Jak slíbil, dostavil se Chris Everett do Kingtownu, aby přijal od Rogera příkazy. Ale dostal rozkaz přijít na soukromou adresu, kde byla tajná úřadovna velitele Vládcovy tajné služby Mika Crosse. Když tam přišel a ohlásil se stráži, byl uveden; v pokoji byl kromě Rogera a Mika ještě jeden muž, sympatický usměvavý chlapík okolo čtyřicítky, oblečený po arminsku.

„Situace se změnila,“ řekl Roger, „Nebude to hlídání transportů; máme lepší a líp placenou práci. A nejen pro tebe, ale pro celý pluk!“

„Beru,“ usmál se Chris, „Peníze potřebujeme. Pro tvou tajnou službu?“ kývl na Mika.

„Pro naše spojence,“ řekl Mike, „Dovol, abych ti představil Sergeje Vorobjeva. Je to kamarád a nabídl nám tuhle věc...“

Sergej Vorobjev podal Chrisovi ruku. Zdálo se, že v sobě nalezli zalíbení.

„Sergej pracuje jako propagační expert firmy Inturist. Ale sem tam mívá i výhodné zakázky od svojí vlády. Doufám, že proti nim nemáš nějaké politické výhrady...“

„Doufám, že to není na jejich území?“ ptal se Chris, „Byl jsem informován, že je to tam slabší se zábavou. Dokonce ani napít tam nedostaneš, po těch nových opatřeních...“

Vorobjev se srdečně rozesmál. Vyndal z aktovky láhev a nalil do skleniček: „Pro tebe, kamaráde, se vždycky nějaká ta flaška vodky najde! Je pravda, že se teď u nás vede boj proti alkoholismu, ale my přece taky bojujeme! Ničíme ten alkohol, ne?“ a nalil sklenici do otvoru hlavy k tomu určenému.

Čímž se vytvořila příjemná pohoda a Chris se zeptal: „Tak o co půjde?“

„Víš něco o republice Costa Negra?“

„Jedná se o zemi v Latinské Americe. Nikdy jsem tam nebyl...“

„Správně. Když tedy dovolíš...“

Mike rozložil po stole mapu Costa Negry a Vorobjev ji zatížil skleničkami. „Costa Negra se rozkládá v Jižní Americe; z jedné strany ji obklopuje Tichý Oceán, ze tří ostatních hory. Okolní státy jsou jakž takž přátelské nebo aspoň neutrální. V zemi se pěstuje káva, tabák, cukrová třtina, sem tam též opiový mák. Průmysl většinou potravinářský a spotřební, jedna dvě textilky, pobočka nějaké americké firmy; tam se montují dohromady nákladní auta, která dostávají z USA v bednách. Obyvatelstvo je většinou indiánského původu, už hodně promíšené bělochy. Živí se převážně zemědělstvím a obvykle hladoví.“

„Obyvatelé jsou chudí a živí se tím, že jeden druhého okrádá.“ poznamenal Roger.

„Vládu v zemi převzala po různých jiných vojenských i civilních vojenská junta, kterou řídí Juan Carrasco, v podstatě sprostý diktátor. Jemu a jeho rodině patří téměř polovina půdy, jediná místní banka, má podíly ve všech těch továrnách, o kterých jsem mluvil. K moci se dostal pučem, při kterém zavraždil předešlého presidenta, řádně zvoleného z vůle lidu.“

„Lid si to nechal líbit?“

„Lid je chudý, nevzdělaný a neuvědomělý. Nečeká se založenýma rukama; vytvořil si organizaci, která bojuje za svobodu. Říkají si Kondoři a je to velmi odvážná a bojovná organizace, řízená ve stylu Guevarrovské gerilly.“

„Kondoři... to je hezký.“ řekl Chris.

„Organizace malá, ale má hodně přívrženců v celé zemi i v emigraci. V současné době se Kondoři chystají k lidovému povstání a svržení nenáviděného diktátora. Požádali nás o pomoc, hlavně instruktory a velitele...“

„A to máme být my! Hm... má to nějaký smysl a naději na úspěch?“

„Je to velice odhodlaná a dobře organizovaná partyzánská skupina. Myslím, když budou mít naši pomoc, může se podařit...“

„Jsou to komunisté?“

„Zčásti. Jsou levicově orientovaní.“

„To mě překvapuje. V zemi přece existuje komunistická strana, ne? Myslel jsem, že budete preferovat spíš tuhle stranu!“

Vorobjev trochu vypadl z tempa. „Dobře uvažuješ; to jsem rád! Ano, je tam komunistická strana. Bohužel velmi slabá a neschopná; navíc... máme podezření, že se do ní infiltrovali naši nepřátelé. Ne, tu stranu zatím necháme bokem. Kdyby to šlo, uvítali bychom zjištění, jak je na tom doopravdy, naši lidé tam nemají takové možnosti. Ale skutečnou podporu věnujeme Kondorům.“

„Kolik je těch Kondorů?“

„Okolo tisícovky.“

„Jak jsou vyzbrojeni?“

„Lehkými zbraněmi, většinou ze zásob vlády. Nanejvýš mají nějaké minomety, taky od vojáků.“

„Kolik vojska má vláda?“

„Zhruba tři sta tisíc mužů pravidelného vojska. Kromě toho má policii, parašutistický pluk, presidentovu ochranku, Národní gardu a Eskadry smrti. Víš, co to je?“

„Vím. Těch se nebojím, jsou to srabi. Když je proti nim ozbrojený chlap, utečou. Umějí zabíjet jen ženy a děti.“

„Dohromady zhruba půl miliónu lidí ve zbrani. Ovšem spousta je jich proti vládě a přidají se k nám, až to začne.“

„Kdo tomu bude velet? Ty?“

„Ne. Místní lidé. Vůdcem Kondorů je nějaký Alfonso Rodriguez. Studoval v New Yorku a v Moskvě, patřil k místní špičce, ale jeho rodina nějak zkrachovala. Snad přičiněním dona Juana.“

„Juan Carrasco... jaký je?“

„Typický diktátor. Poměrně vzdělaný a kulturní, ale nedává to najevo. Miluje ženy, hazardní hry, zábavu. Vynikající lovec, dobře střílí ze všeho možného, pravidelně cvičí s tělesnými strážci. Říkají, že osobně mučí vězně a občas je i střílí...“

„Hm... zkusím si to s ním rozdat, až se někde setkáme!“

„Těžko se setkáte; na veřejnosti se objevuje jen v pancéřovém autě. Dřív jezdil pravidelně v neděli do katedrály v hlavním městě, ale pak ho místní arcibiskup veřejně kritizoval; od té doby tam nechodí. Arcibiskupa dal zastřelit od nějakých zabijáků, dokonce v neděli přímo při mši v kostele...“

„Jemný člověk!“

„Říkají, že když byla neúroda, nařídil rozdat indiánským dětem otrávené koláče. Tenkrát tam pomřely desítky vesnic...“

„No... dobře. Teď jak to bude s placením? Kolik dostaneme na muže a den?“

„Sto dolarů denně.“

„Našich nebo amerických?“

„Arminských. Částečně ve zlatě.“

„Splatno kam?“

„Do Monroesovy banky nebo na konto v jiné arminské bance, jak sám určíš.“

„To platí tvoje vláda?“

„Ano... proč?“

„Chci vědět, jak jistý je ten plat. Poslechni, to je dohromady hodně peněz. Jak to chcete od těch lidí pak dostat zpátky?“

„To už je záležitost naší vlády.“

„Což je konečně pravda... bude to trochu dražší, ale jestli se vám to vyplatí... co kdybych vzal s sebou celý svůj pluk?“

„Počítáme s tím. Podle Mika máš k disposici asi dvě stě mužů.“

„Dvě stě? Inu, i to by se dalo... předám vám přesný počet, až vyrazíme. A budu dělat přesné vyúčtování, to je samozřejmé.“

„My ti věříme. Jsme ochotni platit od chvíle, kdy tvoji muži opustí Armin a odejdou do Costa Negry. Pochopitelně chápeme, že se tam musí dostat utajeně...“

„Kdo z vaší strany bude kontrolovat, co tam podnikáme?“

„My ti věříme, Chrisi.“

Plukovník se poškrábal na hlavě, kterou pořád ještě nosil ostříhanou. Tvářil se pochmurně. „To je nějaký divný. Sto doláčů na osobu a den, neomezená kořist. Placení bez dohadování předem, navíc žádná kontrola, jestli tam něco děláme nebo si jen válíme koule. Poslechni, oč vám v tý zatracený díře vlastně jde?“

Sergej Vorobjev se podíval na Mika Crosse, ten pokrčil rameny. Chrisovi to neušlo.

„V horách jsou ložiska uranu.“ řekl Vorobjev.

„A jo.“ řekl Chris a zamyslel se.

„My ho nepotřebujeme,“ dodal Vorobjev rychle, „Jde nám o to, aby ho nedostala druhá strana. Až se to dozví konkurence, bude nám ho chtít rychle vyfouknout. Zatím to neví.“

„Já jim to nevykecám. Dobře, zkusíme to. Budu pravidelně dávat hlášení... Mikovi na šéfstvo branže. Kurýry ale budu hlásit jako lidi v boji a platit je budeš ty!“

„Souhlasím se vším. Platím tvoje kurýry, zásobovací a zdravotní službu, všechno. Nemysli si, Mike mi říkal, jaké jsou zvyklosti, ale já chci být... velkomyslný. Nebudu z vás dřít kůži, jako to dělají jiní, i když si možná myslíte, že jsem pitomec...“

Na Chrisovi se nedalo poznat, co si myslí.

„Zdá se, že mluví pravdu.“ řekl Mike.

„No dobře,“ řekl Chris, „Tak jak si představuješ konkrétní práci?“

„Předpokládám, že ty a jádro pluku přijedete do Costa Negry co nejdřív. Nejvhodnější cesta je po moři, mají dost čilý námořní styk, dokonce pronajímají svou vlajku cizím společnostem jako Panama. Ale to už nechám na tobě. Samozřejmě zaplatíme takové věci jako vybavení pasy a ostatními dokumenty...“

„Děkuji.“ kývl Chris hlavou.

„V Costa Negře se spojíte se zástupci našich přátel Kondorů. Dám ti adresy a nějaké informace o nich. Společně s nimi potom zajistíte přepravu celého pluku do... dejme tomu tří až čtyř měsíců. Pravděpodobně postupně... Mezitím by měli vaši experti provést zjištění, na které cíle a jakým způsobem nejlíp zaměřit pozornost při státním převratu, a zajistit zbraně a výcvik mužstva, které dodají Kondoři. A přibližně za půl roku by mohl být zorganizován státní převrat, který přeroste v celonárodní lidové povstání. Jakmile toto povstání vypukne a bude dosazena lidová vláda, přijdou jí na pomoc naši spojenci a my rozvíříme celosvětovou kampaň na vaši podporu.“

„Pěkný.“ souhlasil Chris.

„Přispět svými vojáky vám samozřejmě nemůžeme. Ale dodávky zbraní a pomoc specialistů z Kuby bude na místě do čtyřiadvaceti hodin po vyhlášení lidové vlády, to slibuji!“

„Vypadá to na čistou práci.“

„Měla by to být čistá práce. Myslím, že tam nejsou síly, které by byly schopné aktivně se bránit. Kromě diktátora, jeho policie a Národní gardy, samozřejmě. Ale dávám ti volnou ruku k likvidaci případných čelných představitelů ještě před povstáním.“

„Jo, jistě. Na něčem musíme trénovat ty partyzány od Kondorů.“

Vorobjev si na něco vzpomněl. „Ještě jsem ti chtěl říct... je u vás zvykem zařazovat svoje místní kamarády do pluku s plnými právy, včetně nároku na plat?“

„No, zvykem to je...“

„Tak... to bychom jaksi přece jenom nemohli. Samozřejmě v odůvodněných případech to je jasné, ale abyste nám nahlásili všechny, které si přiberete, to ne!“

„Jasně, to je samozřejmý! My to taky nepřeháníme, než někoho vezmem, chceme vědět, jestli bude k užitku. Počítáme nanejvýš s jedním místním na jednoho našeho... To by byl dvojnásobek početního stavu pluku.“

„Samozřejmě, to unesem.“ souhlasil Vorobjev.

Chris se usmíval. „Ještě něco. Jde o to, že máme nějaké ty zákony. Jeden z nich říká, že naši lidé nesmějí bojovat nikde ve světě proti záměrům naší vlády.“

„To jsem už zařídil. Vláda souhlasí; na to se můžeš zeptat lorda Rogera nebo Mika. Taky sir Lera byl informován a souhlasil s tím, že mi půjčíš svoje vojáky...“

„Budeme samozřejmě platit obvyklý podíl vládě a princi Enkrovi. Za všechny, co zůstanou naživu. U mrtvých bude podíl splacen jejich rodinám...“

Vorobjev se zatvářil soucitně. „Dobře, jsme dohodnuti. Dávám ti ještě poslední radu: nespěchejte, uvažujte, chystejte se. Až vypukne to povstání, musí proběhnout rychle a bez zaváhání. Budeme vám pomáhat, ale hlavní část práce je na vás.“

„Tomu rozumím,“ uklonil se Chris, „Spolehni se na moje muže!“

Podali si ruce a Chris podepsal smlouvu, už připravenou. Vorobjev mu vzápětí předal aktovku se zálohou v dolarech, Chris je zběžně přepočítal a poděkoval. Záloha byla určena na náklady s přepravou do Costa Negry. Pak se rozloučil a odešel.

Pánové zapili s Vorobjevem smlouvu a pak se také rozloučili.

Sotva zmizel Vorobjev i Roger, vrátil se plukovník Chris Everett zpátky k Mikovi. Posadil se na stůl a zíral na komthura poněkud ponuře. „Tak co?“ zeptal se.

„Co co?“ ptal se Mike.

„Prožil jsem právě jeden ze šoků svého života. Setkání s mužem, který mi nabízí peníze a nechce žádnou záruku. Zákazníci většinou šetří a chrtí, chtějí kupu práce za málo peněz. Tenhle je štědrý až moc!“

„Má na to.“

„Přesto se mi to nezdá.“

„Dalo nám práci, než jsme to z něj vyheverovali, nemysli si.“

„Kdyby nechtěl dát, nedal by.“

„Možná je v úzkých. Tam v té zemi nemůžou použít svoje obvyklé metody. Proto žádají nás.“

„No dobře. Ale stejně mu moc nevěřím. Celý to smrdí...“

„Řekni na rovinu: Je to o držku. Ale copak tvoje ostatní kšefty byly lepší?“

„V každým případě jsem to organizoval od začátku sám. Šlo nám o krk, ale s lidma, na který jsem se mohl spolehnout. S mýma lidma! Tady budu hrát s někým, o kom nevím nic. Co jsou zač ti Kondoři?“

„Nevím. Slyším o nich poprvé.“

„Hm... co víš o tom uranu v horách?“

„Taky o něm slyším poprvé.“

„Co víš doopravdy o Costa Negře?“

„Jeho údaje souhlasí. Jestli chceš, půjčím ti nějaké záznamy pro informaci, abys nabyl správných zvyklostí v místě.“

„Jistě, to beru. Ale pořád mi nejde na rozum ta jeho štědrost. V tom je nějaká levota... znáš dobře toho Vorobjeva?“

„Ano. Je to kamarád.“

„Tvůj. Ale náš taky?“

„Patří k těm, na které bych se u nich spolehnul, kdyby k něčemu došlo. Jeden z těch slušných a rozumných. Zdá se, že teď dostal větší možnosti se projevit...“

„Když říkáš, že je to tvůj kamarád, budu mu věřit. Ale můžeš mi zaručit, že se nejedná o žádnej podraz?“

Mike neodpověděl hned, chvíli uvažoval. „Podívej, asi takhle: nejde v žádným případě o podraz na tebe. Nemůžu zaručit, že to půjde tak hladce, jak povídal. Že tam bude tak dobře, jak si on myslí. Že ti Kondoři jsou tak schopní. Že ta pomoc, co slíbil, přijde vzápětí, jak o ni požádáš. Že jejich občané půjdou na první zavolání bojovat za vaše cíle a ideály. Zkrátka, provozní potíže budou.“

„To vím. To je můj problém. Jde mi jen o to, abysme tam nezařvali zbytečně.“

„Když za to dává tolik peněz, asi to nebude jen proto, aby tam přišel o svoje investice. Tak bohatá není ani ta jeho země.“

„To je fakt. Řeknu ti, jak to vidím já: půjdu tam a odhadnu to. Mám čich na průsery, neboj se. Když bude něco smrdět, vycouvám.“

„A smlouva?“

„Změní se okolnosti, takže nebudeme moci ji dodržet, to je jasný. Přečetl jsem si, co podepisuju. Nejsem úplnej blbec.“

„Hlídal jsem to s Rogerem. Aby se tam nedostaly nějaký podrazy.“

„Ty a Roger... jak to, že Roger tak najednou změnil plány? Ještě před časem mě chtěl poslat na úplně jinou akci...“

„Zřejmě dostal nějaký úplatek.“

„Tys ho dostal?“

„Samozřejmě. A k tomu cenné záruky.“

„Ten chlap fakt rozdává vpravo vlevo. Dělá mi to starosti. Kdo si neumí vážit peněz, je nebezpečnej. Jistě se o tom dozví konkurence...“

„Určitě neplatí svý lidi za flákání.“

„S tím počítám. Jsem voják, Miku, a budu se chovat jako voják. Jde mi jen o to, abych za sebou vždycky cítil, že moje země je se mnou. I když budu na druhým konci světa.“

„To ti slibuju, Chrisi. Spolehni se.“

„No... prima. Tobě věřím. Kdybych jednal s tím Vorobjevem sám, nebyl bych tak klidnej.“

„Nebuď klidnej, Chrisi. Je tady určité procento možností, že podtrhli i mě. Moc tomu nevěřím, ale krk na to dát nemůžu.“

„Jo, jasně. To si ohlídám přímo na place. Jen bych rád, abys mi to ty ohlídal tady...“

„Buď bez obav. Taky bych nerad, aby mi to někdo házel na triko. A kdybych nechal zařvat pluk specialistů někde v horách, asi by mi to někdo pořádně otloukl o hubu...“

Podali si ruce a Chris se zasmál. „Co chceš odtamtud přivézt?“

„Nic nepotřebuju. Jestli půjdeš okolo nějaké trafiky, podívej se mi tam po pohlednicích.“

„To se spolehni zas ty. Dostaneš všecko, co tam objevím. Mám konečně v pluku taky takový šílence, jako seš ty. Dám jim to jako speciální osobní úkol!“

Oba se rozesmáli. Pak si podali ruce a Chris Everett odešel za svými povinnostmi.

Mike usedl ke stolu, rozložil si papíry o akci Costa Negra a ještě jednou je důkladně prostudoval. Trvalo mu to dlouho – pak je zavřel do trezoru a šel klidně domů.

Errata:

30.05.2021 11:43