Don Juan Carrasco
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Mike dorazil k cíli své cesty pozdě odpoledne. Jestli se vyspal nebo ne, čert ví, ale zdálo se, že je v lepší náladě. Město bylo přímo nacpané vojáky všech možných pluků a zbraní; každou ulici hlídala jiná kontrola, několik prvních se podařilo Samovi projít se svým služebním průkazem, ale pak je chytli commandos, zjistili co je Mike zač a drželi je pod samopaly zhruba hodinu, než si vytelefonovali s presidentským palácem, že je tam skutečně chtějí a čekají. Stejně s nimi poslali důstojníka jako doprovod. Všude bylo možno pozorovat zmatek a totální dezorganizaci, provázející většinu vojenských operací. Mike to radši nijak nekomentoval.
Presidentský palác znal z pohlednic. Chris a jeho hoši ho měli rádi a nezapomněli na něj s pořádnou sérií z celého města i země, s mírným dovětkem, aby na ně myslel. Takže to znal i uvnitř a domníval se, že ho nic nepřekvapí. Teď byl palác plný vojska, ze všech oken vlály prapory; aniž ovšem zakrývaly otlučené římsy, díry v omítce a ohořelé zdi. To byl důsledek dobývání paláce, kam se zabarikádovali Kondoři se svým presidentem donem Alfonsem a úporně se bránili. Současný president don Juan samozřejmě stopy boje ponechal nezakryté coby důkaz vlastního hrdinství.
Na vzácného zajatce čekala suita důstojníků ve slavnostních uniformách. Když vylezl z auta ve svých ušmudlaných maskáčích, vypadal jako seržant, kterého si pozvali k raportu. Taky si všiml na jejich tvářích výrazu pochybností.
„Promiňte, pane plukovníku,“ řekl mu jeden generál, když se pozdravili, „Domníváte se skutečně, že jste k jednání s hlavou státu vhodně oblečen?“
„Nejsem. A je mi to líto. Tohle dokonce ani není předpisová polní uniforma důstojníka. Nepředpokládal jsem, že bych mohl být představen presidentovi.“
„Tím chcete naznačit, že nemáte nic jiného?“ zděsil se generál.
„Bohužel, pane. A nevím ani o žádné možnosti, jak bych si mohl cokoliv lepšího opatřit.“
Mezi generály nastal trochu nesoulad. Jeden z nich hlasitě šeptal, že v takovém případě nebude možné pořídit dokumentární fotografie pro případ reklamy na svoje vítězství.
„Snad by bylo možné zajistit ušití slavnostní uniformy, pane!“ osmělil se navrhnout jakýsi štábní kapitán.
„Nebylo,“ řekl Mike, „Já totiž bohužel nemám ani žádné peníze. Předpisy pro vyjednávání jsou u nás velmi přísné a jeden z nich je, že ten, kdo se účastní jednání s nepřítelem, s sebou nesmí vzít nic, co by mohlo protivníkovi zvýšit šanci na vítězství.“
Nejstarší generál se mohutně rozčílil: „Poslyšte, vy se vážně domníváte, že naše země je tak chudá, že si nemůže dovolit hostit jednoho cizího důstojníka?“
„To samozřejmě ne. Ale pochybuji, že máte zájem hostit nepřítele!“
Doprostřed toho trapasu vpadl presidentův adjutant, zelený mladíček neobyčejně nafoukaný, a důrazně se tázal, proč doposud host nebyl předveden před tvář dona Juana. Zasloužilí hodnostáři mu se špatně skrývanou nechutí sdělili svoje důvody, načež mladík opovržlivě zkřivil rty:
„Zajatec bude předveden v tom stavu, v jakém byl získán! Přece mu nebudeme dělat nějaké milosti!“
Tak pochodovala dlouhými chodbami paláce suita vyšňořených oficírů kolem rozvážně pajdajícího chlapa, špinavého, neholeného, v rozžvejkaných maskáčích. Novinářům bylo dovoleno fotografovat. Mike se tvářil vážně a klidně, ale nic jim neřekl.
V apartmá presidenta se většina důstojníků odpojila. Taky Sam Sheffield. Nic před ostatními neříkal, ale aspoň se povzbudivě usmál. Mika se ujal starší generál, aby ho zavedl do předpokoje, zatímco nafoukaný adjutant šel oznámit návštěvu presidentovi.
„Pane plukovníku, rád bych vás upozornil na... několik faktů. President se uvolil vás přijmout na základě poněkud nekonvenční situace, do níž jsme se všichni dostali. Ale musím vás upozornit, že v případě jakýchkoliv potíží bude nucen... považovat vaši návštěvu za nedorozumění. Mohlo by se stát, že by... k ní vůbec nedošlo. Alespoň v podání oficiálních listin.“
„Chcete říct,“ usmál se Mike, „Že v případě, že se nedohodneme, jsem byl přepaden povstalci ve zdejších horách a omylem zabit?“
„Ano, tak nějak.“ řekl generál s úlevou, „Vidím, že zřejmě tento zvyk rovněž znáte.“
„Přicházím s tímto vědomím, pane.“
„To jsem rád. Takže prosím... vejděte!“
Mladý adjutant otevřel dveře presidentovy pracovny a vpustil Mika dovnitř. Zavřel zvenčí.
Don Juan Carrasco byl štíhlý uhlazený pán drobnější postavy, věku okolo padesátky, s pečlivě načesanými prošedivělými vlasy a inteligentním obličejem. Především jeho oči byly velmi pozorné a bystré; Mikovi se zdálo, že v nich cítí dlouhé roky prožité v bolesti a utrpení. Taky ho překvapilo, že ty oči nejsou černé jako u většiny místních obyvatel. Byly modrošedé, don Juan zřejmě nějakou částí krve patřil mezi přistěhovalce. Byl oblečen vkusně a nenápadně do šedé uniformy a neměl vysoké holínky, nýbrž polobotky. Rozhodně nepůsobil dojmem usurpátora.
Chvíli oba stáli proti sobě a prohlíželi se navzájem. Konečně se don Juan ozval první: „Plukovník von Cross?“
Měl tichý, téměř bezvýrazný hlas. Mike slyšel jeho projevy, pronášené mnohem afektovaněji, ale to byly asi herecky nacvičené etudy pro veřejnost.
„Ano.“
Don Juan pokynul k hlubokému koženému křeslu. Sám přešel ke stolu, vzal nějakou složku a vyňal z ní několik fotografií.
„Ano,“ opakoval, „Plukovník hrabě von Cross. Bez odznaků moci, bez vousů, dokonce bez vlasů. Ale nepochybně ve vlastní osobě!“
Mike se usmál a mírně kývl hlavou. Generál položil fotografie, přistoupil a usedl naproti němu. Pořád ještě ho pozoroval.
„Snad mi odpustíš, že si tě tak prohlížím. Ještě nikdy jsem neviděl černokněžníka a velekněze Satanova. Tak se snažím si tu příležitost vychutnat. Bohužel... nic moc, řekl bych.“
„Nejsem velekněz Satanův.“ řekl Mike.
„Tak tedy Bafometa?“
„Ani toho. Mám-li to říct upřímně, nemám nejmenší tušení, co by ten Bafomet měl být.“
„Zbavuješ mne jedné z posledních krásných iluzí, plukovníku. Můj zpovědník i všichni moji poradci se jednoznačně shodli, že ve tvé osobě potkám vtěleného ďábla. Chceš říct, že se mýlili?“
„Poradci, natož pak zpovědník, nemají ve zvyku se mýlit. Zřejmě tedy budu ďábel. Bohužel, nemůžu to nijak dokázat.“
„Ale no tak! Nechceš mi předvést aspoň jedno maličké kouzlo?“
„Neumím vůbec žádná kouzla, velká ani malá. Obávám se, že jste byl informován poněkud přemrštěně...“
„Hezké...“ El Presidente vstal a začal přecházet po pracovně. Mike se pokusil zvednout z křesla, ale don Juan pokynul, aby zůstal sedět. Nejspíš promýšlel, jak vést další jednání.
„Je o tobě známo, že jsi nikdy nenabídl nepříteli jednání. Také jsi nikdy nežádal o milost. Ale teď přicházíš prosit!“
„Ano.“
„Má to znamenat, že jsem první hlava státu, do jehož pracovny vstoupil plukovník hrabě von Cross s prosbou o milost?“
„Ano.“
„Tak to řekni!“
Mike zaváhal. Chvíli vyčkával, pak pronesl: „Přicházím vás prosit o milost, pane presidente. Pro svoje lidi, samozřejmě.“
Don Juan škubl tváří v křeči nesouhlasu.
„Myslel jsem, že vy Armini si tykáte!“
„Mezi sebou, pane presidente.“
„Zdvořilost velí, abychom to dodržovali. Oslovuj mne Juane. A tykej mi!“
„S radostí. Mně říkají v Americe Miguel.“
„Vím. Četl jsem tvé materiály tři hodiny. Znám o tobě všechno. Jenom pořád nemůžu uvěřit, že jsi tady, v mé pracovně.“
„Je to... poněkud jinak.“
Don Juan sebou rychle škubl. „Tak přece!“
„Podle oficiální verze komthur-plukovník Mike von Cross v této chvíli sedí ve své pracovně v Kingtownu a zabývá se úředními záležitostmi. Pokud se nedohodneme a já případně v rámci diskuse zemřu... potom se panu plukovníkovi stane v nejbližších dnech dopravní nehoda, o čemž bude vypracována oficiální lékařská a policejní zpráva. Bude vyznamenán vysokým státním vyznamenáním in memoriam a bude mu uspořádán státní pohřeb na dělové lafetě za doprovodu čestných salv. Člověk, který se za pochybných okolností objevil v Costa Negře, bude prohlášen za neznámého tuláka, případně podvodníka, který chtěl poškodit pověst našeho státu.“
„Ach tak,“ řekl don Juan, „Tušil jsem, že to nebude... tedy žádné propagační využití?“
„Podle toho, jak to dopadne.“
„Já očekávám, že to dopadne!“
„Oba něco očekáváme; je ovšem otázka, zda to jsou stejné věci. Když už jsem ti objasnil svou situaci, budu v tom pokračovat tak otevřeně, jak je možné. Dovol mi sdělit, že v tuhle chvíli vůbec nereprezentuji arminský stát a nemám k tomu žádné právo.“
„Cože?“ zvýšil hlas don Juan.
„V souvislosti s akcí Costa Negra jsem při poslední audienci u Vládce byl zbaven všech titulů a hodností, a vůbec všeho práva velet a rozhodovat jménem státu. Není jisté, zda po návratu nebudu zatčen a postaven před soud.“
To už don Juan nevydržel. Vyskočil z křesla a začal vztekle přecházet po místnosti: „Tak co tady sakra chceš, chlape?“
„Přicházím vyjednávat jménem mužů v pevnosti Salinas. Zhruba pěti set střelců, kteří jsou tam obklíčeni tvou armádou.“
„Taková drzost...“ začal El Presidente, ale hned se zarazil. Vrátil se zpět a zase si sedl. „Jakých funkcí jsi byl zbaven?“
„Především hodnosti komthura řádu Blesků a z toho vyplývající funkce ve Vládcově Korunní radě. Dále funkce komthura-plukovníka armády, šéfa tajné služby a dalších, které z toho vyplývají. Sám jsem projevil ochotu zříci se hraběcího titulu, funkcí arcibiskupa a kardinála arminského i vědeckých...“
„Stop!“ zvedl don Juan ruku, „Nějak nerozumím vašemu systému. Jsi plukovník armády, v níž jsou i generálové. Ta funkce komthura ve spojení s hodností plukovníka je víc nebo míň než generál?“
„Víc, pokud generál nemá funkci komthura.“
„A když ji má?“
„Zhruba stejný význam i vliv.“
„Dala by se tvá hodnost přeložit titulem generálplukovník?“
„To ne. Ty dva tituly spolu nemají co dělat. Komthur je hodnost řádová, ne vojenská.“
„Jednou ses někomu představil jako obergruppenführer. To byla za Německa hodnost generála, jedna z nejvyšších!“
„Žertoval jsem.“
Don Juan se nezasmál. Pozoroval hostovu tvář a bystře uvažoval, jaká je skutečnost. „Kdo tě zbavil všech těch hodností?“
„Sir Lera, Vládce Arminu.“
„Tvůj osobní přítel.“
„Trestat nekázeň je povinností přítele. Nemohu se na něj hněvat.“
„Cha!“ don Juan vyskočil a začal zase přecházet, „Už je mi to jasné! K čertu, ovšem že už nejsi komthurem a vším tím ostatním, když jsi udělal chybu! Ale zas jím můžeš být!“
„Neudělal jsem chybu. Prozatím jsem se dopustil jenom nekázně. Za chybu se platí víc.“
„To je jedno, nebudem si hrát se slovíčky! Ty zkrátka jsi momentálně ve srabu, kvůli téhle akci, kvůli nám! A chtěl by ses z něj vyhrabat!“
„Ano. Kdo by nechtěl?“
„K tomu účelu musíš zachránit ty svoje lidi v pevnosti Salinas!“
„Ano. Nepopírám, že jestli se mi nepodaří je zachránit, bude to chyba. Budu potrestán.“
Juan došel dlouhými kroky k oknu, pohlédl ven, pak se vrátil. Přemýšlel při tom. „Jednat s tebou je jako bruslit po skle... Co je pravda a co ne?“
„Říkám ti jenom pravdu. Chci jednat čestně!“
„No ovšem, že pravdu! Jenomže... sakra, každá pravda přece má dva konce, jako klacek! Takže jaké mám možnosti? Když se nechám ukecat a pustím tu tvoji bandu?“
„Ta akce není oficiální akcí arminského státu. Nemůžeš počítat s omluvou ani odškodným za to, co naši lidé udělali. Vlastně nemůžeš počítat s ničím.“
„Takže mi nic nebrání, abych je rozmačkal jako štěnici! I s jejich bývalým komthurem!“
„Nebrání. Kromě... určité pochybnosti. Třeba o tom, zda... máš k tomu dost síly.“
„Možná ano, možná ne. Co bude když je nepustím? A třeba tě dám zastřelit?“
„Velení se ujme některý důstojník. Pravděpodobně Chris Everett. Bude se probíjet. Má k disposici pět set zkušených zabijáků, dobře vyzbrojených.“
„Já mám k disposici půl miliónu mužů!“
„Ano, já vím. Taky netvrdím, že se našim podaří prorazit. Vím jenom, že vyrazí všemi prostředky ke hranicím. Nejdřív půjdou hromadně a až to nepůjde, rozdělí se. Ranění budou krýt ústup zdravých. Po cestě budou zabíjet, pálit, ničit. Trochu proto, aby prošli, a trochu z nenávisti. Umějí to, možná to víš. Počítáme svoje síly jedna ku deseti. To znamená, že v průměru zabijí pět tisíc tvých lidí.“
„Bez významu pro stát!“
„Projdou krvavou lázní. Dojde možná jeden z deseti, a třeba ani to ne. Ale někdo z nich docela jistě projde a přinese tu zprávu domů. Nikdy se ti nepodaří zabít všechny...“
K tomu don Juan neřekl nic, jenom se ušklíbl.
„Ten, kdo přežije, přinese zprávu našim. Každý z těch pěti set má svoje příbuzné, přátele, spolubojovníky. Zasednou rodové rady, smečky, oddíly armády. Bude se diskutovat, zda zabití příbuzného je nepřátelským činem nebo neopatrností z jeho strany. Pokud to byla neopatrnost, rada rozhodne ho oplakat a zapomenout. Pokud to byl nepřátelský čin, potom ho budou mstít.“
„Ach... krevní msta? Už jsem o tom slyšel!“
„V poslední době se u nás provádí takzvaná rekorytarizace; přerozdělování výnosných míst. Hraje se o důvěru a přátelství prince, z čehož vyplývá nárok na vyšší postavení. Jeden z nutných předpokladů je čistý štít, vyřízení všelijakých starých věcí. To znamená, že každý případný kandidát bude soutěžit, kdo způsobí větší škodu nepříteli. Zatím nepřátel není mnoho, a ty jsi z nich nejvýznamnější. Proto se tvoje země stane vhodným bojištěm pro osamělé střelce.“
„Zlikvidujeme i je!“
„Možná ano, možná ne. Ale předtím se stane spousta věcí. Lidé, kteří povedou válku, jsou bezmezně odvážní a velmi ctižádostiví. Podniknou atentáty na tvé diplomaty. Budou potápět tvoje lodi, vyhazovat do povětří tvá letadla. Jedna z nejcennějších trofejí bude tvoje hlava, proto na tebe podniknou řadu atentátů. Ti uvážlivější nabídnou služby tvým nepřátelům. Jistě máš nepřátele, kteří toho rádi využijí.“
Don Juan se zamračil: „Nemám rád vyhrožování!“
„Já to taky nedělám s nějakým potěšením.“
„Zatím jsem strach nedostal. Konečně, tobě už to může být jedno. Jsi moje rukojmí; dokud tě držím, nic nepodniknou!“
„Nesmysl. Poslední můj rozkaz byl, aby vyčkali devadesát šest hodin. Čtyři dny. Pokud do té doby nedojde k dohodě, ztrácím veškerý vliv na ty lidi. Pak mne budou brát jako mrtvého muže. Kdy mě dáš zabít, na tom nic nezmění...“
El Presidente se tvářil nedůvěřivě.
„Pro moje lidi znamená smrt něco jiného než pro tebe. Určitě za mne uspořádají pohřební obřady. Ne že by mne tolik litovali, ale uvolní se jedno výnosné místo. Ten, kdo moji smrt pomstí, získá výhodnější šanci na uchvácení funkce. Víš, jak vypadá souboj našich bojovníků?“
Don Juan vydal nezřetelný zvuk.
„Když se dva svobodní bojovníci rozhodnou změřit síly, vyberou vhodné nepřátele a pustí se do nich ze dvou stran. Sekundanti mají za úkol sčítat padlé soupeře. Kdo jich zabije víc, vyhrál. Líbí se ti to?“
„Podnikl jsem opatření na ochranu nejen sebe, ale všech svých příbuzných a členů vlády. Nevěřím, že by vaši dokázali tato opatření nějak překonat!“
„Nevím o co jde, takže ani nevím, jak si s tím poradí. Ale vím dobře, že jsou velice vynalézaví. Já bych si netroufl s nimi válčit, na to je příliš dobře znám.“
„Já nezastírám, že nám dokážete způsobit řadu problémů. Nevidím však jinou možnost řešení!“
„Ale ta možnost tady je! Když se dohodneme...“
„Dobře. Co bude, když uzavřeme nějakou dohodu?“
„Naši lidé odejdou nejkratší cestou. Nebudou nic poškozovat, možná dokonce zaplatí za to, co si po cestě koupí. V krajním případě jsem ochoten za prokázané škody poskytnout i nějakou... náhradu. Kromě toho se zavážu, že žádný z nás už nikdy neposkytne pomoc tvým nepřátelům.“
„To není mnoho!“
„To je velice mnoho. Ještě nikdo na nás nikdy nevynutil podobný slib. Uzavřít mír se svobodnými bojovníky bývá velice drahá věc; já ti ji ale nabízím zadarmo.“
„Ten slib bude platit?“
„Ano. Tím spíš, že rody, jejichž příslušníci tady jsou, ti do jisté míry budou zavázané. To je pro ně poměrně dost: dosáhnout, aby se ti lidé nemstili, je obtížné!“
„Můžeš to zaručit svým slovem?“
„Vyhlásím, že do chvíle své smrti jsi pod naší ochranou. To je nejvíc, co můžu udělat.“
Don Juan pořád ještě uvažoval. „A dál?“
„Dál? Už jenom jedno. Je to smutná věc a mne osobně se velice dotýká. Budeš pro všechny člověkem, který porazil freefightery. Který je vyhnal, způsobil, že odešli bez kořisti a zadostiučinění – dokonce s ostudou. Člověk, z něhož půjde i v budoucnu hrůza pro všechny nepřátele. Já nevím, je-li ti to dost. Ale jsou lidé, kteří by to uvítali.“
„Bez kořisti... to je tak mnoho?“
„Až to řeknu na radě, bude to důvod, proč mne sesadí z funkce. Pokazit akci tak, že sdružení nezíská zpět vynaložené prostředky, je hrubá chyba. Kdyby ještě ke všemu ti lidé padli, budu zastřelen, i kdybych to přežil.“
„Vím, že tvých střelců se bojí celý svět; ale pořád ještě nejsem přesvědčen. Tvoji chlapi tu způsobili poměrně dost škody. Chtěl bych za to dostat patřičné odškodnění.“
„Od koho?“
„Od kohokoliv. Od vás Arminů.“
„Organizace freefighterů nikdy nikomu neplatí. Kdybys to po ní žádal, nebude s tebou jednat. A nemysli si, že ji k tomu přinutí nějaký rukojmí.“
„Tak od členů jednotlivých rodů.“
„To by určitou šanci na úspěch mělo. Zaplatí ti, pokud budeš mít v rukou jejich členy. Ale potom budou chtít svoje peníze zpátky; tak vyšlou mladé příbuzné, aby o ně bojovali. Aspoň zatím to tak vždycky udělali. Když si je zavážeš slibem, přijde nějaký příbuzný, který se jím nebude cítit vázán.“
„Nechtějí snad, abych jim ještě zaplatil, aby vypadli?“
„Mnozí by chtěli, ale zakážu jim to. Jasně a bez vytáček prohlásím, že jsme udělali chybu a nežádáme žádné odškodné.“
„Máte zvláštní zvyklosti!“
„Ano, jsou trochu divné. Ale vytvořily se během staletí a já je nedokážu změnit. Dostal jsem funkci plukovníka proto, abych se snažil sjednávat rozumné dohody. Mír nebo válku. Rozhodni se!“
Don Juan si promnul ruce, až mu zapraskaly klouby. „Přemýšlím o tom. Jsem hlava státu, víš? Jsem zvyklý jednat s představiteli států, nikoliv představiteli lupičských tlup. Co je to vlastně, takový arminský rod? Jaká je jeho moc?“
„Podle počtu členů a jejich bohatství. I dalších okolností.“
„Které rody proti mně bojují?“
„Mohl bych jich jmenovat mnoho, ale nic by ti to neřeklo. Řeknu jen ty nejdůležitější: Monroesové a Santanuevové. Pokud to chceš brát jako dva rody a nikoliv jeden: Baarfelty.“
„Jaký je vztah státu k těm rodům?“
„Stát je nebere na vědomí. Pro něj jsou to jednotliví občané.“
„A rodů ke státu?“
„Všichni členové velkorodů jsou říšská šlechta. Bez ohledu na to co o tom říká zákon. Šlechtici nezodpovídají za své činy momentálně panující vládě, ale Bohu a svým předkům. Žijí stále ve společenství s ostatními; v té situaci se vytváří jejich rodové pojetí cti a služby zemi. Když dojdou k názoru, že stát je někým ohrožen, bojují proti němu a chrání svoji zemi. Samozřejmě také lidi, kteří tam žijí. A kteří o tom třeba vůbec nevědí.“
„Svět je ovládán penězi. A velkorody peníze mají!“
„Samozřejmě. Každý z příslušníků rodu spolupracuje při získání ještě většího bohatství. Je to něco jako rodinná investice; když mladí vyrostou, vrhnou se na podnikání, ale peníze neinvestují do jakýchkoliv obchodů, jen těch zaručených rodem. Spekulace jako každá jiná, ale pokud postupují ve shodě s ostatními, mohou očekávat garance a nikoliv obchodní válku.“
„Kdežto já mohu čekat válku na všech frontách.“
„Prozatím se velkorody nerozhodly. Už pochopily, že investice do Costa Negry byla pošetilá a nic nevynese. Nelíbí se jim to, ale doposud neutrpěly ztrátu. Samozřejmě kromě svých členů, kteří padli; ale s tím se počítá, padli v boji a lze říct, následkem vlastní neopatrnosti. Ještě není válka Monroesů či Santanuevů proti rodu Carrasců.“
„Což by se zajisté mohlo stát.“
Mike s povzdechem pokrčil rameny.
„Ještě ses nezmínil o tom nejdůležitějším. O magii.“
„Mělo by to smysl? Je pochybné, zda vůbec existuje nějaká magie.“
„A to mi říká nejvyšší velekněz všech čarodějů?“
„Nejsem ani velekněz, ani čaroděj. Ze záliby jsem studoval pár věcí, které pojednávají o činnostech takových lidí. Ale nezabývám se těmi věcmi; duchy nevyvolávám, ďábly nevymítám, lidi neléčím, budoucnost nevěštím, sny nevykládám...“
„Ale učíš to jiné!“
„Odpovídám na otázky, jsou-li mi položeny.“
„Odpovíš také mně?“
„Pokud budu odpověď znát, pak samozřejmě musím.“
„Mluvil jsi o velkorodech. Většina z nich odvozuje svoje názory od učení souvisejících s magií. Chceš to popírat?“
„Někteří samozřejmě na magii věří. Občas dělají nějaké pokusy, aby se pobavili nebo určitým způsobem poučili...“
„To je nehoráznost!“ Don Juan vyskočil a začal zase chodit po pracovně. „Děláš si ze mě blázny?“
„Nevím, čím jsem tě mohl urazit...“
„Říkáš někteří věří! Ale čemu věříš ty?“
„Věřím realitě, kterou si mohu ohmatat. Nebo poznat jiným rozumným způsobem. Povídačky a pohádky připouštím, ale...“
„Tak jak to, že jim věří tvoji žáci?“
„Nevím, čemu věří oni; pochop, mysl člověka je složitá...“
„Každý z tvých bojovníků věří, že jej chrání strážný anděl! Když jdou do boje a očekávají, že padnou, jsou přesvědčeni, že se sami stanou anděly a budou chránit další členy svých rodů. Nebo chceš i tohle popírat?“
„Nechci. Skutečně to dělají.“
„Dělají co? Věří tomu nebo chrání svoje členy?“
„To je těžké říct. Nelze to potvrdit ani vyloučit, ale...“
„Viděl jsi někdy takového anděla na vlastní oči?“
„Ne. V normálním stavu mysli to snad ani nejde. Leda že by...“
„Tak ho viděl někdo jiný?“
„Ano, to často. Svědectví je celá řada...“
„Věrohodných?“
„Značně. Říkají to nejváženější členové společenstva.“
„Je tak obtížné dostat od tebe rozumnou odpověď vždycky, nebo jen když mluvíš se mnou? Celý život učíš, jak Bůh a další bytosti pečují o lidi na zemi; teď vykládáš, že jsi nikdy neviděl ani Boha, ani žádné jeho anděly!“
„To je pravda. Neviděl. A nepotřebuji, vím, že to tak je.“
„Jak to tedy je?“
„Bůh je absolutním vládcem Vesmíru. Sám je všechno a nic, alfa i omega. Je nad námi i v nás samých. Jeho ruka nás chrání...“
„Znám. Pravidelně se zúčastňuji kázání. Dál!“
„Ale Boží moc a láska jsou příliš obsáhlé a před Jeho zrakem neexistuje žádné zlo. Třeba příklad: tygr se chystá sežrat srnku. Z hlediska srnky je tygr zlý a ona prosí svého ochranného anděla, aby ji chránil. Z hlediska tygra je tu nutnost nasytit jak sebe, tak svoje mláďata, což nejde bez násilí. Z hlediska Boha se jedná o soukromý spor srnky s tygrem, který samozřejmě probíhá rovněž mezi ochrannými anděly...“
„Děkuji za přednášku. A teď mezi lidmi!“
„Pro příklad: Chris Everett jde do boje. Z jeho hlediska se jedná o činnost oprávněnou, prospívající jemu i rodu Everettů. Než ji zahájí, důkladně prostuduje závěry Písem, poradí se se svým duchovním učitelem a zjistí si, jaké důsledky bude mít který jeho čin. Neodváží se narušit zákony Boží mimořádně drzým nebo hrubým způsobem. To by veškerou ochranu ztratil...“
Don Juan se opět posadil a nyní naslouchal pozorně.
„Před započetím té věci se pokusí usmířit Ochránce obětí, modlitbou, slibem čestného jednání. Je s nimi ve společenství; jsou s ním jeho předkové, již dříve padlí kamarádi, určité jemu známé bytosti, které mu pomáhají. Je si vědom, že ty bytosti mají nad sebou další nadřazené osoby, které jsou přímými Božími služebníky. Nemá velké iluze, že by jeho Ochránci byli nejlepší; jsou podmíněni kvalitám hmotné přírody, nejsou tedy lepší než on, pouze mocnější. Věří, že padne-li v čestném boji a nedopustí se žádného přečinu, po smrti se k nim připojí.“
„A je to pravda?“
„Zdá se, že ano.“
„Tak! A teď: kdyby padl mojí vinou?“
„Jeho příbuzní požádají své Ochránce, aby jej pomstili. Andělé strážní zahájí válku proti tvým Ochráncům. Nemohu vědět, jak tato válka dopadne; možná ses nedopustil žádných zločinů a máš tedy nejvyšší ochranu. O tom se poraď se svým zpovědníkem...“
„Ale všichni Everettovi kamarádi budou usilovně čarovat, aby přivolali co největší neštěstí na mne a mou ubohou zemi!“
„Na tebe. Tvé zemi budou naopak pomáhat. Zemi tíží, když po ní chodí noha... řekněme zločince. Tím nemyslím tebe, ale některé tvoje podřízené. Jejich zločiny jsou nesporné...“
„Zemi tíží váha jejich zločinů...“ opakoval don Juan, „Vy jste se tedy rozhodli zemi od nich očistit. Jak šlechetné!“
„Děláme, co můžem.“
„Takže to všechno mohu očekávat. A co, když tomu nevěřím?“
„Nevadí. To funguje i na ty, co nevěří.“
„Ty sám tomu věříš?“
„Těžko říct. Já ty věci používám v praxi.“
„Dát zabít někoho z vás tedy znamená způsobit si velké potíže. Ale vy taky zabíjíte! Jak to, že se nebojíte?“
„Zabíjíme, samozřejmě. Ale pro Ochránce je značný rozdíl, zda se jedná o vraždu nebo čestný souboj. Když mají soupeři stejné nebo podobné zbraně, nebývají tak velké problémy. My si dáváme samozřejmě pozor, zda bojujeme s ozbrojeným mužem nebo vraždíme ženu či dítě. Nebo máš jiné zkušenosti?“
Don Juan se zamračil. Už vydal rozkaz, aby jeho tajná služba po celé zemi slídila po propagačně využitelných případech loupeží, vražd, znásilnění a podobně, kterých se dopustili Armini; bohužel s chabými výsledky, zjištěné případy byly víc než sporné. Hodlal v tom směru nějaké důkazy časem vyrobit, ale byl si vědom, že při jejich pověsti mu veřejnost hned tak na něco neskočí. Hodili by se nezainteresovaní svědkové, ale...
„No dobře, beru na vědomí, že kdybych tě dal zabít, pomstili by se mi jak tvoji příbuzní, tak ti... Ochránci.“ připustil.
„Ne.“ řekl Mike, „V mém případě ne.“
„Prosím?“
„Jsem jeden z mála, kterého můžeš zabít beztrestně. Nemám žádné příbuzné a nebudu na svých Ochráncích žádat pomstu. Právě proto jsem přišel s tebou vyjednávat.“
„To nechápu! Chceš tím naznačit, že toužíš zemřít?“
„Netoužím. Touha po smrti je stejně nesmyslná jako touha po životě; v obou případech je to přání, které je zapotřebí překonat a zbavit se ho. Toužit po něčem je stejně nevhodné, jako odmítat něco. Dokonalé je pouze nechat vše na vyšší vůli.“
„Obávám se, že pořád ještě nechápu.“
„Je mi jedno, jsem-li živ či mrtev. Odevzdal jsem život do rukou Božích; jestliže Bůh usoudí, že mne potřebuje, potom tvá moc nepostačí, abys mne zabil. Jestli se Bůh domnívá, že jsem už svoje úkoly na této Zemi splnil, potom připustí moji smrt a mně to nebude líto. Chápeš?“
„To myslíš vážně?“
„Učím svoje žáky přistupovat k životu takovým způsobem. Kdybych jednal jakkoliv jinak, zesměšnil bych se.“
Don Juan Carrasco si opět promnul dlouhé štíhlé prsty. Zdálo se, že promýšlí další varianty svého jednání.
„Takže ty jsi mi přišel říct, že je ti jedno, zda tě dám zabít či nechám naživu. A říkáš otevřeně, že se mi nebudeš mstít?“
„Pokud to dokážu, budu se modlit, aby za to nebyl potrestán nikdo. Ani ty, ani členové popravčí čety nebo další osoby. Pokud něco chci, tak přerušit nekonečný řetězec karmy, který vytváří následky příčin a příčiny dalších následků...“
„Zaujala mne formulace pokud to dokážu.“
„Člověk je slabý. Většina popravovaných před smrtí proklíná své katy a svolává na ně trest Boží. Málokdo dokáže předem odpustit a na tomto stanovisku setrvat, i když je poprava... nepříjemná.“
„Zní to, jako bys mne lákal to vyzkoušet!“
„Vyzkoušej. Nic ti nebrání.“
„Už jsi tohle někdy někomu navrhl?“
„Nevím přesně. Párkrát už jsem o tom mluvil.“
„Ale přesto tě ještě nikdo nezabil. Mám tě dát popravit jenom proto, aby se vyjasnily důsledky takového činu?“
„Všichni moji žáci se zájmem čekají, co se stane. Jsou dychtiví dozvědět se, zda se dokážu udržet pod kontrolou.“
„Pokud se tak stane, budeš uznán za velkého Mistra a uctíván jako svatý, že? Kdežto já získám pověst nemravného vraha!“
„Ber to z té lepší stránky. Třeba se neudržím, dostanu strach nebo ve mně vzkypí nenávist a vmetu ti do tváře své prokletí. V tom případě to bude jen konflikt mezi dvěma hmotně uvažujícími osobami. Tygr – srnka, pamatuješ?“
„Blbý vtip. Umíš si představit člověka, který by to riskoval? Říká se, že svoje svaté ochraňuje sám Bůh!“
„Jistě. Ale já ho budu prosit, aby ti neškodil...“
„Přesto! To bych musel být naprostý blázen!“
„Nebo nevěřící ateista.“
President republiky Costa Negra uvažoval. Občas pohlédl svému společníkovi do očí, ale ten se choval až nepřiměřeně klidně. Don Juan rozvažoval myšlenku, zda je mu skutečně všechno jedno. Možná je starý, nemocný, rezignovaný... spoutaný řetězem svých pouček, které předává studentům. Fanatik se skromným úsměvem...
„Tebe zcela jistě zabít nenechám. Co se týče tvých lidí, to si ještě rozmyslím. Řekl jsi, že když to bude vyrovnaný souboj, nemám se čeho bát...“
„Za vyrovnaný souboj se u nás považuje poměr jeden ku deseti. Mých bojovníků v pevnosti Salinas je okolo pěti set. Pošli proti nim pět tisíc mužů. Pak dalších pět tisíc... a pořád dál, dokud budeš mít nějaké vojáky. Uvidíme.“
Don Juan se zamračil. „Máš nějak divné počty! Kdybych poslal na tvoji bandu pět tisíc mužů, musí je všechny pobít!“
„Nepochybně jsi to už zkusil. Kolik tvých vojáků padlo? A kolik našich, máš nějaký přehled?“
President zrudl. Než si dal Mika předvést, obdržel hlášení od obléhající armády. Také několik dalších hlášení z různých míst, kde došlo ke zvláštním až nevysvětlitelným událostem.
„Co ještě jsi jim vydal za rozkazy?“ zavrčel.
„Nedal jsem jim žádné. Ale oni si vědí rady sami!“
„V každém případě to můžeme vyzkoušet! Podniknu letecký útok a rozbombarduji tu pevnost i s posádkou!“
„No... nevím. Neriskoval bych.“
President samozřejmě věděl, jak dopadly transportéry a tanky, když se dostaly do blízkosti pevnosti. Věděl o blescích, které zapalují cokoliv, i letadla a vrtulníky. Tušil, že postačí, aby tak skončili první tři, čtyři piloti a ostatní si už netroufnou se přiblížit. Ale vyhrožovat mohl.
„Rozmyslím si, co dál. Prozatím budeš... mým hostem. Zajistím ti apartmá tady v zámku, ovšem... do jisté míry pod dozorem.“
„Rozumím.“
„Prosím, abys mého pohostinství využíval, jak se ti nejlépe dá. Zajistím ti samozřejmě také... nějaké důstojnější oblečení. Dá se předpokládat, že zůstaneš mým hostem poněkud déle!“
„V této chvíli záleží vše na tobě.“
Mika odvedli do apartmá, které mu vyhradili. Byl to komfortně vybavený pokoj pro hosty, ložnice, koupelna, pokoj pro sluhu. K disposici mu byli neustále dva vojenští sloužící, zřejmě agenti tajné služby, neboť se chovali jako vzoroví angličtí komorníci.
Mike se především uložil do vany. Toužil po horké koupeli už od začátku cesty do Costa Negry, ale nepočítal s tím, že se mu to splní. Sluhové projevili určitou ochotu nepřihlížet jeho koupeli, ale Mike jednoho bez ostychu zavolal a nechal si přinést froté župan. V tom chodil až do chvíle, kdy mu donesli nějaké prádlo.
Dostavil se také krejčí, aby mu vzal míru na uniformu i civilní oděv. Zřejmě to byl alfalate pro vládní úředníky, neboť se ničemu nedivil a slíbil, že to zařídí do rána.
Další zlepšení bylo, že s ním projednávali otázku jídla; když jim sdělil své stravovací požadavky, stewarda to sice překvapilo, ale zachoval klid a po chvíli přinesl stříbrný tác různých dobrot – s absolutní absencí masa. Mike si pochutnal, ulehl na lůžko a předstíral spánek. Na chvíli skutečně usnul, ale nijak hluboce, probouzel se při každém zašramocení v apartmá.
Okolo sedmé ráno jej přišel probudit další diktátorův pobočník. Nebyl to ten mladý floutek, ale starší, zřejmě uvážlivější muž. Trpělivě vyčkal, až se Mike oblékne a oholí, potom jej odvedl do presidentova předpokoje.
Už když se Mike chystal, došlo mu, že toto jednání bude zřejmě rozhodující. Diktátor už jistě dospěl k rozhodnutí o osudu pěti set střelců i jejich komthura; existuje-li nějaká možnost zvrátit nepříznivý osud, pak to bude v této chvíli. Mike si to představil a na chvíli jej zachvátil strašný, nepochopitelný, zvířecký strach. Jak stál, díval se na sebe do zrcadla a po tváři si přejížděl holicím strojkem, polévaly mu záda mrazivé vlny hrůzy, až se musel na chvíli zarazit a vší mocí opanovat chvění rukou. Znal ten pocit a věděl, že za chvíli přejde; ale stejně pořád musel myslet na to, že se o jeho osudu už rozhodlo.
Když pak vstoupil do diktátorovy pracovny, byl už navenek zcela klidný. Uvědomoval si jedinou věc: že don Juan určitě vyjednával s mnoha lidmi a posuzoval problém ze všech možných stran. Už ví, že musí buď bojovat, nebo se dohodnout. A že pokud se nedohodnou, nesmí ze svých rukou pustit bývalého komthura živého.
Takže vešel. Don Juan jej očekával vestoje u svého psacího stolu, vážný, téměř smutný. Jen mu pokynul ke křeslu a když Mike zůstal stát, znovu kývl, aby si sedl. Pak usedl naproti němu.
„Proč jste sem vlastně přišli bojovat?“ zeptal se unaveně.
„Zaplatili nám za to.“
„Kdo?“
„Kondoři. Jejich... no, zástupci.“
„Byl to dobrý obchod?“
„Byl by, kdyby to dopadlo.“
Don Juan si přetřel čelo dlaní. „Uvažoval jsem o tom. Proč právě Kondoři? Moje tajná služba registruje přes dvacet tajných spikleneckých organizací, které mají větší možnosti, podporu ze zahraničí, víc členstva, lepší vedení. Proč to nezkusil někdo z těch druhých, proč právě Kondoři, kteří po pravdě řečeno, nikdy nebyli zvlášť výrazní?“
„Teď už to vím taky. Byla to chyba.“
„Alfonsa Rodrigueze, toho vašeho presidenta, jsem vždycky až nepřiměřeně rozmazloval. Měl jsem ho rád, byl to vůdce opozice, jakého si přeje každá hlava státu. Uhlazený pan profesor, vysoce inteligentní, čestný... obdivovatel starého Egypta, věděl jsi to? Nečekal bych od něho, že se pustí do skutečného boje!“
„Bohužel, nikdy jsem se s ním nesetkal.“
„Byl to můj spolužák na universitě, o tři ročníky výš. Vysokou školu tady máme jen jednu, takže... a samozřejmě ve společnosti jsme se setkávali pravidelně. Měl velmi zvláštní nápady! Zkoušel jsem udělat z něj svého ministra kultury nebo tak něco, ale to už se zapletl s opozicí. Je mi ho líto.“
Mike to raději nekomentoval.
„Najali vás... vlastně ne, najali jenom toho vašeho plukovníka, Chrise Everetta! Copak takový Chris je tak důležitý? Kdybys nebyl přišel s těmi svými výsadkáři, rozmačkali bychom Everetta s jeho bandity jako štěnici. Proč ses do toho zapletl ty?“
„Nevím, jestli to pochopíš. Byl jsem to já, kdo ho sem poslal. Ten chlapec mi věřil, že co řeknu, je správné. Když jsem zjistil, že to správné nebylo, musel jsem mu to přijít říct. Já vím, že jsem mu nemohl pomoci; ale musel jsem přijít. Nemohl jsem je v tom přece nechat!“
„To bys udělal kvůli každému z nich?“
„Jsou to moji kamarádi, Juane. Oni by taky přišli, kdybych byl v nebezpečí já.“
President vstal a začal přecházet. Byl to jeho obvyklý způsob při prudkém duševním pohnutí.
„K čertu, kde se berou takoví lidé? Nějaký pochybný plukovníček s holým zadkem, na jehož slovo se na konec světa sjedou nejlepší zabijáci ze všech vašich komand! Komthur, který riskuje postavení i vlastní život, aby zachránil pár špinavých banditů! Šlechtické rody, které se chystají mstít za své padlé členy! Lidé, kteří se sice nechají najmout za peníze, ale potom žádají, abych uvěřil jejich čestnému slovu, že proti mně nebudou bojovat – a kupodivu, jejich slovu každý věří!“
Mike nic neříkal. Seděl a čekal.
„A jako kdyby to nestačilo, začnou se tu objevovat strašidla! V mé vlastní zemi, kterou jsem se snažil vést... co se směješ? Tak dobře, už věřím té vaší zatracené magii; policejní velitelé, které jsem považoval za rozumné lidi, mi davově posílají hlášení o vlkodlacích, přízračných kondorech, zjeveních duchů! Tak dobře, ale proč jste si zasedli zrovna na nás?“
Mike si dovolil dramatickou pauzu. Konečně promluvil:
„Klid! To je teprve začátek.“
Don Juan Carrasco nevybuchl, jenom na chvíli přimhouřil oči; na pár okamžiků v nich byla smrtelná nenávist. Pak řekl přiškrceně:
„Neodhadl jsem, jak nebezpečný jsi soupeř!“
Mike raději neodpověděl.
„Tvůj císař zřejmě neví, jakého má v tobě služebníka. Přesto, že tě sesadil a vyhrožuje ti dokonce kriminálem, nasazuješ krk za jeho říši. Dokonce ještě chráníš jeho pověst! Každý jiný by se na to vykašlal, to mi věř!“
„Nedělám to pro Vládce. On o tom ani neví...“
„Tomu mám věřit? Samozřejmě věřím, že jsi mu dramaticky hodil na stůl svoje mocenské odznaky a on tě neméně dramaticky vykázal ze svého paláce. Kdyby u toho bylo pár svědků a televizní kamery, bylo by to ještě přesvědčivější. Ale přesto jsi zůstal jeho hlavním trumfem!“
„Omyl. Chris a ti ostatní jsou poddanými prince Enkry!“
„Ale ty snad ne?“
„To ne. Ovšem slíbil jsem mu, že jim pomůžu.“
„Slíbil... no ovšem, slíbil! Co ti dá tvůj princ za jejich životy? Poděkuje ti aspoň?“
„Nevím. Ale on by sem šel taky, kdyby to považoval za potřebné.“
Don Juan se zarazil. Chvíli ponuře zíral.
„Mluvil jsem se svými generály. Taky samozřejmě s poradci a... tak vůbec. Dospěl jsem k rozhodnutí, že... pro světový mír a klid v zemi je moudřejší propustit ty... tvoje lidi. Ať si jdou, kam je libo. Zajistíme jim odpovídající prostředky.“
Mike pocítil úlevu. Zřejmě bylo vidět, jaký kámen mu spadl ze srdce, neboť i don Juan se mimovolně usmál.
„Ano, dám jim možnost odejít v klidu. Ne že bych se jich bál; ale považuji to za čestnější a moudřejší. Už jsem pověřil organizací jejich odjezdu člověka, který je v té záležitosti neutrální, plukovníka Sama Sheffielda...“
„Ach!“ řekl Mike překvapeně.
„No co? Je to přece tvůj přítel, ne?“
„Ano, je to můj přítel.“
„Sheffield se osvědčil jako rozumný velitel. Nařídil jsem ho povýšit na plukovníka a svěřit mu tu záležitost.“
„Souhlasím... a děkuji.“
„Jakým způsobem chceš svoje lidi odvézt?“
„Přepraví se přes hory do přístavu Guayaquilu. Tam pro ně přijede loď.“
„Ano, to je... zřejmě rozumné. Vejde se na ni pět set lidí?“
„Není vyloučeno, že jich bude o trochu víc. Někteří Kondoři odejdou s námi, slíbili jsme jim to. Taky ženy a děti, ty by byly mimořádně ohroženy... Doufám, že nic nenamítáš!“
„Spánembohem! Ty vaše Kondory si vem třebas všecky, přeju ti s nimi hodně úspěchů! Kdybys mermomocí chtěl, udělám ti ve státní věznici den otevřených dveří a můžeš si z těch banditů vybrat, který se ti ještě bude líbit!“
„Abych tě nevzal za slovo!“
Donu Juanovi se míhaly v očích nebezpečné plamínky. „V hotelu Majestic se nám usadila mimořádná komise humanitárních spolků, všelijaké starší dámy, levicoví aktivisté a novináři. Předvedeme jim svoji lidskost a pár těch lumpů vám veřejně předáme!“
„Těch, co přežili, samozřejmě!“
„Provokovat mě tady nebudeš!“ rozkřikl se diktátor.
Mike se trochu stáhl. Don Juan pokračoval věcným tónem:
„Samozřejmě od vás nebudeme požadovat složení zbraní nebo vám prohledávat kufry, co si odnášíte jako kořist. Ale očekáváme, že se na oplátku budete chovat slušně a nepokoušet se zvrátit stav války! Kdyby se ti chlapi pokusili zaútočit, budou naši střílet, ať už to dopadne, jak chce!“
„Rozumím. Spolehni se, dodržíme slovo!“
„Chtěl bych dosáhnout toho, aby všichni ti zatracení novináři popisovali moji zemi jako spořádanou a rozumně vedenou, která se dokáže civilizovaně vypořádat i s takovou tlupou banditů, jako byli povstalci. Úloha vašich instruktorů nebude moc zdůrazňována, spíš se bude mluvit o politováníhodném poblouznění spiklenců. Já nejsem žádný uzurpátor, jak se o mně říká! Nebo ano?“
„Jistě ne!“
„Mám zájem, aby Costa Negra brzy obdržela humanitární pomoc OSN a půjčku od Mezinárodního měnového fondu. Ale peníze se nedávají zemi, kde se zjevují strašidla a v horských oblastech řádí smečka vlkodlaků! Chci, aby obraz mé země byl asi takový: je zaostalá, ale spořádaná. Národ důvěřuje svým představitelům, občané poctivě pracují, vesničané obdělávají svá políčka a zřídka pěstují koku, jen jako přežitek minulosti. Indiáni jsou sice bohužel téměř negramotní, ale řádně chodí do kostela a o velkých svátcích předvádějí v malebných krojích lidové tance za doprovodu typické muziky. Taky pletou rohože a vyrábějí roztomilé košíky... Vítáme u nás turisty a nabízíme jim řadu atrakcí...“
„Rozumím. Budu tu verzi podporovat.“
„To jsem rád. Vydáš v tom směru patřičné rozkazy?“
„Neprodleně.“
„Ty samozřejmě zůstaneš mým hostem až do doby, kdy akce skončí. Ale můžeš se s nimi spojit telefonicky nebo vysílačkou.“
„Jistě, s radostí.“
„Veškeré tvoje záležitosti zajistí plukovník Godoy. Přidělili jsme ti ho jako... adjutanta.“
„Děkuji.“
Diktátor chvíli váhal. „Co budeš dělat, až to... tady skončí?“
„Vrátím se domů, samozřejmě.“
„A co tam?“
„Nevím. Ale zastřelit mě jistě nenechají, když se to podařilo.“
„Vrátíš se do svých vysokých funkcí.“
„Těžko. Budu pořád ještě poražený velitel; člověk, který zklamal a způsobil své zemi škodu. Člověk, kterého odtud vyhnali a propustili jen z milosti. Člověk, který není schopen velet svým vojákům. Co se mnou můžou udělat?“
„Tohle je nesmíří?“
„Smíří. Ale fakt je, že jsme prohráli a je třeba najít viníka. Náš stát nikdy nemůže být poražen, ten je vždycky v právu. Jestli se něco takového stane, pak proto, že někdo to zavinil. A ten někdo budu já.“
„To nevypadá jako příjemný osud!“
„Nedá se nic dělat.“
„Tak se tam nevracej!“
„Je to moje vlast, Juane. Šel jsem sem, abych se tam směl vrátit. A musím se tam vrátit, mám tam ještě nějakou práci.“
„Když musíš, tak musíš. Dobrá; teď jdi oznámit těm svým kamarádům, co se dohodlo. Doufám, že ještě budeme mít příležitost spolu hovořit.“
„Jsem si tím jist.“
Mike odcházel; don Juan Carrasco zůstal stát u svého psacího stolu a díval se za ním.
30.05.2021 11:43