Vítej, návštěvníku!

 ...na vlky za lesem zlý ovce čekají

 na ty, co nepůjdou se smečkou spát...

Svítalo. Bello Corrona seděl na plošině na vrcholu zdi hlavní věže pevnosti a meditoval; před sebou měl rozloženu řadu drobných předmětů, jež pro jeho počínání měly určitý význam: lastury, barevné kamínky, korály, úlomky kostí, ulomenou špičku harpuny, kterou si způsobil na kůži ránu k oběti vlastní krve. Meditoval s očima upřenýma k východu a vyčkával, kdy vyjde slunce.

Když za sebou zaslechl téměř neslyšný krok, neotočil hlavu, jen ukázal na místo vedle sebe. Winn Sheridan usedl na vykázané místo a mlčky vyčkával, až Bello skončí svoji koncentraci. Věděl, že už mu meditaci beznadějně narušil, ale doufal, že se nebude zlobit. Prozatím si náčelníka ze strany prohlížel.

Bello prošel v Arminu před odletem Ohněm, který mu spálil vše co se dalo; navzdory tomu už zase měl postřehnutelné stopy srsti všude kde má být: vlasy, vousy, chlupy po těle, všechno černé až do modra. Srst mu skutečně rostla velmi rychle a Winn váhal, zda to není jeho vlastním přičiněním.

Slunce rozzářilo východní obzor a chvíli se chystalo vystoupit na scénu. Strojilo se jako nějaká princezna, ale oba byli velice trpěliví a neměli námitek. Konečně se ukázal první paprsek; Bello pozvedl ruce, jak to činí Reorti, Winn po něm. Setrvali tak, dokud Slunce nevystoupilo nad horizont.

„Proč jsi přišel?“ otázal se potom Bello.

„Já... přesně ti to nemůžu říct. Jenom... měli bysme něco dělat a nesedět tady jako pecky. Chci se s tebou dohodnout...“

„Na čem?“

„Jsem docela rád, že všichni ti dobráci táhli ke všem čertům. Aspoň máme klid, když zmizel Mike i Asthra... kdoví, jestli by nás nechali dělat, co chceme!“

„A co tak důležitýho chceme, Winne?“

Winn si přisedl blíž: „Copak tebe to nesere? Je ti docela jedno, že jsme to tady projeli a skončíme ostudou? Tobě se nechce tuhle zemi dobýt, zvítězit, získat ji pro nás?“

„Nejsem blázen. Ta země mi nepatří, nikdy nepatřila. Všechno to byl jenom nesmyslný plán...“

„Patří našim jaguárům! Patří Asthře, rodu Santanuevů! Tady by šlo leccos dělat s místními Indiány, chápeš? Kdyby se podařilo je nějak zapojit do akce...“

„Nesmysl. Jsou líní, neteční, bez zájmu. Naše nápady jsou jim lhostejné jako plány vlády. Bojím se, že nás berou za nepřátele stejně jako diktátora Carrasca...“

„Jasně – a já taky vím, proč! Protože jsme se neobrátili na ty správné lidi! Jejich šamany, intelektuální elitu...“

„Jestli za elitu považuješ venkovský kouzelníky, co dokážou spravovat zlámané nohy a léčit zkaženej žaludek...“

„Určitě tady musí být někdo, kdo si pamatuje nějaké základy jejich duchovního poznání! V každé kultuře se časem dopracují na vyšší stupeň vědění, jde jen o to najít ty správné lidi a...“

„Hloupost, Winne. Možná je kdysi měli, ale pak přišli Španělé a zlikvidovali každého, kdo k tomu měl tendence. Kněží, šlechtu, každého, kdo patřil k elitě. Nezůstal nikdo a...“

„Tak budeme muset vytvořit nové!“

Bello si jen povzdychl. „Znáš někoho takovýho?“

„Jsou tu určitý perspektivní jedinci. Ale...“

„Aha! V čem je problém?“

„V jejich totální nevzdělanosti. Třeba jedna taková holka...“

„Hezká?“

„Děcko. Zlodějka, žebračka... kdyby nenarazila na nás, tak do roka a do dne kurva. Přitom má obrovskou perspektivu...“

„Nevíš snad, co s ní?“

„Věděl bych, ale... obávám se, že je pod Ochranou. Nechtěl bych s ní dělat nic, co by... zkrátka, ona je...“

„Začíná mě to zajímat. Předvedeš mi ji?“

„To jsem právě chtěl. Ale nejdřív ti vysvětlím...“

„Tak jo. Je tady nádherně. Je to krásná země, všiml sis?“

Winn se rozhlédl; ani se mu nezdálo, že vidí něco neobvykle pěkného. Vysoké skály se suťovisky, sem tam nějaká křoviska, čas od času trochu pokroucených stromů. Skály měly samozřejmě hezké barvy, kdyby zrovna nebyli ve válce, stálo by za myšlenku zkusit je zlézt, pokud už to někdo neudělal... ale právě teď?

„Mluv. Povídej o té dívce; jak se jmenuje?“

Jmenovala se María Estella (příjmení odmítala uvést), dívčinka stará třináct a půl roku, jak hrdě každému vykládala. Postava drobná, hubená, ruce štíhlé, nohy dlouhé, vhodné k rychlému útěku. Pleť tmavší, oči černé, vlasy původně taky, nepřežily však koupání v Ohni. Kromě ní existoval starší bratr Stefano, patnáct a půl, jak hlásal ještě hrději. Za současné situace nejspíš hlava rodiny, avšak nevěděl to jistě.

Ke Kondorům se dostali takto: žili společně s otcem a starší sestrou ve čtvrti městské chudiny. Starší dcera živila rodinu příležitostnou prací, otec propíjel co se dalo, mladší děti celý den pobíhaly po městě a zpočátku žebraly, potom kradly vše, co nebylo hlídáno. Sestřička byla za ne zcela jasných okolností znásilněna policisty. Některé hlasy upřesňovaly, že se nejedná o policajty, ale strážníky ze soukromé agentury a mezi dívkou a těmi muži byl určitý vztah, bohužel obchodní. Snad ji opravdu znásilnili, snad jen odmítli zaplatit, ale dívka si postěžovala tatínkovi. Ten se rozhodl zjednat spravedlnost, vyčíhal si ty dva a jednoho pobodal nožem, možná i proto, že byl opilý do nepříčetna. Otce zavřeli a tvrdě vyslýchali, sourozenci radši na nic nečekali a urychleně zdrhli; zkušenost jim naznačila, že je to rozumnější.

María Estella byla ovšem zvláštní dítě. Větší část dne trávila bezúčelným sněním. Byla dost šikovná zlodějka, ale nevěnovala se profesi s patřičným nadšením a zápalem. Nikoliv z morálních zábran, prostě ji to nebavilo. Bráška takový postoj nechápal a občas jí nadával, že je líná i krást.

Často jí přicházely na mysl nápady, které překvapovaly. Měla svérázné představy náboženského charakteru, rádi se jí zjevovali andělé a půvabná žena, kterou možno považovat za Pannu Marii, ovšem María odmítala tu verzi potvrdit či vyvrátit, usmívala se a odpovídala nejasně. Její odpovědi vůbec neměly jasný smysl; chudáci učitelé v dobách, když ještě uznávala za potřebné chodit do školy! Pokud z ní vyrazili souvislou větu, tak nesmyslnou, až litovali, že vůbec promluvila.

Mezi Arminy se jí ovšem zalíbilo, stejně jako Stefanovi. Dostal samopal a vojenský oblek, takže mu ani nevadilo, že při koupeli v Ohni přišel o dlouhé černé vlasy. V případě Maríe Estelly toto opatření napřed tvrdě odmítal, ale María o to sama požádala, když Claudio Oheň zapálil. Své jednání jako obvykle nevysvětlila.

V době, kdy došlo k prvním kontaktům, ještě Armini plánovali, že se ve spojenectví s Kondory zmocní země, vyženou diktátora a zavedou vládu dle svých představ. K tomu patří školy, různé vzdělávací spolky a instituce, kde budou předávat mládeži svoje hojné zkušenosti. K instrukcím proto patřilo vyhledávat už předem vhodné adepty a poskytovat jim předběžné poučení.

K tomu se daleko lépe než María hodil Stefano. Přestože se považoval za muže, měl dětský půvab a některé dívky od FF byly ochotny poučit ho o čemkoliv a tak často, jak si bude přát. Když se mu to stalo poprvé, dost ho to překvapilo, ale byl zvyklý se rychle přizpůsobovat, a na to si zvykal rád.

Zlí Jazykové pomlouvají svobodné bojovníky, že znásilňují děvčata na potkání, zvláště v cizích zemích. María budiž důkazem, že to není tak docela pravda. Sice se to povídá, ale k sexuálnímu násilí dojde častěji přímo na Ostrově, nejspíš na oslavě při hojném popíjení alkoholu (zadarmo); a to se ještě musí ubohá oběť nějak snažit! Pravda však je, že muži i ženy to obvykle umějí, cvičí se v tom často a rádi a jejich méně zkušeným partnerům se to líbí; proto nemívají o zájemce nouzi a aby se někde bezúčelně prali s holkou, co nemá zájem, to dovolte...?

Společnost Costa Negry je výrazně sexistická. Vládcem rodiny je muž, samec, macho; ženy, uťápnuté a ustrašené, z něj mají hrůzu a podřizují se jeho síle, i když často jen iluzorní. Všem třem sourozencům ani nenapadlo neposlechnout hlavu rodiny, ačkoliv otec byl trapný až směšný alkoholik, kterého by snadno usměrnili pár dobře mířenými fackami. Ono pobodání chlípného strážníka bylo zřejmě ojedinělé vzepětí jeho sil; ačkoliv kdoví, jak to vůbec bylo, možná už nebožák ležel na zemi zmožen něčím zcela jiným a tatíček do něj jenom vrazil nůž. Rozhodně nebylo radno jít někam zjišťovat skutečnou pravdu.

Ženy se dělí na dva druhy: slušná dívka zůstane nedotčenou pannou až do svatby, potom s cudným sklopením očí řekne své ano a je svému choti neúplatně věrná až do smrti, přičemž mu rodí v pravidelných intervalech dítě za dítětem, živí ho, pečuje o něj a škemrá o jeho přízeň či se třese před jeho hněvem. To se mužům velice líbí a takovou si přejí mít každou ženu, kromě několika, které... Ale zmíněný typ slušné dívky je téměř na vymření, rozhodně se nedá lehko sehnat.

Druhým typem je carajo, prostitutka; krásná, nemravná, velice vychytralá, zvláště pokud jde o peníze. Láká chlapy do svých sítí a snaží se od nich vyloudit, co počestná manželka v potu tváře ušetřila. Takovými ženami každý muž z hloubi duše pohrdá; proto je často navštěvují v četných nevěstincích, aby jim své pohrdání pyšně vmetli do tváře. Vinou alkoholu a žen samých se stává, že k pyšnému vmetení obvykle nedojde; častěji prosí, aby jim slečna dopřála svoji přízeň a odměňují ji četnými dary. Vyšší věk oněch dam ovšem není tak příjemný, často prohýří všechno, co měly a dožívají jako sešlé trosky v chudobinci.

No a potom tu jsou dívky normální. Slušné až do chvíle, kdy je nějaký chlapec četnými sliby uprosí, aby mu odevzdaly květ svého panenství ještě před svatbou (však si je určitě vezme, až mu to přísný otec dovolí). Dívka uvěří a podlehne. Když její poskvrna vyjde najevo, matka pláče, otec zuří a tluče ji vším, co mu padne pod ruku. Neuposlechla jeho příkazů a tím navždy přišla o skvělou možnost být počestnou manželkou; nyní je nutno provdat ji za někoho méně významného, s větším věnem a za divných okolností, jen aby se z ní nestala prostitutka. Toho se hrozí všichni otcové rodin, asi že takové ženy důvěrně znají. Nakonec se najde chlap, který se uvolí si dotyčnou vzít za ženu, avšak do smrti jí vyčítá, že se spustila před svatbou a ona mu pokorně a bohabojně slouží, dokud jí nepovolí nervy a nerozmlátí mu hlavu sekáčkem na maso. To se bohužel stává zřídka.

Dívkám od FF připadal tento systém velmi přitažlivý, avšak jako námět na divadelní hru. Že by se samy do něčeho podobného chtěly zapojit, tomu se jen smály. Byly rovnoprávné až do té míry, že se dobrovolně podřizovaly síle svých partnerů a oplácely jim to přirozenou vychytralostí. Byly krásné, poživačné, rozkošnické, chamtivé na peníze a vždy ochotné splétat pozoruhodné intriky. Každá byla vdána za řadu mužů, o čemž si vedly seznamy, rády se jimi chlubily a když objevily společného manžela, začaly se líbat a oslovovat sestro. V případě bojů se rvaly jako šelmy; neměly tu sílu, zato byly rychlé a mrštné a líp než kluci uměly zasahovat sadou vrhacích nožů, oblíbenou zbraní křehké dívenky. Také se zabývaly magií; to zpočátku María nechápala, čarodějnice v jejím světě vyvolávaly panickou hrůzu a byly snad jediné, čeho se báli i nejmocnější chlapi.

A těmto panenkám padl do spárů chudáček Stefano. Vyždímaly ho jako citrón, než si vůbec ujasnil, jak se co hraje; kromě tělesné vášně mu důkladně prosondovaly paměť a věděly o něm vše, co se celý život snažil utajit. Tím pádem věděly taky o Maríi, co znal bráška, což byla většina. Přijímaly ji vlídně, nic od ní nechtěly a když postřehly zájem, snažily se ji učit. Nějakou dobu jim nedůvěřovala, nechápala takový způsob myšlení. V jejím světě bylo vždy něco za něco, jen andělé a Panna Maria byli dobří. Potom ji přizvaly ke svým náboženským obřadům a ona pochopila, co znamená být služebníkem Božím.

Tehdy se konečně v ní cosi zlomilo a začala přemýšlet. Ne tak, jak ji učili doposud; uvažovala vlastní hlavou a procházela se svérázným světem svých představ. Tehdy si jí všiml Winn; byl na ni upozorněn jednou svou milenkou jako na mimořádně zajímavou osobnost. Několikrát s ní krátce pohovořil a potvrdil to.

Říct, že se vyděsila, je slabé slovo. Nejdřív myslela, že o ni má zájem jako o ženu, ale brzy pochopila skutečný stav věcí. Winn jí připadal velice nebezpečný, snad ještě víc než jiní; těžko by však dokázala říct čím. Nedělal nikdy nic zvláštního, jenom tady prostě byl. Obvykle to stačilo.

Dívky označovaly Winna za zkušeného čaroděje. Důkazy pro to nebyly žádné, nikdy se žádnou magií nezabýval. Ovšem pocházel z Indiopolisu, známého střediska tajných věd, jeho četné milenky byly všechny čarodějky a znal spoustu modliteb k Paní Esxatli. Když María náhodou zachytila jeho pohled, zachvěla se extází; neboť věděla už dopředu, co může očekávat.

Doposud nikdy se nikomu nesvěřila s tím, co vidí, slyší, vnímá. Kdysi se pokusila naznačit malou část a okamžitě byla nařčena, že si vymýšlí, fantazíruje, je blázen. Není divu, že po takové zkušenosti radši mlčela. Ale pravdou je, že mimořádně vnímala veškeré city ve svém okolí; všechno dobré či zlé se v ní odráželo jako v zrcadle. Dokázala vnímat na dálku, jak lidé myslí a cítí; nelze se divit, že se zatvrdila a odmítala se s nimi bavit, když jasně vnímala, co si myslí o ní.

Mezi Arminy tomu bylo jinak. Tady byla schopnost empatie velmi oceňovaná, zvláště dívky neustále konaly všelijaké pokusy toho druhu. María seděla v koutě a mlčela, ale vnímala vše, nejen do patnácti metrů od sebe (jak praví učení o astrálním těle), často i dál. Zejména vzepětí energie při milostném styku cítila tak, jako by se sama zúčastnila. Armini neměli žádné zábrany, naopak velice rádi se milovali za přítomnosti dalších a nejvíc by se jim líbilo, kdyby se připojila; ve skutečnosti připojena byla, cítila co prožívají dívky i chlapci a působilo jí to stejné potěšení. Jen její tvář zůstávala nehybná, oči sklopené, dokonce ani ruce se nezachvěly.

Ve skutečnosti nesmírně toužila po fyzickém kontaktu. Jako malá se nesmírně ráda mazlila s matkou, ta potom zemřela a María se na ni takřka nepamatovala. Od té doby ji nikdo nepohladil ani se s ní nemazlil, otcovy neohrabané opilecké pokusy odmítala. Mazlila se se štěňátky, s koťátky, s čímkoliv živým, ale to jí rozhodně nestačilo, chtěla fyzický kontakt s druhým člověkem. Když ji někdo objal nebo se jí jen dotkl, byla mu velice vděčná. Arminští chlapci a dívky se objímali často a rádi, ale zmátla je její opatrná nedůvěřivost a chladná, nezúčastněná tvář. Jak taky ne? Denně viděla, jak objetí a přátelské dotyky přerostou rychle do milostného dráždění, jak si vzájemně působí rozkoš rukama, jazykem, až nakonec dojde ke skutečnému spojení, jež trvá dlouho a prodlužuje se různými rafinovanými způsoby. Všechno to cítila; tušila, že kdyby se připojila, nepochybně by se stala hříčkou jejich zvrhlých her a toho se doposud obávala stejně vášnivě, jak po tom toužila.

Neboť vnímala také propojení myslí, k němuž při tom docházelo. Každý citlivější mladý čaroděj od začátku zkouší propojit svoji mysl s tím, s kým se stýká fyzicky, sondovat v ní, nalézat skrytá zákoutí a zároveň prožívat extázi, když jeho mysl osahává tykadlo partnera. Ti zkušenější se dokážou přes druhou osobu připojit na jeho Ochránce, někdy i samotné bohy. Když María pocítila poprvé tohle, zůstala ohromena; nevěřila, nechápala, odmítala přijmout. Byl to od mládí její sen, dosahovala toho daleko složitějšími cestami – a teď se měl uskutečnit?

Winn Sheridan byl mistrem erotických her a jak je v Indiopolisu zvykem, rád do nich zapojoval větší počet kamarádů. Nezajímalo ho, v jakém těle se zrovna kdo nachází, vnímal duše a přál si procházet skrze mysl dál, až za hranice poznatelného světa. Jeho rafinované hry trvaly dlouhé hodiny a docházelo při nich k tak mocným výbojům energie, že to zachytily mnohem necitelnější osoby, než přecitlivělá María. A také vnímal její pocity; když na ni pohlédl, jasně to viděl. Prozatím se nerozhodl, co s tím udělá, vnímal její strach a věděl, že ublížit by mu namísto potěšení přineslo zkázu. Musel ji ponechat nedotčenou, dokud se sama nerozhodne otevřít své brány.

A snad jediný cítil přítomnost ještě další osoby; neboť María měla svého vlastního Anděla strážce. Kdysi, když ještě chodila do misijní školy, sedávala s ní v lavici kamarádka Tonička, stejně ušlápnuté děcko jako ona; snad ještě hůř, protože trpěla četnými chorobami, většinou z hladu a nedostatečné péče. Dívenky se měly velice rády, pořád se objímaly a špitaly si v koutečku; Toničce se María svěřila se svými sny a ta jí na oplátku slíbila, že jí bude ve všem pomáhat, dokud bude potřebovat. Možná netušila, co vlastně slibuje; stejně po několika letech zemřela na nějakou divnou chorobu. Její poslední týdny byly příšerné, strašlivě zeslábla, kůže jí téměř zbělela, vlasy vypadávaly po chomáčcích; matka byla zcela bezradná (jako vždycky) a otčím, ačkoliv surovec a alkoholik, se vzchopil aspoň k tomu, že přivolal černou šamanku znalou lecjakých praktik. Černoška přišla, vykuřovala jejich dům bylinami, mumlala kouzelné průpovídky a požadovala deset lahví třtinového rumu za své léčení. Když se s otčímem hlučně hádali, neboť on chtěl dát nejdřív jednu, pak tři láhve, přišla María; černá šamanka jí koukla do očí, na okamžik se v její tváři objevil strach, pak popadla co starý dával, a odešla, přičemž mumlavě proklínala jejich chatrč, celou čtvrť a možná celý svět, v němž je nucena žít.

To bylo jejich poslední setkání; pak Maríi zakázali chodit tam, aby se nenakazila. Tonička přišla k sobě aspoň natolik, aby Maríi slíbila, že se k ní vrátí jako anděl a bude ji chránit. María taky leccos slibovala; doposud nikomu neřekla co. Toho dne večer konečně rodiče odvezli dceru na dvoukoláku do státního špitálu; byli si vědomi, že tam zemře, taky by v životě nedovolili, aby tam šla, kdyby měli sebemenší naději. Lékaři jim pochopitelně vynadali, děvčátko umyli a odvšivili, ale nic víc dělat nemohli. Jak předpokládali, vydržela ještě dva dny a pak její utrpení skončilo.

Avšak nastala nová existence, kterou vnímala jen María. Tonička změnila jméno, teď se jmenovala Tanya, podle nějaké manekýnky. Když byla ještě živá, obě obdivovaly modelky, které v časopisech předvádějí krásné šaty; jejich hrdinkami byly Kate Moss, Naomi Campbell, Claudia Schiffer a další. Když našly zahozené módní žurnály, nedaly je do sběru (což bylo jedním ze zdrojů jejich příjmů), ale vystřihly a schovaly ty obrázky do tajných desek. Nyní už tak dětinské hry opustily, měly lepší.

Tanya přicházela za Maríou nejdřív každou noc; často a ráda ji brala na procházky do světa vyššího řádu, kde se děly nesmírně zajímavé věci. Později přišla i během dne; María náhle pocítila její přítomnost a vše ostatní ji okamžitě přestalo zajímat. Díky tomu po pár konfliktech přestala chodit do školy; táta ji sice seřezal, ale neuměl číst ani psát a školní docházku nepovažoval za životně důležitou. María číst uměla aspoň tak, aby si přečetla jména modelek, což jí v té době stačilo.

Dozvěděla se řadu zajímavých věcí; třeba že andělé nejsou ani zdaleka to, co se učí v katechismu. Vlastně první pochybnost byla o tom, je-li Tanya anděl; je zřejmě na prvním stupni a sama sebe definuje jako bytost zbavenou tělesných obtíží, jinak se zachovanými veškerými funkcemi mysli. Má ráda termín strážný duch či ochránce. Prohlašuje, že si tu práci vybrala sama na dobu, kdy ji María bude potřebovat; výše postavení jí ochotně vyhověli. Kdo jsou ti vyšší, nechce či nedovede říct, ale předvedla Maríi pár přátelsky naladěných andělů. Seznámila ji s faktem, že andělé rozhodně celý den nevelebí Hospodina krásnými písněmi, spíš usilovně slídí po nepravostech způsobených lidmi; vyřizují si to s nimi rázně a bez slitování. I tak je na světě zla dost.

Dále seznala, že každý anděl má svou klidnou a hněvivou podobu; něco podobného slýchala o buddhistických božstvech. Obvykle lidé narazí na tu klidnou, tehdy je anděl laskavý a dobrosrdečný; ale nikomu nelze doporučit, aby se střetl s rozzuřeným andělem. Tanya se dokázala rozhněvat, když někdo ubližoval Maríi, ale varovala ji, že jednou její povinností je naučit svou svěřenkyni bránit se sama, až Tanya odejde do další sféry. María pochopila správně a dávala si pozor, aby jí nikdo beztrestně neubližoval.

Taky se v duchovním světě potkala s jaguárem Quiroqou; zahynul sice poměrně nedávno, ale neztrácel čas, už se stihl zahlásit svému Pánu Quantá Chilcoxovi a ten ho hbitě poslal zpátky na zem. Tanyu okamžitě naučil, jak být jaguárem; zatím ji ta forma velmi fascinovala a těšila se, že se někomu ukáže ve viditelné podobě. Ukázat viditelná se mohla samozřejmě Maríi, ovšem to nepovažovala za potřebné, potom jejím případným nepřátelům; to však v takové podobě, aby jim delší dobu běhal mráz po zádech.

María zkusila taktně zjistit, co Tanya považuje za ubližování, vyžadující její zásah. Bylo to lepší než čekala: strážný duch ji ujistil, že nebude zasahovat, bude-li María bita, šikanována či sexuálně obtěžována, takové drobnosti se nahoře považují za běžné denní lapálie nehodné pozornosti. V podstatě nezasáhne nikdy proti kamarádům, leda že by jejich hry ohrožovaly Maríino zdraví. Naopak tvrdě zasáhne, kdyby proti ní osnoval rejdy zlý nepřítel. Jak, to prozatím neřekla.

Otázky ohledně sexu se María dlouho styděla položit. Tanya jí odpověděla sama od sebe: tyto věci se nepovažují za škodlivé, pokud se jí budou líbit. I andělé prožívají určitou formu rozkoše podobné milostným hrám, ovšem vyššího řádu. Doporučovala, aby se zapojila co nejdřív, pokud dospěje k názoru, že si to přeje; ale samozřejmě nelze ji k ničemu nutit. Čím dřív projde začátečnickou fází, tím dřív ji opustí jako zbytečnou a přejde k prožitkům vyššího řádu. Celý rozhovor dělal dojem, že Tanya ví už dopředu, k čemu dojde a nechce to prozrazovat.

Toto dění vnímal Winn díky své nadprůměrné citlivosti; prozatím mu nevěnoval soustředěnou pozornost, měl jiné starosti, ale vše uložil do své paměti a registroval pro pozdější využití. Toužil připojit se na Tanyu a jejím prostřednictvím na svět vyššího řádu – ale měl ještě určité povinnosti, které by nesplnil, pokud by v rámci tohoto pokusu přišel o hmotné tělo. Tato možnost nebyla tak vyloučená, jak by se nepoučenému zdálo. Na každého čaroděje číhá v životě spousta pastí a to je jedna z nich.

Bello Corrona původně netoužil jít do nějaké Costa Negry; nic ho tady nezajímalo a nepovažoval to za potřebné. Ale když se tady řízením osudu ocitl, okamžitě postřehl zajímavou situaci. Řekl:

„Tato země je v lénu bohů. Jakých?“

„María je klíč.“ odpověděl Winn.

„Jenom ona?“

„Ne, každý potomek místních Indiánů. Ale ona je nejlepší.“

Seděli se zkříženýma nohama naproti sobě a dotýkali se hlavami. Předávali si informace mentálním propojením, jak činí lidé, spojení společnými tělesnými prožitky. V minulosti kontaktovali jeden druhého jak přímo, tak přes společné partnerky; nyní už to téměř nepotřebovali, rozuměli si jako bratři.

Ale Bello byl mág mimořádných kvalit; a María to poznala hned, jen co ho spatřila. Věděla, že bude jedním z jejích milostných partnerů, stejně jako Winn. Věděla, že od něho získá takový nával informací, že bude mít co dělat, aby ho zpracovala. Věděla, že se oba dva budou procházet její myslí jako zábavním parkem. Věděla, že s jejich pomocí uskuteční něco, o čem se doposud neodvažovala ani snít. Jen netušila, kdy se to všechno stane; bylo to blízko a ještě víc se to blížilo, kdyby se nebála, už by to proběhlo. Ze zoufalství se obrátila na Tanyu a ta se jen smála.

Smích andělů je zvláštní. Nedělá jim starosti to, co lidem; oni vědí už dávno, co se stane a jaké to bude mít důsledky. Lidské bytosti se pachtí v prachu země, tápou, mýlí se, bloudí, najdou jednu cestu a přehlédnou stovky jiných. Andělé vědí všechno, ale nemohou jim pomoci a většinou ani nechtějí. Jen se smějí.

Winn měl jednu obavu nízce lidskou: „Jestli přijdou na to, jak je dobrá, seberou nám ji! Mike, Roger, Asthra...“

„Mike odešel, Asthra odletěla. Roger se vyřadil sám, doposud se nevyrovnal s traumatem, že musí být tady a prožívat ohrožení své vzácné osoby. Strašně poklesl...“

„To mu nebude trvat dlouho!“

„Právě. Musíme využít času!“

Bello měl právo hodnotit Rogerovu obavu o vlastní život jako pokleslou. Před nedávným časem se mu dostalo vize, že jeho život bude velmi krátký a rozhodně nedokáže vše, co si předsevzal. Zděsil se, ale překonal to a rozhodl se správně: využít každého okamžiku. Přestat se bát o život, spíš se snažit splnit úkol, který mu v něm je svěřen. Však přijde další...

Jejich mysli pracovaly společně. Něco tu bylo a oba to hledali; další věc, o které Tanya věděla dopředu a smála se jí. Dokázali by to okamžitě, kdyby se s ní spojili, ale ještě nemohli.

„Musíme začít!“ naléhal Winn.

„Ještě nevím, jak.“ bránil se Bello.

„Budeš se muset zeptat. Nejlíp Stříbrného Delfína...“

Bello mlčky ukázal na svoje amulety; Winn chápal, že právě tuto činnost prováděl, než ho vyrušil.

„Mám tě nechat o samotě?“

Bello chvíli přemýšlel. „Možná nás přijme oba současně.“

Společná meditace je činnost mistrovská; málokdo se dokáže soustředit v přítomnosti osob, na které je citově vázán. Jestliže to Bello připustil, pak věděl, že jsou oba velmi dobří mágové.

Byli natolik blízko sebe, aby si vyměňovali informace, aniž se dotýkal jeden druhého. Dokonce o některých myšlenkách nedokázali definovat, v které mysli se vylíhla poprvé; druhý ji okamžitě převzal, rozvíjel, probíral ze všech myslitelných stran.

Musíme jednat s Maríou. Je to nezbytné.

Musíme s ní navázat fyzický kontakt.

Má strach. Její Ochránce to bude považovat za nepřátelský čin.

Je dítě. První kontakt jí bude nepříjemný.

Navždy bude cítit bezdůvodnou averzi vůči tomu, kdo to udělá.

Pro ni ta averze není bezdůvodná. Není Osvobozená.

Do jejich meditací se vmísil někdo třetí. Anděl Ochránce, ale doposud ho neznali, nevěděli ani jeho jméno. Vedl je citlivě, leč ne tak jemně, jako doposud vedl Maríu.

Ta hra má něco společného se šelmami. Musíme požádat Quiroqu.

Quiroqu? Ne, potřebujeme někoho živého!

Arrgatsamwoogha!

Jaguár pocítil, že je volán. Vyběhl na jejich terasu, usedl před ně a oháňku ovinul okolo předních tlapek.

Bello mu stručně vysvětlil, co se od něho požaduje. Bylo to poprvé, co spolu vážně mluvili. Arrgatsamwoogh se krátce poradil se svými předky a potom souhlasil.

María Estella tou dobou myla nádobí. Nelze říct, že by dělala tu činnost ráda, ale poslali ji vydrhnout kotle, ve kterých se vařilo pro všechny, tak musela. O čem přemýšlela, není jasné, ale když vstoupil jaguár, zbystřila pozornost.

Šelem se nebála. Od počátku měla nejasný pocit, že právě jim může věřit, sice byla poučena, že tygr či leopard je nebezpečné zvíře s ostrými zuby a drápy, ale lidé byli taky nebezpeční. Když je poprvé pohladila a oni se s ní začali mazlit, byla na vrcholu blaha a od té doby nevynechala žádnou příležitost. Arrgatsamwoogh byl krásný, mohutný, vypadal nebezpečně. Toužila po právě jeho přátelství a udělala by pro něj cokoliv.

„Přišel sis pro kosti? Ale už žádné nemáme...“

„Ne. Přišel jsem s tebou jednat.“

Měl hluboký, zvučný, znepokojivý hlas. Hlasy arminských šelem mohou pro nezkušeného člověka znamenat nebezpečný šok, ale María se nebála; odjakživa věděla, že je tomu tak.

„Jednat se mnou? O čem?“

Měl veliké zářivé oči. Jejich barva se měnila podle nálady, teď byly zlaté a tak hluboké, že když do nich pohlédla, viděla tam spoustu zvláštních věcí. Zaváhala.

„Ano, podívej se. Můžeš na mne položit ruce, obejmout mne. Už jsi někdy prožila propojení mysli?“

Prožila, s Tanyou; ale zaváhala, zda mu to říct.

Řekni. Věř mu.

Bylo to snad poprvé, co dostala od Tanyi přímý pokyn. Jindy si jenom hrály; teď se Anděl Ochránce rozhodl zasáhnout.

María Estella nezaváhala, nechala všeho, objala jaguára kolem krku a začala se s ním mazlit. Zapředl hlubokým basem a olizoval jí holou hlavu. (Už víš, proč jsem ti radila zbavit se hřívy?)

Vír vjemů, změť pocitů, mohutná vlna obrazů z minulosti, přítomnosti, budoucnosti. Vše propletené tak, že nechápala. Něco se týkalo Arrgatsamwoogha, knížete Quiroqy, jiných jaguárů, jejich božstev. Některé věci vůbec nechápala. Vlastně většinu. Propojení do takové dálky, jakou dosud neznala.

Tanyo, proboha, pomoc!

Neboj se. Já se taky vezu na vlně!

Ale já se topím...

Ne. Ještě dlouho ne. Vezeš se jako já. Vnímej!

Táhne mě to někam, kam nechci!

Nejsi něco, co chce či nechce. Podvoluj se vlně...

María Estella se pokusila udělat, co radila. Nebylo to lehké, člověk je navyklý hodnotit věci vlastním rozumem, vlastní vůlí. Já chci, já nechci – existuje, čemu věřím, neexistuje, co svým rozumem odmítám. Takový přístup blokuje svobodné přijímání věcí, je zdrojem nepochopení a zdržuje od skutečně důležitých faktů. Je třeba mít otevřenou mysl a přijímat vše jako dané. María Estella právě svou mysl otvírala...

Zmatek a vír pocitů a vjemů ji konečně (po nekonečně dlouhých zlomcích sekund) vnesl do Oceánu Blaženosti. Pocítila dotyk dlaně Boží; byl nesmírně laskavý, spojoval všechno dobré i zlé a nic od něho nebylo odděleno. Snad jen tichý šepot Tanyi:

Nic se nemůže stát. Jsi doma...

Kdo jsi? zeptala se nedůvěřivě.

Všechno a Nic. Absolutno. Jsem, který Jsem.

Jak s tebou mohu mluvit?

Jsem v tobě. Jsi moje část. Já jsem tvoje část. Jsem Vesmír.

Už nikdy se od tebe nechci oddělit!

Nikdy jsi ode Mne nebyla oddělena. Jsem stále s tebou.

Co si přeješ, abych učinila?

Čiň, co chceš!

María Estella se pokusila přemýšlet zase vlastní hlavou. Trochu potlačila všechny ty hlasy; nějakou dobu se vzpamatovávala, těžce dýchala a jaguár Arrgatsamwoogh jí olizoval hlavu i tvář.

Konečně zformulovala otázku: Můžu se svěřit jiným?

Můžeš mluvit s kterýmkoliv jiným Jeho služebníkem.

Kdo všechno je Jeho služebník?

Každá živá bytost.

I zlí a špatní lidé?

Žádná bytost není zlá a špatná. Některé jsou v nevědomosti.

Co když já sama jsem zaslepena nevědomostí?

Právě jsi od ní byla osvobozena.

Co mám dělat?

Čiň, co chceš.

Chci pomoci své zemi.

Už dvě osoby požádaly svou Paní, aby jim pomohla udělat nějaký pokus. Arrgatsamwoogh je třetí. Ty čtvrtá, já pátá. Pomohlo by nám vytvořit řetězec. Ale nesmíš se bát.

Nebojím se ničeho!

Budeš muset změnit svoje tělo.

María Estella se domnívala, že je řeč o sexuálním kontaktu. Už věděla, že ty osoby jsou Bello a Winn, chlípní a smilní samci. Nesmírně se jich bála.

Bojíš se jich, protože po nich toužíš. Některé prožitky musíš vydržet, abys je mohla překonat.

„Mám nabídnout svoje tělo k ukojení jejich zvrhlých choutek?“

Nemusíš mluvit nahlas. Odpověď: můžeš a nemusíš, jak chceš. Ale já nemluvím o tom. Mluvím o změně těla.

María pořád ještě nechápala. Ukaž mi to!

Budeš něčím jako Arrgatsamwoogh.

Strašlivý vír. Směsice hrůzy a slasti. Mám být jaguár?

Ne. Není to nic, co znáš. Ale byla jsi tím. Oni ne.

Kdy?

Pojď se mnou proti toku času!

María Estella se vracela zpátky. (Bezvýznamná epizoda: Panna Slunce, zasvěcená Inkovi, jíž se nikdo nesměl dotknout. Unesli ji cizí žoldáci a ukájeli na ní svoje choutky. Pak ji podřezali, aby nekřičela. Bolest, ponížení, zmatek v hlavě. Z toho pramení také dnešní nechuť ke ztrátě panenství. Bolest a strach z ostří meče. Vzpomeň si, prožij znovu; už jsi to jednou dokázala! Maličká smrt bez nebezpečných důsledků. Tak co, už se nebojíš?)

Nebojím. Ale...

Budeš si muset vybrat někoho, kdo to udělá. Nesmí to být Bello ani Winn, mohla bys je ohrozit. Někdo jiný, kdo pak odejde, aby se mu nic nestalo.

Proč tak komplikovaně?

Musí ti vzít zbytek špatné energie. Je špatná, s tím nedokážeš nic dělat. Dokázala bys časem, ale času moc nemáme. Do setmění.

Proč je to důležité?

Sleduj mne dál.

Cesta proti toku času. Cesta mezi úrovněmi světů; ten výraz není výstižný, ale nelze to říct přesněji. Ta věc se přihodila jindy a jinde; v některých světech se doposud nestala, v jiných se nestane nikdy. Ale v jednom světě byla María Estella obrovskou psovitou šelmou s černošedou srstí...

Jsem nádherná! Jak to můžu dokázat?

Můžeš. A vezmeš s sebou i ostatní. Bella, Winna i další.

Jak?

Přijmeš jejich semeno do svého lůna. Potom je zrodíš jako svoje štěňata. A sama se zrodíš společně s nimi. Z jednoho vrhu...

Bude to bolet?

Jen tolik, aby ti to poskytlo rozkoš.

María se pokoušela nějak si to srovnat v hlavě. Bylo to velice neobvyklé a nezvládala to snadno. Dokonce jí přišlo na mysl jisté slovo, kterého se strašně bála: Vlkodlak!

Ano! To je ten správný výraz!

Já jsem vlkodlak? A Bello a Winn?

Můžete jimi být.

Co by to znamenalo?

Vychýlilo by to posvátnou Rovnováhu. Změnilo osud země.

To by se musely prolomit Brány Vesmíru!

Už jsou prolomeny. Stačí jimi projít.

Kdo je prolomil?

My!

Kdo je to My?

Já a Moji služebníci.

Stát se vlkodlakem znamená... být démonem!

Není rozdílu mezi démonem a andělem. Všichni Mu sloužíme.

Chceš ode mne, abych šla za nimi a pomáhala jim?

Nejen to. Musíš jim to navrhnout. Nevědí to.

Bojím se! Nemůže to udělat někdo jiný?

Může. Ale bude to trvat dlouho. Ty jsi nejlepší.

Přišla jsem na svět, abych splnila právě tento úkol?

Je první, ale ne jediný. Bude jich ještě víc.

Když to neudělám, co bude?

Už nikdy nic nedokážeš. Budeš bezvýznamná. Můžeš se vdát za hlupáka, rodit mu děti a modlit se. Bezvýsledně.

María pořád váhala. Hrůza přede mnou, hrůza za mnou, hrůza všude kolem mne. Nejstrašnější propast Černé magie...

Ach Bože, kde jsi? Prosím, odpověz...

Čiň, co chceš!

Ale já nevím, co mám chtít!

Rozvažuj. Hledej. Rozhodni se...

María se třásla v horečce. Slitování! Je mi třináct a půl roku!

Nic není tak malé, aby to nemohlo zemřít.

A jaguár Arrgatsamwoogh stále ještě předl a olizoval ji. Vnímal něco z toho, co ona? Možná si četl jazykem v její mysli, ale nic na sobě nedával znát. Proč by se taky vzrušoval?

Zjistila, že ten hrnec už umyla dost; nakoukla sem jedna dívka a ptala se, kdy že bude hotová. María něco zakoktala.

„Nech ji být!“ řekl jaguár, „Má jinou práci!“

„Aby se nepřetrhla, princezna!“ bouchla za sebou dveřmi.

„Co mám dělat? Kam mám jít?“ zeptala se María pokorně.

„Winn a Bello jsou nahoře na terase.“

„Ale venku se střílí!“ řekla trochu pošetile.

Neodpověděl; no ano, proč by se on bál o život?

„Dobře. Tak já jdu.“

(Do té chvíle jsou popisované události shodné ve všech známých verzích. Od tohoto momentu se různí; toto je verze, která patří do legend Freefighterů. Obvykle uslyšíte některou jinou, tahle je vyhrazena zasvěceným rytířům. Její věrohodnost posuďte sami; věří jí kněží a náčelníci FF, nikoho jiného věřit nenutí.)

Když María Estella vstoupila na terasu, oba čarodějové seděli v lotosu a zabývali se meditací. Obrátili k ní hlavy.

„Přišla jsem, protože vám musím říct něco důležitého.“

Pokynuli jí, aby se posadila; učinila to, jaguár Arrgatsamwoogh si sedl za ni. Naklonila hlavu a dovolila, aby se s ní spojili a pročetli si všechno v její mysli.

Vnímala, jak to oba překvapilo. Nepolekali se, jen divili:

„Vlkodlak?“

„Přeměna člověka v šelmu...“

„Zbláznili jsme se my nebo někdo další?“

„Jak se zdá, možné by to bylo!“

Hodnotili svoje šance v tom směru, zatímco María vyčkávala.

Bello si přejel rukou po hlavě a tvářích: „Odjakživa mě každý obdivoval pro množství srsti. Mám i srostlé obočí... speciální znaky vlkodlaka! Možná bych...“

„Taky mívám srostlé obočí!“ pochlubil se Winn, „Ovšem teď...“

Bello vstal a opatrně vyhlížel přes okraj hradby. „Stačilo by dostat se přes planinu tam do těch hor. Kolik to může být? Osm set metrů nejmíň, možná víc...“

„Vlk to přeběhne za pár minut!“

„V noci, aby nás nebylo vidět... menší smečka, tak dvacet lidí!“

„Vlků!“ upozornila María.

„Lidem zmateme mysl, aby nás neviděli! To je jednoduché!“

„Budeme v tom stavu moci používat magie?“

María nevěděla, rozhodla se zeptat Tanyi.

Líp než teď. Budete mít zhruba třikrát větší možnosti!

Vnímali ji všichni tři; možná čtyři i s jaguárem.

„Plán byl prorazit do Guayaquilu. Ten teď padne?“

„Tam půjdou ostatní. My projdeme do hor a dál... na sever, přes hranice. Tam o sobě dáme vědět, že existujeme!“

„Bude to mít nějaký smysl?“

„Vládu to upozorní, že se něco děje. Znepokojí se!“

„Co když na nás uspořádají lov?“

„Budeme mít tři možnosti: člověk, vlk a... něco létajícího. Sup nebo orel... kdepak: kondor!“

Vykulili na Maríu oči. „Létat vlastní silou?“

Ale už chápali, že by se to dalo dokázat.

„Vydrží nám to?“

„Dokud budeme potřebovat...“

Rozesmáli se. Bello navrhl: „Pojďte si dát narůst srst!“

„To ale já nedokážu!“ řekla.

„Nevadí, to umím já. Nahni se...“

Předal jí tu znalost zároveň s poučením, k čemu je nutné mít vlasy nebo aspoň nějaké ochlupení. Rozsah poučení: knihovna Mika Crosse o magii, či aspoň její výtažky. Rychlost: pár sekund.

Okamžitě to začala zkoušet; podráždila patřičné nervy a prsty se přesvědčovala, že jí na hlavě vyráží mechový porost.

„Koho vezmeme s sebou?“ ptal se Winn prakticky.

„Proč to máme vybírat my? Sami se vyberou... vyšli příkaz!“

Winn to učinil s potěšením. Několik lidí na různých místech ten impuls přijalo a začalo konat praktické kroky. Někteří další jej zaznamenali, ale nesouhlasili: Enkra, Roger, Sheilla. Bylo nutno očekávat, že každou chvíli někdo z nich přiletí se hádat.

„Ještě jeden problém,“ řekla María, „Tanya doporučuje, abych si pro první styk vybrala někoho jiného než vás.“

„Tanya je zřejmě moudrá.“ řekl Bello.

„Souhlas,“ dodal Winn, „Děvče, mám tě rád jako kamarádku, ale nelíbíš se mi natolik, že bych tě chtěl deflorovat a zavázat se nadosmrti k tvé ochraně. Promineš, že to říkám tak jasně?“

„Nezlobím se vůbec. Ale...“

„Samozřejmě, rád se stanu tvým dalším mužem. A slibuju, že se ti to bude líbit, jak nejlíp dovedu!“

„To sebevědomí máš vždycky, nebo je to výjimka?“

„Mluví ze mne dlouhá zkušenost, dívko. A pokud tě to nepřivede do extáze hned napoprvé, budu to s tebou opakovat tak dlouho, až to bude dokonalé. Nadřu se, ale je to pro mne příjemná práce!“

Usmíval se; tyhle vtipy slýchala pořád a nedivila se jim. Velmi se na to těšila, ale teď měla jiný problém.

Nelíbí se ti třeba někdo víc než druzí? napověděla Tanya.

Jeden se jí skutečně líbil. Ale byl to ještě kluk, stejné dítě jako bráška Stefano. Ovšem co dívky prováděly s bráchou... jistě taky s tím klukem jménem Sheltie...

„Sheltie Rabowski?“ zatvářil se Bello nechápavě.

„Bezúčelný děcko,“ připomněl Winn, „Dost dobrej v boji... talentovanej by se řeklo. Ale na magii beznadějně tupej!“

„Jakou kvalifikaci má pro defloraci význačné čarodějky?“

„Žádnou. Stejně jako pro to, že nosí na krku kříž komthura. Je to oblíbený štěňátko každýho, nic víc!“

Ten termín znamená jedince, který sám o sobě nemá účel, ale je při všem, je milý a sympatický a ostatní mu projevují neúměrnou náklonnost. Některým se to stává pořád, jiným nikdy. Spravedlnost v tom není vůbec žádná.

„No dobře, tak Sheltie. Vem si to na starost!“

María se usmála. „Asi jo... Vy si zas vemte na starost Rogera, letí sem nažhavenej do běla. Nechci se s ním setkat...“

V jejím hlase snad poprvé co žila, zněla rozhodnost, jistota a pevné odhodlání. Líbilo se jim to, chovala se přesně tak jako ostatní děvčata od FF.

Roger přišel. Jejich jednání bylo dlouhé a nemá smysl popisovat jeho vývoj. Stačí výsledek: obě strany setrvaly pevně na svých stanoviscích. Účel: žádný. Snad mírný údiv, s nímž Roger sledoval neustálý pozvolný růst vlasů obou svých společníků.

María zůstala o samotě tak dlouho, až jí vlasy narostly do té délky, aby provokovaly druhé: asi deset centimetrů, rovnoměrně po celé hlavě a poněkud rozježené, takže připomínala strašidlo. Tato podoba by se líbila většině mladých. Zároveň jí silně narůstalo ochlupení po těle, zejména v klíně; to ji překvapilo, předtím tak moc výrazné nebylo.

Když se prohlížela v zrcadle, postřehla některé další, trochu znepokojivé skutečnosti: její tělo získávalo kočičí pružnost, což se projevovalo zejména v pohybech. Nebyla si tím jistá, nikdy dřív se neprohlížela tak pečlivě. Když se soustředila, byla na pochybách, zda ve své tváři nepozoruje rysy šelmy: delší zoubky, světýlka v očích. Přičítala to přeludům mysli.

(V téže chvíli Roger upozornil: „Takovej pokus není jen tak, vy blbci šílený! Víte, co se z vás může stát?“

„Vlkodlak, co jinýho?“

„No jo, ale nemysli, že toho necháš a všecko bude v normálu! Co když ti něco z toho zůstane na pořád?“

„Bezva! Co třeba?“

„Třeba schopnost svítit si očima, když chceš vědět!“

„Hm! Je pravda, že takhle přišli ke schopnosti vidět potmě za císařství naši předkové?“

„Bello, nedělej si starosti! Ty vypadáš jako vlkodlak pořád; po koupání v Ohni ti to vydrží sotva pár hodin a už zas chlupatíš!“

„Já vím. Taky jsem o to prosil Paní Moře...“

„Paní Moře nemá nic společnýho s tvou zvířeckou chlupatostí, ty smetáku! Ona dává naopak přednost hladké kůži delfínů!“

„Výchylka do mínusu je stejně snadná jako do plusu; nejhorší je rovnováha, to přece víš...“

„Nejvíc vychylujete rovnováhu vy! Abyste si to neodnesli!“

„Tak si to odnesem; a co?“

„A ta malá?“

„Už není tak malá, aby nevěděla, co riskuje!“

Ta malá stála před zrcadlem a pozorovala své tělo. Obávala se, že už si nepamatuje všechno z dřívějška tak, jak bylo. Nebo se snad něco skutečně změnilo? A jestli, co když se změní taky do budoucna? Ale nebála se. Nebylo čeho se bát. Zapátrala po areálu pevnosti, kde se tak nachází Sheltie.

Ten byl v poněkud svérázné situaci. Nosil na krku komthurský kříž a měl pocit, že to pro něj znamená výraznou změnu, jenom mu nebylo jasné, v čem. Něco významného se na něj chystalo, očekával to a šel tomu vstříc, ať je to cokoliv. Měl pocit, že těžký kříž na krku žhne a dodává mu energii. V noci spal nahý, ale ten zlatý odznak si nechal. Ráno se ani neoblékal, měl pocit, že žádný oděv není hoden významu té věci. Taky mu bylo horko a veškeré oblečení mu bylo fyzicky nepříjemné. Pobíhal po pevnosti a zapřádal řeči s úmyslem upozornit každého, co nosí na krku.

Mike mívá podobné blbé nápady často.

María si ho našla ve vhodné chvíli, když už ho nikdo nechtěl poslouchat, ale ještě mu netoužili nařezat za to vytahování. Když ji uviděl, vykulil na chvíli oči:

„Jejda, jak jsi to dokázala? Narostly ti vlasy!“

„Chceš taky? Ukázala bych ti to!“

„No jo, jasně! Šlo by to hned?“

„Šlo, ale... budeme si muset vyměnit energie. Kontaktně...“

Nadšeně přikývl. Byl hezký a milý, dívky ho rády zvaly ke hrám a ochotně učily, co ještě neuměl. Byl natolik nezkažený, že ani podle energie nepoznal, že je dosud panna. Dá se říct, že jej obelstila, ale určitě mu nehodlala ublížit.

Zalezli si na to do vhodné místnosti a vyrobili tam pelíšek ze svých oděvů a pokrývek. Sheltie se bezmyšlenkovitě podřizoval, nejevil žádné vlastní nápady ani iniciativu. Spíš se snažil, aby nezklamal a předvedl řádně vše, co ho naučily jeho manželky.

Až když se spojili, poznal pravdu a vyděsil se, ale to bylo už pozdě. María očekávala něco strašně nepříjemného, ale nestalo se vůbec nic zlého, ani bolest, ani ponížení nebyly tak hrozné. Byl to spíš legrační zážitek, Sheltie směšně funěl, dojemně se snažil a byl při tom dětsky roztomilý. Bez ohledu na to, že právě tohle byl poslední okamžik jeho dětství.

Protože María Estella jej tvrdě a bezohledně zasáhla přívalem vjemů své mysli. A ježto první náraz snesl, seznámila ho jako druhou vlnu s Tanyou a vším, čím to pokračovalo. Taky už párkrát zažil něco podobného, ale nikdy v takové formě. Vyděsil se tak, že málem přestal plnit své povinnosti milence. Dokonce se pokusil přerušit styk a vymanit se, ale zkřížila mu nohy za zády a držela tak dlouho, až zcela ovládla jeho mysl. Teď už dělal, co mu nařídila, a dělal to dokonce rád.

Skončil neovladatelným výronem semene. Neudělal to schválně, měl to od jiných zakázáno a pečlivě trénoval přerušení včas, ale María ho zkrátka nepustila. Rozbrečel se, kdežto ona, která dle všech společenských zvyklostí své země měla být v depresi, se jen smála a připadalo jí, že se skvěle baví.

„Promiň...“ řekl a pokoušel se ovládnout.

„A co? Potřebovala jsem tvoji energii, tak jsem si ji vzala!“

Jen to řekla, pocítila, že je to hrubé a bezohledné; ublížila mu, což rozhodně nechtěla. Tak ho začala utěšovat, hladit, mazlit se s ním... všechno, co měl správně dělat on jí.

„Co seš vlastně zač?“ zeptal se.

„To kdybych věděla... asi šelma. Vadí ti to moc?“

„Ne. Jenom... Mohli bysme ještě...?“

„Jasně, kolikrát chceš! Udělej to, co holky říkají: nešetři mě! Potřebuju co nejvíc energie, od tebe a... od všech tvých milenek; zkus nás propojit dohromady!“

Jasné a pochopitelné pokyny měl Sheltie rád; okamžitě je začal plnit. María se mu vloupala do mysli a projížděla registr jeho dosavadních manželek a jejích předchozích manželů, čili řetězec; velmi snadno narazila v tom systému na Bella i Winna, dokonce mnohokrát, samozřejmě. Pak taky na Rogera; zajásala, napojila se na něho a začala periferně vnímat diskusi, která ještě probíhala. Brzy došla k názoru, že nemá žádný smysl a odpojila se, jen si ji ponechala ve vnějším okruhu vnímání pro případ, že by tam padlo nějaké rozumné slovo.

Teprve teď se to Sheltiemu začalo líbit; nic ho nesvazovalo, naopak jeho mysl se zbavila pout a vzlétala jako skalní orel. Jen tak na zkoušku se spojil s několika kamarádkami, které objevil v prostoru; potom dokonce s jednou, která ho svedla ještě doma v Arminu, ale pořád na ni nemohl zapomenout (byla čarodějka, asi dost dobrá). Jeho tělo předvádělo vše, co se naučil, María to přijímala s potěšením a ještě ho pobízela, aby se rozjel k větším výkonům. Ona sama pocítila dotyk extáze; vzpomněla si na Tanyu a dovolila jí, aby do nich obou vstoupila.

(V té chvíli kdesi daleko odtud obklíčil silný oddíl Národní gardy osamělou skupinku Kondorů a milicionářů, vedenou arminskými instruktory, dvěma chlapci a dívkou, začínající čarodějkou. Část skupiny padla do léčky a byla bez milosti pobita; zbytek se ukryl do opuštěné chatrče a tam se usilovně bránil přesile. Zatímco kluci stříleli ze všeho, do čeho ještě měli náboje, čarodějka se zoufale modlila ke všem božstvům, která znala. Jejich bojovníci padali jeden po druhém; koho Národní gardisté dopadnou živého, toho budou mučit tak strašlivě, že je lépe zemřít hned.

Svědkem této scény byla Tanya, Anděl Ochránce; předala tu vizi Maríi a tu zcela ovládl vztek. Nemohla jim nijak pomoci; zkusila však požádat Tanyu, aby nešťastníkům poslala na posilu všechny bludné duše, doposud ztracené ve sférách nevědomosti. Stává se, že někteří nebožáci nedosáhnou okamžitého přechodu do jiného těla a z nějaké příčiny musí zůstat v tomto světě; v takovém stavu jsou přirozeně nešťastní a touží po vysvobození. Bývají obvykle zlí, nevědomí, postižení velikým množstvím ničemných činů, ale to vše mohou smazat, pokud je někdo zapojí do služby Pána a tím přinutí, aby učinili nějaký osvobozující čin.

María nepřemýšlela, má či nemá-li právo poroučet duchům; vztek ji přemohl, sevřela v dlani Sheltieho kříž a nařídila všem, aby šli obklíčené jednotce na pomoc. Byl to zoufalý, zcela beznadějný boj a María taky nečekala, že by mohli zvítězit; avšak nepochybně opustí svoji bezúčelnou existenci a odejdou výš, kde naleznou klid. Tanya slíbila, že to zprostředkuje.

Zoufalá čarodějka to vycítila; z očí jí vytryskly slzy. Pokynem ruky svolala zbytek svých lidí, každého objala a políbila, potom popadla samopal, který vyklouzl z ruky padlého kamaráda. Servala ze sebe zbytek oděvu a dotkla se posvátných symbolů, které měla vytetované na těle; pak se za zpěvu posilujících manter vrhla přímo proti nepřátelům. Její muži se hnali za ní, nevšímaví ke všemu okolo; dešti kulek ze všech stran se jen smáli.

Gardistům se zdálo, že se kolem nich otevřelo peklo. Na počátku bylo Kondorů sotva třicet a část jich padla okamžitě, nyní však na pluk Národní gardy útočila víc než stovka partyzánů. Velitelé nechápali, odkud se berou; mrtví vyskakovali na nohy, stříleli z prázdných zbraní, do těl gardistů se zabodávaly šípy, čepele podivných mečů je rozsekávaly na kusy. Z okolních hor se valily mohutné balvany, země se otřásala a z rozsedlin šlehaly plameny; mnozí pověrčiví míšenci tvrdili, že vidí bytosti z indiánských pohádek a v hrůze se dávali na útěk. Velitelé se pokusili jim v tom bránit, ale vojáci je napadli a pobíjeli se navzájem; a do toho všeho se stále mocněji ozýval zpěv arminské čarodějky.

Nakonec to samozřejmě skončilo smrtí celé skupiny, ale gardistů padly víc než dvě stovky, velká spousta byla raněných a někteří zmizeli neznámo kam. Čarodějka zpívala do poslední chvíle, i když do ní velitel z bezprostřední blízkosti střílel ze samopalu; kulky jí rvaly tělo na kusy a ona se smála.

Dávno v jejím těle vyhasl poslední plamínek života, ale bitva trvala, vojáci se ukrývali za svými transportéry a v zoufalém strachu stříleli po všem, co se hýbalo. Konečně je důstojníci dokázali uklidnit a obnovit pořádek; ale velitel zděšeně zíral na spoušť, která byla všude kolem.

„Proboha... co to bylo?“ vzdychl.

„Nevím, pane,“ odpověděl jeho řidič, indiánský míšenec, který hned na začátku zalezl pod džíp a neodvážil se celou bitvu ani vystrčit hlavu, „Jenom tuším, že to je teprve začátek!“

Důstojník ani jeho řidič netušili, že všichni, kdož zahynuli v onom boji, nyní svorně stojí před svým Soudcem, ještě naplněni nadšením, neboť Ono místo je mimo dobro a zlo, nepřátelství tam nemá šanci. Laskavý Pán všechny očistil dotykem Své dobrotivé dlaně, oni mu složili své poklony a požádali, aby Mu opět směli sloužit v lidském těle. Věnoval jim milostivý úsměv a dovolil to. Aniž museli čekat, mohli okamžitě vstoupit do těl dětí, jež byly právě v té chvíli zplozeny; za devět měsíců se na různých místech světa narodí řádka dětí, které budou mimořádně bystré, budou skvěle prospívat a dělat radost svým rodičům, až do chvíle, kdy v sobě objeví touhu zlepšovat svět prostřednictvím oddané služby Nejvyššímu. Kdo ví, co pak řeknou rodiče; ale ta doba má ještě chvilku čas. Můžete klidně spát – zatím...)

To vše vnímala prostřednictvím Tanyi María Estella a spolu s ní Sheltie i leckdo další. Zároveň cítila, že účel té věci byl splněn: řada bludných duchů byla osvobozena, odcházela a dávala zbývajícím svoji energii. Na Sheltiem se to projevilo tak, že mu během milování s Maríou narostly vlasy; dost se divil.

„Vezmeš mě v noci s sebou?“ dožadoval se, protože už věděl, co se chystá. María však kroutila hlavou.

„Rozhodně ne! Ty někam zalez a neopovažuj se vystrčit hlavu! Je mi to moc líto, ale v tuhle chvíli jseš nejohroženější...“

„Proč myslíš? Já chci...“

„Kašlu na to, co ty chceš. Bojím se, abys tohle naše spojení nějak ošklivě neodnesl, chápeš? Mám tě ráda a chci, abys žil; tak zalez a dávej si na sebe pozor!“

Nebyl hloupý a slyšel už něco o tom, jaké má důsledky zbavit panenství čarodějku, takže uposlechl. Ale bylo mu to líto.

María cítila znepokojení a věděla, že by bylo dobře upozornit štáb na blížící se nebezpečí. Rozhodla se jít za Bellem, avšak věnovala pár okamžiků i na to, aby se prohlídla v zrcadle. Byla nádherná: smolně černé vlasy spadaly až na ramena, oči svítily oranžovým ohněm, z něžných úst vyčnívaly špičáky. Zachvívala se potlačovanou energií; byla jako šelma, která hledá, na koho by se mohla vrhnout. A její obočí se výrazně klenulo jako Šivův luk, uprostřed spojené do černokněžnické jantry nad kořenem nosu.

Ještě jednu svéráznou ozdobu získala: osmihrotý komthurský kříž při svém milostném objetí se Sheltiem rozpálila energií tak, že se jí otiskl na levé straně hrudi a vpálil světlejšími liniemi do tmavé pleti. Potěšilo ji to.

První, koho potkala, byl Enkra; bylo to v temné chodbě, takže nejdřív viděla jeho svítící oči. Také jemu rostly vlasy a tvář vyhlížela jako obličej šelmy, nejspíš tygra. Neptal se, co se děje, nejspíš věděl všechno.

„Chystají se na nás,“ řekla a vycenila zuby, „Za chvilku nám tady bude pěkně horko!“

„Jejich velitele posedli démoni,“ odpověděl se stejným úsměvem, „Zbláznili se a chtějí nás zničit. Bojím se, že mnoho našich lidí padne, než jim to rozmluvíme...“

„Taky my máme svoje spojence!“

„Vím. Bude to masakr nahoře i dole...“

Shromáždili se ve velké jídelně; sestoupili též Bello, Winn a Roger. Rogerovi vlasy nerostly, ale ani ho to nemrzelo, neměl sebemenší touhu vrhat se do nebezpečí. Zato řada jiných; jenom se chvěli potlačovanou vášní. Chris a Sebastiano vyjednávali o tom, co má Bellova parta v plánu; zato Grazzio trval na tom, že půjde s nimi. Taky na to vypadal, jemu rostly chlupy po celém těle, až vypadal jako orangutan.

Velitel nepřátel, kteří tou dobou ovládali náhorní planinu Arakka, si nevěděl rady. Pořád ještě měl ve sklepě zajatce, který tvrdil, že je komthur a důstojník Arminů; poslal o něm zprávu do štábu, ale ani tam nevěděli co s ním, jen nařídili aby počkal. Zatím má zajatci předvést nějakou demonstraci síly, aby zkrotl a byl povolnější. Plukovník se domníval, že to chápe.

Zajatec nejevil žádné zvláštní vzrušení, seděl na svém kavalci, modlil se a počítal při tom na prstech, neboť náhrdelník ze 108 kuliček mu sebrali. Malým zamřížovaným okýnkem mohl sledovat gardisty, kteří se venku cpali masem z konzerv, zapíjeli to rumem a hlasitě proklínali vše, co je nutilo být tady a ne kdekoliv jinde. Tušili věci nedobré.

Útok na pevnost byl veden koordinovaně ze všech stran všemi silami, které měl plukovník k disposici. V první chvíli se zdálo, že to nebude problém, z pevnosti stříleli jen ojediněle. Potom se otevřelo peklo: ze střílen pevnosti Salinas začaly šlehat krátké záblesky lejzrových pušek a zasahovaly především tanky, obrněné transportéry, samohybná děla. Vozidla vybuchovala, jejich posádky vyskakovaly a snažily se uhasit na sobě hořící uniformu. Pěšáci vyděšeně prchali a negramotní pastevci, narychlo odvšivení a navlečení do mundůrů, se zaklínali, že viděli příšery ze svých dětských pohádek. Důstojníci jim nadávali, tloukli je, kopali; ale muži šli do útoku velice neochotně a využívali každé příležitosti, aby se nemuseli dostat do kontaktu s nepřáteli.

Zajatec sledoval útok okýnkem; za celou dobu nepřestal zpívat, jen změnil slova. Vojáci ho pomlouvali, že přivolává zlé duchy.

„Nejsou žádní zlí duchové, žádná strašidla, žádné příšery!“ řval plukovník na poddůstojníky, kteří mu přišli hlásit hanebné ztroskotání útoku, „Vysvětlete to těm svým pitomcům, sakra!“

„Jak, pane?“ ptal se nejstarší z nich, délesloužící seržant se spoustou vyznamenání na blůze, „Já sám jsem viděl...“

„Co? No, řekni to, chlape!“

„Já nevím... když jsem byl malej, byla u nás ve vesnici taková stará ženská. Bosorka. Měla doma oltář a na něm všelijaký sošky z indiánskejch časů. Taky takovýho... s jaguáří hlavou!“

„Takové sošky jsou všude po vesnicích. Dají se docela dobře prodat hloupým turistům! A co?“

„No... že já ho viděl. Živýho. Přímo před sebou!“

„Neser mě, chlape! Že jseš ožralej, to cítím; ale abys kecal takový nesmysly, to snad...“

„To není nesmysl, pane plukovníku. Dal mi šanci, ale... jestli se potkáme podruhý, už mi ji nedá. Zabije mě, vím to.“

„Jo? Tak schválně: povedeš příští útok. Do první linie!“

Starý seržant jen škubl zarostlou tváří. „Nebojím se, pane. Už jsem se pomodlil a u kaplana nechal závěť...“

Plukovník zrudl vzteky. „Ven!“ zařval.

Ale zmínka o kaplanovi ho nasměrovala správnou cestou. Rozběhl se do improvizované polní kaple, před kterou se mačkal dav jindy značně bezbožných chlapů. Spousta jich drmolila modlitby.

„Otče, musím s vámi mluvit!“

„Teď, pane? Jak vidíte, právě zpovídám...“

„To necháte na jindy! Teď s vámi chci mluvit já!“

Kaplan zaváhal; ale vojáků byla spousta a dost vyděšených.

„Jsem vám k službám, pane...“

Plukovník ho zatáhl dozadu, aby je nikdo neslyšel.

„Co je s těmi prokletými zbabělci? Nikdy přece neměli strach!“

„Nikdy nestáli proti samotnému Ďáblovi, pane.“

„A teď snad ano?“

Kaplan si jen povzdychl.

„Jsem člověk dvacátého století, otče! Nevěřím na ďábly!“

„Já samozřejmě musím, bez ohledu na to, jaké je století. Moje víra předpokládá...“

„No ovšem, samozřejmě! Ale armáda vás platí za to, abyste těm mizerům dodával sebevědomí a optimismu! Vysvětlete jim, že... co já sakra vím, co byste jim měl říkat! Vy na to máte školy!“

„Ano, pane. Snažím se.“

„Řekněte jim, že Bůh je s námi! Zcela určitě zničí toho Ďábla, co uctívají tamti a oni... chápete, co tím myslím?“

„Zajisté, pane. Ale... víte to jistě?“

„Co jako?“

„Že Bůh je s námi. Obávám se...“

Plukovníkovi chvilku trvalo, než mu to došlo. „Co jste to řekl?“

„Obávám se, pane, že oni... Víte, mně se Bůh nezjevuje. Jim...“

„Tohle říkáte našim chlapům?“

„To říkají oni mně, pane.“

Ve veliteli se začal vařit vztek. „Kdo si myslíte, že jste, zatracenej flanďáku? A kdo jsou oni? Zavšivení Indiáni z hor!“

„Pane, po celý život... po celou dobu své služby jsem stál neochvějně na vaší straně! Ale... obávám se, že nyní je mojí povinností vás varovat! Obávám se, že se dopouštíme hříchu!“

Plukovník ho popadl za rameno a sevřel je ocelovým stiskem: „Ještě jeden takový výrok a já vás dám zastřelit! Ty vaše kecy chlapy jen demoralizují! Vaší povinností je...“

„Pane, zatím jsem nikomu nic neřekl! Říkám to vám...“

„Ještě, že tak! Jak jste na to přišel? Bůh je přece s námi!“

„Vy v Boha nevěříte, plukovníku. Tamti ano... modlí se k němu. A On jim pomáhá... posílá všelijaké svoje služebníky...“

„Ďábly! Vy sám jste řekl ďábly!“

„Luciper býval Ochráncem Božího trůnu, než...“

„Tak dost! Nechci už slyšet ani slovo! Pokračujte v tom svým zpovídání, ale každému slíbíte Boží ochranu! Na mou odpovědnost!“

„Jistě, pane. Ale... co když to není pravda? Co když... bojím se, že i mne samotného strhnete s sebou do pekla!“

„Já vás zastřelím na místě, chlape!“

„To... to by možná bylo lepší, pane.“

Plukovník na něj chvíli nechápavě zíral. Nerozuměl mu; kaplan byl vždycky důstojník jako každý jiný, snad méně pil a když se šlo do nevěstince, projevoval dojemné rozpaky, takže se mu druzí dobromyslně vysmívali. Patřil do stejné skupiny jako vojenský lékař či velitel zásobování, trapní civilisté, kterým vlast dala uniformu a určitou povinnost, ale není dobře zatahovat je do boje skutečných mužů, aktivních důstojníků! Teď ten drobný chlápek ve směšných brejličkách působil dojmem hrdiny.

„Vy budete dělat, co vám nařídím, rozumíte?“ syčel velitel.

„Ano, to budu. Přísahal jsem. A Bůh... poslal mě sem, abych byl s jeho ovečkami. I v tom nejhorším prokletí...“

„A bojoval se Satanem a jeho ďábly! Tak bojujte!“

„Pane, ti ďáblové si přišli pro duše zavržených. Tamti mají takové učení, že kněží musí jít se svými věřícími i do pekla, aby je zachránili. Ale já nechci do pekla, pane! Mám strach...“

„Co když je to vaše povinnost, kaplane?“

Kněz sklopil oči. „Ano, jistě. Tak půjdu, pane plukovníku. Ale budu prosit Boha, aby...“

„Proste si za co chcete! Už na vás nemám čas!“ Plukovník se vztekle otočil a odcházel ještě rozzuřenější, než přišel.

„Jak to pokračuje?“ ptal se členů svého štábu.

„Strašně. Rvou nás na kousky, pane! Máme tolik padlých, že...“

„Pošlete na ně všechny zálohy!“

„Už žádné nemáme! Oni jsou silnější, plukovníku!“

„Tak co navrhujete? Zastavit to?“

„Pro smilování boží, pane, přestaňte s tím! Nebo nás pobijí do posledního... ty jejich pušky, co vrhají blesky...“

Plukovník chvíli přemýšlel. „Ne! Volejte štáb, ať nám pošlou další posily! Už je máme na lopatě, tohle jsou poslední! Jestli je zničíme, tak jsme zvítězili, chápete?“

„Ale jestli zničí oni nás...?“

„Nežvaňte! Volejte hlavní stan!“

Bohužel, z hlavního stanu doporučili co nejopatrnější postup. Plukovník s proklínáním nařídil přestat s útokem; pak zachmuřeně sledoval, jak se z bitvy vrací trosky jeho mužů.

„A do prdele!“ říkal si, když to viděl.

Ve sklepení pevnosti Salinas se postupně scházela výsadková skupina; celkem asi dvacet lidí, z toho pět žen, ale k nemalému potěšení všech tři místní. I muži byli Kondoři, obvykle Indiáni nebo míšenci, ale to byl v tomto státě skoro každý. Arminů se hlásilo víc než bylo možno vzít, přestože všichni projevovali zřetelnou schopnost změnit se v šelmy enormním vzrůstem srsti. Už se dohadovali na pokusech, zda jim vlasy narostou i v normálních podmínkách, až jich nebude zapotřebí k proměně. Jeden druhému si vysvětlovali jednotlivé podrobnosti, dokud jim někdo nepřipomněl, že snadněji lze vše předat mentálním spojením.

„Vysvětli jasně, co máš v plánu, Bello!“ přál si Enkra.

„Je to celkem jednoduchý,“ ukazoval Bello na mapě, „Během noci projdeme obklíčením; až se dostaneme do kraje, kde nejsou vojáci, obrátíme na sever a přejdeme přes hranice. Tam se změníme zas v lidi a v pohodě odjedeme...“

„Jednoduché a prosté!“ ušklíbl se Roger.

„Dokázali byste během cesty způsobit rozruch, aby si mysleli, že tam odchází silná vojenská jednotka?“

„S tím počítám. Budem přepadat osamělý oddíly nepřátel, trochu útočit, působit zmatek; pak se stáhnem. Díky rychlým přesunům to můžem udělat během jedný noci na hodně místech, takže nikdo si nebude jistej, na čem je...“

„Výborně. Ale myslím, že nebudete mít zbraně?“

„Ve vlčí podobě žádné nepotřebujeme. Nějaký vezmem nepříteli, pokud je zapotřebí. Spíš počítám... naše znalosti nám zůstanou!“

„Magie?“ usmál se Roger.

„Když tomu chceš takhle říkat...“

„Co máš ještě v plánu?“

„To, co řeknu, je můj osobní plán: chci naslouchat božstvům této země. Spojit se s nimi... navázat kontakt. Přes místní lidi, pozůstatky jejich kultury i přímo, ze stromů a kamenů... cítím to už teď, ale je to pořád málo. Ještě nevím všechno!“

„Zvláštní přání. Myslíš, že to půjde?“

„Je to důvod, proč nebudu spěchat s odchodem. Chci se dotýkat země vlastními tlapami, cítit ji na vlastním těle. Jenom tak se můžu dozvědět, co bych rád poznal. Možná začnu uctívat zdejší bohy, copak vím? Vím jen, že ostatní to cítí taky...“

Enkra se ohlédl; nejblíž u něj seděla María Estella a její oči žhnuly oranžovým žárem. Cítil, že s tím souhlasí.

„Nemáš žádné problémy? Nepotřebuješ pomoc?“

„Zůstaň rozhodně tady, Enkro. Potřebujem někoho, kdo s náma je ve spojení. Nechci ani Grazzia; má nějaké úkoly jinde. Pak je tu ještě... bojím se o jednoho z nás. Tvýho brášku Stefana!“

Stefano byl přítomen, seděl kousek od sestry a vypadal sklesle. Narostly mu krásné dlouhé vlasy, to ano; ale spíš než nadšení jím cloumal strach. Jak o sestru, tak o sebe samého.

„Nebylo by lepší, abys zůstal tady?“ ptal se Winn.

„Nevím. Ale slíbil jsem, že budu Maríu chránit. Je ještě malá!“

„Tvá sestra je daleko dospělejší, než ty! Měj rozum...“

„Nedá se nic dělat. Slíbil jsem to.“

„Komu?“

„Přesvaté Panně Marii. Takový slib musím splnit.“

Cítili, že nemá smysl se s ním hádat. Měl vlastní hlavu. Spíš se zlobili na Maríu, jako by ona byla ta starší a moudřejší.

„Je zapotřebí, abysme si sjednotili mysl?“ vyptávala se křehká blondýnka, dorostenecká mistryně v lukostřelbě a účastnice řady mistrovství v bojových disciplínách; podařilo se jí už vypěstovat si plavou srst na rukou i nohou, teď se soustřeďovala na hřbet, pak se chystala na břicho a hrudník. Kluci se chystali zas na ni, byla všeobecně známá jako prvotřídní nymfomanka.

„Pochopitelně,“ řekl Bello, „Ale začít musíme s Maríou; od ní to všechno pochází, má nejlepší představy o technice přeměny. Já a Winn je převezmeme, předáme tobě a potom...“

„Nemohla bych je od tebe převzít přímo?“ zakňourala blondýnka a hadovitě se protáhla; užívat si s dívkami jí působilo stejně málo morálních problémů jako s kluky.

Stefano měl pocit, že by k tomu měl něco říct, ale kupodivu ho sestra zarazila pokynem ruky: „Navrhuji udělat řetízek. Náhodný výběr... ať si to samo rozhodne!“

Všichni si uvědomovali, že se změnila. Rozhodně se už nehodlala nikomu trpně podřizovat; blonďatá Artemis, zvaná Artie, jí v tom nadšeně fandila, byla kromě jiného taky zuřivá feministka.

„Tak začneme hned, ne?“ ptala se další dívka se srstí, šikmooká Orientálka. María už vnímala myšlenky ve svém okolí natolik, aby cítila: v tomto světě dávají impuls k sexuálním hrám ženy. Vůbec jsou mentálně silnější; vedou své milence k co největší vášni, síle, moci, všem obvyklým samčím vlastnostem, ale stejně mají převahu. Alespoň než se jim narodí děti...

Artie po ní bleskla očima a ušklíbla se, až jí jeden špičák vyjel přes spodní ret. „Holky, pojďte se odblokovat!“ navrhla škodolibě, „Máme dost času, za pár měsíců jsme doma a...“

„Blázníš?“ zaváhala Orientálka, „Co by z těch dětí bylo...?“

„No, právě! Neláká tě to zkusit?“

Blesková výměna myšlenek; María se pokusila do ní vstoupit aspoň dotazem, vzápětí dostala impuls: Ty se do toho nepleť, ty ani nejsi zablokovaná! Pochopila, že druzí mají nějakou mentální zábranu proti početí a tu chce Artie zrušit, ale...

Nech to na vůli každé holky! navrhla Sheilla.

Vzápětí si některé blokádu zrušily, jiné nikoliv. María nějak ztrácela přehled, do mysli se jí vtíralo tolik cizích impulsů, že se v nich nemohla vyznat. Pokusila se požádat o pomoc Tanyu, ale ta jí dodala úplně jinou informaci: „Za dvě hodiny přijde nový útok.“ řekla María nahlas, „Právě to rozhodli v jejich štábu...“

„Některý v životě nedostanou rozum!“ vzdychla Artie.

„Jejich plukovník dostal posily a zprávu, že sem brzo přijede nějaká generalita. Jestli do té doby pevnost nedobude, ošklivě si to odskáče!“

„Je mi ho líto. A co my s tím?“

„Berme to jako zpestření milostných her!“ navrhla Orientálka.

Můžeme při tom zemřít... napadlo Maríi a dívka odpověděla:

Přesně tak to myslím.

Bello zahájil něco, čemu se za dávných časů říkalo orgie; Maríi se to líbilo a jen matně si uvědomovala, jak se takové hry bála celé svoje dětství. Kolik strašáků jí nastavěli do cesty ti milí, pošetilí, dobromyslní mravokárci; jak ji varovali před tělesnou rozkoší, pokusy s mimosmyslovým vnímáním, nadpřirozenými bytostmi a spoustou dalších věcí! Přitom je všecko tak jednoduché... asi nejvíc se jí líbilo sjednocování mysli, ta současná přítomnost všech v každém z přítomných... předávali si informace, volně se procházeli ve vzpomínkách druhého, mnozí ani nevěděli, s kým se sjednocují. Potkala se s Enkrou, jeho myšlenky byly tak nesmírně zajímavé, že zatoužila po fyzickém kontaktu a on jí ho slíbil, a co víc: přenos s ještě zajímavější osobou, Asthrou, která nyní byla někde v podzemním světě a kontaktovala se na bohy jaguárů. María plula na vzedmuté vlně vnitřního zmatku; občas se ponořila, málem dostala strach, že se utopí, ale vždycky ji někdo podržel, pomohl, ukázal jak si pomoci. Stejným způsobem to dělali druzí, hlavně Artie v tom byla mistr. Zpracovávala energii získanou od kluků na svoji zlatou srst a strašně se jí to líbilo, provedla dokonce změnu, zbavila se dlouhých vlasů (jak?) a nechala si na hlavě narůst stejně krátkou a hedvábnou srst jako na těle, takže ještě víc připomínala kočkovitou šelmu.

(Někde v jiném zákrutu spirály Osudu je svět sapientních koček, v němž nežijí vůbec žádní lidé. Je nádherný! Jeho vzrušené mysli osahávaly mysl lidí v pevnosti Salinas jako tykadla, rády se s nimi spojovaly... škoda, že to nejde fyzicky!)

Aby vyhověla té představě, trochu se vylepšila: na hřbetě srst nechala ztmavnout a zhrubnout, na bříšku spíš do světla. Teď se sama sobě strašně líbila, jen ji mrzelo, že jí chybí ocas. Jenže, z čeho ho vytvořit?

Z přebytku energie! navrhl Enkra, Tak se dělá vždycky!

Chtěla mu odseknout nepěknou myšlenkou, ale prohlédla si ho a rozmyslela si to; postupně se měnil v šelmu neurčitého druhu mezi kočkou, psem a medvědem, s tmavou srstí a mohutným tělem, zuby jako tharr, šavlozubý tygr. Kdoví co měl původně být; jí připomínal sochu Nrsimha-déva v Majápuru, který kdysi navštívila se (svým otcem?) Clarence Whiggem a jeho učitelem Mikem Crossem. Byla tehdy ještě malé dítě, oba muži se zajímali jen o přednášky a programy v chrámech a ji nechali, ať si hraje, jak umí. Setkala se tam s místním klukem, velkým asi jako ona, stále rozesmátým, zábavným a hezkým, který byl značný uličník i na tamní poměry, vodil ji po chrámech a posmíval se vznešeným bráhmanům, když ho pronásledovali a snažili se nařezat mu. Když se o něm zmínila Mikovi a Clarencovi, tvářili se divně a chtěli ho vidět, ale on se jim nikdy neukázal, kamarádil pouze s ní. Když šla domů, utekl a zmizel tak dokonale, jako by nikdy neexistoval.

Artie první zjistila, že nepřátelé zahájili bitvu. Nelekla se, spíš ji to ještě víc vzrušilo. Rozhodla, že bude zároveň bojovat a milovat se s chlapci; nevystrčila ani nos, ale vyslala do boje svoji projekci Artemis vyzbrojenou lukem Šárnga, vypůjčeným od samotného Kršny. Šípy měla stříbrné a vypadala... inu, zvláštně. Co viděli nepřátelé: zvláštní stvoření s krátkou zlatistou srstí, zřejmě ženského pohlaví, vyzbrojené podivným lukem a vystřelující šípy po každém, kdo se ocitl v dosahu. Nijak se nekryla, jejich palbě se jen smála. Zastřelit ji nemohli, nebyla hmotná. Ani její luk, ani střely nebyly hmotné, ale říkejte to někomu, kdo vidí na vlastní oči letící stříbrný šíp, aby ho zasáhl do prsou a způsobil mu nesnesitelnou bolest! Umírali nejspíš na srdeční infarkt – nebo na vlastní strach?

Podobných bytostí se po bojišti potloukalo víc a vojáci často nechápali, co je skutečnost a co jejich představa. Důstojníci jim sprostě nadávali a přesvědčovali, že přízraky neexistují; potom je spatřili na vlastní oči a dávali se na útěk taky. Co vše se dělo během toho útoku, těžko přesně říct; snad nejlíp to posoudil kaplan, který na položenou otázku řekl:

„Stmívá se... co teprve uvidíme, až přijde noc?“

Plukovník byl zoufalý. Už pochopil, že jeho pokus ztroskotal; brzy přijde generál a s ním páni důstojníci ze štábu, kteří už dlouho touží vyřídit si s ním staré účty. Bude odvolán, vystaven posměchu, možná uveden v novinách jako odpovědný za nezdar; někdo musí být vinen a nikdo jiný si nenechá tu psí hlavu nasadit. Ať za to může či nemůže, zbyl nakonec sám; prokletý život!

Když jeho úvahy dospěly až sem, náhle pocítil, že jeho mozek přestává fungovat logicky. Náhle jako by mu bylo všechno jedno; zavelel k další vlně útoku, vytáhl revolver a v čele svých vojáků se hnal kupředu. Jeho muži usoudili, že se zbláznil, ale vojenská disciplína jim nedovolila opustit ho, takže se rozběhli za ním, stříleli ze všech hlavní a řvali jako šílenci.

Zlatá lovkyně uprostřed pole padlých si ho všimla; obrátila se a sledovala jeho počínání pohledem plným soucitu. Plukovník viděl její krásnou tvář, dojala ho a znepokojila; náhle mu bylo líto všech těch let, co prožil v uniformě. Mýlil se, vsadil kdysi na špatného koně a nyní to právě pochopil; ale také, že jestli se rozhodne tu cestu opustit, v příštím životě už se zrodí jako něco lepšího. Přestal se bát, rozpřáhl náruč a poprosil, aby její poslední zásah šel do jeho srdce. Usmála se, jako by mu slibovala nejvyšší slasti ráje. V její ruce se objevil stříbrný šíp, vložila jej na tětivu a spustila – bez míření. Plukovník vzdychl, přitiskl si dlaně na prsa a opustil své tělo s úsměvem, který dával tušit nadzemské štěstí.

Tak ho našli jeho vojáci. Když to zjistili, neměl už nikdo chuť do dalšího útoku, takže se stáhli do svých postavení a pouze dalekohledy sledovali, co se v pevnosti Salinas děje. Kaplan důrazně doporučil, aby se usilovně modlili a nevylézali ze svých úkrytů, ať vidí, slyší či prožívají cokoliv. Prozatím jim zdravý rozum velel uposlechnout.

Když se na kraj snesla noc, nastal také čas zážitků, které se nedají jednoznačně posuzovat. Ti rozumnější účastníci se o to ani nepokoušeli, spíš se podvolovali všeobecné náladě a bavili tím, co se stává z kamarádů i z nich samotných. Vzhledem k tomu, že dva nejmocnější mágové schopní čemukoliv zabránit (Asthra a Mike) byli momentálně mimo, nikdo další neměl sílu ani zájem. Pokud si někdo myslel, že kdokoliv zůstane mimo, pak byl nesmírně naivní. Dva nejlepší čarodějové Bello a Winn byli organizátory akce, další v pořadí byla Sheilla a Claudio. Kdo přítomen nebyl (Deborah), trpce litoval, ale stihnout už se to nedalo. Sheilla se v osamění ponořila do hluboké meditace a pokoušela o spojení s bytostí jménem Gaia, zosobněnou Zemí. Claudio pobíhal v podobě skvrnité šelmy po chodbách a předváděl, že dokáže skákat taky po stěnách, ne-li po stropě. Když narazil na brášku Sebastiana, dali se do tak zuřivé rvačky, že z nich lítaly chlupy a krev stříkala všude kolem, ale neublížili si vůbec, jejich těla byla taková, že se přirozeně obnovovala.

Definovat jak vypadal Sebastiano, je dost obtížné; svědectví se různí, vypadá to, že každý ho viděl jinak. To taky není nic divného; spíš lze polemizovat, zda podoba účastníků pokusu byla realitou či vjemem, který vysílali ostatním (i sami sobě). Co je ve skutečnosti reálné? Kdo to ví, ať se přihlásí, dostane Velkou Cenu Magie, i kdybychom si ji měli sami vymyslet.

Co je vlastně vlkodlak? Roger na to téma vedl v průběhu akce řadu diskusí, některé nahrál na magnetofon a později vydal jako skripta. Přečtěte si to, jsou velmi zajímavé, ale naprosto nevysvětlují nic důležitého. Co vlkodlak rozhodně není: šelma jednoznačně definovatelná jako psovitá, kočkovitá, medvědovitá atd. Pokud ji připomíná, potom na základě náhody či vlastního přání; to se řídí úrovní účastníka pokusu. Roger třeba vypadal jako medvídek mýval o velikosti grizzlyho. Proč ne? Připadalo mu to elegantní a mohl v té podobě svádět přítomné dívky. Ty přijaly podoby daleko nebezpečnější, čímž dávaly jasně najevo své vnitřní přesvědčení a záměry, obvykle kryté něžným vzhledem.

Díky Rogerovi se (podle některých) zúčastnily her bytosti jako šakalí bůh Anúp či kočičí bohyně Bastet. Roger se tou dobou utkvěle snažil zapracovat do řetězce egyptské artefakty a dost mu to šlo. Proč to dělal, nikdo neví. Je komthur, nemá povinnost vysvětlovat své počínání.

María Estella byla klasická vlčice, o to normálnější, že vlka na vlastní oči v životě neviděla. Vlasy se jí proměnily v hřívu, tlapky měla dlouhé a hbité a konečně pochopila, proč jako dítě měla tak velký talent k rychlému útěku s ukradenými potravinami. V některém z minulých životů byla vlkem; to ji opájelo a strašně se jí líbilo, že si to teď může vychutnat. Milovala se s druhými vlky: Bellem, Winnem... ale taky Sebastianem, který se jí jevil jako lev, skvrnitým Claudiem a dokonce Enkrou v černé kočkovité podobě. Měla pocit, že má na uších bílé štětičky a v hřívě bílý pruh, někdo jí o té podobě něco vyprávěl, ale nepamatovala si kdo to byl, aby si upřesnila podrobnosti. Vůbec si málo pamatovala, ale skvěle vnímala zvuky, obrazy, vůně. Byla to vůbec nádherná existence a María si umínila, že si ji zapamatuje a bude jí občas využívat, i když současná existence pomine.

Ale úplně fascinující byla Artie. Dosáhla nejvyšší dokonalosti, téměř se zbavila současné existence a byla Artemis, Zlatá lovkyně Řeků. Že by vtělení, částečná inkarnace nebo expanze? Tomu se jen smála, nemyslela v pojmech srozumitelných lidech, ale v obrazech, vizích, vjemech přístupných chápání šelem. Byla šelma, nic víc. Záleží na tom, je-li něčeho část nebo dokonalý celek? Byla živá, tak nádherně živá, že si přála v tom pokračovat a co nejvíc tento způsob existence vychutnat.

Jako člověk měla blokovanou schopnost otěhotnění; provádí se to všem čarodějkám a jiný způsob se považuje za nebezpečný. Teď se rozhodla ji zrušit a nechat se oplodnit, ale vybrala si k tomu samozřejmě nejvhodnějšího partnera: Enkru. Když se ty dvě krásné šelmy milovaly, černá a zlatá, naplnily svojí energií nejen celou pevnost Salinas a všechny přítomné, ale také několik dalších hladin Vesmíru. Každý v okolí byl účastníkem jejich rozkoše, i nepřátelští vojáci a spousta lidí v okolních vesnicích, kterým náhle přišlo na mysl potěšit se s manželkou, i když už dávno jim nepřipadala žádoucí. Kolik bludných duší využilo příležitosti, aby se touto cestou vrátily na svět, taky nevíme; podle kaplana bude líp se radši ani nezajímat. I on sám si vzpomněl na svou první lásku, kvůli níž zavrhl svět a odešel do semináře a která nyní byla jeptiškou v kterémsi odlehlém klášteře. Nebudeme to téma probírat, je záležitostí zpovědního tajemství.

Důležité je, že dvě bytosti, šelmy Enkra a Artie se milovaly tak vášnivě, až vlny jejich rozkoše narážely na klenby Vesmíru. Artemis zrušila veškerou ochranu a odevzdala se mu tak dokonale, jak bylo možné; a on s úžasem zjistil, že její šelmí tělo je panensky nedotčené a musel vyvinout veliké úsilí, než je dokázal přemoci. Artie sledovala, jak jeho semeno klouže do jejího lůna, aby tam probudilo nový život; pocítila nezměrnou nádheru té hry a rozhodla se, že bude mít mláďata při každé příležitosti, ať to budou lvíčata, lidé či cokoliv jiného. V povědomí jí nejasně přetrvával slib, že její potomstvo se rozlétne po celém vesmíru, ale nevěděla, čeho se týká, tak se jen smála.

Jenomže María to všechno vnímala. A co mám dělat já? ptala se.

Záleží na tom? Bav se...

Ale smím si to vůbec dovolit? Ještě před chvílí jsem byla dítě!

Že si děláš zbytečné starosti!

Tak si je přestala dělat. Bavila se každou hrou, ke které ji kdo vyzval; její mysl se volně sdružovala s jinými, zatímco tělo se podřizovalo vůli druhých těl a prožívalo při tom leccos, na co by sama určitě nepřišla. Žádná rozkoš není nemravná ani zakázaná, přináší pouze důsledky, které z ní vyplývají. Některé znala a moc se na ně těšila; jiné jí byly dosud utajeny a těšila se na ně tím víc. Poznávala, jak nádherné je vrhnout se po hlavě do nebezpečí, začít nějaké dobrodružství a nevědět, jak skončí. Přesně to právě dělala; v kteroukoliv chvíli mohla zemřít a prožít část věčnosti ve stejně iluzorní existenci jako Tanya...

Nechceš se k nám přidat, Tanyo?

To by mě někdo musel vyzvat!

María zapátrala v okolí; první jí přišel na mysl bratr Stefano, měl čas a doposud se nijak výrazně neprojevil. Byl jediný, kdo se snažil udržovat si odstup od Maríe (obavy z incestu) i ostatních; teď ho požádala o pomoc, ale on váhal. Přece jenom, Tanya byla strašidlo a on ji neměl moc rád, ani když byla ještě živá.

Tak někam zalez, když máš strach!

Ty strach nemáš, co? Jen počkej, škaredě si to odskáčeš!

Já vím! A co?

Napadl ji Enkra, ale ten prožíval další vlnu své milostné hry s Artie. Teď je napadlo používat zubů a drápů, zaryli je do sebe navzájem a rozvášňovali se krví, která jim stékala po těle. A ještě víc: řvali tak, že omítka padala se zdí. Enkra měl takové zážitky rád od obřadu v leopardí svatyni, silně ho vzrušovala bolest a čím dravější partnerka, tím víc po ní toužil. Artemis se pokusila zastřít část svých prožitků a udělat se trochu tajemnou, takže musel vyvinout úsilí a rozbít ten její závoj. Moc se mu to líbilo. Těžko očekávat, že by zrovna měl chuť věnovat se jiným povinnostem.

Nebylo zbytí, musela požádat Bella. Obrovský vlk s tmavou srstí si od ní nejdřív vybral odměnu; při milování jí propátral mysl ještě důkladněji než předtím a přijal všechny informace o Tanye dřívější i současné. Pak sáhl do Nebytí a přivedl ji zpět; náhle bylo mezi nimi o jednu kočku víc, náhodou byla jaguár a vyvolala tak silnou touhu u Arrgatsamwoogha, že se rozhodl bojovat o ni se samotným Bellem. Ten rvačku přijal s nadšením, už dlouho si přál rozdat si to s ním. (V co se změnil Arrgatsamwoogh? Zůstal přesně tím, čím byl předtím, jaguárem. Jen se nádherně bavil.) Bello se s ním rval víc než hodinu, po způsobu šelem se navzájem honili po chodbách, hradební zdi i nádvoří, každý z nich se několikrát spojil s Tanyou, o kterou šlo, ale to spíš jen, aby dal soupeři najevo svou převahu. Nakonec to vyřešila ona, expandovala se do dvou nezávislých podob a užívala si současně s oběma, zatímco jim zprostředkovala přenos vědomí, aby vnímali lásku druhé dvojice a vztek i závist je ještě víc rozvášnily. Po oné noci uzavřeli Bello a Arrgatsamwoogh bratrství a Bello se od té doby počítá k jaguárům.

(Kdyby chtěl někdo vědět, co na to Paní Esxatli, ať mi nejdřív jasně řekne, kdo a co je Paní; a taky co není. Svět oněch bytostí je poněkud matoucí, každý může být součástí či jiným vtělením toho druhého. Pokud jí není, pak jen proto, že se od ní oddělil, aby tím zvýšil své potěšení ze vzájemných her.)

Nejpravděpodobnější verze je, že po těchto příhodách odešla bytost zvaná Tanya zpět do Nebytí, kde přivedla na svět jedno či mnoho mláďat v podobě více méně šelmovité. Ta mláďata se potom rozběhla po celém Vesmíru a konala tam různé činnosti, které jsou asi k něčemu důležité; ale o tom vyprávějí příběhy, jež nikdo z nás doposud nezná a bude je muset asi povídat někdo jiný.

(Tento příběh je vůbec poněkud zamotaný a nejasný. Ale můžu vás všechny ujistit, že skutečnost je ještě složitější.)

Roger se během milování pokusil vyzvědět od Maríe, jak se dělá proměna v létající bytost, nejlíp v kondora. Ne že by to věděla; ale určitá část jejích vzpomínek se k tomu tématu vztahovala, tak měl jistou možnost to vyzkoumat. Ke svému úžasu zjistil, že není schopen procházet se v její paměti jak chce; některé oblasti mu byly zablokované a váhal, zda pouze jemu osobně nebo každému, kdo nemá zrovna nějaká privilegia. Ani toto není jednoduché a je třeba poněkud zjednodušovat. Rogerova neschopnost komunikace může být důsledek vlastní nedostatečnosti, nepřátelství ze strany Maríe či nepřátelský čin vyšších bytostí. Vlastní neschopnost Roger důkladně prověřil s jinými dívkami a dospěl k názoru, že ji může vyloučit. Nepřátelství Maríe taky vyloučil, usoudil, že nemá dost vlastních zájmů v té věci. Zbývala poslední možnost: někdo, kdo Maríu ovládá, si nepřeje, aby ji ovládal Roger.

Taková možnost ho vzrušila, ježto Roger, ačkoliv na to ani v nejmenším nevypadá, je bojovník. Projevuje se to v šermířských exhibicích, v nichž vynikal odjakživa, ale též v bojích se silami poněkud výše postavenými: démony, polobohy, duchy a tak. Roger má rozsáhlé znalosti a je podporován řadou dívek, které mu dodávají sílu a energii. Ovšem řeči, že se žení se spoustou děvčat výrazně nižší inteligence jen proto, aby jim mohl beztrestně a na dálku vysávat energii mana, jsou sprostá pomluva. Dívky vyhledává vždy z důvodu zamilovanosti, neboť je povahy smyslné a rozkošnické; taky jim se to líbí, takže proč ne?

Teď ovšem narazil na někoho, komu se to nelíbilo. Že by to byla Tanya, Anděl Ochránce? To vyloučil, v současné chvíli měla dost starostí se svými milostnými partnery. Takže někdo výš... vůbec, kdo je systémově nadřazená osoba pro Tanyu? Zkoušel jít vzestupně vzpomínkami Maríe, ty nebyly zablokovány, ale ztrácely se brzy v jakési šílené bažině, zřejmě pozůstatek výchovy rodinné, školní a misijní. Mohl by zjistit, z jakého bláznivého důvodu se María Estella objevila právě tady a právě nyní; ale neměl sdostatek trpělivosti sledovat tok její karmy v předchozích zrozeních.

Nechal všeho, stáhl se do kouta a meditoval tam. Několikrát se mu zdálo, že se někam dostane, ale obvykle narazil na Artemis; ta mu překážela hrozně a všude, netušil proč, ale vadila mu. Když se to stalo potřetí, zatvrdil se a podíval se na ni pořádně. Artie znal už nějaký čas, právě od něho pocházel názor, že je dcerou jeho duchovního učitele Clarence Whigga. Rozumní lidé namítali, že to by ji Clarence musel zplodit ve čtrnácti, Roger odpovídal, že právě to skutečně udělal.

Kdo vůbec je Artemis? Naprosto spolehlivě dlouholetá členka řádu; její babička se jednou ráno vydala na trh v Auvergne prodat ošatku vajec, ale přimotala se do cesty kupeckému vozu, upadla a všechna vejce se rozbila. Když s brekem uvažovala, jak se vrátí domů bez peněz i bez vajec a vysvětlí svůj zločin zlému otčímovi, potkaly ji dvě krásně nastrojené slečny a smály se všemu, co povídala. Pak jí slíbily pět franků, jestli je bude doprovázet a po zbytek dne bavit podobným vyprávěním, jako co otčím dělá, když přijde opilý domů a podobně. Pět franků je velká suma, daleko víc, než mohla utržit za nešťastná vejce, takže souhlasila a chodila s nimi, dávajíc své puse prostor k realizaci.

Dívky ji otestovaly a usoudily, že se jim zamlouvá; zjistily, že kromě otčíma má jen starou babičku, jinak by se nikdo jakživ nezajímal, kam zmizela. Kolik jí je si nepamatovala, číst a psát neuměla a počítat jen do desíti. Takže jí prohlídly zuby a když ji odhadly na patnáct, vzaly ji do svých služeb. Těch pět franků v životě neviděla, zato jí koupily nějaké oblečení a první boty, které kdy měla na nohou. Odvedly ji s sebou s dalšími sliby velké odměny, ale bohužel o čtrnáct dní později ji ta, která se obvykle považovala za její majitelku, prohrála s nějakou další princeznou v kartách. Nové majitelce byl původ služky docela lhostejný; zato však poznala její schopnost starat se o koně a fyzické disposice k boji, takže ji zaměstnala jako zbrojnošku. Taky jí dala jméno Beata a doporučila zapomenout, jak jí říkali předtím. Beata se tomu všemu ukázněně podrobila; zvykla si na pohodlný život panské služebné a bála se jen toho, aby ji neposlaly domů.

Naučila se jezdit na koni, šermovat holí i šavlí, střílet z pušky a pečovat o všechny zbraně své paní. Později mohla povýšit na velitelku oddílu, ale víc se jí líbila osobní služba, takže s princeznou procestovala několik zemí a byla i při její slavné svatbě. Když mladá paní čekala dítě, Beata nepochybovala, že je její povinností také otěhotnět, aby se o potomka rodu měl kdo starat. Už několik milostných vzplanutí měla za sebou, mnoho zábran neprojevovala, takže se o vhodného potomka postaral sám pán, v rámci řádových zvyklostí. Ze stejných důvodů považovala mladá paní celou věc za skvělou zábavu.

Ale Beatě se rození dětí (na rozdíl od paní) náramně zalíbilo. Jen co povyrostlo první, už čekala druhé a potom třetí; a protože s tolika dětmi se cestovat nedá, mladí manželé ji povýšili na správkyni v rodinném sídle a přidali i to svoje, poněkud bledou holčičku chatrného zdraví; sami odjeli na cesty a vraceli se jen když si potřebovali odpočinout. Zatímco malou slečinku stálo spoustu úsilí držet při životě, její nevlastní bráška zdárně rostl a zakrátko ji dokázal chránit pěstmi i bystrým rozumem. Po čase se taky stal jejím prvním milencem, ale to už dosáhl vhodné úrovně a čarodějky soudily, že je to nejlepší řešení.

Beatina dcera Samiel byla matkou Artemis. Neměla tušení, kdo je jejím otcem, mohl to být kdokoliv z řádu. Taky netušila, kdo měl na svědomí její dceru, ale ať to byl kdokoliv, bylo to v pořádku, rozhodně se nestýkala s podřadnými darebáky. Rogerovo tvrzení, že to je Clarence, považovala za velmi hezkou verzi, takže proti ní neměla námitek. Artemis se narodila v Arminu a procházela zdejším systémem vzdělávání, takže se z ní stala komplexně rozvinutá bytost s řadou perspektiv. A nejmenovala se Artemis, to jméno jí dali kamarádi, když viděli její schopnosti s lukem.

Roger tato fakta samozřejmě znal, ale když je procházel znovu a hledal, kde může být závada, neobjevil nic zvláštního. Nakonec všechno odhodil a zůstal mu jediný drobný problém: proč vlastně Kršna, Nejvyšší Osobnost Božství, půjčuje jen tak svůj luk Šárnga nějaké potřeštěné holce v Costa Negře? Artie mu to vysvětlit nemohla, sama nevěděla. Jediné nač si vzpomněla bylo, že kdysi dala jednomu indickému klukovi jablko a kus koláče, který měla na svačinu, on ji za to zavedl zadním vchodem do Kršnova chrámu a vyprávěl o něm různé zábavné příběhy. Od té doby si mohla přát cokoliv a obvykle to dostala.

Roger nad tím potřásl hlavou a usoudil, že by si měl dát studenou sprchu. Artie nemůže být oddanou služebnicí Boží, je neposlušná, svéhlavá, protivná, od útlého věku smyslná, cpe se masem, pije alkohol a experimentuje s chemickými preparáty. Ani nezištná není, naopak nepřátelům ukradne, na co přijde, ovšem jakékoliv peníze zas rozhází za parádu nebo prohýří se svými četnými kamarády. Je aspoň zbožná? Těžko říct, příběhů o bozích zná sice spoustu nazpaměť a ráda je vypráví, ale bez stopy úcty, spíš jako anekdoty. Ne, tohle podezření je nesmysl!

Může se Pánova oddaná válet po zemi s princem Enkrou v milostné extázi a vzájemně si rvát kožešinu zuby a drápy; navíc vydávat při této činnosti řev, který zároveň děsí i vzrušuje? Může chtít přivést na svět potomstvo, které nelze přesně definovat, jsou-li lidé, šelmy nebo co vlastně? Roger by řekl vlkodlaci, ale ani jeden z nich není vlk, spíš šelmy dle vlastní fantazie. Ale co je vlastně možné a co nemožné? Kdo rozhoduje...?

Roger tedy dospěl k názoru, že na světě neexistuje spravedlnost a řádná odměna za prokazatelnou zbožnost. Někteří lidé konají neustále příznivé skutky, aniž by za ně obdrželi odměnu a druzí tu odměnu dostávají, aniž by bylo jasné, za co. Určitě je v tom nějaká finta, jak obelstít všemocný zákon karmy a dopřát si něco mimořádného; ale jak by to měl udělat třeba on? Asi se bude muset i nadále plahočit a namáhat, aniž obdrží odměnu...

V této náladě se sešel s Chrisem. Málem ho nepoznal, byl z něho vlk mohutné postavy, s hlavou a ušima plnýma stop po zuřivých zápasech. Nejradši by se vypravil do akce s ostatními; ještě víc se mu chtělo jít do boje sám za všechny ostatní a neposílat tam kamarády, kterým by se mohlo něco stát. Byl přirozeným vůdcem do té míry, že jej bolelo každé zranění podřízených; natož pak smrt někoho, kdo se svěřil jeho péči. Prožíval nekonečné utrpení, ale byl si vědom, že je to jeho povinnost a podřizoval se věčnému řádu světa jako správný bojovník.

„Je čas?“ zeptal se Bella, který stál na pokraji hradby a větřil do tmy.

„Počkáme na půlnoc,“ zakňučel Bello, až mu dlouhý červený jazyk vyklouzl koutkem úst na bílou náprsenku, „To se slétnou mimořádně mocní noční duchové a oslepí oči nepřátel, aby nás nikdo neviděl. Už jsem se s nimi dohodl...“

„Co budou chtít jako odměnu?“ Chris to věděl stejně dobře jako Bello, jenom se chtěl ujistit.

„Sami si vezmou, co jim patří...“

Stáli vedle sebe; také Chris se dal opíjet vůněmi noci, dokázal je vnímat stejně jako Bello. Věděl, že některé vlčí schopnosti mu už zůstanou, alespoň v případě, že je bude potřebovat. Celková proměna nebyla žádoucí, snad ani možná, ale na chvíli...?

„Co do té doby?“

„Nevím, jak kdo; já budu zpívat!“

Zpěv vlkodlaků považuje za nádherný každý, kdo ho sotva jednou slyšel. Slučuje v sobě krásu zpěvu člověka i šelmy, je přitažlivý i znepokojivý zároveň a rozechvívá každého, i když ne stejným způsobem. Některé lidi naplní touha, jiné jen hrůza. Když Bello na horní terase začal zpívat své mantry, většina bojovníků se přidávala, až celá pevnost zvučela mocným hlasem a vojáci ve svých postaveních zalézali do úkrytů a zacpávali si uši.

Právě tehdy se ze svých vzdálených sídel, přivábeni tou písní, slétli půlnoční duchové. To označení je samozřejmě nesprávné, ale těžko vymyslet souhrnné označení pro bytosti, z nichž každá je jiná, každá se do svého postavení dostala z jiných příčin a také jejich budoucnost je svérázná. Někteří by je mohli nazvat démony či ďábly, dokonce pro některé to označení platí; většina se také nenachází v tak nešťastném a bezvýchodném postavení jako duchové, jež můžete potkat ve dne. Půlnoční hodina je vyhrazena těm, kdož znají svou cestu i způsob svého osvobození; jen pro to musí udělat ještě hodně práce a bude jim to trvat dlouho.

I mezi bojovníky se najdou osoby, které se půlnočních duchů bojí (obvykle vědí proč). Někteří další se sice nebojí, avšak zachovávají zdravou opatrnost, asi jako když někdo jde chytat do močálu krokodýly. Pouze nejvyšší kategorie lidí na bráhmanské úrovni dokáže přijímat každého jako součást stvoření Božího, bytost, do níž byla vložena duše, byť její momentální situace se zdá to popírat. Takoví mohou očistit i ty nejhorší; a mnoho těch osob bylo právě přítomno.

Půlnoční duchové tedy přišli, aby je doprovázeli a pokusili se dosáhnout osvobození oddanou službou Pánovým služebníkům. Nevíme do detailu, jak se to mělo stát; ale mnohým se to podařilo nebo si alespoň vylepšili vlastní situaci. Platí z toho poučení pro ty, kdož konají nějaké Dílo: nevšímejte si, jaké bytosti vaše činnost přitahuje z okolí, ony zřejmě dobře vědí, proč přišly. Dělejte, co máte dělat, oni to budou dělat také a všichni budou plně uspokojeni.

Chris stál u zakrytého vchodu, kterým výsadková skupina pevnost opouštěla; loučil se s každým dotykem čenichu či olíznutím. Enkra si nedal rozmluvit, aby je doprovodil alespoň kousek, pak se zas vrátil zpátky. Chris mu ještě jednou navrhl, aby odešel, chtěl ho mít z krku a bál se o něj, ale Enkra znovu odmítl; hlavní práce se odehraje zde. Je však nesmírně důležité, aby alespoň část smečky byla mimo a nepřátelé o tom věděli. Jejich znepokojení bude mocnou zbraní...

A ještě jeden je sledoval: Roger. Jak procházeli kolem něho, šeptal si jejich jména a připomínal, co všechno krásného spolu prožili. Teď nemeditoval o nespravedlnosti světa, který všechny ostatní odměňuje a jemu nic nedá; jenom prosil: „Bože, chraň je! Vyšli na nebezpečnou stezku a čeká na ně tisíc zlých nebezpečí – ale ty jsi jejich ochrana! Prosím, nedovol jim zahynout! Ať se zas šťastně shledáme...“

Když potom odešli, přemohl ho záchvat soucitu; zalezl někam a tam šeptal jména padlých v této nesmyslné válce. Věděl dobře, že ve skutečnosti nikdo nezahynul, jenom dostali práci jinde, kde slouží jiným způsobem a na jiném místě, ale nevzpomínal na to všechno; když mu táhly hlavou vzpomínky, tak na večery u ohně, dlouhé cesty nádhernými krajinami a legraci, kterou spolu užili. Konečně jednou byly jeho myšlenky čisté a bez postranních úmyslů; plakal nad mrtvými.

Temná noc zastřela oči vojenských hlídek, takže nikdo nespatřil smečku, když procházela mezi jejich řadami. Jenom některé vojáky přepadla na pár okamžiků dřímota, v níž viděli něco tak hrozného, že to nezažili od dětských let. Všechny příšery, kterých se báli jako malí, se zhmotnily a přišly se zjevit; ne přímo před očima, spíš kdesi vzadu, jako stín v koutku oka, který zmizí, když se člověk ohlédne, ale víme, že tam je a číhá. Pověrčiví vojáci se jen víc přikrčili, šeptali modlitby a třásli se hrůzou, neboť tam ti v pevnosti jsou zajisté zlí čarodějové...

Když smečka prošla liniemi, Enkra se vrátil zpátky. Hluboko v mysli měl otisk plavé šelmy Artie a dokázal ji sledovat, ať šla kamkoliv. Těžko říct, zda to co dělal, byla meditace: sledoval ji v prostoru, komunikoval s ní v mimosmyslové rovině. Smečka se dala do práce téměř okamžitě: hnali se přes hory a rokliny, nikde se nezdržovali, ale když padli na osamělou vojenskou či policejní hlídku, vyděsili ji náhlým zjevením, příšerným vytím a různými náznaky, děsivějšími než skutečnost.

Každý z těch mužů měl něco na svědomí: utajený zločin, který mu přicházel na mysl právě nyní v noci. Půlnoční duchové provázeli smečku až do rána a byli to hlavně oni, kdo se zjevovali v podobě zavražděných vesničanů, znásilněných žen, oloupených sirotků. Noční přízraky rozjitřily mysl zločinců v uniformách; pak jen stačilo, aby se zjevil vlk veliký jako jalovice, s očima planoucíma rudým ohněm a jazykem vyplazeným mezi bělostnými zuby, a silní muži dostávali infarkt a svíjeli se na zemi v záchvatech. Smečka nepoužívala zbraně, ani žádné neměla; Artemis samozřejmě mohla zasahovat svými šípy a ostatní se to od ní mohli naučit, ale to jen ve chvíli, kdy se někdo vzchopil k boji.

Za každý dar musí někdo zaplatit. Arminští bojovníci nesporně něco dostali... Je to důvod, proč těsně před úsvitem za střetnutí s vojenskou hlídkou jeden z vojáků našel dost odvahy, aby začal téměř bezhlavě pálit do houfu stínů s rudýma očima? Nebáli se ho, těžko mohl mít stříbrnou kulku, která jediná dokáže vlkodlaka zabít. Ale co když se ten vojáček před výstřelem dotkl rukou stříbrného křížku, který mu před odchodem do armády zavěsila na krk stará udřená matka a zapřísahala ho, aby se nestal ničemou? Co když ten mladý muž ještě nestihl obtížit svoji duši hroznými hříchy, jako všichni kolem? Co když...

Kulka zasáhla a jeden z vlků zavyl bolestí. Zarazili se, na chvíli shromáždili kolem něho, ale zranění bylo beznadějné, život mu prchal z těla mocným pramenem krve. A nebyl čas zdržovat se; tak se s ním jen rozloučili dlouhým sborovým vytím a spěchali dál, nejmladší vlčice o poznání váhavěji než ostatní...

Když k němu doběhli vojáci, poznali s úžasem, že to není vlk, ale člověk: černovlasý chlapec, asi míšenec, starý patnáct a půl roku. Byl docela nahý, na jeho sluncem ztmavlé kůži bylo vidět jen pár řádek rituálního tetování, takže zřejmě nebyl s ostatními dlouho. Ležel na boku v kaluži krve, hlavu zvrácenou vzhůru, ale usmíval se, jako by ve chvíli umírání viděl něco krásného.

„Proboha, kdo to může být?“ vydechl úžasem seržant.

A mladý střelec osudné kulky se rozplakal.

Bello, vůdce smečky, znal příčinu: Byl slabý. Nevěřil.

Byl to můj bratr! zavyla smutkem María Estella.

Byl to bratr nás všech. Ale neměl dost důvěry v naše Poslání.

Ať ho Bůh chrání tam, kde právě je... dodala Artie.

Před úsvitem se rozloučili půlnoční duchové. Odcházeli někam, kam je nikdo nemohl sledovat, nešťastní a ztracení v temnotě. Ale na chvíli dostali šanci být užiteční, směli strávit nějakou dobu ve společnosti bojovníků a nastoupit dlouhou cestu k osvobození. I takto se dá začít.

Ostatní se s prvním zábleskem nového dne změnili v kondory a vzlétli k vycházejícímu slunci...

Errata:

30.05.2021 11:43