Vítej, návštěvníku!

Roger se vrátil k Asthře; Ťing právě rozmlouvala nejen s ní, ale též s Jenbarí a Deborah, a všechny čarodějky se tvářily povážlivě. Asthra naznačila, že chce s Rogerem mluvit.

„Mohla bych u toho zůstat?“ otázala se Ťing dobrou arminštinou, „Předpokládám totiž, že se bude mluvit o mně!“

„Ale ne,“ usmála se Asthra, „Spíš o plánech na zábavu...“

„Ty plány se mě pravděpodobně týkají. Chci být při tom, nebo být odsud odvedena. Ale to by mne nesmírně mrzelo...“

Roger vypadal velice spokojeně, že může říct: „Zkus ji brát vážně, Asthro. Je to dědička miliónů pana Čenga, šéfa zločinecké organizace z Hongkongu. Dá se říct princezna.“

„Můj otec je možná zločinec, ale z jiného pohledu lze říci: zodpovědný politický vůdce. Člověk, který má určité plány ve svém životním prostoru; těmi vás obtěžovat nebudu, alespoň ne dneska večer. Chci říct tohle: také já mám plány. V rámci toho jsem tady, připravena jednat ve svém zájmu.“

„V zájmu pana Čenga, chceš říct!“

„Nechci. Vážím si svého otce, mám ho ráda, ale uvažuji pokud možno bez emocí. Můj otec dříve či později zemře; dostanou ho jeho konkurenti, policie nebo někdo, kdo mu závidí jeho peníze. Já mohu slíbit, že mu nikdy neublížím, ale nemohu zaručit, že to neudělá někdo jiný. Lidé jsou špatní...“

„Ťing, domnívám se, že tohle není to správné místo...“

„Ale ano, je. Je to vhodný čas i vhodné místo pro vás, proč ne pro mne? Nejsem samozřejmě na takové úrovni jako vy, ale snažila jsem se ledacos prostudovat a když mne budete učit, budu dělat rychlé pokroky. Tak co, vyženete mě?“

Čarodějky pohlížely jedna na druhou. Konečně Asthra řekla:

„Dívko, nemám nic proti tomu, abys tu byla s námi. Ale uvaž sama, zda je rozumné, co žádáš. Tušíš, k čemu tady má dnes v noci dojít?“

„Ano. Provdám se za Rogera z Monroesu.“

„Víš, že to nebude svatba, jak tomu rozumíte vy?“

„Vím. Bude to magická svatba. Která se oddá jednomu, oddá se všem. I těm, kdož přicházejí z hvězd, z moře a z hlubin.“ Ťing nejen že to říkala; doprovázela svá slova zvláštními gesty, která používají chrámové tanečnice dévadásí, možná i apsary, nebeské společnice božstev. A byla dokonale klidná.

Promluvila Deborah: „Máš neobvykle silnou auru. Ale tvá energie není čistá; víš o tom?“

„Vím. Jsem si také vědoma, že svou přítomností mohu ohrozit vás ostatní. Ale taky vím, že vy jste natolik čistí, že moje špatná energie se rozplyne v energii ostatních. Nebo jste tak slabí, že mne nedokážete očistit?“

„A jsi panna, dívko.“ obvinila ji Asthra.

„Doufám, že ne první, kterou Roger toho defektu zbavil.“

Opět si vyměnily pohledy; s Ťing to nevypadalo nadějně.

„V tom případě,“ pravila se stínem smutku v očích, „Budu muset použít mocnějších prostředků. Žádám vás, abyste mi prokázaly dobrodiní. Žádám ve jménu Lotosového řádu; a žádám ve jménu Pastýřky Draků, císařovny Diany, které jsme kdysi vykonali nějaké služby v Hongkongu. A ve jménu Ludvíka d'Enghiema, kterému jsme pomohli uskutečnit jeho plány.“

Nastala chvíle nejistého ticha. Pak řekla Asthra: „Všichni ti lidé jsou mrtví. Lotosový řád... co je to vlastně?“

„Ty víš velmi dobře, co je Lotosový řád.“

„Proč myslíš, že k němu patříš?“

„Nebudu ti to dokazovat papíry ani odznaky. Dej mi práci, která se dává Sestrám; pak uvidíš, kdo jsem.“

„Co všechno jsi ochotna podstoupit?“

„Přišla jsem, abych sloužila. Dej mi službu, nebo mě zabij. Ale už mne neposílej pryč!“

Opět si vyměnily pohledy. „Zabít...?“ řekla Deborah.

„Nejsem-li hodna služby,“ pravila Ťing s chladným důrazem, „Ať mne zabije Nebeský drak. Taková je má vůle!“

„Tak jo,“ vzdala to Asthra, „Vypadá to, že tě nezlomíme. Buď tedy mezi námi vítána, Sestro; a jsem moc zvědavá, jak brzy si budeš přát, abys mezi nás nikdy nevstoupila!“

„A jak často si budeš přát nebýt naše sestra!“ dodala Deborah.

Ťing se jen usmála.

„Začne to tím, že přijdeš o hřívu,“ pohladila ji Deborah po nádherných černých vlasech, „Stříhal tě vůbec někdy někdo? A to se stane dřív, než uvidíš vycházet slunce!“

„Fajn! A dál? Počkej: smím nosit ozdoby v prsních bradavkách, jako máš ty? Budu si smět nechat udělat tetování?“

„Tím jsem ti právě chtěla pohrozit!“

„Já vím. Proto jsem se zeptala první.“

„Co udělá tvůj otec, až se to dozví?“

„Bude strašně zuřit. Mé strážce dá popravit. Konečně, neměla jsem je nikdy ráda, jsou to pitomci a nebyla s nimi řeč...“

„Kde jsi je nechala?“

„Nařídila jsem jim, aby mi dali mimořádnou hodinu kung-fu. Sice se trochu divili, ale... museli poslechnout.“

„Tys je přemohla v boji?“ vykulil oči Roger.

Ťing se rozesmála. „Převlékla jsem se do kimona; pak jsem jim dala pokyn, aby se také převlékli. Který zdvořile vychovaný muž by se svlékal v přítomnosti dámy? Odešli do svého pokoje, já jsem je tam zamkla a utekla, než se dostali ven.“

„Nebudeš z toho mít průšvih?“

„Já? Oni ho budou mít.“

Smáli se všichni i s Asthrou; potom dala pokyn Gudrun, aby upletla Ťing copánky, jako mají ostatní. Důvod neobjasnila a malá Číňanka se nehodlala na takové samozřejmosti ptát.

Asthra vyšla na horní terasu paláce; tam se procházel Mike Cross v družném rozhovoru s mužem, který byl národností snad Chaldejec, profesí astrolog. Kupodivu hovořili kurdsky, tedy jazykem urdu; Asthra jej slyšela poprvé v životě. A samozřejmě mluvili o postavení hvězd.

„Jak to vypadá, otče?“ otázala se Mika.

„Postavení hvězd se jeví jako příznivé,“ usmál se a pohladil ji po tváři, „To říká on, ne já. Ukazoval mi sice různá souhvězdí, ale jak víš, nevyznám se v nich...“

Potěšila ji jeho neobvyklá něžnost; přivinula se k němu tak, aby ji mohl obejmout kolem ramen a dotýkat se její horké kůže.

„Myslím často na budoucnost.“ řekla tiše, „Na ty tři možnosti, které mám před sebou. Daleká cesta do jiného světa, smrt někde ve válce ve Studených zemích nebo... žít tady.“

Chaldejec se zeptal, o čem mluví; rozuměl trochu arminsky, ale ne dost. Mike mu to překládal, pak se zeptal:

„Jaká vůbec je ta třetí možnost?“

Asthra přešla také do urdštiny: „Vlastně nevím. Nejasná. Nic tak výjimečného... život doma v Arminu a postupné... poklesnutí? Přizpůsobení se, rozplynutí v davu – tak nějak.“

Chaldejec se usmál. Měl snědou tvář, bílé zuby a černé vousy, které se mu kroutily do prstýnků.

„Nejsou jen tři možnosti. Je jich tisíc, milión – každý jeden okamžik je možnost. Pořád vybíráš, dívko.“

„Ale jednu vybereš, a jen ta se splní!“

Chaldejec se rozesmál. „Všechny se splní. Ne tady – ale někde. Je mnoho světů. Na některém se splní ta, na jiném druhá. Někde si vybereš líp, jinde hůř. Ale nic nezmizí.“

„Učení o mnohosti světů?“ usmála se.

„Náš život je okamžik vytržený z věčnosti. Byl vytržen a my vidíme jen ten jeden; ale ostatní nepřestaly existovat. Nebuď smutná, že se můžeš rozhodnout jen pro jednu cestu. Jiná dívka na jiném místě se rozhodla jinak.“

Asthra si povzdychla. Zvedla oči ke hvězdám na obloze.

„Skutečně se dnes v noci otevřou brány?“ ptala se Mika.

„Ano, otevřou. Ale co jimi pronikne... to si nejsem jist.“

„Noc zářících draků... je to taky moje noc!“

Mike neodpověděl. Chaldejec se usmíval.

„Ještě je čas, komthure,“ pravila Asthra, „Ještě máš čas uplést copánek ze svých vlasů. Pro mne...“

„Jak tě tohle napadlo?“ usmál se shovívavě.

„Nenapadlo. Myslím na to... Chtěla bych to.“

Oba, Mike i Chaldejec, měli na hlavách vysoké kuželovité čapky astrologů, omotané šátky; Kurd zeleným Prorokovým, Mike bílým. Teď si s úsměvem sundal čapku a Asthra užasle zírala na jeho hladce vyholenou hlavu. „Asi to nepůjde...“

„To jsi udělal schválně!“ obvinila ho.

„Ano.“

„Protože jsi věděl, že já tě požádám?“

„Řekněme: předešel jsem možnosti, že by mě někdo požádal. Taky to ovšem má jiné důvody, sluší se...“

Mávla vztekle rukou, výraz její tváře byl náhle téměř dětský.

„Stejně na tom nezáleží! Kdybys chtěl...“

„Když na tom nezáleží, proč to žádáš?“

„Tak jsem to... nezáleží na tom, jestli máš vlasy nebo ne! Kluci a holky ze zdejší sekty mají tak krátké ježky, že z nich žádné copánky nepůjdou, ale stačí se dotknout...“

„Počkej, dítě. Jestli jsi na tom tak, že nutně potřebuješ moji manu, potom...“

„Nepotřebuji žádnou manu! Prostě jsem jen chtěla...“ zakryla si rukou obličej a odvrátila hlavu.

„Vím... asi ti rozumím. Nebyla to snaha posílit svoji magickou moc. Bylo to jenom něco velice lidského.“

„Jenže to bys musel aspoň jednou v životě udělat něco lidského, že? Celý život mě učíš dělat samé moudré a dobře uvážené věci, pokud možno s významem pro celý vesmír a schválené všemi podobami Boha... nenapadlo tě někdy, že i ve tvých přáních se projevuje Jeho vůle? Nebo mých? Že i tak vysoká osobnost jako Bůh se mohla sklonit k něčemu tak bezvýznamnému jako jsem já, aby mi zažehla v srdci malou lidskou lásku?“

„Ano, to je v pořádku... ale ke mně?“

Sevřela ho v náručí tak pevně, že přímo cítil její sílu. Dávno už nemluvili řečí urdu; jak vlastně mluvili? Chaldejec nerozuměl ani slovo, ale bylo mu to jedno, naslouchal řeči hvězd.

„Tak dobrá,“ snažila se ovládnout a hovořit rozumně, „Tak to tedy není láska. K tobě taky, že...? Tak je to třeba chuť nebýt jiná než ostatní. Ochutnat aspoň kousek z té hostiny, jakou si každý den dopřává každá holka z těch dole v přístavu... Milovat se s každým, koho potkáš, ospravedlňovat to vyšší vůlí, protože to byl Bůh, kdo mi jej poslal do cesty... a vytvářím řetězec, to je přece nesmírně žádoucí, dělám to pro svoje město a svou zemi! Chtěla jsem si docela obyčejně užívat! A protože to není jen tak, chtěla jsem začít s někým, kdo... mi neublíží.“

„To všechno ještě můžeš, Asthro.“

„To všechno bych mohla, kdybys mi nepřipomněl povinnosti, které máme – já i ty. Teď mi řekneš, že pohlavní touha je dar, který sesílá Bůh, ale protože tobě ho neseslal... Ale já bych někdy ráda podléhala svým impulsům, chápeš to? A nemyslím si ani trochu, že by to znamenalo zúčastnit se na své zkáze! Na té třetí možnosti, poklesnutí a rozplynutí se v průměru...“

„Omlouvám se ti. Mrzí mě...“

„Ale ne, děláš co musíš. Když jsem byla malé hloupé dítě a toužila po lásce, předhodil jsi mi svého pobočníka Sida. Tak hodný kluk se málokdy najde, a celá ta léta vzdoruje veškeré magii s takovým úspěchem, jako kdyby ani... S ním opravdu můžu cokoliv, ten nikomu neuškodí.“

„Není tak hloupý. Už se naučil odejmout bolest!“

„Tak to jo, to je pokrok! Za dalších dvacet let se možná naučí chápat, kde vzniká a proč... Možná proto ho mám ráda. Dal jsi mi velmi hezký dárek, děkuju ti za něj.“

„Asthro, já...“

„Budu se dnes v noci milovat se Sidem. Možná naposledy... třeba už nikdy nebude příležitost. On se pak za mne připojí do řetězce, aby to Bellovi vycházelo. A ty...“

„Já zůstanu mimo řetězec. Bello mi bude muset odpustit.“

„Co budeš v té chvíli dělat?“

„Neboj se, budu tam. Budu hlídat.“

„Ty věci, co přicházejí z hlubin?“

„Nejde z nich takový strach. Spíš z těch, které přicházejí z nitra některých lidí. Obávám se, že je důvod se chránit.“

„Je nebezpečné nahlížet do hlubin vlastního nitra. Kdybych já dovolila vystoupit příšerám, které ve mně sídlí...“

„Také jsem nahlížel. Také jsem se zděsil.“

„Příšery? Nechceš jim dovolit... ukázat aspoň drápek? Třeba já bych je dokázala zahnat...“

„Je jedna, dost odporná. Jak ji nazvat... nedokonalost? Nevím toho o sobě moc, jenom tohle: v žádném svém zrození jsem ještě nedosáhl osvobození. Pokaždé se dostanu tak daleko, aby to pro příští zrození stačilo na lidskou podobu. Ale účelem lidského života je dosáhnout cíle, konce cesty, osvícení... jinak promarní všechno. Toho jsem doposud nedosáhl.“

„Ale přece... ukazuješ cestu jiným!“

„A raduji se z toho, když mne předběhnou a stanou se lepšími než já. Ty jsi taky lepší. Dokonalá v činech i ve slovech...“

Opřela čelo o jeho hruď a ramena se jí zachvívala.

„Je někdo, kdo tě má rád, Asthro. Kdo by byl šťastný, kdybys mu dala hezký malý dárek...“

„Enkra?“

Hladil ji po vlasech, dotýkal se jich tak opatrně, jako by jí chtěl co nejvíce síly dodat a žádnou vzít.

„Jednou mu ho určitě dám. Když ho vidím, udělala bych to hned, protože on je... však víš. Ty jeho psí oči... já vím, že tím začne celý řetězec zmatků a propletenců; Anitta, Jackie, Deborah, Senta, Kurt... každý z nich zaslouží, abych mu něco předala. Jestli dobře rozumím všem pokynům, tak už dávno jsem měla... Ale zároveň... Všechno, co uděláme, je přece...“

Mluvila zmateně, vlastně dávala zaznít myšlenkám, jak jí právě bleskly hlavou. Byl to první impuls mysli, hlas podvědomí či hlas srdce, podle toho jak to kdo nazývá. Už se uklidňovala, nalézala zatracenou rozvahu, aby oddělila správné od špatného, to dobré posílila a zlé nechala odejít do prostoru. Jak je odedávna povinností čarodějek. Zvedla hlavu a usmála se:

„Promarnil jsi další lidské zrození, Mistře.“

„Já vím. A tak to bývá pokaždé.“

„Ale stejně přijď. Třeba si to ještě rozmyslím; přece víš, že dokážu použít násilí a vzít si, co mi patří.“

„Jsem rád, že jsi to neudělala.“

Tiše se zasmála, pozdravila Chaldejce a odběhla.

„Stalo se něco?“ tázal se astrolog s účastí, když přistoupil a pohlédl Mikovi do tváře.

„Ani ne. Pojď – budeme mluvit o hvězdách.“

Dívka Ťing se podrobovala zkušeným rukám dívek; splétaly jí krásné dlouhé vlasy do spousty copánků a žasly při tom, jak jim pod prsty srší energií. Doposud nepoužitou, ale přítomnou v čisté formě; běda tomu, kdo se stane její obětí.

„Ty víš, jaký účel má spletení copánků?“ ptala se Gudrun.

„Myslím, že vím. Ale stejně to řekni.“

„Když si chceš někoho... nějakého muže ponechat navěky, spojíš svůj copánek s jeho. Pak vlasy schováš tak, aby je nikdy nikdo nemohl najít a rozpojit. Dokud je nerozdělí, nerozdělí ani vás.“

„Schovat... kam?“

„Moudřejší dívky mají takovou schránku, od které mají klíč jen ony. Od bojovníka je velmi neprozřetelné dát některé svoje vlasy; dívka je obvykle lepší v magii než on a může mu sílu dodávat nebo brát, jak se jí zlíbí...“

„Ty máš hodně copánků od bojovníků?“

„Když já jsem přišla do města, většina kluků už neměla vlasy. Já ostatně taky ne. Ale učím se pomáhat jim jinak...“

„Je důležité, komu zůstanou, holce nebo klukovi?“

„Obvykle tomu, kdo je dokáže líp použít. Klukům to většinou je jedno, nebojí se nás a dají nám je bez obav. Děvčata bývají opatrnější... kdo ví, která by je mohla u něho najít!“

„Jiná dívka ti může uškodit?“

„To víš, když dostane moje vlasy...“

„Je důležité, komu se dřív odstřihnou od hlavy?“

„Snad ani ne. Většinou to bývá rozpětí pár vteřin. Ale někdy si některá dívka nechá chlapcův copánek přivázaný delší dobu. Jaký to má smysl a zda vůbec, to nevím.“

Ťing si natočila jeden ze svých copánků na prst. „Kam by si dnes v noci schoval moje vlasy kluk, kterému bych je dala?“

„Dnes v noci nikam. Nezůstanou, protože budou obětovány Ohni. Neměly by zůstat...“

„Proč?“

„Tak to řekly čarodějky. Je v tom něco, co nevím.“

„Co tedy víš?“

„Že o půlnoci bude veliký ohňostroj. Nádherný... rakety budou vystřelovat z věže katedrály, guvernérského paláce, z ostatních kostelů... taky z Alexandretty a Atanoru. Tak to nařídil Bello; vypustí na oblohu draky: rudé, zlaté, modré, zelené...“

„Na to jsem se neptala. Chci vědět, co máme dělat my?“

„My? Nic... snad jenom držet a necukat se.“

Ťing se zatvářila poněkud uraženě. Gudrun se rozhlédla kolem, pak se k ní spiklenecky naklonila: „Ze začátku jsem si vybírala podle toho, jak se mi který kluk líbil. Potom jsem přišla na to, jak je bezvadný nechat se... přemoci. Podrobit se síle...“

„Já jsem si už vybrala.“ řekla Ťing rozhodně.

„Já se zas těším, kdo si vybere mě. Doufám, že to bude někdo, koho ještě neznám...“

Ťing pohodila hlavou a potřásla dlouhými copy. „Půjdu. Díky!“

„Počkej ještě!“ řekla Gudrun, „Když jsem tě česala, chtěla jsem si tě přečíst, ale ty se strašně silně chráníš. Proč?“

„Chtěla ses zeptat: jak?“

„Ne, to je mi jedno. Ale proč?“

„Tobě by bylo příjemné, kdyby si v tobě každý četl jako v knize?“

Gudrun se začervenala. „Když... na mně není nic zajímavého! Moc bych chtěla, aby ve mně bylo co číst, ale...“

Ťing se jen usmála. Poděkovala a vrátila se do sálu, kde ji už netrpělivě očekával Roger. Byl ve značně rozjitřené náladě a zdálo se, že vypil o něco víc, než se na něj slušelo.

V sále už nesvítilo jediné bílé světlo, jen barevná, i ta však tlumeně, takže lidé se pohybovali jako stíny. Mnozí měli po těle kresby fluorescenční barvou. Hudba hrála tiše, ale vzrušující podmanivé melodie, probouzející prazvláštní hnutí mysli. Vzduch se chvěl napětím a visela v něm divná vůně, připomínající květiny, moře, lesy, hory... a ještě cosi. Co to však je, nikdo přesně určit nedokázal.

Půlnoc začal odbíjet orloj na věži katedrály; připojily se zvony na jejích věžích, jim odpověděly další na ostatních. V té chvíli však už k nebi se sykotem vyrazily první rakety; kromě vládních taky spousta soukromých, které vystřelovali lidé na ulicích, v přístavu, v domcích na stráních kolem města. Nejvíce raket vzlétalo z Alexandretty; tam také po mnoha letech znovu zaduněla pevnostní děla jako vzdálené hřmění. Několik salv raket přilétlo i z moře – to se hlásily lodi Pobřežní stráže. Které rakety přicházely z Atanoru, nebylo vidět.

Chaldejec na horní terase vztáhl ruce ke hvězdám; zpíval jim a jeho tvář byla plná nadzemského vytržení.

Ohňostroj vrcholil, když se uprostřed slavnostního sálu sešla princezna Asthra s kapitánem freefighterů Sidem, mužně krásným a nebezpečným svými mohutně vypracovanými svaly. Když se ti dva krásní mladí lidé objali, spojili v milostném objetí a zhroutili na podlahu, diváci jenom vzdychli.

Ťing sevřela Rogerovu ruku; neřekla nic, ale on věděl, co si od něho přeje a byl spokojen, neboť on si přál totéž.

Ale ještě nepřišel jejich čas; zatím hleděli na Asthru a Sida a obdivovali fantasmagorický tanec jejich těl. Byl jejím milencem od dětských let, za ta léta se dokonale sehráli. Milovali se již mnohokrát v soukromí i mezi jinými, postupně se naučili vycházet si vstříc; takže jejich milování byl souboj šelem plný dravosti i něhy, jak mnohokrát viděli na tancích tygrů a leopardů. Milovali se dlouho a s vášní, a hudba jim k tomu vyla do uší.

Anitta je svou mentalitou chladnější než vášnivé princezny Ostrova; ale atmosféra chvíle a Enkrovy něžnosti ji probudily. Když jí pokynul, aby vstoupili do kruhu rudého světla, učinila to ochotně, s chutí a odvahou; oddávala se mu stejně vášnivě, jako dívky kolem ní.

Bello Corrona měl chuť na svoji černou perlu, jamajskou kněžku woodoo, která tu zastupovala bohyni Jenbarí. Ještě chvíli před začátkem ohňostroje byla kousek od něho, jen ji uchopit; náhle zmizela a on nevěděl, kam. Myslel, že je s Jackem, ale nebyla, v jeho náručí našel Sentu; Kurt zase vzpomínal v náručí Deborah, ale všichni byli blízko sebe a se smíchem se domlouvali na výměně. Že by byla s Allanem Staffordem či dokonce kapitánem Liberty? Kdepak, ani tam ne, ačkoliv oba byli pod přímým vlivem místních dívek. Kam tedy u všech ďáblů zmizela?

Roger sledoval ze strany, jak se tváří jeho malá Číňanka. Ťing měla oči doširoka otevřené, přestala se tvářit jako porcelánová panenka a obličej jí hořel probuzenou vášní. Když jí položil dlaň na horkou kůži, zachvěla se a slastně zavzdychala.

„Chceš... teď hned?“ zašeptal.

„Chci – čekám!“ zašeptala tichým hadím hlasem.

Roger byl natolik zkušený, aby pro ni její první chvíli učinil co nejkrásnější; vzal si její tělo, ale zároveň s ním taky vše, co se snažila ukrývat v mysli. Právě nyní pochopila, že přichází domů, že se stává skutečně Sestrou; že tohle je nejdůležitější noc jejího života a vše právě začíná.

Ale Bello stále ještě nenašel tu správnou partnerku; Jenbarí už nehledal, vytušil, že ji nenajde, protože ona nechce. Rovněž tak věděl, že pokud si někoho vybrala (a ještě vybere), bude to někdo zcela nevinný, nezkušený až prostomyslný; nejlíp nějaký námořník z Liberty, hodný americký chlapec, který se vyzná v baseballu, žvýkačkách a hamburgrech, ale neví nic o energiích a smyslovém požitku. Bude zmaten a nebude nic chápat; dá jí vše, co bude myslet, že by měl dát, a spolu s tím spoustu dalšího, co mu Jenbarí sebere. Ale bude mu dobře...

Teď už Bello hledal jakoukoliv ženu. Netušil, zda bude krásná, žádoucí či aspoň přijatelná. Procházel slabě osvětlenými sály, kde už zněla jen reprodukovaná hudba, protože muzikanti podlehli všeobecné atmosféře a zapojili se do hry. Pořád ještě se někde střílely rakety, ohniví draci se míhali oblohou; ale obstarávali to nejspíš tygři a jaguáři, podle šílených barevných kombinací.

Náhle mu do cesty vkročila dívka; asi taky něco hledala, možná někoho, působila mírně zmateným dojmem. Vypadala tak na sedmnáct, ale mohlo jí být patnáct či ještě míň, u princezen to bývá sporné. Měla veliké pozorné oči, krátké světlé vlasy se v záři hvězd leskly jako stříbro; samozřejmě neměla žádný copánek a ani nemohla, její vlasy nebyly dost dlouhé, nejspíš patřila k té nové sektě. Kůži měla jako orosenou, snad se byla právě teď osprchovat, aby utlumila vášeň svého těla.

„Tebe snad ani neznám,“ usmál se na ni Bello, „Kdo jsi?“

„Já? Dominique... ale znát bys mě měl, už jsme se viděli!“

„Cizinka? Nech mě hádat... Francouzka?“

Rozesmála se. „Jsem z ciziny, ale už jsem tu dlouho...“

„Vidím, že jsi tu byla už za princovy války; podle vlasů!“

Zatahala se za vlasy, jako by je viděla poprvé. „No jasně, že byla! Já mám tohle město hrozně ráda...“

„No vidíš, a se mnou ses ještě neseznámila! To já jsem tohle město, Delfínku! Chceš poznat, jak umí moje město milovat?“

„Proto jsem přece tady!“ rozesmála se, objala ho a strhla mezi ostatní na zem. Bello se s ní spojil; konečně měl, co potřeboval a v její náruči nalezl všechny poklady ráje.

Město Indiopolis je uzavřeno ve své zátoce horským masivem, který propouští jen to, co sám chce. Proto také ve městě svítá později než kdekoliv jinde; a cizinci si občas dělají legraci, že než se zdejším lidem rozsvítí, chvíli to trvá. Jennie slíbila, že ve chvíli východu Slunce zapálí na pláži Živý Oheň; ale účastníci slavnosti, muži, ženy i děti, se tam stahovali, sotva obloha nad horami začala blednout.

Přicházeli zvesela, přestože celou noc nespali a bylo by spíše přirozené, aby zívali a chystali se zalehnout. Mnozí se celou noc opíjeli vším možným, co jim padlo pod ruku, a teď cítili v hlavě zvláštní vibrace, jako by to byl meloun, nasazený jim někým zlým v rámci pomsty či výstředního žertu. Ale nikomu nebylo špatně a rozum všem fungoval kromobyčejně dobře; dokonce i těm, kterým tak nepracoval nikdy předtím. Přičítali to nevšedním zážitkům té noci, pokud se vůbec nad něčím zamýšleli; většina se pouze smála, zpívala a sháněla se po dalších zábavách. Koupání v Ohni považovali za nejlepší z nich.

Roger se setkal s Ťing u stánku vietnamského prodavače, kde si dávala pro osvěžení jasmínový čaj. Stěží ji poznal; šikmé oči jí zářily nadšením, většinu copánků měla odříznutých těsně u hlavy, takže v účesu zely díry jako vykousané od myší. Na jednom, který jí zůstal, měla uvázanou kadeř jeho kaštanových vlasů a když k ní přistoupil, vzala ji do ruky, jako by si chtěla připomenout jeho sílu a energii.

Roger vypadal ještě hůř; vypadal přesně jako státník, jehož společenskou povinností je složit hold každé dámě, na níž záleží. Taky se každá dáma, která si přála, aby na ní záleželo, snažila složit hold jemu; prokázal této noci nadlidské schopnosti a zasloužil by si dostat vyznamenání. Ťing mu nehodlala žádné udělit, ale jak jen ho viděla, rozesmála se a okamžitě požádala Vietnamce o další šálek čaje na posilněnou.

Nemuseli si vzájemně vyprávět, co všechno zažili této noci; na Ťing bylo přímo vidět, že se jí to líbilo. Ještě včera soudila (ve shodě s odbornými publikacemi a vyprávěním kamarádek) že po prvním milostném zážitku zaleze někam do ústraní, bude se stydět, probírat znovu detaily, zamýšlet se nad nimi a meditovat, nakonec dojde k názoru, že už nikdy nic takového dělat nebude, rozbrečí se a bude činit pokání. Namísto toho vyrazila do ulic, přátelila se s lidmi z nejnižších vrstev a když se jí ptali, čím se živí, odpovídala, že otec prodává ryby. Byla to pravda, jedna tatínkova továrna skutečně vyrábí rybí konzervy.

S Rogerem se tedy objali a společně mlčeli; ne tak dvě cizí turistky, které rovněž přistály u stánku, požádaly o čaj a než jim Vietnamec nalil, pokračovaly ve vzájemném vychloubání.

„No, já teda nevím! Slibovali nám všelijaký zvláštní zážitky; teda jo, bylo to hezký, ale to samý jsem mohla zažít i kdekoliv jinde, ne? Nic tak extra zvláštního se nedělo!“

„To víš, reklamy toho naslibujou! Ale já jsem rozhodně spokojená, ti kluci, co jsem s nima byla před tím černochem, byli moc fajn. Říkali mi, že s nima mám zůstat, ale já...“

„Vlastně jo, něco divnýho tady je; zjistila jsem, že perfektně rozumím švédsky. Ten blonďák byl kormidelník ze švédský lodi.“

„Švédsky, jo? A je to těžký?“

„Ani ti ne. Pořád něco vykládal a mně se točila hlava, jako kdyby mi do ní dal kladivem; ale najednou jsem chápala, co říká. Teda samý blbosti, že jeho máma by moc ráda, kdyby si vzal tak bezva holku, jako jsem já, a že má malou sestřičku, která se dobře učí a měl by ji držet na nějaký škole...“

Vyprskly smíchy; kolem zrovna procházel nějaký mladík, motal se a zpíval maďarsky. Zaposlouchaly se a znova se rozesmály.

„A týhle řeči rozumím taky. Nevíš, co to je?“

„Nevím, ale slova jsou hrozně... obscénní, se říká. Kdo vlastně byla ta dívka Piroška, co na ni vzpomíná?“

Rozchechtaly se ještě víc; pak poděkovaly (ve vietnamském nářečí Lao) a odešly; kritizovaly při tom nějakou kamarádku, že se někam zaběhla a že ji musejí najít.

Ťing rozvážně pravila: „V Babylónu ve velkém chrámu Ištar byly tanečnice, jejichž povinností bylo uvítat každého cizince z každé země, ať přijel za obchodem či s diplomatickým posláním. Když se pak naučily jeho řeč, předaly ji dalším, kdo ji potřebovali znát. Je to správně?“

Roger se jen usmál; přece věděla, že ano.

„Proč to skončilo?“

„Nevím. Kněží Babylóna zpyšněli a odvrátili se od Boha. Nebo On odvrátil svou tvář od nich... neznám to od chvíle, kdy všechno přestalo fungovat.“

„Bylo toho víc, že? Matematika, astrologie, alchymie...“

Opět se usmál.

„Myslíš, že bych dokázala vyrábět zlato z olova? Otec by to moc uvítal, má v poslední době nějaké problémy...“

„Včera jsi říkala, že ti jeho problémy můžou...“

„Já vím. Ale najednou je mi ho líto. Asi ho mám ráda. Je starý, moc mě rozmazloval, když jsem byla malá a ještě víc se o mě bojí, když jsem vyrostla. Chtěla bych na něj být hodná.“

„A prozradit mu tajemství Smaragdové desky.“

„Nepochopil by. Přestal uctívat i Buddhu Amitábhu, když se mu bílí partneři smáli. Soustředil se na svoje obchody...“

„Chápu ho.“

„Je mi ho líto. Co by si pomyslel, kdybych řekla, že všechny jeho peníze rozdám a postavím za ně nemocnice a školy?“

„To chceš vážně udělat?“

„Byl by to skvělej fór, ne?“

„To jistě; ale připravila bys otce o pracně vybudovanou pozici v jeho Triádě a možná i v ostatních...“

„Ale miláčku, já nejsem tak úplně hloupá! Nejdřív založím něco jako Čengovu nadaci pro povznesení obyvatelstva; upíšeme na ni nějakou vyšší částku a zahájíme výstavbu toho všeho. Přesvědčím otce, aby se aspoň občas ukázal na nějaké dobročinné akci, kterou budu řídit. Já sama budu ředitelkou nadace; dám najevo určitou náklonnost k náboženským organizacím, aby si všichni zvykli. V Triádě ať si myslí, že je to vylepšená forma praní peněz.“

„A co až na to přijdou?“

„Nepřijdou; málokde je takový zmatek jako v účetnictví, nikdo nezná všecko, aby to nemohl prozradit konkurenci nebo policii. Ke všem datům má přístup jenom otec a já...“

„Stejně musí dřív nebo později přijít na to, že jeho peníze rozdáváš bez zisku. Potom tě roztrhne jako hada!“

„Je starý. Počítám, že postupně převezmu velení. Některé lidi znám, s dalšími si poradím; naučila jsem se zkoumat jejich mysl a zjišťovat utajené informace. Budu si počínat tak rozumně, jak to půjde. Bude to pěkná hra a bude mě bavit.“

„Především nebezpečná hra. Co když tě zabijí?“

„To by bylo skvělé!“ Ťing zazářily oči, „Hrozně by se mi líbilo být obětována bohům! Je to tak vzrušující...“

Roger se zatvářil pochybovačně, ale Ťing pokračovala:

„V jednom předchozím zrození jsem byla obětována; kněz mi vyřízl srdce z hrudi nožem ze sopečného skla a nabídl Slunci, ještě dokud tepalo. Byl to nádherný zážitek; vzrušuje mě ještě teď! Byla jsem muž, bojovník, velice statečný a krásný; když mě vybrali, měl jsem právo ukázat na kteroukoliv ženu a všechny se mi musely podrobit. Milování s nimi bylo krásné, ale nic se nevyrovnalo vzrušení, když mě vedli po schodišti na pyramidu... Dav dole jásal, vnímal jsem jeho emoce; ženy po mně toužily a muži mi záviděli...“

V té chvíli Roger pocítil, že ji šíleně miluje. Sotva dokázal se zeptat: „Kdy a kde to bylo?“

„Myslím někde v Mexiku; oni byli Aztékové a já snad Tolték, ale to nevím jistě. Který byl rok taky nevím, my počítali léta jinak než Aztékové.“

„Jak dlouho to víš?“

„Dozvěděla jsem se to dneska v noci. Ptala jsem se té černošky, proč jsem vybrána ke službě. Řekla, že kněz mne tehdy povolal a zasvětil. Všichni, kdo jsou obětováni, získají milost oddaně sloužit Bohu život za životem...“

Roger se neudržel. Cítil, jak jeho tělem cloumá vzrušení, ještě se naposled pokusil ovládnout, ale to už si toho Ťing všimla, její oči zaplály nadšením a přitiskla se k němu.

„Tak to udělej!“ zachroptěla, „Vytrhni mi srdce a dej Mu je!“

Zhroutili se spolu na chodník na místě, kde stáli. Zápasili, ale Ťing rychle vítězila, byla teď právě muž a Rogerovi se velmi líbilo být ženou a podrobovat se násilí. V podstatě vždy toužil být týrán, ponižován a mučen; měl nesplnitelné přání být jako žena znásilněn, prožívat těhotenství a v bolestech porodit dítě. Doufal, že by je měl raději než děti, které se mu dosud narodily a on se o jejich existenci sotva dozvěděl.

Ťing se leccos naučila; třeba sdílet pocity druhých a předávat jim svoje. Teď vyvolala vzpomínku na obětování a ve chvíli nejvyšší vášně předala Rogerovi. Když mu obětní nůž rval hruď, nepříčetně řval a svíjel se bolestí, jeho extáze byla mnohem mocnější než kdy dřív. Stejný záchvat vášně prožívala i ona; až když si tu scénu protrpěli do všech mučivých podrobností, zůstali ležet v objetí a zvolna se uklidňovali.

„Víš, že jsem se měla vdávat?“ zasmála se.

„Skutečně? Koho ti vybrali?“

„Syna pana Li ze Šanghajské triády. Naprostý hlupák, ale... asi mu budu muset dát nějaké odškodnění.“

„Třeba mu pošli všechny, kdo nebudou souhlasit s tvými plány.“

„Bojím se, že by jich nebylo málo.“

„Určitě bys byla šťastná, kdyby sis vzala mladého Li!“

„Vzala jsem si tebe. To mi stačí...“

Začali se vášnivě líbat. Nějaká kolemjdoucí si z nich začala dělat legraci, že ještě mají sílu a že by chtěla, aby se s ní rozdělili. Roger ji bez váhání strhl na zem, Ťing ji držela a on elegantně znásilnil. Byla cizinka neuvyklá místním způsobům, takže se skutečně bránila, sprostě nadávala a hrozila, že ho bude žalovat. Chodci je lhostejně obcházeli, někteří se jim smáli, další se zastavovali a přihlíželi. Když skončili, dívka se ještě vztekala, Ťing se smála a Roger šklebil.

„Chtěla jsi předat sílu, ne? Já to jinak neumím...“

Začala o tom uvažovat a zjišťovat, zda jí skutečně předal nějakou energii; Ťing jejich dohadování znudilo a navrhla pokračovat na pláž, než tam bude tolik lidí, že se ke koupání v Ohni nedostanou. Roger jen mávl rukou.

„Když budu chtít, přijde si pro nás Oheň tam, kde právě budeme!“

„Nevytahuj se! To teda nedokážeš!“

Seběhli na pláž; lidé se v davech hrnuli k Ohni, který hořel na písku, bedlivě střežen poněkud znejistělou Jennií. Měla trochu obavy, zda jej zvládne, protože po Asthře nebylo vidu ani slechu a ostatní čarodějky se v rámci této noci daly zneschopnit. Roger si všímal, že ti, kdo měli nějaký oděv či ozdoby, které nechtěli vydat zkáze, je odkládají pro jistotu dost daleko od pláže.

„Tak co?“ ptala se cizí dívka, „Zavolej Oheň!“

Roger se jen usmál a zašeptal: „Ariadno!“

Oheň dosud planul v obdélníku velkém tři krát pět metrů, kde jej Jennie udržovala. Lidé do něj vstupovali asi po dvaceti, vyjma dětí, které vbíhaly a vybíhaly několikrát za sebou podle toho, jak si zrovna chtěly hrát. Zlobily neúnosně, ale nikdo se na ně nehněval, proč taky? Stejně nebyly k poznání, jediný jasný znak byl, zda je to kluk či holka. Všimly si toho a beztrestně pošťuchovaly vznešené či nebezpečné osoby, kdekoliv je potkaly.

Když Roger vyzval Ariadnu, vyplazil se náhle z Ohně jeden jazyk a šinul se k němu. Jennie se ohlédla, ale Rogera poznala, takže se jen usmála a nechala všemu volný průběh. Ťing jásala; Oheň se doplazil až k ní, olízl jí nohy a bleskurychle ji pohltil. Roger držel dívku kolem ramen, Oheň jej tedy schlamstl také a hned po něm děvče, protože jej na ni Roger poslal. Bylo to pro ni poprvé, takže se vyděsila, když jí začaly hořet vlasy.

Ťing byla naopak nadšená; přesně to byla hra, kterou si přála. Smála se a křičela rozkoší, když plamen čistil její kůži; bylo to bolestivé a dnešní noci se naučila nacházet v bolesti potěšení. Roger ten pocit znal a nebyl překvapen; jeho víc bavilo sledovat vyděšené oči Jennie, kterou Oheň přestával poslouchat. Pokusila se jej ovládnout, poznala dokonce, že do její pravomoci nějakým způsobem zasáhl Roger a chvíli si vzájemně posílali blesky; to už se ale situace zalíbila dalším a oni jej předávali kamarádům, zvláště těm, kteří to doposud nechtěli. Nastal zmatek, jeden pronásledoval druhého a vydával ho Ohni, až se postupně rozšířil po celé pláži. Jennie stála uprostřed, zděšená a nechápající, něco křičela, ale nikdo ji neslyšel.

Ťing přišla na skvělou myšlenku: teď by si konečně mohla zaplavat v moři, aniž jí budou překážet dlouhé vlasy. Rozběhla se do vody, proběhla příbojem a plavala nad hloubku; vždycky jí to šlo skvěle, dokonce ji jeden čas učila plavecká šampiónka, nikdy ale neměla pocit, že je delfín a voda je její živel. Teď si tedy hrála ve svém přirozeném prostředí, napadala jiné delfíny a dráždila je ke hrám, zvlášť Rogera. Jen občas vysunula nozdry, nadechla se a zase potopila, dělala to automaticky a nemyslela na to, jak a od kdy to umí.

Totéž napadlo řadu jiných, takže pláž se přece jen poněkud vylidnila; ale z města sem proudily davy dalších a když viděli, jak mocně se Živý Oheň rozhořel, vrhali se do něj bez rozmyšlení a bez ohledu na to, co jim zůstalo na těle. U mnohých se rozhodně nedalo mluvit o dobrovolnosti, kamarádi je tam prostě zavlekli, aby jim ještě jednou způsobili rozkoš podrobit se násilí. Bylo u toho plno křiku, hádek a smíchu; pouze Jennie se hroutila, po zádech jí přebíhal mráz a děsila se pomyšlení, co všechno se může stát, když ztratila nad Ohněm kontrolu. Prosila: Nezvládla jsem to, nedokážu být čarodějka! Nedokážu Oheň ovládat, On je můj pán a já Jeho pokorná služebnice... Ať Sám projeví svou vůli!

Tehdy s úžasem zaznamenala, že její strach mizí a naplňuje ji klid a hluboká moudrost. Jako by po dlouhé strastiplné cestě konečně dorazila ke dveřím otcovského domu; už vidí světýlko nad vchodem, rozsvícené pro zbloudilé poutníky, vstupuje na dvůr, kde ji vítá veliký přítulný pes, přichází ke dveřím; ty se otevřou, otec ji obejme, matka usadí ke stolu a předloží voňavé jídlo. Čeká na ni koupel v horké vodě a čistě povlečené lůžko, všechny strázně zmizely, je opět doma a každý ji má rád...

Nikdy neměla takový domov, vždycky po tom jen toužila. Ale teď cítila, jako by ji někdo pohladil. To sám Oheň ji vítal, hladil, hýčkal, uklidňoval. Nemusela nic, jen se podrobit Jeho vůli, stejně jako všichni ostatní, kdo tu byli. Znalosti, jež slyšela během spousty přednášek a uložila do paměti, ale nijak nevyužila, se jí náhle spojily v Poznání: jsme milované děti Boží a vše, co učiníme, je v pořádku. Otec nad námi bdí.

A to Poznání ji osvobodilo. Teď může udělat cokoliv, dobrého či zlého, stejně je to jedno, neexistuje dobro ani zlo. Kdyby chtěla, může si o cokoliv říct: být krásnější, přitažlivější, milovaná ode všech. Mohla se zbavit panenské neporušenosti a při tom si zachovat schopnost ovládat Oheň. Stejně na tom nezáleží; podrobuje se dobrovolně tomu, kdo Jej uctívá, technika Panen Měsíce je jen dětskou hrou. Na okamžik jí blesklo hlavou, aby Pán zachoval schopnost ovládat Oheň všem přítomným čarodějkám, ale nepromýšlela to dál, nevěděla, zda je to možné a zda by to vůbec k něčemu potřebovaly. Myslela na to... prosila, aby byl shovívavý a neubližoval nikomu, kdo si to nezaslouží. Ani si to nestihla promyslet a obdržela odpověď: nikomu nebude ublíženo.

Teď už jí bylo všechno jedno; nechala každého, ať si hraje, přestala se snažit cokoliv ovládat, tančila a zpívala v plameni a byla šťastná. Stovky, tisíce lidí najednou vstupovaly do Ohně, zase z něj vycházeli a vraceli se do města, šli se koupat do moře nebo se spojovali v milostném objetí, buď přímo v Ohni, nebo kdekoliv jinde, a když uspokojili své smyslové požitky, vraceli se zpátky do Ohně, aby nabrali novou sílu. Mnozí se nepoznávali, odlišovala je jen barva pleti a očí, občas výrazné tetování. Ale bylo jim to jedno, spojovali se známí i neznámí a podvolovali se vyšší vůli, naplněni štěstím.

Jak dlouho to trvalo, nelze říci. Ten, kdo vládne Živému Ohni, vládne též času – i duším lidí. Třeba to bylo jen několik hodin, ale oni za pouhý okamžik prožili staletí i tisíciletí. Mnozí si vzpomínali na svoje dřívější zážitky, sdělovali je ostatním a od nich přijímali jejich vzpomínky. Někteří si ujasnili, že co je trápí, je bezvýznamné proti tomu, co se jim přihodilo v minulých zrozeních; již mnohokrát zemřeli, znovu zemřou a opět se narodí, a vůbec na tom nezáleží.

Jennie však věděla, že záleží: dnes byli obětováni, zasvěceni Bohu. Dobrovolně či milostí někoho, kdo jim pomohl otevřít dveře a vstoupit, ale stalo se to. Odejdou, zapomenou a budou to považovat za sen či přelud mysli; ale jejich vnitřní paměť je povede vzhůru, v každém okamžiku udělají další krok, až nakonec dosáhnou osvobození. Byla šťastná.

Pak konečně první člověk usoudil, že toho bylo dost a je třeba odejít si odpočinout. Postupně, se zpěvem a smíchem, opouštěli pláž a odcházeli do svých domovů. Jak jich ubývalo, také Oheň slábl a stahoval se do jednoho místa: k nohám dívky Jennie, která klečela v písku, tiše zpívala mantry a usmívala se. Když nakonec odešli všichni, ještě jednou tiše pohladila ten laskavý plamínek a uhasila ho.

Bello Corrona vyhledal Mika Crosse, který seděl na terase paláce, upíjel ze šálku kávu a hleděl na hory v dálce.

„Dovol mi několik otázek, Mistře!“

„Já nejsem Mistr, Bello. Vím to tím jasněji, že jsem se právě vrátil... ze setkání s Pánem.“

„Přesto – můžeš rozptýlit některé moje pochybnosti?“

„Jaké pochybnosti v tobě ještě mohly zůstat? Podařilo se ti přece všechno, co sis přál!“

Bello před ním sklonil hlavu, Mike na ni vložil ruku a vnímal konečky prstů hebkost pokožky zbavené všech náznaků srsti.

„Víš jistě, že se to podařilo? Mně se to taky zdá... ale řada lidí říká, že se vůbec nic nezměnilo!“

„Mají pravdu.“

„Ale jiní zas říkají, že mezi nás přišly... bytosti ze světů, které jsou nekonečně vzdálené nebo...“

„I ti mají pravdu.“

„Jak bys pravdu definoval ty?“

„Na to není lehká odpověď. Víš přece, že jako lidské bytosti jsme schopni vnímat jen takovou část pravdy, jakou před námi chce Pán laskavě odhalit. Vše ostatní je zahaleno závojem iluze. Já sám jsem zmaten mnohem větší iluzí, než si myslím...“

„Odstraň, prosím, moji iluzi! Přišli, když jsme je zavolali?“

„Miloval ses s dívkou, který je Stříbrný Delfín. Zapomněl jsi na to, nebo tomu ještě pořád nevěříš?“

„Miloval jsem se s dívkou, která se mi představila Dominique; to já jí říkal Delfínku, já cítil rozkoš při dotyku její kůže. Já v ní chtěl vidět bytost z moře, svou milovanou Paní... Tu, jež ochraňuje moje město a dává mu život...“

„Přál sis ji, tak jsi ji dostal. Co ještě víc chceš?“

„Chci, aby to byla pravda. Chci se s ní ještě jednou setkat, mluvit s ní, obdivovat ji... milovat!“

Mike se ohlédl k oltáři, na stříbrnou sošku. „Máš ji.“

„Bude zas někdy živá – jako včera v noci?“

„Bude. Nebude. Byla. Nebyla. Je. Není. Všechno je pravda, všechno je iluze. Nemám, co bych ti řekl víc.“

Bello sklonil hlavu, mlčel a bylo mu smutno. Opět promluvil:

„Mnozí se mne budou ptát, co teď mají dělat. Já vím, řekneš: cokoliv je napadne. Ale mně je to málo.“

„Snad jim řekni: plň svoji povinnost, ono tě něco napadne.“

„Ptala se mě jedna dívka. Předevčírem byla ještě školačka, včera poznala lásku a dnes chce spasit celý Vesmír. Žádala mne, abych jí dal nějaké pokyny. Co bys jí řekl ty?“

„Cokoliv. Teď je v jednotě s vesmírem. Ale už za pár okamžiků začne spekulovat, promýšlet detaily, vynalézat lepší postupy. Pak vtělí to, co si zapamatovala, do nějakého Učení a začne je šířit. Ať to klidně dělá, je to v pořádku. Nějakou zábavu mít musí.“

„Kdyby to mělo být co nejlepší... co by bylo?“

„Ať si hraje na to, že její láska očistí každého, koho má ráda. Dej jí nějaký termín... třeba jak jí budou dorůstat vlasy, bude se její schopnost očisty partnerů postupně snižovat. Myslíš, že je to pro ni přijatelné?“

„Bude se snažit, aby nedorůstaly!“

„Ne železem – jen Ohněm. Stačí?“

Bello se usmál. „Jo. To bude bezva!“

„Můžeš jim ještě přidat: choďte odění sluncem, větrem... je jedno co řekneš. I toho budou časem muset nechat... tím se bude jejich jednota s kosmem taky snižovat.“

„Mluvíš, jako kdyby ses jich chtěl zbavit. Kladeš jim všelijaké překážky, aby nemohli konat službu!“

„Jestli je takové překážky odradí, stejně se k tomu nehodí. Na začátku je možné a nutné je občas pochválit, když udělají něco dobře; až dosáhnou osvobození, nezaslouží už žádnou chválu...“

Bello se zasmál. „Jen se neboj, nevzdáme to! Naši kluci a holky jsou tvrdý jako křemen; ti se nedají! Když někdo odpadne, přijdou za něj dva noví, však uvidíš!“

„Věřím. O spoustě věcí mám pochybnosti, ale tomu věřím.“

Bello odešel; Mike zůstal sedět na terase a představoval si, jak Enkra právě v této chvíli chystá svou krásnou novou loď na první plavbu kolem ostrova. A usmíval se.

Errata:

30.05.2021 11:43