Enkra na plachetnici Liberty objížděl dokola Armin. Zastavoval ve všech přístavech, jednak aby pozdravil své poddané, kteří se v davech shromažďovali, jednak aby se naučil zajíždět k molům a spouštět kotvy; celé to přenášela televize a všichni věděli, kde právě je a co provádí. Komthur Mike Cross měl nějaký čas volno a mohl odjet na svůj zámek na jihu.

Když tam dojel, zjistil, že nic se nezměnilo a když, tak ne k lepšímu. Černí sluhové zůstali pořád líní a neteční, o zámek se nikdo nijak nestaral. Takže tam bylo pusto, prázdno, nepořádek a neútulno, téměř nic k jídlu. Naštěstí mu stará kuchařka napekla k večeři hrst chlebových placek, namazal si je marmeládou a zapíjel bylinkovým čajem. Načež ulehl ke klidnému spánku.

Po probuzení zjistil, že černoši poznali, že pán se vrátil; někteří se ze zvědavosti vrátili domů ke svým povinnostem. To vypadalo tak, že jedna černá komorná se snažila zamést podlahu, kuchařka se pokoušela roztopit kamna v kuchyni a pár chlapů zevlovalo na dvoře a u stájí, zabydlených jedním koněm. Mike to přijal jako podstatné zlepšení situace a v klidu usedl, aby prohlížel poštu a tisk, což byl jeho oblíbený styl práce.

Před polednem přijel do zámku jezdec. Mike ho viděl už zdálky, měl černého koně a jel jako ďábel. Mike byl rád, že nebude jíst sám, takže dal příkaz, aby připravili ještě jednu porci brambor se smaženým baklažánem. Avšak nezdálo se, že to host ocení, neboť po chvíli poznal jaguára knížete Quiroqu.

Když přicházel blíž, komthur si teprve uvědomil, jak jaguár zestárl za všechna ta léta. Byl ohromný, impozantní, strašlivý ve svém hněvu; ale už nechodil tak pružně jako za starých časů, v husté hřívě na krku měl spoustu bílých nitek a oči nebyly tak dravě výhružné; spíš se v nich zračila únava.

„Quiroqo!“ objal Mike jeho elegantní hlavu, „To jsem rád, že ses na mne přišel podívat! Už jsem tě tak dávno neviděl...“

„Přišel jsem,“ řekl kníže, „Potřebuji tvoji pomoc. A doufám, že mě neodmítneš.“

„Pro tebe udělám vždycky cokoliv. Nejdřív bych tě ale chtěl pozvat k obědu... možná ti nebude chutnat, ale...“

„Nejdřív promluvíme. Potom budeme jíst.“

Mike se polekal. Nebylo pamětníka, že by se jaguár nevrhl na cokoliv k jídlu jako dravá šelma; jako ostatně každý z jeho rodu. Jestliže jídlo odmítal, pak muselo jít o něco vážného.

„Pojď!“ řekl a po cestě nařídil kuchařce, aby mu sehnala nějaké maso, ať už jakkoliv. Nestaraje se o její úžas, kráčel s Quiroqou do pracovny, kde oba usedli na koberec.

„Mluv, co potřebuješ!“

Jaguár ani moc dlouho nevyčkával a neotálel. „Zestárl jsem, bratříčku; můj zářící duch už brzy opustí tuto kožešinu a vstoupí do jiného světa, kde je tráva stále zelená a srnci tlustí a vykrmení...“

„Jsi pořád nejlepším z jaguárů!“

„Nechci se dočkat chvíle, kdy jím přestanu být. Nechci, aby se mi koťata za zády smála a já, bezzubý a starý, čekal na svoji kost na hryzání...“

Mike polkl naprázdno a čekal, co bude dál.

„Byl jsi v Iron-city?“

„Stavoval jsem se tam.“

„Znáš Lucipera Wanga? Je tam?“

„Ano, znám ho velmi dobře, to přece víš.“

„Je ještě pořád nejlepším bojovníkem lidí?“

„Těžko říct. Mnozí to tvrdí. V každém případě je nejmíň citlivý ze všech. Potřebuješ, aby pro tebe Luciper někoho zabil?“

„Ano. Mne.“

Mike se zachvěl. To nebyl žádný žert. „Proč?“

„Jsem kníže jaguárů, a chci zůstat knížetem. Ty víš, že jsem dobrý bojovník; a nechci, aby se to změnilo. Chci odejít ve slávě a zemřít v boji, dokud jsem silný a schopný. A chci, aby to byl někdo ze statečných a slavných válečníků, kdo nade mnou zvítězí a zabije mne. Snad uznáš, že kdokoliv by mne nepřemohl!“

„Proto Luciper Wang?“

„Slyšel jsem toho o něm dost a dost. Je to ten, koho hledám. Ten, který se nebude bát ani stydět mě zabít. Chci s ním bojovat, jak se bojuje mezi lovci. Vstoupíme do lesa a budeme hledat jeden druhého. Ale z lesa vyjde jen jeden z nás.“

„Jenže to budeš ty, Quiroqo! Jsi lepší!“

„Byl jsem, ale ta doba je už pryč. Už cítím sám svoje stáří a slabost. Proto chci odejít, dokud nejsem k smíchu.“

„Teď jde ještě o jedno: aby chtěl Luciper Wang. Je to čestný bojovník, nebude chtít zabít knížete jaguárů.“

„Řekl jsi, že za zlato zabije kohokoliv.“

„Ano, ale ne kamaráda. Ctí přátelství jako každý z nás.“

„Dám mu tolik zlata, kolik sám váží. Chci, aby to byl právě on. Nebo znáš někoho, kdo by to udělal raději a je stejně dobrý?“

„Takovou věc neudělá nikdo z mých kamarádů.“

„Tak vidíš. Musíš promluvit s Luciperem. Je možné, že bude mít námitky. Ale ty ho musíš přemluvit a přesvědčit. Nalákej ho nejen na zlato, ale i na jeho pýchu. Ať změří svoje síly s tím, kdo je nejlepší mezi šelmami!“

„A jedním dechem dodám, že jsi starý, opouštějí tě síly a chceš zemřít!“

„Řekneš, že chci zemřít. Neřekneš proč.“

„Luciper není hlupák, aby nepochopil. Ani šílenec, aby se nezeptal. Já vím, že se o něm vypráví ledacos. Ale není vrah, který zabíjí pořád a neustále, a kohokoliv. Z nepřátel, to ano. Když mu dáš příkaz, přinese ti hlavu kdekoho z lidí.“

„Přinese moji hlavu. A moji kožešinu.“

„Quiroqo, s tím já nesouhlasím! Nemůžu, je to šílenství...“

„Čekal jsem to. Věděl jsem, že budeš mít spoustu námitek. Proto jsem ti to řekl hned. Teprve teď můžeme jíst. Mám hlad.“

„Počkej! Na ničem jsme se nedohodli! Zatím jsem nic neslíbil!“

„Uvažuj o tom, co jsem řekl. A pochopíš, že to je jediné, co musím udělat, a ty bys mi měl pomoci, jestli chceš ještě tvrdit, že jsi mým přítelem. Můžeš mne odmítnout. Ale to bys mne velmi zarmoutil.“

Jaguár vstal a začal čenichat, co dobrého je pro něj připraveno – byl stejný jako za starých časů. Domluvil, tím to bylo pro něho odbyto. Teď se zajímal o rozkoše nasycování.

Mike z toho oběda moc neměl. Teď břemeno leželo na něm a on nevěděl, jak je setřást. Při jídle byl zamlklý a rozladěný, kníže Quiroqa naopak v nejlepší náladě. Mike mu záviděl bezstarostnost, ať byla skutečná či hraná.

Po obědě se jaguár natáhl do stínu a usnul. Mike spával taky rád, ale dneska nemohl. Pokusil se pracovat, ale nemohl se na nic soustředit. Nakonec vytáhl svoji pohlednicovou sbírku a probíral ji, aby zjistil, co z poslední kořisti je navíc; to ho těšilo, ale pořád ještě cítil v srdci osten bolesti.

Quiroqa se probudil. Přišel k němu a díval se mu přes ruce; pak se začal vyptávat na různé země a města v nich a Mike vyprávěl. Ve většině míst už někdy byl, do zbytku se už léta chystal. Věděl o nich dost, byl to jeho koníček, tak ochotně a rád povídal, a veliká šelma tiše mručela. Nikdo z nich se nezmínil ani slovem o tom, co je předmětem návštěvy. Bavili se přátelsky a vesele, nic nekazilo jejich pohodu.

Před večeří si Quiroqa pustil televizi a díval se na reportáž z Enkrova uvítání ve Fort Coxonu, malém přístavu, ale nesmírně důležitém bodu obrany; ukrývala se tam část armádní flotily. Protože Enkra patří k armádě, vítali ho nejvyšší důstojníci a on i všichni dvořané byli ve slavnostních stejnokrojích, se všemi svými řády. Původně bylo v plánu udělit mu taky nějaké vyznamenání, ale Enkra rázně odmítl převzít nějakou medaili jenom proto, že přijede na místo, kde se rozdávají.

„To můžou dělat cizinci; až pojedu třeba do Ruska, jistě mi tam pověsí na prsa všelijaké jejich metály. To dělají každé návštěvě, ať si to zaslouží, nebo ne. Ale já chci, aby každý můj řád něco skutečně znamenal. Až si to vysloužím, ať mám památku!“

Mike to věděl a vyprávěl Quiroqovi, a ten se tomu vesele smál. Tak trávili večer, chvílemi si povídali, občas sledovali program. Mike byl zvědavý zvláště na jeden filmový western, ke kterému sice nepsal scénář, ale upravil námět někoho cizího a chtěl vědět, co z toho televizáci udělali. Byl docela spokojen, což ho ovšem rozčílilo, neboť nemohl být rozhněván a z toho důvodu odmítat Quiroqovu řeč.

Protože nadcházela noc a Quiroqa v noci ožíval víc než přes den. Bylo jasné, že bude mít chuť pokračovat v tom, co říkal v poledne, a nedá se odradit. Mike uvažoval, že by šel raději spát; ale tušil, že jaguár by mu to nedovolil. Už celé odpoledne se chystal promluvit. Takže si spolu lehli na terasu.

„Jak krásná je noc,“ řekl Quiroqa, „Tolik hvězd... za takových nocí jsem rád lovíval...“

„Mohl bys zase lovit!“

„Už mi utečou i myši. Musel bych si nechat kořist nadhánět, abych ji dostal. Skrýt se za křoví a vyčkat, až mi ji pošleš...“

Neřekl to jen tak. Kdysi dávno mu Mike skutečně nadháněl kořist – jenže to byl Quiroqa kotě a Mike malý chlapec.

„Máš rád život – a přece chceš odejít!“

„Chci odejít, dokud mám rád život. Nikdy necítíš, že jsi unaven a chceš si odpočinout?“

„Dobře víš, že jsem často unaven a že taky toužím po odpočinku. Ale zemřít nechci.“

„Když jsem tě viděl naposledy, chtěl jsi.“

„Tehdy mi bylo velice těžko.“

„Dnes je těžko mně. A cítím to už dlouho...“

„Ještě pořád jsi knížetem jaguárů. Pořád ještě tě mají tví bojovníci rádi a váží si tě. Jistě by nechtěli, abys zemřel.“

„Pochopí, až jim to řekneš.“

„Nebo mi ani nedají čas, abych jim něco povídal. Když zjistí, že jsem do toho zapletený, urazí mi hlavu, než vůbec stačím něco říct. Tvoji bojovníci jsou někdy velice rychlí.“

„Dobře. Řeknu jim to sám, až budu odcházet. Rozloučím se.“

Mike mlčel. Hladil Quiroqu po hlavě jako kotě.

„Nechci, abys odcházel. Nechci, aby se svět měnil k horšímu! Ty dobře víš, že jsi součástí světa, který mám rád a který mi pomáhá žít. Až odejdeš, bude to horší.“

„Nechci už mluvit o mně a mých plánech. Přemýšlel jsem a rozhodl se, že ukončím svůj život. Teď chci mluvit o tobě a o tvém životě. Povídej mi, jak žiješ ty!“

„Vidíš přece sám, jak žiju!“

„Pořád sám...“

„Nejsem sám. Mám přátele, mám svou práci, svoje knihy a... zkrátka, můj život je plný všelijakých zájmů. Nemyslím, že je mi špatně. Že bych byl nějak moc opuštěný...“

„Ale pořád ještě nemáš ženu. A měl bys mít.“

„I o tom jsem v poslední době uvažoval.“

„Něco se změnilo?“

„Potkal jsem jednu dívku. Jenže... je mladá a krásná. Nevím, zda mám právo na ni myslet. A jsou s ní potíže. Myslím, žes slyšel o Ťapce?“

„Té dívce, co pracuje s Asthrou? Pokud jsem slyšel, nějak ji změnila. Zachránila jí život a udělala z ní jiného člověka, než byla předtím. Vyprávělo se o tom u ohňů.“

„Ano, tak nějak. Nevím přesně všechno, co s ní dělala, i když jsem četl celou studii o té práci. Zkrátka a dobře, ta holka je zajímavá osobnost.“

„Je podle tvého názoru krásná?“

„Bohužel ano, až skoro přespříliš. Je tak krásná, jak bych si právě já krásnou dívku představoval. A má v sobě přesně tu směs hrdosti a něhy, která by měla dívku zdobit. Zkrátka všechno v takovém stavu, abych... ji nemohl přehlédnout.“

„Ona tebe – má ráda?“

„To je právě to, co nevím. Náš vztah se nevyvíjel tak jednoduše a přímočaře, jak bys myslel. U nás lidí je to složitější než u jaguárů. Když jsem ji viděl... dojímala mne. Je taková, že vyvolává sympatie. Napřed jsem ji neměl rád, ani na to nijak nemyslel. Jenom mi jí bylo líto... pak jsem s ní mluvil a viděl, jak je chytrá, jak všechno chápe... začalo mi dělat potěšení vodit ji po světě a ukazovat jí ho. Je to skvělé děvče; uvažoval jsem o tom, že právě takovou bych chtěl mít dceru. A ona se ke mně chovala jako dcera... dívala se na mne tak... víš, s důvěrou. Jako by věděla, že jí nedokážu nijak ublížit!“

„Jenže to není tvoje dcera. I když je mladá.“

„Právě proto, že je mladá, se mi ani na chvíli nezdálo možné, že bych se do ní mohl zamilovat. Jenže... pak odešla a mně bylo smutno. Jako kdybych něco ztratil. Taky jsem si to nejdřív moc neuvědomoval. Člověk žije a pracuje, nemá čas myslet na hloupé soukromé maličkosti. Ale náhle se něco stane a ty si vzpomeneš, co by mohlo být, kdyby to bylo jiné – a já si taky vzpomněl. Začal jsem mít chuť zase slyšet její smích a její zvědavé otázky. A možná... taky nejsem docela z kamene. Možná jsem si uvědomil, že je žena. I když jsem to nepřiznal nikomu, ani sobě ne.

Pak jsme se párkrát setkali a rozešli. Zdálo se, že mě vidí ráda, že je ochotna být se mnou, prozářit můj hloupý zbytečný život. Ale neřekl jsem jí nic, měl jsem strach, že se mi vysměje. Může mít kohokoliv, každý by si ji rád vzal! A já nejsem nic moc, to přece víš. Byl bych pro ni jen přítěž! Tak jsem si radši nechal zajít chuť a odešel. Do světa, hodně daleko.

Bylo tam krásně a poznal jsem spoustu nových míst. Jenomže, ať jsem byl kde chtěl, pořád mi tam něco chybělo. Pořád jsem myslel na to, jak by se tam líbilo jí, jak by byla šťastná, jak by jí zářily oči, kdyby to viděla. Začalo mi být líto, že ji nemohu brát s sebou. Je to šílenství, jak bych to zdůvodnil před Asthrou a hlavně před ní samotnou, brát si na rekreační cestu sekretářku! Ale chtěl jsem ji mít. Pak mi napadlo ještě... když spíme po hotelích, většinou si bereme společný pokoj. A já si nejsem jist, zda bych vydržel spát vedle ní a nedotknout se jí. Mám strach, že kdybych to udělal, ztratím ji možná navždycky...“

Quiroqa neřekl nic. Byl už příliš starý a příliš moudrý na to, aby nevěděl, že je zbytečné radit, kde si člověk ví rady sám.

„Když jsem se vrátil, nebylo to o nic lepší. Přemýšlel jsem, co dál. Dokonce když jsem mluvil s Asthrou, požádal jsem ji, aby mi Ťapku půjčila. Nevím, jak to vypadalo, blekotal jsem hrozně a... zkrátka nepřesvědčil jsem ji. Nabídla mi jinou dívku, že prý na tu práci schopnější! Nedokázal jsem jí říct, proč chci zrovna tuhle. Nemohl jsem jí říct pravdu, i když Asthře vždycky říkám všechno... Nakonec ještě začala s takovými hloupostmi... chtěla mě zařadit do magických řetězců, ale já jí do toho vidím, tak jsem se ubránil, že nic nechci. Jenže pak už se doopravdy nedalo říct, že Ťapku bych... chápeš?“

„Co tedy uděláš? Nic?“

„Asi nic. Celý život jsem nikdy nic neudělal. Jenom se díval a čekal, co se stane – nestalo se nic. Možná jsem vždycky neudělal dobře; ale člověk těžko může být jiný, než je. I když by si to někdy dokonce přál.“

„Zkus to. Aspoň jednou v životě to zkus!“

„Zkusím. Jsem už odhodlán.“

„Půjdeš do Ironu. Máš k tomu příležitost!“

„Přijít do Asthřina stanu, žádat smrt a myslet přitom na život, to není dobré. Všechno, co ode mne chceš, není dobré. Teď jsem myslel na jiné věci než zabíjení. Škoda, že jsi mi to tak nešetrně připomněl.“

„Protože je čas, aby se něco stalo. Abys splnil svou povinnost a pomohl mi překročit práh věčnosti. Věřím, že to uděláš. A že pak budeš šťastný se svojí dívkou.“

„Bojím se, že nebudu. Nejsem si jist, co nám přinese zítřejší den. Tím spíš nemohu vědět, co bude později...“

Quiroqa mu olízl ruku drsným jazykem. „Noc je dlouhá, bratříčku; vyprávěj mi o své dívce! Povídej mi o ní a já budu vzpomínat na svá mladá léta, kdy jsem také snil o lásce...“

„Tobě to řeknu. Kdybych o tom měl vyprávět člověku, asi bych to nedokázal. Ale ty jsi jeden z mých nejstarších a nejlepších přátel. Proto se ti svěřuju. Nikomu jsem to ještě neřekl.“

„Tvoje tajemství zemře se mnou.“

Vtom člověk uchopil jaguára za hrdlo a přitiskl svou tvář na jeho. V očích ho pálily slzy.

„Ale já nechci, abys zemřel! Nechci, rozumíš? Je to jako by mně samotnému umřelo kus srdce! Chci, abys žil a byl se mnou, jako za starých časů!“

„Nekřič, bratříčku,“ řekl jaguár téměř šeptem, „Já slyším přece daleko líp než ty, i když už ne tak jako kdysi. A neplač. Tvoje slzy mne bolí. Je to těžké, ale musí to být...“

Olízl mu tvář. Měl tvrdý a drsný jazyk, a Mike radši uhnul.

A noc byla ještě velmi dlouhá...

Luciper Wang nepřesídlil do Slunečního obzoru. Bydlel v malém domku na předměstí Iron-city, ne přímo v Kasbě, ale v okruhu, který k ní přináležel. Mike doufal, že nebude doma, že povinnost ho zavedla někam daleko od Arminu; ale měl smůlu. Přijal ho malý černoch s pozornýma očima a když ho poznal, zavedl ho na zahradu, kde Luciper trénoval.

Trochu se změnil; odjakživa nosíval dlouhé vlasy, teď měl vyholenou skalpovou kadeř. Tím vypadal ještě strašlivěji, se svým dlouhým ostrým a zahnutým nosem, tenkými rty a šikmýma očima. Jen se ohlédl a hned se zas věnoval svému tréninku: měl tam postaven vystřelovač pingpongových míčků, jaký používají stolní tenisté a jak míčky vyletovaly, házel do nich krátkými ostrými šipkami a téměř každou zasáhl. Není to lehké, jak se Mikovi na první pohled zdálo, chce to postřeh, neboť automat byl japonský a nikdy se neopakoval dvakrát. Až když spotřeboval všechny šipky, zastavil stroj a šel sbírat míčky, aby jej zase naplnil.

„Trénuješ, jak vidím!“ řekl mu Mike.

„Musím.“ odpověděl Luciper stručně.

Mike mu pomohl sesbírat míčky, jež byly v jeho blízkosti. Luciper z nich vytahal šipky a zastrkal si je do rukávu kožené bundy. Vypadal trochu divně, měl na sobě jenom tu bundu, jinak byl nahý, Zřejmě ji potřeboval jako pracovní nástroj.

„Proč jsi mě navštívil? Máš pro mě kšeft?“ ptal se.

„Jo, mám.“

„Za kolik?“

„Nevím, co si řekneš.“

„Kolik je to lidí?“

„Jeden.“

„Hm. A kde?“

„Tady, v Arminu. A není to člověk.“

Luciper se zarazil a zvedl k němu hlavu. Poprvé se podíval na svého hosta doopravdy se zájmem.

„Je to jaguár Quiroqa.“

Luciper vypustil vzduch z úst, ale neřekl nic. Znělo to jako nějaké zasténání. Až po chvíli se zeptal: „Kdo to platí?“

„Quiroqa.“

„Nerozumím.“

„Chce zemřít, ale chce zemřít v boji. Slyšel, že jsi nejlepší z bojovníků lidí. Proto chce, abys ho zabil ty. V souboji, jaký se kdysi dělal. V džungli, každý z jedné strany.“

„Divné přání. To myslí vážně?“

„Povídal, že se asi budeš divit.“

„Nech mne rozmyslet!“ řekl Luciper.

Opět spustil svůj metací automat a házel šipkami. Rychle a velice přesně; kdyby byly napuštěné jedem, člověk, kterého by se dotkly, bude ztracen. A bylo jich mnoho.

Mike si sedl a pozoroval ho. Luciper cvičil usilovně; když měl všechny šipky vyházeny, zase je sebral a mlčky naházel zpátky do automatu. Protože už byly dost rozbité, odložil kabát a vzal si japonský samurajský meč. Tím pak rozsekával pingpongové míčky, jak na něj letěly. Zasáhl každou ranou.

Když skončil, usedl naproti Mikovi a katanu si položil na kolena. Jeho černá tvář byla vážná a soustředěná.

„Přemýšlel jsem. Myslím, že to vezmu. Chci vědět, kdo je lepší bojovník, jestli já nebo Quiroqa. Zabiju ho.“

Mike neřekl nic. Jen kývl hlavou.

„Smí to vědět někdo z lidí?“ ptal se Luciper.

„Quiroqa navrhuje, aby jako svědkové byli přizváni tři jaguáři a tři lidé. Já budu jedním z lidí. Zbylé dva přiveď ty. Budou to asi muset uchovat v tajnosti.“

„Mám mnoho kamarádů, ale žádného, který by uchoval v tajnosti takový souboj. Ty to taky nikomu neřekneš?“

„Slíbil jsem to Quiroqovi.“

„Ani Asthře? Ani Enkrovi? Ani když se budou ptát?“

Mike zaváhal. „Jak by se mohli ptát?“

„Asthra umí zjistit, co se stalo. Vidí to v Ohni. Dozví se i o tomto souboji. Co myslíš, že řekne?“

„Vysvětlím jí to.“

Luciper sklopil oči, pak je zase zvedl.

„Proč chceš, aby jaguár zemřel?“

„Nechci to. Pověřil mne, abych to s tebou projednal. Řekl jsem mu, že s tím nesouhlasím.“

„Jestli se střetneme, potom někdo z nás musí zemřít. Buďto on nebo já; když ho nezabiju, zabije on mne. Má své zbraně vždycky s sebou... jakou zbraň mi dovolí?“

„Každou.“

„I pušku?“

„Ano. Řekl to výslovně.“

Luciper Wang opět chvíli uvažoval.

„Raději bych stál proti nepříteli. To je lehčí. Zabít kamaráda je těžké, i když to sám chce. Proč si vybral zrovna mne?“

„Jsi nejlepší.“

„Nevím. Možná, že ano. Ale nejsem ničema.“

„Quiroqa říká, že to není nic zlého.“

Luciper vstal. „Dobře. Řekni mu, že přijímám. Co se týče jeho zlata, nevezmu si od něho nic; možná tu černou stužku, co nosí na hrdle jako všichni jaguáři. Budu mít pušku, katanu a dýku tantó. A nebudu ho šetřit, až ho potkám!“

Mike už byl taky na nohou – podali si ruce.

„Quiroqa mi řekl, abych ti poděkoval.“

„Ale ty mi neděkuješ. Až to udělám, nebudu mít v tobě nepřítele? Nebudeš mi to někdy mít za zlé?“

„Ne. Neboj se.“

„Teď možná ne. Ale jednou mi to určitě připomeneš. I kdyby ne, bude to mezi námi. Myslím, že jsme kamarádi...“

„Nebude to stát mezi námi, Lucipere.“

Černoch pořád ještě držel Mikovu ruku. „Splním přání knížete Quiroqy,“ řekl konečně, „Ale příště už mi takové kšefty nenabízej. To mě raději pošli do boje s nepřítelem. Mohlo by se stát...“ nedořekl.

„Hodně štěstí, Lucipere.“ řekl Mike.

A odešel. Luciper šel nasypat do metacího stroje novou sadu pingpongových míčků.

Po tom, jak pořídil, neměl Mike moc chuti jet za Asthrou. Byl si vědom, že na něm pozná špatnou náladu a podrobí ho chytrému výslechu, během něhož jí řekne i to, co neví. Taky by ho mohla zhypnotizovat a vyptat se, ale to mu, předpokládal, neudělá. Nedojde-li k přesvědčení, že je to pro jeho dobro. Už mnohokrát zasáhla proti vůli lidí, o které šlo.

Když dospěl až sem, měl chuť se obrátit a jet zpátky, ale už byl na cestě a měl tam nějaké služební věci, ne sice důležité, ale přesto nutné. Takže jel a dorazil nezaslouženě vzteklý.

Asthra ve Slunečním obzoru nebyla. Služba Mika poučila, že ji pozval princ Enkra na svoji plavbu, ona přijala a odjela s ním. Zastupováním pověřila Kate Therlowovou, které bude potěšením vyhovět panu komthurovi, ať ji požádá o cokoliv.

Mike slušně poděkoval; na Kate byl ochoten se obrátit s čímkoliv nedůležitým. Byla v podstatě poslední, komu se chtěl zpovídat, už proto, že patřila příliš úzce k Enkrovu okruhu a jistě by nedržela jazyk za zuby. Takže jí dal služební listiny a požádal o vyjádření, vyplnění formulářů a rychlé vrácení, aby se mohl čím skôr vrátit domů.

„Jo, abych nezapomněl,“ řekl jí, „Je tady někde Ťapka?“

„Ťapka?“ Kate se zamyslela, „Myslím... vlastně vůbec nevím, kde ta holka teď zrovna je. Měla by tu někde pobíhat, ale možná, že taky odjela. S Asthrou asi ne, to bych věděla...“

„No dobře. Tak ji nech...“

„Jestli je to něco důležitého, já bych ji třeba zkusila sehnat. Dala bych do hlášení, aby ji našli...“

„Ne, to není potřeba!“ mávl rukou, „To není nic důležitého!“

„Vím jistě, že není u Wallisu,“ pokračovala Kate, „Pracovala tam, než se uvedla do provozu ta nová mycí linka. Ostatně, zkusils už naši novou linku? Moc dobrá, přímo vynikající! Už to nedře kůži z těla jako předtím, jenom tak jemně hladí...“

„Moc tomu nevěřím...“

„Vážně! Zavedli jsme úplně nový systém holení ultrazvukem. Koukej, zkus si...“ vzala krabičku se dvěma klepety, v nichž se zřejmě skrývaly vysílače ultrazvukového signálu a přejela mu klepety po hřbetě ruky. Pocítil lehké mravenčení, kůže zůstala za klepety holá a čistá.

„Tak co říkáš?“ ptala se Kate hrdě, „Teprve teď se stala očista skutečným požitkem, co myslíš? Chceš si to vyzkoušet?“

„Je to bezva.“ řekl Mike a třel si ruku, protože pociťoval jakousi jemnou a docela příjemnou bolest pod kůží, která se tak snadno nedala odehnat.

„Viď, já to taky říkám! Od tý doby, co jsme to zavedli, chodí každej do mycí linky o poznání radši. A některý dokonce dvakrát za sebou! Budeme muset instalovat novou, jen pro pobavení lidí. Víš, že jsou takoví, co jí procházejí před každými orgiemi?“

„Před čím?“

„Před kultovními obřady Sjednocení. Zavedli to tady po těch hrách v Indiopolisu. Některý cizinci sem jezdí schválně kvůli tomu... moc se jim to líbí! Ale našim taky...“

„Zajímavý. Jak jste na to přišli?“

„V Indiu se z toho všichni zbláznili. Některý holky to zkoušejí i s Ohněm a prý jim to jde, ale... ta jejich sekta je na cizince moc přísná. Ještě tak by se jim líbilo chodit bez šatů, ale nic nevlastnit, žádnej alkohol, drogy, maso... a ještě pořád něco studovat! Spousta lidí by ráda měla tu úctu, co vyvolávají Čistí, ale tak nějak bez práce, chápeš?“

„Začínám chápat. Jak to vypadá v praxi?“

„Mají takový chrám. Prošli staré záznamy obřadů na počest fénické Aštóreth, egyptské Isidy, keltské Eponé a dalších bohyň. Povznášející čtení, člověk se vzruší, jen to vidí. Sejdou se, očistí a pak se spojují s Věčností. Nejdřív ti, kteří už spolu chodí, potom i další... Pěkná zábava.“

„Účast je dobrá?“

„Téměř všeobecná. Některé musí odmítat, ať z důvodů lékařských či etických. Poslechni, jak vysvětlit holkám, co ještě nedosáhly potřebný věk, že v žádným případě nemůžou dostat výjimku?“

„Jsou s tím nějaký problémy?“

„No, právě. Tím teď nemyslím holky, který už mají nějaký nárok. Třináctky pouštíme bez diskusí, ale když se ti přihlásí holka, který je sotva deset... já jí málem nafackovala!“

„A zcela právem! Jak na to proboha přišla?“

„Bojím se, že je to následek vydráždění z mycí linky. Ty holky chodí do linky pro ženy a moc se jim to líbí. Nedivím se, já tam chodím taky ráda. To víš, zlepšily jsme všechno, co se dalo. Už nás to nedře, jen tak jemně dráždí... příjemně. Klukům to dělá něco podobnýho, jestli chceš, můžeš si to zkusit. Nebo bych mohla navrhnout mimořádný obřady, kdybys to chtěl vidět...“

„Dík, Kate, seš moc hodná, ale děkuju. Radši to nechám zdejším borcům, proč si dělat ostudu před lidma?“

„Kdybys měl mít nějaký problémy... stačí se obrátit na naše odborný poradce! Máme tu středisko, obrací se na ně spousta lidí, zvlášť cizinců. Chtějí se vyrovnat našim a... máme různý léky, školený děvčata, masáže...“

„Asthra tohle všechno ví?“

„Jistě, proč ne?“

„Hm... proč vlastně ne, že. V rámci usnesení populační komise ke zvýšení počtu obyvatelstva...“

„Ano, velice se snažíme. Dívkám, které přijdou do jiného stavu, rozdáváme takové odznaky s potvrzením, že se zasloužily o vlast. Moc jim to sluší a je o to zájem...“

„Takové ty medailónky na krk? Všiml jsem si u jedné holky... ta kresba, to je symbol oplodnění vajíčka spermií?“

„Správně. Velmi vkusné, co?“

„Jo. Vypadá to, že s tím budete mít spousty práce.“

„Se vším se počítá. Přece víš, že jsme postavili nemocnici a teď nám není na nic, když léčíme Ohněm. Použijeme ji jako porodnici a domov pro mladé matky. Už se docela těším...“

„Ale pokud dobře vidím, ty sama jsi pořád panna. Nevadí ti to už trochu? Pořád mezi vším tím blázincem...“

„Máš pravdu; říkají o tobě, že jsi chytrý. Vadí mi to moc, už bych se toho ráda zbavila, ale... chci ještě nějaký čas pracovat s Ohněm. Čím dál víc se těším, až budu ženou jako ostatní...“

„Myslíš, že se ti Proměna zdaří?“

„Každá si to myslíme, ale... mám pořád obavy, že na to jdeme špatně. Už po celé dějiny práce s Ohněm! Podívej, velká čarodějka byla vždy žena, nikdy Panna, která prošla Proměnou. Asthra taky dřív poznala muže, než... asi je v tom nějaká chyba.“

„Úplně nesmyslné to není, co říkáš.“

„Navíc z Indiopolisu jdou takové řeči... že těm holkám se to daří. Nejspíš po té noci zářivých draků... co vlastně se tam dělo? Já hlídala tady a nebyla u zdroje...“

„Těžko říct. Já nic zvláštního neviděl.“

„Některý říkají, že mezi vás přišla Paní Esxatli osobně.“

„Jo, taky jsem to slyšel.“

„Další říkají, že na tvůj příkaz.“

„Nesmysl. Co já mám komu co dávat příkazy? Pokud přišla, potom chtěla přijít ze své vlastní vůle. Určitě by neposlechla, kdyby ji volal neschopný čaroděj odněkud z divočiny...“

Kate se zamračila. „Asthru jsi naučil... No nic, nebudeme to rozebírat. Když o tom tak uvažuju, je to vlastně poprvé, co se spolu o něčem bavíme, viď? Ještě jsme neměli příležitost...“

„Máš pravdu. Odpusť, že jsem se ti víc nevěnoval.“

„Trochu jsem studovala. Pouštěla si záznamy... třeba o Valérii z Mendozy, Baarfeltově milé. Zvláštní holka; kdysi se pokoušela pracovat s Ohněm, ale moc jí to nešlo, tak se radši dala na politiku. O askezi ani slyšet, milence přímo střídala. Nakonec ze Španělska přišla sem, stala se Baarfeltovou milenkou a až on ji přesvědčil, aby zase začala pracovat. A najednou vynikající úspěchy ve všem! Byla by se stala skutečnou čarodějkou, kdyby ji za války nezabili...“

„Ano, máš pravdu.“

„Další byla ta dívka z Evropy... Denisova kamarádka. Nakonec to dokázala, i když už léta nebyla panna. Já vím, vždycky radši používala média, ale dokázala to vlastní silou, to je taky ověřený! Po její smrti Oheň uhasl, i když se o něj staraly ty Panny. Veliká smůla, ale je to tak.“

„I to vím.“

„Renka de Castignac, klasický případ. Naučila se ovládat Oheň až po narození svého syna Raoula. Nikdy to sice nedělala bez média, ale byla na nejlepší cestě, aspoň lidi říkají.“

„A potom dlouho nic.“

„Slyšel jsi někdy o Athalii?“

„Dokonce jsem ji osobně znal. Co se s ní stalo?“

„Ještě žije; má několik dětí s tím svým...“

„S Martinem Cranem. Taky jsem ho znal, býval mým náčelníkem. Tehdy mu říkali Zuřivý Orel.“

„Já vím, četla jsem dějepis. Máme tu jejich nejmladší holku, krátce po první menstruaci, tak asi dvanáct. Od malička si stěžuje na bolesti hlavy a zvláštní nepříjemné stavy. A její máma samozřejmě ví, o co jde, tak dceru podporovala, aby zkusila vytrvat. Teď ji poslala nám. Ty její stavy jsou mimořádně obtížný a někdy křičí bolestí, i když je pěkně tvrdá. Bojím se, že se to bude ještě zhoršovat...“

„Ještě nějaké zvláštnosti?“

„Tvrdí, že umí předvídat budoucnost. Potká se s někým a hned řekne, co se mu v nejbližší době stane. Zatím je to sice takový chaos, ale... obávám se, že jí to půjde.“

„Athalie byla zrovna taková. Dobře vychovala dcerunku.“

„Myslíš, že jí to zůstane?“

„Dokud ji nepustíš na ty tvoje orgie.“

„Malou Normu to zatím moc baví. Našla si tu kamarádky, co chvíli se koupe v Ohni. Myslím, že ji to holky brzo naučí a pak si bude moci dělat, co bude chtít. Zvláštní holčička...“

„Příležitostně bych se s ní rád seznámil a udělal si pár testů. Pokud by to ovšem šlo...“

„Jistě, ty můžeš. Bude poctěná, zná tě z vyprávění.“

„Ale ne! Mluvila o mně něco?“

„Říkala něco, ale to je úplně nesmyslný. Víš... taková trapná záležitost. U nás je takovej vtip, snad se neurazíš, když některá holka moc vybírá a s nikým nechce chodit, smějou se jí, že se chce stát hraběnkou z Crossu. Nezlob se, ty taky moc vybíráš, a možná přebereš... Tak jednu zrovna měli v parádě, dávali ji s tebou dohromady a ona nějak... zkrátka řekla, že by to třeba brala. Byla u toho taky Norma a holky se jí vyptávaly, jestli to má nějakou šanci...“

„A co řekla Norma?“

„Netěš se, to už je vyřešený. Do roka a do dne nebudeš mít o čem diskutovat. Ten titul už nebude volnej.“

„...mi povídej! Počkej, a to myslela na mne nebo na ni?“

„To je to nejhorší. Norma nejdřív říkala každýmu bez obalu do očí, co ho čeká a nemine. Pak přišla na to, že užije víc legrace, když jenom napoví a nedořekne – takový ty pythický nápovědi. Tak než něco vyvěští, ráda si to překroutí tak, aby z toho nebyl nikdo chytrej. To je taky ten případ.“

„Nevadí to nikomu?“

„Občas dostane nářez, jenže to jí nevadí vůbec. Pořád se děcka mezi sebou rvou jako psi, to by na ně člověk musel vzít karabáč. Právě Norma nejradši všechny provokuje ke rvačkám, co pak s takovou holkou? Mučením ji k řeči nepřinutíš, právě bolest jí dělá asi tak dobře jako klukům...“

„Chápu; tyhle teorie už jsem taky slyšel.“

„Aspoň vidíš, co máme za starosti.“

„Je mi líto, Kate, že máš starosti i se mnou.“

„A, to nic není! Teď, co nám do toho kecají cizinci, je to čím dál horší. Pamatuješ ten případ, jak někdo zhypnotizoval holku a udělal z ní nymfomanku?“

„Jistě. Asthra přímo zuřila.“

„Tak těch případů je už ke dvaceti. Dělají to nejspíš sami... a spousta dalších by měla zájem, ale... jsou s tím potíže. Kdo to umí, požaduje velkou kauci na fond státu a na to každej nemá.“

„Cože, čarování za peníze?“

„Zahraniční hosti, no! Ničemu nevěří, dokud nezaplatí pořádnej balík, tak se naši rozhodli je občas podojit. Kluci mají nejvíc zájem o posílení své mužné síly; dáváme jim na to posilující čaje a uvažujeme o výcvikovým středisku. Některý holky by tam docela rády vyučovaly... A zájem by byl!“

„Ovšem, chápu. Poslyš, Kate, to nás nikdo nebude žalovat?“

„Zatím jen jedna žaloba, od otce jedný z těch holek. A to na neznámýho pachatele, ona totiž nechce říct, kdo jí to udělal. Vůbec odmítá spolupracovat, jenže je ještě nezletilá, takže tatík ji může zastupovat před soudem. Přijel si pro ni a když zjistil, že potřebuje každej den nějakýho chlapa, začal pátrat, co s ní všecko dělali. Odvezl ji pryč a zkusil léčit, ale nemá to smysl, jenom ji trápí.“

„Jak se na to dívá ona?“

„Ona je úplně spokojená, vysmátá jak beruška. Myslím, že jsou všecky ty holky docela spokojený. A kluci, kterým udělali něco podobnýho, přímo na vrcholu blaha. Já bych řekla, že spokojeni budou všichni, až na ochránce morálky. Těch zas není tak moc.“

Mike jenom zavzdychal. „Neurazíš se, Kate, když se tě na něco zeptám?“

„Jsem jedno veliké ucho. Dokonce už tuším, co chceš vědět.“

„Povídá se, že ses velmi aktivně zúčastňovala orgií, které pořádala Deborah, Senta a další. Byli u toho skoro všichni kluci, včetně tvého brášky Jacka. Ale pořád jsi panna...“

„Správně. Na Jackovo pozvání jsem tam přišla. Už se trochu nudili, tak jsem to maličko rozpohybovala. Každýmu z kluků jsem věnovala jednu nádhernou noc...“

„A to nikdo nic nepoznal?“

„Jackie mě nepozval proto, že by toužil mě zprznit. Třeba Kurt mě defloroval celkem třikrát a pokaždé za jiných okolností. Není tak hloupý, aby to nepoznal. Všem se to ale moc líbilo.“

„Takže jsi mistryně iluzí, a všichni si tě budou zvát na svoje večírky...“

„Učím to svoje žákyňky. Osobně se angažuji leda pro kamarády. Ovšem, kdybys ty chtěl...“

Potřásl hlavou. „No dobře, Kate. A začít v reálu tě neláká?“

„Už se na to těším,“ usmála se, „A Roger mi to připomíná, kdy mě vidí. Taky se už nemůže dočkat...“

„Cože, Roger? Copak tebe to ještě nepustilo?“

„Proč? Mám ho ráda, líbí se mi a chtěla bych, aby mě měl rád. Je na tom něco zlýho?“

„Ale všichni v zemi vědí, že Roger nevydrží s jednou holkou víc jak týden! Přesto chceš jenom jeho?“

„Třeba chci právě ten týden.“

Pohlédl jí do očí a zakroutil hlavou. Poprvé mu napadlo, že už není dítě, ale cílevědomá mladá žena. Ať jsou Rogerovy aféry všeobecně známé a všichni ho kvůli tomu pomlouvají, přesto že nemůže počítat s jeho věrností. Tak jí řekl:

„... ti s ním přeju hodně štěstí.“

„Já tobě taky.“ usmála se a políbila ho na tvář.

A potom odešel.

Utkání mezi Quiroqou a Luciperem bylo stanoveno na čtvrtek, aby se předešlo účasti náhodných čumilů, a zůstalo dobře utajeno. Na vymezeném místě se sešli Quiroqa a jeho tři jaguáři, Luciper Wang a tři jeho svědci, neboť Mika se rozhodli jmenovat vrchním rozhodčím pro případ, že by někdy v budoucnu vznikly pochybnosti. Jedním svědkem byl plukovník dal Brenta, jeden z dobrodružných střelců z Iron-city. Další dva Mike neznal, ale podle obličejů, výzbroje a chování patřili k počestnému spolku Rytířů samopalu.

Všichni přítomní se chovali důstojně. Vzájemně se pozdravili a představili, svědkové potvrdili souhlas s podmínkami souboje. Luciper se svlékl a předložil svoje zbraně Quiroqovi ke zkoumání. Jaguáři je očichali a souhlasili.

„Začneme?“ ptal se Lucio dal Brenta.

„Můžeme začít. Chce někdo z vás ještě něco říct?“

„Nic,“ řekl Quiroqa, „Jsem připraven.“

„Já také.“ řekl Luciper Wang.

„Kupředu!“ velel Mike.

Quiroqa vzápětí zmizel v křovinách. Luciper sebral svoje zbraně a vyrazil za ním. Uměl chodit stejně tiše jako kočka, tak jim brzy zmizel z doslechu.

Lidé i jaguáři usedli a jeden ze střelců rozdělal oheň. Lucio vytáhl láhev a nabídl nejdřív Mikovi, který se zhluboka a s patrným potěšením napil. „Ani se nerozloučil...“ povzdychl si.

„Kníže Quiroqa je již rozloučen s tímto světem,“ prohlásil hrabě Narratta, Quiroqův pobočník, „Nepřál si, aby s jeho jménem byl spojován žal nebo smutek.“

„Já vím.“ řekl Mike, ale neznělo to vesele.

„Přeje si, aby jeho kožešina byla předána tobě na památku,“ pokračoval jaguár, „A prosí tě, abys ji uchoval na věčnost.“

„Ovšem. Jeho přání je pro mne svaté.“

Seděli a mlčeli.

Luciper Wang v té chvíli procházel džunglí. Věděl, že ačkoliv je jaguár odhodlán zemřít a chce odejít rychle, nedá se lacino. Je třeba jej najít a zabít, což nebude lehké; i když je starý, je pořád ještě při síle. Šel po stopě a sledoval, co se děje kolem; jaguár po něm mohl skočit i ze stromu. Luciper na chvíli uvažoval, že by i on vylezl na strom a pokračoval v cestě z větve na větev; pak si uvědomil, že by mohl nadělat víc hluku než na zemi a Quiroqa by ho slyšel na dálku.

A při tom všem musel mít na paměti, že jaguár jej také hledá; není vyloučeno, že i on ho chce když ne zabít, tak alespoň zneškodnit. Je šelma, je zvyklý bojovat do poslední chvíle. Možná ho ovládne lovecká vášeň a pak...

Luciper zaslechl zašustění větví. Vmžiku měl pušku v rameni a vypálil ve chvíli, kdy spatřil první kousek skvrnité kůže. Jaguár vyletěl z křoví a přeskočil do dalšího; Luciper za ním poslal další tři kulky, ale už věděl, že ani jednou nezasáhl. Pochopil, že Quiroqa se mu chtěl připlížit za záda a napadnout ho, jenom bystré smysly ho odvrátily; teď už bude opatrnější. Pro jistotu prozkoumal terén; nenašel ani kapku krve, zato stopy po dlouhých drápech veliké kočky. A pochopil, že dostane-li se do těch drápů, veselo mu nebude.

Šel po stopě. Pozvolna se uklidňoval, zvykal si na bojovou náladu. Když byl v Arminu, žil obvykle v jakémsi ospalém klidu, z něhož se těžko dostával do formy; obvykle pracoval v cizině a cesta, příprava a ohledání terénu ho dostatečně připravilo. Teď sice věděl dopředu, že bude bojovat, přesto se necítil nejlíp; možná taky proto, že ve skutečnosti necítil touhu zabít svého protivníka.

Pronikal dál a dál do džungle. Začal vnímat všechny zvuky kolem sebe: křik papoušků a opic, šumění stromů, dokonce kapky vody padající z listí. To vše bylo teď důležité. Začal cítit všechny okolní pachy skoro tak dobře jako šelma; dokonce se mu zdálo, že cítí Quiroqův pach ze stop, které sledoval. Patřil k černé rase a měl blíž k přírodě; v podstatě stejně blízko ke zvířatům, jako k lidem. Ve městě byl člověkem, zde v džungli se stával šelmou.

Blízkost Quiroqy spíše vytušil než zjistil; poznal, že jaguár se ukryl nedaleko odtud, nejspíš v nějakém vývratu. Rázem byl ještě opatrnější; snažil se obejít šelmu dokola a dostat někam, kde ho Quiroqa nečeká. Ovšem neviděl ho ani neočekával, že by ho mohl vidět. Nekonečně opatrně se plížil, dával si pozor na každou větvičku a každý lísteček a byl si jist, že nedělá hluk. Co se dotýkalo pachu, Luciper se před lovem vyválel v bažině a natřel blátem; při cestě džunglí se téměř nepotil a soudil, že se mu podařilo svůj charakteristický pach aspoň zčásti překrýt.

Konečně byl v místě, kde čekal Quiroqu. Teď si připravil pušku. Pomalu a opatrně. A když byl stoprocentně připraven, najednou zostra hvízdl. Věděl, že Quiroqa se zcela jistě pohne; jak spatřil, že se zavlnilo křoví okolo jednoho z padlých stromů, už střílel. Jeho kulky rozryly strom, orvaly listí z křovisek, rozrýpaly hlínu. Ale neslyšel jediný výkřik, jediný zvuk. A nepočítal, že by kníže padl beze slova.

Luciper chvíli čekal. Pak se zvedl a pomalu a opatrně blížil k jaguárovu úkrytu. Pořád pušku napřaženou k dalšímu výstřelu, jednou dokonce vypálil po nějakém stínu. Když se ale dostal na místo, zjistil, že tam není nic – ani živý, ani mrtvý jaguár. Bylo tam pár jeho chlupů a stopy na zemi, docela jistě se tady skrýval. Ale podařilo se mu uniknout včas a v rachotu střelby se někam přemístil.

Luciper zaváhal. Teď mohl být kdekoliv, za kterýmkoliv stromem, v kterémkoliv houští. Taky nahoře na některém ze stromů, pokud se mu podařilo tam dostat nepozorovaně. Ale Luciper se nemohl ohlížet po výškách, neboť stejně tak dobře mohl jaguár být u země. Takže udělal to jediné, co zbývalo: couval zpátky na volné místo a teprve tam se rozhlížel.

Mike, střelci i jaguáři doposud seděli u svého ohně. Teď pili čaj, láhev byla skoro dopita. Měli jich sice víc, ale nespěchali, nebylo proč. Slyšeli výstřely, ale ty je jen utvrdily, že Luciper zatím nezvítězil. Nezdálo se jim zdvořilé o tom diskutovat či fandit, z ohledu k jaguárům, kteří se chovali přímo vzorně.

Zvuk přijíždějících koní zaslechli nejdřív jaguáři. Vztyčili uši, pak otočili tím směrem i hlavy a pozvedli čenich. To už lidé věděli, že se něco děje a taky se ohlédli.

Byli to kluci, bojovníci, bylo jich šest. Nosili skalpové kadeře s barevnými péry a jejich náčelník měl pomalovaný obličej. Zarazil se, že vidí lidi i šelmy pohromadě u ohně uprostřed dne, a rozpačitě zastavil koně.

„Ahoj... co se tady děje?“

Lucio dal Brenta mu šel naproti. „Otočte koně a zmizte zpátky!“

„Jo, jistě. Ale... co se to děje? Slyšeli jsme střelbu a nevíme... není potřeba pomoci?“

„Nemyslíš, že je nás tady už dost?“

„Snad jo... ale vy sedíte a neděláte nic! A střílí se pořád!“

Právě v té chvíli se opět ozvalo několik výstřelů za sebou. Náčelník kroutil hlavou: „Lovec střílí jen jednou! Buď zasáhne, nebo zvěř mine. Tohle je moc divný střílení.“

„Je to tvoje věc?“ ptal se Lucio nevlídně, „Říkám ti naposledy, koukej odtud zmizet, dokud se tobě nic nestalo!“

Ostatní mlčeli; až řekl Mike: „Počkej. Náčelníku, sesedni s koně a vy taky. Uvážete je a zůstanete s námi, dokud to neskončí!“

„Proč?“ zamračil se Lucio.

„Vidíš ho, ne? Když ho zaženeme, obejde to a půjde se kouknout, co a jak. Jako všichni kluci, zvědavý až k smrti. Ne, radši ať zůstane tady, aby se mu něco nestalo!“

„Bude žvanit!“ bručel Lucio.

„Stejně to vykecá každýmu, koho potká. Znám náčelníky malých smeček; poletí do města a roznese to dřív, než se vrátíme!“

Náčelník se tvářil, jako by byl uražen. „Nevím, co se tu děje, ale nepovažujte mě za ničemu, který se neumí chovat!“ prohlásil, když oba muži na chvíli zavřeli ústa, „Vysvětlete mi co a jak, a já ručím za to, že se nikdo nic nedozví!“

Mike si sedl, i Lucio si sedl. Bojovníci uvázali koně a usedli okolo ohně, náčelník mezi ostatní. Jaguáry pohladil, ale choval se krajně opatrně.

„V tom lese si dva kamarádi vyřizují svou soukromou věc,“ řekl Mike, „My jsme jejich svědkové. Už tomu rozumíš?“

„Jasně. Kteří kamarádi?“

„Co je ti sakra do toho?“ zařval Lucio.

„Nic!“ lekl se náčelník, „Tak promiň!“

Seděli a mlčeli; vypadalo to trapně. Z džungle se neozývalo nic. Jeden jaguár se zvedl, šel podle kluků a očichával je, jen tak ze zájmu. Náčelník občas střelil očima sem tam, ale neodvážil se dospělé rušit.

Luciper tou dobou začal pociťovat nervozitu. Poznal to a bystře vytušil, že je to začátek Quiroqova vítězství, neboť jakmile jeden ze soupeřů propadne nejistotě, má druhý šanci. On sám vždy vítězil díky svým pevným nervům a přesvědčení, že to nemůže dopadnout jinak než dobře pro něho. Teď se vše obracelo proti němu. Šel džunglí a cítil, že dělá zbytečný rozruch. A nevěděl, kde je a co dělá jaguár.

Ještě měl jednu šanci: poprosit svou nejvyšší ochránkyni, Matku Durgu, o pomoc. Vzpomněl si na chrám, který navštívil v Indii; když v dávné minulosti král démonů Mahíša v podobě nestvůrného buvola ničil svět, nebyli Šiva a Višnu schopni jej zvládnout ani spojenými silami, proto musela být stvořena Ničitelka Durga, aby jej přemohla. Té nyní adresoval svoje prosby; ale zároveň tušil, že Černá Matka tentokrát přeje soupeři, protože kníže je v právu. Pocítil osten strachu; to se mu nestalo už dlouhá léta.

Když se džunglí rozlehl poděšený křik opičí tlupy, Luciper se uklidnil. To Hanumán, velký oddaný Rámy, mu pomáhá! Opice uviděly jaguára a rozprchly se; je tedy tím směrem a to nemůže změnit. Luciper mířil k němu a opět cítil svoji převahu. Už brzy bude skvrnitý pán ležet u jeho nohou! To je dobré. Ale jestliže ho ani tentokrát nedostane, potom prohraje. A může se stát, že přijde nejen o vítězství, ale i o vlastní život.

Je na zemi nebo ve větvích? Opice chodí po stromech, ale mohly ho vidět i dole. Quiroqa, když vylezl na strom, poznal, že ho opice prozradily a chápe, že to Luciper ví. Proto mohl slézt... nebo zůstat nahoře, by si Luciper myslel, že...

Vtom se pohnulo křoví. Tam je šelma. Tam...

Luciper střílel ve skoku tím směrem. Vypálil třikrát přesně do toho místa, kde se křoví hýbalo, a tentokrát si byl jist. Na okamžik ztuhl, pušku v rukou; tak co?

Na oplátku zaslechl jaguáří řev, ale seshora, nad svou hlavou! Vzápětí mu těžké Quiroqovo tělo padlo na ramena; Luciper na poslední chvíli uhnul dozadu, jinak by dostal šelmu na záda a jaguár mu svou váhou zlámal vaz. I takhle dostal tlapami do hlavy, drápy mu rozškrábly ramena. Prudce trhl puškou nahoru a udeřil Quiroqu do rozevřené tlamy; tím mu zabránil, aby kousl, ale nepodařilo se setřást ho ze sebe. Ještě jedna rána, snad do čenichu, snad někam blízko. A ještě jednou, pažbou do rozevřené mordy s bílými tesáky.

Quiroqa mu vyškubl pušku z ruky. Jenom na malý okamžik, ale povedlo se mu zachytit ji tlapami, a už ji měl. Luciper odskočil, zapotácel se, na zbraň už nedosáhl. Teď měl střelnou zbraň jaguár a ačkoliv ji díky konstrukci mohl těžko použit, byla to citelná ztráta. Luciper nad tím moc neuvažoval; vytasil katanu a při tom pronesl ochrannou mantru.

Jak ustupoval před Quiroqou, vrčícím a výhružným jako samo peklo, napadlo mu, jak asi došlo k jeho chybě. Všiml si liány, která vedla z křoví nahoru na strom, jedné z mnoha; jenže tuhle zřejmě Quiroqa nachystal, aby pohnula tím křovím. Luciper musel projít pod ním...

Jaguár skočil. Luciper sekl mečem. Špička katany zasáhla bílou náprsenku a poznamenala ji krví, ale nezabila a jaguár zasáhl těžkou tlapou jeho rameno. Černoch pocítil, že mu je úderem na chvíli zchromil; byl nucen pustit zbraň, ustoupit, prchat! Vytasil tantó, držel ji levačkou a hleděl na strašlivého soupeře, jako by ho viděl poprvé.

Luciper Wang, Drak Boží a oddaný služebník Černé Matky Kálí, měl strach. Prvně v životě se bál o život, prvně si nebyl ničím jist. Quiroqa mohl zabít, kdyby chtěl, a bylo téměř jisté, že toho využije. Luciper měl poslední šanci, a ta byla slabá.

Další skok jaguára. Jednou tlapou po dýce, druhou po hlavě. Luciper bodl, ale rána šla do prázdna, těžká tlapa zasáhla ruku a škrábla ji pěti ostrými drápy. Hlavou se mu podařilo uhnout stranou, jaguár se nemohl rozpůlit. Uskočil a vší silou ho kopl; zasáhl hrdlo, Quiroqa se překulil a vymrštil opět na nohy. Stál na místě, vrčel, švihal oháňkou. Vyhrožoval.

Luciper spatřil svůj meč, zapíchnutý opodál do země. Nebyl daleko, kdyby jaguár dovolil... postupoval krok za krokem a při tom hleděl do jeho zelených očí. Jaguár dovolil. Ani se nehnul, dokud Luciper neucítil v ruce důvěrně známou rukojeť. Švihl mečem na zkoušku do vzduchu, mimovolně zaujal pózu, kterou ho kdysi naučili v klášteře.

Jaguár skočil. Luciper mávl mečem a byla to jeho nejlepší rána. Stoprocentně spolehlivá, zabíjející vše živé. Kromě jaguára Quiroqy, neboť ten se jí vyhnul a dopadl o malý kousek vedle; vzápětí skočil znovu a strhl Lucipera k zemi. Černoch se málem napíchl na vlastní katanu; pokusil se uhnout, ale jaguár byl příliš těžký, nebylo proti němu obrany. Luciper tlumeně vykřikl, když se těžká tlapa znovu zvedla a pak drtivým úderem dopadla na jeho hlavu. Spatřil spoustu hvězdiček, a potom už nic.

Drsný jazyk mu lízal tvář. Lucipera bolela hlava, všechno se s ním točilo. Zasténal a drsný jazyk pokračoval: tvář, hlavu, krk, prsa. Luciper nevydržel, musel otevřít oči.

Byl to Quiroqa, kdo ho olizoval. A nevypadal už nebezpečně ani zuřivě, spíš se choval mírně a laskavě, jako vždy v posledních letech. Luciper ještě jednou zasténal, aby ho upozornil.

„Už jsi vzhůru, bratříčku?“ otázal se jaguár laskavě, „To je dobře... Nezlob se na mne, ale já jsem... Dal jsem se do toho moc doopravdy. Promiň, že jsem tě tak praštil!“

„Myslel jsem... že mě zabiješ.“ vzdychl Luciper.

„Taky jsem si to myslel. Ale pak... uvědomil jsem si v poslední chvíli, na čem jsme se dohodli. Nemám právo tě zabít. Proto jsem se... ovládl.“

Luciper neřekl nic. Zkusil se zvednout a zjistil, že nemá žádné zranění. Kromě několika bezvýznamných šrámů. Takže vstal.

„Jsi pořád ještě lepší než já!“

„Možná ještě nejsem tak starý, abych musel umírat! Uvědomil jsem si to, když jsem se dal zas po letech do boje. Rozmyslel jsem si to. Děkuju ti...“

„No... hlavně když jsem ti pomohl.“ řekl Luciper a shledával svoje parádní zbraně. Jaguár mu osobně přinesl dýku tantó. Nebál se, ostatně Luciper už nebyl ve stavu schopném boje. Hlava se mu točila a nevypadal nejlíp.

Tak se vrátili bok po boku. Quiroqa dokonce nesl pušku. Došli k ohni; všichni se k nim otočili a zírali v úžasu.

„Éééé...“ vydechl Lucio.

„Quiroqa zvítězil.“ řekl Luciper a sedl si k ohni. Někdo z jeho kamarádů mu nalil čaj.

Jaguár došel k Mikovi a položil mu hlavu na koleno, aby se mohl dát pohladit. „Rozhodl jsem se, že ti svou kožešinu ještě nedám. Je mi líto, že nemohu splnit slib, ale doufám, že ji dostaneš už brzy z vyšší vůle, než je moje...“

„Ty pitomče!“ zatahal ho Mike za ucho, „Jak seš starej, tak seš hloupej!“

Kluci seděli mlčky a pokukovali z jednoho na druhého. Poznali Lucipera Wanga; takový byl mezi válečníky jenom jeden. Znali také Quiroqu, padlo tu i jeho jméno. Možná znali i někoho dalšího, nebo si mohli domyslet, že to budou mimořádné osobnosti.

Luciper si jich všiml a zamračil se.

„Máme svědky,“ řekl Mike, „Kluci, možná jste už pochopili, co se tu dělo. Ano, byl to souboj podle pravidel. Teď můžete jít a držte o tom, co jste viděli, hubu.“

„Mně je to jedno,“ řekl Luciper, „Prohrál jsem a osvědčuju, že Quiroqa je pořád ještě nejlepší a já jsem si o něho ani neškrtl. A můžou to klidně všude rozkecat.“

„Je to od tebe hezký, Luku, ale čím míň se o tom bude žvanit, tím líp.“ řekl Lucio, „Já bych to rozhodně nerozkecával!“

„Nezabráníš ničemu,“ mávl rukou Mike, „Jaguáři budou stejně oslavovat...“

„Byl to boj mezi mnou a jím,“ řekl Quiroqa, „Já budu mlčet. Odejdu a budu vyčkávat konce svých dnů. A přeju vám štěstí...“

Kluci se už rozhodně nechtěli zdržovat. Nemohli se dočkat, až budou u svých a budou tu novinu moci říct svému nejlepšímu kamarádovi. Samozřejmě s připomínkou, aby to neříkal živé duši. Jenomže i on má nějakého nejlepšího kamaráda...

„Pojedeme,“ řekl Mike, „Máme to daleko domů. Dík, Lucipere, a měj se...“

Nasedli. Mike jel s jaguáry. Luciper zůstal.

„Vážně je tak dobrý – ten starý?“ ptal se Lucio dal Brenta.

„Pane Bože! A jak! Dneska jsem poznal, co je to strach...“

Errata:

30.05.2021 11:43