jak říkáš, jemnější?“

„Adaptabilnější; kopíruje přesně jakékoliv tělesné proporce, protože děti jsou variabilnější. Nemyje je tak důkladně...“

„Jaký systém má ta stříhací lišta?“

„Viděl jsi někdy sekačku na trávu? Myslím tu moderní, s takovou vrtulkou. Podobně to dělá naše sekačka na vlasy. Ale pracujeme na ještě lepším systému, ultrazvukovém. Asi to budou dva hroty, mezi nimi bude probíhat ultrazvukový signál. Ten všechno poseká, stroj si sám bude vyhodnocovat, kde máš ještě nějaký chlupy.“

„Myslíš, že to bude příjemný?“

„No teda... nijak zvlášť.“

Vtom vyjela ze stroje další dívka. Enkra se zarazil, pak zjistil, že je to Anitta a rozzářil se nadšením.

Anitta moc nezářila: „To... to je příšerný! Copak mě ta věc musela umývat opravdu úplně všude?“

„Samozřejmě! Hygiena především...“

„Myslela jsem si, že mě to znásilní!“

Asthra se rozesmála. „Jo, abys rozuměl, Enkro, pro děvčata jsme vymyslely takovou žertovnou hračku. Vymyje nám jemným způsobem...“

„Jemným způsobem?“ vyjekla Anitta, „Poslechni, ty snad... copak si to holky vážně nechají líbit?“

„Některé se zlobí, že ten aparát je příliš malej a jemnej!“

„To bych ti přála zažít!“ vykládala Anitta Enkrovi, „Vrazí ti to do těla takovou gumovou trysku a tou ti tam ještě stříkne nějakou zatracenou dezinfekci!“

„A co bys tam tak chtěla stříkat?“

Ve stroji to zašramotilo a zakrátko vyjel Roger, poněkud přidušený. Ale hned se vzpamatoval a začal přístroj chválit.

Enkra neodolal a svěřil mu Anittiny námitky. Samozřejmě, Rogera to rozesmálo: „Vymysli něco podobnýho i pro kluky! Aby nás to něžně pohladilo...“

„Nějakou automatickou slečnu?“

„Tak něco. Jako mají v kravínech ty dojicí automaty...“

Anitta chtěla něco říct, ale po včerejšku se nechtěla hádat. Jen se zeptala, zda to není nebezpečné pro dívky, které si dosud zachovaly panenství.

„Ty musejí jít okruhem pro děti,“ nezarazila se Asthra, „Jennii jsem to řekla, neboj se. Ony ale některý holky, co by se daly počítat mezi děti, chodí radši dírou pro dospělý...“

Anitta se mračila, ale neměla čím, obočí jí to vyholilo taky. Zatím přijela další dívka a po ní kluk; byl to Jackie Therlowe a smál se: „Já nebyl tak překvapenej, Katka mi o tom psala! Byla u toho, když se to zkoušelo...“

„Já vím. Kate je schopná...“ souhlasila Asthra.

Jackie oznamoval, že do koupelny dorazila skupina dětí okolo deseti let, které mají procházet školením. Hned se objeví první.

A taky jo: jak to řekl, vyjel ze stroje první kluk, poněkud vykulený, ježto něco takového viděl poprvé. Z toho, jak se osahával, bylo jasné, že není zvyklý být oholený.

„My jsme z Paříže,“ vykládal, „To je taková vesnice kousek odtud... jsme tady na školení poprvé, děláme angličtinu!“

„To je v pořádku. Hned si tě odvede instruktorka...“

Skutečně se otevřely dveře a vstoupila dívka. Rozhlédla se a kývla na kluka, aby šel s ní.

„Mohla bys ukázat hostům, jak se to dělá?“ ptala se jí Asthra a dívka úslužně přikývla.

Enkra, Anitta a Roger šli s ní, Jackie čekal na další. Prošli do systému chodeb, označených jen čísly; nebyl tu ani havarijní systém ukazatelů východu. Enkra se na to zeptal a dozvěděl se, že by to stejně nikomu k ničemu nebylo; kdyby něco selhalo, musí se to otvírat zvenku a zřejmě by se všichni udusili, protože by přestala fungovat i klimatizace.

„Neboj,“ pravila dívka s přehledem, „Neustále držíme službu. Nic se nemůže stát...“

Prošli do kabiny, kde dívka nasadila klukovi přílbu, uspala ho a spustila program. Dělala to mechanicky, bylo vidět, že je zvyklá. „Máme čtrnáct Wallisů. V případě potřeby můžeme obsloužit celou třídu během tří hodin. Nasazujeme je dle potřeby, nemáme ale dostatek programů. Kopírování je jednoduché, jen vytváření dá práci. Dělá na tom každý, kdo může a umí...“

„Co dělají děti, které musí čekat? Nenudí se?“

„Pouštíme jim filmy. Zatím grotesky, taky starý kovbojky. Nejlepší jsou nenáročný věci, je to něco jako relaxace po náporu na činnost mozku...“

Prováděla je nejdřív touto částí střediska, pak je zavedla do dalšího patra, kde se zpracovávaly programy. Tam pracovala řada lidí, většinou perfektních specialistů. Když spolu mluvili o své práci, ani Enkra nerozuměl.

„Tak mi napadlo, jakým způsobem se provádí transport materiálu zvenku? Přece nejde taky přes mycí linku?“

„Ale jo, máme něco podobného. Především musí být vše, co transportujeme, naprosto čisté. Pak se to zaveze do filtrační komory, tam ještě jednou čistí, horkým vzduchem nebo dezinfekční kapalinou; něco se taky ozařuje rentgenovými paprsky kvůli bakteriím. Podle toho, o co se jedná. Teprve potom přijde do komory člověk zevnitř a odveze to...“

„Skutečně dokonalý systém!“

„Máme to zpracovaný, můžu vám to pustit. Pro členy velení jsou tam i tajný věci...“

„Já bych měl zájem.“ hlásil se Enkra.

„Já taky!“ přidal se Roger.

Anitta sice patřila k vedení, ale tajné věci jí zbytečně do hlavy necpali. Teď prohlásila, že se zatím bude nudit.

„Ale ne! Asthro, pusť jí zatím něco vědecko výzkumnýho...“

„Třeba makromolekulární chemii, můžu? Je to moc zajímavý...“

„Ale jo... já jsem váš oblíbenej pokusnej králíček!“ stěžovala si Anitta, ale přijala. Uložili ji do kabiny a šli za svými zájmy jinam, kam který chtěl.

Anitta si musela přiznat, že se jí ten program docela líbí. Nebyla studentka, která se dozvídá něco o makromolekulách; byla sama atomem, který se s jinými podobnými složil do molekuly, ta reagovala s jinými a vytvářela různé prvky, což všechno Anitta na vlastním těle cítila. Protože už prošla podobným vzděláváním vícekrát, mohla sledovat rozdíly: zpočátku se jí pouze do mozku zapisovaly informace, teď si ponechávala určité vědomí, ačkoliv ani zdaleka ne lidské. Nevěděla, čím v současné chvíli je; avšak určitě nebyla lidským tvorem Anittou, ten ležel na lehátku mimo provoz. Nenásilně získávala nadhled sama nad sebou; uvědomovala si, že mentální úroveň v každém případě převyšuje tělesnou, ale zatím se neuměla přinutit, aby s tím souhlasila.

Když to skončilo, zavedla ji dívka do klubovny, kde seděli druzí a hádali se; Anittě trvalo několik minut, než pochopila, o čem. Enkra si nechal pustit nějakou část programu, který měl za úkol zpracovávat další programy; měl k němu řadu připomínek, což byl důvod, že mu ho pouštěli. Další připomínky měl Roger, Asthra je zapisovala a dva inženýři s nimi polemizovali.

Anittě dali hořký čaj a informaci, že jelikož se pitím určitě znečistí, musí se při odchodu z místnosti osprchovat.

„A co třeba oběd?“ zeptala se opatrně.

„To je fakt, diskutovat můžem i při obědě!“ souhlasil Roger.

V nejvyšším patře byla vyhlídková restaurace, z níž bylo možno sledovat okolí; dokonce se pozvolna otáčela kolem své osy, takže výhled se měnil, aniž získával na zajímavosti. Všude kolem provizorní přístřešky stavbařů, čerstvě založené trávníky, různá parkoviště na auta služební i soukromá a nově vysazené stromky, prozatím pečlivě zalévané. Asthra spoléhala na období dešťů, kdy by se vegetace měla rozrůst a postupně všechno zaplnit.

Jídlo bylo jednotné a zřejmě připravené dle Asthřiných zásad, neboť se do něj pustila bez hloubkového průzkumu. Náklady šly zřejmě na Santanuevův kmenový svaz; při obědě hovořili o systému financování, se kterým to není jednoduché. Asthra vymyslela možnost obohacení na úkor státu: výrobu nových osobních průkazů na systému identifikačních karet, které stát hodlal zavést co nevidět a Santanueva už zavedl.

„Jednoduchá věc: na přední straně fotografie majitele. Já ji vtavuji do umělé hmoty, aby se nedala v žádném případě změnit. Na druhé straně základní údaje, číslo karty a kódové znaky. Karta samozřejmě nerozpustná ve vodě, v kyselině, v louhu, neshoří v mrtvém ohni a neroztaví se ve vysoké peci. Částečně kovová, částečně z plastiku. Po zasunutí do počítače se dekódují údaje a vyjede sestava dle přání policajta, co to zadává. To má vládní návrh taky, ale já chci implantovat čip, který bude fungovat jako klíč ke dveřím, startovací klíček ke služebnímu či soukromému vozidlu, platební karta v obchodech a spousta dalšího...“

„Bezvadný! Jak se bude nosit?“

„Na krku nebo na zápěstí... bude mít řetízek na upevnění, už jsme dělali pokusy. První najíždí Sluneční Obzor a Universita, počítám za tři týdny...“

„Já budu rozhodně podporovat, aby to stát koupil!“ řekl Enkra, „Při tvým bezpečnostním systému se nemůže stát, aby byly nějaký problémy, takže zbývá jen překonat odpor ostatních zájemců...“

„Což bude nejhorší problém. Pokud by takovou kartu měl člověk neustále u sebe, nebyl by problém vyhledat ho kdekoliv na celém území Arminu, pokud senzory ohlásí kontakt... Třeba by někdo kartu ukradl, platil s ní v krámě, ale počítač v kase by okamžitě uvědomil policajty. Než by chudák složil zboží z košíku do auta, už by u něj byli a zhaftli ho...“

„To snad je v pořádku, ne?“

„Ale opozice bude řvát, že žijeme v policejním státě! Jako obvykle, byl by absolutní přehled o slušných občanech, kdežto minimální nebo vůbec žádný o lumpech a asociálech.“

„Špatný přehled by byl o stepňácích; těm jejich zákon zakazuje mít cokoliv zbytečného...“

„Nejen oni; některým sektám víra přikazuje být odění větrem; nemít žádný oděv a nic podobnýho. Chtěl jsem si to zkusit, ale je to trochu složitější a některý zvyklosti...“

„Ale nápad je to bezvadnej, ne? Mě ty hadry hrozně štvou...“

„Určitě ne tak, jako tu holku z India; ale jestli jsou ti tak fyzicky odporný, proč nechodíš úplně bez?“

„Pojďte založit novou sektu! Budem chodit nazí, jídlo vyžebráme a vlasy necháme volně růst, dokud nás někdo neomyje Ohněm...“

Anitta se nevměšovala, podobné nápady měli každou chvíli, ale nikdy se neodhodlali k realizaci. Radši si všímala dvojice mladých, kteří už nějakou chvíli okouněli opodál; sice nazí jako místní, ale neměli tetování. Zdálo se, že čekají na něčí výzvu; Asthra to postřehla a usmála se na ně.

„Ty jsi princezna Asthra?“ otázal se jí chlapec, „Směl bych tě o něco poprosit?“

„Ovšem. Co potřebuješ?“

Chlapec pohlédl na ostatní a zaváhal.

„To jsou kolegové ze střediska. Můžeš před nimi mluvit...“

Mladík to přijal, čímž potvrdil, že je cizí. Enkru každý poznal i oholeného a Roger byl tak nápadný, že se nepoznat nedal.

„Víš... je to trochu složitější...“ teď se nedíval na Asthru, ale kupodivu spíš na Enkru, jako by od něj čekal pomoc, „Chtěl bych... potřebuju pomoc ve velmi intimní oblasti!“

„Jistě. To je obvyklé.“

„Jde mi o to... moje dívka a já... víš, chtěli bysme, abys nám pomohla... jako kamarádce jeden kluk. Ona je teď hrozně bezva!“

Asthra se zatvářila tak, že méně otrlý jedinec by dostal strach; ale ten kluk zřejmě očekával od každého jen to nejlepší. Klidně až téměř s nadšením pokračoval: „Že bys pro ni udělala to, co ten zaklínač! Já bych taky to... víš, abych víc vydržel. Třeba tak... no, zkrátka abych mohl celou noc bez přestání. Že prej by se dalo...“

Dívka zatím nepromluvila, koukala jen na svého vyvoleného pohledem plným psí oddanosti. Asthra chtěla vybuchnout, avšak Roger ji zarazil: „A víš, jaké by to mělo následky?“

„Samozřejmě, že vím!“ obrátil se chlapec na nového partnera, „Byli bysme naprosto spokojený a šťastný...“

„Ty seš si jist, že sexuální uspokojení ti dá pocit štěstí?“

„No... teď ne, žejo! Já brzo odpadnu. Jenže kdybych měl takový možnosti... to potom...“

„Ale to nikdo nedělá!“ řekla Asthra.

„Ale jo; tý kočce to udělali. Já se s ní o tom bavila.“ poprvé promluvila dívka.

„A ty bys to taky chtěla?“

„Jasně! To musí bejt príma...“

„Ty bys chtěla, abys při setkání s jakýmkoliv klukem měla hned chuť s ním spát? Aby tě touha nutila hledat každý večer partnera a kdybys ho nenašla, pociťovala bys přímo fyzickou nevolnost?“

„No...“ začervenala se, „Kdyby to mohlo bejt... třeba dvakrát! Večer i ráno...“

Anitta se šklebila, jen vyprsknout. Asthra tiše zuřila. Roger se tvářil vážně a moudře.

„Ty skutečně chceš mít větší fyzický fond? Nač to potřebuješ?“

„Pořád potkávám spousty holek... seznamujem se a já bych... zkrátka mrzí mě, že se s nima nemůžu seznámit pořádně! Se všema. Jsou to krásný a milý kočky...“

„Kolikpak bys jich chtěl zvládnout za noc?“

„No já nevím... Dvě? Tři? Ale pořádně!“

„To bys byl teda borec,“ souhlasil Roger, „To bych nezvládnul ani já... poslyš, vy dva spolu chodíte nebo jste jen kamarádi?“

„No... teda jo, chodíme spolu. Jsme milenci.“

„Kolik je vám let?“

„Mně osmnáct. Jí bude šestnáct...“

„A tobě by nevadilo, že by tvoje dívka každý den sháněla jinýho partnera na noc?“

„Teda... doma jo. Ale tady je to normální, ne?“

„Kde jste doma?“

„V Holandsku. Jsme z Rotterdamu.“

„To se tam nechcete nikdy vrátit?“

„Myslel jsem, že... nějaký čas budeme tady. Potom se vrátíme domů... a asi se vezmeme.“

„Jestli si nenajdete někoho jiného.“

„To asi ne. Naši rodiče by to docela rádi viděli.“

„Umím si představit to rodinný štěstí! Až mi vhání slzy do očí!“

„Proč? My se máme doopravdy rádi... jenže si chceme taky něco užít! Dokud jsme tady, tak že bysme... si nedělali násilí.“

„To jste přesvědčeni, že tady jste v zemi, kde vůbec žádná morálka neexistuje?“ ptala se Asthra.

„To snad ani ne, ale... není to tak přísný jako doma!“ usmíval se mladík bezelstně, „Tam by to tak snadno nešlo, že...“

„Bohužel to, co žádáš, je tak nebezpečné, že ti to nemůžeme udělat.“ řekla Asthra, které už šlo na nervy Rogerovo pohrávání s jejich city.

„Proč? My ti podepíšem souhlas, jestli chceš být krytá... Já slyšel, že s tím nesouhlasíš, snad se nechceš prozrazovat...“

Asthra jen vrtěla hlavou. Zato Roger se na dvojici mile usmál:

„Já bych to s váma zkusil sám... taky to tak trochu umím! Večer přijďte, postarám se o vás...“

Usmívali se, děkovali, byli velmi spokojeni. Zato Asthra se tvářila téměř nebezpečně.

„Udělej nějaký hodně odporný uspávací čaj!“ řekl jí Roger, když zmizeli z doslechu, „Dám jim to vypít a uspím je na čtyřiadvacet hodin, pak se probudí a budou si myslet, kdoví co jsme s nimi dělali. Hlavně ta malá, on asi žádnou změnu nepozná. Jí stejně o nic nejde, jenom aby se měla na co vymluvit. Je jí vidět na očích, že má zájem si hrát...“

„A tobě je vidět na očích, že bys jí ochotně a rád vyhověl!“ odsekla Asthra, „Nechceš mu ji náhodou přebrat? Už dlouho jsem tě neviděla se žádnou novou holkou!“

„Přebrat v žádným případě ne! Ale mohlo by se vyzkoušet, jak se pokus povedl, ne? Třeba jí nějak polichotím...“

Všichni se smáli, až na Asthru.

„Pak se divte, že ve světě je naše země považována za eldorádo neřesti! Mně se zdá, že je potřeba s tím něco dělat...“

„Já dělám, co můžu!“ posmíval se Roger dál.

„Enkro, k tobě mluvím! Ty seš princ!“

Enkra tedy zaujal pózu myslitele. „V každém případě máš pravdu, nedělá to Impériu dobrou reklamu. Ale na druhé straně je lid zřejmě spokojen a chce být ještě spokojenější, jako ti dva. Když se jim to líbí, je to podle mýho v pořádku. A pokud někdo nebude doopravdy dělat pokusy s jejich psychikou, snad se nic nestane...“

Na to neřekl nikdo nic, ani Asthra; jen se tvářila, jako kdyby měla spolknout živou žábu, ale to potěšení jí Enkra rád dopřál.

Odpoledne měli v programu prohlídku výrobního komplexu koncernu ESA Electronical. Byla to prozatím jediná továrna v Obzoru a Enkra byl jedním z hlavních akcionářů, takže ho to doopravdy zajímalo. Asthra byla členkou ředitelské rady, její bratr Pedro dokonce předsedou. Roger v tom měl jenom nějaký ten milión investic, Anitta ani šesták.

Do objektu se vcházelo přesně stejným mycím automatem, jako do vzdělávacího střediska. Když jim Asthra řekla, že tím projdou znovu, divili se a upozorňovali, že dnes už jedno mytí vytrpěli, ale trvala na svém. Výroba je vysoce citlivá, jakákoliv nečistota by silně ovlivnila kvalitu, takže znovu do linky! Tentokrát se jim to už zdálo příjemnější, snad proto, že si zvykli. Nebyla tu linka pro děti, neboť žádné sem neměly přístup.

Samotná továrna se skládala z nekonečného množství dílen, ve kterých spousta lidí, většinou dívek, dohlížela na automaty a poloautomaty, sestavující miniaturní díly. Některé už tak malé, že bylo možno prohlížet je jen pod mikroskopem; na výrobu dohlížely další automaty, které okamžitě objevily každou chybu. Asthra vyprávěla, že sem před měsícem pustila odborníka z Japonska a ten obdivem nebyl mocen slova.

K výrobnímu komplexu patřily též vývojové a výzkumné dílny. Tam to bylo zajímavější; na Asthřin příkaz předvedli technici několik zcela nových výrobků, na nichž pracovali. Především součástky k ústřednímu počítači města, který už začínali projektovat.

„Ústřední počítač bude na místě, kde je dnes tamten park,“ ukázala Asthra z okna, „Je tam volné místo, mezi těmi stromky; tam bude kopule podobná té u vzdělávacího centra. Celý počítač bude pod zemí, počítáme s patnácti patry. Nevím ještě přesně, zatím zkoušíme, kolik se vejde do jednoho bloku. Bude mít stejně buněk jako lidský mozek, takže by se mohly zkusit experimenty se skutečnou strojovou inteligencí...“

„To není možné,“ řekl Roger, „Žádný stroj nedokáže uvažovat jako člověk...“

„To právě chceme zkusit. Nasimulovat všechny lidské funkce tak, aby získal vědomí své osobnosti...“

„Kdy ho začnete stavět?“

„Zatím děláme zemní práce, ale nekvaltujem na to, je dost času. Zhruba za rok; teď máme ještě nějaké problémy...“

Pokračovali dál; Asthra jim představila jednoho ze svých vědců.

„Olaf pracuje na metodě řízení strojů pomocí bioproudů v mozku. Chce docílit, aby se myšlenky snímaly pomocí přílby a přenášely na manipulátory. Ty by pak ovládaly celý stroj. Bude to tak, že si pomyslíš, aby auto jelo vlevo a ono samo zatočí. Mělo by to být mnohem rychlejší než reakce přenášené rukama...“

„Pomohlo by to v případě nehody,“ souhlasil Roger, „Jenže mělo by to i vedlejší účinky. Co ten stroj udělá, když mi napadne, abych si s dívkou, co vidím na ulici... šel zatancovat?“

„Nesměl bys myslet na hlouposti!“

„Jenže když nesmíš, myslíš právě na hlouposti! Stačí, aby tě napadlo rozmáznout se o betonovou zeď, a měla bys nadosmrti po starostech!“

„Myslím, že bych ještě dokázal zastavit,“ řekl Olaf, „Zatím se ale nejedná o autoprovoz, nýbrž o leteckou techniku. Chceme to používat k ovládání letadel, hlavně Stříbrných šípů.“

„Jo, to mě zajímá!“ řekl Enkra, „Jak to vypadá s výrobou?“

„Zatím jich bylo vyrobeno čtrnáct. Z toho osm vyzbrojených raketami a kulomety, ostatní v dopravní verzi.“

„Dozbrojit!“ řekl Roger rázně, „Všechny naše letadla musí být vyzbrojeny podle armádních předpisů!“

„Kdo to bude platit?“

„O to se neboj, stát to zatáhne. A pokračujte v tom! Kde jsou?“

„Čtyři vojenské dělají ostrahu hranic, zbývající v pohotovosti na letišti. Když chceš, můžeme se tam jet podívat!“

„V pořádku. Ostatní jsou ve výrobě?“

„No... pracuje se na tom. Ale Swallowstarr už dělá na dalším typu; úplně novým...“

„Nový raketoplán? Zlepšený?“

„Tentokrát to bude něco jinýho. Diskoplán!“

„Neříkej! Létající talíř?“

„Něco na ten způsob. Zatím je v prototypu.“

„To by mě taky zajímalo...“

„Až ho dá Ray dohromady, pozveme tě na ověřovací zkoušky.“

„Ale pracujte na Šípech, nenechávejte to spát! Víš, že máš všecky finanční prostředky k disposici! Co se týče elektronického řízení přílbou, snad to bude k něčemu... Pokud se ti to podaří, státní vyznamenání tě nemine...“

Vědec se zatvářil polichoceně; byl jedním z lidí, kteří dají víc na pocty než na peníze. Předvedl jim přílbu spojenou s manipulátorem; Rogerovi se podařilo předběhnout Enkru a nasadit si ji první, ale nevěděl, co si s ní počít.

„Pomysli si, ať levá ruka uchopí nějaký předmět! Třeba tužku!“

„Myslím na to, ale nehýbá se...“

„Tvoje levá ruka. Ne manipulátor.“

Roger si skutečně pomyslel, že sáhne po tužce, dokonce rukou pohnul. V té chvíli se pohnul manipulátor, sevřel tužku a zvedl ji. Roger se lekl a chapadlo tužku zase upustilo.

„Ne tak křečovitě! Snímače berou bioproudy z mozku...“

„Jo, chápu. Co se stane, když si pomyslím něco na orgány, které manipulátor nemá? Třeba nohy...?“

„Nic. Bere jenom centra, která ovládají ruce.“

„Ale nohy by mohl mít taky, ne?“ ptal se Enkra.

„V podstatě jde všechno. Je možné vytvořit robota, který se pohybuje jako člověk... bude se používat v agresivním nebo jedovatém prostředí i třeba... ve vysoké peci. Když se udělá z nehořlavého materiálu, může vstoupit do pece a pracovat tam.“

„Předveď nám to!“

Takže Olaf usedl do křesla; ovládal mechanické ruce, které přemísťovaly předměty, pak dokonce psaly tužkou na papír, i když písmo bylo značně roztřesené.

„A řízení nějakých strojů?“

„Zatím jsme dokázali tohle. Je k tomu potřeba znát velice mnoho o činnosti lidského mozku i o ovládání elektroniky, není to snadné! S ostatním děláme zatím pokusy; ale zvládneme to!“

Enkra mu polichotil obdivem, Roger spíš chtěl výsledky. A Enkra nakonec dodal: „Až to budeš mít v kupě, nechám si udělat takovou přílbu ke svojí Hondě. Pak budu moci jezdit ještě rychleji!“

„Ty nedáš pokoj, dokud se někde nerozmázneš o zeď!“ varovala Anitta.

„Ještě jsem se nerozmázl! Kdežto někdo, koho nechci jmenovat...“

„No co, tak jsem prolítla živým plotem! Ale vůbec nic se mi nestalo... tak co má bejt?“

„Až se ti stane, nebude už čas ti připomínat opatrnost. Asthro, to řízení pomocí bioproudů by mohlo být bezpečnější i pro Anittu! Má hrozně nešikovný přední tlapky...“

„Já že mám nešikovný...?“ začala ho honit po místnosti a chtěla mu nafackovat.

Vědec Olaf, dospělý muž, se zatvářil shovívavě. „Až to budu mít, udělám ti tu přílbu...“

To jim stačilo, poděkovali a opustili ho. Prohlédli si i zbytek vývojových pracovišť, ale už nic zajímavého neobjevili a odešli, k velké radosti všech vědců. Když se pracuje na něčem důležitém, návštěvy z vysokých míst jen zdržují.

Protože Enkra i Roger trvali na prohlídce letecké techniky, zajeli ještě na letiště; bylo umístěno v nejsušší části Větrné stepi a zdržovala se tam jen posádka letců a mechaniků. Anitta s překvapením zírala na štíhlé stříbřité stroje, porůznu rozestavené na betonové ploše. Byly dost nepodobné běžným letadlům, měly trojúhelníkovitá křídla vzadu na konci trupu, na nich trysky a pod křídly zavěšený vějíř raketek.

„Jsou to v podstatě raketoplány,“ vysvětlila Asthra, „Vymyslel je kamarád Ray Swallowstarr a tvrdí, že by po úpravách byly schopné doletět i na Měsíc. Ale zatím jsme to nezkusili.“

„Připadají mi trochu... nebezpečný!“

„Je to nejdokonalejší letadlo na světě. Celý plášť z lístkové oceli, téměř nezničitelný. Vydrží přímý zásah protiletadlovou raketou, to jsme vyzkoušeli...“

Uvítal je velitel, který by na běžného návštěvníka neudělal nejlepší dojem; kromě hodnostního označení měl na krku rozměrný smaltovaný medailón Panny Marie jako Královny Andělů, na prsou tetování bojovníka a v očích nebezpečný fanatický přísvit.

„Nechceš se proletět?“ ptal se Enkra Anitty, „Jednou už mě tím svezli, je to bezva...“

„Ne, to radši ne! Ty letadla mi připadají přece jenom... nic moc bezpečný! Spadnou takový stroje často?“

„Neboj se, princezno!“ řekl velitel s úsměvem, „Každé spadne jenom jednou! Ochranná ruka Královny Andělů nad námi bdí...“

„Jen se neboj!“ Enkra se dostal do afektu a nebylo možné jej zarazit, „Uděláme si jedno kolečko kolem a hned zas přistanem!“

Anitta se bránila, ale nijak úporně; vypůjčili si leteckou kombinézu s přílbou, Enkra jí pomohl se do toho nasoukat a sám předvedl, že jemu to potíže nedělá. Do kabiny se vešli čtyři lidé a do trupu dvacet i víc, ale letěl s nimi jenom velitel Ostap pro případ, že by bylo zapotřebí nějak pomoci. Ostatní zůstali dole na zemi a dávali si kafe v jídelně pilotů, vyzdobené fotografiemi zahynulých kamarádů, kusy vrtulí a svatými ikonami.

Už start se Anittě nelíbil; raketoplán se rozjel rychlostí až bláznivou, odlepil se od země a zvedl téměř v šedesátistupňovém úhlu nahoru. Přetížení ji vmáčklo do křesla, ani nadávat nemohla; jen pošilhávala po Enkrovi, který mačkal knoflíky na řídící desce a sledoval přístroje pečlivěji, než měl ve zvyku. Mířili do modrého nebe a šplhali do něj dost dlouho; až když byli v určené výšce, Enkra stroj srovnal a přetížení ustalo. Anitta si oddechla a poprvé vykoukla ven; a vyděsila se.

Byli nad oceánem a kousek od nich viděla pobřeží; jenže ho viděla jako mapu Arminu, kterou měl Enkra pověšenou v pracovně. Letěla už letadlem a věděla, že dostat se do takové výšky trvá dlouho; raketoplán to dokázal za několik minut, teď se hnal nad pobřežím jako smršť a země pod nimi uháněla dozadu.

„Jak jsme vysoko?“ vyjektala.

„Asi čtrnáct kilometrů.“

„Proboha... tak moc?“

„Můžeme výš. Chceš vidět celý ostrov?“

„Kam až můžeme vystoupit?“

„Kam chceme. Tak daleko, až uvidíme hvězdy za bílýho dne...“

„Slíbil jsi mi jenom jedno kolečko!“

„No a ne? Přece letíme kolem!“

Anittě došlo, že myslí kolem celého Arminu; taky už pod sebou viděla hory s bílými čepicemi u zátoky, kde ležel Indiopolis. Za chvíli měla spatřit vyprahlou step v Reortii, pak zelená pole na úrodném severu.

„Jestli chceš líp vidět, já ti ho překlopím!“ nabízel Enkra, „Neudělá se ti špatně?“

„Co chceš překlopit?“ lekla se.

Všichni byli připoutaní v křeslech; takže Enkra začal postupně naklánět letadlo na křídlo, pak dokonce hlavou dolů. Anitta ječela, pilot Ostap se jen smál a zpíval tropary k poctě Koroljevy cherubynuv, serafynuv i anjeluv.

„Nelekej se sestřičko, carevno naše!“ uklidňoval ji, „Ruka našeho mladého careviče je pevná a Matka Boží nad námi bdí!“

„Ale já nechci! Otoč to!“ křičela.

„Je to úplně normální; jenom zemi vidíš nad sebou jako kupoli. Já se orientuju dobře...“ vysvětloval Enkra.

„Já vím, ale už to otoč!“

Tak to Enkra zas otočil zpátky. Anitta na chvíli zavřela oči, aby se zkoncentrovala; to uměla od čarodějek.

„Ty cvoku bláznivej!“ syčela, „Já vím, tobě je to jedno, jestli seš hlavou dolů, protože seš nějakej Indián nebo co, ale já...“

Enkra se smál a sliboval, že bude hodnej. Takže Anitta viděla skutečně z výšky celý ostrov a netrvalo to ani hodinu. Ještě jí prozradil, že letí schválně pomalu, aby si ho mohla prohlídnout.

„Kdybysme chtěli, můžeme obletět zeměkouli za čtyři hodiny!“ vytahoval se, „Nebo zkusit dohonit americkej Challenger, jestli ho zrovna vypustili, a prohlídnout si ho zblízka...“

„Ne, proboha ne! Radši už ať jsme na zemi!“

Hory se jí shora docela líbily; rozhodně to bylo lepší, než když po nich musela šplhat při návštěvě na jihu. Ale když se začali blížit k zemi, byla přece jen nejšťastnější.

Pilot Ostap se smál a zpíval rusínské kostelní písně.

„Je to cvok,“ zhodnotila Anitta, když se jí Asthra po přistání vyptávala, jak se jí to líbilo.

„Kterýho myslíš?“

„Oba. Šílenej carevič šílený země...“

„A to jsem byl ještě mimořádně hodnej!“ povzdechl si Enkra.

„Nic si z toho nedělej, děvče,“ objala ji Asthra, „Zkrátka sis vzala za muže hrubiána a blázna...“

Na zpáteční cestě Anitta doznala, že let se jí v podstatě líbil; dokonce souhlasila, že někdy, až zas bude v Ironu, udělají větší výlet, třeba někam dál do světa.

„Kolem světa,“ opravil ji Enkra, „Anitta si napíše, kam všude se chce podívat, a oblítnem to. Žádnej problém...“

„Ty nemáš žádný problémy! A dá se s tím někde přistát?“

„Tak to problém je, velikej. Dalo by se všude, ale pokaždý ti to nepovolej. Ještě s bojovou výstrojí – to by mysleli, že už na ně jdeme!“

„Jsme přece mírumilovná země!“

„Jenže nám to nikdo nechce věřit.“

„Taky bych nevěřila,“ vzdychla Asthra, „Zvlášť proto, že můj Sid je už zase na cestách někde po Africe. Ani jsem se neptala, co tam má za kšeft. Asi se to dozvím z novin. To musíme pořád válčit?“

„Neválčíme. Pomáháme spravedlnosti.“

„Jenže za tou naší spravedlností zůstávají stejný zakrvavený mrtvoly jako za válkou!“

„To by ses mýlila!“ ohradil se Roger, „Podívej, třeba Chris Everett jde taky do ciziny, trochu se rozkoukat. Bude bránit lodi před gangsterskými tlupami, chránit nevinné lidi! To je snad záslužná činnost!“

„Kde teda vezme ty peníze, co přiveze?“

„Sebere je lupičům, až je vypátrá.“

„Ukradne jim je?“

„Musí být přece odměněn za svoji práci.“

„A co kdyby mu lupiči nabídli víc?“

„Chris by to nepřijal. Je čestný.“

„Jsou taky nečestní. Ti by přijali.“

„Byli by potrestáni.“

Anitta zmlkla. O Rogerových trestech už něco věděla a pořád ještě se jí dělalo špatně. Nebyla si jistá, zda z letadla nebo ze zvyklostí ministerského předsedy.

Do Obzoru dojeli v pohodě. Asthra je pozvala na večeři a pak na koupání v Ohni. To se mělo konat v nově stavěné katedrále na břehu moře; zatím byly hotovy jen obvodové zdi a zevnitř pobity lesklým plechem.

„Plech má speciální úpravu, aby vydržel působení Živého Ohně. Něco jako moje mísa. Dalo to dost práce, ale povedlo se. Naposled to měla na Atanoru Valérie, ale pak to strhali, mysleli, že to je zlato...“

„K čemu to bude dobré?“

„Nemusíš vstupovat do Ohně, všichni se mohou koupat hromadně. Zdi chrání Oheň, aby se nerozšířil víc než je potřeba. A plech chrání zdi.“

Na koupání se shromáždili všichni, kdo byli přítomni; i ti dva mladí cizinci, kteří tak chtěli pozměnit svoji psychiku k větším erotickým zážitkům. Byli zvědaví, zda je Oheň skutečně očistí.

„Měli jste si nechat nějaké šaty,“ řekla jim Anitta, „Shořely by vám na těle. Je to švanda.“

„A nebolí to?“

„Jen chvilku, než shoří stará kůže a obnoví se. Zvykneš si...“

Když se shromáždili všichni, zpívala Asthra mnohem mocnější mantry než obvykle; doprovázela se při tom na kartály z legované mosazi, které Oheň neublížil. Její zpěv přivedl všechny do varu, zpívali s ní, dokonce tančili; Anitta měla pocit, že se vznáší víc než odpoledne ve Stříbrném Šípu. Když byla v nejvyšší extázi, Asthra vylila na podlahu Živý Oheň z mísy na oltáři. Rázem se rozšířil po celé prostoře chrámu; cizí dívka zaječela leknutím, ale vzápětí se rozesmála. Asthra nechala všechny koupat déle, než bylo zvykem; tančila, cinkala na kartály a zpívala s hlavou zvrácenou k obloze. Až po deseti minutách se uklidnila a pokynula Ohni, aby se uhasil.

„Tak co – líbilo se vám to, děti?“ ptala se hostů.

„Moc... mohli bysme ještě?“

„Až příště. Dneska už je konec.“

„Ale Roger nám slíbil ten pokus...“

Asthra uvařila čaj tak hořký, že svíral krk při nejmenším napití; Roger trval na tom, že ho každý musí vypít nejmíň šálek. Až pak je uspal a nechal čtyřiadvacet hodin spát.

„Až se probudí, budou si myslet, že viděli přeludy ráje. Počkal bych si na to a vyzkoušel si ji osobně, ale... co je skutečně velikého pod tímto nebem? Ať mám radši nějaké iluze...“

A Asthra dodala:

„Komu není rady, tomu není pomoci.“

Errata:

30.05.2021 11:43