Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Chris Everett se vrátil do své úřadovny a zastihl tam čtyři strážné při zábavě tak kromobyčejně inteligentní, že to zaráželo i velmi otrlé arminské důstojníky. Hráli totiž kámen-nůžky-papír a stříhali prsty různé hodnoty, až se rozpočítali; pak ten který vyhrál, tloukl ty co prohráli, přes špičky prstů pasem, buď jedním nebo až čtyřmi, podle nějakého nepochopitelného klíče. Velice dobře se přitom bavili. Pasy měli nové, skoro každý z jiného státu, zrovna je dostali a potřebovali je asi poněkud poničit, aby nevypadaly tak nově.

Než jim stačil říct, že jsou pakoši, upozornil ho jeden z nich, že na něj někdo čeká. Chris zaváhal, pak se upamatoval; ten kluk byl o poznání mladší a byl náčelníkem jedné z blízkých smeček. Nosil skalpovou kadeř a v ní vějíř černých per, některá s barevnými značkami.

„Ahoj, vítám tě,“ řekl Chris, „Už dlouho jsme se neviděli, co?“

„Tak dlouho, žes asi zapomněl i moje jméno. Říkají mi Brent.“

„Brent, no ovšem! Tys byl ve Farryho smečce, viď? Pamatuju si tě, když jsem ještě bojoval s Farrym – co s ním teď je?“

„Studuje v Ironu, teda v Obzoru. Smečku teď vedu já.“

„Vidím, že seš náčelník. A jde to?“

„Docela dobře. Ale potřebuju tvou pomoc. Budeme přijímat nový štěňata...“

„Ach...“ Chris zvážněl a pochopil, oč jde. Přestože už nebyl bojovníkem, pocítil radost, že si ho někdo tak váží a ctí.

„Proč to mám být zrovna já?“

Brent mluvil uvážlivě a velmi otevřeně. „Vždycky nám dělal Ďábla Kinki z Orionu. Ale teď jsme tábořili tři neděle s Kinkiho klukama a naše štěňata už ho poznají, ať se namaskuje jak chce. Je zapotřebí někoho, koho neznají. Tak jsem přemýšlel, koho si vážím a koho bych chtěl požádat... a přišel jsem na tebe.“

„Na mne?“ opakoval Chris téměř dojatě.

„U ohňů se o tobě vypráví. Když jsem řekl, že tě znám... kamarádi se na tebe ptali. A ty chceš přece brzy odejít. Mohl bys ještě předtím?“

„Ano, Brente,“ řekl vážně Chris, „Přijdu. Bude mi potěšením ti pomoci.“

„Bude to tuhle sobotu ve skalách u Pramene.“

„Dobře. Domluvíme se ještě na přesném čase...“

Skály v místě, kterému se říká Pramen, vytvořily už na pohled strašidelný žleb; úzkou proláklinu, po jejímž dně stéká potok, tryskající o kousek výš pod skálou. Tam se bere velmi dobrá voda na pití a vaření. Stěny prolákliny strmě vystupují nahoru, jsou zarostlé křovím a nahoře stromy, takže jen tu a tam problesknou hvězdy. Tábořit se tam dá jen za sucha; jednou tu nějaká smečka zůstala před deštěm a proláklina se naplnila vodou tak rychle, že jeden bojovník utopil koně. Pak lebku toho koně vztyčili na totem a pomalovali divokými znaky.

Šest kluků okolo pěti až šesti let, kteří tam byli poprvé v životě, se k sobě ustrašeně choulilo. Tušili zlé věci a vážnost bojovníků, kteří připravovali vše ke slavnostnímu ohni, jim ještě dodávala. Někdo jim sice prozradil, že nepřijde skutečný Ďábel, jenom někdo, kdo ho představuje; ale už zaslechli, že i lidé, nejen ďábli, umějí být zlí.

Vzplanul oheň, zaduněly bubny. Náčelník Brent zachovával zvyklosti smeček, ne osad, proto se nehrála Vlajka ani neustavil šerifský kruh. Zato se zaklínáním vhodil do ohně hrst bylin, jež dodaly ohni zvláštní podmanivou vůni.

„Přišli jsme, neboť dnes je Noc Zlého. A my, bojovníci, kteří jsme ozdobou a záštitou své země, jsme povinni postavit se proti Zlu, ať je jakkoliv mocné. Proto jsme přišli sem, abychom vyčkali jeho příchodu.“

Brent připadal svým novým bojovníkům jako zosobnění statečnosti a krásy. Nahé tělo měl pomalované posvátnými symboly a zdobené všelijakými ozdobami, vesměs z loveckých trofejí. Hlavu pečlivě vyholenou, skalpová kadeř s vějířem černých per trčela výbojně vzhůru. Náčelnickou hodnost označovala dřevěná sekera se vsazeným ostřím z kusů sopečného skla, obsidiánu. Takové sekery nosili kdysi dávno náčelníci Aztéků a zabíjeli jimi své oběti.

Očekával Ďábla po cestě, ale Chris si zvolil jiný způsob: shora ze skály spadlo lano a vzápětí po něm sjela postava v uniformě. Děti se až zachvěly leknutím.

Ďábel nepřicházel se zbytečnými efekty; vypadal docela obyčejně, při tom vzbuzoval hrůzu. Už tím, že byl oblečen do uniformy policejního důstojníka, včetně zbraní a medailí na prsou. Tvář, strašidelně nalíčena na bílo, v záři ohně vypadala příšerně.

Promluvil, docela tiše a bez hněvu; přesto v jeho hlase svištěl mrazivý vítr: „Jsem Zlo, které vstoupilo na svět, aby zničilo tuto zemi i lidský rod na ní.“

Bojovníci mu uhýbali z cesty, když kráčel k náčelníkovi; až Brent se mu postavil do cesty: „Co si žádáš, ty Zlý?“

„Přišel jsem, abych tu našel co je moje a odnesl to s sebou.“ mluvil Ďábel pořád tak tiše a hrozivě, „Neboť co nepatří nikomu, patří mně – právem silnějšího!“

„Není tu nic, co by bylo tvého, Zlý! Odejdi v míru, dokud proti tobě nepozvedneme zbraň!“ řekl vážně a důstojně náčelník Brent.

„Podívám se a uvidím.“ řekl Ďábel tak mrazivě, že se zachvěli i starší bojovníci. Mnozí neměli tušení, kdo je ten cizí muž, taky jim trochu naháněl hrůzu.

Prošel mezi bojovníky. Povšiml si jednoho z nich, drobného blonďáčka s modrýma očima, který mu uhýbal z cesty až příliš vystrašeně; kývl na něho rukou v kožené rukavici: „Komu patří tohle?“ vyštěkl zostra.

Klukovi se rozklepala brada.

„To je bojovník mé smečky! Nemáš na něho žádné právo, neboť složil Daň Ďáblu a tvoje moc nad ním skončila!“

„No dobře – ať tedy žije!“ zasyčel Ďábel.

Brent si přestával být jist, že vybral správného muže. Z Chrise čišela hrůza; nebyl herec, který představuje Ďábla, byl skutečně samo Zlo, které hledalo svoji oběť.

Malí kluci se krčili a choulili k sobě. Žádný už nemyslel na to, že ta příšerná návštěva je člověk jako oni, byli přesvědčeni, že se setkali se skutečným vyslancem pekel.

„Komu patří tato štěňata?“ tázal se Ďábel.

Nastalo mrtvé ticho.

„Komu patří tato štěňata?“ opakoval Ďábel.

Opět bylo ticho. Někdo zavzlykal.

„Komu patří tato štěňata?“ řekl Ďábel potřetí, „Nepatří-li nikomu, patří mně a já je smím zabít! Je to moje právo!“

„Nemáš právo!“ vztyčil se náčelník Brent, „Já jsem je viděl první, já je chráním!“

„Ty?“ Ďábel se k němu s posměchem otočil, „No dobrá, jak chceš! Čím je chceš chránit?“

„Vezmu je do své smečky a zaštítím svou mocí. Budu je vést po dobrých cestách a učit žít v džungli i ve stepi i v horách; budu je učit životu ve vodě a na poušti i v kamenných městech lidí. Naučím je, aby byli silní a smělí, aby se uměli postavit moci Zla!“

„Kdo má přátele, je silný,“ řekl Ďábel vážně a smutně, „Za koho se postaví přítel, nad tím nemám moc ani já. Ale nedostaneš je lacino; budeš o ně muset se mnou bojovat! Víš to?“

„Jak bojovat?“

„Uzavřeme sázku. Odejdu a vrátím se za rok; to je moje právo. Dokážeš-li z nich vychovat mladé bojovníky a oni se ukážou být hodni tvého přátelství, nebudu mít nad nimi moc. Ale jestli se ti to nepodaří – budou patřit mně! Rozumíš?“

„Rozumím. Vím, co jsem řekl, když jsem jim dal svou ochranu; udělám všechno pro to, aby jejich život byl příznivý...“

Ďábel přešel okolo dětí a sledoval jejich vylekané tváře. Jeden kluk dokonce zavřel oči, aby neviděl ten hrozný bílý obličej.

„Zlo chce svoji daň! Jste ochotni dát Peklu, co mu náleží, a usmířit tím jeho práva?“

„Zákon praví: kdo dá Daň Ďáblu, nad tím už Ďábel nemá moci,“ řekl Brent, „Vezmi si tedy, co je tvoje – a táhni pak do své pekelné říše!“

„Tak, tak...“ Ďábel sáhl do kapsy a vytáhl odtamtud lesknoucí se břitvu, „Vezmu si, co je mým právem... žádám vaše vlasy! Nemáte právo je nosit, nejste bojovníci, ale hloupé žáby, které kvákají v kaluži! Vezmu vám je!“

Usedl na kámen u ohně a svlékl rukavici z pravé ruky. První z kluků přistoupil k němu a Ďábel mu tou břitvou holil hlavu. Nechodili ještě do školy a nebyl důvod je stříhat; byly to jejich vlasy, které vyrostly přirozenou cestou. Až později začnou užívat regenerátory. Ten první kluk se strachy klepal jako v horečce; Chris musel být opatrný, aby ho nepořezal.

Po prvním nastupovali další; všichni v sobě našli dost odvahy, aby se svěřili do rukou strašlivého Pána Pekel. Ďábel pracoval rychle a pečlivě; kadeře, které oholil, házel rovnou do ohně, kde s odporným zápachem a praskáním shořely.

„Peklo dostalo své, ale není ještě spokojeno!“ řekl potom, když byl hotov, „Pamatujte si: až opět přijde moje noc, vrátím se a vy složíte počet ze svých činů! Do té doby jste přede mnou bezpeční, jestliže vám náčelník Brent poskytne svou ochranu!“

„Ano!“ řekl Brent, „To učiním. Moje krev na vaše hlavy – moje ochrana vašemu životu!“

Prořízl si žilku na ruce a kapky krve z jeho těla skanuly na oholené hlavy těch chlapců.

„To je vše, co mám právo chtít.“ řekl Ďábel temně a smutně, „Vyhráli jste svůj život; tak ho žijte a radujte se z jeho krásy! Vyjde slunce a dá vám sílu; zažene Zlo do jeho děr...“

Náčelník Brent ho měl vyzvat, aby odešel a Ďábel musel odejít. Ale Brent to neřekl; najednou měl pocit, že to je pro Chrise Everetta víc než představení pro malé děti.

Chris ostatně věděl, co má dělat. Obrátil se a odcházel, pevným krokem, ale se svěšenými rameny, dolů žlebem.

Blonďatý kluk, který se ho předtím tolik polekal, však řekl: „Ďáble!“

Chris se obrátil. „Co chceš?“

„Odpovíš mi, když se tě zeptám?“

Odporovalo to všem pravidlům. Náčelník Brent chtěl zasáhnout, ale Ďábel řekl: „Odpovím.“

„Proč končí tvoje moc před slovem náčelníka Brenta? Proč má Brent právo tě zahnat?“

Ďábel se několik kroků vrátil a zůstal stát před tazatelem. Jeho bílá tvář byla vznešená a plná podivného smutku.

„Náčelník Brent je čestný muž. Před čestným a spravedlivým mužem musí ustoupit každé zlo. Kdyby se se mnou dal do boje, prohrál bych.“

Odpověď chlapce osmělila. Znovu se zeptal: „Ty jsi jiný ďábel, než který u nás byl dřív?“

„Zlo je zlo. Někdy má jinou tvář, ale stejnou sílu. Nehledej rozdíly, ale společné znaky. Možná jsem jiný...“

„Je v tobě něco, čemu nemůžu rozumět!“

„Je třeba, abys všemu rozuměl?“

Kluk polkl naprázdno. A znovu se ptal: „Trestáš jenom nás, nebo i naše nepřátele?“

„Každého. Především nepřátele.“

„Jestli trestáš zločiny jiných, potom ty sám nejsi Zlý!“

„Kdo propadne peklu, je můj. A peklu propadne ten, kdo se dopustí zla. Neptej se – není to tvoje věc!“

„Nemám právo to vědět?“

„Máš. Ale já nedodržuju zákony a nemusím odpovědět, když se zeptáš. Jsem Zlý. Dávej si pozor! Můžu zlem odpovědět i na dobro, jak víš!“

„Zabil jsi někdy někoho, Ďáble?“

„Ano.“

„Dobrého či zlého?“

„Hlupáka. Postavil se proti mně. Bylo mi ho líto, ale měl smůlu – nešlo to jinak.“

Chlapec zmlkl. Zdálo se, že Ďábel už bude moci odejít, ale přece jen se ještě zeptal: „Jak mám žít, abych byl chráněn před Zlem? Abych byl Dobrý?“

Ďábel chvíli váhal, než odpověděl:

„Jistotu nikdy nezískáš. Ale je třeba, abys chtěl být lepší než jsi. Abys neublížil žádnému ze živých tvorů a od nikoho si nenechal ublížit. Abys sám nechtěl vládnout a neposlouchal špatné vládce. Abys nedělal nic, za co by ses musel stydět. Aby ses vždy každému mohl směle a bez bázně podívat do očí. Aby nebyl nikdo, kdo o tobě může říct, že jsi mu ublížil. Aby lidé, kteří tě znají, chtěli být radši s tebou než sami, abys byl vítán u každého ohně, ke kterému přijdeš...“

„To je ale těžké!“ řekl chlapec.

„Je to velice těžké, a mnozí to nedokážou. Já nevím, jestli to jde uskutečnit. Ale je třeba se o to pokoušet. Stále znovu, dokud budeš živ. Pamatuj si: nikdy není pozdě chtít být lepší. A udělat pro to vše, co můžeš.“

„Děkuju ti...“ řekl chlapec.

„Buď šťastný,“ řekl mu Ďábel, „Všichni buďte šťastní!“

A potom se obrátil a odcházel pryč žlebem.

„Vybral jsem dobře,“ usoudil náčelník Brent, „Byl to nejlepší Ďábel, jakého jsem kdy viděl...“

Errata:

30.05.2021 11:43