Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Stalo se přesně to, co se dalo čekat: zpráva o souboji mezi Quiroqou a Luciperem se rozšířila po Arminu rychlostí blesku a záhy nebylo nikoho, kdo by o tom nevěděl. Samozřejmě kromě orgánů oficiálních a důležitých, ty se nedozvěděly nic.

Zpráva vyvolala zájem mezi náčelníky, který záhy přerostl do diskuse, jak by dopadly souboje mezi jinými slavnými bojovníky obou stran. Od slov nebylo daleko k činům; alespoň ti nejbližší kamarádi se setkali s náčelníky smeček tygrů a jaguárů a trochu se servali. Samozřejmě ne vážně, jako Quiroqa s Luciperem, nýbrž jen tak, ze žertu. Pěkně si užili a povídali o tom dál, takže se to začalo šířit.

Náčelníci, kteří od Enkrovy války žili poměrně v klidu a neměli s kým bojovat, objevili nové konkurenty. Předtím o ně nestáli, na kočkách nebylo co stříhat. Snad by bylo možno ostříhat nějakého lva, ale ti mladí moc nápadné hřívy nenosili a stříhat se dali v podstatě rádi, aby jim hříva zhoustla. Už byly vyřešeny všechny myslitelné spory, takže bylo nutno hledat nové; i začalo se prohlašovat: teď si to rozdáme s kočkama!

Do Kingtownu přijel náčelník tygrů Thirra se svým otcem, Vládcem Všech Pruhů Džungle Kwarrem. Kwarr byl Enkrův dlouholetý kamarád, bojovali spolu hned po příjezdu do Arminu a od té doby se měli moc rádi. Thirra byl oblíbeným synem Vládcovým, vedl smečku asi třiceti tygrů a měl chuť si to rozdat s Enkrou. Enkra se vyděsil a prohlásil, že na třicet tygrů musí sehnat nějaké spojence. Kwarr nadšeně souhlasil.

Na Nábřeží vyvolala ta zpráva veliké nadšení a hlásilo se tolik bojovníků, že je Jackie nemohl při nejlepší vůli vzít. Nakonec přijali nabídku jedné místní smečky, s níž často válčili a její členy znali, a rozhodli se vyrazit do džungle.

Ještě předtím bylo nutno vyřešit důležitý a velmi složitý problém, k němuž se nejhlasitěji vyjadřoval Roger Monroes: totiž jakým způsobem označovat poražené v tomto boji. Od doby, kdy se zavedlo stříhání soupeřů, se to považovalo za nezbytné.

„Když chcete,“ řekl ochotně Kwarr, „Můžete tygry stříhat jak je vám libo. Je nám to jenom k užitku, aspoň nám naroste lepší srst. My máme tu výhodu, že línáme každého půl roku a dost by nám udělalo radost, kdyby nás někdo pořádně ostříhal, když je k tomu doba... nebo aspoň vyčesal trimovacím kartáčem!“

„Jenže stříhat celýho tygra nikoho nebude bavit!“ řekl Kurt, „Jste moc chlupatí, milánkové, to by dalo práci! Spíš bych radil udělat jenom nějaký znaky – třeba na hlavě, co tomu říkáš?“

„Dělejte si, co chcete! My si zvykneme...“

Diskuse se konala na volném prostranství, kam mohl kdekdo; tak se stalo, že se do ní neznámo jak zamíchal i Cvrček. Nedávno se vrátil z Evropy a měl tam zas odjet, což mu ale nevadilo, aby vypadal jako řádný arminský bojovník, se skalpovou kadeří zdobenou všelijakými cetkami. Teď jednu z nich sundal, nápadně se doplížil k Enkrovi a strkal mu ji před oči. Byl to řetěz nějakých barevných sponek z umělé hmoty, na první pohled dost ohavných. Nebylo vyhnutí, museli mu dát slovo.

„Co to je?“ ptal se Enkra.

„Céčka. To neznáš?“

„V životě jsem neslyšel o žádných céčkách.“

„U nás se po tom dost sháněli... kluci i holky. Tohle je jenom pár, jinak je jich spousta. A ještě jiný, třeba áčka a eska a háčka, všelicos. Ale céčka jsou nejoblíbenější.“

„Vypadá to pěkně – ale co s tím?“

Cvrček přistoupil k tygru Thirrovi a jemně mu promnul ucho. To ucho bylo nádherné, huňaté a černé s bílým zrcátkem zezadu. Tygři bývají na svoje uši velmi hrdí.

„Céček je moc druhů a barev! Dalo by se udělat pro každou smečku nebo každýho lepšího bojovníka vlastní kombinaci o třech nebo čtyřech céčkách; kdo by porazil takovýho tygra v boji, mohl by mu píchnout do ucha takovej řetízek jako náušnici. Chápeš?“

Chvilku to trvalo, ale pochopili to i tygři. Začaly jim svítit oči a nebylo jasné, proč.

„Jenže to bude každý chtít!“ řekl Roger, „Tygři jsou hrozní parádníci, nechají se schválně porazit, aby to dostali!“

„Tak to ne, to by nešlo!“ bránil se Cvrček, „Každej bude muset bojovat poctivě a ze všech sil!“

„Tak se to musí udělat obráceně!“ navrhl Sonny Albert, „Každej bude mít svou kombinaci, to je v pořádku. Ale nebude ji rozdávat těm, který porazí, ale kdo porazí jeho. Každej z nás by měl svý céčka a když padnu do zajetí, může si můj řetízek pověsit do ucha, jak říká Cvrček!“

„Aby to potom nenosili i lidi!“ popichoval Kurt, „Já jich pár znám, co by to klidně udělali. Jenže do našeho ucha se nevejde tolik náušnic, jako do tygřího...“

„A proč ne? Když je potřeba, můžeš si propíchnout chrupavku...“

„Vážně myslíš, že by to šlo?“ váhal Enkra.

„A proč ne? Kdyby se udělaly dírky dokola, kolem celýho ucha...“

„Zkusíme to, ne?“ řekl Sonny a vstal.

Cvrček pochopil až v poslední chvíli. Vyskočil na nohy a snažil se utéci, ale Thirra mu skočil pod nohy a svalil ho. Nastala rvačka, posléze byl přemožen a sevřen tak, že se nemohl ani hýbat, jen nadávat.

„Čím mu to uděláme?“

„Dovolíte?“ Thirra byl připraven, natáhl tlapu a vysunul jeden ze srpovitě ostrých drápů, aby udělal do ucha dírku. Cvrček, což třeba říct k jeho cti, sice nadával, ale nevykřikl, na bolest byl zvyklý.

Enkra zkusil prostrčit jedno z céček uchem; moc mu to nešlo, umělá hmota byla tvrdá a nepoddajná. To už Cvrček skučel, posílal je do velice ošklivých míst a sliboval, že si to nasadí sám, jen ať mu dají pokoj. Takže ho pustili a on se chvíli snažil dostat céčko do ucha tak, aby se neporanil víc, než už je. Ochotný tygr mu olízal ránu, aby odstranil krev, víc udělat nemohl. Takže se prakticky prokázalo, že céčko do ucha nejde a nejde.

Cvrček zesmutněl. Ani ne proto, že má v uchu o dírku víc, ale kvůli věci samé. Byl to přece tak skvělý nápad!

„A nešlo by to něčím přidělat? Jako takovou nějakou náušnici, kterou by se to spojovalo...“ ptal se někdo.

„Leda drátkem. Ale to by musel být nějaký, co nerezaví...“

„Zlato, jo?“

„No třeba... stačilo by stříbro nebo nerez ocel... to by se mělo dát vymyslet!“

Všichni měli znalosti z chemie, metalurgie i alchymie. Chvílemi měl Enkra pocit, že přehnaně moc znalostí značně zdržuje provoz, neboť každý považoval za svou povinnost k tomu něco říct. Dokud nikdo nic nevěděl, obvykle držel hubu.

„Dobře, bude se to přidělávat drátkem,“ rozhodl konečně, „Kdo zajistí ty drátky?“

„Já bych si to vzal na starost,“ řekl Kurt, „Vím o malý firmě, kde by to docela s chutí dělali, když na tom něco trhnou.“

„Fajn,“ souhlasil Enkra, vědom si, že možná nějaké drobné zůstanou i Kurtovi za zprostředkování, jinak by to přece nedělal. „Ale teď: kdo zajistí ty céčka?“

„To bude problém!“ řekl rychle Cvrček, „Tam v Evropě je o ně velikej frčák, musejí se shánět... tady to bude ještě horší!“

„Dobře. Budeš je shánět ty! Dám ti zvláštní povolení k dovozu a uvádění do oběhu, včetně mimořádných finančních rezerv. Ale sehnat je musíš!“

„Já ti přece říkám...“ Cvrček zesmutněl. Byl tady chvilku a už se mu toho stalo příliš mnoho. Ucho mu propíchli, jeho nápad převrátili nohama vzhůru a teď ještě dostal úkol, se kterým by si nevěděl rady ani ostřílený pašerák. Že radši nebyl zticha!

Kluci začali projednávat veledůležitou otázku, kdo bude mít jakou kombinaci. Nejdřív si samozřejmě propočítali, kolik bude možných kombinací a zjistili, že to asi bude málo. Enkra však diskusi zarazil:

„My, jakožto Korunní rada, si můžeme dovolit vybrat značky. Dokonce i z méně kousků než ostatní. Třeba já budu mít tři bílý; jako velmistr mám právo nosit brilianty na řádovým kříži! Nebo by bylo možný průzračný, dokonce zlatý... ale asi zůstanu při těch bílejch, to mi připadá takový... vhodný!“

„Počkej,“ řekl Jackie, „Napadlo mi... máme státního heraldika, sám jsi ho jmenoval! Jak se ten šašek jmenuje?“

„Roderick van Cooren. Ano, máme...“

„Předvolat ke dvoru! Bude to zaznamenávat!“

Pro Coorena poslali jednoho z nejspolehlivějších členů Ronnyho gardy, o kterém si byli jistí, že nikde nic nevykecá. Skutečně nevykecal, řekl to jen svému nejlepšímu kamarádovi, jehož potkal po cestě, pod pečetí nejpřísnějšího tajemství. Ten kluk byl čestný a řekl to taky jen nejlepšímu kamarádovi. Mezitím už byl Roderick v paláci, trochu zděšen předvoláním, protože mu strážný samozřejmě odmítl říct, proč tam má jít. Měl přece přísný zákaz se o tom s kýmkoliv bavit!

Když se Roderick dozvěděl, co se děje, přijal to nadšeně a začal vymýšlet další varianty. Především rozhodl, že kombinace céček se budou muset vymýšlet v barvách heraldických, to jest barvách znaku toho kterého pána či jeho smečky, osady atd. Že ale barev céček je víc než barev v heraldice, byly tím větší možnosti, což bylo velmi výhodné. Roderick si na to založil novou knihu a hned tam zaznamenal kombinace všech přítomných.

Když se rozcházeli, bylo prakticky rozhodnuto, co a jak se bude konat. Roger ještě jednou všem připomenul, aby to pokud možno udrželi v tajnosti co nejdéle, a oni mu to rukoudáním slíbili. Když vyšli ven, obklopilo je množství kamarádů a vyptávali se, jakým způsobem se to bude prakticky provádět; někteří si už cvičně perforovali uši nejrůznějšími způsoby, aby dokázali ostatním, že se nebojí a bolest jim nepůsobí potíže.

Takže se situace vyvinula jako obvykle; nápad vzbudil nezměrné nadšení a vynalézavost všech, kdo se o něm dozvěděli. Další hráči přidávali nové nápady, s usilovností hodnou lepších věcí. Hned se začalo se souboji a kdo měl nějaká céčka, se hned nabízel soupeřům, aby si je mohli vybojovat.

Cvrček odletěl do Vídně za státní peníze, nakoupit pytel céček pro potřeby dvora. Ostatní se dle smečkové příslušnosti obrátili na svoje vyšší orgány, které též vyslaly emisary. Někteří z těch nákupčích byli tak kuriózně vystrojeni, že vzbuzovali u obchodníků smích, hnus nebo strach, což jim silně lahodilo. Zkrátka, rozruch hodný Enkrovy éry.

Zakrátko si nové vlny mládežnické zábavy povšimli lidé dospělí a moudří; usoudili, že je to jednak pitomost, jednak provokace. Stěžovali si tu i onde, až to došlo k uším Vládce Nebe a Země sira Lery. Ten bystře poznal, že hlavní vinu má jeho následník a pozval si toho nezbedu na koberec.

Přijal Enkru v pracovně, tedy na oficiální půdě.

Už když vešel, nedokázal Vládce přemoci vnitřní hrdost na toho vysokého, hezkého mladíka s příjemnou tváří, bystrýma očima, přívětivým výrazem a neustálým úsměvem. Momentálně měl načesanou pyšnou skalpovou kadeř a zbytek hlavy pečlivě vyholený; Anitta se to už naučila a dá se říct, že to dělala ráda. Tělo vyzdobené všemi možnými způsoby: tetováním, ozdobami z legovaného stříbra i rituálními jizvami; nejnovější měl na prsou po tanci Slunce, kdy tančil přivázán ke kůlu tak dlouho, až si vytrhl zpod kůže dřevěné kolíčky. Probíhalo to u Apačů na jihu, bylo to už podruhé a líbilo se to všem tak, že příští rok pojedou určitě zas. Zkrátka vypadal přesně tak, jak by si Vládce přál vypadat, kdyby mu táhlo na šestnáct; bylo mimořádně těžké mu vynadat a usměrnit ho, jak požaduje přistěhovalecká většina.

„Posaď se, milovaný synu! Musíme si popovídat!“

Enkra si sedl a snažil se vypadat, že cítí ke svému pánovi úctu a poslušnost. Tušil průser.

„Doneslo se mi něco o nové módě mezi tvými poddanými! Snad se jedná o nějaké nové typy náušnic či něco podobného. Jak tomu mám rozumět?“

Enkra měl v uchu místo náušnice, jakou nosil normálně, řetízek tří bílých céček. Každý bojovník teď měl svůj odznak až do doby, kdy ho na něm někdo vybojoval. Ostatní pak nosil v boltci nahoře, někteří čipernější už kolem celé ušní chrupavky.

„To je tohle,“ řekl Enkra a dotkl se céček, „To je taková hra. Každý máme svou kombinaci a o tu se bojuje.“

„Ano, tak nějak jsem byl informován. Domníváš se, pane synu, že je to rozumná zábava?“

„Řekl bych, že stejně rozumná jako mnohé jiné zábavy.“

„Ani nevíš, chlapče, jak moudrá a výstižná jsou tvá slova! Ostatní tvoje zábavy jsou skutečně stejně nekonečně pitomé jako tahleta! A já se hluboce stydím za to, že jsem tě vůbec kdy povýšil do funkce následníka trůnu, protože mně i celé zemi děláš soustavně jenom ostudu!“

Enkra zaváhal, jak moc to myslí vážně. Sir Lera byl diplomat a dokonale ovládal svoji tvář, ale nedokázal (ani nechtěl) měnit svoji auru. Jeho slova byla vyčítavá, ale Enkra z něj cítil velmi příznivou energii, takže se jen usmál.

„To mi teda promiň, ale v poslední době jsem snad nic tak hroznýho neudělal! V každým boji už delší dobu vítězím, takže nemůžeš říct, že bych ti dělal moc hanbu!“

„Děláš mi hanbu už jenom tím, že bojuješ se svými kamarády. Naopak, měl bys vynikat v něčem lepším a důstojnějším, než jsou souboje o jakési háčky z umělé hmoty, nemyslíš?“

Enkra se pokusil naznačit, že se hluboce stydí.

„Dovoluji si poukázat na to, že sbírání céček se stalo módou!“

„Z tvojí viny, milovaný synu! Kdybys to nepodporoval, vůbec by to nikoho nenapadlo!“

„Sám víš, že je to nesmysl. Podle teorie informací je jednou z povinností dobrého panovníka nebránit poddaným v pošetilosti, naopak se jí postavit do čela a moudře ji dirigovat k něčemu ušlechtilejšímu... to přece znáš!“

„Vidím, že aspoň odpovídat umíš dobře. Taky užitečné umění, zvlášť v parlamentě. Až bude další zasedání našeho Národního Shromáždění, vezmu tě tam s sebou a budeš odpovídat na petice a interpelace některých pánů poslanců!“

„Beru, s radostí!“

„Ovšem to předpokládá, že nebudeš mít v uších žádná céčka ani jiné pitomosti, které nosíš!“

„To záleží na tom, jak se právě móda vyvine. Kdybych je neměl, moji podřízení by ke mně mohli ztratit úctu!“

Sir Lera chvíli lapal po dechu a rozvažoval, jestli se má rozčílit nebo smát.

„Kromě toho, vznešený pane,“ chytil se Enkra spásné myšlenky, „Jedním z velmi závažných důvodů změn, které se dějí s kamarády, je tvoje moudré a zajisté správné rozhodnutí, totiž změna účesů, k níž jsi dal své milostivé svolení. Jak víš, když nyní musíme chodit ostříhaní nakrátko, chceme se nějak zdobit...“

„To se mi snad jenom zdá!“ zvolal Vládce, „Ty, který jsi všecko zavinil, který jsi rozkázal se stříhat, dobrovolně i z přinucení a vůbec, mi to ještě budeš klást za vinu? Samozřejmě jsem to dovolil, ale ty a tví kamarádi jste to prováděli a těžko byste toho nechali, i kdybych to zakázal! Já se kvůli tomu trápil a kritizoval vaši hloupost, a ty... zkrátka, já se s tebou nebudu hádat! A co se týče vašeho zdobení, mohli jste si vymyslet něco hezčího a užitečnějšího!“

„Jenže, když jsme se ostříhali, ocitly se uši odkryté a volně viditelné, toho je třeba nějak využít. Tak jsme se pokusili o tohle. Možná se ti to nelíbí, ale kamarádi s tím souhlasí...“

„Tví kamarádi ať si dělají, co je napadne! Jsou to pitomci a zůstanou pitomí jako bedna, ať si vyštudují celou univerzálku, rozumíš? Doufám uznáváš, že jste všichni blbci?“

„Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské.“

„Těší mě, že aspoň tu a tam zabloudíš do chrámu.“

„Mám vlastního arcibiskupa, pátera Martina. Když se náhodou někde sejdeme, přinutí nás, abychom se zúčastnili liturgie.“

„A dobře činí, rostli byste jako dříví v lese. Takže můj milý, pokračujme v rozhovoru! Netěš se, že jsme už skončili a netvař se tak, jak se tváříš. Teď mi jde o další věc: vaší hloupé céčkové vášni propadly i dívky, i když poněkud v jemnější formě. Viděl jsem některé, že nosí v uších takové řetízky z korálků...“

„Vážně? To musí být krásné!“

„Nedělej se, že to nevíš. Ta holka, co byla předevčírem v doprovodu Rogera Monroese, to měla. Dokonce nějaký podobný šperk v nose, něco jako vrtulku s tykadly...“

„Ano... o tom jsem slyšel.“

„Doufám, že Anittu k něčemu takovému nebudeš nutit!“

„Určitě ne! Anitta by to taky v životě nenosila...“

„To svědčí o jejím zdravém rozumu. A ty?“

„Já? Myslíš, že to můžou nosit i kluci?“

„Copak vím, co vás ještě napadne? Proč máš propíchnutej nos?“

„Ále, taková legrace... ostatně, jeden z černošských pistolníků nosil prý kdysi ve spodním rtu perlu. Je to pravda?“

„Šahin, otec Lucipera Wanga. Býval můj osobní strážce.“

„Takže je to pravda? Možná... já si to nechám projít hlavou!“

„Doufám, že použiješ i rozumu, nejen svého výstředního smyslu pro zábavu. Poslechni, milý synu, všechno co děláš, je bezmezně hloupé... dokud se jednalo jen o vaše vlasy, tak jsem mlčel, hříva přece doroste, normálně nebo s regenerátorem; ale tyhle nesmyslné díry do uší, to je příliš! To nezaroste a bude vidět i po letech! Uvědomuješ si snad, že tví kamarádi i ty sám budete jednou diplomaty a budete muset vypadat uhlazeně! Nebo chceš přijít do OSN s céčky v uších, kroužkem v nose a skalpovou kadeří na potetované hlavě?“

„Vsadíme se?“ blýskl Enkra očima.

„Doporučoval bych ti víc úcty k tradicím a méně nafoukanosti! Roger Monroes má víc rozumu, jak jsem viděl; on dokonce nosí při státních slavnostech frak!“

„Jo, viděl jsem. Zrovna teď si dal ušít nový; celý stříbrný, na klopách ornamenty z diamantů. Bude ho nosit v televizi, když bude uvádět svůj pořad. Vypadá nádherně...“

„Proč si nedáš ušít taky takový?“

„Protože se nebudu opičit po Rogerovi. On je lord kancléř, musí vypadat k světu. Ale neboj, až se ukáže skutečná potřeba, nechám si ušít něco, před čím všichni padnou na zadek!“

„Mám z toho trochu strach, ale to odhodlání ti docela chválím. Dobře, jsem ochoten akceptovat tvé výstřední záliby v oblékání, účesech a... s určitým sebezapřením i v ozdobách. Ale prosím tě, aby ses mírnil!“

„Budu se snažit mírnit sebe i druhé, otče.“

„Teď si popovídejme o dalších tvých činech, chlapče. Možná už víš, o čem chci mluvit.“

„Netuším nic, můj vznešený pane!“

„O sexu.“

„Och... jsi si naprosto jist, že se hodí mluvit o tom v této společnosti?“

„Kdy jsi naposledy dostal facku?“

„Domníval jsem se, že chceš hovořit a ne trénovat karate. Ale dobře víš, že já bojuji vždycky rád... a tebe bych šetřil, už z vrozené úcty a lásky!“

„Neutíkej od tématu! Moje otázka byla řečnická, neměl jsi na ni odpovídat. Chtěl jsem naznačit, že dostaneš facku, budeš-li si ze mě dělat legraci.“

„Promiň. Moje slova nebyla míněna vážně. Poslouchám tě pozorně a lituji svých neuvážených činů.“

„Nemyslím, že bys moc litoval. Tedy, chci vědět, co je to zas za pitomou kampaň s tou... podporou populace!“

„Ale já za nic nemůžu! Já to nenařídil!“

„Kdo tedy?“

„Došla nám taková směrnice od státní populační komise, že je nutno, aby se rodilo víc dětí. Domnívali jsme se, že je zapotřebí kamarády poněkud... podpořit. Ideově.“

„Orgiemi, jež převyšují veškerou zhovadilost světa! Tím, jak jste dovolili učinit každou nemravnost svým světlým ideálem!“

„Tak to bys mi křivdil! Jestli došlo k něčemu nemravnému, tak proti mé vůli! Já jen vyzval kamarády, aby podpořili ideu plození nových dětí pro naši milovanou vlast!“

„Kdo navrhl vysílat v televizi instruktážní filmy o sexu?“

„Nevím. Asi... možná, že Roger!“

„A kdo se dal nafilmovat, dokonce dvakrát; to podruhé takovým způsobem, že... já nevím, jak to nazvat! A ještě s Anittou!“

„Měl jsem snad na to vzít jinou dívku?“

„Neměl jsi vůbec... ano, viděl jsem ten film, byl jsem na něj upozorněn. Je to... neuvěřitelné!“

„Ale není to žádná pornografie! Je to něžné a jemné, já myslím, že velice hezké. Točili jsme to kousek odtud, v Lagunách...“

„O tom nepochybuji. A netvrdím taky, že je to nějaké porno; je to horší než porno! Je to film, který může vyvolat u všech diváků pocity, že... film, který přímo vyzývá k sexuálnímu sblížení!“

„To mě těší...“

„Ale mě to rozčiluje!“

Enkra zaváhal. Pak se tiše rozesmál. „Snad nechceš říct, že se to dotklo i tebe?“

„Máš štěstí... že jsem tak starý!“

Enkra chvíli nebyl schopen slova.

Ten film je skutečně velmi něžný a poetický. Krátký a prostý, nic nemravného v něm není. Dva mladí, Enkra a Anitta, jedou na neosedlaných koních, honí se, žertují. Vjedou do vody, která stříká ve stříbřitých kapkách. Plaví koně, pak padnou do vody, honí se, hrají si spolu. Nakonec vyběhnou na souš a tam se milují s hříběcí vášní a hravostí; jejich tváře vyjadřují takovou radost a rozkoš, že většina obdivovatelů neodolala dobrému příkladu.

„Ten film je krásný!“ řekl Enkra pevně.

„Já nic neříkám. Je velmi krásný. Ale trochu smutný pro člověka, který je sám...“

Enkra sklopil oči. To byla vážná výtka. Měl chuť starého muže obejmout a utěšovat. Ale...

„Probudili jste k životu staré kulty. Statečných a silných mužů, zdatných a krásných žen. Ale jsou taky lidé, kteří takové vzory neobdivují! Nemyslel jsi na ty, kdo jsou sami a nemají žádnou možnost se vám vyrovnat?“

„Každý má snad možnost...“

„Nemyslel jsi na ně. Myslíš jen na ty, kteří jsou jako ty: mladí, krásní, zdraví, silní, nezkrotní. To jsou ti, co tě podporují, chápu. Proto je máš rád a děláš všechno jen pro ně.“

„Mám se snad řídit zájmy zbabělců a fňukalů?“

„Nezapomeň říct: kriplů, mrzáků, starých papriků a hlupáků. Abys to měl při jednom. Ne, milý synu, nemusíš je idealizovat a dávat za příklad. Ale neměl bys zapomínat, že někdo třeba vidí smysl svého života v něčem jiném než sbírání dívčích kouzel!“

„No... já nevím,“ řekl Enkra trochu rozpačitě, „Já vím, že je třeba... jenže, teď máme za cíl zvednout populaci. Ať je to jak chce, povedlo se nám to. Spousta děvčat bude mít děti...“

„Anitta taky?“

„Ne. Aspoň nic neříkala.“

„Ještě se nad tím rozbreč, ty šampióne! Je dobře, že nemáš děti, když jsi sám ještě děcko; a všichni ostatní taky, ať si o tom myslíte, co chcete! Když ty holky přivedou na svět děti, budou je taky umět vychovávat? A budou k nim mít i manžela?“

„Já myslím, že... snad...“

„Jo, tak ty myslíš! A co až přijdou na to, že mezi panenkou a miminem je sakra rozdíl? To je pak pohodí babičce, ježto mladá dáma se chce ještě trochu bavit...“

„To je snad v pořádku, ne?“

„Snad podle smečkového kodexu. Nemá-li čas postarat se o vlče otec, je povinen se o ně starat kterýkoliv jiný vlk ze smečky. To všichni mladí moc dobře znají a věří, že se o jejich děti pokaždé někdo postará. Žádný problém, což?“

„Tak vidíš. Proč nás teda kritizuješ?“

„Protože jste nezodpovědní pitomci, to říkám pořád. Přivedete na svět spousty dětí; ale ty budou lítat nahé po ulicích a rodiče je nebudou mít čím živit! Víš, jak to dopadne, ne?“

„Nejsem si jist, co myslíš...“

„Že jejich mámy se budou muset pěkně otáčet, aby je uživily. Ta vaše bezstarostnost je hezky rychle přejde... jenomže kluci se na všecko vykašlou a půjdou se s tebou honit za céčkama!“

„Křivdíš nám. Nejsme tak špatní, jak myslíš. Já třeba bych se s Anittou oženil docela rád!“

„Co ti v tom brání?“

„Už jsem se jí ptal. Ale ona říká, že je jí teprve patnáct a že se vdávat ještě nechce. Že chce žít jako kamarádka...“

„Vidíš, tvoje Anitta má v hlavě špetku rozumu. Jenže ty to víš líp, co? Po hlavě do studny, ať to dopadne, jak chce! Chápu, čeho se bojí: že bys ji přinutil mít dítě! A to ona nechce!“

„Tak vidíš. A to říká, že mě má ráda!“

„Šestnáctiletej kluk a patnáctiletá holka; bezva rodinka! Kam to malý dáš, až tě napadne někam odjet? Nebo budeš sedět doma, aby ses o ně postaral?“

„Platíme snad dost služebnictva, aby se mohlo aspoň o mýho kluka chvilku starat, ne?“

„Jo, to bude prima příklad pro obyvatelstvo! Princ předá svýho syna služebnictvu a hurá do džungle! A vůbec... říkal jsi kluka, že? No, kdyby se narodil za tři čtvrtě roku, bylo by mu pět, až tobě bude... dvacet, v nejhorším jednadvacet. To bys docela dobře ještě mohl být bojovníkem ve smečce. Trochu by sis to protáhl... a mohl bys toho svýho kluka do ní rovnou přijmout!“

„To by bylo fajn, ne?“

„Děsně fajn, ti řeknu! Že byste si vyjeli spolu zrovna do boje! Budeš ho učit karate a wu-shu, povedete války s tygry, budeš mu pěstovat skalpovou kadeř, aby vypadal jako náčelník a mohl to po tobě rovnou převzít...“

„Zní to moc hezky, když to tak říkáš!“

„Taky nezapomeň přinutit Jacka Therlowa, aby udělal dítě svojí Sentě, ať má tvůj kluk nějakýho kamaráda. Nebo kdyby eventuálně to byla holka, můžou začít s láskou před kamerama tak ve třech, čtyřech letech! Národ to pobaví, potěší a povzbudí k napodobení!“

„Ty se mi posmíváš, ale já bych skutečně někdy měl rád nějakýho syna! A to není tak blbej nápad, myslím!“

„Naopak, je to dost dobrý. Ale měl bys s tím tak deset let počkat. Až ti bude šestadvacet, budeš mít akorát tak čas a rozum na to zakládat rodinu.“

„Ale... mezitím uteče hrůza času!“

„Jo. Jenže zatím nemáš rozum a jak to vypadá, ani nedostaneš. Jinak bys nepodporoval takový kampaně, jako je ta vaše sexuální osvěta. Nevím, jak to myslela populační komise, ale vy jste to zkonili dokonale, to si buď jist!“

„Mám to zastavit? Nebo dokonce zakázat?“

„Proboha, ne! Nechat odeznít do ztracena, umíš to? Pomalu zmírňovat, nechat překrýt dalšími novými věcmi, jen tak pozvolna, aby se nikdo zbytečně nedivil. Pak to bude v pořádku...“

„Dobře. Necháme to všechno vyznít do ztracena. Ale to pak tady bude strašná nuda!“

„Už tě začínám mít opravdu dost! Poslechni synáčku, aby nebyla nuda: seber se a zmiz mi z očí! Nemyslím teď z mý kanceláře, ale vůbec z Kingtownu! Nemáš žádný vyučování, stejně do školy chodíš jen občas, když máš univerzálku a přednostní přístup k Wallisu, seber svý kluky a už ať jste v pekle! Stejně si stěžujou šelmy, že je zanedbáváš, tak jeď a navštiv jejich města!“

„Můžu je ukazovat Anittě...“

„Anittě bys měl dát nějaký čas pokoj. Stejně už těch tvých fórů musí mít plný zuby!“

„Jak můžeš takhle ošklivě mluvit?“

„Jenom si nemysli, že je se vším spokojená. Když s ní někdy mluvím, mám pocit, že už jí to leze krkem...“

„Nic o tom nevím. Ale když chceš, prosím – já ji klidně můžu nechat doma. Dokonce, kdyby o to stála, si může zajet domů do Francie. Už tam dlouho nebyla. A já bych jel s ní...“

„Ne! Rozhodně nesouhlasím, abys jezdil kamkoliv do Evropy. Tam už jsi těch průšvihů nadělal dost a dost!“

„To bylo před dvěma roky! Za tu dobu jsem snad dostal rozum!“

„Podle toho, co děláš teď, bych o tom pochyboval. Ne Enkro, rozhodl jsem, že zůstaneš doma. Anitta, bude-li chtít, může jet do Francie. To je čistě na ní, můžeš jí to vyřídit. Ty bys měl udělat něco... jak já to vidím, nejlíp odjet na jih a tam si hrát se šelmami. Jim to udělá radost a my budeme mít klid!“

„Dobře, to můžu. Dokonce s potěšením. Ale ještě mi řekni, kdo si stěžuje: starousedlíci nebo přistěhovalci?“

„V této zemi nejsou starousedlíci ani přistěhovalci – jen jednotný národ. Pamatuj si to!“

Tím diskuse skončila. Enkra šel a tvářil se, jako by něco vyhrál.

„Vážně bych mohla jet domů?“ nadchla se Anitta, „To víš, že bych zas někdy ráda... aspoň na chvíli! Já vím, naši byli tady, ale přece jen sem nemůžu přestěhovat celý Troissy...“

„Jsem pro, klidně jeď. Poskytnu ti ochranný doprovod na cestu, aby se ti nic nestalo.“

„Ťapku?“

„Třeba. Asthra mi ji jistě ráda půjčí...“

„To bych ráda. Ťapka je fajn a je s ní legrace. Chtěla bych, aby se mnou zůstala i tam, aspoň nějaký čas...“

„Maličkost. Brnknu Asthře.“

Brnknul. Asthra souhlasila bez mrknutí oka. Dohodli se, že Ťapka přiletí pro Anittu do Kingtownu a bude ji doprovázet, kam bude třeba. Anitta se tedy vydala vymýšlet vhodnou turistickou trasu a Enkra si svolal náčelníky smeček.

Když princ něco vyhlašoval, sbíhali se jeho věrní jako k ohni. Takže když vystoupil na rostrum na schodišti katedrály, viděl pod sebou moře hlav, většinou s pyšnými účesy a spoustou céček v uších. A rozzářené oči, jež sledovaly jeho tvář.

„Kamarádi!“ promluvil do napjatého ticha, „My všichni se už známe tak dokonale, že nikdo z nás nemůže druhého překvapit ani ve shromáždění, ani v boji. Vybojovali jsme spolu tolik soubojů, že každý ví, kam patří a jaké jsou jeho schopnosti. Ale jsou ještě kamarádi, o kterých nevíme nic a kteří nevědí nic o nás; protože u nich se všechno mění daleko rychleji. Možná už tušíte, kdo se těší na naši návštěvu!“

Mezi bojovníky nastal šum; Enkra ho chviličku nechal a pak velitelsky pokynul rukou.

„V nejbližších dnech vyrazí naše smečka na jih ke střetnutí s tygří smečkou náčelníka Thirry, možná i jiných, se kterými se tam sejdem! Očekávám, že pokud bude tygrů víc než nás, a nebudeme je moci zvládnout, přijdou mi ti, co se nebojí, na pomoc!“

A už bylo rozhodnuto. Teď se všichni rozběhnou domů: chystat koně, celty, zbraně, všelijaké potřeby na cestu a tak měsíční pobyt v divoké džungli. Dárky pro spřátelené náčelníky. Parádní oděvy pro případ, že by se zúčastnili nějaké slavnosti. A moc dalších věcí. Rozloučit se s rodiči a kamarády, co zůstanou doma. A rychle zmizet z města, ať nás tu všichni mají rádi.

Město si možná oddechne. Od té doby, co děti chodí do školy jen občas a vyučování se provádí Wallisem, není s nimi k vydržení. Permanentní prázdniny začínají otřásat i tak silnou nervovou soustavou, jakou mají arminští občané; zbavit se aspoň na chvilku kluků je jejich toužebné přání. Ještě tak někam poslat děvčátka, a byl by perfektní klid!

Zato na jihu bude rušno. Tygři se to dozvědí velmi rychle a budou rádi, baví je podobné hry. Jistě děti hezky přijmou a moc je nepodrápou při bojích. Zkrátka, budou to pěkné prázdniny.

Začíná léto šelem.

„Začíná léto šelem!“ zvolal Enkra, „Sejdeme se v Tigerstownu; ukážeme pruhovaným a skvrnitým, jak umíme bojovat! Ať vidí celý svět, co dokážeme!“

A bojovníci odpověděli hromovým řevem.

Errata:

30.05.2021 11:43