Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Roger Monroes vyrazil na jih se smečkou, ale brzy se od ní odpojil. Vybojoval sice střetnutí s Thirrovými tygry a dosáhl prvního vítězství; ale jen proto, že tygrů bylo o poznání méně než lidí. Potom samozřejmě všichni pruhovaní přišli svým na pomoc a smečka byla nucena utíkat, i se všemi svými spojenci. Válka s tygry je nekonečný řetěz honiček a schovávaček, soubojů osobních i hromadných, sportovních her a slavností, která nemá vítěze ani poražené. Tygrům se to líbí nejvíc; když je situace jednoznačně vítězná, asi by je to tak moc nebavilo.

Roger asi po týdnu přišel na to, že má spoustu neodkladných povinností v Kingtownu a tak tam odjel se slibem, že zas přijede. Jackie mu dovolil odejít a ujistil ho, že na něj budou myslet a posílat mu pohlednice, ale že jeho nepřítomnost jim zase tak moc vadit nebude.

V Tigeru na nádraží musel čekat na vlak a aby neztrácel čas, pročítal si noviny. Taky dostal do ruky nějaký přistěhovalecký plátek, který vyjadřoval nepokryté uspokojení nad přísným pokáráním, jehož se dostalo princi následníkovi od jeho moudrého otce, Vládce sira Lery. List soudil, že teď už se konečně všichni mladí uklidní a začnou chovat tak, aby byli k ozdobě národu, svět si jich vážil a hladil je po hezky učesaných hlavičkách.

Rogera přemohl nával tichého vzteku. Na nádraží v Tigeru neměl na čem se vyřádit, kolem nebyli žádní přistěhovalci ani jiná verbež, kterou by mohl zadávit. V první chvíli by možná jednal neuváženě, ale cesta do Kingtownu je dlouhá a měl příležitost si pečlivě rozmyslet, co udělá.

Přistěhovalci! Když před Rogerem někdo řekl to slovo, hned se mu zježila srst. Lidé, kteří zničili nádherné císařství, potom si zabrali nejlepší a nejvýnosnější místa a hodlali z nich těžit. Samozřejmě, mnohé už stará arminská šlechta dostala na svou stranu; ale pořád ještě tu nějací jsou a je zapotřebí s nimi s konečnou platností zúčtovat. Se starými ovšem ne, ty nezmění nic a nikdo; Rogerovi odjakživa šlo o jejich potomstvo.

Jeho prapředek Denis Baarfelt to řekl jednoznačně: Seberu vám vaše děti! Stanovil zásadní návrhy a rozpracoval je tak, že během několika let změnil celou společenskou soustavu; od toho času se situace pohybovala ve výkyvech z jedné strany na druhou, občas vítězili přistěhovalci, jindy starousedlíci. Teď momentálně Roger zvrátil situaci ve prospěch šlechty; díky Enkrovi, který zářivým příkladem získal spoustu následovníků. Ale jak se zdá, pořád se to někomu nelíbí. Dobrá, bude třeba dalších opatření.

Jak Roger meditoval, uvědomil si další Mistrovu poučku: pomstu je třeba vychutnávat s chladnou hlavou, bez zbytečných emocí. Rogerův zesnulý duchovní učitel Clarence Whigg to řekl ještě výstižněji: Státník se nesmí nikdy nasrat, státník musí být splachovací! Roger se usmál a umínil si, že musí Clarencovi zase někdy udělat pěknou púdžu.

Do města přijel v té správné náladě, aby začal jednat. Nejdřív prohlédl poštu a zjistil zajímavou věc: jedna z dívek, se kterou před časem chodil, na sobě objevila neklamné známky těhotenství a soudila, že je to jeho vina. Za situace, kdy byly vlastenecké dívky k rození dětí vybízeny a za podobnou činnost vychvalovány, samozřejmě zajásala a počítala s tím, že stejnou radost bude mít i šťastný otec, takže mu to napsala.

Šťastný otec Roger přijal zprávu s nadšením, jenom o nějaký čas opožděným. Zavolal jí telefonem a důkladně se na všechno vyptal; potom souhlasil, aby za ním přijela a společně jeli na lékařskou fakultu University, kde ji svěřil kamarádům studentům. Udělali jí v rámci výuky veškeré možné testy a potvrdili, že skutečně čeká dítě a nejspíš opravdu s Rogerem.

Budoucí matka se jmenovala Sandie a patřila k bezvýznamnému rodu O'Halloranů. Byli přistěhovalci z Irska, nikdy nic neměli a ani v Arminu nic nezískali. Nejstarší bráška byl důstojníkem letectva v hodnosti poručíka, prostřední studentem potravinářské školy se specializací na pálení alkoholu a ten nejmladší s Enkrou v boji. Taky měla sestru, ale ta byla moc malá na to, aby mohla do něčeho mluvit.

Kromě Sandie jednal s Rogerem její bratr Timmy, ten výrobce whisky. Byl plný nadšení, že budou spřízněni s tak významným mužem a byl ochoten sehnat tolik kořalky, aby se v ní všichni mohli koupat, na oslavu té šťastné události. Roger se s ním znal a byli kamarádi, takže vše probíhalo v dobré náladě. Až na jednu nepatrnou maličkost.

„Naši jsou hrozně staromódní,“ svěřil se Timmy Rogerovi, když už byli poněkud pod párou, „Já jim to říkám pořád, ale oni jsou zabednění, jako kdyby ani nežili na tomto světě. Pořád otravujou Sandie, aby se vdala, než se to narodí. Jako kdyby bylo možný, aby sis ji vzal ty!“

A moc se smál. Roger se taky smál a odpověděl nějakou legrací; ale nebyl zas tak opilý, aby na to zapomněl a když se opil ještě víc, hluboce se zamyslel. Potácel se od jednoho kamaráda ke druhému a blábolivě se jich vyptával na jejich mínění.

„Zbláznili se, když si myslejí, že si tu holku vezmeš!“ soudil jeden z nich, „To bych já se moh ženit každej tejden!“

„Ovšem, že bude mít dítě, to je závažný a dá se s tím cokoliv podnikat,“ namítl jiný, „Například by mohli žádat nějaký výživný. Soud by jim jistě přikř... přiřk... zkrátka dal by jim to!“

„S výživným si nedělej starosti, to je maličkost. Mně jde teď o ten samotnej fakt svatby! Jak to nějak chytře vyřešit...“

„No počkej – ty si chceš tu husu doopravdy vzít? Copak ses už zbláznil docela?“

„No jasně! Když se ženit, tak si vzít nějakou, která ti může být k užitku! A ne takovou Irskou husičku, co má jen holou díru do zadku!“

Jenže Roger se usmíval a jeho kamarádi začali tušit, že ho napadlo něco kolosálního.

„Rozeberme si, co je vlastně svatba! Dneska se už oddává jen na úřadech; což je pouhá registrace faktu, že dva lidé spolu mají právo spát. Já vím, že to právo mají i bez toho. Ale... za času změny režimu se stávalo, že ta registrace na úřadě byla jenom formální, dokonce bez účasti některého ze svatebčanů. Bylo zvykem, že skutečný obřad se zakládal na církevním požehnání, které je samozřejmě důležitější...“

Kluci jenom valili oči.

„Prosím tě, kam tímhle vším směřuješ?“

„Jde mi jen o jedno: vrátit svatebnímu obřadu jeho odvěkou závažnost a důležitost, učinit jej skutečně vážným a pro všechny závazným obřadem! Protože dneska, kdy se každý, kdo chce, může klidně oženit a za nějaký čas zase rozvést, aby se oženil znovu, a nic se mu nestane, ba ani to není považováno za prohřešek, je situace neudržitelná! Já chci, aby takový sňatek byl povýšen na něco životně důležitého, a aby byl nezrušitelný!“

„Rogere, dej si sprchu! To je nějakej obrovskej nesmysl!“

Roger zamrkal očima: „Představuju si, že bude uspořádána svatba se skutečně důstojnými obřady. A dívka, kterou si vezmu, bude navždycky mojí ženou a bude mi moci rodit děti. Dalo by se říct, že se stane do jisté míry mým majetkem. Chápete?“

„No jistě! A co když tě pak napadne si vzít další? Jak se chceš zbavit té dosavadní? Nebo s ní snad budeš žít celý život? U tebe bych tomu moc nevěřil...“

„Samozřejmě, že si ji chci nechat po celý život! Ale tu druhou bych si rád vzal taky... proč by vůbec člověk měl mít jenom jednu manželku? Správně by si měl vzít, koho chce...“

„Počkej... kolik si jich chceš vzít dohromady?“

„To je právě potřeba důkladně promyslet. Podle mýho každou, která se mi bude líbit.“

„A žít s nima se všema najednou?“

„Co říkají císařské zákony? Muž, který si vezme nějakou ženu, by pro ni měl zařídit dům nebo aspoň byt a zajistit obživu a výchovu jejích dětí. Pokud na to má nebo to může zajistit, co mu brání vzít si tolik žen, kolik jich s tím bude souhlasit?“

„Už začínám chápat... ale dělá se mi z toho trochu blbě! Ty si chceš fakt vzít všecky holky, co s nima chodíš? To bude pěkně pošahanej tureckej harém!“

„Zákony, bráško, říká ti to něco? Pokud vím, jsou v našem státě národnostní menšiny, kterým je dovoleno mít víc manželek! Třeba právě ti muslimové, o kterých ses zmínil...“

„No jo... a ty chceš přestoupit na mohamedánskou víru?“

„Určitě ne! Chci zůstat křesťanem; právě proto nesouhlasím s myšlenkou, že by můj svazek s další ženou měl být zbaven Božího požehnání. Chtěl bych, aby se dostalo stejného požehnání nejen té první, ale všem dalším manželkám!“

„A myslíš, že se to bude líbit i někomu jinému než tobě? Například těm holkám?“

„Proč by se jim to nemělo líbit?“

„Když si vezmeš třeba deset žen? A co ony? Nebude jim líto, že si musejí vzít jen jednoho muže?“

„Kdo to říká? Když budou chtít, můžou se provdat za někoho dalšího, kdo je bude mít víc rád. Bylo by ode mne velmi nečestné, abych jim bránil v nalezení nového štěstí!“

„Ale říkáš, že nebude existovat rozvod!“

„To říkám a trvám na tom. Zůstanou mými manželkami, ale přitom můžou být manželkami někoho z kamarádů. Proč by ne?“

„Tak to stanovil zákon za císařství? Pochop, já to neznám, jsem přistěhovalec... Jak se potom pozná, kdo je čí manželka?“

„Předpokládám, že si to bude každý pamatovat. Nebo si založí speciální seznam... Některý holky už to stejně dělají, píšou si tam jména a adresy svých kluků a ty čipernější sbírají kadeře jejich vlasů, aby s nimi byly pořád ve spojení...“

„Zase nějaká magie? Já myslel, že na to nevěříš!“

„Magie funguje bez ohledu na to, zda jí věříš nebo ne. Mluvím o skutečně existujících vztazích, ne těch moderních výmyslech.“

„To ses naučil v Indiopolisu, ne? Od Bella a jeho čarodějek!“

„To mě nemusel učit Bello a jeho holky; císařské zákony jsem si prostudoval už jako kluk a nemyslím, že by mi to bylo ke škodě. Celý život si přeju uvést je v život...“

„Tak fajn. Podle zákona bude nějaká žena provdána za dva muže. Prvního si vzala před dlouhým časem, potom se přestali mít rádi, tak se rozešli a ona si vzala dalšího. Co bude, když ten první přijde a bude od ní vymáhat manželské povinnosti?“

„Hodně záleží na tom, jak důsledně bude svá manželská práva uplatňovat. Nemyslím, že by s tím měly být větší problémy než dneska. Málokterá žena odmítne spát s tím, s kým jí bylo dobře.“

„To možná posuzuješ podle sebe, chápu; a co když se to přece jenom stane? Jak to budeš řešit?“

„Když nechce, nemusí. Nikdo nic nemusí, když nechce.“

„Co když to bude ten kluk uplatňovat násilím?“

„Tak mu nynější manžel rozbije hubu. Nebo zkrátka... kdo bude lepší, vyhraje. Silnější, chytřejší... prostě lepší. Ať si to srovnají mezi sebou, jsem toho názoru, že stát by se neměl plést do soukromých věcí občanů. A láska je velmi soukromá věc!“

„V právních předpisech stojí taky něco o znásilnění. Podle tvého názoru je to zločin?“

„Já se řídím podle zákonů přírody, ta nezná nic podobného znásilnění. Spát se ženou je právo muže; jestli ji přesvědčí nebo jemně přinutí, je vedlejší. Ale neměl by se chovat brutálně.“

„Jaký je podle tebe rozdíl mezi jemným přinucením a hrubostí?“

„Když ji přesvědčí něžným nátlakem, je to v pořádku. Když jí při tom ublíží, je to od něj sprostý. Například by nemělo v rámci milostných her docházet k rozbití huby nebo vyražení zubů. Ale holky by to taky měly mít na paměti a nekopat moc surově...“

„Stalo se ti někdy, že jsi musel na holku vyvinout to, čemu říkáš něžný nátlak?“

„Při hře se stane ledacos. Jasně, že párkrát jo.“

„A potom se zlobila?“

„Proč? Chtěla to, tak to dostala. Nemyslím, že by litovala...“

„Podle čeho jsi usoudil, že to chce?“

„Třeba proto, že byla v určitý čas na určitém místě. Když se holka zamíchá do her bojovníků, nemůže se pak divit...“

„Co kdyby vůbec nevěděla, kdo jsou a co se tam děje?“

„To by musela být slepá, blbá nebo cizinka. Konečně, i cizinky už vědí, jak se chovat. Některé sem jezdí schválně kvůli tomu.“

„To se začíná týkat dalšího problému... boje o dívku. Stává se, že se koná souboj se svědky a vší parádou, a nějaká holka je určená jako cena pro vítěze. Co si o tom myslíš?“

„Připadá mi to vznešené a spravedlivé.“

„Rozhodnutí o tom, komu bude patřit dívka, by mělo záviset stoprocentně na výsledku souboje?“

„Ano, pokud ona sama nerozhodne jinak. Myslím, že každý by měl mít právo rozhodovat o svém osudu.“

„Takže nakonec si ta holka vybere sama podle svého? Na co potom ten souboj?“

„Aby účastníci obhájili svoji čest, samozřejmě!“

„A právní nárok toho, kdo s ní byl někdy oddán, neváží nic?“

„Jak pro koho. Právě ten souboj by měl být výrazem převahy zákonitého majitele nad uchvatitelem, protože by se mělo fandit tomu, kdo je s ní oddán. Ovšem... lidská přízeň je vrtkavá.“

„Moc se těším, jak to bude vypadat v praxi!“

„Já taky. Vikingové používali slovo hólmganga – Boží soud. Měli bychom častěji vložit rozhodování do rukou Bohu. On ví nejlíp, co je ku prospěchu celému společenství...“

„To zní trochu nebezpečně! Svěřit rozhodování Bohu, to by mohlo taky znamenat nechat rozhodnout náhodu!“

„Ano. Co ateisté vnímají jako náhodu, je vůle Boží.“

„A co když nebudu souhlasit? Když řeknu, že se nepodřídím?“

„Nikdo nežádá, aby ses slepě podřídil. Když chceš, braň se jakýmkoliv možným způsobem. Třeba se ti podaří situaci zvrátit.“

„Bránit se proti úradku Božímu?“

„Bůh se nehněvá, když s ním bojuješ; s některými válčí rád, jiné přímo provokuje, aby s ním bojovali. A podle svého uvážení jim dopřává vítězství a porážku. Odměnu či ztrátu všeho. Milovanou dívku nebo...“

„Tohle hodláš prosadit veřejně – jako zákon?“

„Já snad nic neprosazuju! To všechno prosadila už před dávnými věky příroda; já se jen snažím odstranit nesmyslný balast, který na to naroubovali hloupí lidé. Snažím se vidět reálnou situaci ve společnosti a hledám, jak vyřešit problémy, které nastaly. Co je na tom zlého?“

„Že ta společnost s tím nebude souhlasit. Morální většina se bude snažit přinutit tě, aby ses podřídil společenským konvencím. To, co říkáš, silně zavání císařstvím...“

„Já vím. Proto to dělám.“

„Myslíš, že to přijmou? Především sir Lera...“

„To je skutečný problém. Ovšem těžko ovlivníme Vládce... budeme asi muset svého Nejvyššího Pána jemně přinutit.“

„A to půjde?“

„Inu, ne hned a ne lehko. Budeme muset... nejdřív o tom zahájit opatrnou diskusi. Třeba vydat k veřejnému posouzení, jaký by měl být zákon o rodině, co povoloval, co zakazoval, co nařizoval. Pochopitelně posilovat funkční rodinu, která zajišťuje výchovu dětí, péči o ně a... tak vůbec. Vymezení majetku rodiny, smlouvy, dědické právo... všechny ty věci.“

„Diskuse? V novinách, v parlamentě... to může trvat léta!“

„Já vím. Až to starého pána unaví a mávne nad vším rukou.“

„Zatím projevuje pozoruhodnou činorodost! Enkru si zavolal na kobereček a řádně mu vyčinil za jeho výstřelky...“

„Enkra, pokud vím, na to neumřel. Jistě, přišel o Anittu, to ho trochu mrzí. Poslali ji domů být hodná holčička.“

„Ano, Enkra... jak na rodinné právo pohlíží on?“

„Drží se císařských zákonů. Ještě lépe... vztahů, které pravými jmény nazývá magie.“

„Něco na způsob Indiopolisu? To se přistěhovalcům nebude líbit!“

„Ptal ses na názor Enkry, ne přistěhovalců.“

„Národ je veliká masa lidí, která se dělí na jednotlivce. Kolik procent těch jednotlivců je na naší straně?“

„Nevím přesně. Ale dělám všechno, aby jich přibylo.“

„Namítnou třeba, že ohrožuješ zásadu věrnosti. Třeba dva lidé se mají rádi, ale přitom jsou od sebe odloučeni. Například naši stateční vojáci, kteří bojují v cizině. Pro jejich klid je dobře, když doma čeká věrná dívka. Kdyby museli počítat s tím, že si jejich dívka hned, jak odjedou ze země, najde někoho jiného, mohlo by to mít nepříznivý dopad na morálku...“

„Oni tam ve světě zůstanou stoprocentně věrní svojí dívce?“

„No... to je taky otázka.“

„Podle mého je lepší řešení: ať si každý dělá, co chce a umí. Nemělo by se to rozmazávat a rozkecávat do světa. O nic nejde!“

„To máš těžký. Když někdo žárlí, nevidí a neslyší. To je právě ta prudká vášeň...“

„Obávám se, že je to vina světové kultury. Každé kulturní dílo lásku idealizuje a dělá ze šílené žárlivosti kdovíjaké hrdinství. Namátkou si vemte Othella nebo Carmen. V podstatě jsou to směšní ubožáci, kteří se patlají ve svých osobních problémech. A my na to zbožně koukáme a dojímáme se tím!“

„Když ty nebereš nic vážně! Začínám už věřit, že chceš skutečně prosadit ty svoje svatby – abys měl harém!“

„Spolehni se! Ale neboj se, když budete hodný, budu vám svoje děvčátka občas půjčovat. Nebo vám některou z nich dám dokonce darem – jako odměnu za dobrý chování!“

Errata:

30.05.2021 11:43