Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Americký velvyslanec požádal o audienci u Vládce sira Lery, přičemž projevil přání, aby se audience zúčastnil též princ následník trůnu Enkra. Roger se pozeptal, co se děje, a když se to dozvěděl, řekl Enkrovi, že neví.

Enkra se dostavil v uniformě velmistra Černé Lilie se všemi odznaky a vyznamenáními, jako při největších slavnostech. Taky sir Lera byl v gala; stejně tak hodnostáři Vládcovi i několik přítomných princových důstojníků.

„President Spojených států po dohodě s Kongresem a Senátem USA a v souladu s přáním celého lidu Ameriky si dovoluje pozdravit prince následníka arminského trůnu,“ pravil pan velvyslanec, „Na důkaz upřímného přátelství a obdivu dovoluje si předat mu dar amerického lidu, školní čtyřstěžňovou plachetnici, které jsme na paměť toho, že pochází ze země svobody, dali jméno Liberty...“

Enkra to skutečně dopředu nevěděl a když to slyšel, zatvářil se tak nadšeně, že i panu velvyslanci vyloudil na rtech úsměv. Když potom děkoval, bylo na něm vidět napětí a zájem.

„Loď Liberty je už na cestě ze San Francisca přes Honolulu a v příštím týdnu dorazí do Indiopolisu, kde bych si dovolil ji slavnostně předat Tvojí Excelenci...“ pokračoval velvyslanec s tváří rozzářenou spokojeností.

„Bude mi zajisté potěšením...“ vyhrkl Enkra a jak se ohlédl po kamarádech, ukázal jim na prstech: „A hned vyrážíme na moře!“

Pan velvyslanec měl syna, který strávil minulé léto v Arminu jako člen Americké lilie. Takže se naučil aspoň trochu jejich gestům a hned porozuměl.

„Budu rád, jestliže poznáš nejenom přátelské city, ale též kvalitní práci našich občanů! A přeju ti na první plavbě hodně radostných dobrodružství!“

Sir Lera též děkoval a vyjádřil panu velvyslanci své upřímné přátelství.

O daru se rozepsaly noviny, vysílala o tom televize. Kdosi jim dodal nejen sérii fotografií, ale i technické parametry nové lodi, takže to vypadalo jako reklama.

Kdo byl naopak velice nespokojen, byl Sergej Vorobjev. Přišel za Mikem značně pohoršen.

„Ta loď je výsledek dohody, kterou jsme uzavřeli ve Francii po tom boji,“ vysvětloval mu Mike, „Bylo dohodnuto, že Američané věnují našemu princi darem školní plachetnici. Psaly o tom všecky noviny, měl bys to vědět.“

„Jo, četl jsem o tom; ale trvalo to víc než rok a nic se nedělo, tak jsem počítal, že se na to tiše zapomnělo...“

„Ale ne, kdepak! To když nám někdo něco slíbí, my nikdy nezapomínáme a hlídáme si to. Ale nejdřív museli nechat tu loď postavit; docela prima kocábka, viděl jsem plány...“

„Hlavně prima úplatek! Od teďka jim ten kluk půjde na ruku a my budem nahraní!“

„Váš problém. Měli jste předvídat a včas udělat protiopatření. Jenže z vás by nikdo nevyrazil ani motorový člun...“

„V každém případě naše morální zásady dávání úplatků odsuzují. Ale možná by se o přátelském daru dalo uvažovat! Jenže teď jsme namydlení, ta loď je tak skvělá, že lepší mu už nedáme! Od teďka u něj mají dveře otevřený Amíci!“

„To měli od tý chvíle, co se s ním servali. Obávám se, že proto to dělali; Enkra nikdy nezapomíná na lidi, kteří mu poskytli nějaký příjemný rozptýlení...“

Vorobjev se zatvářil zuřivě, nalil si a vylil to do hlavy na jeden lok. „Neohrozí to naši akci?“

„Pokud vím, nebudete bojovat v USA, ale nějaké zavšivené Costa Negře.“

„Jenže na druhé straně jsou američtí poradci! Když se princ dozví, že proti nim jdeme...“

„Princ se to nemusí dozvědět.“

„Ví to Roger Monroes.“

„Enkra to ví taky, samozřejmě. Je velmistr a měl by být přesně informován, kde jsou jeho komthurové, zejména Chris Everett. Jenže oficiálně ještě nic neví a nedozví se to, dokud za ním nepřijde ten velvyslanec s nótou. Rozumíš?“

„A když za ním přijde?“

„Jestli za ním přijde, Enkra dá příkaz Chrisu Everettovi, aby toho nechal a vrátil se domů. To je jeho povinnost.“

„Tak vidíš, že ho podmázli!“

„Tvoje chyba. Měl jsi ho podmáznout dřív.“

„Tak se k ničemu nedostaneme. Meleš pořád jedno a to samý. Už jsem přece podmazal ty, co na nich záleželo; například Rogera Monroese!“

„Budu ti povídat takový příběh. Nedávno se stalo, že jsem jednal s jedním chlapíkem z Jižní Ameriky. Měl nějaké problémy, potřeboval je vyřešit. Za tím účelem podmáznul Rogera, Enkru, Santanuevu i Asthru; všechny, na kterých záleželo nějaké rozhodnutí. Každého, kdo má moc.“

„Počkej. Ten případ se smaragdovým křížem? Tím, co máš doma?“

„Nemám ho doma, nosím ho s sebou. Můžeš si ho prohlídnout...“

Mike vytáhl ze stolu komthurský kříž; lišil se od normálního tím, že měl namísto červených rubínů zelené smaragdy, mimořádně velké a velice krásné.

„Když má zelený kameny, nic neznamená!“ řekl Vorobjev, „Ani ho nemůžeš nosit!“

„Já vím. Ale je od toho chlapce hezké, že mi chtěl udělat radost, ne?“

„Taky jste mu pomohli!“

„Museli jsme mu pomoci, to jinak nešlo. Když si dal tu práci a pomohl on nám...“

Vorobjev si skousl rty a zatvářil se vztekle. „Kolik chceš?“

„Nic nechci, když se takhle ptáš. A už vůbec ne, když se tváříš jako bys mi dával svoji krev a svoje tělo. Nech si to, určitě to potřebuješ víc než já. Já tě o nic nežádal!“

„No ovšem! Vy Armini si představujete, že se vám úplatky mají dávat ještě s úsměvem a tvářit se, jako by to byl běžný dárek mezi přáteli. Jenže pro mě je úplatek vždycky úplatek!“

„Proto taky nemáš přátele a neumíš si je získat. Když se ti něco nelíbí, přijdeš sem, kňouráš a vztekáš se. Měl bys mít lepší vychování, být spontánně kamarádský. Jestli se skutečně chceš chovat jako když tě chceme připravit o něco tvýho, tak uděláš nejlíp, když se s náma vůbec nebudeš bavit.“

„A Američané? Ti to dělají jak?“

„Chytře. Nejdřív prince příjemně pobavili. I jeho důstojníky, dokonce tak, že na to do smrti nezapomenou. Uspořádali válku – to kluky vždycky potěší. Pak ji prohráli, což je dobré, a na usmíření Enkrovi nabídli dar. On ho přijal a tím potvrdil, že je jejich přítelem. A teď mu svůj dar slavnostně odevzdají.“

„To já ovšem udělat nemůžu!“

„Já vím. Ale copak si něco neumíš vymyslet?“

„Naše situace je jiná než situace Američanů. Ti si můžou dovolit dávat takové dary.“

„A vy snad ne? Když si můžete dovolit najmout Everettův pluk?“

„Myslím z politickýho hlediska. Můžeme dát cokoliv, ale tajně, chápeš to?“

„My tajně nic nechcem. Podívej, o tom mým smaragdovým kříži víš i ty, takže to ví každej; dokonce i vláda těch lidí. Přišli za mnou a měli spoustu milejch řečí, že by rádi... dokonce taky něco donesli. Jenže já byl nucenej říct na rovinu, že mě konkurence podmázla dřív a mám vážný obavy, že i všechny ostatní komthury a státní úředníky. S tím chlapem si to můžou beze všeho vyřídit, ale my jim nepomůžem. Kdežto on se u nás vždycky chytá.“

„Takže ne, kdo dá víc – ale kdo dá dřív?“

„Někdy taky, kdo dá elegantněji. Smaragdový kříž, který sice nemohu nosit z titulu funkce, ale můžu si ho vzít při neoficiální slavnosti. Nějaký šperk pro Asthru. Kolekce smaragdů pro Rogera, aby si z toho udělal, co chce. To je přece milé, takové noblesní! Ne jako přinést nějakou ušmudlanou obálku a strkat ji vyplašeně mezi papíry!“

Vorobjev se mračil a vztekle vrčel. Mike se zamyslel a chvíli se díval tupě do rohu. Potom řekl, avšak nijak zvlášť přívětivě: „Pomůžu ti, ale naposledy. Dám ti dobrou radu, dokonce zadarmo: lítáte ještě do vesmíru?“

„Jasně...“

„Svezte Enkru v tý vaší kosmický lodi. Nijak moc, na nějakej ten tejden. Bude rád a třeba vás začne aspoň trochu brát vážně!“

„V Sojuzu? To není možný!“

„Když to není možný, máš smůlu. Třeba na to přijdou dřív oni a svezou ho v raketoplánu.“

„On by to chtěl?“

„Ještě ho to nenapadlo. Právě to by bylo dobrý překvapení. Nech se u něj ohlásit a když tě přijme, nabídni mu pobyt ve Hvězdným městečku, zkrácený výcvik a kosmický let. Od tý doby pro něj budeš kamarád a bude tě brát.“

„Jenže naše vláda to nikdy nedovolí...“

Mike se zprudka nadechl a zas vydechl.

„Tak co od nás sakra chceš?“ zařval.

Vorobjev byl očividně nešťastný jako šafářův dvoreček. Rozhodil rezignovaně rukama: „Pochop, že já nemůžu...“

„Já vím, ty nemůžeš. Ty umíš jenom chtít něco od nás, ale sám něco malýho dokázat, to ne! Tak dobře, my už od tebe nikdy nic chtít nebudem. Pamatuj si, ta akce Costa Negra je poslední, co jsi z nás vykňučel. Příště se už nechytáš!“

„Já zkusím... zkusím projednat s naší vládou, co by mohla udělat. Ale zázraky nečekej...“

„Ty už od nás taky radši nic nečekej. Už toho bylo dost; přeju ti všecko dobrý, ale pomáhat ti nebudu. A radím ti, dobře se dívej na televizi, až bude přenos z tý akce s lodí. Aby ses naučil, jak se dělá politika...“

Mike byl pozván na předání, vzal to přes Iron-city a Asthřin Sluneční obzor. Chtěl tam přespat a pokračovat spolu s Asthrou, která byla také zvána. Přijel k večeru a samozřejmě se zúčastnil večerní slavnosti; princezna si však všimla, že když ji objímal, sevřel ji v náručí o chvíli déle, než bylo nutno; jako by čerpal z jejího těla životodárnou sílu.

Během večeře vyprávěl o jednání s Vorobjevem a Asthra se smála. Ale jednu chvíli se zarazil, to když kolem nich prošla Ťapka.

„Ahoj,“ řekl, „Tebe jsem už dlouho neviděl... co pořád děláš?“

„Mám tady práci.“ usmála se na něj a požádala Asthru o nějaké papíry. Obdržela informaci, kde je najde a co s nimi má dělat; po celou dobu ji pozoroval poněkud roztržitým pohledem.

„Potřebuješ tu dívku nutně?“ zeptal se pak.

„Jistě, je velmi šikovná... proč?“

„Už dlouho se neukázala u mne!“

„To je tím, že pořád někde lítáš. Co by tam měla dělat, když ty tam nejsi?“

„Teď tam budu. Potřeboval bych ji.“

Asthra mávla rukou. „Někoho ti pošlu...“

„Já neříkal někoho! Potřebuješ Ťapku doopravdy tak nutně?“

„Víš dobře, že tu máme práce jako na kostele a každý si s ní neporadí. Ťapka je chytřejší než většina lidí, proto potřebuji právě ji. Ale jestli je ta tvoje práce důležitá...“

„Není tak důležitá; ale potřebuji k ní někoho, kdo ji zvládne! Je to... musím něco uspořádat ve své knihovně a archivu a Ťapka to už dělala, tak jsem myslel na ni.“

„To zvládne kdokoliv. Ji nepotřebuješ.“

„No tak teda ne, když nechceš!“

„Nerozčiluj se. Proč na mě vůbec křičíš?“

„Já na tebe nekřičím. Říkám, že když ji potřebuješ tak nutně, že tě o ni nechci připravit. Kvůli tomu se snad nemusíš urážet!“

„Já jsem se neurazila. To ty vypadáš divně. Není ti něco?“

„Ale ne... no dobře, možná jsem přetažený. Už týden pořádně nespím... jestli chceš, mohla bys mě uspat.“

„To bych mohla. Doufám, že ráno, až tě probudím, budeš mít už lepší náladu!“

Zbytek večera se už choval normálně: zcela klidně, zdvořile a laskavě. Ťapka ještě jednou přišla, na docela krátkou chvíli a on po ní znovu obracel oči; ale neříkal už nic. Spát šel velmi brzy a Asthra mu pomohla, aby spal klidně.

Do Indiopolisu to vzali Asthřinou plachetnicí, dárkem k narozeninám. Asthra plachtařila ráda, Mike se s tím smířil. Během cesty jej seznámila s výsledky svých průzkumů ohledně situace v Indiopolisu. Bylo to docela zajímavé: ve městě se začal šířit docela nový náboženský směr, orientovaný na značně ateistické praktiky částečně související s woodoo. Mohl za to samozřejmě Enkra, jak jinak – v průběhu dobývání města rozvrátil celý systém tak, že jej těžko někdo mohl dát znovu dohromady, takže se vytvořila nová struktura pod velením Bello Corrony, jemuž je k ruce řada čarodějek. O jejich znalostech se Asthra odmítala jasně vyjádřit, ale nepodceňovala je.

Základem učení je přesvědčení, že každý člověk je nadán určitou duševní silou zvanou mana. Tato mana může v průběhu doby narůstat či ubývat, v závislosti na tom, jak si počíná a s jakými lidmi se stýká. Účelem veškerého počínání obyvatel India bylo svoji manu zvýšit a zabránit jejímu úbytku. Nejlepšími způsoby je pro bojovníky střetnout se s někým silnějším, pro všechny pak mít s ním sexuální styk. Boj i sex mají téměř stejný výsledek, prudké zvýšení výdaje energie, která posiluje oba (případně všechny) zúčastněné. Zvláštností many totiž je, že při milování přibude každému mana partnera, aniž by svou ztratil. Jak je to při souboji, je sporné, ale vítěz může poraženému manu vzít, pokud se jedná o vážné střetnutí. Při boji mezi kamarády získávají oba, ale kdo kolik, není jasné.

Mike nad tím pokyvoval hlavou, nebylo to pro něj nic nového. Asthra pokračovala dále: samozřejmě také ona se v jistém období života pokoušela zvýšit svoji osobní energii různými praktikami; ale od doby, kdy slouží Živému Ohni, ji podobné věci přestaly zajímat, jelikož k službě Nejvyššímu žádnou osobní moc a energii nepotřebuje. Její počínání se neodvíjí od vlastních přání, ale od úkolů, které jí předkládá Pán. Stejnou službu koná Mike, takže ačkoliv je starý, zesláblý a jeho tělo zchátralé, nemusí se starat, zda a jak bude žít dál. Samotný Pán mu poskytuje sílu.

Kdežto v Indiu jsou všichni ateisté; uctívají sice svou Paní Esxatli, ale o ostatních polobozích usuzují, že si můžou se svými požadavky trhnout kteroukoliv z četných končetin. Opravňuje je k tomu velká dávka osobní many a mínění, že si ji dokážou plynule zvyšovat, nejlépe každý večer. Kdo získá velké množství many, může se směle postavit některému z polobohů a porazit ho; tehdy získá taky jeho manu a potom... třeste se!

Mike nad tím povážlivě vrtěl hlavou; dle jeho názoru je takové mínění hluboce iluzorní a vyplývá z neznalosti, čeho je schopen patřičně rozhněvaný polobůh. V Indiopolisu se zřejmě s naštvanými bohy nižšího řádu dlouho nesetkali, ale Mike měl zkušenosti rozsáhlejší a nepříjemně čerstvé. V některých životních obdobích se dokonce domníval, že polobozi se vůbec nevyskytují v jiné náladě než nepřívětivé a chytají na první našlápnutí. Rozhněvat někoho mocného je podstatně snazší než ho usmířit, ze všeho nejtěžší je potěšit ho natolik, aby poskytl svému uctívači nějaké dobrodiní.

Samozřejmě, služebník Nejvyššího se nemá čeho bát. Kámen úrazu je ovšem v tomto: je dotyčný služebník na takové úrovni, aby byl svému Pánu k potěše a nikoliv ke škodě? Polobozi jsou závistiví a žárliví, nesmírně rádi pošťuchují a provokují posměšnými slovy. Co učiní Pán, když mu někdo z jeho nejbližších poukáže na jistou osobu slovy: Tohohle oddaného ti teda nezávidím! Ještě že není můj, to bych ho musel okamžitě zahubit!

Jsme lidé a vztahy mezi vyššími bytostmi posuzujeme ze svého lidského hlediska. Co nám připadá jako nesmiřitelné boje, může být jen hra; naopak co vnímáme jako bezvýznamné, může být boj, při kterém se otřásají klenby nebeské. Pro řadu oddaných, zvláště členů řádu Templářů, je zdrojem potěšení vědomí, že se pustili do složité hry, aniž znají pravidla a chápou, co se kolem děje. Za takových okolností se nelze divit, když jim každý nový hráč připadá jako šílenec, který staví své figurky na nejnevhodnější políčka a ještě provokuje ostatní jásotem, jak skvěle si vybral. Něco podobného (podle komthura) dělají v Indiu. No, jen aby jim to dlouho vydrželo...

V Indiopolisu byli už shromážděni všichni náčelníci. Hostil je Bello Corrona, který se proboxoval na funkci velitele náčelnické rady. Enkra se už rok Indiu vyhýbal a zprávy odtamtud byly značně zkreslovány, takže Bello využil příležitosti, aby se pochlubil. Mika a Asthru uvítal s nadšením a požádal o připomínky, co by ještě měl zařídit před příjezdem Enkry, Rogera a ostatních členů dvora, který se očekával zítra během dne.

Bello se řídil zásadami nového učení, což bylo vidět na řadě detailů. Především chodil oděný sluncem, tedy zcela nahý, pokud nepočítáme ozdoby a odznaky moci. Každý z předmětů, který měl na těle, měl příznivý magický význam. Co takový význam nemělo, se smíchem odmítal jako zbytečné. Vlasy mu narostly přesně tak, jak příroda dala; odmítal je stříhat, ale také povzbuzovat růst pomocí regenerátoru. Očekával, že v průběhu slavností se vykoupá v Ohni a o vlasy zase přijde, což bude zajisté příznivá událost; ale stejně příznivé bude nechat pak vlasy zase volně růst.

Většina kamarádů a kamarádek v jeho doprovodu vyznávala stejné zásady, i když všichni ne stejně důsledně. V Indiopolisu platí M-zóna, zákaz nahoty na veřejných místech s ohledem na cizince, kterých tam jezdí spousta. Na Enkrovu žádost Vládce povolil výjimku pro děti do patnácti let, ale většině Bellových kamarádů bylo víc a mohli být potrestáni, kdyby se někdo rozhodl udělat mezi nimi pořádek. V současné době by to asi těžko zvládl, musel by pozavírat zhruba polovinu mládeže a valnou část cizích turistů; na druhé straně ovšem ti, kdo musí poslouchat rodiče, učitele nebo nadřízené, se musí oblékat a udržovat svůj vzhled ve všeobecně přijatelné podobě.

Co se týkalo hostí z ciziny, sjížděli se sem čím dál víc, a čím dál divnější osoby. Ti nejzvláštnější byli různí mystici hrubého zrna, vyznavači exotických kultů a kazatelé sekt, o jejichž duševním zdraví mohl leckdo pochybovat. O budoucnost své osoby se nestarali, přišli zachránit svět a podle toho si počínali. Každý z nich obvykle rychle nalezl nějakou spřízněnou duši, vytvářeli komunity a úspěšně splývali s prostředím. Po dvou třech měsících pobytu se nelišili od místních vzhledem ani chováním a nezdálo se, že by měli chuť odjet.

O stupeň níže stáli Hledači Pravdy, většinou mladí lidé, kteří v romantickém poblouznění hledali subkulturu, která by vyhovovala jejich přesvědčení. Byli upřímní a vstřícní, přesto si chtěli udržet určitou návaznost na předchozí život a případně se jednou zas vrátit domů. Z toho důvodu bydleli v hotelích a pensionech, často psali či telefonovali domů a odmítali vyzdobit si těla nápadnějším tetováním. Přesto byli oblíbeni, neboť zoufalí rodiče se snažili udržet aspoň omezený kontakt tím, že jim posílali co největší částky peněz. I největší asketa sem tam potřebuje nějaké peníze, Hledači je měli a poskytovali je ochotněji než jiní.

Budoucnost měli tito lidé dvojí: buď časem dostanou rozum, vhodně se obléknou a upraví a vrátí se domů, nebo jim původní společnost začne být zcela k smíchu a stanou se z nich skuteční mystici. V tom případě zmizí mezi domácími. Pravděpodobnost byla tak půl na půl, častější u dívek, protože v průběhu mystických zážitků přicházely často do jiného stavu a styděly se přijít domů s exoticky vypadajícím kojencem.

Další stupeň byli turisté, kteří přijeli nalákáni sliby cestovních kanceláří či zkušenějších kamarádů. Podle okamžitého nápadu přijímali či odmítali místní zvyklosti. Hodně záleželo na tom, do jaké společnosti se přidali, ale mnozí střídali party, jak se jim líbilo; často také odjížděli a zas přijížděli, aniž po sobě hodlali zanechat hlubší stopu. K nim patřili novináři, které sem poslaly jejich redakce; ti dle vlastní schopnosti něco chápat šířili různé další varianty učení, obvykle nesmyslné, čímž ale paradoxně přispívali k jeho šíření. Přední členové bráhmanské kasty oceňovali spíš kritické články o své sektě, protože takové přitahují větší počet nových zájemců.

(Důvod: v kritickém článku novináři píší o sadistických a sexuálních hrůzách, kterým jsou novicové v sektě podrobeni. Když to lidé čtou, přebíhá jim po zádech slastný mráz a představují si, že by se taky zúčastnili, až si dodají odvahy a přijdou. Ve skutečnosti je život sekty obvykle tvrdá práce od rána do večera, složité učení, nesrozumitelné přednášky, častý hlad a naprostý nedostatek jakékoliv rozkoše. Když novináři napíší pravdu, zvědavci se sídlu sekty vyhýbají.)

Ale i mezi běžnými turisty se nachází zhruba deset procent lidí, které nové zážitky okouzlí natolik, že se postupně připojí k tvrdému jádru. Občané Indiopolisu jsou dobrosrdeční a milují své hosty, ať jsou jací chtějí. Někteří jsou dokonce tak laskaví, že jim ani nepočítají přemrštěné ceny za veškeré zboží.

Když Bello doprovázel hosty z přístavu do města, mohli si Mike i Asthra povšimnout, jak přibylo všelijakých turistů. Všechny hotely byly beznadějně plné, rovněž pensiony a soukromé ubytovny, hlášené (platící daně) i tajné. Kupodivu pro všechny další hosty se ještě nalezlo místo, i když někdy obtížně a za použití četných drobných úplatků. Když turisté konečně našli střechu nad hlavou, vybalili kufry, elegantně se oblékli a vyrazili do ulic. Na první pohled zjistili, že jsou oblečeni nepřiměřeně moc; pak postupně odkládali části oděvu, až jim zbyl jediný kus látky, zastírající nejchoulostivější partie těla. Na tomto stupni zůstali mimořádně dlouho; zbavit se ho znamenalo udělat rozhodující krok. Kdo to dokázal, tomu už nedělalo potíže toulat se celé dny a noci městem i okolím, aniž měl tušení, kde se nachází, jíst a pít (a platit) bez kontroly, kolik a za co, koupat se v přívětivém moři, uctívat podivná místní božstva a spát s partnery, jejichž jména nezná. Považovalo se za příznivé, když turisté postupně zapomínali, kolik je hodin, jaké je datum a případně který rok. Většině se to líbilo, konečně kvůli tomu sem přijeli.

Bello hodlal využít během slavností jejich manu k posílení své vlastní, osobní i celoměstské. Za tím účelem měl řadu pomocníků; Asthru nejvíc zaujala woodooistická kněžka černé pleti, nejspíš z Jamajky, se šílenýma očima a kudrnatými vlasy spletenými do zplstnatělých copánků. Měla mimořádně mocnou auru a zřejmě také schopnost poznat kolegyni, protože Asthru na dálku zdravila. Když si vyměnily pozdravy, Mike uvažoval, zda se kněžka woodoo podřídí Asthře a připojí ke koupání v Ohni, při kterém jí shoří vlasy. Byl to jediný způsob, jak se jich mohla zbavit, ostříhat si je by jí přineslo neštěstí.

Slavnost se měla konat v novém paláci, který dal Bello zařídit pro radu. Využil na to bývalou nemocnici, kterou postavil generál Coxon, vrchní velitel okupační armády; pro dnešní účely byla už malá a mizerně vybavená, tak město postavilo v lese pod Sněžnými horami moderní Palác Zdraví a starou nemocnici nabídlo jiným zájemcům. Koupila ji Bellova smečková rada a s chutí usilovnou vylepšila k nepoznání.

Především zbořili zeď dělící areál špitálu od města. Nádvoří a parkoviště změnili v park, k čemuž využili stromů, jež tam už byly. Kdo přijede automobilem, může si ho uložit do garáží, bývalých pomocných provozů nemocnice.

Celou přední fasádu dal Bello otlouct a namísto bývalého účelného vjezdu vytvořit majestátní portál s obry držícími terasu. Na zdi bez oken po obou stranách vchodu potom zasadili mozaiku na námět Enkrových vítězných válek. Když to Asthra viděla, rozesmála se: „Vážně chceš ty hosty přijmout tady?“

„A proč ne?“

„Myslíš, že Američanům bude milá připomínka boje, který s námi prohráli?“

Bello pyšně předváděl mozaiku. Kromě jiného tam byly i tváře jednotlivých hrdinů války, vítězů i poražených.

„Nemyslím, že je na tom něco zlého. Podle mého byla válka vedena řádně a taky vítězství jsme dosáhli čestnými prostředky!“

„O tom by se nikdo neodvážil pochybovat. Já jsem jenom zvědavá, co tomu řeknou...“

Bello je vedl dál. Z bývalé vrátnice a přijímacího sálu udělal cosi jako halu, vybavenou spoustou šatnových skříněk. Jinak tu nebylo nic parádního, kromě stropu, z něhož shlíželo dolů veliké slunce se širokým úsměvem. Dalo se rozsvítit jako lustr.

„To je šatna. Tady hosté mohou odložit všechen zbytečný oděv.“

Nikdo z přítomných neměl na sobě nic zbytečného; takže prošli do další místnosti a ocitli se teprve v přijímací hale. Přesně řečeno na okraji, neboť halu tvořil jeden veliký bazén, jako obvykle mramorový a zdobený vším možným, především zlatem. Kohoutky, z nichž vytékala voda, byly samozřejmě ze zlata, kliky různých vchodů a východů, zábradlí schodiště a další kovové části se leskly stříbrem. Na stěnách další mozaiky s náměty rozverně erotickými. Strop byl zatím pokryt jen dřevěným obložením.

„Chtěl bych tam mít velkou nástropní fresku,“ ukazoval Bello, „Něco na způsob té fresky, co měla císařovna Diana v letohrádku v horách. Jistě ji znáte. Vyobrazit tam čelné hodnostáře naší vlády při zábavě.“

„Podle toho, jak si ty představuješ zábavu, půjde o orgie!“

„Jo, to jsem měl na mysli!“ usmíval se.

„Podle čeho to budou ti umělci dělat?“

„Neboj se, o všechno je postaráno. Můžeme si o všem, co se tu bude dít, pořídit záznamy...“

„Záznamy? Jakým způsobem?“

„Máme televizní kamery. Objektivy jsou zamaskované, ale berou všechno, co se bude dít. Záznamy se pak využijí...“

Hosté sjeli do bazénu po skluzavce a vykoupali se; teprve pak vystoupili po schodišti do prvního patra, kde se nacházela audienční síň. Zlatý trůn pro Enkru, křesla pro jednotlivé komthury a další sedadla pro hosty a delegáty jednání. Po stěnách byly vymalovány znaky předních hodnostářů říše i města a rozvěšeny všelijaké zbraně a jiné předměty, dokumentující slavné dějiny Indiopolisu.

„Tady bude přijímat hosty. Už jsme to upravili pro Američany.“

Skutečně, sál byl vyzdoben arminskými a americkými vlajkami. Taky čtyřmetrovou americkou orlicí, vyšitou na nástěnném koberci, která visela za křeslem vyhrazeným představiteli vlády USA.

„Jak to bude vypadat s ubytováním?“

„Ubytování hostí je zajištěno v tom vedlejším křídle,“ ukazoval Bello z okna, „Podařilo se mám dát do pořádku aspoň pár pokojů. Tady je to nahoře horší, ale bydlet tu budeme jen my. Snad se prozatím spokojíte s nepohodlím nehodným vaší kasty. Ale povlaky jsme dali čisté, na to se spolehněte...“

„Hlavně, že jsou tam postele...“

„To buď bez obav. Ale úzký, nemocniční. Pro hosty jsme sehnali jedenapůlky, kdyby si vybrali nějakou dívku...“

„Myslíš, že budou mít zájem?“

„Zajistil jsem jich okolo padesáti, jedna hezčí než druhá. Všechny dostaly příkaz chovat se k hostům co nejvlídněji. Budou určitě spokojeni.“

„Pokud mají tytéž představy o zábavě, co ty.“

„Neboj se, znám cizince. Přijíždějí sem s jediným cílem: užít si s našimi děvčaty. Čím jsou ty holky mladší a hezčí, tím líp. Nevěřil bys, jak takovýmu padesátiletýmu byznysmanovi dělá dobře nabalit nějakou patnáctku...“

„Dobře, Bello, nic proti tomu. Snaž se...“

„Jistě. Půjdem se podívat do jídelny.“

Jídelna byl sál, ve kterém se měla konat hostina. Byly tam stoly, na něž mělo být kladeno jídlo a nápoje, pódium pro hudbu a případné účinkující, stěny vyzdobené obrazy a všelijakými okrasnými předměty, avšak beze zbraní a dalších připomínek válečnického zaměření hostitelů.

„Ono se bude dost pít; to by se mohlo stát, že nějakej ožrala by se chtěl rvát. Aby to třeba nedopadlo blbě...“

„Myslíš, že se bude pít mimořádně mnoho?“

„Určitě, hosté se na to těší. Zajistili jsme dostatek...“

„Co máš vlastně v úmyslu, Bello?“ ptala se Asthra.

„Ty bys měla prověřit holky, jestli jsou dostatečně pěkný. Aby se hosti neurazili... já neznám jejich vybranej vkus!“

„Pěkný na co? Řekneš nám, co sleduješ?“

„Zájmy své země, to je jasné. V mnoha ohledech, které...“

„Přestaň žvanit a začni mluvit rozumně!“

Bello je odvedl do místnosti, postavené kousek bokem od bývalé nemocnice; bývala to nejdřív kaple, pak se používala jako márnice i leccos jiného, a teď to byla chrámová místnost. Nevynikala žádnou parádou a zdálo se, že v budoucnu nebude vylepšována, což mohlo znamenat jen jediné: Bello hodlá postavit nový chrám. Kde a jak, to se ukáže. Kromě jiných se tu nacházela soška Stříbrného Delfína, Paní Esxatli, patronky města. Než cokoliv započal, obětoval jí Bello vonnou tyčinku, Asthra se poklonila, vyňala ze svého parádního účesu rudý květ ibišku a ten položila na oltář s prosbou o ochranu a pomoc.

„Rád bych vás tedy ujistil, že ať dělám cokoliv, myslím při tom na zájmy své země a svého města,“ usmíval se Bello, „I v případě, že některé kroky připadají nezasvěcencům krajně neobvyklé... ale vy samozřejmě nejste nezasvěcenci. Velekněžka Ohně a velkokomthur Templářů jsou osoby, jimž lze osvětlit...“

Mike a Asthra na něj kupodivu nepohlíželi s vděčností za ony tituly, jimiž je obdařil; jestli ho neklamal pozorovací talent, Mike se spíš zamračil. „A dál?“

Bello dal pokyn dívce, která setrvávala na doslech; vyskočila a vzápětí se vrátila s Anittou. Ta byla snad ještě krásnější než jindy; usmívala se, zlaté vlasy se jí vlnily okolo něžné tvářičky, štíhlou postavu zvýrazňovalo průsvitné fialové sárí vyšívané stříbrnými nitkami. Mike a Asthra zaváhali, ale čarodějka se vzápětí rozesmála; postřehla docela odlišnou osobní auru a bylo jí jasné, že toto Anitta není. Ale vypadala docela jako pravá. „Pěkný! Kdes ji našel?“

„To je Linda... mrzí mě, že jste to poznali, ale... hezká, že? Však nám to taky dalo práci!“

Asthra při průzkumu aury přišla na další nepříjemnou drobnost: dívka byla sice krásná, ale oproti původní Anittě poněkud méně bystrá. Ne že by Anitta byla nějak přemrštěně inteligentní; ale Linda na tom byla ještě hůř, přestože byla rodilá Arminka a měla dokonce po nějakých předcích Univerzálku. Opět se přesvědčovali, že mít znalosti uložené v mozku a umět jich používat je dvojí.

„Myslel jsem, že by to našeho pána potěšilo...“

„Enkru? Těžko říct, ale... potěší to Anittu?“

Bello přimhouřil oči. Anitta byla jeho trvalá soupeřka, s níž se utkával často a rád. Oba věděli, že ta válka skončí, až ji dostane, spojí s ní svou auru, vymění si manu – pomilují se. Bello o to stál, Anitta mu přízeň odpírala; ale veškeré naděje doposud neztratil, neboť se zdálo, že ji hra baví.

„O co ti vlastně jde, Bello? Získat Anittu nebo naštvat Enkru?“

V tom okamžiku došlo k prudké mentální potyčce mezi Bellem a Asthrou; realizovala se v představách a týkala se zejména jich dvou, Mike stíhal sotva sledovat, oč se hádají. Oba byli na té úrovni, aby něco takového dokázali; jen tváře jim zářily čistou radostí, že se mohou servat jako potulní psi.

Šlo zhruba o toto: jedním z Bellových koníčků je vytváření řetězců, rozsáhlých skupin osob vzájemně propojených milostnými zážitky, kteří si navzájem dodávají manu přímo i na dálku. Každá taková skupina se odvíjí od vlastní osoby; přímo do ní patří všichni sexuální partneři, nepřímo pak partneři oněch partnerů a vzdáleně další partneři... Základním zájmem Bella tedy je získat co nejvíc milenek, aby tyto svedly další milence, protože jeho samotného chlapci vzrušují minimálně a má pocit, že od nich získal tak málo many, že to nestojí za to.

Enkra silnou manu má, ví to A a ví to taky B. Chce ji; nemůže ji dostat od E, ale snadno by ji vysál z Anitty, která ji od prince přijímá. Kromě toho má aktivní zájem přijmout ji od As, která také dostala část E.many; tím by se zdárně propojily hned dva řetězce a všichni by byli spokojeni.

Kdyby ty představy vyjádřili slovně, okamžitě by se dostali do prudkého a vášnivého sporu, plného odmítání, pohoršení, vzteku a zahanbení; ale šlo o mentální představy, které se nedají snadno regulovat. A se kupodivu nehněvala. Nevyjádřila se, zda od E přijala nějakou manu a při jaké příležitosti; odmítla dát ji B, ale ne zas tak opovržlivě, jak mohl očekávat. Je tu jistá náklonnost, která dává naději... samozřejmě bude muset vyvinout nadměrné úsilí, ale to jej neleká.

Mike se zatvářil pohoršeně, načež B blesklo hlavou, že proto, že mu taky nechtějí dát, což není pravda a nějakou holku by pro něj našli; vzápětí si pomyslela A něco neprůhledného, na což B reagoval výzvou, aby ho svedla sama a vysála z něj tolik many, kolik v jeho starém těle ještě zbývá. A něco prolétlo tak rychle, že to M nedokázal zachytit; ani B to nerozšifroval a vypadl z tempa. Naopak A mu předala řadu vjemů tak mocných, že mu způsobila bolest v hlavě; týkaly se skutečností, jež převzala od svých kolegyň čarodějek. Získala je zřejmě mentálním spojením, ale mezi sebou si je předávaly často také lesbickým sexem, zvláště Ariadna a Deborah. B byl zdrcen silou many, kterou tímto způsobem získaly od mladších družek, zejména Panen Měsíce; také mocí, kterou si předávaly. Poslední vjem byl poněkud hororový: milostný styk mezi Ariadnou a jejími oblíbenci neustal po smrti, naopak trvale se stýká s Enkrou i Deborah a sdílí s nimi určité zážitky z nadprostoru, neboť se neinkarnovala (ani nehodlá), nýbrž zvolila strategicky výhodné postavení, těžko definovatelné i slovně. Jediné, co lze o něm říct je, že se jí tam zřejmě docela líbí.

V ten moment udělal B závažnou chybu: požádal A, aby mu něco zprostředkovala. Bleskově varovala, že při sdílení by mohlo dojít k podružným efektům, ale ignoroval to natolik, že ji dokonce pobídl gestem. M se podařilo včas zavřít oči; kdežto B se vzápětí zhroutil na podlahu a začal se svíjet, zřejmě bolestí. Jeho tělo bylo navyklé reagovat na bolest jednak křikem, jednak spontánní erekcí, v případě stupňování bolesti orgasmem. To se stalo i teď; A navíc pochopila, že hra se B líbí, takže pokračovala a předávala mu co se dalo, bez ohledu na vlastní nepříliš příjemné pocity. Na všechno s úžasem zírala Linda, které nikdo nic nevysvětlil a která se nevyznala v magii stejně jako v čemkoliv jiném. Ale dokázala ječet, pokud se jí zdálo, že se děje něco, co nechápe.

Dveře se rozlétly a dovnitř vpadlo několik lidí, kromě jiných černá kněžka woodoo. Její reakce byla blesková: mocný úder síly, jímž srazila Asthru. Ta se obrátila proti nečekané soupeřce a snažila se ji odrazit, ale nečekala útok ani nechápala, proč ji vůbec napadá. Jamajčanka postřehla, že se Mike zvedá a určitě chce něco udělat; aniž tušila co, šlehla výronem síly taky po něm, ale Mike bleskově zkřížil ruce, výboj částečně zachytil a částečně svedl někam do prostoru; vzápětí šlehla jeho ochranná síla woodooistku, takže přiškrceně zařvala a vyletěla ven.

Načež nastala delší zcela nejasná diskuse, co se vlastně stalo a proč každý udělal, co udělal; jenom Asthra se svíjela po zemi a vyla smíchy. Bello se chechtal taky, kdežto Mike se držel za hlavu, sténal a požadoval po obsluze silnou černou kávu. Jediná klidná osoba tu byla Paní Esxatli, Stříbrný Delfín.

Když bylo konečně dosaženo žádoucího klidu, požádala Asthra, aby se černoška vrátila a přisedla k ostatním, stejně jako každý další čaroděj, který má do věci co mluvit. Jamajčanka tedy váhavě vstoupila, ale chovala se s náležitou opatrností, spíš hrůzou. Celý svůj život byla zvyklá bojovat o holý život s nebezpečnými démony, z nichž nejhorší je Baron Samedi, zosobněné zlo v podobě francouzského důstojníka, který nutí ubohé černoušky usilovně dřít na plantážích, zatímco sám sedí na terase a popíjí kávu. Ten zlý baron vypadal přesně jako Mike, černoška jej sice důkladně prověřila a nezdálo se, že by měl chuť na ni zaútočit, ale jejímu útoku se dokázal ubránit, což je zlé znamení. Zda má baron Samedi nějakou dceru, není jisté, ale nepochybně možné. Jestli to je Asthra, zasluhuje hlubšího průzkumu.

Další nesnáz byla, že černoška neuměla žádný jazyk kromě své mateřštiny a odmítala se jakýkoliv naučit; Wallisu, jakož i jiných strojů, se strašlivě bála a možnost, že by si ostříhala vlasy, rázně odmítala. Jestli by tím přišla o svoji manu, nebo se stalo něco ještě horšího, nevysvětlila. Její mateřština byla změť pokroucené francouzštiny, angličtiny, španělštiny a půl tuctu domorodých nářečí otroků, přivážených během otrokářských výprav na Karibské ostrovy, zejména Kubu, Haiti, Portoriko a již řečenou Jamajku. Svoje jméno (kterékoliv) odmítala udat, bylo kouzelné. Původně měla jiné, při zasvěcení obdržela několik jmen, každé pro jinou příležitost, všechna tajná. Kdyby je vyslovil nepřátelský čaroděj, zle by se jí vedlo. Někteří ji oslovovali Jenbarí, což je jméno Bohyně Tekoucích Vod, již oddaně uctívala, takže na to slyšela. Byla řádnou členkou jakési šamanské unie, jejíž počínání je sice tajné, ale zjevně chrání ubohé nevinné černochy proti krutým bílým pánům. Získávání many bylo spojeno s četnými obětními rituály, při nichž se podřezávala zvířata, zejména slepice, králíci a kozy; na rozdíl od jiných je Jenbarí nezařezávala, ale zakusovala mocnými bílými zuby a pila jejich teplou krev. Maso samozřejmě jedla také, stejně jako cokoliv jiného, co viděla; neustálý hlad měla snad zapsán přímo v genech. Její počínání bylo tak protichůdné zvyklostem jemné vegetariánky Asthry, že se musely od prvního spatření hluboce nenávidět.

A ještě něco: Jenbarí poněkud páchla. Normálnímu člověku by to nepřišlo, ale Asthra má velmi zjemnělé smysly. Je si vědoma poučení, že žena je přirozeně nečistší, tak se má častěji koupat než muž. Sprchuje se ráda a často a líbí se jí nevydávat žádnou živočišnou vůni. Nad tímto problémem Jenbarí doposud nenapadlo se zamýšlet.

Každého rozumného člověka by určitě napadlo, proč si to zvláštní stvoření Bello vlastně drží; což byla jediná otázka, kterou nepoložil vůbec nikdo. Když ji tu má, určitě ji na něco potřebuje, ne? Asthra od počátku promýšlela, jak se s ní sblížit, přestože pojem sblížení v myšlení Jenbarí znamenal intimní styk. Kupodivu nedělala rozdíl mezi muži, ženami, démony a zvířaty, co se týče kontaktů všeho druhu, byla ochotná milovat se s čímkoliv, co zvýší její manu. Měla rozsáhlé zkušenosti z neustálého boje o přežití vlastní i celého kmene; pokud Asthra pocítila záchvat pohrdání, vzpomínka ji upozorňovala: Pozor, nevyvyšuj se! Tvoji předkové před pár tisíci lety byli zrovna takoví!

Bello se snažil vysvětlit, co se dělo před jejím příchodem a jaký to mělo smysl; nechápala nic, ale usilovným přemýšlením dospěla k názoru, že se chystal být jí s Asthrou nějakým způsobem nevěrný. Rozbrečela se a vřískala tak nechutně, až ji začal objímat a utěšovat; z toho plynule přešli do spojení, milovali se v přítomnosti všech a Jenbarí přes jeho rameno občas pomrkávala na Asthru, moc-li je znechucená.

Vpravdě byla Asthra znechucena dost. Jenbarí dávala přednost mimořádně nechutným praktikám a Bello se ochotně podřizoval. Pocítila tak prudký odpor, až měla strach, aby ji to nevyvedlo z bráhmanského klidu. Musela něco udělat; písma říkají, že kdo pocítí nenávist k bratrovi, má mu okamžitě prokázat nějakou službu, aby nezůstal znečištěn. Když tedy skončili a odpočívali, sáhla Asthra do svého vaku a vytáhla náhrdelník, který si hodlala vzít ke slavnosti. Byl to dost silný řetízek z tepaných zlatých lístků, na kterém byla nepravidelně zavěšena řada vzácných kamenů velké magické síly a podobných artefaktů.

Jenbarí užasla. Na první dotyk poznala, že každý amulet na náhrdelníku je plný many tak mocné, aby výrazně přesahovala vše, co kdy viděla. Vzdát se předmětu tak cenného mohl jen šílenec; sevřela jej drápovitými prsty, přitiskla k hrudi a koulela očima, jako by se bála, že jí baron Samedi vzácnost zase vezme. Nicméně strašidelný starý běloch se spíš smál.

Ještě tu byla mladá blonďatá holka, kterou Jenbarí velkoryse přehlížela; proč by jí taky věnovala pozornost, je dosud příliš nezkušená, ošklivá a hloupá, nezáleží na ní nikomu. Náhrdelník se jí zřejmě taky líbil a zajímala se, proč a zač jej Jenbarí dostala. Starý pán se pokoušel vysvětlovat, že pravý čaroděj získává moc (manu) ne tím, co sbírá, ale co rozdává. Jestliže dá někomu nějaký magický předmět na posílení, zvyšuje tím zároveň svou osobní sílu; ovšem takové problémy jej už zpravidla netrápí. Stejně tak král netouží po medailích a záslužných křížích, i když je někdy nosí na slavnostní uniformě; rozdává je zasloužilým rytířům, aby je odměnil, a čím větší pocty jim uděluje, tím je sám mocnější a slavnější.

Jenbarí sice jakž takž rozuměla, ale považovala jeho řeči za podvodnický trik; náhrdelník si pověsila na krk a sledovala, jak do jejího těla prýští proud čisté energie. Zatímco se ostatní dohadovali o něčem, co nechápala, zahájila průzkum, zda se už nestala mocnější než oni; v tom případě by zkusila vysát jim, co ještě zbylo a podřídit si je. Kupodivu seznala, že dosud nestačí na Asthru ani na Mika; Bellovi ublížit nechtěla a Linda pro ni byla příliš bezvýznamná. Mike si jejích pokusů nevšímal, Asthra se jí naopak zcela otevřela a dala jí možnost vzít si všechno, co bude chtít. To Jenbarí nechápala; promýšlela, co udělat.

„Vraťme se k tomu, co máš v plánu,“ vykládala Asthra, „Obávám se, že Enkra má na ženu docela jiné požadavky, než aby se přesně podobala jeho Anittě. Určitě ji uzná za příjemný žertík, ale aby se od ní dal přimět k nějaké nerozvážnosti, to rozhodně ne.“

„Co bys mi tedy radila udělat?“ ptal se Bello.

„Pořád ještě ses nevzdal myšlenky zapojit ho do svých magických řetězců? Uvědom si, Enkra ti nikdy nepodlehne, dokud nebude sám chtít; to máš stejné, jako kdybys chtěl získat mne. Neradila bych ti zkoušet to po zlém, ať násilím nebo podfukem; ta energie, co bys získal, by byla dost mizerná!“

Bello na okamžik posmutněl: „Proč to s váma nikdy nejde po dobrým? Ani s tebou, ani s Enkrou nebo Anittou! Každej máte plno výmluv, když od vás člověk něco potřebuje...“

„A co vlastně tak nutně potřebuješ? Na co chceš použít tu naši sílu, když ji z nás tak obtížně vysaješ?“

Bello ze sebe vydal zoufalý vzdech: „Na co? Copak nevíš? Přece pro naše ubohé město a nešťastnou zemi! Což má navždycky zůstat v podlém otroctví?“

„V jakém otroctví? Nechápu...“

„Chceš snad říct, že jsme Pány Světa, jak nám bylo přislíbeno? Proč říkáme našemu městu Indiopolis? Proč je nenazveme Dváraka, nebo Ynys~Yr~Avalon? Je psáno, že Armin je Korunou Draka – ale kde je jeho hlava? Kde je tělo?“

Bellovy oči plály šíleným ohněm, Asthra jen zírala.

„Je snad náš přístav Perlou moře, přicházejí se snad ze všech stran světa poklonit vladaři národů, aby nám nabídli svoje zlato, diamanty a poklady za naši přízeň? Nebo jsme chudí a bezvýznamní, každý se nám směje a myslí si, že jsme blázni...“

„Obávám se, Bello, že o tobě si to myslí právem!“

„Jenom do zítřejšího večera, čarodějko! Protože když spojíme všechny řetězce, budeme mít tolik moci, že očistíme každého, kdo přijde! Všichni se spojí v řetězci vzájemné lásky a štěstí; tehdy nastane Zlatý věk a naše lodi se rozlétnou po mořích...“

Asthra jej uchopila oběma rukama za ramena a zatřásla s ním.

„Jsi slepý nebo jsi hlupák, Bello? Copak tohle všecko nechceme i my? Což se o to nesnažíme, co jsme otevřeli oči?“

„Ale pořád ještě se to nestalo! Já vím, pracujete na tom, ale hrozně pomalu! Copak máme tolik času?“

„To budeš moci posoudit, až uděláš aspoň tolik, co Mike! Nevím, jak mu to trvalo dlouho, ale už vychoval pro Armin prince, lorda Rogera, mne a... určitým způsobem taky tebe! Možná kdyby nebylo jeho článků v novinách a dalších věcí, kterých sis ani nevšiml, byl bys obyčejný rybář a staral se, zda ti víc chutná žvýkačka Wrigleys nebo Orbit...“

Bello se ohlédl na starého komthura, kterému zrudly tváře, čelo se svraštilo rozhořčením a chystal se protestovat. Asthra ho však nehodlala pustit ke slovu:

„Enkra plní své úkoly, jak vlast potřebuje! Ve Francii i zde na Ostrově; a bude je plnit ještě líp, až zítra dostane svou loď. Bude je plnit daleko líp, když se bude moci opřít o šlechtice, jako jsi ty; ale samozřejmě to dokáže, i když mu podporu odepřou a radši budou vymýšlet pitomosti!“

Bello potřásl hlavou. „Ty chceš říct, že je to pod kontrolou?“

„Jo. Plně.“

„A co když mi připadá, že se to nehejbe? Že to jde zpátky?“

„Tisícům kluků z nižších kast to samý připadá, že jde ostře dopředu. Tak, až se děsej vlastní odvahy. Ale každej den udělají svůj krok; takže za rok jsou o pořádnej kus dál, ani si toho nedokážou všimnout. Další začínají...“

Bello vypadal náhle nesmírně zklamaně. „Tím chceš říct, že jsem pěknej pitomec, co? Dělám něco, co je dávno udělaný, vlastně vám jenom kazím práci, kterou byste beze mě udělali líp?“

„Vůbec ne. Děláš, co považuješ za správné...“

„Co bych měl dělat, aby to bylo lepší?“

„Především se zbavit té své telecí pitomosti...“ začala Asthra, ale Mike ji přerušil:

„Ne. Dělej přesně to, co děláš. Provokuj, dráždi, hádej se, vyváděj výtržnosti. Potřebujeme talenty všeho druhu.“

„He?“

„Víš, co je to biliárový efekt? Jedna koule ťukne do druhé... někdy je dobře, když někdo udělá něco špatně, aby to jiný mohl napravit něčím lepším. Nic zlého se nestane, když budeš vymýšlet, jak dělat naši práci líp a bez chyb, co děláme my. Třeba máš pravdu ty, kdo to může dopředu vědět!“

„Takže počkej... chceš říct, že ty moje pokusy jsou k smíchu? Chtít vytvořit řetěz lidské lásky, který by dodal všem sílu...“

„To vůbec není k smíchu. Proto tyhle řetězy splétáme, co se pamatuju. Možná trochu jinak než ty, ale...“

„Jak dlouho... už na tom děláte?“

„Pokud vím, asi sedm tisíc let.“

V Bellovi hrklo; nedůvěřivě zvedl oči. „Kolik?“

„Sedm tisíc let,“ opakoval Mike, „Do toho našeho řetězce patří kromě jiných taky Ježíš Kristus, Gautamma Buddha, Prorok Mohamed, Bernard de Clairvaux, Asthra, já, Enkra... a teď taky ty.“

„To mluvíš... o řádu Templářů?“

„To by bylo moc málo. Mluvím o slovech, která řekl Pán: Kde se sejdou dva v mém jménu, já jsem třetí s nimi. Nezáleží na barvě pláště, tvaru kříže, kostele, kam chodíš, kazateli, který ti dává rady a pokyny... na ničem. Jenom na lásce k Bohu a k lidem.“

„Kdo z nich... je nejvýznamnější?“

„Ty, samozřejmě. Ty musíš udělat co nejvíc práce...“

„Ale to snad...“

„Tak ne. Ten, koho přivedeš. Koho navážeš do řetězce.“

„Ale co když se mi to nepodaří?“

„O tom, co se nám podaří či nepodaří, nerozhodujeme my. Naopak, bylo rozhodnuto, co se stane, dřív než jsme se narodili. Můžeme se snažit nebo můžeme být lhostejní a kazit to. Ale o tom, jaký bude výsledek, rozhodne někdo jiný.“

„Mám tedy... co mám vlastně dělat?“

„Postarej se, aby Enkrova návštěva v Indiopolisu proběhla zítra přesně tak, jak sis naplánoval. To bude nejlepší.“

„Dobře. Můžu vás seznámit s programem?“

„Jistě – sem s ním!“

Bello se ohlédl a usoudil, že Linda a Jenbarí jsou tu navíc. Už je chtěl propustit, když Mike kývl na Anittinu dvojnici.

„Počkej ještě, děvče. Máš zájem o práci pro tajnou službu?“

„Jistě, komthure!“

„Tak poslouchej. Do hotelu Majestic přijel jeden člověk z USA. Mám tady hlášení, přečti si to...“

Allan Stafford, 48 let. Absolvent Harvardu a West Pointu. Pracoval v Pentagonu jako expert pro otázky Asie, zejm. Indočíny. Několikrát pobýval ve Vietnamu v době války, zajat příslušníky FF., ale protože mu nebyly dokázány válečné zločiny, vždy propuštěn. Po skončení války se specializoval na Armin, opustil službu v Pentagonu a přešel do Úřadu pro mezinárodní styky, vládní organizace podporovaná CIA. Je považován za prvotřídního odborníka. Dle nezaručených zpráv zdědil po smrti Nicka Riordana jeho kancelář.

„Jasnej špion!“ kývl Bello.

Linda si prohlížela přiložené fotografie. „Můj úkol?“

„Zajít večer do Majesticu, seznámit se s ním a pokusit se něco z něj dostat. Kdyby se povedlo ho svést, možná by se dalo... ale před svítáním musíš zmizet! Měl by mít iluzi, že strávil noc s pravou Anittou.“

„Zvládnu. Dokonce s potěšením!“ Bylo vidět, že zatímco ve filozofii je Linda dost slabá, práce tohoto druhu by ji bavila.

„Nebude ti líto, že nějakou dobu nebudeš moci vystupovat tam, kde je princezna? Kdyby vás někdo viděl pohromadě, tak...“

„Je mi to jasný. Kvůli tomu jsem se nechala i odbarvit, tak snad nemám důvod litovat...“

„Dík. Naši ti pomůžou se tam dostat...“

„Není třeba, dostala jsem určitý kursy. Já si řeknu, kdybych něco potřebovala...“

Když Linda odešla, Bello si jen povzdechl: „Tak... a co dál?“

„Teď...“ Mike se hluboce zamyslel, „Teď se pokusíme vysvětlit tvé černé krásce některé základní vědomosti.“

Slavnostní příjezd Enkry a jeho doprovodu do města byl plánován na desátou hodinu dopolední; to proto, aby kolona aut stihla dojet z Kingtownu do Indiopolisu a většina místních obyvatel se stačila vyspat z nočního hýření. Tedy, místní to nepotřebovali, ježto nijak nehýřili, týkalo se to spíš příchozích, kteří tvořili víc než polovinu davu po ulicích. Skuteční občané India neměli moc čas starat se o slavnostní průvod; zabývali se zejména prodejem různých pokrmů rafinovaných chutí, piva, vína, alkoholických nápojů, limonády pro děti a mléka pro ještě menší děti, barevných balónků, triček s obrázky státních představitelů, mimořádně vznešených certifikátů, že dotyčný se zúčastnil uvítání korunního prince a patří tedy do šlechtického stavu (po vepsání jména a podpisu jiného šlechtice, nejlíp toho, kdo potvrzení prodával), odznáčků, pohlednic, ozdob do různých částí těla, květinových věnců, vonných tyčinek, zaručeně účinných léků proti bolení hlavy po opici, adres ochotných slečen, brožur různých sekt a jiných vrcholně potřebných věcí.

Mike Cross měl na sobě zcela mimořádně obřadní bílé rouchu řádu se všemi odznaky své moci; zdržoval se ve společnosti místních členů, kteří ho obcházeli obloukem a poněkud se obávali udělat v jeho přítomnosti nějakou procedurální chybu, kterou jim mohl vytknout. Doposud si nebyli jistí, zda nepřišel na kontrolu. Byli všichni mladí, velel jim rytíř, který neměl ještě ani třicet a jeho kvalifikace byla pochybná; hlavně však nebylo jasné, zda ho do Indiopolisu poslali za odměnu či za trest. Usilovně se snažil vylíčit Mikovi problémy zdejší lóže, hlavně ty, se kterými by mohl pomoci, a utajit jiné, které radši neměl vědět. Mike naslouchal a snažil se přemáhat pocit, že ho to nezajímá.

Asthra si povídala s Jenbarí. Už překonala období, kdy v ní každá věta černošky vyvolávala záchvaty smíchu; rovněž Jenbarí se už podřídila aspoň natolik, že se umyla a dala si namasírovat černou kůži vonnými oleji, aby se nádherně leskla. Obě dívky měly jen suknice, Asthra šarlatově rudou a Jenbarí kovově modrou; horní část těla zdobily girlandy květin. To vymyslel Bello; vydal příkaz k celoměstskému hnutí Dej hostovi květinu! a slíbil, že to bude působit hezky a nebude nic stát. Indiopolis se tak jak tak utápí v květinách; všude, kde roste nějaké roští, po období dešťů vyrazí nové šlahouny a na nich rozkvetou květy rudé, žluté, oranžové, modré... zkrátka nádhera. Čím víc je lidé budou ořezávat a plést z nich girlandy a věnce, tím víc vyroste dalších květin. Tak jen do toho... Řada dívek to pochopila tak, že kromě květinových ozdob neměla oblečeno nic jiného.

Když vjezd plánovali, dost dlouho se diskutovalo, na čem by měl Enkra do města vjíždět. Nejhezčí by bylo na slonu, bohužel do některých ulic by se slon nevešel a lid by musel koukat hodně vzhůru. Auto bylo zavrženo při prvním pokusu, po hlavní třídě by sice projelo, ale je nedůstojné. Kůň? Je moc rychlý. Osel? Ty sám jsi osel, když něco takového navrhuješ!

Když problém vysvětlili (přeložili) Jenbarí, potřásla copánky. Kde je jaký problém? Proč vjíždět? Půjde pěšky. Ne, nepůjde, bude tančit. Všichni budou tančit. Od okraje města až do středu; každý se dá do tance a princ to povede.

Když si to představili, docela se jim to líbilo; takže uvítání proběhne na místě zdánlivě nepříliš vznešeném, na parkovišti před obchodním domem A-B-C. Je tam dost místa a ředitelství se určitě nebude zlobit, protože televizní kamery se nebudou moci vyhnout jejich reklamním panelům. Mohlo by přispět... přispěje, přesněji řečeno zaplatí to všechno. Mezi parkovištěm a obchoďákem je veliká ozdobná kašna; děti, když čekají na maminku, až vybere velký nákup, se v ní rády cachtají. Ta fontána je pěkná a městské stráže dostanou za povinnost udržet od ní diváky v dostatečné vzdálenosti, než se princ a jeho doprovod opláchnou po cestě. Pak se průvod vydá na cestu ulicemi, kdežto automobily odjedou dolů do garáže, kde budou ustájeny. Skvělé!

Roger po telefonu souhlasil a potvrdil i časový plán, takže mezi devátou a desátou se prostranství zaplnilo davem. Ředitelství obchodního domu laskavě dovolilo prodavačkám přerušit práci a dívat se, ale vedoucí jednotlivých oddělení dodali, že která nabídky využije, už se ani nemusí vracet; neboť čumilové se nahrnuli do obchoďáku a nakupovali jako šílení, věci potřebné i docela nesmyslné. O desáté by mezi davem jablko nepropadlo, ač princovy vozy byly ještě kdesi v dálce, prý kolona musela zastavit v jakési díře na pokec se starostou. Nejdříve se dali očekávat o půl jedenácté, ale nezdálo se, že by to někomu příliš vadilo; všude hrála hudba, tančilo se a lid se bavil.

Ve tři čtvrtě na jedenáct šéf obchodního domu vydal příkaz dát do regálů i zboží, které doteď bylo uloženo v bednách v nejzazším koutě skladu, ježto vyšlo z módy, bylo kazové nebo jinak mizerné a dodavatel odmítal, aby mu je vrátili. Nějaký turista z arabské země bohaté na naftu projevil zájem zakoupit dvě nejmladší učnice; po poradě se šéfem je jejich starší kolegyně okamžitě prodaly i se slušivým červenobílým stejnokrojem. Šéf oddělení to konzultoval s ředitelem, který si přestal rvát vlasy a řekl: „Klidně prodej třebas všecky; však oni celníci nedovolí je vyvézt ze země!“ Událost se rozkřikla a vyvolala pozornost; takže během další půlhodiny šéfové prodali všechny podřízené, o které měl někdo zájem. Čímž vlastně prodavačky získaly to volno, co jim ředitel slíbil; tak vidíte, že pokaždé nelže!

To už bylo čtvrt na dvanáct a princ pořád nikde; časový plán byl v pekle, ale starosti to dělalo jen organizátorům, lid se bavil dobře a vrchnost nepožadoval. Některým přítomným došlo, že je-li možno koupit si prodavačku obchodního domu, je možné prodat i jakoukoliv jinou dívku; důležité je hlavně najít nějakého hňupa, který by za ni dal peníze. Mnohé kamarádky byly něžné květinky, jiné pěkná kvítka; chamtivost na peníze však je v Indiu vrozena všem. Společně pohrdají prostitutkami, ještě víc však jejich zákazníky; kdo je tak hloupý, aby platil za trochu něhy, si zaslouží, aby byl o všechno obrán. Když v tom městě požádáte kohokoliv, aby vám zajistil přízeň některé dámy, s údivem zjistíte, že je to její bratr, manžel či někdo podobný a právě on má výhradní právo jí poroučet; shrábne peníze a dotyčnou přinutí, aby vyhověla. Potom se objeví další neurvalý mladík, který prvního prohlásí za podvodníka a požaduje odškodné za mlčení, neboť chudinka sestřička je mladší patnácti let, tudíž pod ochranou zákona, navíc mentálně postižená, za což arminský zákon přidává pět let nucených prací. Jestliže zákazník okamžitě nezaplatí, zavolají na něj policajta, dají to do novin a pošlou fotografie jeho manželce. Dívky prohledají jeho šaty a zjistí, kolik má ještě peněz; za všech okolností si může být jist, že mu nezbude ani na telefon. Někdy s ním ty peníze propijí, jindy mu rozbijí hubu a utečou, podle okolností. Ale pokaždé může být hrdý na přestálé dobrodružství.

V poslední době přibývá starších a dobře situovaných dam, které přijíždějí utrácet majetek svých zazobaných manželů. Nevadí nic, že o svém mládí se dočítají v historické literatuře; šediny se ostříhají, vrásky vyhladí zručný kosmetik a tělu pomůže přísná dieta a všeobecný nezájem o vlastní zdraví. Vždy se najde mladý, krásný, vznešený bojovník s tělem plným šrámů, barevného tetování a kovových ozdob napíchaných do různých částí, který vrátí dotyčné paní iluzi, že jej okouzlila její krása; ona se za to postará, aby nezemřel hlady mezi dvěma válečnými výpravami. Když má peněz hodně, hemží se kolem i hodně obdivovatelů a jsou jí věrní až do chvíle, kdy o všechno přijde. Mezi tím ji obvykle přitáhne nějaký magický kroužek a naučí aspoň tolik, že doma ve své evropské či americké díře může oslňovat celé okolí.

Takoví lidé tvořili čekající dav; až vystřízliví, zkusí možná řešit otázku, zda všichni v Arminu jsou zloději a šmelináři, ale zatím se skvěle baví. Došlo k prvním rvačkám, vytryskla i první dnešní krev; takový pohled většinou uvede diváky do varu. Kvůli čemu se zablýskly nože? Asi kvůli nějaké holce, ale copak to není jedno? Oba soupeři přežili, jeden si drží rozfiknutou tvář a sprostě nadává, ale že je mu sotva patnáct, už se těší, jak budou kamarádky obdivovat jeho jizvu. Určitě si ji nechá, i když se na půlnoc chystá veliké koupání v Ohni.

V půl dvanácté už začal vrčet i Bello: „Jestli se neukáže před dvanáctou, tak mu snad dám do držky!“

Mike upíjel kávu z plastikového pohárku: „Klid! Přijedou...“

„Ale nic už se nestihne!“

Mike se rozhlédl po prostranství. Dvě party tam právě vytvořily družstva, malý červený míček poslaly mezi lidi a sledovaly ho, přičemž jedna bránila druhé se jej zmocnit. Lidé si míček ochotně podávali dál, někteří hráčům pomáhali, jiní je zdržovali, někdo se dokonce rozzlobil, hrubě nadával nebo se pokusil jim nakopat do zadku. Ničím jim nemohl způsobit větší radost.

„Nevzrušuj se... nějak to dopadne!“

Pět minut před dvanáctou se objevila kolona vozidel, která si dopřála čestné kolo kolem absolutně vyprodaného obchoďáku a pak triumfálně zastavila na parkovišti. Enkra měl být uvítán nějakým slavnostním projevem, ale v tom okamžiku začaly bít věžní hodiny a připojily se k nim další zvony, takže pána téměř nebylo slyšet. Enkra taky něco řekl, ale moc toho nebylo, hlavně mával.

Bylo úmorné vedro a po cestě byli všichni zplavení, takže se rádi ponořili do kašny a osvěžili. Lidé jim skutečně nechali tolik soukromí, že za nimi nelezli; ale když Enkra svlékl mokré tričko i šortky a odložil na okraj kašny, někdo se jich hbitě zmocnil a lidé je okamžitě rozervali na kousky, které si schovali na památku. Totéž se stalo s oblečením všech ostatních dvořanů, některým rozervali šaty přímo na těle. Enkra se smál, ale Anitta se tak skvěle nebavila; na oplátku jim nabídli trojité girlandy z květin a věnce do vlasů.

Skupiny hudebníků vyhrávaly už dvě hodiny s neutuchajícím nadšením, teď ještě přidaly; bylo dohodnuto, že budou hrát pokud možno stejné melodie, takže co hráči slyšeli z okolí, to předávali dál. Enkra se vnořil do davu, usmíval se, podával ruce, dotýkal se známých i neznámých, objímal se s dívkami. Za ním šel Roger Monroes, Jackie, Kurt, Sonny a další; lidé jim ochotně dělali místo, ale za nimi se hrnul dav, který se mačkal, tlačil, někdy i rval. Městské gardisty, kteří tak dlouho hlídali fontánu, do ní teď naházeli a pak každého, kdo nešel dobrovolně.

Anitta tušila od začátku, že tato státnická povinnost nebude příjemná. Věděla to docela jasně pokaždé, když se něco chystalo, zvláště když na to téma padla řada pitomých poznámek od Rogera i jiných. Pokusila se (aniž doufala v úspěch) Enkru přesvědčit, aby ji s sebou nebral a jel radši sám, ale o tom Roger nechtěl ani slyšet, národ svou princeznu miluje a vyžaduje, aby byla při všem. Dále vyžaduje, aby byla taková, jakou si ji přeje mít; což v podstatě znamená vyjít vstříc představám každého jednotlivce i všech dohromady. Že je to nemožné? No jistě, ale stejně se musíme aspoň pokusit!

Rogerovy dvorní dámy se v poslední době pokoušely vnutit řád do Seznamovacího rituálu, což by měl být zvláště zdvořilý způsob, jak si počínat při představování. Civilizovaní lidé si podávají ruce; dvorní dámy požadovaly, aby byly též objímány, líbány, hlazeny a osahávány, pokud možno všude, kde je jim to příjemné. Některé z těch dotyků jsou přípustné i ve společnosti, jiné už ne; Anitta považovala za krajní mez objetí a polibek na ústa, pro některé slečny bylo i samotné splynutí jen začátkem. I to by bylo v pořádku, kdyby se nepokoušely vnutit svoje představy také ostatním, zejména jí.

Když teď Enkra procházel davem, lidé se jej chtěli dotknout; kde všude, záleželo na jejich drzosti i šikovnosti, protože uměl skvěle uhýbat. Tančilo se při tom, Enkra byl svižný a rychlý, všemu se smál a nevadilo mu, když ho při tanci chtěli chytit. Líbil se všem děvčatům, věděl to a bral jako svéráznou hru; ony se pokoušely jej dostat, on sám se o nic nesnažil, na rozdíl od Rogera, který neodolal, aby dívku při seznámení nepohladil, kde se nechala. Ještě, že většina lidí v davu byli turisté a tak troufalí přece jen nebyli.

Anitta ovšem vnímala každý pokus ji osahávat jako drzost. Taky samozřejmě tančila, snažila se vyhýbat těm nejdrzejším, ale nešlo jí to jako Enkrovi. Hořce si vyčítala, proč sem vůbec lezla; jako obvykle podlehla touze být důležitá, samozřejmě! Nebylo by jí líp, kdyby zůstala doma? Všichni ti lidé jsou pochopitelně opilí, rozpálení hudbou, tancem a dlouhým čekáním, které si zpestřovali, jak uměli. A to je teprve poledne; jak to bude vypadat večer, až bude slavnost vrcholit?

Jako často, když si nevěděla rady, ji napadlo požádat o pomoc Ariadnu. Nebývalo to bez nebezpečí, čarodějka měla taky svérázný druh humoru; ale většinou se do pár minut po úpěnlivé prosbě stal nějaký zásah, který Anitta hodnotila jako nadpřirozený. Tentokrát to netrvalo ani pár minut; sotva to vyslovila, vynořila se ze zástupu krásná černovláska v rudé suknici, přitančila k ní, něžně se jí dotkla drobnou snědou ručkou a pokynula, aby šla s ní. Než stihla poznat Asthru (v její nejkrásnější podobě), už Anitta učinila, co navrhla; Asthra ji vtáhla do průjezdu a vchod ihned zatarasila krajně nebezpečně vypadající černoška se spletenými copánky, z níž Anitta na první pohled měla hrůzu.

Pak zažila šok, protože tam spatřila samu sebe; jako kdyby se podívala do zrcadla. Asthra jí sundala girlandy z květin a dala na krk té druhé dívce; bleskově zkontrolovala, zda se ještě něčím neliší, pak pokynula a Anitta číslo dvě vyklouzla zpátky na ulici, aby se připojila k čelu tanečníků. Byla to chvilička...

„Ahoj,“ řekla pak Asthra, „Tak co, jak se daří?“

„Já... jak si zasloužím.“ vzdychla Anitta.

Princezna se rozesmála. „Dobrá odpověď. Nezbývá než tě za ni pochválit... A jinak?“

„Jinak je to hrozný!“

Asthra jí stáhla vlasy dozadu a svázala, pak okolo hlavy uvázala šátek. Okolo pasu ovinula květovanou sukni, horní část těla ponechala, na to už si Anitta zvykla. Ještě jí dala jednu ze svých girland, měla jich několik. Takhle vypadala jako kterákoliv dívka z davu a nevyvolávala pozornost.

„Díky Bohu, že seš tady!“ řekla Anitta, „Už to nešlo...“

„To je teprve začátek.“

„Já vím. Že já kráva sem jezdila!“

„Problémy, sestřičko? Svěř se, uleví se ti!“

„Problém je jen jeden. Enkra.“

„A co ti na něm vadí?“

„Nevím přesně. Neumím to pojmenovat. Nejspíš to šílené tempo, jakým žije, které je všude kolem něho. On nikdy neodpočívá, pořád jen vyhledává nějakou zábavu a vzrušení. A čím dál víc to jsou divoké a nehorázné věci. Byla bych radši, aby...“

„Takže ti vadí, že je princ.“

„A víš, že jo? Kdyby byl obyčejný kluk, který má... jisté meze, byla bych radši. Co bych dala za to, kdyby byl normální študák jako já, kdyby... zkrátka kdyby někdy narazil na něco, co nejde! Aby přestal pořád znovu a znovu vymýšlet pitomosti!“

„To nepřestane. Naopak, bude to ještě horší a nehoráznější.“

„A to mám vydržet?“

„Líbilo se ti to. Co tě k němu přitahovalo, ti teď vadí. Co s tím chceš dělat?“

„Nevím. Jenom začínám mít pocit, že už to dlouho nevydržím.“

Asthra mlčela. Tvářila se dost smutně.

„Když skončila ta jeho legrační válka, myslela jsem, že už se vyřádil a bude v klidu. Chvilku jo, ale pak mu to začalo chybět. Má spousty energie a nemá s kým se rvát, s jeho gardou ho to hned přestane bavit. To jenom trénuje, ale potřebuje soupeře...“

„Už něco našel?“

„Teď třeba, když dostal tu loď... ale mám strach.“

„Z čeho?“

„Kdybych věděla, poradím si. Neidentifikovatelný strach. Že mi někam odejde a já... zůstanu tady a budu řešit přípisy od státní populační komise a školské rady!“

„To je co?“

„Dva spisy, které mi Roger předal k zaujetí stanoviska. Státní populační komise nám silně děkuje za dosavadní úspěchy, protože se narodilo víc dětí, než ve srovnatelném období. Vyzývá nás, abysme pokračovali bez ohledu na padlé a raněné. Naproti tomu školská rada nás důrazně vyzývá, abychom s tím přestali, neboť školačky davově opouštějí lavice a odcházejí rodit děti.“

„Hm. Co s tím uděláš?“

„Roger navrhuje zrušit školskou radu.“

„To není zas tak špatná myšlenka!“

„Už ho naštvali minule, když kritizovali Enkrovy prázdniny pro účastníky akce ve Francii. Teď podruhý... Ještě jednou a Roger to prosadí násilím!“

„Roger má dobrý nápady. A ta populační komise?“

„Obrátili se na lékaře, specialisty v oblasti sexu. Navrhují podnítit celonárodní kampaň... vysílat víc erotických filmů, taky populárně vědecké programy... před půlnocí nějaký šikovný návod na gymnastiku... I já bych se prý měla zúčastnit...“

„Neradím. Leda tak si zahrát v tom filmu!“

„Náměty na filmy nám Roger vykládal celou cestu. Třeba o mámě, která má tři dcery, sedmnáct, patnáct a třináct; všechny tři se najednou vylekají, že jsou v jiném stavu. Veliká legrace! Nakonec se ukáže, že ta nejmladší v tom není, zato otěhotněla máma a taky její kámoška doktorka, která jim celou dobu radila...“

„Hm. Ale jo, třeba...“

„Další: doják o mladý holce, která si kdysi nechala pomoct, teď chce mít děcko se svým kamarádem a nemůže. Doktoři jí celej film pomáhaj, až se to nakonec podaří. Děsná citovka...“

„To už radši ty veselohry! Mám taky nápad, to ještě nikdo nezkusil: třída, třeba gymplu, holky se vsaděj mezi sebou, která dřív přijde do jináče. Mají s tím všelijaký potíže... bylo by jich tak dvacet, zbytek kluci, ty mají za povinnost to zařídit... nějaký lidi okolo... jo, šlo by to!“

„Já radši neříkám nic!“

„Nějakou semetriku učitelku, která nakonec ovšem skončí taky v porodnici... hele, jestli mi zbude čas, tak to sepíšu a pošlu Rogerovi. Nesnáší mě, tak prosadí, aby se to točilo.“

„Jako nápad dost dobrý...“

„Jde o to, že se to musí dělat realisticky... bylo by těžký dávat nějakou vycpávku, když každej hraje půl filmu nahej. Vmontujem do toho scény z opravdickejch porodů, aby každej věděl, na čem je. Tak zlý to zas není, já už rodila dětí... jako doktor, teda. A už vím, co si v tom střihnu: doktorku gynekoložku, budu šéfovat tý porodnici!“

„Pro tebe jako stvořený, Asthro!“

„Viď! A nechám si udělat brejle, abych vypadala přísnější a starší. Nebo se mám dát ostříhat? Jako běloška, víš, takový krátký vlasy kolem hlavy. Slušelo by mi to?“

„Jasně. Nech se ostříhat jako běloška.“

„Nebo bych mohla hrát majitelku nevěstince za Detreyovy éry! Když dělal politiku otvírání oken do světa, stěžovali si hosté z ciziny, že v Arminu nejsou žádné prostitutky. Sir Lera rozhodl vydat licence pro mladé dívky, co musejí živit rodinu. Válečné vdovy, opuštěné ženské s dětma a tak...“

„Není to trochu neomalené? Taková holka se s důvěrou obrátí na vládu, ať jí pomůže se uživit, a oni jí poradí stát se kurvou!“

„Kde měli ty holky brát? Dát nastoupit všecky od patnácti do pětadvaceti a nechat vystoupit každou desátou?“

„A na co je vůbec potřebovali? To ti návštěvníci potřebovali ženskou tak nutně, že se o to musel starat Vládce?“

„Jako teď, i tehdy šlo o obrovskej kšeft. Kvůli čemu myslíš, že jsou zde všichni ti cizinci? Kvůli Enkrovi a jeho lodi, nebo dokonce kvůli tobě? Kdepak, chtějí přítulnou kočku na noc! Kvůli tomu jsou ochotni leccos poplatit – tak proč ne?“

„A Vládce funguje jako největší pasák v zemi?“

„Inu, když na tom může něco trhnout...?“

„Něco jako na vysílání nájemných bojovníků?“

„Ono kolikrát těžko říct, co jsou zač naše děvčátka. Cizinci taky změnili vkus; dnes nehledají rozptýlení na jednu noc nebo jen na hodinu. Dneska je v módě mít stálou milenku, za kterou se jezdí. Takovej podnikatel přijede, ještě pošle dopředu telegram, aby milá byla doma a očekávala ho s otevřenou náručí. Eventuálně, když s sebou pozve kolegu, ona sežene zas kamarádku, která má zrovna volno a chuť...“

„To dělají i... amatérky?“

„Kdekterá, co zrovna nikoho nemá. Nebo když je ten její někde za kšeftem, ona doma taky nelení. Když na to její chlap přijde, někdy jí rozbije hubu, ale to je riziko podnikání...“

Anitta jenom zakoulela očima.

„Nejvyšší kasta jsou holky, který převezmou veškerou starost o pohodlí svého pána. Tam se chce každá dostat: tlumočnice, poradkyně, sekretářky, všechno nebo nic! V noci spí se svým pánem nebo tím, koho on určí, přes den si loví na svou pěst. Některý holky už takhle přišly k pěknýmu jmění; něco někde zaslechly a buď si přisadily, nebo svýmu majiteli sebraly kšeft před nosem. Samozřejmě zuřil, ale už neměl šanci. Každá naše holka je jako kočka – měkká, přítulná, ale má pěkný drápky a umí je vytasit!“

„Říkáš to, jako kdybys je obdivovala!“

„Ale ne, neobdivuju. Jenom občas holky školím, aby se uměly ohánět; přečíst něco zašifrovanýho, otevřít zámek trezoru, mírně upravit účetnictví v počítači. Pomoc v domácnosti všeho druhu!“

„Ty tvý holky dělají vlastně docela obyčejný špiónky!“

„Někdy jo, je to jejich životní cíl. Každá sní o tom, že se k něčemu nachomejtne a pomůže sobě i svým lidem. Ale nemysli si, že pán o tom neví; když se svěří svý holce s problémem a ona mu na požádání vyčaruje četu commandos, těžko věřit, že je nevinná polní kytička...“

„To žádná nikdy nenarazí?“

„Dost často. Už jsi slyšela o té hromadě kamení v Zátoce Totemů? Kdysi se tam vedla válka, bojovala tam jakási jaguáří princezna a lidská holka Millwarr. Teď tam stojí totemy a před nima hromada kamení. Každej, kdo jde do ciziny za kšeftem, tam hodí svůj kámen a když se pak vrací, zase ho vezme. Nebo jinej, to je fuk. Přesto na tý hromadě kamenů pořád přibývá... Je to pomník těm, co se už nevrátí...“

„A národ na ně nezapomene...“

„Národ jim ochotně svěří péči o svoji bezpečnost. Na každém místě světa je někdo, kdo se stará...“

„Jako se ta kámoška postarala o mě?“

„Přesně tak. Jmenuje se Linda a je docela fajn. Taková obětavá!“

Anitta vykoukla a zjišťovala, kde už je čelo průvodu. Bylo dost daleko a probíjelo se uličkami do středu města. Byl nejvyšší čas se vydat za nimi, aby se tam vůbec protlačily.

Allan Stafford, Američan a osoba podezřelá ze spolupráce s CIA, byl velmi sympatický. Kdyby takový nebyl, nemohl by úspěšně vyjednávat s Arminy, kteří jsou citliví na osobní kontakty. Strojil se jako místní mladík, trochu prošedivělé vlasy měl načesány na elegantní délku a mohl se bez obav svléknout, neboť byl dobře opálený. Dovedl se podmanivě usmívat, uměl spoustu vtipů, hrál na kytaru a znal řadu drbů, které uměl dát k lepšímu ve vhodnou chvíli. Nezkazil žádnou legraci, uměl se postavit k práci i zábavě a dívky oceňovaly jeho výkony na poli lásky. Hodil se tedy dokonale ke svému úkolu.

Bello Corrona se jako hostitel ujal povinnosti doprovodit jej do audienčního sálu. Allan se bez váhání svlékl, prošel bazénkem a vstoupil, řádně ohlášen. Ani nehnul brvou, když zjistil, že všichni chodí nazí a všelijak okrášlení. Zato když potkal Anittu, zaváhal a zapolykal naprázdno; nevěnovala mu však žádnou větší pozornost, takže se radši ovládl. Kdyby nevěděli, že s ní strávil nezapomenutelnou noc, ani by nepostřehli jeho překvapení.

„Vítáme tě v našem středu!“ řekl mu Enkra.

„Dovolil jsem si tě navštívit, abych ti předal dar lidu a vlády Spojených států Severoamerických; jistě ti není tajemstvím, že tam máš řadu přátel a příznivců, že tvoje osoba i akce, které jsi prováděl, ti získávají oblibu a úctu Američanů. Věřím proto, že náš dar přijmeš tak upřímně, jak byl darován...“

Allan mluvil ještě déle; celý text jeho projevu vyšel vzápětí v novinách stejně jako Enkrova odpověď, v níž ujistil pana Stafforda, jak si hluboce váží a miluje lid Ameriky. Potom Allan popisoval loď a na závěr projevil přání, aby princ loď osobně navštívil a převzal. Za tím účelem už byly přistaveny automobily, takže Enkra samozřejmě jel. A pozval Allana na večerní recepci na jeho počest, což věděl předem zase Američan. Protokol návštěvy byl předán všem důležitým osobám.

Venku, když chtěli nasedat do aut, se Allan přece jen zarazil a tázal se, zda by si neměl něco obléci. Načež Enkra prohlásil se samozřejmostí hlavy státu: „Jsi přece v mém doprovodu!“

Allan se zatvářil hrdě a zůstal, jak byl.

V přístavu byla hlava na hlavě; také tam se pilo a tančilo. Byl tu rovněž Mike Cross, který měl loď oficiálně převzít za vládu a podepsat protokoly. Enkra byl sice princ, ale přece jen doposud osoba neplnoletá, která neměla právo podepisovat cokoliv. Bral to tedy, jako by Mike byl jeho písař pověřený vyřizováním nepříliš důležité korespondence.

Když se objevila auta delegace, ozval se nadšený řev, děti mávaly arminskými a americkými vlajkami, děvčátka přinesla kytice květin a větší dívky květinové girlandy, zvláště Allanovi. Bellovi gardisté rozvinuli červený koberec po přístavním molu, největší kapela zahrála americkou a arminskou hymnu. Allan vše přijímal s příjemným úsměvem dobře vychovaného diplomata.

Loď Liberty byla skutečně nádherná. Byl to čtyřstěžňový clipper bílý jako labuť, se třemi stěžni nosnými a jedním pomocným, s takovou spoustou plachet, kolik se jich tam jen vešlo. Na přídi byla panna podobná americké Soše Svobody, dokonce i s pochodní napřaženou vpřed; v noci se v pochodni dalo zapálit světlo. Pod sochou samozřejmě americká vlajka s hvězdami a pruhy, a na kapitánském můstku veliká americká orlice a tabulka:

Dar Amerického lidu Arminskému princi a jeho národu jako projev přátelství a úcty.

Američtí námořníci, kteří sem loď přivedli, stáli vyrovnáni na horní palubě. Byli důkladně poučeni, aby se ničemu nedivili, takže se chovali přímo vzorně. Enkra podal každému ruku, zejména poděkoval kapitánovi a důstojníkům. Kapitán ho pak provázel po lodi a upozorňoval na jednotlivé systémy. Vše snímala televize a kameramani arminského zpravodajského i amerického reklamního filmu.

Ještě předtím se však stalo něco, co dokázalo Allanovu chytrost a předvídavost: když Enkra vstoupil na palubu, předali mu důstojníci slavnostní uniformu amerického námořního kapitána; Enkra si ji na jejich přání na místě oblékl. Při další prohlídce lodi pak důstojníci vždy srovnali účastníky tak, aby Enkra byl v popředí, snímán kamerami; ostatní nazí divoši spíše v pozadí, aby nerušili. Roger to samozřejmě pochopil, ale bavil se dobře i tak, takže nerušil záměry hostí. Konečně, když někdo dává školní loď, má právo na trochu shovívavosti a na splnění nějakého toho drobného přání.

Když prolezli loď odshora dolů, když Enkra poděkoval a všichni podepsali všechny protokoly, byla slavnostně spuštěna americká vlajka a vztyčena Enkrova standarta. Tím bylo předání dokonáno, od té chvíle byla loď Enkrova. Na oplátku pozval princ všechny na hostinu do Bellovy rezidence. Námořníkům předal poukaz na čtrnáctidenní dovolenou kdekoliv v Arminu dle vlastního výběru; jak budou odměněni důstojníci, záleželo na jejich přání.

Pak opustili přístav a zůstal jen Mike Cross. Za ním přijelo pár specialistů z námořní akademie i jiných organizací; měli za úkol prohlédnout technické detaily a připravit loď pro zamýšlenou plavbu kolem ostrova. Američtí důstojníci při ní budou samozřejmě přítomni a dohlédnou na výcvik princových námořníků, ale bylo třeba se přesvědčit, že je vše v pořádku.

Kadeřavý Sid Hawker, Asthřin oficiální druh, byl taky odborník; když se svými specialisty prolezl loď, přišel za Mikem na můstek a zapálil si cigaretu.

„Tak co?“ ptal se Mike.

„Tak nic. Zdá se, že je to čistý.“

„Žádné zařízení jakéhokoliv druhu?“

„Žádné zařízení na sledování lodi, posádky nebo prince osobně. Zkusili jsme všechno, ale je to normální, i když ne vždy standardní výroba. Žádná štěnice, žádný vysílač, prostě nic.“

„Nic z toho, co si my dovedeme představit.“

„Pochybuješ o tom, že jsme špička?“

„Ne. Jenom bych si chtěl být jist.“

„Víš jistě, že je to tam už teď?“

„Jo počkej... myslíš, že počítají s prohlídkou?“

„Já bych s ní počítal. Můžou dokonce čekat různý zkoušky. Mohli by to tam dát později, třeba po té zkušební plavbě. Lidi na to mají, dokonce i mezi našimi...“

„Můžeš mít pravdu. Jednoduše se mi nechce věřit, že by nechtěli zkusit mít nad námi kontrolu. Chci věřit, že mají upřímné cíle, ale oči musíme mít i nadále otevřený!“

„Mě nemusíš učit znát lidi a svět! Jasný, dohlídnem... Až se Enkra vrátí z tý okružní plavby, ještě jednou ji důkladně prozvoníme. Možná tam proti dnešku bude něco navíc...“

Zůstali stát na můstku, Sid si zapálil další cigaretu. Technici už balili a odcházeli.

„Půjdeš na tu Enkrovu recepci?“ ptal se Sid.

„Dostal jsem to příkazem. Moc se mi to nehodí, další zbytečná zdržovačka... ale ty přijď. Asthra bude ráda.“

„Myslí, že pozvednu společenskou úroveň?“

„Spíš myslí na nějakou estrádu. Máš na to dneska náladu?“

„Když jde o srandu, jsem schopnej všeho. Však mě znáš!“

„No právě, že tě znám!“

Takže Sid rozzářil bílé zuby v širokém úsměvu: „Tak vidíš, že se na mě můžeš spolehnout!“

Enkrova recepce měla být vyvrcholením slavnosti a byl na ni pozván každý, kdo měl v tomto městě v budoucnu něco znamenat. Samozřejmě, někteří hodnostáři se omluvili, především ti starší a moudřejší, s jejichž účastí se stejně nepočítalo. Raději za sebe poslali svoje děti, pokud byly ve vhodném věku, což bylo považováno za důkaz moudrosti dětí i rodičů; mladí aspoň získali do budoucna správné kontakty. Ale i tak tu byla spousta lidí, že Američané jenom zírali.

Přes pečlivé vyškolení, které provedl Allan Stafford, zůstali mezi důstojníky někteří, kterým se místní zvyklosti nezamlouvaly. Už jenom to, že před vstupem se museli svléknout a vykoupat v bazénu, jim činilo potíže, i když to věděli dopředu. Ovšem netušili, že k obsluze a ku pomoci tu budou spousty děvčat, vesměs krásných a přítulných. Bello měl z čeho vybírat a vybral dobře. Dívky se bavily a věnovaly se zejména hostům z ciziny, až do té míry, že je děsily. Důstojníci byli zvyklí na feministky, reagující téměř alergicky na jakékoliv ocenění svého ženského půvabu; tyhle dívky byly rovněž feministky, ovšem právě proto chtěly být hýčkány a obdivovány.

Na skvělý nápad přivedla Rogera Linda, když podávala hlášení o své noci s Allanem Staffordem. Arminská mládež prošla v rámci příprav také Ohněm, takže kromě hlavy neměla nikde po těle ani chloupek, což Allana zarazilo. Linda tvrdila, že v rámci vzpomínek na císařské časy je zvykem si tělo holit; když ten bod probírala s Rogerem, něco ji napadlo.

Takže, když se Američané svlékli a vykoupali v bazénu, sdělila jim jedna z dívek přívětivým hlasem, že nyní budou upraveni dle místního zvyku. Naznačila, že je velmi nezdvořilé přicházet na oslavu s tělem chlupatým jako opice; což na ní i ostatních bylo vidět. Takže hosté byli ve vší zdvořilosti uloženi na lehátka, namydleni od krku až ke špičkám prstů a pečlivě vyholováni břitvou. Dívky to samozřejmě uměly šikovně; ovšem pro bílého muže je dost nezvyklé dávat si holit okolí klína. Kromě toho, když tak krásná dívka muže osahává, má to většinou za následek vzrušení; a slečny věděly, jak tomu napomoci. Hosté se pokoušeli přemáhat stud, dívky se zato usmívaly, velmi potěšeně.

„Je vidět,“ pravila jedna ze společnic kapitánovi, „Že jste velmi zdvořilí a oceňujete půvab našich dívek...“

„Já... jako samozřejmě... no jistě...“ prohlásil a nejradši by se viděl deset metrů pod zemí, neboť ani on nevydržel.

„Ztopoření pohlaví je znakem nejvyššího obdivu a okouzlení dámou! Ujišťuji tě, že to bude považováno za velice zdvořilé!“

„Ach ano, ovšem!“ hlesl kapitán a pokoušely se o něj mdloby.

Allanovi se vedlo stejně, až na to, že se dokázal líp ovládat. Zřejmě vytušil, že něco je předváděno pro jejich pobavení a jisté rozklížení morálních zásad. Což znamenalo: všechno přijímat, držet se však vlastního zdravého rozumu.

Kromě jiného překvapovala cizince zvláštní, nepochopitelná tělesná krása všech místních lidí. Byli tu hosté z města, někteří dosti letití; přesto byli krásní, zvláštním podmanivým půvabem, i když už nebyli mladí. Určité potíže působilo zjistit skutečný věk; hosté se mnohdy setkali se ženami v postavení, jehož nemohly při nejlepší vůli dosáhnout v mladém věku, ale přesto vypadaly nanejvýš na dvacet.

Další dívky přinesly květinové věnce a zdobily jimi hosty; ti se pokoušeli girlandy nějak přizpůsobit, aby je aspoň trochu zakrývaly, ale dívky jim pomáhaly i v tom, takže se to příliš nedařilo. Na případné dotazy odpovídaly: „Jestli se ti líbí moje tělo, hrej si s ním ke svému potěšení...“

Roger zajistil k pobavení hudební skupinu ze Švédska a tři zpěváky: muž byl Angličan, dívky z Francie a Německa. Před chvílí prošli tímtéž procesem jako Američané, ale byli mladší a méně úzkoprsí, takže se zatím bavili. Enkra vítal každého osobně; představoval je kamarádům a snažil se splnit každému nějaké přání či prokázat něco dobrého.

Mezi dámami zářila nejvíc čarodějka Deborah, která za tím účelem vytáhla poklady celého rodinného klenotnictví; náhrdelník kryl téměř celou hruď až na ňadra, která v něm měla důležitou funkci, držet vztyčené květy lotosu, vytvořené z drahokamů. Tím se samozřejmě na parádní linii prsou mimořádně upozorňovalo a že Deborah měla dokonalou postavu, nevycházeli lidé z údivu.

Asthra měla původně v úmyslu též se vyzdobit zlatem a stříbrem; ale v náhlém hnutí mysli rozdala valnou část svých šperků zcela nazdařbůh místním dívkám z bojovnické kasty. Proč to dělá a podle jakého klíče je vybírá, nikomu neřekla a jen se usmívala. Ponechala si čelenku se symbolem královského hada, náhrdelník s babylónským drakem mušušu, prsteny a náramky, téměř vždy se symbolem nějakého zvířete.

Anitta vypadala o dost skromněji než princezny ze starých rodů města; jednak tak chtěla vypadat, jednak nebyla zvyklá se příliš předvádět. Držela se poblíž Enkry, ježto se v tom zmatku a za účasti spousty lidí necítila volně. Když bylo nejhůř, spolehla se na Ťapku, která ji pozorně sledovala a dohlížela na vše, co ze zřetele pustila Asthra.

Anittu přišla pozdravit taky Gudrun, dříve Diettermannová, nyní žijící v paláci Corronů. Dařilo se jí skvěle, studovala něco na místní fyzikální fakultě a že jí to šlo, připravovala se na stáž v Cincinnati, USA. Její výhodou bylo, že ať dělala cokoliv, vypadala pořád nesmírně dětsky a tak nevinně, že by jí každý dal na zmrzlinu, jen ji viděl. Jak se změnil její rozoumek vychytralé potvůrky, nedalo se tak snadno zjistit.

Po dlouhém čase byl tento večer příležitostí předvést se ve slavnostním účesu. Parádně načesané vlasy měli chlapci i dívky; hitem tohoto večera se pak staly copánky. Každý, kdo měl dost dlouhé vlasy, si je nechal splést do tolika tenkých cůpků, kolik se na hlavu vešlo a kolik byli trpěliví partneři ochotni mu udělat. Asthra měla taky copánek, splýval jí podél tváře a když pohnula hlavou, švihal sebou jako ta kobra, co kdysi uštkla Kleopatru. Podobně vypadala Anitta, zato Deborah měla copánků plnou hlavu a na každém rolničku, aby to cinkalo.

Roger dlouho hledal, jakou dívku si vybrat za partnerku. Napřed uvažoval o německé zpěvačce, ale ta bohužel přijela už před čtyřmi dny a hned ten první se nechala od Rogera svést, takže už dnes v kursu nebyla, ačkoliv kdyby na tom trvala, vyhověl by jí. Ale měl utkvělý pocit, že na tento večer objeví něco jiného, i když prozatím se rozhlížel marně. Odpoledne v přístavu se jeho oči setkaly se šikmýma očima dívky žluté pleti, která nebyla ani tak krásná jako znepokojivá; ještě větší nebezpečí představovali dva zamračení svalovci, kteří se neustále drželi někde poblíž. Roger byl zvyklý seznámit se s každým, s kým chtěl mluvit; když dívku oslovil, zaváhala a její společníci se tvářili protivně, ale zřejmě poznala vznešeného člena vlády a pohovořila s ním. Pocházela z Číny a jmenovala se Ťing; když ji pozval na večerní recepci, chladně slíbila, že přijde. Bez velkých nadějí zadal svému zpravodajskému oddělení, aby zjistilo, kdo je a co tu pohledává. Tyhle přehledy si dával dělat o každém.

Dívka Ťing se dostavila poněkud později, když už ji nečekal, a bez svých strážců. Mírně se usmívala a na rozdíl od jiných byla oblečena v tradičním čínském kroji, kalhotovém kostýmu ze žlutého hedvábí, kryjícím celou postavu. V uších diamantové náušnice, na rukou pár prstenů, jinak neměla žádné ozdoby.

„Je mi potěšením.“ sklonila hlavu a usmála se.

„Mně rovněž,“ usmíval se přátelsky Roger, „Neškrtí tě příliš ty šaty? Totiž, není zvykem se na slavnosti tak zahalovat...“

„Vidím, že oděv ostatních dívek je mnohem... volnější!“ řekla téměř šeptem, „Ale já bohužel neznám zdejší mravy a zvyky... byla bych ti vděčná, kdybys mne jim naučil...“

„To bude potěšení hlavně pro mne!“ zazářily Rogerovi oči, „Jde ale o to, jak moc si troufáš se jimi nechat ovládnout!“

„Proč je to důležité?“

„Některé naše zvyklosti jsou spojeny s jistým... nebezpečím.“

„Nebezpečí je iluze,“ odpověděla s mírným úsměvem, „Neexistuje nic, co by ohrozilo toho, kdo nemá co ztratit.“

Roger ji pozval do bazénu, kde v tuto dobu bylo značně živo; Ťing se bez rozpaků svlékla a dělala všechno co řekl, dala si od něj dokonce vyholit tělo. Při tom ji rafinovanými dotyky mírně dráždil a snažil se jí působit potěšení, ale zůstávala neustále klidná, vyrovnaná, tichá a usměvavá. Když se mu podařilo nějak ji vyprovokovat k odpovědi, citovala poučky z čchanu.

Několikrát se jí otázal, co vlastně dělá; bylo jasné, že nemá starosti o obživu, a při své inteligenci by se hodila nejspíš na vysokou školu. Nemluvila však o tom, že by něco studovala, i když také tím směrem zaměřil svoje otázky. Nakonec se přiznala:

„Trochu maluju a píšu básně...“

„No dobře, ale to ti snad nezabere celý den!“

Chvíli usilovně přemýšlela. Pak řekla: „Taky vážu květiny.“

Enkra procházel mezi hosty s úsměvem na tváři a skleničkou v ruce, kterou si často a rád přiťukával na zdraví; byla v ní zlatavá či nahnědlá, ušlechtile vypadající tekutina, takže každý se domníval, že je to nějaký alkohol. Nikdo ale nemohl přesně říct, kde bere novou, když tu dosavadní dopil; docela určitě ji nebral z podnosů, kterými obsluha hojně zásobovala ostatní. Ani mnozí další si je nebrali, třeba Asthra; stejně tak ti nejvznešenější neochutnali pokrmy, kterými byly přeplněné stoly. Ale těchto skutečností si nikdo nevšímal, proč taky? Hlavní bylo, že Enkra měl skvělou náladu, každému řekl vlídné slovo, pobavil, polichotil, pochválil krásu dívek.

Těžko říct, jak to hostitelé dokázali, ale okolo jedenácté se všichni hosté nacházeli v alkoholickém opojení blízkém šílenství. Tak vynikající náladu jako dnes ještě nikdo z nich neměl; zcela propadli touze po poznávání nových vzrušujících zážitků. Věděli dopředu, že prožijí něco neobvyklého, těšili se na to. Proto taky na Ostrov přišli, ne?

Allan Stafford prožil na této misi tolik zvláštních příhod, jako nikdy a nikde. Už věřil svým kolegům, že všichni tito lidé jsou čarodějníci a poťouchlí zvrhlíci; určitě proti němu plánují něco ošklivého! Už to, že s ním strávila noc princova milenka; copak je to normální? A byla to vůbec ona? O Anittě přece musí být přehled, kde se toulá po nocích – a když přijela s Enkrovým dvorem, nemohla být tady! Že by mu dali vypít něco...?

A teď si konečně mohl vyřídit účty; užasl, když potkal Rogera s jeho společnicí. To snad není možné! Přešel k nim a na zkoušku pronesl pár lichotek o dívčině kráse a inteligenci; odpovídal mu Roger, mnohem nadšenější, než kdyby byl chválen on. Allan se tedy zeptal, co dívka dělá; Roger odpověděl, že píše básně.

„Skutečně? Příjemná zábava pro volné chvíle...“

Rozloučili se, Allan neměl to srdce říct mu pravdu. Roger nedal nic najevo; ale vzápětí zaparkoval Ťing u Asthry a zapředl s ní rozpravu o významu myšlenek velikého Konfucia pro dnešní svět. Pak nechal děvčata si povídat a vyhledal Allana.

„Copak se děje?“

„Nic, když se ti líbí. Já jenom, že bych tak klidnej nebyl!“

„No dobře, tak jsem něco přehlídl. Co to je?“

„Vlastně nic, slečna má pravdu. Skutečně může psát básně nebo vázat květiny, protože jinak nemá žádné starosti. Její tatíček je totiž pan Čeng, šéf Triády z Hongkongu. Netvrdím, že slečna Ťing má na svědomí nějaký zločin; ale její otec snad všechny!“

„Výtečně,“ usmál se Roger, „To se mi líbí! Už jsem se bál, že se s ní budu nudit!“

„Je to jediné dítě, které šéfovi zbylo po nějakých rozepřích s konkurencí, bojí se o ni jako o vlastní oko! Jestli se jí tady něco zlého stane, vztekne se!“

„Neudělám jí nic, co by sama nechtěla.“ sliboval Roger.

„Její strážci mají za úkol chránit ji i před ní samotnou, kdyby náhodou pozapomněla na své povinnosti. Já jenom...“

„Kdyby třeba chtěla dát milión na dobročinné účely?“

„Starý Čeng dal už řadu miliónů na to, co považuje za dobré skutky. Ale dceru hodlá provdat za někoho... významného.“

„Třeba za mne?“

„Jsi blázen, Rogere! Naprostý šílenec!“

„Asi to tak bude. Právě jsem se šíleně zamiloval!“

 

---

Chcete autora upozornit na překlepy? Navrhněte opravy pro "Léto šelem" v kapitole: Loď Liberty Původní text (zkopírujte sem CTRL+C - CTRL+V nejlépe celou větu nebo odstavec, není-li příliš dlouhý): Před a za vadné *místo* vložte hvězdičky (zvýraznění). HTML tagy a text mezi znaky '[...]' to samo vyhodí. Vadný úsek nepřepisujte, ale kopírujte - jakmile autor dané místo změní, vyřešená připomínka zmizí. Komentář dávejte vždy do závorek (budou jen pro autora) - jinak bude připomínka automaticky považovaná za vyřešenou!!! Pak stačí stisknout:

Errata:

30.05.2021 11:43