Sam Sheffield neztrácel čas. Jen co byly vyřízeny formality, skočil do auta a hnal se zpátky k pevnosti Salinas. Neochotného generála si postavil do latě a seřval ho před dvěma členy jeho štábu, čímž zajistil, že se o tom brzy dozví i poslední frajtr. Generál, když viděl na jeho ramenou nárameníky plukovníka, bystře pochopil, že pravdu měl a má Sam, takže zkrotl. Plukovník s mimořádnými pravomocemi bývá víc než nějaký řadový generál.

Potom Sam zajel k pevnosti, aby jim oznámil radostné zprávy, třeba že obklíčení bylo právě zrušeno. Bohužel ho nepřijali tak nadšeně, jak si myslel, koukali dost nedůvěřivě. Ačkoliv jim vysvětloval, že je velký kamarád jejich komthura a přijel pro ně zajistit volný a nerušený odchod.

„No dobře,“ řekl konečně Chris, který s ním jednal, „Jsme ti samozřejmě velmi vděčni za všecko, co pro nás děláš... ale seš si docela jistej, že to klapne?“

„Samozřejmě!“ usmíval se Sam sebejistě, „President mi podepsal veškeré plné moci, abych vám pomohl dostat se do Guayaquilu, zajistil i odpovídající stravování a všechny potřeby...“

„To vypadá dost divně!“ řekl Sebastiano, „Já bych rozhodně tý jeho dobrotě moc nevěřil!“

„President má upřímný zájem vypakovat vás ze země co nejdřív! Mike ho trochu vyplašil vyprávěním, co všecko byste dokázali provést, kdyby vás nepustil...“

„Hm... no dobře. Tak se teda přichystáme k evakuaci a vyjedeme zítra ráno. Vyhovuje ti to, nebo to chceš nějak jinak?“

„Ne, tohle bude nejlepší!“ souhlasil Sam nápadně ochotně.

Tak se dohodli; od té chvíle ho přijímali jako spojence. Dostal najíst a umožnili mu roztáhnout si nafukovací matraci mezi ostatními; předváděl jim svůj luxusní spacák a vysvětloval, že se takové fasují v jeho armádě. Členové FF měli vybavení, jaké se jim podařilo nakrást a nebyli proti inovaci, ale doposud nenašli vhodný zdroj, který by podojili.

Sam pokračoval ve sbližovacích akcích; slíbil nějaký alkohol, ale žádný jim nedal, protože ani neměl. Ke všem se choval vlídně a přátelsky, ať jim bylo čtyřicet nebo čtrnáct, každému tykal a dával dobré rady z pozice starého mazáka. Někteří na to dost zírali a nechápali, co ho to chytá.

Taky objevil u Sebastianových kluků kytaru, vypůjčil si ji a učil nové kamarády všelijaké hezké písničky, například Křižník Lover Gees, Guantanámo a Vlajku hvězdnatou. Většinou je znali, ač trochu jinak; pilně vzdávali čest námořníkům padlým v Pacifiku za USA a chlubili se, že ...za námi stojejí celičký Spojený státy, až přišla Asthra a koukala poněkud nedůvěřivě.

„Ahoj... ty seš ten plukovník?“

Sam se na ni přívětivě zašklebil a vstal, aby jí mohl podat ruku. „Sam Sheffield, k tvým službám!“

„Hm... pěkně hraješ, jak poslouchám.“

„No jo, trochu, když je náhodou čas...“

Sedla si k nim a poslouchala, jak zpívá:

„Nad námi vlajka hvězdnatá a na ní bílej kříž,

jsou naše srdce ze zlata a ty to holka víš,

náš domov, ten je v Texasu, na jihu, pokud vím

a v každým správným zápasu my vždycky hrajem prim!“

Při tom ji bystře sledoval a snažil se zjistit, co je zač. Měla indiánskou čepičku s klapkami přes uši, ale tím nemohla zastřít, že má na hlavě charakteristické tetování. Oblečená byla do částí vojenských maskáčů a mohla vypadat jako kluk, avšak byla příliš hezká a Sam měl určité zkušenosti.

„Ty seš Asthra, ne? Co o ní říkají, že čarodějka?“

„No... lidi toho napovídaj!“

Předal kytaru jinému, aby se pokusil zahrát Letku stříbrnou, což se podařilo průměrně.

„To tys přilítla tím talířem?“

„Hm... to je taková má koloběžka.“

„Pěkná mašinka. Děláš s ní dost rozruch, ne?“

„Jo, lidi se občas divěj.“

„Docela rád bych se tím svezl!“

„Taxikařinu zatím nedělám.“

„Ani mi nenapadlo, že bych ti za to platil; jenom jsem chtěl zkusit, jaký to je!“

„Nic moc. Skáče jako koza, budem ho asi muset trochu vylepšit. Nebo s tím jednoho krásnýho dne někde křápnu a bude po parádě.“

„Copak máš jen ten jeden?“

„Zatím jo. To víš, nejsou chechtáky.“

„To bys nesehnala někoho, kdo by ti na to půjčil?“

„Kdyby ne, ty bys přisypal, co? Nedělej si marný iluze, dobře chápu, o co ti jde!“

„Tak ale, přeci mě nechceš urazit? Já na tebe po dobrým...“

„Já taky po dobrým: říkám ti rovnou, že nedám. Ani talíř, ani lejzrovačku, ani nic. Ještě nějaký přání?“

„Vůbec nejseš milá, ani trochu. Kamarádka by neměla bejt tak ošklivá na lidi, co ji mají rádi!“

„To mi musíš prominout. Já jsem už holt taková, že většinou čekám od každýho to nejhorší. Taky bejvám málokdy zklamaná; a o příjemným překvapení se už vůbec nedá hovořit!“

„To je zatrpklost. To by tě mělo přejít. Já sice psychoanalytik nejsem, ale pozoruju u tebe maniakální depresi a psychoneurózu ve vysokým a velice nebezpečným stádiu!“

„Neříkej! A co s tím uděláme?“

„Třeba že bysme si dali po kapce?“

Asthře zaškubaly koutky úst. „Alkohol – mně?“

„No, třeba bys byla povolnější!“

„Chicht!“ pravila a usmála se, „To si představuješ jak?“

„Ale no tak... třeba hodíme řeč, jak jde život a jak by měl jít, aby se nám oběma líbil. Potom najdeme nějaký společný zájmy, třeba... leteckou techniku? Nebo vím já, co tě zajímá?“

Sam postřehl na tvářích kamarádů kolem ohromený úžas. Netušil, co ho vyvolává, ale jejich překvapení bylo nelíčené.

„Mám tomu snad rozumět tak, že se pokoušíš mě balit?“

„A je v tom směru vydanej nějakej zákaz?“

„No... není! Ale je to takový... nezvyklý.“

„...se dost divím, takovou hezkou holku! Já chápu, tady to nemá tu správnou atmosféru, ale kdybys mě někdy navštívila u nás doma v Los Angeles, vzal bych tě do prima výletní restaurace pod kopcem v Hollywoodu, pochutnali bysme si na dobrým bifteku, zapili to správně chlazeným šampusem a...“

Asthře už škubaly nejen koutky úst, šklebila se celou tváří.

„Biftek a šampaňský?“ opakovala se zasněným výrazem očí, „Taky bys mě vzal určitě k MacDonaldovi na hamburgera, ne?“

„No proč ne, kdybys chtěla, ale... to je něco blbýho?“

„Dost. Ale udělal jsi mi radost, jako už dlouho nikdo. Pozvat mě na večeři do restaurace...“

Prohlédl si tváře okolo a zdálo se, že pochopil. „Moc blbý?“

„Ale ne. Moc by sis to přál? I to, nač myslíš potom?“

„Jak víš, na co...?“

„Same, slibuju ti: dneska v noci se mnou budeš večeřet a pít v tý hospůdce, tančit a líbat se... i všecko ostatní. Ale musíš prominout, já při tom nebudu. Jsou věci, který nejdou...“

„Proč?“

„Prostě nejdou. To nepochopíš!“

„Proč?“ naléhal, „Protože jsem se dopustil sexual harrasementu?“

„Nesmysl. Ty se vůči mně nemůžeš ničeho dopustit. Ale když to chceš vědět: nepiju alkohol, nejím maso, nechodím do restaurací a... už vůbec ne s lidmi, jako jsi ty.“

„No fajn. Jak se teda bavíš, když máš volno?“

„Nebavím se. A nemívám volno.“

„Divný zaměstnání! To seš ve službě čtyřiadvacet hodin denně?“

„Některý dny i víc. Čas se dá prodloužit nebo zkrátit; někdy je potřeba stihnout za pár sekund práci několika hodin, víš? Jindy se můžu uvést do transu a zůstat tak i pár dní...“

„Čarodějnictví, co? Slyšel jsem, seš dobrá, ale nechápu, proč bys nemohla občas vysadit! No dobře, tak šampus a maso je blbost, ale nějakou relaxaci potřebuješ!“

Neodpověděla, jen se smála. „Seš hodnej, Same. Neublížím ti.“

„Počkej,“ zadržel ji, aby nevstala a neodešla, „Já přece vím, co děláš! Pracuješ s Ohněm, že? Mohl bych to někdy zkusit?“

„Proč ne? A nepotřebuješ ani moji pomoc, už to umí kdekdo.“

„A co kdybych ten váš Oheň chtěl... odborně prozkoumat?“

„Snad se nechceš naučit s ním pracovat?“

„Ono to jde i klukům?“

„Znám tři. Claudio Mendoza, ten to umí sám od sebe, naučily ho to holky ze střediska, když byl ještě malej. Potom Enkra, ten měl zájem dlouho, než se mu to povedlo. A teď ještě Cvrček, toho to učí naše malá Sheilla. Jestli chceš být čtvrtej...“

„Myslíš, že bych to zvládl?“

„Řeknu Claudiovi, ať to s tebou zkusí...“

Sam v duchu zajásal a bylo to na něm vidět. Asthra zase byla spokojená, že si každou informaci pečlivě zaznamenává do paměti; ráda prozrazovala tajemství, o kterých už psaly noviny.

Nechala ho tam diskutovat s některými veliteli o záležitostech zajímajících obě strany, zejména o kšeftech. Ti, co byli v Costa Negře od začátku, tu získali leccos zajímavého, co by s obtížemi vezli pryč, tak to samozřejmě chtěli zpeněžit. Především horu nejrůznějších zbraní; každému totiž bylo líto zahodit dobrou pušku nebo samopal, tak je tahali s sebou. Někteří si je dokonce upravovali a přestavovali na všelijaké odstřelovačské zázraky; ty zase zajímaly odborníky ze Samova oddílu. Takže se pilně jednalo a smlouvalo, co všechno prodají a co za to dostanou; zajisté až při odjezdu, zatím nebylo vyloučeno, že ty zbraně ještě bude nutno použít.

Při tomto dohadování došlo taky k diskusi o tom, co Sama velice zajímalo: jak přistupovat ke konkurenčním vojákům v případě, že by se dostali do sebe na opačných stranách fronty. Sam navrhoval soubor signálů, kterými by si dali navzájem vědět a na případném výsledku se dohodli; někteří ze zkušenějších válečníků to přijali docela ochotně a nadšeně souhlasili, takže zbývalo už jen najít ochotného plátce, aby se mohli pustit do další války.

Přitom se Sam taky dozvěděl, že sponzor této akce je tu s nimi a zatoužil jej poznat. Takže se šel podívat na Sergeje, který byl v náladě krajně depresivní. Sam naopak zajásal:

„Ale ne!“ hulákal nadšeně a hnal se k němu s nataženou pravicí, „To bych se spíš smrti nadál než tebe! Co tady děláš?“

Sergej Vorobjev vykulil oči a nechápal nic. „Já... co já? My jsme se někde viděli?“

„No jasně, copak si nevzpomínáš? Pokud se nepletu, v Kábulu!“

„To rozhodně ne! Já v Afghánistánu v životě nebyl!“

„Já teda taky ne, že jo! Ale tehdá ses jmenoval jinak... tuším Anton... Muravin? Ne, to ne. Morozov? To byl nějakej váš státník. Takže Meresjev? To byl zas zimní plaz na osm...“

„Nikdy jsem se nejmenoval jinak!“ urazil se Sergej, „Nikdy jsem nebyl v Afghánistánu a nikdy jsem se nesešel s člověkem, který by mi vás připomínal, pane!“

„No ne, vážně? Ale někoho mi připomínáš, kamaráde! Neboj, já si časem vzpomenu... Rybin?“

„Jmenuji se Sergej Vorobjev a jmenuji se tak celý svůj život! A vůbec nemám zájem se s vámi o čemkoliv bavit, pane!“

Sam se jen smál. „No tak se nevztekej! Já už myslel, že ses na Ostrově naučil lepším způsobům... no když ne, tak se nedá nic dělat. Já počkám, až nám zapnou telefon, pak si to zjistím!“

Jejich rozhovoru byl přítomen jeden z mladých vojáků, který moc napínal uši a zajímal se. Když uražený Sergej odešel, ten voják to nevydržel: „Poslechni, vážně ho znáš z dřívějška?“

„Spolehlivě. Mám na ksichty paměť!“

„Možná by mě zajímalo, co bylo tehdy!“

Sam soustředil svoji paměť na obličeje na toho mládence. Hezký, uhlazený, na ostříhané hlavě mu vyráží mech neurčité tmavé barvy, stejně jako na bradě. Ale ty pozorné, velmi chytré zelené oči Samovi někoho připomínaly. Škoda, že tu vypadají všichni stejně.

Teprve když to Sam slíbil a rozešli se, došlo mu, odkud ho zná. Představil si ho s dlouhými vlasy a v jiné uniformě a rázem věděl; po zádech mu zlehka přejel mráz. Roger Monroes!

Takže Sam skutečně zkusil telefon. Zjistil, že je opravdu zapojen, vláda Costa Negry plnila svoje závazky. Sam se okamžitě spojil se svými nadřízenými a za chvíli přišel za Rogerem.

„Zjistil jsem jméno toho Vorobjeva. Jmenoval se tehdy Anton Vasiljevič Rybnikov a pracoval jako instruktor jednoho horského kmene blízko hranic. Těžké říct, na který straně, ona tam ta čára není na zemi namalovaná...“

„Zajímavý!“ usmál se Roger, „Ještě něco se o něm ví?“

„No... nějaký maličkosti. Nic podstatnýho.“

„Přesto. Tamto je ověřený?“

„Myslím, že jo. Naše informace bejvají dost přesný. Nevěříš jim?“

„Chtěl bych kopie těch dokladů. Jen tak, pro případ potřeby!“

„Může bejt, ale... neradi to dělají.“

„A kdyby se jim rozumně řeklo?“

„Záleží, jak by to bylo moc rozumný.“

„Pětistovka je rozumná cena?“

„V našich nebo ve vašich?“

„V našich, samozřejmě. Nebo ve zlatě.“

Sam se zatvářil velmi vychytrale. „Ono by bylo nejlepší... víš, dalo by se to udělat tak, že bys mi to tam hodil na mý konto? Třeba u tvý banky...“

Roger si dopřál potěšení nerozumět.

„Jestli bys nemohl otevřít konto u Monroesovy banky na mý jméno!“

„Ne, to by nešlo. Naše banky smějí otvírat konta jen pro naše občany...“

„Ale vaše zákony říkají, že kdo má v Arminu majetek, získává občanský práva hned a bez potíží. Já bych třeba...“

„Právě proto máme zákaz takových akcí. Už je moc lidí, který si něco koupějí, získají občanský práva, ukládají si u nás peníze a chtějí, abysme jim je spravovali a hlídali...“

„A právě takovej majetek bych chtěl mít. Šlo by to?“

„Musel by sis něco koupit.“

„Třeba pozemek?“

„Jo, to by byl věrohodnej argument.“

„Jak velkej pozemek by to měl být?“

„Těžko říct. Co bys potřeboval?“

„Hele, tak se dohodnem jednoduše: ty prachy investuješ do koupě pozemku, i kdyby to měla být jenom nějaká nudle. Za pět stováků nemůžu chtít farmu, že? Až zas budeš něco potřebovat, tak jenom přihodíš něco na to konto a...“

„Jak jsi přišel na to, že budu ještě někdy něco potřebovat?“

„Ty pořád něco od někoho potřebuješ, Rogere Monroesi.“

„A co když ty budeš něco potřebovat?“

„Tak zaplatím stejně jako ty!“

Rogerovy zelené oči jej proroentgenovaly a kancléř se spokojeně usmál: „Zdá se, že to má nějaký smysl, co povídáš. Udělám to a pošlu ti o tom papíry. Na tom dalším se už dohodneme!“

Stiskli si ruce a rozešli se velmi spokojeni.

Asthra navštívila Chrise. Už na ni čekal a byli tam i další.

„Oťukla jsem ho; celkem neškodný štěně. Má zájem o šmelinky, všelijaký pochybný podnikání. Taky u nás by rád něco obšlohl, nejspíš techniku. Svedla jsem jeho pozornost na Oheň...“

Claudio se nedůvěřivě usmál.

„Jo! Ty mu navrhneš, že ho naučíš s ním dělat. Můžeš mu něco ukázat... hlavně ať to dlouho trvá a je to makačka na bednu. Ani to nemusí nic znamenat, pro případ že by měl talent, což se snad stát nemůže, ale kdyby, tak...“

„Jasný.“ Claudio chápavě přikývl.

„Bylo by potřeba ho nenápadně pohlídat, aby tady moc nevyváděl. On je ten Sam docela dobrej kluk a naši bejvaj slepý na obě oči, když má někdo dobrou auru. Mohl by se k něčemu náhodou dostat...“

„Klid. Vzbudí ve mně mimořádné sympatie.“

Tak se stalo, že Claudio náhodou přišel do jídelny, kde Sam hrál na kytaru, vzpomněl si, že Asthra mu něco povídala o Ohni a projevil ochotu předvést, naučit a pomáhat. A protože obvykle měli všichni zájem, vyřítili se na zadní nádvoří a začali dělat pokusy. Ne; začali blbnout, přičemž Oheň byl jedním z účastníků hry. Sam uposlechl pokynu, aby se svlékl, ale jen zčásti, takže na něm shořely spodky a objevil se přede všemi v nedůstojné nahotě. Nikdo ho nelitoval, všichni se mu smáli.

„To je paráda!“ vykřikoval nadšeně, „To by chtělo předvést všem vojákům! Hned by pochopili, kde je pravda!“

Ostatní nebyli tak nadšení jako on. Spíš soudili, že plýtvat Ohněm na přesvědčování cizinců je stejné jako házet perly sviním.

„Nestydíte se?“ napadl je Sam rozhořčeně, „Jste tady proto, aby každá živoucí bytost mohla využívat dobrodiní Živého Ohně – proč tedy váháte udělat dobrý skutek?“

Podívali se po sobě trochu nedůvěřivě. „To si děláš blázny?“

„Rozhodně ne! Ačkoliv... napadla mě taková hra!“

To je rozhodně zajímalo víc.

„Zaujalo mě... jak jsme si s Ohněm hráli. Někdo ho vzal do ruky a házel jím jako s míčem! Kdyby se dalo posílat Oheň po place jako míč při fotbale...“

„Myslíš kopat ho do branky?“ vytřeštil oči Claudio.

„Při našem americkým fotbalu se hraje nohama i rukama...“

Nastala mohutná exploze zájmu; všichni srazili hlavy dohromady a překřikovali se různými nápady.

„Jediný místo, kde se to dá zkusit, je plac před pevností! Tam, co leží ty vraky... a sem tam dokonce...“

„Tu planinu by taky bylo potřeba vyčistit, to jo!“

„Jenomže, Živý Oheň je inkarnace Nejvyššího Božstva! Copak si můžeme dovolit s ním takhle zacházet?“

„Každý oheň je symbol Boha; a dáváme mu sežrat lecjakou špínu!“

„Navíc, velkej Šéf je známej svou hravostí...“

„Tak to zkusíme?“

„Jdem na to!“

Nastal drobný problém, jak označit soupeřící družstva. Dresy nepřicházely v úvahu, ty by shořely první. Nakreslili si tedy na těla znaky a vyrazili ven před pevnost. Lépe řečeno, chtěli tam vyrazit, ale před betonovými zábranami je očekával Pedro:

„Zbláznili jste se? Copak nevíte, že gardisté celý ten prostor zaminovali? Koridory znají jenom oni; než se to odminuje, uteče pár tejdnů! Nebo chcete vylítnout do vzduchu!“

„Právě, že nechcem!“ Claudia už myšlenka chytla a napadaly ho samé dobré zlepšováky, „Uvidíš, jak to zmáknem!“

Pokud bylo nějaké místo, vzbuzující na první pohled odpor a hnus, byla to planina Arakka, plná vraků vozidel, okopů, místy i mrtvol padlých obou stran. Na mrtvolách hodovalo ptactvo nebeské, konkrétně kondoři, supi a krkavci; jinde už byli natolik přecpaní, že jen posedávali na vracích a krákorali.

„Sem chceš vpustit Oheň?“ zaváhal kdosi.

Claudio předtím Oheň uhasil; teď jej zapálil přímo na kamenité zemi a rukama zformoval do poněkud šišaté koule.

„Ty myslíš, že takhle vydrží?“

„Když řeknu, tak jo. Mám pocit, že se na to docela těší!“

„Netěšil by se, kdyby věděl o těch minách!“

„Tak schválně! Umíš si představit, že by o něčem nevěděl?“

Claudio mrkl na Sebastiana, který byl nadšeným sportovcem ve všem, co existovalo. Teď se rozběhl a natáhl ruce: „Přihrej!“

Claudio mrštil ohnivou koulí. Zasvištěla vzduchem, dotkla se změti krvavých hadrů, které zůstaly po ošetření raněných a rázem je spálila; pak přeskočila na jiné harampádí podobného druhu a to činila, až najednou skočila do rukou Sebastianovi. Ten se zasmál:

„Měl jsi pravdu! A teď teda jdem na věc!“

„A kde máte branku, vy pitomci?“ ječela za nimi Sheilla.

„Tak sleduj, od čeho se odrazí!“ vrhl kdosi ohnivý míč přímo dopředu; Oheň začal skákat po pláni a zasahoval nastražené miny. Ty samozřejmě vybuchovaly a od nich další, zasažené jejich střepinami. Hráči se hbitě zaryli čenichem do země a vyčkávali, než přestane skákat a pokorně se k nim vrátí.

„No kruci, tohle je hra!“ volal Grazzio, „Začíná se mi líbit!“

„Já bych se snad radši stáhl...“ navrhoval Sam.

„Kdepak, ty tady pěkně zůstaň, vymyslel sis to! Sledujte, jak to vpředu čistí... já se snad zblázním!“

„To jsem teda fakt neviděl!“ klepal bradou Pedro, „Já nakonec začnu opravdu věřit, že je fakt živej!“

„Seznamte se: Nejvyšší Osobnost Božství Pán Višnu v podobě boha ohně Agniho!“ představoval Claudio. Vztáhl ruku a vyčkal, až mu ohnivý míč poslušně skočí do dlaně.

„Blbče...“ utrousil Pedro.

Plamínek jen lehce vyšlehl a bafl mu do tváře; Pedro nadskočil, lekl se a procítěně zanadával.

„To jsem neudělal já,“ vysvětloval Claudio, „Kdybys byl jako my vzdělanej v Písmech, tak bys věděl, že si s oddanejma rád hraje. Tak co my – hrajem nebo se budem flákat?“

Teď teprve začali vyvádět; rozběhli se plání a posílali si míč tak, aby na své trase zasahoval vraky ohořelých transportérů, miny, mrtvá těla. Pokřikovali, smáli se a vypadali jako děti, co skutečně honí míč po hřišti. Pokud se někdo obával, že by to Pán považoval za rouhání či znesvěcení, snad jej uklidnila podivná reakce: v některých okamžicích se ohnivá koule rozdělila na mnoho dalších, které přeskakovaly z místa na místo podle vlastní vůle a když tam prostor vyčistily, vracely se k lidem či uhasínaly.

„To je šílený! Nevěřím vlastním očím!“ vykřikoval Sam.

Ještě hůř na tom byly předsunuté nepřátelské hlídky. Vojáci se ukrývali v zákopech, kulometných hnízdech a za balvany, odkud pečlivě sledovali, co se u pevnosti děje. Nechápali nic, ale to zvláštní počínání je zajímalo čím dál víc, zvláště když se hra blížila k nim. Někteří se vysunuli nad zákop, ukazovali si ohnivé koule a vykřikovali různé komentáře.

Nějaký poručík přišel na nápad šikovně zatknout pár hráčů; byli zcela bezbranní, dokonce nazí, takže s tím nemohly být potíže. Že bylo uzavřeno příměří, ho nezajímalo, úspěch akce stál za mírné vyhubování nadřízených. Nařídil četě vzít samopaly, naskákal s nimi do džípu a už se řítili na lov.

Ohnivá koule je ovšem postřehla a vyřítila se jim vstříc. Tohle byla konečně potrava pro Živý Oheň! Vmžiku vzplanul džíp, zbraně, uniformy i vlasy vojáků; asi půl minuty bylo všechno v jednom plameni, potom se to uklidnilo a oni seděli na zemi, nazí a bez jediného chloupku; jenom vyděšeně zírali.

Hráči k nim doběhli, rozesmátí a bezstarostní, jako kdyby jim vůbec nešlo o život. Taky jim už nikdo nechtěl ubližovat, vojáci se bezúspěšně snažili zakrýt svou nahotu a spíš chtěli uprchnout, hlavně důstojník. Armini se spíš snažili zatáhnout je do hry.

„Ukažte nám, co je tady všechno potřeba vyčistit!“ vyzvala je Sheilla, „Pustíme na to Oheň a vmžiku je tam pořádek!“

„Ale... ten váš Oheň všecko zničí!“

„Jenom to, co si zaslouží zničit. Živé bytosti naopak chrání!“

Vojáci se stahovali do svých zákopů, mládež šla s nimi; Sam zavolal nějakého velitele a bezúspěšně se pokoušel dávat mu rozkazy, ale chudák důstojník nechápal, proč by měl přijímat pokyny od nahého chlapa bez hodnostního označení a neposlechl. Zatímco se hádali, Armini se řehtali jako koně.

„Koukám, spousta lidí je tady raněných,“ povšimla si Viky, „Tak nástup a jestli si chcete nechat něco na oblečení, tak to před ošetřením svlíkněte a odložte stranou! A diskuse až potom!“

Za včerejšek značně povyrostla, jednala s každým se sebevědomou bezohledností a nepřipouštěla odpor. Takový přístup se v armádě vyplatí, málokdo si troufne cokoliv namítat. Když něco nařídila seržantům, obvykle to provedli a ani moc nepřemýšleli. Oheň všem vyléčil drobná zranění a navíc zmírnil jejich celkovou depresi, což je překvapilo a potěšilo.

„Ještě tak kdyby bylo něco k jídlu!“ povzdychl si jeden voják, „Zásobování jako obvykle nefunguje...“

Viky se obrátila na Sheillu; ta si věděla rady.

„Tadyhle v tom kotlíku zkondenzuji Oheň do tekutého stavu. Zkus to vypít a dva dny nebudeš mít hlad, je to vyzkoušený. Bude to trochu divný, ale už ses v Ohni koupal, tak neváhej!“

Voják se skutečně napil; málem se při tom zhroutil, ale jen co přišel k sobě, začal nadšeně vykládat ostatním, jak je to skvělé. Za chvíli kotlík putoval z ruky do ruky a jeden starý seržant, jemuž Oheň vyléčil žaludeční vředy, pobíhal po táboře a posílal sem všechny, kteří byli ochotni věřit.

„Kousek odtud je polní nemocnice,“ řekl poručík, kterému Oheň vyléčil drobné, leč bolestivé škrábnutí na ruce, „Slouží tam můj kamarád kapitán Goméz. Kdybych vás směl prosit...“

„Čemu říkáš kousek odtud?“

„No... Je to v zázemí, tam v tom sousedním údolí. Uvidíte stany s červeným křížem a kolem lůžka těch, co se nevejdou...“

„Něco jako M.A.S.H.?“ ptala se Sheilla, která viděla ten seriál.

„Jo, něco takovýho.“

Nezaváhali; ale protože to bylo přece jen dost daleko, nechali si přistavit džíp i s řidičem. Lékařskou skupinu tvořil Claudio, Sheilla, Viky a tři další; připojil se k nim ještě nějaký mladík, který tvrdil, že je saniťák. Aby mu to věřili, vzal si na to čepici s patřičným odznakem.

Jestli se nějaké místo podobalo peklu, byla to ošetřovna. Ještě na začátku bojů to šlo, bylo dost léků; ale ty dávno došly, nové zásilky nepřicházely a zásobování se topilo v džungli předpisů a nechuti jednotlivých velitelů. Lékaři už neměli prakticky nic, dokonce ani obvazy; a raněných stále přibývalo, sváželi je nyní z okolních vesnic, kde docházelo k četným potyčkám s domorodci, bránícími svoje obilí, slepice, malá prasátka a dcery. Velitelem tady byl lékař, povýšený do hodnosti majora; do armády se dostal po vyhazovu ze Všeobecné nemocnice, když v opilém stavu často kritizoval šlendrián a mizerné vedení nadřízených. Sympatizoval s povstalci, ale byl tak dobrý doktor, že mu to prošlo.

Momentálně sotva stál na nohou, měl za sebou nepřetržitou službu od začátku bojů, vždycky si jen na chvíli zdříml, než ho probudili s nějakým dalším důležitým případem. Lůžka zraněných se kupila nejdřív v připravených stanech, potom v improvizovaných přístřešcích, nyní už i na volném prostranství. Nebylo dost ošetřovatelů, někteří lehčeji ranění se belhali mezi lůžky a pokoušeli se pomáhat těm, kdo na tom byli hůř.

Když se objevila ta zvláštní parta, nejdřív nechápal a jen vyjeveně zíral. Sheilla mu vysvětlila, co chtějí dělat; brejlil na ni a kupodivu ho víc zaujalo její tetování, než přitažlivé tělo. Chvíli vypadal, že usne; pak mávl rukou: „Dělejte si, co chcete! Zhoršit už nic nemůžete!“

Viky se ujala velení správným způsobem: rozkřikla se na vojáky, jako by byla jejich velitel. Přesně to na ně účinkovalo, zdraví odložili svoje osobní věci a stavěli se do řady před Oheň, který obsluhoval Claudio. Když jím prošli první, okamžitě se zapojovali a začali přinášet ty nejhůř zraněné. Mnohým už do ran nakladly vajíčka mouchy, vylíhli se bílí červíci a hýbali živým masem, až se ošetřovatelům dělalo špatně. Ale nebylo už nic, čím by se tomu dalo zabránit, antibiotika došla první.

Kapitán Goméz byl šéflékařův zástupce a momentálně odjel pro další raněné někam za kopec; přivezl jich celý kamión a byl téměř zoufalý. Claudio do kamiónu jen nahlédl a mávl rukou.

„Takových aut je tady spousta; nech je tam, pustím na to Oheň, ať spálí všecko najednou. Až pak se do nich můžeš dát...“

Gomézovi to bylo jedno. Vojenský náklaďák shořel jako fakule, ranění najednou leželi na zemi a zjišťovali, že přišli k sobě a někteří se dokonce můžou postavit na nohy. Goméz se okamžitě nechal taky omýt Ohněm a napil se ho, aby odstranil bolestivé kručení v žaludku. Namísto toho jej zachvátila euforie, podobná opilosti. To se ovšem týkalo všech přítomných.

Během dvou hodin byl počet těžce raněných a umírajících silně zredukován; zato spousta vojáků zjistila, že jim vůbec nic není a že by se mohli vrátit do služby. Jiná věc je, zda chtěli; mnozí počítali, že se budou ve špitále pohodlně ulejvat až do konce války, protože moc netoužili dostat se Arminům do rány. Po téhle zkušenosti po tom toužili ještě daleko míň; i srocovali se, obšírně o všem rokovali a vznášeli požadavky na nadřízené, zatím jenom ty nižší.

Ve štábu se zatím hádal Sam Sheffield s generálem a jeho muži. Diskuse to byla poněkud zmatená, on jim vysvětloval momentální situaci, kdežto oni chtěli vědět, proč je nahý a nemůže ničím dokázat, že vůbec je důstojník. Většinou ho osobně znali, takže jejich námitky byly dost nesmyslné, ale chtěli se hádat. Samovi nakonec došla trpělivost a pohrozil jim, že zlikviduje celý štáb, jestli budou tak blbě kecat; protože jim předvedl schopnosti Živého Ohně na několika drobnějších objektech, nakonec přece jen dostali strach a uposlechli.

Sam vlastně požadoval jedinou věc: aby bylo dovoleno vykoupat se v Ohni každému, kdo o to bude mít zájem. Stačilo to; jakmile tento zážitek absolvoval, začínal mít docela jiné zájmy, než dle příkazů nadřízených bojovat proti tomu, koho mu ukážou. Někteří dokonce pochopili, že se dopouštěli zločinů proti jiným; byli by se rozplakali, kdyby nebyli tak přesyceni nadšením. Ovšem další podobné činnosti se smíchem odmítali; když jim někdo připomněl, že by za neuposlechnutí rozkazu mohli být uvězněni či popraveni, smáli se a odpovídali citáty z Bible.

V nemocnici se zázračně vzpamatoval šéflékař; začal se zajímat o arminské metody léčení a Sheilla mu slíbila, že mu ve vhodnou dobu poskytne poučení technikou mentálního přenosu. Když mu objasnila detaily tohoto kontaktu, byl potěšen a lákalo ho to. A že poprvé od začátku bojů neměl absolutně nic na práci a všichni ranění byli v pořádku, zalezli do jeho přístěnku a hned to realizovali.

Jedním z těch, kdo byli Arminům mimořádně vděční, byl i voják trestné roty José Maria, neboť jim pravděpodobně vděčil za život. Trestná rota byla určena k nejméně příjemným výkonům, mimo jiné k odminování systémů, které zaminovaly bojové jednotky. Ty se už většinou nepamatovaly, jak to udělaly – proč taky, když to nebudou muset likvidovat? Počítalo se, že trestná rota to zvládne a pokud ne, co na těch lumpech záleží?

Na rozdíl od spolubojovníků, kterými byli převážně zloději, rváči, pasáci a narkomani, byl José Maria oběť svého přesvědčení. Už když studoval v semináři, razil tam teorie zásadně nesouhlasné s míněním biskupské konzistoře, což bylo příčinou několikerých vážných pohovorů a nakonec vyhazovu. Od malička hodně četl; ve škole detektivky a kovbojky, v semináři hlavně Bibli. Hodně si pamatoval a dokázal citovat, zejména si hbitě vzpomínal během diskusí s nadřízenými, kteří tak rozsáhlé znalosti neměli. Když profesorům vícekrát dokázal, že má pravdu, nemohli udělat nic jiného než ho vyrazit.

Nějakou dobu se sdružoval s církví Svědků Jehovových, kterým se jeho bystrá orientace v Bibli zamlouvala; bohužel v té době začal slyšet hlasy a občas se mu zjevovali andělé, svatí a Matka Boží, což je u jehovistů neúnosné. Pohádal se i s nimi a začal o svých vizích psát dlouhé dopisy různým význačným osobnostem, například papeži. Úřady uvažovaly o možnosti ho zavřít, ale neměly žádný důvod, tak si alespoň vzpomněly, že doposud neabsolvoval základní vojenskou službu, i zařadily jej do trestné roty s příkazem, aby ty lotry vlastním příkladem převychoval.

V trestné rotě se mu příliš nedařilo a mezi ostatními vojáky dost trpěl, neboť byl tlustý, nešikovný a pomalý; avšak gramotný, takže zmínění zloději a pasáci, vzdor obecnému mínění lidé velmi sentimentální a citově vázaní na své podobně charakterní druhy, mu dávali psát svoji korespondenci. Z písaře posléze povýšil na poradce v nejrůznějších záležitostech (měl pozoruhodný přehled), až nakonec skončil jako soukromý duchovní pastýř. Považoval to za své poslání a nestěžoval si; zprostředkovával ostatním spojení se zesnulými příbuznými a jejich ochrannými světci a nechtěl za to celkem nic; sami mu poskytovali ochranu, lepší jídlo a všechno, co jim připadalo vhodné.

Řekněme si pravdu: nenápadný vojáček José Maria byl skutečně člověk mimořádné duševní síly, jehož pokorné modlitby zachránily řadu jeho kamarádů před věčným zatracením. Svoje kamarády upřímně miloval; šel ve stopách Kristových, který navštěvoval prostitutky a celníky a přinášel jim milost Boží. José Maria nepřemýšlel nad tak vznešenými věcmi; když ho požádali o pomoc, pomodlil se k příslušnému svatému a vyčkal, zda se mu v noci zjeví a sdělí nějaký vzkaz pro onoho hříšníka, či nikoliv. Některé ty vzkazy byly skutečně pozoruhodné a zjednaly mu velkou proslulost, ovšem pouze v kruzích nejhorší spodiny.

Když vešel ve známost úkol trestné roty v prostoru pevnosti Salinas, došli vojáci k názoru, že to je definitivní konec a bude znamenat jejich smrt. Někteří sprostě proklínali, jiní však přišli za José Mariou a naléhali: „Svatej, pomodli se za nás, aby nás Matka Boží ochránila! Já vím, že jsme pěkný svině, ale to si přeci jenom nezasloužíme! Tak nebuď srab a popros za nás Nejsvětější Pannu, aby nám byla milostivá! My ti za to při obědě dáme zákusky, až budou!“

Vojáček José Maria se chvíli vzpouzel, ale potom se nechal jako obvykle ukecat. Taky on měl příšerný strach a jeho modlitby byly tím pádem vroucné a upřímné. Prosil za sebe, ale jak se pozvolna nořil do modlitby, vzpomínal na svoje kamarády a krátkozraké oči se mu zalily slzami. Úpěnlivě přesvědčoval Nejsvětější Pannu, že ti syčáci nejsou zas tak úplní mizerové, kradou jen z hladu, děvky ochraňují z upřímné lásky a rvou se, protože jim společnost soustavně ubližuje. Kdyby se jim ještě dala šance...

A laskavá Matka Boží mu odpověděla: Nebuď smutný a neobávej se ničeho. Ochráním vás, nic se vám nestane.

Když to vyřídil, vojáci většinou nevěřili, ale několikrát už se stalo, že jeho předpovědi se ukázaly správné, takže přece jen nějakou důvěru měli. Tak byli odvezeni na náhorní planinu Arakka a důstojníci se před nimi dohadovali, že už nestojí za to dávat jim s sebou zásoby potravin, stačí trocha třtinového rumu, aby neměli strach a s nadšením šli do minového pole.

Jenže než mohli začít, Armini zlikvidovali miny i s přilehlým harampádím. Kromě toho způsobili, že se vojenská morálně značně uvolnila; vojáci trestné roty se namíchali mezi ostatní a byli dokonce připuštěni ke koupeli v Ohni. Brali to jako zábavu a jak se zdálo, Armini to schvalovali; ovšem José Maria dostal v Ohni pozoruhodnou vizi a když vystoupil, celý se třásl.

„Co je? Co se děje?“ ptali se ho spolubojovníci.

„Matka... Panna Maria Ochránkyně! Mluvil jsem s ní!“

„No a co? To děláš často!“

„Ona... přeje si, abychom jí postavili chrám!“

„Kde?“

José Maria se rozhlédl a pak ukázal na strmou skálu nad údolím; kromě jiného tamtudy odešla smečka vlkodlaků.

„Cože, tam? Na tý šílený skále?“

„Je tam... nahoře plošina.“ pravil s neochvějnou vírou.

Mezi vojáky nastalo vzrušení. Většina nesouhlasila a nechápala, proč by měli poslouchat fantasmagorie nějakého šílence. Kupodivu Josého kamarádi, zloději a pasáci, jeho řeči neodmítali. Doposud se nestalo, že by něco požadoval.

„Jak to máme udělat? Nemáme žádný stavební materiál!“

„Stačí ho postavit z kamenů! Ať každý vynese tam nahoru kámen a položí na kupu; to bude stačit!“

„Tak moment,“ řekla Sheilla, „Tohle už jsme jednou zažili! Bylo to v Arminu, ale tam jsme stavěli chrám Černé Matce Kálí!“

José Marie roztržitě přikývl. „No ano... právě proto!“

„Chceš říct, vojáku, že Nejsvětější Matka Boží může mít něco společného s nějakou pohanskou modlou?“ rozkřikl se na Josého armádní kaplan, který považoval za povinnost ho usměrnit.

„Ano. To je jedna a ta samá.“ José Maria poněkud koktal, ale od svého názoru nehodlal ustoupit.

„Já tě dám zavřít pro kacířství!“ ječel vojenský kněz.

„To je tak:“ José si při řeči pomáhal rukama, zajíkal se, ale co povídal, mělo smysl, „Když chce být hodná, je to Nejsvětější Matka. Když se rozzlobí, je Tisíciruká Paní Smrti.“

„Přece nechceš tvrdit, že Matka Boží někoho zabíjí!“

José dvakrát polkl. „Každýho ne. Jenom toho, kdo zaslouží.“

„Všichni hříšníci propadli smrti! Není nikdo bez hříchu...“

„No... tak vidíte, pane.“

Jeden z nejdrsnějších zločinců v trestné rotě měl chuť chytit Josého za límec, ale ježto se koupali v Ohni a žádné šaty neměl, popadl ho aspoň za ucho. „A kdo jí přinese kámen, toho ochrání?“

„Rozhodně. Bude ho chránit... dokud zase nezhřeší!“

Zloděj se zašklebil: „Tak jdem na to, ne?“

Jejich úmysl vyvolal naprostý nesouhlas důstojnického sboru. To podnítilo vojáky od jiných pluků, aby se připojili; zakrátko už mnozí hledali největší balvan, který by vláčeli nahoru na skálu. S tímto počínáním souhlasili Armini, včetně čarodějů, tetovaných od hlavy ke špičkám nohou; zejména zaklínačky Ohně.

„I kdyby mi bylo kráčeti údolím stínu Smrti,

nebudu se báti Zlého; neboť Ty se mnou jsi!“

vykřikoval José Maria, který také přivlekl svůj kámen a dohlížel nyní, aby všichni své balvany řádně uložili.

Velkému zloději ale pořád něco vrtalo hlavou; když nesl nahoru svůj kámen, balvan impozantních rozměrů, upadl a odřel se, takže se šel nechat ošetřit Ohněm. Našel u něj Sheillu, která v něm od začátku vyvolávala posvátnou bázeň. Odvážil se zeptat:

„Myslíš, že je něco pravdy na tom, co ten blázen říká?“

„Není blázen,“ řekla klidně Sheilla, „Měli jste ve svém středu velikého světce a nevážili jste si toho!“

„Ale on není svatej – to mu tak jenom říkáme!“

„Chápu. Můžeš mi vysvětlit, proč?“

„No... protože je takovej! Nepije, nekouří, ženský nešuká... no promiň, já to řekl, jak mi zobák narost! Víš, co chci říct?“

„Chceš říct, že José Maria je velký světec. Má skutečně velikou moc a vás všechny chrání; i před následky vlastní hlouposti!“

„Chrání? Fakt, jo? A jakpak?“

„Pomodlil se za tebe, když jsi dostal choleru? Nebýt jeho, už dávno by sis vysral střeva! Už se nepamatuješ?“

„No jo... ale jak ty o tom víš?“

Sheilla nakrčila čelo. „Zmiz. Jsi hlupák!“

Zloděj se jí vyděšeně poklonil a urychleně odešel. Chvilku poté jej bylo vidět, jak usilovně diskutuje s nějakými kamarády.

A stavba chrámu pokračovala, kupodivu rychleji, než se dalo čekat. Málokdo z vojáků odmítl vynést svůj kámen; daleko víc bylo těch, kdo nosili kameny za svoje ženy a děti, sestry či bratry, přítelkyně nebo za toho, kdo se dopustil ohavného hříchu a měl by podstoupit patřičné pokání.

Ale nevypadalo to jako nějaká pochmurná náboženská slavnost; spíš se to podobalo indiánské lidové veselici. Nepřetržitě zněly domorodé písně, od španělských se přešlo na jednotlivá nářečí, až si někteří vzpomněli na ty nejdávnější. Mnozí Armini rozuměli, nakonec to vylákalo i Asthru.

„Víte, co to zpívají? To je Hymnus Slunce, nejposvátnější píseň Inků! Ani jsem netušila, že ji ještě někdo zná!“

„No fajn. Ale jak ji znáš ty?“ ptala se Viky.

Asthra chvíli váhala. „Dost dobrá otázka... nevím. Znám ji.“

„Někde jsi ji musela vidět zapsanou, ne?“

„Ne... nevím. Znám ji, jako znám všechny modlitby.“

Asthra pozvedla ruce k nebi a začala zpívat. Její hlas zvonil jako stříbrné kartály při obřadech, ale slova i melodie byly jiné a krajně neobvyklé. Během krátké chvíle jí z prstů začaly šlehat jiskřičky, tak toho radši nechala.

„Myslím, že bysme se tomu vašemu Svatýmu měli všichni klanět!“ řekla vážně, ale bližší podrobnosti odmítla uvést.

Generál se mezitím hluboce zamýšlel nad situací a shledával ji neutěšenou. Instrukce, kterou ráno dostal přímo od presidenta, mu ukládala umožnit freefighterům opustit pevnost Salinas, povolit jim různé neškodné výstřelky, ale v žádném případě nedopustit, aby se ujali iniciativy a začali všechno předělávat po svém. Leč přesně to se stalo: jeho armádu ovládaly čarodějnice. První jim podlehl Sam Sheffield, potom všichni ostatní, samozřejmě kromě generála. Chodili si kamkoliv, vydávali rozkazy a všichni vojáci je poslouchali, aniž jim napadlo, že jsou to nepřátelé. Kdo tedy vlastně zvítězil?

Generál uvažoval, jaké má možnosti. Nechat čarodějnice pochytat nebo postřílet? Komu to dát za úkol, když vojáci tančí v extázi, zpívají nábožné písně a chovají se jako opilí, aniž by v dohledu byla kapička alkoholu? Mnozí zažívají stav vytržení, zvláště ti, kteří vláčejí balvany na skálu a sestavují tam z nich jakousi šílenou pyramidu. Bylo mu jasné, že jsou zhypnotizovaní, že ony neobvyklé vjemy jim zprostředkují čarodějnice a jejich Oheň. Asi by odmítli rozkaz bojovat; nebo by se dokonce zapojili do bojů na straně nepřítele? Arminům jejich bojové nadšení zůstává, je přece součástí služby Bohu, jak ji oni chápou. Generál absolvoval před akcí obsáhlou přednášku nějakého odborníka na destruktivní sekty, který však rázně odmítl přiblížit se komukoliv z Arminů blíž než na kilometr a statečně zůstal v hlavním štábu.

Generál meditoval a meditoval a čím víc si nechával procházet hlavou různé varianty, tím jasnější mu byl jediný možný způsob řešení: vyjednávat přímo s nejvyšší čarodějkou. Chápal, že mu jde nejen o život, ale i o duši a možnost věčného zatracení; ale byl v rámci svých představ statečný a jeho zvykem bylo čelit každému nebezpečí tváří v tvář. Když se tedy definitivně rozhodl, zavolal svého adjutanta a hodlal mu dát patřičné rozkazy.

Avšak adjutant mu ohlásil: „Pane generále, je tady jedna žena. Říká, že je princezna Asthra, nejvyšší čarodějka.“

Generálovi ztuhly rysy. Myšlenky mu zmateně zavibrovaly hlavou a měl tisíc otázek, ale ovládl se a přijal možnost, že ta žena už ví, že s ní chce mluvit. „Prosím, uveď ji!“

Adjutant vycouval; v jeho výrazu byla nejistota a strach.

Pak vstoupila. Šokovala generála tím, že přišla nahá, hlavu i tělo bez jediného chloupku, zato s rituálním tetováním. Neměla s sebou absolutně nic, ani náušnice; ale generál měl pocit, že ta její holá hlava vyzařuje kruh paprsků, jako by měla svatozář. Vešla, a on měl náhle chuť padnout před ní na kolena.

„Paní...“ řekl a sklopil zrak, aby se uklidnil.

Rozhlédla se po jeho velitelském stanu, zařízeném dle místních poměrů luxusně. Nesedla si na žádné vojenské křesílko, vybrala si jeho kavalec a svinula se na něj do lotosu.

„Jak se jmenuješ?“

„Don Felipe Antonio Chavez Pereira.“ odpověděl a cítil, jak vlny její dobrotivé energie laskavě hladí jeho rozjitřenou mysl.

„Rozumíš jazyku svých předků?“ otázala se řečí horských Indiánů tohoto kraje; rozuměl jen velice málo, ovšem věděl, že když byl ještě malý, vyprávěla mu babička staré indiánské pohádky, v nichž taková slova byla. Její matka pocházela z toho národa.

Asthra vztáhla ruku a vnořila prsty do jeho krátce ostříhaných černých vlasů. Chvíli ji tam nechala a don Felipe cítil, jak z té ruky proudí životodárná energie. „Už rozumíš?“

„Ano... teď ti rozumím všechno.“

Stáhla ruku. „Dlouho jsi spal, Felipe.“

„Ty jsi... moje příbuzná?“ zeptal se zmateně.

„Záleží na tom?“

„Cítím to. Znak... černá labuť!“

„Zdá se, že jsme z jednoho rodu. Přišla jsem domů.“

Chtěl jí toho říct spoustu. Že patří k nejstarší šlechtě této země, že jeho předkové byli vévodové a ženili se s indiánskými princeznami, znalými dle legendy kouzel a přivolávajícími mocná požehnání na celý rod i kraj, kam sahala jejich moc. Že v mládí takové legendy obdivoval, ale když přišel do vyspělé společnosti dvacátého století, raději to nikomu neříkal, aby se mu nesmáli. Pak celý život sloužil vlasti, díky přirozené inteligenci rychle postupoval, oženil se a má děti, ale nevyvedly se mu: syna dostal na universitu ve Státech, tam se dal ke Greenpeace a v téhle chvíli někde bojuje za práva tuleních mláďat. Dcera studuje zatím střední školu, je nesmírně krásná a vysoce inteligentní, ale už postřehl v její tváři ten zádumčivý pohled, který nasvědčuje nebezpečným pochybnostem. Urychleně ji vypakoval z Costa Negry, jen co začalo povstání, ale...

„Nevadí. Najdu si je.“ řekla Asthra laskavě.

Don Felipe sebou škubl. Copak čte myšlenky?

„Dotkla jsem se tvé hlavy.“ vysvětlila.

„Co chceš udělat s mými dětmi?“ vzdychl nahlas.

„Nezaslouží si, aby poznaly, kde jsou doma?“

Na okamžik mu bleskla hlavou vzpomínka na poslední setkání se synem: vychrtlý mladík v džínách a vytahaném tričku, dlouhé vlasy a brejličky lenonky, pod paží aktovku s knížkami; stravuje se po restauracích Haré Kršna, protože je vegetarián a diskutuje celé noci po mládežnických klubech. Copak se z jeho hodné dcerušky, poslední naděje rodiny, má stát něco jako tahle čarodějka? Bude mít za pár let taky vyholenou hlavu a barevné tetování?

„Když bude dobrá, tak za pár týdnů.“

Byl v šoku. Nevěřil, nechápal, odmítal připustit. Celý svět se s ním točil, ale věděl, že princezna nemluví žádné nesmysly. Když ona poručí, otevře jeho milá hodná dceruška v příští chvíli běžný časopis pro mladé, kde bude (naprosto zmatená) reportáž o čárách a kouzlech, které provádí Asthra v Arminu. Zaujme ji to, vzpomene si na tatínkovu radu, aby se držela co nejdál od Costa Negry, pokud možno na druhém konci světa. Spočítá peníze, ale bude jí něco chybět, tak zavolá bráchovi do Států. Nenajde ho, toulá se s ekologickým hnutím někde v Sonorské poušti a studuje chřestýše, ale nechají mu vzkaz. Tak navnadí kamarádku, roztomilou blonďatou Nancy, dceru jednoho z nejbohatších plantážníků, která je sice dost hloupá a touží jen po výstředních zábavách, ale vždycky má dost peněz na cestu. Dívky se sbalí a prvním letadlem odletí do Kingtownu, odtamtud do Slunečního obzoru. Budou hledat Asthru, ale ta tam není, ujme se jich tedy jakási šílená černoška a hned je zařadí do vzdělávacího cyklu...

„Dost! Proboha, neber mi moje dítě!“ vykřikl zoufale.

Jenže Asthra seděla nehybně, jen se usmívala.

„Proč jsi to udělala?“ vhrkly mu do očí slzy.

„Neudělala jsem nic. Sám jsi to rozhodl. Právě teď.“

„Vezmeš mi je oba?“

„Přivedu je domů. Setkáš se s nimi.“

Nechápal, jak by to bylo možné; ale pak pochopil.

„Chceš i mne?“

Usmála se. „Už si nedělej starosti...“

Její dobrá energie jej koupala v hřejivých vlnách, očišťovala, vracela bývalou sílu. Don Felipe cítil, jak od něj odcházejí všechny starosti a pochybnosti.

„Pojď. Nechceš se vykoupat v Ohni?“

„Ano. Chci!“ rozhodl se okamžitě.

Rozvinula se, vstala a pokynula, aby šel s ní. Nezaváhal, byl konečně tam, kde si celý život přál být.

„Ano,“ řekla mírně, „Teď je to skutečně v pořádku.“

Stmívalo se; po celé planině před pevností hořely ohně a u nich posedávali vojáci, pro tuto noc přeskupení, jak si zrovna přáli. Bylo těžké rozeznat obyčejné vojíny od důstojníků, dokonce nikdo neměl snahu něco takového zjišťovat. Většina byla zabraná do snů, které jim přivolali na přání Armini; skoro každý ovládal hypnózu aspoň natolik, aby uměl uvést místní lidi do transu.

Na Sama Sheffielda padla těžká nostalgie. Zdálo se mu, že jeho život je marný, bezúčelný a nesmyslný a za všechna svá léta nenalezl nic, co by mělo jakoukoliv cenu. Dokonce měl představu, co by to mělo být: dívka podobná Asthře, ovšem pokud možno trochu vstřícnější. Pokusil se to čarodějce říct, ale ta jen zakroutila hlavou a soucitně se usmála.

A od ohně zněla písnička, kterou hrál na kytaru Claudio:

„Kyvadlo hodin krájí noc na kousky

vzhůru jsme zůstali jen ty a já

měsíc je v úplňku, slunce šlo za hory

je čas být v peřinách, je čas jít spát

Laj la laj laj laj...

Do kouře z komína netopýr narazil

hvězdičky na nebi začly se smát

na vlky za lesem zlý ovce čekají

na ty, co se smečkou nepůjdou spát

Svý oči zavři a vypluj do říše snů

spánek tvůj klidný ohlídám já

potichu zazpívám tuhletu písničku

a skončím až budeš hluboce spát

Až tvrdě usneš a uhlíky vyhasnou

žezlo své uchopí půlnoční král

nasednu na koště, komínem vyletím,

dnes je noc kouzel a my máme bál...“

Sam to nekomentoval. Chtělo se mu plakat.

Štáb ve složení Chris, Sebastiano, Asthra, Roger a Enkra jednal o zítřejším přesunu. Jako velitel pořádkové služby byl přítomen jaguár Arrgatsamwoogh.

„Žádné problémy?“ ujišťoval se Roger.

„Zdá se, že ne. Ťapka provedla průzkumný let a tvrdí, že kolem jsou všichni vojáci totálně v rauši. Žádný ohrožení nezjistila!“

„Zdá se, že to myslí vážně!“

„Trochu jsem je prověřila,“ kývla Asthra, „Nezaznamenala jsem žádné postranní úmysly. Trochu běžných lidských slabostí: peníze, alkohol, ženy...“

„...se nediv! Když před nima pobíhá kočka jako ty!“

„Pokud jsem registrovala zájem přímo o sebe, poslala jsem na ně adresní sny. Prožijí se mnou krásnou noc.“

„Jseš potvora! Bejt šelma, tak tě kousnu!“

„Jo? Tak hele, zkus to!“

„Sklapněte to! Chrisi, jak to vypadá s vozidly?“

„Ten jejich generál nám přidělil džípy a kamióny. Prohlídli jsme je, bez závad, dostatek pohonných hmot. Navrhuju vytvořit jedinou kolonu, vpředu a vzadu transportéry, zbraně přes všechno v pohotovosti. Asthra nás bude krýt ze vzduchu...“

„Opatrnosti nikdy nezbývá...“

„Já vím, že se nemáme čeho bát, ale věřit jim nesmíme, dokud nebudeme mimo jejich území! Zdejší velitelé můžou mít příkazy, aby nám pomáhali, ale některý jiný zas...“

„Mike tvrdí, že se dohodl!“

„Já vím. Ale stejně nikdy nevěřím žádný dohodě, dokud není stoprocentně splněná. Za řeči se neplatí...“

„Souhlas,“ řekl Roger, „Pojedem v plné pohotovosti.“

„V případě útoku se srazíme do houfu jako vozová hradba. Asthra musí zaregistrovat jejich těžký dělostřelectvo a zničit je, než nás zaměří. Na lehký zbraně budou stačit lejzrovačky...“

„Jakou rychlostí pojedem?“

„Maximálně padesátkou. Jestli se něco stane jednotlivým vozům, musíme přejít do dalších a havarované nechat osudu.“

„Ještě se říká: ranění kryjí postup zdravých, kdo nemůže dál, dostane kulku do hlavy! Jako za války!“

„Jo. Tak to myslím.“ řekl Chris vážně.

„Počítáš s nějakým dalším bojem?“

„Počítám vždycky se vším.“

Zdálo se, že Roger s tím souhlasí. Asthra se nevyjadřovala. Enkra vyčkal, až proberou záležitosti přesunu.

„Kde je teď naše smečka, Asthro?“ zeptal se.

„V pohraniční oblasti. Už mohli přejít na druhou stranu, ale dávají přednost vytváření zmatku.“

Enkra nezřetelně zamručel.

„A jsou v pořádku. Ale ty to víš stejně dobře jako já.“

„Vím. Jenom jsem se chtěl ujistit...“

„Jo. Ona je taky v pořádku.“

Enkra k ní vzhlédl a výraz měl zarputilý. Hrozně si přál, aby se mohli domlouvat jazykem, kterému by nerozuměl nikdo druhý.

Asthra k němu laskavě vztáhla ruku. „Vnímám všechno, co cítíš ty. Učinil jsi mne svojí sestrou. Proto jsem šťastná, když ty se zamiluješ a prožíváš něco krásného. Věříš mi?“

„Věřím.“

„Jsi princ. Tvoje pocity s tebou sdílí celá země; a je to tak správné. Národ má milovat svého pána...“

„Nešaškuj! Teď mi nejde o národ; jen o tu jednu holku...“

„Artemis je dobrý symbol národa. Je vhodná k tomu, abys ji přijal jako zástupkyni všech, které by toužily...“

„Asthro, přál bych si zavést další rituál: čas od času by pár náhodně vybraných zástupců národa veřejně obcovalo s nejvyšší čarodějkou, aby si taky užila. Co ty na to?“

„Čím takový nesmysl zdůvodníš?“

„Perverzností dotyčné čarodějky. Jde mi na nervy!“

Asthra se zasmála. „Zkus to někde navrhnout. Uvidíme...“

Zmlkl; najednou ho přešly všechny žerty. „Kolik už jsem těch ženských měl!“ vzdychl nešťastně, „Anitta, Ariadna, Jennie, teď Artie... ale všecky mám rád! Proč nemůžu zůstat věrný jedné?“

„Ještě jsi zapomněl na Dorotku z Londýna.“

„Koho... Jo, ty myslíš...? Ale ne!“

„A bude jich ještě víc. Jsi král, představitel Nejvyššího Pána; tak máš svoje povinnosti. A musíš je plnit!“

Enkra ze sebe vydal tichý povzdech.

„Víš, co? Netrap mě... radši mi něco pěknýho zazpívej!“

Už dlouho se nestalo, aby Asthra zpívala něco sama. Samozřejmě, když se hrála nějaká známá písnička, zpívala s ostatními aspoň refrén, ale znala taky řadu písní, které neznal nikdo. Nyní bez zdráhání poslechla, šla k ohni, vzala si kytaru a začala zpívat anglicky se skotským přízvukem:

„To bude ta noc, kdy všichni andělé odlétnou

a ty zůstaneš sám pod hvězdami

na chladné trávě, která studí do bosých nohou

budeš naslouchat písni větru a smíchu dívek

od ohně, který hoří dost blízko, abys slyšel

a příliš daleko, abys k němu mohl jít

neboť všichni andělé už odlétli.

Ó matko, až se tvé děti utiší a klidně usnou,

přines mi trochu chleba a sýra a ovoce

protože je příliš daleko k lesům na obzoru

a daleko k záři měst, kde už vyhasla láska

a možná daleko k ohni, od něhož zní smích a písně

i ke hvězdám je příliš daleko

a všichni andělé už odlétli.

Ale přesto někde v dálce ještě planou ohně

a dívky zpívají a chlapci se hlučně smějí

než usnou v objetí na podupané trávě

noc už tuší, že brzy nadejde úsvit

i když andělé odlétli a lidská láska je příliš slabá

ale stále je na světě chléb a sýr a doušek vody

Ty jsi poslední anděl, který zůstal.“

Kdesi velmi blízko se ozvalo tiché vzlykání. To Sam Sheffield plakal; Asthra tedy vstala, přešla k němu, objala ho a svírala jeho hlavu, dokud neusnul.

Errata:

30.05.2021 11:43