Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Létající talíř princezny Asthry se vrátil k pevnosti Salinas, jen co nastala dostatečná tma. Ťapka se domluvila s radisty a dostalo se jí varování ke zvýšení opatrnosti; proto propátrali před přistáním celé prostranství infrahledy.

„Vypadá to tady jako po boji!“ soudila Ťapka, „Podívej, všude spousta všelijakých vraků. Tanky, transportéry, kanóny... všecko zničený! Zřejmě se tady tvrdě bojovalo!“

„Většina propálená lejzrovačkou! Mrtvý už odnesli, technice není pomoci. Ale mají ještě spoustu vozidel v provozu!“

„Pevnost vypadá taky nějak očesanější!“

„Koukám. Ani jedno okno už nemají celý!“

Snesli se na střechu jako posledně. Tentokrát byla rozrytá, v betonu mohutné trhliny.

„Minomety! A pěkná palba...“ soudil Paul.

„No, bunkry dole jsou pevnější...“

Přišel jim naproti Chris, Sebastiano a Roger.

„Co se to tady dělo?“

„To bylo ráno, hned jak svítalo. Ještě se ani nerozednilo a už řádili jako pominutý. Asi jsme jim hnuli žlučí...“

„Mně taky!“ prohrábla si Asthra vlasy, „Co jste to vyváděli?“

„Neříkej, že to dosáhlo až k tobě!“

„Myslíš, že jsme si hřívu napěstovali sami? Včera večer jsme udělali Oheň pro místní Indiány. A v noci... kdybych ještě měla ty zuby, tak tě kousnu!“

„Já za to nemůžu! To všecko Bello, Winn a ta banda!“

„Chápu, že seš jako obvykle naprosto nevinnej! Jak dlouho to ještě trvalo? Do rána?“

„My jsme si pak šli trochu odpočinout. Čekali jsme, že ráno to začne v plný parádě, tak jsme nechali hlídat kočky...“

„Rozumný. U mě to bylo postupný slábnutí...“

„Nás probudila dělostřelecká příprava. Pevnost se klepala, jako když nám chce spadnout na hlavu. Pak přímej útok vším, co měli. Ta kanonáda nám neudělala nic, zalezli jsme. Útok jsme uvítali.“

„Koukám na ty kupy šrotu kolem.“

„Jo, to je zděsilo nejvíc. Když jim to začalo bouchat, vzdali to a už mazali. Od tý doby semtam prásknou, ale nic moc.“

„Jak jste dopadli?“

„Máme dva mrtvý. Lehce raněný jsme ošetřili. Doopravdy raněnýho máme jen jednoho, potřeboval bych, abys ho vzala domů...“

„Kterej to je?“

„Ten zatracenej pitomej klacek Sheltie Rabowski. Víš, jak mu Mike pověsil na krk svůj kříž, tak nějakej odstřelovač si vzal to blejskátko za cíl. To taky dělávám, když má někdo něco lesklýho na mundúru, pěkně se na to míří. Sheltie to dostal do prsou, pár cenťáků od srdce. Vlastně to ani nebylo v boji, pomáhal na terase při ošetřování raněnejch. Tak ho hned šoupli do Ohně taky, to mu asi zachránilo život. Snad už dostane rozum!“

„Chceš, abych se na to podívala?“

„Ale jo, můžeš, ale už je mu fajn. Jenom má díru v hrudníku, vpředu malou a vzadu jako dveře do chlívka. Ostatní raněný jsou tam taky, ale ty můžeme brát s sebou.“

„Položím ho na podlahu v talíři. Tu Quiroqovu kožešinu jsem nechala v jedný jeskyni... mám záznam na videu, ukážu ti to. Bylo by mu jako v pelíšku, ale... Mike se zatím neozval?“

„Ještě je brzo.“

„Není brzo, už je tma. Jistě tam musí být, když se to povedlo.“

„Přemýšlel jsem o tom. Nejdřív asi přišel k místnímu veliteli. Jak se s ním dohodl nevím, ale asi moc ne, když spustili tuhle akci. Trochu jsme jim snad zchladili hlavu, už si netroufnou. Ale jestli nebudou provokovat, ví jenom nebe. Myslíš, že by ho mohli zlikvidovat na místě?“

„To bysme poznali. A oni by nám určitě dali vědět, že už nemáme velitele. Psychický deptání se tomu říká.“

„Takže šanci má...“

„V každým štábu musí bejt aspoň jeden člověk, kterej má všech pět pohromadě.“

„To může – ale jestli na něj dají!“

„Taky fakt. Na druhý straně kdoví, jak dlouho to nechají tak zahnívat. Možná nějaká drobná akce na podporu...“

„Asthro, to myslíš vážně?“ Rogerovi zaplály oči.

„Počkej, počkej! Tvoje aura se začíná podezřele vlnit!“

„Včera to jelo v režii Bella a Maríe. Dneska jsou pryč, takže se uvolnil prostor pro nás, ne? Kdybys mi pomohla...?“

„Pomoc je jedna věc a druhá... ty na mě něco šiješ, viď? Co bys konkrétně rád?“

„Můj problém je v tom, že mám hrozně málo informací. Kdybych je mohl nějak přijatelným způsobem získat...?“

„Co je pro tebe přijatelný způsob? Mentální přenos?“

Neodpověděl, ale vypadal nevinně jako gymnazista.

„Při sexuálním kontaktu, jsi chtěl dodat?“

„No... je to nejlepší možný způsob, ne?“

„Rogere!“ Z očí jí zasršely zelené blesky.

„Já to nedělám kvůli sobě! Ale třeba Enkrovi jsi dala a...“

Chvilku to vypadalo, že se na něho vrhne. Pak se ušklíbla.

„Začínáš mi bejt pěkně protivnej, víš o tom? Co kdybych se ti jen tak teoreticky chtěla pomstít?“

„Tím chceš naznačit, že mám šanci?“

Ohlédla se do sešeřelé chodby, odkud planuly Enkrovy oči jako rudé uhlíky. „Chceš dostat šanci si mě vybojovat?“

„Tady se něco šije!“ řekl trochu nejistě, „Když souhlasíš, tak v tom něco je... jak vybojovat?“

„Zbraní, samozřejmě. Slyšela jsem, že dobře šermuješ!“

„Mečem?“

„Bičem. Tím krátkým, co se používá k ovládání koně...“

„Chceš říct, když vyhraju, tak dostanu co?“

„Právo dělat si se mnou do prvního slunečního paprsku, co budeš chtít. Prosondovat mi tělo i mysl, jak chceš. Bez následků do budoucna. Bez pomsty. Připadá ti to fér?“

„Dost si věříš, panenko! Já jsem dobrej šermíř!“

„Já taky. Už dlouho jsem nebojovala bičem, ale pozeptej se svý sestřičky Dany, jak jsme si hrály...“

„Dany je vyměklá; její milenci ji moc rozmazlujou. Doufám, že ty seš o poznání tvrdší, nerad bych... jo moment! A co výboje biologický energie? Ty se můžou používat?“

„Můžem se o nich dohodnout. Bojíš se jich?“

„Tvý čarodějky mě dost naučily. Možná nejsem tak dobrej jako ty, ale pár mentálních úderů dokážu!“

Asthra se ušklíbla. „Kolik času chceš na přípravu?“

„Můžeme začít hned. Navrhuji velkou jídelnu... jenom ještě, aby nás nikdo nerušil. Tam ti pitomci občas střílejí!“

„Jestli mě naštvou, obklopím pevnost ochrannou clonou!“

Ta vyhrůžka vyvolala trochu pozornost, ale Asthra ji nehodlala nijak rozvádět, radši se chystala k boji. Měla vlastní bič, pro Rogera jej přinesla jedna dívka, viditelně potěšená, neboť už dlouho toužila, aby dostal pár přes držku. Nejradši by mu je dala sama, ale jako jedna z jeho milenek nesměla.

Zvěst o chystaném souboji a jeho zvláštních podmínkách okamžitě přilákala každého, kdo měl čas a chuť sem přijít. Asthra i Roger se svlékali a vyměňovali si různé posměšky, ale když si usazeni vedle sebe zouvali boty, Asthra se zeptala: „O co ti jde? Po něčem jedeš, ale...“

„To víš, že jo! Po tobě!“

„Blbost. Potěšení z milování se mnou není nic moc, můžeš se zeptat toho, kdo to zažil. Každá holka ze smečky umí víc než já!“

Roger se zašklebil, neboť ta odpověď byla vychytralá. Nebyl tu Sid Hawker, její oficiální druh; ovšem o jejich vztahu se říkaly podivné věci, z nichž nejmírnější byla: Sid si rád užívá s jinými dívkami, protože se princezny bojí a nerad ji navštěvuje, neboť při milování s ní prožívá zvláštní zážitky. Není divu, Sid je původem cizinec a osoba mimořádně necitelná vůči magii. Třeba je to důvod, proč si ho vybrala?

A potom je tu samozřejmě Enkra. Ten je přítomen, ale nevyprávěl o noci s Asthrou nic, co by v někom vyvolalo touhu ji získat. Vlastně mluvil spíš o vizích, které měl; zda díky ní nebo jiným způsobem, možná ani nevěděl, natož aby dokázal definovat. Takový zážitek může přitahovat zas jen čaroděje.

Roger po Enkrovi koukl, ale neobtěžoval ho. Tím spíš, že s ním hodlal promluvit někdo jiný: Kondor Pedro, následovaný dalšími kamarády a kamarádkami. Byl viditelně rozladěn.

„Co to zase chystáte? Já vím, že se bude zas něco dít!“

Enkra se usmál: „No a?“

„Jestli to bude zas něco jako včera, tak... já nesouhlasím!“

„Proč? Nelíbilo se ti to?“

„Jak se mi mohlo líbit, když jsem se změnil v nějaký zvíře? Já s tím zkrátka nesouhlasím; to přece se mnou nesmíte dělat, když já jsem proti! Nesmíte nic dělat, když s tím nesouhlasím!“

„Pedro, ty ses změnil v kolovrátek? Opakuješ pořád jednu věc!“

Velitel Kondorů zůstal zírat; ztichl a přemýšlel, jak Enkrovi vysvětlit tak samozřejmou věc, že když nesouhlasí, nikdo s ním nesmí nic podnikat proti jeho vůli. Enkra to věděl, jen se mu posmíval. Tak se ujala slova brejlatá holka, která byla s ním:

„Pedro chce poukázat na to, že jsme svobodní lidé; pokusy jako ten včerejší znásilňují naši svobodnou vůli, kterou pokud vím, vaše filozofická soustava zaručuje. Nebo je to jinak?“

Enkra si ji prohlédl. Zřejmě poprvé, i když věděl, že taková tu nějaká je, obvykle měla ke všemu hlasité komentáře, jen k práci se moc nehrnula. Bojovat jí šlo líp, přes ty brejle a celkovou nešikovnost. Byla z hlavního města, snad studentka?

„Mohla bys mi připomenout svoje jméno, prosím tě?“

„Viktorie. Kamarádi mi říkají Viky.“

„Aha. Co tak nepříjemného jsi včera zažila?“

Viky zrudla pokořením. Ve skutečnosti se stalo to, že se náhle začala měnit v šelmu neurčitého druhu, což ji hluboce iritovalo. Byla studentkou na lékařské fakultě, ale jejím zájmem bylo se do budoucna specializovat na psychologické pozvednutí zaostalého lidu, jehož v Costa Negře je dost (a asi ještě dlouho zůstane). Svůj život si představovala tak, že až vystuduje, odejde někam do horské oblasti, bude tam lékařkou, učitelkou a vším možným, bude učit místní obyvatelstvo číst a psát, mýt se aspoň jednou týdně a pravidelně hubit svoje vši a blechy. Při té příležitosti také zkusí je vzdělávat v politice; byla fanatickou vyznavačkou Marxe, Engelse a Che Guevary. Její otec byl bohatý plantážník, s nímž se nesnášela, ale peníze na svá studia přijímala celkem ochotně.

Co se s ní včera dělo, zcela odporovalo jejímu přesvědčení jak vědeckému, tak politickému. Že se stala něčím, co nedokázala ani poznat, ji pokořilo; vztekle se vyřítila na chodbu, kde zjistila, že podobná proměna se stala i se všemi ostatními. Některé ještě poznávala, jiné nikoliv. Kladný důsledek byl jediný: v podobě šelmy viděla dokonale a nepotřebovala brejle. Záporné důsledky: v tom těle pocítila vášnivou touhu milovat se s každým, kdo se jí bude líbit, což bez prodlení realizovala. Zjistila také, že toto tělo je panenské, což byla další příčina rozladění. Jak vůbec si někdo mohl dovolit takhle ji ponížit? Jako studentka samozřejmě navázala četné vztahy s chlapci, ale jako zuřivá feministka tyto city kritizovala, pohrdala jimi a rozcházela se s kluky, jakmile u nich postřehla pokus pohlížet na ni jako na sexuální objekt, nikoliv komplexně rozvinutou osobnost. Takový důvod se vždycky najde, když se pečlivě hledá. Byla přirozeně hezká, ale dělala vše, aby to nebylo vidět a propadala amoku, když ji za to někdo pochválil. Uspokojena byla, když jí říkali soudružko a obdivovali její revoluční nadšení.

Jenže včera se vyspala s mnoha kluky, které v lidské podobě nedokázala identifikovat. Není vyloučeno, že některý z nich ji přivedl do jiného stavu, nikdo si v ten moment nedával pozor. Za normálních okolností na universitě by si dala těhotenství ihned přerušit, ale znala záporný postoj Arminů k interrupcím a obávala se nepříjemných hádek. Copak musí strpět všechno? Co když se zase bude dít něco podobného? Ty ksichty kolem na to vypadají!

„Chci důrazně protestovat! Nesouhlasím se žádnými pokusy!“

„Nemusíš. Co proti nim hodláš udělat?“

Zarazila se tak prudce, až se to podobalo pokusu přemýšlet. Když se zamyslela přímo hlavou, bylo jí jasné, že ve skutečnosti nic proti nim udělat nemůže. Hluboce ji to ponižovalo, ale měla už dost zkušeností, aby to neřekla nahlas. Ti cizinci se všemu jen smáli, dokonce ani jejich dívky nebyly přístupné chápání, že muži si z nich dělají jen bezprávné objekty svých choutek. Ve většině případů odpovídaly, že se jim to líbí!

„Nemyslete si, že mě dostanete jako včera tu malou zlodějku!“

Enkra se tvářil... nevěděla jistě. Vypadalo to, že mu dokonce snad jde na nervy, ale to se jistě jen přetvařoval. Úporná snaha většiny samců je dostat ženu do postele a ukájet svoje pokleslé pudy; tihle určitě nebudou jiní! Viky měla také své pudy, čehož muži využívali a sprostě ji vykořisťovali; mstila se jim za to, jen co z jejich postele vylezla.

A nejodpornější prase je její otec! Přirozeně zvrhlý a ničemný, což v jeho společenské třídě není nic divného. Často viděla, že když z horských vesnic přišly indiánské ženy něco prodávat, vybral si některou z nich ke svým choutkám! Ty ubožačky ovšem nijak neprotestovaly, byly příšerně hloupé. Stačilo, že jim pán za trochu potěšení daroval tu slepici, tu třeba ovci, odpustil dluh, počkal se splacením. Jednou daroval indiánské rodině, která mu přivedla k týdennímu zneužívání dospívající dceru, dokonce krávu! Byli všichni hloupí a nevzdělaní, přesvědčení o tom, že vždycky byl nějaký pán a vždycky bude, a co pán dělá, je správné. Záleží jen na tom, zda bude spokojen a odmění se nějakým dárkem, nebo se rozhněvá a postihne rodinu neštěstím. Matka by takovým ostudným scénám mohla zabránit, ale trávila většinu času radši ve městě na čajových dýcháncích s jinými dámami a žvanila o nápravě nemravné společnosti. Zbytečnost! Viky viděla podobné scény tak často, až se stala revolucionářkou a rozhodla se smést podobné ohavné vykořisťovatele s povrchu zemského.

V příchod Arminů skládala určitou naději; slyšela, jak jsou na Ostrově všichni moudří a vyspělí a předpokládala, že nebudou tak zatíženi přežitky a pošetilostmi. Nevěřila v Boha a nechápala, že v něj někdo věřit může. Zato věděla, že každý cizinec je provázen sedmi ďábly, což se jí potvrdilo. Proč sedmi? Říká to stará indiánská legenda. Když sledovala Rogera, připadalo jí, že těch ďáblů musí mít aspoň čtrnáct. A Bello, to byl určitě sám Satan ve vlastní osobě; nejen že tak vypadal, měl i takové spády. Viky si pozvolna přestávala být jistá, že jsou skutečně tak vyspělí, možná je to lež a ona je jediná myslící osoba v pevnosti.

Ale co teď s tím? Asthra, o které všichni vyprávějí obdivné legendy, se s potěšením svlékne do naha a chystá střetnout v boji s prasákem Rogerem, který většinu dívek zneužil, zbytek zneužít hodlá a určitě se chystá i na Viky, jen kdyby mu dala nějakou příležitost! To se tedy přepočítal, Viky už získala zkušenosti a podruhé se zblbnout nenechá! Co proti tomu udělá, to netušila; zatím protestovala u Enkry, který jí připadal rozumný.

„Víš co?“ řekl soucitně, „Když se ti to nelíbí, tak si někam na chvilku zalez. Možná to tady začne být trochu hustý...“

„Co tím myslíš? Chceš snad říct, že ten barbar si skutečně troufne udeřit ženu bičem?“

Enkrovi zavibrovaly oči úžasem. „No... proto se to snad koná!“

„A vy mu to dovolíte?“

„Asthra je svéprávná a umí s bičem stejně dobře jako on, možná líp. Když se chce prát, proč jí to nedopřát? Tys přece říkala, že ženy jsou rovnoprávné s muži, ne?“

„Chm! Když Roger vyhraje, tak co?“

„Získá právo se s ní pomilovat.“

„Znásilní ji?“

„Když to tak chceš nazývat, ano.“

„A když vyhraje ona?“

„Nevím přesně. Jiná holka by si naporoučela, kolikrát jí to musí udělat a jak pěkně, ale Asthra... možná nebude nic.“

„Počkej, to nechápu! Takové souboje se dělají často? A skončí vždycky tím, že holka musí být po vůli klukovi?“

„Ne. Někdy je po vůli on jí.“

„To je ale strašné! Ať to dopadne jak chce, ten chlap pokaždé ukojí svoje odporné pudy!“

„Určitě. Ale když prohraje, musí se víc snažit, aby uspokojil svou dámu. I když v podstatě... no, uspokojit ji musí pokaždé, když mu dívka poručí. Pokud nenajde nějakou výmluvu...“

„Dívka – poručí? To nechápu!“

„Tak dobrá – vyzve ho, vyhovuje ti ten termín? Zkrátka přiměje ho, aby se s ní miloval tak dlouho, dokud není plně spokojená.“

„A on to musí udělat?“

„Kdyby neudělal, mohl by tím ohrozit svou příslušnost ke kastě bojovníků. Mohla by ho žalovat před čestným soudem; tehdy by ji musel prokazatelně ukojit před svědky a tak. Občas některý mladý holky takový skandály vymýšlejí, ale postupem času dostane každá rozum a nechá toho. Nebo jí napráskáme na zadek...“

„Vám vůbec dělá potěšení bít bezbrannou ženu!“

„Docela jo. Zvlášť když jí to dělá radost, to teď u těch holek každé druhé. Málokterou nevzrušuje fyzická bolest...“

Viky v rozpacích zmlkla. Jednou ji v zápalu milování jeden kluk kousl do prsu a chvilku hryzal; vzrušilo ji to víc, než čekala. Na zadek ještě nedostala, ale jedna přítelkyně z fakulty se jí svěřila, že se nechává mlátit rákoskou a je to bezva.

„Asthru to taky vzrušuje?“ ukázala na princeznu.

„Asthru?“ Enkra se zamyslel, jako by hloubal ve své paměti. „Ne, to je jiný případ. Má úžasnou schopnost empatie, vciťuje se do myšlenek druhého. Jí působí největší rozkoš, když pociťuje rozkoš její partner. Navíc přijímá všechno v okolí a zas vysílá své prožitky druhým. Občas mě sonduje na dálku, to je nesmírně příjemné. Když ti vstoupí do mysli, je to...“

„Co... cože?“ vzdychla Viky nechápavě.

Enkra se smutně usmál. „Těžko ti to můžu říct. Musel bych ukázat, ale... koukej, včera jako šelma jsem se miloval s Artie. Moc krásně nám to šlo. Asthra to všecko skenovala... přijímala impulsy od nás obou zároveň.“

„Šmírovala vás?“ nakrčila nos Viky.

„Vnímala naše pocity. Neumím ti to říct... nedávno jsme se milovali, takže zná moji mysl dost dobře, aby ji dokázala najít. Když se naladí na mne, dokáže se samozřejmě naladit na partnerku, se kterou zrovna jsem. Nemusí být ani blízko, ona to dokáže třeba přes půl zeměkoule...“

„A ty to poznáš, že tě... skenuje, jak říkáš?“

„Jistě! Najednou zjistíš, že nejste sami, že ve tvé mysli je ještě někdo třetí. Obvykle přijdeš na to, kdo. Každý má svoje charakteristické znaky... tak mu dáš vědět, že o něm víš, on se zapojí a pomáhá nebo tě provokuje... Chápej, v tom stavu se těžko můžeš bránit, tak dokáže uhrát nějaký body...“

„To dovolíš, aby se ti někdo hrabal v mozku?“

„Je to příjemné. Tys to nikdy nezažila, tak nevíš...“

„Ale co ochrana tvýho soukromí?“

„Můžu se zablokovat, když chci. Ale stojí to za to, kvůli tak bezvýznamné hře? Blokování způsobí víc starostí tobě než druhým, přestaneš vnímat i jiné věci... já jsem radši otevřený. Každému, kdo má chuť se se mnou spojit...“

„A co když se naštve tvoje holka, že vás někdo šmíruje?“

„Tak se naštve. Je to hra. Aspoň nezleniví!“

„Pro vás je hra úplně všechno, co?“

„Většina věcí. Třeba takový souboj... chceš si ho vychutnat? Já budu sledovat oba; Asthru i Rogera znám tak dokonale, že si můžu jejich pocity snadno najít a přijímat... Chceš taky?“

„Jak? Snad mě taky nechceš znásilnit?“

„Ale nic takového, aspoň zatím; jenom ti předám svoje impulsy!“

Chvíli to promýšlela ze všech stran; pak rázně zavrtěla hlavou: „Ne! Nechci!“

Enkra odpověděl stejně rozhodně: „Chceš a já to cítím. Toužíš po tom všem, co ti povídám, ale chceš předstírat nezájem, chceš se nechávat uprosit a chceš obviňovat ostatní, že tě do něčeho navezli. Chováš se jako malé dítě. Výrazným znakem dětského myšlení je nechuť přijímat spoluodpovědnost za své jednání. Tak se pokus být už jednou dospělá a chovat se podle toho!“

„Ale... co to říkáš? Jak se to ke mně chováš?“

„Dávám ti třicet sekund, abys odešla. Jdi kamkoliv, zamkni se tam a nepouštěj nikoho až do rána dovnitř. Jestli zůstaneš, já tě zapojím na sebe a ty poznáš věci, které tě změní. Použiju při tom násilí a budu si počínat tak, jak budu chtít. Tvoje řeči mě zastavit nedokážou, to už přece víš!“

„Jsi hrubý a nevychovaný!“ obvinila ho, ale namísto co by odešla, přistoupila ještě o krok blíž.

„Dvacet pět! Dvacet osm! Dvacet devět...“ počítal.

„Jestli na mě sáhneš...“ začala.

„Třicet!“ Z jeho prstů vyšlehl výboj energie. Viky se zamotala hlava a v mozku jí vybuchl ohňostroj pocitů. Nerozeznávala je, ale vnímala zároveň snad všechny, kdo tu byli; vzrušené, nadšené, plné očekávání. Cítila, jak se Asthra procvičuje a celé její tělo se těší na údery biče. Pak zachytila Rogera; jeho pocity byly mnohem vážnější, něco hledal a toužil to najít, ale co to je, nevěděl nikdo, zvláště ne on. Jeho bezprostřední touhou bylo zbavit se tělesné existence, opustit toto tělo a vyhledat někde mimo důležitou informaci. Viky užasla, protože poznala, že právě toto sdělení se vážně týká také jí.

Než si to srovnala v hlavě, už stáli proti sobě; jejich biče zasvištěly a dopadly na horkou kůži. Viky se zachvěla, bylo to nesmírně bolestivé a současně nádherné. Bolest jí prozvonila celé tělo, náhle je vnímala buňku po buňce, jak biče prováděly účinnou masáž. Oba byli samozřejmě šermíři, ale ubránit se čepeli meče je něco jiného než švihajícímu biči; tomu se nikdo neubrání. Souboj na biče je ukázka mistrovského sebeovládání...

Když jejich těla zrudla krví, rozhodl se Roger zvýšit extázi použitím energie. Hned první výboj zasáhl Asthru do podbřišku, aktivoval centrum hadí síly Kundalíní a stoupal vzhůru čakrami, takže prošel celým tělem a nabil ji takovou energií, že Viky prožila orgasmus jako nikdy. Částí svého vědomí se vylekala, taky zastyděla, neboť jako jedna z mála byla oblečená a znečistila si kalhoty. Enkra oblečený nebyl, takže viděla, že to postihlo také jeho, ale nic si z toho nedělal, spoluprožíval to, co jeho mystická sestra. Viky pocítila, že také ona je jeho sestrou, jsou spojeni neviditelným poutem a během dnešní noci se spojí rovněž tělesně; těšila se na to stejně, jako se bála.

Enkra se na ni usmál. V jeho mysli byl celý vesmír, sršel z něj mocnou silou a Viky vůbec neměla tušení, odkud co přichází. Byla terčem, do něhož se strefovaly šípy z mnoha stran víceprostoru, některé byly šlehy bičů Rogera a Asthry, ale další přicházely odjinud, pokoušela se bránit, ale nevěděla čemu. Enkra se smál; nejen že to všechno cítil také, on to vychutnával! Podvoloval se všemu, co přicházelo, byl součástí kosmické jednoty a jeho tělo zářilo, jako by bylo ze zlata.

Vzpomínka: kdysi dávno vyprávěla spolužačka, jak její kamarádka v Thajsku prožila komplexní masáž včetně erotických oblastí. Obě se nad tím pohoršovaly, erotické masáže v salónech Costa Negry byly ubohé a hnusné parodie, které vyhovovaly skutečně jen těm nejpokleslejším chlapům. Teď Viky poznávala, co je masáž každé buňky v těle proudem energie. Asthra a Roger po sobě vrhali mocné výboje, ale Asthra raději přijímala než dávala; zbytek té síly ovšem naplnil všechny v pevnosti a vyzářil volně do prostoru, což se Viky neodvážila sledovat. Musela by uvěřit a přiznat, že někde nahoře (?) jsou další bytosti, které tu energii přijímají, živí se jí, posilují ji a vracejí zpět. Jaké ty bytosti jsou, odmítala zkoumat. Odmítala na ně i věřit, i když je cítila. Bojovala a ony se jí posmívaly.

Zhasněte! zavelela Asthra a když ji nikdo neuposlechl, vlastní silou uhasila všechny viditelné zdroje v místnosti. Viky byla napolo slepá i při světle, teď však jasně viděla postavy Rogera i Asthry, neboť přímo zářily. Ne, to nejsou jejich těla! Vlní se, plasticky přeměňují, srší z nich barevné plamínky a zasahují prostor kolem... mozek napovídal termín aura, astrální tělo, ale zároveň tu myšlenku zakazoval, nic takového neexistuje! Pozvedla ruku a prohlížela si plamínky, které jí sršely z prstů. Souzněla se vším kolem, už dávno si přestala všímat periodických orgasmů, dokonce se jí mokré šaty přestaly hnusit. Toužila po skutečném sexu, ale Enkra teď měl příliš mnoho zájmů, než aby vyhověl její touze. Už chápala, co znamená přijímat sexuální kontakt jen jako tělesnou součást mentálního spojení; to všechno jí procházelo, cítila se jako seřaďovací nádraží, kterým projíždí spousta vlaků, každý míří někam jinam a ona je všechny cítí zároveň.

Asthra vyprskla smíchy. Bezva, ségra! Ještě si něco vymysli!

Viky teprve teď došlo, že všichni cítí její myšlenky. Od kdy? Vědí taky o strachu, odporu, nesouhlasu? Smějí se jejímu váhání, pochybnostem, bezúčelnému hledání? Nebo ji vítají doma jako svou sestru, která byla dlouho na cestě, ale teď přišla a způsobila tím všem radost? Hlasy kolem říkaly to druhé, ale výchova stále varovala: nikomu nevěř, všichni ti lžou a jsou špatní, pokoušejí se tě zneužít, oklamat, vylákat něco...

Ohlédla se na Enkru. Usmíval se, tesáky dlouhé až pod bradu bíle svítily a rudé oči zářily do tmy. Vzrušeně vrčel, pošvihával konečkem oháňky a občas mimovolně vysunul drápy... Připadalo jí naprosto přirozené, že je šelma jako včera. Část té kočky v něm už zůstane navždycky... Moment, co jsem já? Prohlédla se pozorně, ale byla stále člověk, jenom se jí srovnaly oči, takže viděla ve tmě a přestaly ji zlobit ledviny, které si zničila nemírným popíjením alkoholických nápojů ve studentských klubech. Rovněž plíce, prokouřené tabákem i marihuanou...

Asthra se ohlédla. Že taky něco neřekneš! Prásk! Mohutný výboj energie ji zasáhl naplno, ztratila vědomí a chvíli viděla všechno z výšky, protože její duše opustila tělo a vznášela se někde pod stropem, během zlomku sekundy se však vrátila a zjišťovala, že se tam všechno změnilo. Jenom šaty na ní uschly a kovové knoflíky žhnuly tak, že když je rozpínala, popálila si prsty. Nevadilo jí to, dokázala si je spravit sama a ještě se tomu smála.

Teď byla sama bytostí nadanou kosmickým vědomím. Někde hluboko v ní je jiskra vložená Bohem, samotný Pán, kterému pošetilí lidé říkají Paramátma, Nadduše, ale to vůbec nevystihuje ani zlomek skutečnosti a On se tomu jen směje. Hraje si se svou dcerou jako se štěnětem a jí se to líbí, nechává ji vstupovat do kontaktu s jinými svými dětmi a na ničem z toho nezáleží, protože všechno to jsou dětské hry...

Roger poznal, že hry účastníků obřadu se začínají nebezpečně rozjíždět různými směry; to si nepřál, takže vyslal mocný impuls: Nechte toho! Soustřeďte se na mne! Potřebuji... Pořád ještě jeho tělo tančilo s Asthrou onen fantasmagorický tanec svištících bičů a samo se vrhalo proti hroší kůži protínající pokožku a bez milosti prolévající jeho krev, ale bylo tu něco mnohem víc: mnoho výbojů slévajících se do jeho těla. Viky přestala být terčem střel vesmíru, tím se stal on; už ne jen Asthra, ale všichni jej šlehali výboji energie, i Viky. Trpěl tak nesmírně, že jeho duše došla na hranici tělesné existence; ale i v tom stavu se pokoušel řídit její cestu a vrátit se přes hranici zrození a smrti.

Kdo jsem? volal zoufale, Kým jsem byl, kde jsem udělal chybu, čeho jsem se dopustil, že jsem tady? Co mám udělat, abych tento problém vyřešil a zbavil se ho?

Ale odpověď přišla namísto Rogerovi jí, Viky. Odkud obdržela tu zprávu? Z vesmíru okolo nebo z hlubin vlastního nitra? Neuměla to zjistit, jenom pocítila:

Jsi princezna Remaatbastet, oblíbená dcera faraóna Ramesse, určená pro službu Nilské kočce, která jej však zradila s velkým vezírem Ptahsethreem, veleknězem Amónovým. Dopustili jste se vůči svému otci mnoha provinění...

„Cože jsem?“ vykřikla nahlas, až se všichni zarazili.

A vzápětí vír obrazů: černí otroci ji nesou v nosítkách dlouhou řadou sloupů a soch, oděnou jen do šperků ze zlata a nejdražších kamenů. Ve vchodu chrámu ji očekává Roger v bílém rouchu kněze nejvyššího svěcení, na hlavě má zlatou korunu s královským hadem a usmívá se... Pak jejich vášnivé milování v místnosti za sochou Amónovou, ale není to rituál, je to láska a současně zrada, neboť už před ním si ji za milenku vybral sám farao, Zářící Bůh, mocné vtělení Amona Ra; samozřejmě, je jejím otcem, ale spatřil ji, když se jedné noci koupala v posvátném jezírku mezi lekníny Domu Královen a vyvolil pro potěšení své a svých synů... ovšem, také Roger je jeho syn, ale z mnohem dřívějších časů, určený ke službě Amonovi, kdežto Remaatbastet má sloužit kočičí bohyni Bastet, být její velekněžkou...

„Ne!“ padla na kolena a bránila se, ale extáze, která se jí zmocnila, jí nedovolila cokoliv odmítnout.

Jsi Remaatbastet a faraón je tvůj otec a pán. Zradila jsi ho, se svým milencem jsi dovolila nepřátelům, aby ho připravili o život. Přivedli jste na svět válku, v níž zahynulo mnoho lidí; jejich krev padá na vaše hlavy!

Ale kdo je můj otec? Kdo je faraón? křičela bez zvuku.

Viděla majestátní postavu starce s dvojitou korunou, červenou a bílou. Zvolna k ní otáčel hlavu, jeho přísná vznešená tvář se rozzářila úsměvem. Viky zařvala tak příšerně, že se všichni kolem zachvěli: byl to profesor don Alfonso Rodriguez, president Costa Negry, který před několika dny zahynul při obraně svého paláce. Poznala ho okamžitě a vír myšlenek rozehnal její rozum po všech koutech vesmíru, neboť to nedokázala přijmout.

Ale v téže chvíli to pochopil také Roger. Jeho překvapení bylo snad stejně náhlé jako její; propadl duševnímu zmatku a topil se v něm. První, koho prosil o pomoc, byla Asthra. Kdo jsi ty?

Asthra ku podivu všem jevila nejistotu. Věděla, že při tom asi byla, ale kým...? Ty jsi klíč! vyslala k Viky, Ty otvíráš všechny tajné brány... Vzpomeň si na mne!

Viky měla pocit, že se propadá do podzemí, že démoni jí sevřeli kotníky a stahují ji někam do bažin. Náhle nemohla nic říct ani udělat, pokoušela se přijít na to, kde potkala Asthru, ale nebylo tam nic, jenom zlatá socha Bohyně s kočičí hlavou a v jejím klíně posvátná Nilská kočka, živoucí Bastet se zářivýma očima, vznešeně klidná a vyčkávající, až jí princezna Remaatbastet přijde sloužit a hýčkat ji. Dost protivná kočka, která...

V ten moment se Viky začala smát. Kočka, proboha, Nilská kočka ve své vlastní osobě! Je možné, aby Asthra nebyla člověkem, ale jen posvátnou kočkou? Jaký smysl mělo přijmout tak degradující roli, jestliže... A další vzpomínka: Remaatbastet tu kočku hrozně nenáviděla. Sloužila jí, protože musela, ale předstírat před všemi lidmi, desítkami podřízených kněžek a pospolitým lidem, že to zvíře je živá bohyně, ji obtěžovalo. Nebyla to přece pravda, bylo to jenom potměšilé stvoření se zelenýma očima, které zlobilo a neposlouchalo a provokovalo... Remaatbastet jí to oplácela, jak se dalo, ale viditelně jí ublížit nijak nemohla.

Roger, vezír a velekněz, byl vůdcem opozice proti faraónovi. Byl jeho synem, ale funkce velekněze mu měla stačit, takže neměl žádnou šanci v případě, že by farao zemřel, na to tu byli další následníci. Král obojího Egypta měl veliké množství žen; velekněz Ptahsethre byl často přítomen jeho počínání, soulož faraóna byla důležitým obřadem a vezír musel osvědčit, že pán světa je pořád při síle a dobrém zdraví. Svoje vedlejší manželky dával později darem svým synům, nevlastním bratřím a význačným hodnostářům, ale na oplátku přijímal zase od nich darem dospívající dcery. Jenom ty nejvýznamnější, nejkrásnější, nejinteligentnější ženy zůstaly v paláci, a mezi nimi Remaatbastet, dcera a milenka...

Viky se ztěžka probírala k vědomí. Nepříjemný problém: když se soustředila na tu vzpomínku, vše zmizelo, už neviděla nic dál a spíš se jí vynořovaly úryvky z cestopisných filmů, které viděla v dnešní době. Roztržitě si uvědomovala, co mohlo vyvolat takovou vizi: jistě, profesor Rodriguez byl dříve historik, učil dějepis na universitě, potom přidal filozofii, až začal aktivně zasahovat do politiky a skončil jako president. Pamatovala si, že jí vždy projevoval mimořádné sympatie, zval ji do své pracovny, kde měl řadu cenných památek z doby starého Egypta, jednou se dokonce na to téma rozhovořil a byla to nádherná přednáška, ale...

Může být pravda, že don Alfonso, ten milý laskavý starý pán, ji v nějakém jiném životě zneužíval jako svoji dceru? Byl krutým králem Egypta, dával nelítostně popravovat svoje politické nepřátele a splétal intriky, až ho jedna jiná připravila o život? Mohl být jeho vezírem Roger, tehdy její nevlastní bratr? Museli se oba vrátit, aby odčinili svoji vinu?

Ano, odpověděl jí Roger, Když jsem poprvé slyšel, že je třeba pomoci v Costa Negře, neměl jsem nejmenší chuť. Ale něco mě pořád nutilo to udělat, zvlášť od doby, kdy jsem dostal osobní dopis od dona Alfonsa... Samozřejmě to nebyla žádná magie, spíš rozumová úvaha, ale cítil jsem mimořádné sympatie k tomu člověku...

Kdo ještě je zapleten v tom případu? hledala kolem Viky.

A našla: Pedro, velitel Kondorů. V nepříliš sympatické roli, byl totiž dalším synem starého pána, který nakonec inscenoval palácové povstání, dokonce i jeho smrt. A stal se faraónem, to je samozřejmé; to však už byla mrtva Remaatbastet i Ptahsethre, snad dokonce na králův příkaz. Okolnosti jejich smrti zůstaly záhadou, měla jen pocit, že asi nebyly příjemné. Klasická palácová intrika z dávnověku, ale s nepříjemnými důsledky...

Neboť si uvědomila: z té doby pochází všudypřítomný strach ze všeho, který stále cítí. Strach ze sexu, z mužů, politiky, z bohů a jejich kněží, dokonce i z koček! Jak hluboké jsou kořeny těchto zábran, jak daleko dosahují? Strach dát najevo svá skutečná přání, potlačovat touhy těla i mysli. No ovšem, když byla kdysi zneužívána svým otcem, bratry... Nelži sama sobě! Nebyla jsi vůbec zneužita, naopak ti většinou veškerou aktivitu zakazovali, ale ty ses spouštěla s kdekým, dokonce i s vojáky z palácové stráže! Poslali je za to do Nubie lovit otroky, pamatuješ?

Zastyděla se, ale rychle se uklidnila. To jsem nebyla já, byla to jakási dávná princezna, jejíž vzpomínky nosím zcela náhodou ve své paměti. Možná je život, který prožívám, odpovědí na otázky, které jsem nevyřešila před pár tisíci lety. Ví to Roger, Asthra, Enkra... kde byl v té době Enkra? Ne, ten s nimi skutečně nebyl! Byl tam ale diktátor don Juan, byl kněz Amónův a prozradil spiknutí, čímž zničil velekněze Ptahsethrea a sám se stal...

Jak se mám zbavit svých problémů? Sjednotit mysl... vyspat se co nejdřív a co nejperverznějším způsobem s Enkrou, Rogerem, Asthrou...? S kým ještě? Mému tělu se strašně chce, nejradši bych to udělala hned a tak, aby to všichni viděli! Jsem přece tak příšerně nemravná, přímo úchylná...

Nevytahuj se! Taková hvězda zas nejseš! poradil jí kdosi klidně.

Viky se rozbrečela. Co mám teď dělat? ptala se zdrceně.

Ty už radši nedělej nic! poradila Asthra.

Je zapotřebí provést řádné pohřební obřady za dona Alfonsa! navrhoval Roger, Dopřát konečně klid všem jeho sedmi duším...

„Proč sedmi?“ zeptal se kdosi nahlas a Asthra vysvětlila:

„Podle Egypťanů má každý člověk sedm duší. Té poslední se říká ka a zůstává v mrtvém těle, dokud se nerozpadne. Alfonsovo ka je určitě ještě přítomno v těle... když to uděláme správně...“

„Jak přesně?“ zeptal se Pedro, který rozhodně neměl tu nejlepší náladu. Ani on do té chvíle nevěřil v reinkarnaci a svět starého Egypta mu byl vzdálenější než Mars.

„Zapal Oheň, Asthro,“ požádal, „Pokud ses tedy už vzpamatovala!“

Asthřino tělo bylo plné krvavých šrámů, ale usmívala se velice sebevědomě. Přesně tak se tvářila kočka Bastet, když se jí někdy povedlo naštvat svoji velekněžku...

„Enkro, ty seš čaroděj!“ řekla Viky neobvykle mírně, „Mohl bys mi pomoci vyznat se sama v sobě?“

„S radostí, Remaatbastet. Zvykni si na to jméno, je tvoje...“

„Nejsem Remaatbastet. Jsem Viky a nic víc!“

„Jsi Viky, Remaatbastet a ještě spousta dalšího.“

„Tak dobře. Ale proč jsi tam nebyl ty, abys mě chránil?“

„Nevím. Nejsem vždycky při všem. Byl tam don Alfonso... Nikdy jsem se s ním nesetkal, já ani Roger. Tys ho znala?“

„Měla jsem ho ráda... milovala jsem ho. Já ho milovala, Enkro! Brečela bych, když si vzpomenu, že ho zabili! Když jsem slyšela o jeho smrti, prosila jsem... aby se něco stalo!“

„Prosila jsi koho? Odpověz, Viky!“

Chvilku jenom zírala sklopenýma očima do země. „Boha...“

„Boha, ve kterého nevěříš?“

Nějakou dobu mlčela, jen vzlykala. „Nemuč mě...“

Objal ji kolem ramen, ale vzápětí se mu pověsila na krk, tiskla se k němu celým tělem a škemrala: „Tak už to udělej! Netrap mě, miluj se se mnou tak, jak se miluješ s holkama... abych cítila tvý tělo, abych věděla, že jsi se mnou, že seš můj a...“

„Ne,“ řekl mírně, „Myslím, že to nebudu já. Nejdřív budeš muset vyřešit jiný vztah. Někomu něco dlužíš, víš to?“

Věděla. Přečetla si v Rogerově mysli, jak rafinovaně umí dávat potěšení ženám a nesmírně po tom toužila; víc než po Enkrovi. Což to vědí úplně všichni? No ano, samozřejmě. Jak by nevěděli?

„Teď?“

„Nejdřív se vykoupeme v Ohni!“

Oheň nezapálila Asthra, ale Claudio; chtěl předvést nejvyšší čarodějce, jak se to naučil. Za odměnu si přál znát vzpomínky na její existenci kočky Bastet. Slíbila mu, že ho nechá sondovat ve své mysli, dokud něco nenajde. Pamatovala si hodně, bohužel však nedokázala rozlišit jedno od druhého. Claudio se na sondování Asthry těšil jako malé dítě na vánoční stromeček, přes varování zkušených kamarádů, že se do čarodějky beznadějně zamiluje a bude mu to houby platné, protože ona mu nedá a nedá a nedá. Prohlásil je za zvrhlé perverzáky a šel na věc.

Existence Živého Ohně byla další věc, se kterou se Viky nemohla smířit; odmítala prozradit, co při tom prožívá, ale byly to stavy velmi příjemné. Z politických příčin je programově odmítala, ale ráda se dávala ukecat. Její život vůbec nebyl lehký, když se na to dívala zpětně; oč lehčí to má takový Claudio, který může jasně říct, kterou holku chce a ona řekne buď ano nebo ne. Stejně tak se chovají holky, až na to, že už slyšela jednu říct:

„Rozhodně ne! Ale zkus mě chvilku ukecávat...“

Co by se stalo, kdybych to řekla já? Kdo všechno by mnou začal pohrdat, posmívat se mi, kritizovat mě? K jakým hrozným scénám by došlo, kdybych třeba začala skutečně s některým klukem chodit, bydlela s ním v jednom pelíšku, starala se o něj, vařila mu... Ne, to je blbost. Uvařit umím tak sotva čaj!

„Co ti záleží na tom, co si o tobě kdo myslí?“ řekl jí Enkra, dokonce klidně nahlas, „Jsi egyptská princezna. Tvůj problém je, že se zbytečně zabýváš nedůležitými věcmi...“

„Není důležité, co si o mně kdo myslí?“

„Co si o tobě myslí, je jejich problém, ne tvůj. Tvůj problém je, co si myslíš ty.“

Zatím už Roger vstoupil do Ohně a prožíval další extázi, když mu hojivý plamen zaceloval rány po biči. Viky při tom obdržela poučení, že správně by Oheň jako bytost nadaná vlastní vůlí vůbec neměl ošetřovat rány, které si lidé před chvílí způsobili záměrně – ale dělá to a zdá se, že ho to baví. Taky se dozvěděla, že by jí docela šlo Oheň ovládat, kdyby chtěla. Má talent!

Myšlenky jí začaly zmateně přebíhat, jestli tuhle informaci má od někoho z přítomných, přímo od Ohně nebo od Nadduše, kterou si nosí vprostřed hrudi, ale Enkra ji chytil za ucho a vtáhl s sebou do Ohně; nutil ji, aby se snažila ovládat jej sama, zatímco se Claudio řehtal jako kůň.

„Vy si ze mě děláte všichni blázny!“ obvinila je, když vypadla a zjistila, že je už zase bez vlasů a leccos se jí nelíbí, „Stojí vám to vůbec za to mě pořád provokovat?“

„Ale jo, stojí mi to...“ řekl prostořeký Claudio. Enkra mu měl připomenout, že má práci s Ohněm, ale jen se zasmál. Všichni byli samá legrace, asi proto, že chystali slavnostní pohřební obřady za dona Alfonsa. Roger srazil hlavy dohromady s Asthrou, zkoušeli si vzpomenout, jak se to dělá.

„Pojď sem, seš taky odborník! Velekněžka by měla aspoň vědět, jak balzamovat posvátný kočky!“

Viky se začala vztekle bránit a Roger nechápal.

„Co zas máš? Vypadáš přesně tak, jak jsi vypadala v Egyptě, jen ty šperky ti chybí! Já tě doma nechám hrábnout do naší rodinný pokladny, ale už přestaň vyvádět!“

Přestala vyvádět a sedla si k nim, ale nepřispěla ničím zvlášť podstatným. Daleko účelnější byl Sebastiano, který prohlašoval, že kdysi sloužil jako velitel stráží ve Městě Mrtvých, do jehož kompetence patřil dozor nad balzamovači a jejich fígle dobře zná. Byl to jeho první příspěvek k problému, byl tedy vítán.

„Nemůžu říct, že bych dona Alfonsa nějak miloval, ale byl to hodnej starej pán a nevztekal se, že jsem na něj drzej! Tak bych si to chtěl u něj dodatečně nějak vyžehlit!“

„Dobře,“ Roger se začínal vžívat do povinností velekněze, „Já jsem se ještě doma na to úplnou náhodou trochu díval...“

„Žádný náhody neexistujou,“ řekla Asthra, „Mně taky vrtalo hlavou, proč máš řeči o Egyptě, když jedeme do Jižní Ameriky!“

„Tak dobře, no! Inspirován vnitřní pamětí svýho těla, souhlas? Takže konstatuju, že postavit zesnulému pyramidu, balzamovat ho a přinutit tak jeho ka, aby setrvalo v mumii, zatímco ostatních šest duší odejde k jeho otci Amónovi, není možná nesmysl, ale je to technicky nemožné. Snad bychom mohli přivolat jeho ducha a dát mu najevo, že bychom rádi, ale nelze a tak...“

„Když vyvoláš jeho ducha,“ řekla Viky, „Co takhle zeptat se ho, co by si přál on sám? Je takový duch nadán vlastní vůlí?“

„No zdali! Problém duchů je právě v tom, že mají své potřeby a zájmy, ale nemají žádné tělo, kterým by je realizovali. Proto se shromažďují v blízkosti živých lidí a požadují od nich pomoc, ale obvykle ji nedostanou...“

„Stop! Rogere, přednášku jindy, teď konkrétní akci. Nevzdělaní pitomci laskavě vyčkají, až bude víc času...“

Další pokrok byl, že Viky ani stínem neprotestovala; označení pitomec se jí mohlo týkat a jindy by už ječela.

„Jak to provést konkrétně?“

„Tak... jak jsi říkala, že se jmenoval v Egyptě?“

„Ramesse, ale ještě nějak... Amenhotep? Amenofis?“

„V každém případě se stal Amónem a Usírem. Nejlepší by bylo, kdybychom přivolali Anúbise, strážce pohřebišť. Kdybychom tu měli nějakého šakala...“

„Mohl bych pomoci já?“ zeptal se úslužně Arrgatsamwoogh, „Sice nejsem šakal, spíš jaguár, ale...“

„Transformace z jaguára na šakala je největší nesmysl, o kterým jsem kdy slyšel,“ kroutil hlavou Sebastiano, „To už bych klidně dělal toho šakala radši sám!“

„Ne! Dvoumetrový šakaly nebrat!“ protestovala Asthra.

„Hele, nechte tý estrády!“ požádal Roger, „Vypadá to, jako když máte někde schovanou flašku a potají upíjíte! Oči vám svítěj...“

„Božstvům obvykle svítěj oči, to nevíš?“

„Asthro, varuju tě! Ten bič mám ještě po ruce...“

„Já taky, bráško! Tak bacha!“

„Hele, jestli se začnete hádat, kdo koho víc zmlátil, tak...“

„Já se nehádám, ale byla jsem to já, koho to víc bolelo.“

„Vznešená bohyně Bastet, mohla bys laskavě držet klapačku; nebo ještě lépe, vyjadřuj se pouze mňoukáním!“

„Potřebujeme médium.“ řekla Viky zčista jasna.

„Cože?“

„Médium! Duch se bude vyjadřovat přes mluvčího, který vstoupí na tu chvíli do nevědomého transu.“

„Kde zobeš ty odborný výrazy, kuřátko moje?“

„Z tvýho mozku, Rogere. Tam se toho dá vyzobat...“

„Hele, vona bude ještě voprásklá!“

„A až si tě teprve pořádně prosonduju, to uvidíš!“

Na okamžik bleskla Viky hlavou myšlenka, že s ní poprvé jednají jako se sobě rovnou; ale neměla čas nad tím uvažovat.

„Potřebujem nějaký médium! Hlásí se někdo dobrovolně?“

„O jednom bych věděl. Ten, co jsem ošetřoval!“ navrhl Claudio.

Nastala chvíle vzrušení, než se dozvěděli, oč jde. Jednalo se o vojáka, který při odpoledním útoku dostal kulku tak blízko, že když jeho kamarádi utekli, zachránili ho namísto nich nepřátelé. Léčili ho s chutí usilovnou tak nadšeně, že přišel k sobě, avšak hrozně se bál, co všechno s ním udělají. Jeho obavy nebyly tak docela neoprávněné, lékaři měli konečně pacienta, na kterém se mohli vyřádit. Claudio ho ošetřoval Ohněm, ostatní mu prohlíželi ránu, vymýšleli různé metody léčení a dohadovali se, co by bylo nejlepší. Nešťastník byl ze tří čtvrtin Indián a bál se všeho.

„Toho? Vždyť je to naprostý idiot!“

„Aspoň si nebude nic vymýšlet z vlastní hlavy!“

Indián se jmenoval Eusebio. Když ho přivedli, padl jeho zrak na Asthru a spatřil na jejím levém prsu znak černé labutě. Vyděsil se ještě víc, nejvíc se bál horských Indiánů z jejího kmene. Něco zablekotal, zřejmě prosby k ochranným božstvům.

„Sedni si tady a nedělej docela nic!“ poručila mu Asthra, „Čím míň se budeš snažit, tím líp pro tebe!“

To zcela odpovídalo jeho přání, takže usedl na nejbližší bednu a mlčel, jen koukal. Asthra ho uvedla do transu s elegancí, která byla v tomto prostředí odborníků naprosto nezbytná.

„Pane Amóne Usíre Ramesse Amenofisi Alfonsi, volám tě, abys sestoupil mezi nás!“ pronášela Asthra důrazným hlasem, „Je-li to tvým přáním, odpověz!“

„Třeba by to chtělo ve staroegyptštině!“ navrhl Sebastiano.

„Cha-cha!“ pravila Asthra ponuře a hbitě pronesla totéž v řeči, které nerozuměl téměř nikdo. Zvláště ne Sebastiano, takže nebylo jasné, zda to říká správně.

Pravdou je, že voják Eusebio začal projevovat nepokoj. Na čele mu vystoupily kapičky potu, oči hleděly do prázdna a ve tváři škubaly nervózní záchvěvy. Náhle promluvil, ale španělsky, jak mluvil za živa: „Děkuji, že vás to konečně napadlo. Prosím vás, mohli byste to zastavit?“

„Prosím?“ zarazila se Asthra.

„Chci vás požádat, abyste nezkoušeli žádné další pokusy nějak mne pomstít. Berte prosím na vědomí, že ve stavu, ve kterém se nacházím, jsem plně šťasten a zasloužil jsem si ho svým vlastním neuvážlivým jednáním. Zejména prosím svoji dceru Remaatbastet, aby se pokusila... chovat se, jako by nebyla princeznou.“

Jeden se ohlížel na druhého; nebylo pochyb, že pologramotný Indián by dal těžko podobnou řeč dohromady, takže to musel být projev dona Alfonsa, ale...

„Co si tedy přeješ?“ zeptal se Sebastiano.

„Tebe, done Sebastiano, bych si přál nakopnout do míst, kde se zádům přestává říkat slušným jménem. To však je pouze žert, který bych pravděpodobně nerealizoval. Mám mnohem důležitější pokyny.“

„Fajn. Máme si to psát?“

„Není třeba. Prosím vás, mohli byste zastavit tu válku? Obávám se, že je daleko ničivější než cokoliv, co by mohl napáchat don Juan Carrasco, ačkoliv je velmi... rozezlen.“

„Excelence, já se obávám...“ začal Roger.

„Prosím zejména tebe, Ptahsethre, aby ses naposled ujal svých povinností vezíra, pokud budeš tak laskav a prokážeš mi takovou službu. Domnívám se, že jsi vzniklou situaci frustrován méně než tvoje sestra Remaatbastet, takže bys mohl jednat účelněji.“

„Tys sledoval naše... jednání?“

„Sleduji veškeré vaše počínání, pokud to tak lze nazvat. Jsem přesvědčen, že někteří z vás o tom vědí, takže je zbytečné, abych to déle komentoval. Nehodlám vás ostatně zdržovat od práce. Snad abych nejdříve... poděkoval za dosavadní služby. Přestože ve svém současném postavení mám na jejich účelnost odlišný názor.“

„Musí to bejt on,“ řekl Sebastiano, „Takhle kecal i za živa!“

„Prosím vás, pánové, zastavte veškeré bojové operace a pokuste se opustit zemi co nejdříve. A smím-li prosit, vezměte s sebou také ty Kondory, kteří přežili a byli by... mimořádně ohroženi. Snad vás v rámci lidskosti smím poprosit...“

„Jistě. Ale...“

„Chápu, Ptahsethre, že máš v plánu pokračovat v bojových operacích až do chvíle, kdy dosáhneš jistého vítězství; musím tě však upozornit, že z mého hlediska to vypadá jinak!“

„No dobře, ale...“

„Obávám se, že určitým stimulem tvé činnosti je nezřízená ctižádost, kterou trpíš. Nedivím se tomu, já sám jsem byl zaživa pronásledován podobnými problémy. Také ty v určité situaci dojdeš k poznání, že touha po sebeprosazení je nesmyslná, ale do té doby bys mohl napáchat ještě mnoho zla...“

„Pokud vím, o pomoc v Costa Negře jsi nás požádal ty jako tehdejší velitel Kondorů!“

„Ano, učinil jsem tak. V rámci možností se za to omlouvám. Bylo to poněkud neuvážené a neměl jsem to dělat.“

„Tak ty se vzdáváš všeho, co jsi učil?“ vykřikla Viky.

„Základní postuláty byly samozřejmě správné, ale interpretace faktů neodpovídala. Poznal jsem trochu mentalitu obyvatelstva své země... lépe než vy. Bojím se, že revoluční nadšení nemůžeme od prostého lidu snadno očekávat. Dokonce pochybuji, že by jim změna vlády přinesla podstatné zlepšení.“

„Přestali by být vykořisťováni!“

„Nepřestali, pouze by se změnily osoby. Obyvatelé vesnic jsou velmi chudí a zaostalí; avšak zůstali by takoví i po změně vlády. Nejlepší pro ně bude, když budou mít možnost žít dál, jako žili po celá staletí: obdělávat svá políčka a pěstovat ovce. Jedinou jejich nadějí je, že jejich dětem poskytnete soustavné vzdělání, jak to navrhuje Bastet... Asthra. Smím-li tě požádat, pokus se to prosadit jako můj poslední pokyn!“

„Myslíš, že mi to někdo bude věřit? Když jsi mrtvý...“

„Ano, jistě. Lidé k nám mrtvým nebývají laskaví. Pomlouvají nás a pokoušejí se převrátit naruby vše, co jsme vykonali. Bojím se, že také moje snažení bude brzy předmětem značných úprav. Prosím, nesnižuj se k tomu, abys o mně šířila nějaké lži!“

„Co si myslíš, že bych měla říkat?“

„Řekni pravdu: že jsem byl starý hlupák a měl jsem zůstat radši u zkoumání dějin egyptské Staré říše. Bohužel ve mně díky dávné paměti setrvalo přesvědčení, že bych měl být státníkem a vést národ k lepší budoucnosti. Byl to na neštěstí trapný omyl!“

„Usurpátor Juan Carrasco je snad lepší?“

„Není lepší; a předpokládám, že brzy budu mít příležitost říct mu to do očí. Ale po pravdě přiznávám, že bych si uměl představit i horší diktátory, než je on. Je... průměrný.“

„Ale bude nás chtít zničit! Nedovolí nám odejít!“

„Bude jen rád, když se s ním váš vyslanec dohodne. Netouží po válce, tuší jak by vypadala. Také já to vím. Když se rozhodnete bojovat, bude trvat s různými přestávkami víc než dvacet let, padne v ní většina z vás a nedosáhne se ničeho, jen utrpení a tím většího strádání pro nevinný lid. Mnoho ubožáků bude zataženo do bojů, které nechápou a považují za zhoubu jak diktátora, tak nás Kondory. Ani vy pro ně nejste ničím než dalšími nepřáteli.“

„Nemůžeme pro vás vůbec nic udělat?“

„Můžete udělat velmi mnoho. Už jste začali: vytváříte legendu, která bude lidem dávat naději. Pokračujte v tom. Národ se dokáže probudit, až se v něm narodí děti se schopností hledat moudrost. Přijde den, kdy pozvednou hlavu a vyjdou na cestu, aby nalezli svoji pravdu. Teprve to je vítězství.“

„Máš na mysli genetické zlepšení? Oplodnění vašich žen, aby se jim narodily děti s univerzálkou?“ žasl Roger.

„Je to způsob, jímž Mistr Denis zlepšil obyvatelstvo vaší země. Díky němu jste vypracovali řadu projektů, vzdělávacích i jiných. Rozdělte se o ně s našimi dětmi, až přijdou a budou požadovat poznání. Nebuďte na ně nelaskaví; oni se pak vrátí domů a předají je zase dalším. Bude to trvat dlouho, ale pomůže to.“

„Lidem to bude připadat jako magie!“ namítl Pedro.

„Lidé necítí k magii tak velký odpor, jak se obáváš. Do jejich víry odedávna patřila; nechť se utvrdí v naději, že existuje něco mocného, co jim může pomoci. Dala jsi jim poznat svou sílu, Bastet; a ještě bude příležitost prokázat ji znovu. Ale nikdo nic nedokáže, když nesmyslně padnete v bezvýznamném boji.“

„A co naděje mých kamarádů ve městě?“ zeptal se Pedro, „Mluvíš o vesničanech, ale já mluvím za mladé dělníky, studenty, všechny ty obyčejné kluky a holky z předměstí! Ti nedostanou šanci?“

„Každý má svou cestu, a po té též půjde. Vždycky budou nějací revolucionáři; ti budou samozřejmě vytvářet spiknutí proti vládě a bojovat s ní. Další je budou tiše podporovat, ale většina bude jen vyčkávat, až ti stateční začnou. Tak to odedávna bylo a tak to také bude. Je iluze věřit, že povstanou všichni. Ano, udělají to, až poznají, že přišla správná chvíle. Do té doby ne.“

„To je porážka!“

„Není. Jenom to bude trvat dlouho.“

„Máme jim říkat něco o tobě?“ zeptala se Viky.

„Je jedno, co řekneš či neřekneš. Už teď se o mně vyprávějí legendy; časem jich bude přibývat a budou čím dál nejasnější. Můj skutečný život už nebude důležitý. Budeš-li chtít, můžeš povídat o tom, jak jsem učil historii. To bylo nejlepší, co jsem udělal. Řekni jim také: stále vzpomínal na slavné časy pradávných civilizací, vracel se do doby starého Egypta, Babylónu, Říma či Řecka. Přehlédl úplně, že přímo v naší zemi existovala za dávných časů vyspělá civilizace. Je mi to líto. Byl jsem s tebou, Bastet, když jsi otvírala tu hrobku. A ještě víc...“

„Co?“ povytáhla krk Asthra.

„V pohraničních horách je místo, kde je tvůj vlastní hrob. Je z doby, kdy ses jmenovala Šin-agu. Je velmi dovedně ukryt a nikdo o něm neví. Ani ty jej nenajdeš, určitě ne v tomto rozpoložení. Jsi příliš připoutaná ke své dnešní existenci... Možná za tisíc let to místo někdo objeví a dotkne se tvé mumie!“

Asthře zaplály oči. „Víš to jistě?“

„Kdo to může říct? Třeba se ti jen posmívám! Třeba chci, abys pečovala o mou zemi, když budeš vědět, že jsi s ní spojena! Možná chci spoustu jiných věcí, které ti zatajím. Ale ty máš ráda hry!“

„Začínáš mě bavit!“ řekla Asthra spokojeně, „Mohla bych se s tebou někdy spojit a zkusit se něco dozvědět...“

„Mám před sebou dlouhou cestu, Bastet. Mířím na Západ, do Země Stínů; chci se vrátit domů k Amónovi, Hórovi, Usíremu. Patřím do toho světa, jsem unavený a chci si odpočinout. Musím tam nabrat hodně síly... Už mi řekli, že mě čekají. Až si odpočinu, třeba se jednou vrátím!“

„Jak to tam vypadá?“ zeptala se Sheilla dychtivě.

„Úplně jinak než myslíš. Není to žádné místo. Je to stav mysli. Zkus si představit: některá místa na světě mají mnoho cest. Tady jsou úplně všechny cesty.“

„A Bůh,“ řekl Roger, „Je tam Bůh?“

„Tam, tady i všude jinde. Není žádné místo bez Boha.“

„Ale dřív jsi v Boha nevěřil!“ vykřikla Viky.

„To jsem někdy řekl?“

„Ne! Ale vyjadřoval ses proti církvi, a dost ostře!“

„Mluvím teď o Bohu, ne o církvi. Církev je společenství jako každé jiné. Někteří v něm jsou moudří, jiní pošetilí. Některým je zjevena část pravdy, dalším zastřena iluzí. Nech je pracovat na jejich díle, také oni mají svůj úkol.“

„A když dělají chybu? Co když se mýlí a škodí jiným?“

„Každý se neustále mýlí. Já nyní vím, co jsem udělal špatně ve svém životě. Ale nevím, co v budoucnu udělá špatně nebo dobře kdo jiný. Nemůžeš zodpovědně soudit mezi dobrým a zlým, protože není dobré a zlé. Všechno je součástí všeho.“

Viky měla pocit, že se brzy rozpláče. Oči měla plné slané vody.

„Nebuď smutná, Remaatbastet. Měl jsem tě velice rád. Dokonce ses mi líbila jako dívka... škoda, že jsem ti to nikdy nemohl dát najevo. Neslušelo se svádět vlastní studentku...“

„Já tě taky milovala!“ vykřikla zoufale.

„Dej svoji lásku někomu jinému. Budu s tebou...“

„Máš na mysli nějaký rituál?“ otázal se Roger.

„Ten, na který myslíš ty, velekněže. Mnoho duší opustilo svá těla; mnoho jich ještě opustí. Těm všem je třeba pomoci. Většina je díky své chabé výchově, ovlivněné ateisty a jinými hlupáky, velice zmatena a bloudí v nevědomosti. Je zapotřebí proudu čisté energie, aby je přitáhl a vedl jako světlo, které vy Templáři rozsvěcujete nad vchody svých klášterů...“

„Jeden pokus jsme učinili včera. Nestačilo to?“

„Byl velmi účinný. Ale od té doby bylo ze svých těl uvolněno množství dalších duší. Po celé zemi pokračuje zabíjení. Kondorů, jiných povstalců i zcela nevinných lidí, kteří jenom brání svoji slepici nebo pytel kukuřice před hrabivými vojáky. To je obraz války, který vy málokdy vidíte...“

Roger zrozpačitěl; bylo mu jasné, že má na tomto stavu značný podíl viny. Byl zvyklý, že válka se odehrávala někde daleko od jeho pracovny; on pouze schvaloval či zamítal, zda na určité místo odejde dalších pár instruktorů, naverbují pár tisíc nováčků a vycvičí je na vojáky či milicionáře. Co pak s nimi bude? Přece se lord kancléř nemůže starat o každou maličkost!

Vracíš se do své dřívější podoby, Ptahsethre. V každém životě se snažíš ovlivňovat osudy ostatních a obvykle to děláš dobře. Bylo by to však ještě lepší, kdybys věděl, co je soucit. Pokus se někdy snížit k obyčejnému člověku, který nechápe vznešenost tvých záměrů; je jenom hladový, nemocný a má strach...

Roger zrozpačitěl ještě víc. Teď byl zcela zmatený, dokonce ani nemyslel na příjemnou povinnost, která jej čekala. Což byla ovšem chyba, vzbuzená energie bude tím čistší, čím větší bude potěšení všech přítomných. Velekněz Ptahsethre byl spíš rozladěn.

Pomoz mu, Bastet! Konej svou práci, jak jsi konala, když jsi byla posvátnou kočkou, vtělením své bohyně. A pokus se hledat svou totožnost Šin-agu. Nebude to snadné, je příliš skrytá; ale budeš na to mít ještě hodně životů...

Asthra vážně přikývla a její oči zeleně zazářily.

„Děkuji vám, že jste mne přivolali a dali mi možnost alespoň částečně napravit chyby, které jsem spáchal. Nyní bych raději odešel; ten chlapec je velmi vyčerpaný, jeho necvičený mozek musí zvládat nesmírné vypětí. Řeknu jen pár slov tobě, Remaatbastet: měl jsem tě velice rád, jako dceru i jako milenku. Stejnou lásku k tobě cítím i nyní. Chci, abys byla šťastná.

Prosím, pokus se alespoň jednou podvolit vlastním přáním a touhám; nedělej to, co si myslíš, že tě za to druzí pochválí, ale co sama chceš. Zbav se závislosti na společnosti, je to jen iluze. Hledej sama sebe a chovej se podle toho; ale nedomnívej se, že musíš všechno ovládat. Pokus se vzlétnout jako kondor nad horské štíty a dát se unášet větrem...“

Viky se rozplakala.

„Přeju vám všem, abyste byli šťastní!“ pronesl mladý voják. Pak přestal mluvit úplně, tvář mu ztuhla v idiotské grimase a on jen seděl a koukal. Asthra ho probudila; ani teď nic neříkal, pouze se zpitoměle rozhlížel.

„Jdi si odpočinout,“ vyzvala ho vlídně, „Musíš hodně spát.“

Eusebio zamumlal cosi jako poděkování a odešel. Jeho hlasivky zřejmě pronesly více slov, než za celý dosavadní život.

Viky vstala a otřela si oči. „Co máme dělat teď?“ ptala se.

I Roger už přišel k sobě. „Co nám dali za úkol, Remaatbastet. A dáme si záležet; vůle faraóna je přece zákon!“

Errata:

30.05.2021 11:43