Generálové
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Po smrti plukovníka velícího na planině Arakka a příjezdu vyšší generality usoudili vojenští páni, že přítomnost Mika Crosse je v prostoru bojového střetnutí krajně nežádoucí. Vytáhli ho tedy ze sklepa a dali převézt do provizorních vojenských baráků, asi padesát kilometrů vzdušnou čárou od pevnosti Salinas. Jeli tam džípem přes tři hodiny, po celou dobu měl ruce v ocelových poutech a vypadalo to, že mají strach o něho i z něho. Neviděl nic než kamenité svahy okolo a nohy vojáků z eskorty, neboť ho položili na podlahu džípu a při každém poskoku na kamenité cestě cítil všechny otřesy.
Neměli v úmyslu trápit ho hladem, ale netušili, jaké předpisy a zásady mu brání sníst hnusnou směsici konzervovaného masa se zeleninou. Jedli to všichni, důstojníci snad měli toho masa víc. Ježto měl hlad, oddělil lžící jedlé věci od nejedlých, pokud to šlo, ty vhodnější snědl a zbytek vrátil. Mohli to považovat za znak neúcty, ale voják, který to odnášel, hbitě všechny zbytky snědl, takže na to ani nepřišli.
Nyní spal v cele, do níž ho zavřeli, a zdál se mu sen. Vrátil se domů, do svého starého zámku. Kolem kvetly stromy, záhony byly čistě upravené, všude čisto a pořádek, černí sluhové pobíhali sem tam a ochotně plnili vůli svých pánů. Stará hraběnka s úsměvem přecházela, kontrolovala, jak jsou její rozkazy plněny a případně zasahovala tam, kde se nedařilo.
„To je dost, že se vůbec ukážeš doma!“ přivítala syna zvesela, „Už jsem si myslela, že ani domů netrefíš! Kdepak jsi tentokrát byl? Zdá se, že se ti tam dařilo...“
„Byl jsem až na konci světa, mami,“ řekl a posadil se, protože náhle pocítil strašnou únavu, „V takové jedné válce, kterou jsem vlastní hloupostí zavinil...“
„Ale jdi, prosím tě! Nějaká hloupá válka ti způsobí tak špatnou náladu? Co už jsme jich vybojovali, a všechny jsme vyhráli! Nedělej si starosti, ono se všecko nějak vyřeší...“
A on jenom seděl a díval se na ni.
„Ale mami,“ napadlo mu náhle, „Přece mi říkali, že jsi umřela!“
„Prosím tě! Jak tě takový nesmysl vůbec mohl napadnout? Ty taky hned všemu věříš! Já abych umírala, pročpak, když se mi na světě líbí? Neboj se, já tady ještě pěknou dobu pobudu!“
Vtom klaply dveře, či snad špehýrka; Mike se okamžitě probudil. Ale nedal na sobě nic znát, jen opatrně pootevřel oči. V jeho cele svítila žárovka a před ní stál neustále voják se samopalem, i když zajatec nejevil nejmenší snahu utéci.
Vstoupil důstojník se dvěma vojáky coby eskortou.
„Pane plukovníku!“ pronesl řízně vojensky.
Takže Mike otevřel oči a vstal.
„Prosím, pojďte se mnou!“ řekl ten kapitán opět rázně.
Mike šel s ním, po obou jeho bocích dupali ti dva ozbrojenci. Třetí zůstal u prázdného vězení, kdoví proč.
Očekával ho nějaký generál, obklopený celou suitou všelijakých důstojníků. Na první pohled vyhlížel tupě, ale jeho uniforma byla fantastická a na prsou měl tolik medailí, že by je nezískal ve všech válkách světa. Mike v poněkud ušmudlaných maskáčích, s hvězdičkami a označením bez lesku (kvůli odstřelovačům) se mu rozhodně nemohl rovnat.
„Pane!“ pravil generál tak důstojně, jako by mluvil z tribuny OSN, „Vy tvrdíte, že jste velitelem těch mužů, kteří obsadili naši pevnost Salinas?“
„Ano.“
„V tom případě jim okamžitě dáte rozkaz, aby kapitulovali a složili zbraně!“
„To ne.“
„Potom vás okamžitě zastřelíme!“
Důstojníci kolem samozřejmě slova svého velitele schvalovali. Mike se tím jen ujistil, že je to skutečně blbec.
„Poslyšte, nepřišel jsem vyjednávat s vámi, ale s donem Juanem Carrascem. Požádal jsem, abych byl k němu předveden, neboť s ním chci mluvit. O čem, to není vaše starost. Kdybych mohl svoji záležitost vyřídit s kdejakým poručíkem, asi bych o nic takového nežádal, to nejspíš chápete. Takže pochybuji o tom, že byste vy měl právo dát mě zastřelit.“
Generál se setkal s odporem poprvé v životě, a poněkud ho to překvapilo. Zrudl, začal nechápavě mrkat očičkama a rozhlížel se po ostatních, jsou-li taky překvapeni. Zjevně byli pohoršeni, ba dokonce konsternováni zajatcovou drzostí.
„Pane, dal jsem vám rozkaz!“ zařval generál, „A jak asi víte, za neuposlechnutí rozkazu je trest smrti!“
„Od vás nepřijímám žádné rozkazy.“
„Kdo vůbec jste, že si dovolíte takovou drzost?“ řval generál, postavil se a bušil pěstí do stolu, „Nějaký žoldácký plukovník mi tady nebude odporovat, nebo...“
„Jsem plukovník,“ řekl Mike s klidným úsměvem, „Ale generály, jako jste vy, si doma posílám pro pivo.“
Generál dosedl na židli, málem ji rozmačkal. Předtím byl rudý, teď přímo zfialověl. „Zastřelit! Okamžitě zastřelit...“
Dva důstojníci se pokoušeli jej uklidňovat, ale nedařilo se jim to, naopak jeho vztek ještě vzrůstal. Kapitán, který Mika přivedl a stál teď za jeho židlí, se nijak nevzrušoval, vyčkával, k čemu dojde. Asi tušil, že to ještě není konec.
„Moment,“ řekl Mike, „Ještě bych něco řekl. Je tu spousta lidí, co vědí, že chci mluvit s donem Juanem Carrascem. Jistě mu to někdo z nich donese. Jsem zvědav, co udělá El Presidente s generálem, co dal zastřelit zajatce, který si přál mluvit přímo s ním. Obávám se, že se mu to moc líbit nebude...“
„To už vám může být jedno!“ řval generál.
„Mně to taky je jedno.“
V té chvíli vstoupil další důstojník. Měl uniformu trochu jinou než ostatní, světlé vlasy a modré oči. Podíval se na Mika úkosem, přešel ke generálovu stolu a něco mu povídal tak tiše, že tomu zajatec nerozuměl.
„Ať si to je, kdo chce! Dám ho zastřelit, a hned!“
Důstojník opět vysvětloval. Měl hodnost majora, nějaké ty stužky vyznamenání, ale nic moc. Takových tu bylo hodně a přece před ním každý ustupoval.
Generál začal pomalu přicházet k sobě. Ještě se sice vztekal, ale zdálo se, že majorovi vzdorovat nemůže. Mike trpělivě čekal, až se ti dva dohodnou.
„Ale musí dát rozkaz k bezpodmínečné kapitulaci!“ řekl konečně generál a major se obrátil k Mikovi.
„Slyšel jste, co říkal pan generál?“
„Slyšel. A už jsem mu řekl, že ne.“
„Ale je to podmínka pana generála!“
„V tom případě se nedohodneme.“
Major přistoupil blíž. Tvářil se vážně a starostlivě.
„Možná jste už pochopil, že pan generál je skutečně a docela vážně odhodlán dát vás zastřelit, nesplníte-li jeho rozkaz! Tím byste samozřejmě také ohrozil svoje jednání s donem Juanem, jak možná chápete...“
„Kdyby ti muži kapitulovali, potom nemám s donem Juanem vůbec o čem jednat.“
„Skláním s před vaší odvahou a chladnokrevností. Ale...“
„Moment. To není odvaha ani chladnokrevnost. To je rezignace, příteli. Vím, že nemohu nic změnit.“
„Obávám se, že v tom případě pro vás nemohu nic udělat!“ řekl major a vrátil se ke generálovu stolu.
„S dovolením,“ řekl Mike a vstal, „Když jsem sem šel, počítal jsem samozřejmě se vším. Včetně zastřelení první hlídkou, případně pozdější likvidace v případě, že se nedohodnu s donem Juanem. Člověk, který bere na sebe takové riziko, to činí jistě s vědomím, že nemá jinou možnost. To je vše, co vám chci říct.“ A zase si sedl.
„Dobře! Gomezi, připravte popravčí četu!“ řekl generál.
Major k němu opět přistoupil a mluvil do něho. Dlouho a úporně – Mike rozuměl jenom sem tam: „Komthur... velitel tajné služby... císařův osobní přítel! Velice důležitý člověk...“
„Takové věci mě nezajímají!“ trval na svém generál, „Ať si to je kdo chce, urazil mě, a to já nepromíjím!“
Majorovi už ale taky došla trpělivost. „Budu nucen hlásit to donu Juanovi! Souhlasím s tím pobudou, že se mu to nebude líbit!“
„Jsem zde proto, abych s nepřáteli vlasti bojoval, ne s nimi diskutoval!“ vrčel generál jako pes za plotem.
„Done Fernando, už toho bylo dost!“ řekl major, „Teď zavolám presidentovi na jeho osobní linku. Doporučuji vám nedotýkat se toho zajatce, dokud o něm president nerozhodne. A vám doporučuji se to ničeho vůbec neplést!“
Pak odešel a práskl za sebou dveřmi.
Mike seděl, mlčel a čekal. Konečně, neměl nic jiného na práci.
Generál seděl, mlčel a funěl.
Suita důstojníků stála, mlčela a čekala, kam se štěstí přikloní.
Pak se ozval telefon. Jeden z majorů jej zvedl, ohlásil se, ale vzápětí podal generálovi, jako by byl rozžhavený. Generál chvíli naslouchal; pak řekl: „Ano, pane!“ a položil to.
Když se opět podíval na Mika, byl jeho pohled kalný a ztrnulý, koutky úst mu nervózně poškubávaly. „Odvést!“ zařval.
„Zastřelit?“ tázal se s nadějí v hlase kapitán.
„Zavřít!“ zafuněl generál a na čele mu vystoupil pot.
Mike se klidně vrátil do své cely a ulehl na pryčnu. Tentokrát neusnul; trvalo to sotva čtvrt hodiny a dveře mu otevřel ten důstojník s modrýma očima. „Tak pojedem, kamaráde!“
Mike vstal a rozhodl se na něj usmát. „Kam jedeme?“
„K presidentovi. Mám tě tam osobně dopravit!“ major se potěšeně zubil, „Uzenáči dostali přes frňák, už tě nebudou votravovat. Vylíčil jsem šéfovi, jak jsi je seřval.“
„Hezký od tebe!“ přijal ten tón Mike.
„Kolegovi přeci vždycky píchnu, ne?“
Takže vyšli bok po boku, i když eskorta šla pořád s nimi. Venku čekal ne džíp či landrover, ale Chrysler, sice poněkud starší a ne moc nablýskaný, ale docela dobrý. Dva vazouni v maskáčích vyčkávali jejich příchodu, ale netvářili se nijak krvežíznivě.
Mike se usadil dozadu, major vedle něho.
„Hele, ježto jsi chtěl k šéfovi, počítám že neutečeš a nebudeš dělat žádný blbiny! Taky by to sice mohl bejt nějakej podraz, ale protože jsi málem šel ke zdi, tak si myslím, že dost blbej. A ty nejsi blbej, jak se zdá.“
„Doufám.“
Auto se rozjelo. Major se pohodlně uložil ve svém koutě. Vytáhl dokonce plochou lahvičku whisky. „Hele, vy Armini si tykáte, že jo? Já jsem Sam. Samuel Sheffield, taky starej vojenskej pes!“
„Já jsem Mike.“
Napili se na to. Cesta se kroutila horami, šofér musel vyvinout značné úsilí, aby jel rychle a přitom udržel vůz na rozbité silnici. Pomalu začínalo svítat, Mike strávil ve vězení noc, den a ještě jednu noc.
„Tak povídej,“ řekl Sam, „Kolik platěj?“
„Kdo jako?“
„No, ty co tě najali!“
„Kondoři?“
„No jasně! Já bych jenom rád věděl, jaký jsou ceny u konkurence – jsme přeci ze stejný branže, tak nedělej fóry!“
Mike se snažil tvářit nechápavě, ale Sam se obelstít nedal:
„Jsme velitelé vojenských jednotek. Ty seš plukovník, pokud je všecko pravda. Já mám hodnost majora, ale na zdejší poměry jsem víc jak generál! Oba jsme generálové! Tak řekni, kolik?“
„Domluvili s náma slušnou cenu. Sto dolarů na chlapa a den praktickýho nasazení.“
„No... slušný to je, ale zas nijak královský.“
„Naše dolary, ne americký!“
„Kolik to teď dělá?“
„Poslední kurs je tuším 3,21 za kus.“
„A to jo, to je slušný! To bych asi bral taky...“
„No právě. Jenom nevím, jak to teď dopadne. Zatím dali zálohu a jak to vypadá, víc už nedostanem. Bylo vypočítaný, že si vezmem svý, až vyhrajem. Jenomže vyhrála konkurence...“
„Pěkně blbý, co? Zbodali jste to, tak se nediv!“
Mike se nedivil. Zmlkl.
„Co, ty ses urazil? Ale sakra, nedělej se! Cvakni si ještě; máš takovou pohřební náladu, jako kdyby tě chtěli věšet... no jo, já vím. Ale už tě nevěšej, tak co?“
Mike se napil. „Nemám pohřební náladu.“
„Taky proč, že jo? Přežili jste to a jste zdravý, aspoň ty, co to... Jdeš asi domluvit se šéfem nějakou tichou dohodu, ne? Aspoň já bych to tak tipoval...“
„Tak něco.“
„No vidíš, že jsem to uhod! Jenom... nevím, co je lepší. Jestli doopravdy děláš dobře.“
„Myslíš, že to nevyjde?“
„Vyjde to docela jistě. Šéf už čeká jen na to, kdy s ním někdo po dobrým promluví. Ale stát se může všecko, někdy se to všelijak zvrtne, však to znáš...“
„Co se dá dělat...“
„No... ono by se možná dalo.“
„Co?“
Major se zazubil a zase podal flašku. Sám si přihýbal víc než Mike, nijak se nešidil. Mike usoudil, že je notorický alkoholik a už se za to ani nestydí.
„Můžu si s tebou promluvit otevřeně?“
„Myslím, že mluvíš dost otevřeně.“
„Hele, znám tě a vím, co a jak. Taky jsem četl pár těch tvejch knížek. Dokonce instruktážních materiálů, cos jednou dobročinně rozhodil mezi potřebnej lid...“
„To je už dávno. To nebyla moje práce, jenom jsem zpracovával a redigoval cizí materiály...“
„Jo. My to používáme jako studijní pomůcku.“
„Jen tak pro zajímavost, která ty seš firma?“
„Vojáci Štěstěny. Soldiers of Fortune, znáš to?“
„Párkrát jsem do toho časopisu psal nějakej příspěvek, když jsme výjimečně byli s vašima v dobrejch vztazích!“
„Tak o tom jsem nevěděl!“
„Používám různé pseudonymy. Nejradši podle země, o který zrovna mluvím. A podle toho, co chci právě dosáhnout.“
„A dosáhl jsi toho?“
„Taky jak kdy. Podívej, to jsou takový drobný kšeftíky, nic velikýho. Člověk musí bejt z něčeho živ, ne?“
„Tenhle kšeft ti nevynáší?“
„Od předvčerejška rána mám o to dost obavu.“
Sam zamrkal potměšile očkama a zasmál se. „Tak to jsem na dobrý adrese. Protože já pro tebe mám takovej drobnej... kulantní návrh, dalo by se říct!“
„No... jestli je zajímavej?“
Sam si chvíli vybíral ty správné myšlenky. „Hele, vy jste to vzali moc hopem, víš? Teda, to jak jste udělali převrat, všechna čest; to se vám povedlo, dokonce i že jste si nechali pláchnout šéfa! Jenže pak se mělo vydržet, ne to hned balit, chápeš?“
„Vůbec ne.“
„No přeci to, že jste cukli! Probůh, takovej obrat od vás nikdo nečekal! Počítali jsme, že budeme město dobývat tak... no, zhruba tři měsíce! Naši už sháněli všecky lidi, chystali flotilu, pluk výsadkářů, vrtulníky, letadlový lodě... spoustu! Teď to je všecko v pohotovosti, jsou rozdaný mundůry a bouchačky, lidi nažhavený na velkou akci a najednou bác, ono se to likviduje! Já už šéfa ukecával, že ho čeká rok dva veliký války, měl jsem ho pěkně načatýho, jen kejvnout, a ty najednou cukneš! Nestydíš se?“
„Stydím. Hlavně že nechápu, o co ti jde!“
„No to je snad jasný, ne? Víš co by znamenalo, kdybyste to vydrželi o chvilku dýl?“
„Válku.“
„No právě! A čím se živíme?“
„Máš pravdu. Válkou.“
„Koukej, nemysli, že jsme blbý. Do první brázdy bysme nahnali uzenáče, těch je všude dost. No pravda, někdy se dostane do srabu i našinec, ale to zas naši kluci nejsou tak pitomý, aby neznali ty vaše fígle. Když bude nejhůř, zvednou haksny a jdou si na pár pátků dáchnout do civilizace. O nic nejde, prachy jim běžej dál. Pro vaše bysme taky udělali nějaký rekreační středisko, neboj!“
„Jo takhle ty to myslíš? My na jedný straně, vy na druhý a mydlili by se místní hrdinové, což?“
„No jasně! Už chápeš docela dobře. Jde jenom o to, aby nám běžely prachy! Nějakou tu bitvu bysme sem tam svedli, to je jasný, ale jinak by to šlo...“
„Neříkám, že by to nešlo. Jsou dokonce chlapi, který by to dost s chutí brali.“
„Jo? Kterýpak?“
„Různý. Třeba takovej Gold Step. Ten už bere jakýkoliv kšefty, jenom když nejsou výslovně zakázaný...“
„Je tady? A z těch, co tady jsou?“
„Dalo by se s nima mluvit. Zvlášť teď...“
„Teď je to bohužel pěkně zčubený!“
„No právě.“
Sam se opět napil a dal napít; přemýšlel. Konečně opět začal se svými úlisnými řečmi: „Ono vlastně by se ještě dalo...“
„Jakpak?“
„Kdyby přišla další posila. Parašutisti by to nevydrželi a víc vojska šéf zatím nemá, aby je tam poslal. Po městech je Kondorů ještě spousta, i všelijakých rebelantů, ty je potřeba nejdřív utišit. Kdyby se do toho vaši pořádně opřeli...“
„Nemám s nima už spojení. Krom toho předpis říká: důstojník, co upadne do zajetí, ztrácí velení. Ani by mě neposlechli.“
„Jasný, to znám. Ale mohl bys jim zavolat. Já bych třeba...“
„Že se o mě tak staráš!“
„Je to můj kšeft, ne? Jestli zajistím nějaký pokračování týhle války, tak mi třeba přidají hvězdičku nebo nějakou tu stovku na platě. Náš generál umí ocenit dobrý kšefty!“
„To je mi teda líto, že to nepůjde!“
„Co by to nešlo?“
„Ze spousty důvodů. Jeden je, že náš šéf už nechce.“
„Starej Tygr?“
„Jo. Už na mě dělal bububu, že sem letím já. Kdybych to ještě pošťouch, tak už mi dá do držky a orve mi kabát, že se zastavím až za mřížema...“
„Ale, to von jenom tak dělá! Musí sem tam zabafat, aby mančaft neztratil úctu k vrchnosti.“
„Bohužel to myslí vážně. To já už poznám.“
„Hm. A další důvody?“
„Nebudeme pokračovat, když nejsou prachy na zaplacení. Kondoři už nemají a nikdo jinej taky ne.“
„Tak to je blbý! Potom taky chápu, že šéf vyskakuje. Jestli došly prachy, to se nedá nic dělat. Ale je to pitomá škoda!“
„Co naděláš...?“
„A proč vás vlastně bylo tak málo? Přece vašich tu bylo jenom pár lidí! Já vím, ono to má vždycky začínat nenápadně, nejdřív instruktoři, pak se požádá o podpůrnej sbor a až nakonec přijde pravidelná armáda. Ale to musíš mít od začátku v rukávu!“
„Měl jsem. Jenže to krachlo.“
„Proč?“
„Protože ze mě udělali blbce. Slíbili pomoc a nedali. Dokonce nás sprostě vyšplouchli! Kondorům mohli něco slíbit a oni to blbě pochopili, ale já měl přímou dohodu; i na tu hodili sranec!“
„Pěkná prasárna! Kdo to byl? Taky nějaký uzenáči jako ty zdejší?“
„Uzenáči namixovaný s bakeliťákama...“
„Z ostrova svobody, ne? No jo, to už jsem doma! S těma jsem už měl to potěšení, to jsou ostrý řízci... Naši s nima měli tu čest v Africe i Asii... A že se nezapletli, když to slíbili!“
„Někdo jim to možná zatrh. Nevím, ještě jsem nestihl rozhodit kontakty, abych něco zjistil...“
„No páni... to mohlo bejt veliký! Škoda, že jsme to nevěděli dřív, dalo se něco podniknout! Nemysli, nám by se to docela hodilo, máme pár novejch věciček, co potřebujem otestovat. A vy, jak koukám, taky – pěkně vymakaný, všim jsem si!“
„No... trochu jsme přemýšleli.“
„Ten talíř máte krásnej! Já teda chápu, že to bude nějaký nakašírovaný, ale vypadá jako pravej, hned bych se ho lek, kdyby nevypadal jako ze scífka!“
„Jo, je to naše novinka.“
„Ty, nehoupej! To bys mohl taky tvrdit, že to, čím po klukách šili, je pravej lejzr. Na to ti mám skočit?“
„Je to laserová puška. Dokonce už na ni naši vymysleli něžnější název: lejzrovačka.“
„Hezký, ale nevěřím. To bys mě musel přesvědčit.“
„Tak to nechtěj. A vůbec, přestaň vyzvídat!“
„Tak promiň, no!“
Sam zjistil, že láhev je dopita, otevřel okno a vyhodil ji ven. Z přední sedačky vyklopil malý bar a vytáhl další flašku. Mike se otřásl, neboť se nechtěl opít, ale Samovi to bylo jedno, klidně ji otevřel a ochutnal, aby dokázal, že není otrávená.
„Povídej mi o těch vašich lejzrovačkách, moc mě to baví!“
„Experimentální strojky. Zatím ve vývoji, ale zdají se účinný! A nemysli, že ti ji půjčíme do ruky, to bysme je brzo potkali u konkurence!“
„Neboj, seženem si! Nejsme blbý. Ostatně, naši dělají na tom problému už hezkejch pár pátků. Vy jste si ovšem navymejšleli kupu věcí i v tý psychologii... některý by se nám hodily!“
„Já vím. Byl jsem při tom, když to některý zkoušeli...“
„Prej dost blbě dopadli!“
„Moc blbě. Neradím to nikomu...“
„Já z tebe nechci nic dojit, neboj se. Konečně, když nám o něco půjde, použijem jiný a lepší metody. Ale kdybys třeba potřeboval prachy a měl nějaký starší modely zbraní, dalo by se o tom mluvit. Teď nemluvím za vládu, ale za firmu!“
„To vážně myslíš, že bych vyzbrojil žoldnéře zbraněma pro lidi pod přísahou?“
„To tý jejich přísaze tak moc věříš?“
„Přísaze ne. To je jenom slovní vyjádření faktů, které nemá na nic vliv, v podstatě jen právní akt. Jde o to, od koho jsme vůbec ochotni tu přísahu přijmout. Všichni, co v tom s náma jedou, se znají od dětství a když přijde někdo novej, ručí za něj kamarádi. Až do tý míry, že by ho sami zabili, kdyby je oklamal. Vzájemně ručíme jeden za druhého, víme o tom a jsme na to hrdí. Možná se mezi nás může dostat někdo, kdo toho není hoden; ale nemůže tam dlouho vydržet. Přivolal by na sebe trest...“
„Vy vlastně vůbec nejste armáda, spíš tajná sekta!“
„Může být. Oni kluci taky neradi slyší, když je někdo hází do jednoho pytle s obyčejnými vojáky.“
„Možná je to důvod jejich úspěchů...“
„Úspěch nebo neúspěch je iluzorní představa. Lidské snažení je hezká věc, ale o tom, jak uspějeme, rozhoduje někdo jiný. Víš, že jsme dost věřící... bereme práci jako službu Bohu. V tom případě je úplně fuk, jestli vyhrajeme nebo všichni zařveme.“
„Proč jsi sem teda přišel? Nebylo jednodušší nechat tu těch pár zařvat a říct, že Bůh si přál se jich zbavit?“
„Zatím o ničem takovým nejsem přesvědčenej. Abys rozuměl: my nerozhodujeme, jaká je Pánova vůle. Odhadujeme ji, to ano; ale co si skutečně přeje, to nemůžeme ovlivnit!“
Sam neslyšel takové řeči rád. Byl daleko raději, když věci byly jasné a přehledné, nikdo ho netrápil přemýšlením a zvlášť už ne o věcech, které byly nad jeho chápání. „Bůh... já teda vím, že nějakej existuje. Jako... taky věřím. Ale že by to znamenalo něco praktickýho pro nás?“
„To záleží na úhlu pohledu.“
„Ty věříš, že Bůh... opravdu nějak zasahuje mezi lidma?“
„Bez pochyby.“
„Hm. A na Poslední soud taky věříš?“
„Trochu hloupá otázka. Je úplně fuk, čemu věřím já, ty nebo kdo další. Důležité je, co skutečně bude.“
„Tak se zeptám: bude Poslední soud?“
„Bude, ale ne poslední. Po každém životě následuje něco jako vyhodnocení. Pochvala před nastoupenou jednotkou. A odměna.“
„Za co? Co když není za co chválit?“
„V tom případě se odměně říká trest.“
„Hele, já se tě nebudu ptát, jestli dostanu odměnu nebo trest, s tím nepočítej! Zeptám se radši, jak dopadneš ty a ti tví hrdlořezové. Myslíš, že za akci Costa Negra budete pochválený?“
„Nemám tušení. A taky ještě neskončila.“
„Co kdyby pro tebe jo?“
„Je jedno přísloví: Nikdy nedělej nic, při čem by tě nemohla zastihnout smrt.“
„Jestli jsem dobře slyšel, tak seš nějakej kněz nebo co. Chápu, ty se nemáš čeho bát...“
„Právě proto bych se měl bát ze všech nejvíc. V případě chyby kohokoliv z ostatních přebírám část jeho trestu.“
„I když za to nemůžeš?“
„Můžu za to vždycky. Měl jsem ho řádně poučit.“
„A když to uděláš a on neposlechne?“
„Tak jsem ho řádně nepoučil. Jinak by poslechl. Nevysvětlil jsem mu situaci tak, aby nedělal chybu.“
„Fuj. V tý vaší armádě bych nechtěl bejt! Kdybych měl ručit za všecky blbiny, co udělají moji chlapi...“
„Ručíš za ně, jenom to nevíš. Stejně tak já od týhle chvíle přebírám část výsledků za tvý činy. Když jsem ti to vysvětlil.“
„Ty – za mě? To je blbost!“
„Mluvím s tebou. Budu si tě pamatovat. To stačí.“
„Hele, to je zas nějaká vaše blbá templářská magie! Zkoušíš mě nalakovat, co? Zblbnout a dostat do područí...“
„Zkouším. A co?“
„Co kdybych ti za to třeba dal do držky?“
„I to by se mohlo stát. To musím risknout.“
„Víš co, vraťme se radši k problému! Proč jsi ve skutečnosti udělal takovou blbost a přišel si sem pro těch pár chlapů?“
„Jsou to lidi, pro který bylo potřeba si zajít. Víš, Same, ta hra neprobíhala tak, jak jsem to vymyslel a zahájil. Našla si svý vlastní pravidla; tak je má, bez ohledu na to, jestli se mi to líbí. A musím ji hrát, to je to nejhorší.“
„Řekneš mi, jak jsi to rozdal?“
„Rozdali to naši patroni. Najali mě, abych jim našel správný instruktory. Já sehnal Chrise Everetta, kluka, co se soustavou průserů dokázal v sedmnácti prokousat na funkci plukovníka FF. Když o tom slyšeli prvně, nechtěli věřit, že je schopnej velet, ale on je, aspoň na to, co od něho oni potřebovali. Jde dopředu a když vydrží, bude z něj jednou skvělej komthur...“
„Povídej mi o tý jeho kariéře! Zajímá mě, jak se dokáže takovej klacek dostat tak vysoko.“
„V bouřlivých časech, proč ne? Pamatuješ tu ostudu, co vyváděl náš princ Enkra ve Francii? Tak při ní byl Chris náčelníkem bandy kluků, stejný jako všecky ostatní. Vypravil se svýmu princi na pomoc s malou plachetnicí. To ještě poslouchal kdekoho. Při tom tažení se s ostatníma pohádal; pro maličkost, dal se totiž ostříhat, takovým trochu zvláštním způsobem. Dneska je to otázka módy a zanedbatelná podrobnost, ale tehdy skoro hrdelní zločin. Ostatní náčelníci to posuzovali jako provokaci a pohrdání jejich autoritou, a s hanbou ho vyloučili ze své společnosti. Chris reagoval tak, že posbíral podobný pochybný existence a spolu s nima utekl ze shromaždiště. Na africkým pobřeží naverboval tu nejhorší spodinu, všelijaký Palestince a utečence a zlodějíčky a nevím co. S těmi pak přepadl přístav a udělal ostatním cestu. Byl první, kdo zaútočil, a každýmu to řekl.
Jenže ti ostatní, ti dobří a poslušní, ho ještě pořád nebrali. Chris chtěl komthurský kříž Černé Lilie, měl na něj i právo; ale nedostal ho, nebyl hodnej. Urazilo ho to a nechal se prohlásit komthurem sám. Odbojným komthurem, to se u nás taky občas stává. Možná zapůsobil na Enkru, ale pořád ještě to nebylo ono. Tak požádal o pomoc mne.“
„Co jsi mu dal?“
„Nic. Zapamatoval jsem si ho a chtěl mu sehnat nějaký úkol. Než jsem to stihl, našel si ho sám: podařilo se objevit a zničit síť obchodníků s drogami. Zařídil jsem mu spojení s policií a ta ho... využila. Chris na tom získal jméno a provozní kapitál. S tím se dal do podnikání.“
„Co mohl nabídnout?“
„Bezmeznou odvahu, vysokou inteligenci, naprostý pohrdání konvencema i jakoukoliv cizí mocí a vrozený smysl pro určitou spravedlnost. Schopnosti ideálního soukromého vojáka v našem provedení. Probil se, vydržel. Potom se vrátil domů a smířil se s princem. Uspořádal pro něj bojovou hru, to Enkrovi stačilo. Přijal ho na milost a souhlasil, aby vzal větší a závažnější akci. Pod vlastním jménem a s potvrzenou hodností plukovníka. Tuhle akci.“
„Takže tohle měla být Chrisova velká rána!“
„Jo. Přijel sem. Má schopnost mezi domorodci najít ty, který mu jsou k užitku. Dokonce je nechal vyškolit. Stmelil organizaci Kondorů, nasbíral nějaké nové. Zjistil taky, že to není skupina dost životaschopná, a ohlásil to. Dal jsem mu pokyn pokračovat, přestože jsem to měl vyhodnotit jako zmateční a stáhnout.“
„Tvoje chyba?“
„Doufám, že to nebude hodnoceno jako chyba. Chyba u nás bývá nebezpečná. Možná malá nepozornost. Kdyby Chris došel k názoru, že se to nepovede, stáhl by ty lidi sám, ale on chtěl pokračovat, jenom nás upozornil.“
„Hm... no dobře. My taky neberem vážně všechna varování podřízených důstojníků. Co bylo pak?“
„Na finále Chris sezval nejlepší kamarády, drsňáky jako je sám. Některý jména jsou už známý: Sebastiano Mendoza, Elliott la Sale. A lidi, co si oni přivedli, dobrodruzi podobnýho ražení. S nima akci provedli. Obsadili hlavní město, vyhnali diktátora. Pak čekali, až na jejich letišti začnou přistávat letadla s pomocí. Jak ty říkáš, s uzenáči. Každý by se postavil do čela jednoho pluku a zahájil pacifikaci země. Jenže uzenáči se nedostavili a Chris zjistil, že ho někdo podrazil. Ještě nevěřil, protože jsem ho ujistil, že je to dobrý. Když zjistil pravdu, ustoupil, ale pořád věřil, že se něco udělá. Potom už se nedalo nic dělat, museli jsme sem jít my.“
„Proč?“
„Potřebujeme Chrise Everetta. Potřebujeme každého z nich, protože na každém z nich spočívá naše moc.“
„Co bude, když je nepřivedeš?“
„To už by byla chyba. Byl bych mrtvý muž.“
„Myslíš, že by tě za to zabili?“
„Byl bych mrtvý muž, i kdybych to přežil.“
Sam zvážněl. Opět se napili. „Vážně je těch pár kluků tak důležitých?“
„I za války počítali každého mrtvého. Kterej velitel přijde o svý chlapy, je špatnej velitel. Jeden z nejlepších plukovník Yvernois byl dokonce postaven před soud, když ho obvinili, že velel špatně.“
„Takže ti taky spočítají tvoje mrtvý?“
„Budou je počítat a budou vážit mý činy. Asi to bude dost zlý. Dokonce mám trochu strach, jak to nakonec zhodnotí.“
„Dostaneš je ven.“
„Měl jsem to naplánováno líp. V rozhodující chvíli mě podtrhli ti, kterým jsem toho hodně dobrýho udělal. Zřejmě pochopili, že už na mně nezáleží.“
„Jestli dobře rozumím vašim poměrům, jestli se ti to povede, budeš daleko mocnější, než jsi byl kdykoliv dřív?“
„Nebudu. Už nechci žádnou další moc. Naopak složím to, co mám.“
„A budeš ještě mocnější.“
Mike neodpověděl. Vyhlížel okýnkem ven.
„Poslechni, nemáš hlad?“ zeptal se Sam.
„Mám. Včera mi dávali jakousi šlichtu pro prasata, čím tady asi krmí vojáky. A teď je pomalu čas na nějakou snídani...“
Sam se spokojeně usmál. Rozhlížel se, až objevil u cesty dost pochybný hostinec, spíš šoférskou krčmu, ale nic lepšího v okolí nebylo. Zastavili, vylezli a šli dovnitř; přivítaly je kosé pohledy několika hostů, vesměs Indiánů či míšenců. Hostinský byl tlustý, špinavý a ochotný pánům důstojníkům posloužit. Dostali kávu a zatímco čekali na jídlo, Indiáni se jako smrad tiše vyplížili ven z hospody, jeden po druhém. Jakýkoliv člověk v uniformě pro ně znamenal nebezpečí, kterému se chtěli za každou cenu vyhnout.
Hostinský přinesl kukuřičné placky tortillas s mletým masem a zeleninou, především spoustou pálivé papriky. Nic jiného neměl, tak jim to muselo chutnat, i když Mike proti masu protestoval. Takže to do sebe nasoukali, Sam zaplatil, ježto Mike neměl ani šesták, a pokračovali v cestě, k nemalé radosti domorodců. Vrchnost je sympatičtější, když navždy opouští své poddané.
Sam v autě vylovil další láhev; byl v nesmírně spokojené náladě a ochoten pokračovat v pití i diskusi. Mike to viděl poněkud jinak, cítil se unavený, taky káva v hospodě nestála za moc.
„Heleď, komthure... je to tvůj titul, co? Potřeboval bych něco od tebe a neodmítej hned, jo, až mě vyslechneš! Jsme kamarádi, že jo? Oba vojáci, teď teda zrovna na nepřátelský straně, ale příště třeba můžem spolu, a tehdá by bylo dobře, kdyby...“
Mike se k němu otočil a prohlížel ho, jako by ho viděl poprvé.
„Jde o tu vaši... templářskou magii. Jak moc je to tajný?“
„Není to tajný. Je to obtížný na pochopení.“
„Nojo, jasně. Já vím, že s tím budeš muset dělat trochu okolky, nějaký to zasvěcení a sliby a... jak se tomu říká. Ale když to zvládnou takový děti, tak snad já taky, ne?“
„Takže: ty se chceš učit magii?“
„A co? Jsem snad první, kdo ti to říká?“
„A víš, že skoro jo? Všichni ostatní... no, jsem zvyklej spíš na to, že přijde někdo z těch dětí a zeptá se trochu jinak. Třeba jak se dělá mentální přenos na člověka, kterej nespolupracuje...“
„Tak schválně, jak?“
„Zažil jsi někdy mentální přenos? Tím jsem chtěl říct, že když ty děti přijdou ke mně, už něco znají. Základy se učí mezi sebou ve smečkách... Od nuly vyučuju málokdy.“
„Jo ták! No jasně, taky nejsem blbej. Především vím to hlavní: že jsou to všecko jenom podfuky a dělá se to v mysli, ne reálně. Ve skutečnosti neexistujou – to chceš říct?“
„Špatně. Není tak lehké říct, co je skutečně reálné a co je jen představa. Kdybychom to vždycky věděli přesně...“
„Neříkej, že to nevíte! Děláte s tím...“
„Děláme, ale přesto... řekl bych: názory se různí.“
„Když nevíte, jestli je to pravda nebo podfuk, tak co teda víte?“
„No – teď to chápeš správně. Nic.“
„Miku, ty si ze mě děláš blázna! Takhle by odpověděla i ta tvá čarodějka Asthra?“
„Obávám se, že ta by ti neodpověděla vůbec. Její výzkumy jsou zaměřeny... ne, ani to nevím přesně.“
„Výzkumy? Já myslel, že to umí!“
„To si myslela i ona, než to zkusila prakticky.“
„Tím chceš říct, že ani jí to pokaždý nevyjde?“
„Asi v sedmdesáti procentech. Některé věci vyjdou, jiné nikdy. Nejvíc se nám líbí případy kdy to vyjde, ale... nějak divně.“
„Sakra, tak kdo to doopravdy umí?“
„Bůh.“
„Ten neexistuje!“
„Tak polobozi, démoni... nebo ti taky neexistujou?“
„Heleď, ty! My samozřejmě máme v ústavě Spojených států slova In God we trust, Věříme v Boha. Já taky mám takovou představu, že Bůh je někde... no, hodně daleko. Rozhodně se na něj nebudu vymlouvat, když se mi něco nepovede! A už vůbec nepočítám s tím, že mi pomůže, když... Co ty na to?“
„I to je názor.“
„Já nejsem nevěřící, ale... ty si zas děláš blázna, ne?“
„V co tedy věříš? V náhodu? V přírodní zákon, že chleba vždycky spadne na zem namazanou stranou?“
„Náhoda je... no, náhoda!“
„My říkáme: náhoda je blbec. Poťouchlé skotačinky života. Pokus dělat si z nás blázny... Nebo vůle Boží.“
„A když tuhle filozofii nepřijmu, nemám šanci, co?“
„Nevím. Možná máš, ale ne podle našeho návodu.“
„Tak! Tím chceš říct, když neakceptuji ten váš cirkus s démony a polobohy, nebudeš mě nic učit, jo?“
„Tím chci říct: ať tě budu učit cokoliv, nepochopíš, neuvěříš, budeš myslet, že si z tebe dělám srandu. Zbytečný mlácení hubou.“
Sam se zamračil. „A nějaký zasraný děcko naučíš všecko!“
„To zasraný děcko mi důvěřuje, Same.“
„Já ti taky věřím, sakra! Ale neblbni mi hlavu s bohama!“
„Marný kecy. Ničemu neuvěříš, nic nepochopíš.“
Zmlkli; Sam měl pocit, že Mike mu nechce pomoci, Mikovi ho bylo jen líto. Věděl, že si nedokážou porozumět. Raději opřel hlavu o sedadlo a pokoušel se usnout při poskocích auta. Konečně se dostali na lepší silnici, kde to tolik nedrncalo.
V této náladě dojeli do hlavního města Costa Negry.
30.05.2021 11:43