Nejmocnější kouzlo
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Po Mikově odchodu se v pevnosti rozhostil klid, který měl však daleko ke spokojenosti a míru. Příčinou rozladění byli určití lidé, kteří na poradě sice moc nemluvili, zato však když komthur odešel a velitelé se stáhli do Rogerova pokoje, tihle jedinci začali obcházet jednoho po druhém a všude žehrali.
Jejich vůdcem byl Kondor Pedro. Vůdčí myšlenkou jeho řečí bylo: „Slíbili jste nám... a teď chcete zdrhnout!“
Někteří (Roger, Enkra aj.) se o tom ani nedozvěděli; nemluvil, dokud byli při tom. Další (Chris, Sebastiano) odpovídali, že sice měli v úmyslu bojovat za Costa Negru, ale je přece nad slunce jasné, že to nejde! A vůbec, kdo si to vlastně přeje? Těch pár Kondorů, kteří jsou převážně mrtví, na útěku nebo tady s námi? Národu je to v podstatě jedno, lidé z měst se zajímají jen o své drobné kšeftíky a Indiáni z hor ještě válku nevzali na vědomí. Ať si Pedro povídá, co chce, smysl to nemá!
Ale bylo několik jedinců, u nichž jeho semeno padlo na úrodnou půdu. Zejména Winn Sheridan a jeho náčelník Bello Corrona, potom Grazzio a jaguár Arrgatsamwoogh. Winn vnesl do záležitosti zcela nový pohled, na který ateista Pedro zatím nepřipadl:
„Jaké jsou vlastně záměry Boží s touto zemí? Je nepochybné, že Nejvyšší Pán naši válku nebere vážně, pro Něho je to střetnutí mezi dvěma skupinami lidí, kteří jsou mu stejně sympatičtí. Předneseme-li však patřičné modlitby a požádáme o pomoc místní bohy nižšího řádu, můžeme získat nějakou podporu! Kdyby se tedy věci ujali zkušení čarodějové...“
Zkušená čarodějka Asthra seděla na dvoře v kroužku šelem, hrála na kartály a zpívala spolu s nimi pohřební písně za Quiroqu. Jeho kožešinu doposud ošetřovali, jak to jen šlo; slíbila jim, že ji odveze do Arminu a uloží ve svatyni, ale jak zpívala, přicházely jí na mysl zcela jiné představy. Zatím je neuměla definovat.
Další zkušená čarodějka byla Sheilla. Nějakou dobu taky zpívala se šelmami a uvedla se tím do takové extáze, že stěží vnímala, co se kolem ní děje. Když jí to Bello vysvětloval, kňučela jako leopard a oční panenky se jí rozšiřovaly a smršťovaly v čárky, jak tomu bývá u kočkovitých šelem. Nakonec se podařilo, že aspoň odpovídala na jednodušší otázky.
„Ano, tato země skutečně někomu patří. Jsou to bohové tohoto lidu; v těch se vyzná Asthra. Chce s nimi jednat; stejně jako Mike bude jednat s lidmi. Nech ji pracovat.“
Bello se ohlédl na Asthru; seděla, cinkala na kartály a oči měla zavřené. „Kdy se dozvíme, co vyjedná?“
Sheilla odpověděla na něco jiného: „Kromě bohů lidí jsou tady ještě starší bohové. Bohové jaguárů. S těmi v této chvíli jedná kníže Quiroqa. Ujišťuji tě, nemá to lehké.“
Bello se ohlédl na šelmy. Arrgatsamwoogh právě vyskočil, řval v extázi a začal tančit, jako by ho posedl nějaký démon. Všichni mu uskakovali z cesty, protože sekal po něčem tlapami a vykřikoval cosi v jazyce, kterému nikdo nerozuměl.
„Svaté šílenství?“ zeptal se Pedro opatrně, až nejistě. Nevěřil tomu, ale jeho soukmenovci s tím měli určité zkušenosti.
„Záchvaty šílenství míval Quiroqa ve svém mládí často,“ mluvila Sheilla jako ze sna, „Ještě před ním jeho předkové až ke svatému Ao Harrapovi, Griissirnovu synu. Dá se dokonce očekávat, že také potomci, jež Quiroqa zplodil v poslední době, budou mít tento výjimečný dar!“ Při těch slovech si přitiskla ruku na podbřišek, jako by také ona čekala s jaguárem dítě. Rukama provedla několik ochranných magických znaků.
„Co tedy máme dělat?“ ptal se Bello.
Sheilla se hluboce zamyslela. Pak řekla: „Vyčkávejte!“
Jakmile se dostatečně setmělo, Asthra opustila pevnost Salinas a odletěla do hor. Její talíř byl vybaven infrahledy, takže jí to nedělalo potíže a nechtěla, aby někdo pozoroval, kam letí. Talíř lítal potichu; rychle se vznesl kolmo vzhůru a zmizel za skalami, než si vojáci vůbec něčeho všimli.
V noci prozkoumala situaci poblíž Valle des Ladrones a potom přistála na místě, které si vyhlédla. Tam nechala Ťapku na hlídce a ostatní se uložili ke spánku.
Asthřinu posádku tvořili pilot Garry, její ochránce Féri, australský černoch Tiippi a střelec Paul Fox. Šest lidí je obvyklá kapacita létajícího talíře, i když v případě potřeby se tam směstnalo i dvacet lidí. Garry byl určen pro hlídání, ostatní tvořili dobře vycvičenou vědeckou expedici.
Sotva vzešlo slunce, už byli všichni na nohou; vzali si věci a začali sestupovat dolů do údolí. Asi na poloviční cestě potkali skupinu Indiánů, kterou vedl Kannto. Spolu s ním šli čtyři další indiánští mladíci, všichni s puškami; Kannto vypadal docela elegantně v domorodém oděvu, s pestrobarevným pončem přes ramena a bavlněnou barevnou čapkou s klapkami na uši.
Asthra každého z nich objala a chvíli svírala v náručí. Zdála se jim k smíchu, měla oholenou hlavu, kdežto Indiáni dlouhé vlasy, jen zřídka přistřihované. I Kanntovi už narostly, bez pomoci arminské techniky. Teď se usmál, stáhl jednomu z kluků jeho čepici a nasadil Asthře. Taky se rozesmála.
„Čekali jsme tě! Viděli jsme včera tvůj stroj, tak jsme v noci hlídkovali. Viděli jsme tě i přistávat...“
„Těší mě, že se tvoji kamarádi nebojí...“
„Čeho by se báli? Už jsme viděli letadla bílých lidí. Tvoje je trochu jiné, ale to snad ničemu nevadí?“
„Kdybys viděl, jaký strach z něj včera měli vojáci, takhle bys nemluvil. Ale to je jedno; teď musíme rychle prozkoumat jeskyni, o které jsi mi říkal...“
Kannto ukázal rukou. „Ta jeskyně je tam nahoře. Chceš-li tam jít, ani nemusíme scházet do vesnice...“
„Žije tam někdo?“
„Kousek od jeskyně je chatrč starého Tonoky. Jistě nás už viděl a bude čekat. Teď je nejstarší ve vesnici...“
Kannto se zařadil do čela karavany a kráčel dlouhými kroky, takže kdyby nebyli Armini trénovaní, těžko by mu stačili. I tak z nich tekl pot, Asthra si co chvíli sundávala čepičku a otírala hlavu. Indiáni se pokaždé smáli, holé hlavy Arminů se jim hrozně líbily; dokonce vtipkovali, kde asi Asthra chová všechny svoje vši. Sami byli zavšivení dost, málokdy se koupali a hmyz v hlavě nepovažovali za nic divného. V zemi, kde je tak málo vody a i ta studená, se nelze divit.
Slunce stoupalo a začínalo pálit. Kanntovi to zřejmě nevadilo, ani ostatním. Byli skvěle trénovaní a přizpůsobení vysokohorským podmínkám; Asthra jim skoro záviděla. Ťapka se potila méně, ale i ona se občas zastavovala. Indiánům nepřipadala zvláštní, asi ji považovali za kluka. Když došli konečně k jeskyni, byli všichni skoro na pokraji sil.
Před jeskyní seděl starý Indián, celý zamotaný do ponča; pískal na dlouhou flétnu. Vypadal zcela netečně a zdálo se, že ho nic nepřekvapuje, dokonce ani příchod ozbrojených lidí ve vojenských maskáčích. Sledoval je pohledem, neříkal nic.
„To je Tonoka,“ představil ho Kannto, „Tonoko, tihle lidé sem přišli prohlédnout si naši jeskyni.“
Indián se ztěžka postavil na nohy. Prohlédl si příchozí, nic neříkal. Až do chvíle, kdy si povšiml Asthry, která přece jenom vypadala jinak než bílí lidé.
„Ta holka vypadá, jako kdyby byla z našeho kmene!“ zahuhlal.
„Jsem z vašeho kmene,“ řekla Asthra, „Nebo si to aspoň myslím. Můj rod odešel z tohoto údolí před dávnými lety...“
„Za mýho života žádnej neodešel z údolí,“ nesouhlasil Tonoka, „Každej, kdo odešel, se zas vrátil, až přišel jeho čas!“
„Je to už mnoho let. Za časů, kdy v zemi vládli Španělé...“
„Vždycky někdo vládne,“ řekl Tonoka lhostejně, „Co uvidíš na starejch omšelejch kamenech?“
„Nevím. Ale chci je vidět...“
Tonoka nereagoval nijak. Zůstal stát u vchodu a sledoval, jak se chystají; každý měl ve výzbroji silnou baterku, Paul dokonce detektor, který zjišťoval rozdílnou průchodnost vrstev pro ultrazvukové paprsky. Takovým detektorem se dají zjistit dutiny i ve zdánlivě kompaktní hmotě.
Nejdřív museli lézt po kolenou; vchod do jeskyně byl nízký a úzký. Brzy se však rozšiřoval, částečně možná vlivem lidských rukou; nakonec se ocitli v přírodním dómu, sem tam vyzdobeném nějakými krápníky. Ovšem proti jeskyním evropským byly tyhle krápníky malé, špinavě žluté až hnědé a velmi obyčejné. Blízko vchodu je někdo zurážel, ale tam, kam nedosáhly lidské ruce, byly ještě v pořádku.
„Ano, tady jsem se schovával.“ řekl Kannto.
„Kde je ta zeď, o které jsi mluvil?“
„Dál, vzadu. Viděli jsme ji, když jsme rozdělali oheň. Bylo to támhle, jak jsou ty kosti...“
Ťapka už byla u kostí a identifikovala je jako pozůstatky lamy. Podle toho, jak byly roztahané, lama zřejmě posloužila někomu za potravu; těžko říct, zda šelmě nebo člověku.
Z toho místa byla skutečně vidět zeď z velkých, pečlivě opracovaných kamenů. Když k ní došli, spatřili veliký stylizovaný znak slunce, vytesaný do kamene. A jejich reflektory objevily další vytesané znaky; tentokrát ovšem nikdo nevěděl, co by mohly znamenat. Asthra nad tím kroutila hlavou.
„Tohle je znak bojovníků. Viděla jsem ho v nějaké z mých knih. Toto by mohl být znak Měsíce, ale nejsem si jistá...“
Jejich činnost přilákala starého Tonoku. Přece jen v něm zbyla určitá zvědavost, co ti lidé vlastně chtějí.
„Přišli jste hledat Nejmocnější kouzlo?“ zahuhlal.
„Cože?“ obrátila se k němu Asthra.
„Cheche!“ řekl starý, „Nenajdete! Žádnej nic nenajde!“
Asthra kývla na Kannta, který hned přišel blíž.
„Ani já nevím, co je to Nejmocnější kouzlo...“
„Když sem byl malej, vykládala mi to babička,“ řekl Tonoka, „Naši předci nebyli blbý. Odkázali nám Nejmocnější kouzlo, aby chránilo náš kmen. Ale potom jsme zapomněli, kde je schovaný. Tak proto je kmen chudej a každej nám jenom ubližuje...“
„A kde by mělo být schované to kouzlo?“
„No přeci tady, v týhle zdi!“
„Ví o tom ještě někdo kromě tebe, Tonoko?“
„Co já vím? Takovejch povídaček je moc. I já to vykládal svejm dětem. Ale copak někdo chce poslouchat starýho? Povídali, že sem starej a všecko se mi plete. Ale já si dobře pamatuju, co říkala babička! Je to Nejmocnější kouzlo!“
„Jak vypadá? Co je to?“
„Nevím. Copak musím všecko vědět? Ani babička nevěděla. Za ní už žádnej nevěděl, kde hledat kouzlo. Starý předkové to věděli, ale my už víme úplný...“
Asthra obešla zeď po celé délce. „Ta zeď je úplně kompaktní, od země až ke stropu. Proč asi něco takového vůbec postavili? Přece musí existovat nějaký vchod!“
„Nemusí!“ řekl Tonoka, který taky poslouchal, „Proč by měl bejt vchod? Tu stěnu nepostavili lidi, ale bohové!“
„Proč bohové?“
„Když k nám přišli bohové, nechtěli, aby lidi byli moc chytrý. Tak postavili stěnu, no. A to je všecko!“
„Každá stěna něco chrání. Je potřeba zjistit, co je za ní!“
„Nic. Už kopali. Povídali, že tam je zlato. Kdoví, proč si to mysleli. Koukněte se, tady kopali. Bylo tu znamení...“
Na jednom místě byla zeď skutečně poškozená; někdo se snažil vylomit jeden kámen, ale podařilo se mu to jen zčásti. Za kamenem nenašel nic než další kámen, tak toho nechal.
„Jaké to bylo znamení?“ naléhala Asthra.
„No znamení!“ durdil se starý, „Copak já vím? Jako všecky ty značky! Jako takovej pták, nebo co. Já nevím, jakej...“
„Viděl jsi ho někdy?“
„Byl to takovej pták se zakrouceným krkem. Babička ho malovala, když jsem byl malej. Nevím, co je to za divnýho ptáka!“
„Posviť!“ nařídila Asthra Ťapce a hbitě si rozepjala blůzu uniformy. Na levém prsu měla vytetovanou černou labuť.
„No jo!“ řekl Tonoka spokojeně, „Takovej pták. Já věděl, že ty to dobře víš a jenom se hloupě ptáš!“
Asthra zapjala blůzu. „Detektor!“
Paul připravil přístroj. Indiáni klidně sledovali, co dělá; ani je nenapadlo, aby se báli.
Paul uměl s detektorem nejlíp, tak se o něj staral; Asthra mu jen koukala přes rameno. Paul chodil sem tam podél zdi, posunoval ho nahoru a dolů a zjišťoval, kde se vyskytne nějaká anomálie. Chvíli neměl žádné výsledky; ale potom najednou zpozorněl a cosi zabručel, a Asthra hned oživla.
„Vypadá to, že něco tam je! Ale kousek... dál!“
Pokračovala a zakrátko našel vhodné místo.
„Ano. Tady za těmi kameny je dutina!“
„Dutina nebo další prostor?“
„Těžko říct. Možná i prostor...“
Asthra začala oťukávat kameny pažbou revolveru, ale poklepem nezjistila nic zvláštního. Jen velmi jemný sluch mohl poznat, že v okolí mezery to zní trochu jinak; Tiippi tvrdil, že ano, nikdo jiný však nic takového nemohl potvrdit.
„Zkusíme to! Myslíš, že tenhle kámen by šel uvolnit?“
„Jo,“ kývl hlavou malý černoch, „Je tam spára...“
Asthra tam zasunula špičku loveckého nože; na rozdíl od jiných spár se zasunout dala, ale nic víc.
„Bude asi potřeba očistit spáry od hlíny, která se tam zanesla za tu dobu od výstavby...“ navrhla Ťapka.
„No, zkusit se to může...“
Asthra s Ťapkou čistily spáry, Tiippi se postavil na ramena Férimu a dělal tutéž práci nahoře. Indiáni přihlíželi a docela se při tom dobře bavili jejich úsilím.
„Tak teď,“ řekla Asthra, když se jí zdálo, že už to nemůže být lepší, „Musíme asi současně páčit za nože. Doufejme, že se žádný z nich nezlomí!“
„No dovol!“ urazil se Paul, „Přece ručím za svoji práci! Ta ocel je nejlepší, jaká může být...“
„To ti věřím, ale tohle je kámen.“ řekla Asthra. Taky její nůž byl zasunut až po jílec ve spáře a ona na něj tlačila dle pokynů Ťapky, která to dělala z druhé strany. „Myslím, že se hýbá!“ řekla konečně, „O milimetry, ale přece jenom... půjde to!“
Po půlhodině úsilí se jim podařilo vyviklat kámen natolik, že vyčníval ze stěny dost, aby ho mohli chytit prsty. Kdo měl ruce, prakticky kromě starého Tonoky, uchopili těžký kvádr a vší silou ho vytahovali; pohnul se a posunul ven. Popadli ho lépe a pak pracovali, až se jim povedlo dostat kámen ze souvislé stěny.
„Tak, zkusíme...“ oddychovala Asthra, „Co je tam?“
Paul už tam svítil. Ale obrátil se velmi zklamaně. „Nic. Kámen!“
Posvítili tam všichni a viděli to taky.
„Já vím, že tam je dutina!“ řekl Paul, „Zaregistroval jsem ji!“
„Zkus to tím svým detektorem!“
Paul vsunul detektor dovnitř a zkoušel jím manipulovat.
„Musíme vysunout i ten sousední kámen!“
Opět nastala chvíle dřiny. Pak vyviklali kámen nalevo od toho prvního a vysunuli. Za ním se objevila slabá škvíra a za ní byla nějaká prostora.
„Mám!“ řekl Paul, když tam strčil ruku, „Teď musíme uvolnit ten kámen, co je za ním!“
Jestli to předtím šlo těžko, teď to nešlo vůbec. Hlavně proto, že ve škvíře mohl pracovat vždycky jen jeden; nejvíc se snažil Féri, který byl nejsilnější, a taky Ťapka, měla nejcitlivější prsty. Nakonec vysunuli zadní kámen ještě dál dozadu a rozšířili tak škvíru ve skutečnou díru, kterou se mohl protáhnout člověk. Ťapka se vsunula dovnitř a svítila si.
„Je to šachta,“ hlásila, „Přesně řečeno, štola.“
„Kam vede?“
„Šikmo dolů.“
„No dobře, ale kam?“
„Není nic vidět. Je dlouhá...“
„Zkus jít dál! Budeme tě jistit...“
Uvázali Ťapku za opasek na horolezecké lano a ona se plazila po dně štoly a svítila si baterkou. Zmizela, slyšeli jen její hlas:
„Štola se zatáčí... jdu dál... pozor, tady je něco jako... asi to bylo propadliště. Počkejte, zajistím ho. Je to všecko staré!“
„Dávej bacha! Můžou tam být nástrahy na nepovolané cizince!“
„Když je udělali, jistě se dají i vypnout,“ řekla Ťapka, „Někdo mi přineste vejcajk!“
Provedl to Tiippi. Viděli jeho nohy, jak se kroutil v úzké štole a podíval jí nářadí podle toho, jak říkala.
„Je to propadliště, a v něm ostrý špice. Je na nich napíchlá kostra. Řekla bych kamufláž na lidi, co mají hned ze všeho strach...“ hlásila Ťapka, „No, už jsem to zajistila. Všecko je to z kamene, i čepy. To muselo dát pěknou makačku, než to dokázali! Jenže, za ty léta to přestalo fungovat, jinak... Ačkoliv, kdyby se to namazalo a vyčistilo...“
„Hele, nekecej a dávej bacha! Co kdyby tam ještě něco bylo?“
„Neboj. Jdu dopředu po milimetrech a doufám, že nejsem tak blbá, abych... to neprokoukla!“
Tiippiho nohy zmizely. Mohl jít další, tentokrát si to Asthra nenechala ujít, i když v úzké štole nemohla nic vidět. A za ní šel Kannto, kterému taky zvědavost nedovolila o něco přijít. Lano se pomalu odvíjelo.
„Je to dobrý! Jsme tam... Páni, ono to je celý sklepení!“
„Můžeme dál?“ ptal se Paul.
„Můžete. Ale bacha, je to pěkně úzký!“
Vsoukali se tam jeden po druhém. Jen starý Tonoka zůstal venku. Zvědavost ho sice štípala do zadku, ale během svého života si vypěstoval důstojné bříško, což mu bránilo dostat se do tak úzké díry. Takže velice nerad, ale zůstal na hlídce.
Když se dostali do širšího místa, osvětlily baterky podzemní prostoru. Možná to dřív byla jeskyně, ale její stěny byly stesány a tu a tam vyspraveny, takže nic nepřipomínalo přírodní výtvor. Bylo tu hodně prachu a špíny, ale tu a tam se pod svítilnou něco zalesklo. Indiáni se pokusili prohlédnout nejbližší hromadu špíny; ale když jeden hrábl do vrcholu, oprášil jen lebku nějaké mumie a to ho tak vyděsilo, že toho už všichni nechali.
„Možná je to hrobka,“ řekla Asthra, svítíc baterkou na mumii, „Byl to Indián, podle zbytků oblečení zřejmě Kečua. Podívej se na ty znaky na čapce!“
Kannto si taky prohlížel pozůstatky mrtvého. „Samozřejmě! Dokonce... koukni, tady! Je to vaše labuť? Zřejmě tvůj příbuzný!“
Asthra souhlasila; přešla k další mumii, prohlížela ji a objevila zlaté náušnice, které během let přestaly držet ve tkáni a vypadly. Prohlédla si je a ocenila tu krásnou práci; vrátila je ale zpátky, takových šperků tu byla celá řada.
„Myslíš, že je tady jen to pohřebiště?“ ptal se Féri. Objevil u jedné mrtvoly kyj ze zlata se vsazenými kusy sopečného skla, ještě nyní ostrými jako prvotřídní nůž. Byla to zbraň podle jeho gusta, měla pořádnou váhu a jednou ranou by jí určitě rozbil člověku hlavu.
„Tohle všechno by si zasloužilo detailní archeologický průzkum! Věnovala bych tomu pár měsíců, ale máme bohužel jenom pár hodin; půjdeme radši dál. Tam vzadu je ještě něco...“
Bylo. Podél stěny seděla řada soch, z nich největší jaguár celý ze zlata. Byl vyšší než člověk a zřejmě ho sem dopravili ještě předtím, než postavili stěnu z kamenů, neboť jakoukoliv chodbou by rozhodně neprošel. I ostatní sochy byly zlaté, nebo tak aspoň vypadaly. Když Asthra na jednu zaklepala, zněla kovově.
„Zlato...“ šeptal si Kannto, „Tolik zlata!“
„Tohle zlato je dědictví vašeho kmene,“ řekl Paul, „Byli to tvoji předkové, kdo je sem ukryl...“
„Takovou sochu jaguára mají taky v Orlím hnízdě,“ řekla Asthra, „Podobnou, jenže z kamene a větší...“
Prohlížela si sochu s náležitou úctou, i když ji ohmatávala. „Těmito... věcmi se dalo hýbat!“ řekla, když jí Kannto chtěl pomoci, „Ale počkej, nepospíchej. Není vyloučeno, že tam umístili nějaký ochranný mechanismus...“
Všichni ustoupili, až kam jim řekla; jenom Tiippi ji pomáhal, měl zkušenosti v takové práci.
„Řekla bych, že je to levá tlapa.“ řekla konečně, přivázala na tlapku řemen a postavila se dostatečně daleko. Pak ještě jednou zkontrolovala, zda nikdo není v cestě, a zatáhla za řemen. Tlapa zlaté šelmy se skutečně pohnula, na hrudi se rozevřel otvor; ale současně z něj vyletěl zlatý šíp, proletěl neškodně mezi nimi a zabodl se do jedné staré mumie.
„No... teď už by to snad mělo být všechno. Ale stejně se tam nejdřív podívám já...“
V hrudi jaguára byla tajná schránka; Asthra si do ní posvítila baterkou a zakroutila hlavou. „Ochrana funguje, schránka tam je. Jenomže v ní nic není, což mě dost zklamalo...“
„Co jsi tam chtěla najít?“
„Mluví se něco o Největším kouzlu. Myslela jsem, že když to tak dokonale chránili, asi má velký význam. Jenže skutečně tam nic... leda že...“ vsunula dovnitř ruku a opatrně hledala. Pak vytáhla nějaký válec z kovu; zřejmě to bylo pouzdro.
„Tohle?“ řekla nejistě, „To že by bylo...?“
„Zkus to otevřít! Třeba je šroubovací!“
Asthra to udělala. Závit byl už pěkně zarezavělý, ale při soustředěném úsilí se jím dalo pohnout. „Tohle není indiánská práce! Indiáni nikdy nic takového nemívali; to dělal běloch!“
Pouzdro se jí podařilo otevřít; vytáhla z něj starý pergamen s jakousi oválnou pečetí, jakých užívali církevní hodnostáři.
„Papír?“ řekl Kannto zklamaně.
„Je psaný španělsky... posviťte mi!“
Světlo se soustředilo na zažloutlém pergamenu. Jen trvanlivosti ovčí kůže vděčil list za to, že se zachoval; jeho okraje byly už zteřelé a rozpraskané tak, že se nedalo nic rozeznat. Bohužel, v pravém horním rohu tam bylo datum, z něhož Asthra přečetla jen, že to byl 17. ma..us. Mohl to být martius (březen) nebo maius (květen), ale to hlavní, rok, už dávno odpadlo.
„V každém případě to pochází z doby konkvistadorů! Jistě to pro ně bylo velmi důležité...“
„Čti nahlas!“ vyzval ji Paul.
Asthra četla; občas se zakoktávala nebo snažila doplňovat slova, která byla nečitelná:
|
Já, Domenico Salazar, přísežný písař dona Silvestria de Araya, generálního vikáře Jeho Výsosti vévody de Medina Sidonia, v zastoupení Jejich Nejkatoličtějších Veličenstev zde uvádím a slavnostně potvrzuji, že řečený Satna Nanak, mladší bratr Inky Atahualpy, vládce říše Inků, přijal slavnostně svatý křest z rukou Jeho Důstojnosti dona Silvestria de Araya a přijal tímto jméno Francisco de Santa Nueva María y Leon. Tímto byl rovněž povýšen do knížecího stavu a bylo mu uděleno v léno území, které se nazývá Chaigidor, s podmínkou, že se odebéře na toto území a nikdy a za žádných okolností se nevrátí na území říše Inků, aniž bude kdykoliv cokoliv požadovat z titulu svého práva na vládu v oné zemi. Současně se udělují donu Franciscovi de Santa Nueva María y Leon, jeho rodu a dvořanům občanská práva dle zvyklostí království španělského, totiž donu Franciscovi práva španělského granda I. stupně, a dále pak jeho dvořanům dle jejich důstojností a hodností. Poddaný lid je potom chráněn dle obyčeje a práva, jako je tomu v zemích Kastillských. Tímto se stvrzuje, aby již nikdy nebyli považováni za pohany a škůdce říše, a aby nebylo již připomínáno, že za válek s pohany veliké škody a utrpení nám řečený způsobil a velikých vítězství dosáhl, k čemuž se mu generální pardon uděluje; aby již nikdy nebyl považován za jiného, než našeho věrného a milého bratra a oddaného syna Církve svaté. |
Asthra dočetla a nastalo ticho. Až řekl Kannto:
„Satna Nanak. Slýchal jsem o něm pohádky, když jsem byl ještě malý. Vyprávělo se, že to byl náčelník, který dlouho bojoval s nepřáteli a pak byl zajat. Ale víc o něm nevím.“
„Zdá se, že se s nimi smířil,“ řekla Asthra, „Dokonce od nich získal knížecí titul. Zřejmě měl takovou moc, že si ho ještě dokázal vynutit...“
„Byl to tvůj předek, Asthro.“ řekl Paul.
Asthra svinula pergamen a vrátila zpět do pouzdra. „Možná to skutečně považovali za kouzlo. Byl to glejt, na základě kterého už neměli nepřátelé právo jim ubližovat, proto ho tak dobře schovávali. A pak přišly jiné časy a oni museli odejít. Možná jen někteří... ale pamatovali si, kdo byli a čím se stali.“
„Je to veliký rod.“ řekla Ťapka.
Asthra se rozhlédla kolem sebe. „Tu listinu si vezmu s sebou. Vám už není k ničemu, ale mně ještě může pomoci. To ostatní... zřejmě to budeme muset nechat tady, jak to je. Nemůžu to odnést, i kdybych chtěla...“
Mezi mladými Indiány nastal rozruch. Nejdřív šeptem, ale potom i nahlas se začali dohadovat, zda by bylo velkým hříchem a chybou si odtud něco odnést a zpeněžit.
„Patříme přece taky k vašemu kmeni!“ řekl jeden z nich, „A máme tudíž právo na podíl z pokladu...“
„Počkejte!“ řekl Kannto zostra, „Naši předkové neukryli takový poklad proto, abysme ho my rozkradli a prodali v drobných! Jestli ho měli, pak proto, aby pro ně byl základem jejich bohatství a moci! Proto je zapotřebí, aby tímto základem zůstal!“
„Asthra sama říká, že ho chce odnést!“
„Je to její dědictví, má právo s ním disponovat. Nevěřím, že by ho chtěla rozházet. Poznal jsem její město dostatečně a vím, že nežije z prodávání zlata, ale ze své práce a ze svých znalostí. To je příklad i pro nás!“
Indiáni zatím moc nechápali – a nevěřili.
„Dobře mě poslouchejte a pokuste se pochopit! Jestli někdo prodá jediný zlatý šperk, lidé určitě poznají, odkud je a jakého původu. Nejste zkušení v takovém obchodování, bílí podvodníci vás jistě okradou a dají vám jen zlomek ceny, na jakou máte právo! Dozvědí se, že to existuje a nedají pokoj, dokud to nenajdou!
V naší zemi patří všechny ukryté poklady státu, to znamená diktátorovi, proti kterému bojujeme. Až se to dozví, vezme nám všecko a ještě dá zavřít ty, co si z toho něco ponechali. Ne, my na to nesmíme sáhnout, dokud nebudeme svobodnými občany a pány ve své zemi!“
„A Asthra může?“
„Asthra má možnost udělat pro nás něco, co nikdo jiný: dát nám vzdělání. Víte dobře, kdo jsem byl, když jsem odešel z vesnice. Pasák ovcí, obyčejnej zavšivenej kluk, kterej by do smrti kopal příkopy a tahal bedny v přístavu, kdybych nepřišel k Asthře a od ní nezískal znalosti daleko větší, než si umíte představit. Proto taky můžu a musím radit ostatním, co si počít...“
Zdálo se, že uznávají jeho převahu. Asthra řekla: „Samozřejmě poskytnu všechno, co si budete přát, každému z příslušníků našeho kmene!“
„Je... takový vzdělání drahý?“ ptal se kdosi.
„Kdo nemá doporučení, si je nemůže dovolit.“ řekl Kannto, „Já nevím, kolik stojí; ale musíš mít svolení někoho z vládnoucí kasty, abys směl vůbec vstoupit na místo, kde to můžeš získat. Astra tam přivedla nás...“
„Potom je spravedlivý, aby si vzala, co potřebuje. Nechceme nic zadarmo; všecko, co poskytne kmeni, řádně zaplatíme!“
„Přijde čas,“ řekla Asthra, „Kdy se ujmete vlády, která vám náleží dle práva. Tehdy přijde čas, abychom otevřeli pokladnici a naše zlato opět spatřilo světlo světa. Zatím zůstane tady; jen malou část z něho vezmu s sebou, abych vám za ni poskytla veškerou možnou pomoc. Kannto, ty zůstaneš; budeš hlídat poklady a spravovat svoji vesnici. Máš k tomu schopnosti a máš k tomu i právo. Jsem přesvědčena, že budeš nejlepším náčelníkem!“
„Splním tvou vůli, princezno!“ řekl Kannto.
Asthra vybírala z porůznu ukrytých hliněných džbánů a dávno zteřelých kožených vaků pár šperků jako upomínku; nebylo toho moc, cena určitě nepřesáhla deset miliónů. A rozhodně se ani nepoznalo, že z toho množství něco zmizelo.
Taky její společníci si něco vybrali jako osobní upomínku; Féri třeba onen kyj, který mu jako náčelníkovi právem patřil.
Asthra však cítila určitý nepokoj; nevěřila Indiánům. Nepostačí jim něco vysvětlit a pohrozit útiskem vlády, je nutno předvést cosi daleko silnějšího: její moc v plné nádheře. Pochopila, že je bude muset omýt Živým Ohněm.
Rozvažovala, hodnotila. Schopnost mlčenlivosti a uchování tajemství je těmto lidem vrozena stejně jako jejich předkům před staletími; druhou stranou jsou však úporně se šířící legendy, které zcela nepochybně vzniknou. Budou pomáhat či škodit? Dokáže někdo další prorazit bariéru utkvělé nedůvěry k bělochům, zjistit něco a proniknout do této skrýše?
Zastavila se a hleděla na tvář zlatého jaguára. Nepochybně to je Quantá Chilcox, božstvo tak vroucně uctívané Quiroqou i jeho národem. Asthra byla hluboce zbožná a socha na ni dělala veliký dojem; přistoupila a projevila jí úctu hlubokou poklonou.
V té chvíli pochopila, jakého strážce si vyžaduje toto místo. Po zádech jí přejel mráz a kdyby měla nějakou srst, zajisté by se jí zježila při tom pomyšlení. Váhala, zda si může dovolit porušit pokyny Mika i Arrgatsamwoogha, namísto do svatyně v Arminu uložit Quiroqovu kožešinu sem, přímo na oltář božstva. Ale vždyť oni jí žádný příkaz nedali, řekli to sice, ale zároveň dodali, aby sama rozhodla, co se má stát! Jejich pokyny byly rozpačité, spíš sami nevěděli, co by bylo nejlepší!
Asthra přemýšlela; pak přijala nejlepší možný závěr a rozhodla, co se má stát. Ohlédla se po náčelníkovi: „Féri!“
„Ano?“ Náčelník si pohrával se svým novým kyjem a usmíval se.
„Vydám příkaz Garrymu, aby vzal Quiroqovu kožešinu a přinesl ji sem. Půjdeš mu naproti; já zatím počkám a zapálím Oheň. Zdržíme se možná déle a budu muset vykonat určité obřady... a nemám zatím jasnou představu, jak mají vypadat. Rozhodla jsem se přivolat zářícího ducha knížete Quiroqy a požádat ho o pomoc!“
Fériho to nepřekvapilo, ale slyšeli to taky Indiáni a zarazili se nad těmi slovy. Použila některé výrazy, které v nich probudily cosi daleko hlubšího. Neříkali nic, když se nejdřív Féri a potom ostatní protahovali šachtou; ale když byli venku, jeden si dodal odvahy, aby se zeptal:
„Co chceš dělat, princezno?“
„Udělám určitou věc... zapálím zvláštní Oheň, do kterého může vstoupit člověk a neublíží mu to. Leda že mu shoří vlasy, jako se to stalo nám. Uvidíš, jak se to dělá...“
Poradili se pohledy. „Mohli bysme to zkusit taky?“
„Jistě. Pokud se nebojíte, že se vám ve vesnici budou smát!“
Asi se nebáli, šklebili se docela spokojeně. Ještě zbývalo vše vysvětlit starému Tonokovi; mladí s ním rozpředli delší hovor, do kterého Asthra téměř nezasahovala, zůstala sedět před jeskyní a pokoušela se zkoncentrovat mysl na spojení s Quiroqou.
Zřejmě se to podařilo, protože se v ní začal vzmáhat vztek; to ji překvapilo, obvykle se podobné pocity snažila potlačit a vyloučit ze své duchovní sféry. Ovšem věděla, že Quiroqa propadal podobným záchvatům hněvu velice často a rád v afektu činil různá důležitá rozhodnutí. Zřejmě přicházel...
„Jsem paní této země!“ šeptala si, „A ty, který vládneš, myslíš si, že tvoje vláda je navěky? Střez se mého hněvu! Ještě nikdy jsem netrestala nikoho ve vzteku; ale jestli mě rozhněváš, tak tě ztrestám, že živí budou závidět mrtvým! Mám dost síly, abych tvou zemi zničila ohněm a mečem; i tebe samotného přinutím proklínat chvíli svého zrození! Střez se...!“
„Paní...“ zašeptal nejmladší z Indiánů, skoro ještě chlapec; padl před ní na kolena a váhal, nemá-li sklonit hlavu do prachu.
„Co je?“
„Nevím... měla jsi takový výraz... vypadala jsi jako Jaguár!“
„Mými ústy mluvil jaguár.“ řekla neurčitě, „Co chceš?“
„Jestli tvůj Oheň skutečně léčí... mnoho lidí ve vesnici má všelijaké nemoci. Bojovníci se ptají, zda je smějí pozvat...“
„Ano, jistě. Ať přijdou. Kdo tam doběhne?“
„Já. Ale...“
Pohlédla na něho. Bleskla jí hlavou vzpomínka, jak ten chlapec běžel se zprávou daleko přes náhorní planiny, oblečený jenom do bederní roušky, pomalovaný posvátnými znaky... Usmála se.
„Jak sis vzpomněl na vyprávění o dávných běžcích?“
Pochopil, že si to přečetla v jeho mysli, a zachvátila ho ještě větší úcta. Cosi koktal a snažil se vysvětlit...
„Ano, jistě. Svlékni se, nakreslím ti ty znaky!“
Pončo svlékl jako ostatní, když se snažili vlézt do šachty. Teď shodil zbytek oděvu a protože neměl bederní roušku spletenou ze slámy a vyšívanou perličkami, zůstal nahý. Byl hezký, nepříliš velký, měl šlachovité tělo a sympatickou, skoro dětskou tvář.
Asthra mu vážně pomalovala tvář a hrudník znaky, které znala od bojovníků; použila na to tmavé hlíny, která ulpěla za staletí na stěnách jeskyně. Čím víc byl vyzdoben, tím vážněji a důstojněji se tvářil; pak mu pokynula a on se rozběhl.
Asthra zůstala sedět a přemýšlela, zatímco Indiáni se hlasitě dohadovali, co se stane s hmyzem na jejich těle. Asthru samotnou to zajímalo; došla k názoru, že vši a blechy sice Oheň nezabije, ale protože přijdou o své životní prostředí, nečeká je příliš radostný zbytek života. Fakt je, že mají smůlu; ovšem na druhé straně udělali chybu, že se uhnízdili právě na tělech lidí, jichž se dotkne Pánova ruka...
Přišel starý Tonoka; měl spoustu otázek a Asthra neměla náladu mu všechno vysvětlovat, takže nejlepší bylo zapálit Oheň a dopřát mu ten zážitek hned. Pak bude mít docela jiné starosti...
Učinila to. Indiáni přihlíželi s úžasem, tím spíš, že Asthry se okamžitě zmocnila vize, v níž k ní mluvil kníže Quiroqa. Ale ne, nebyl to Quiroqa, nebyl to ani Quantá Chilcox... Otec Jaguár? Na to nedokázala snadno odpovědět, ale přemohla ji tak hluboká úcta a bázeň, že se těžko vzpamatovávala.
Stěží dokázala vnímat prudké, vášnivé příkazy: „Toto je moje země, země Jaguárů! Ty jsi její princezna! Jsi člověk a současně jaguár! Cokoliv učiníš, je stále ještě málo pro Mou spokojenost!“
„Co žádáš?“ zašeptala zděšeně.
Hlavou jí prolétl vír obrazů. Pyramidy, zlaté sochy Božstev, lidé v oděvech z barevného peří tančící na plošinách pyramid za doprovodu bubínků a píšťal. Dokonalí, krásní, zdraví, spokojení lidé, znalí Nejvyššího Poznání, uctívající jaguáry a chovající se k nim s náležitou úctou... Svět, jaký možná kdysi byl, ale dávno už byl zničen náporem bílé civilizace.
Asthra padla na kolena. Vzápětí ji jako úder biče bolestivě zasáhla exploze Quiroqova smíchu.
„Nedokážeš to, princezno? Tak to dokážu já, až se vrátím!“
Ačkoliv se stále ještě dotýkala Ohně, měla takový strach, že jí mráz přebíhal po těle bolestivou vlnou.
„Ponech kožešinu mého strážce ve svatyni! Vem si svého zlata, kolik chceš! Každý jeho kousek bude znamenat připomínku!“
„Připomínku? Snad toho, že se vrátíš?“
„Vrátím se a ty se taky vrátíš! Dokončit svou práci! Nestarej se, kolikrát se ještě budeš muset zrodit! Jednou...“
Asthra se svíjela jako pod bičem; teď už ležela na zemi, možná zkusila vstát, ale nemohla. Skučela jako trýzněné zvíře.
Ale přece jen si dokázala všimnout, že skupina Indiánů stojí kolem a zírá na ni s posvátnou hrůzou. Pokusila se upozornit na to, ale Otec Jaguár to zřejmě věděl líp než ona.
Se smíchem k ní napřáhl svoji tlapu a zaryl jí ostré drápy do hrudi. Z Asthřiných prsou vytrysklo pět pramínků krve; Indiáni vytřeštili oči a v úděsu o krok ustoupili.
Ale v ten moment už Asthru zaplavila vlna jasu a laskavosti. Pánova ruka ji hladila a ty rány byly nyní příjemné.
„Líbilo se ti to, dcero? Žádala jsi přece o pomoc...“
„Ano... děkuju...“ zašeptala, protože víc už nemohla.
„Tak dobře... až zase příště!“ rozesmál se a zmizel v Nebytí.
Princezna se zvedla na čtyři, pak na kolena, až se jí podařilo vstát. Rozhlédla se; už měla dost sil, aby se usmála.
„Prosím! Jestli si někdo přejete, můžete...“
Nejdřív to předvedli její společníci, včetně Kannta. Indiáni se vzájemně pobízeli, nakonec však šel první starý Tonoka; když jej Oheň očistil a dodal sílu jeho starému tělu, vystoupil a začal na tom místě bez váhání tančit a zpívat písně, o kterých myslel, že je už před dávnými časy zapomněl.
„Otec Jaguár!“ vykřikoval, „Dotkl se mě, pohladila mě jeho ruka! Brzo už odejdu, ale zase přijdu jako malé dítě!“
Teď už se nikdo nebál, zkusili to jeden po druhém. Asthra je sledovala a usmívala se. Tušila, že dnešní noc bude pro všechny ty lidi nevídaným zážitkem.
Tak dobrá, Quiroqovu kožešinu uložit do skrýše a svěřit mu zde hlídku. Pak pečlivě zakrýt vchod, zasadit kameny a uvést vše do téhož stavu, jako když přišli; žádné lidské oko nebude schopno poznat, čím tu bylo hnuto.
Ale co způsobí přítomnost knížete na tomto místě? Postupně se vše začne měnit; lidé pozvednou hlavu a uvědomí si, že je to jejich země, dědictví jejich předků! Někteří mladí přijdou do Arminu, aby tam studovali, jako to udělal Kannto. Potom se vrátí domů a budou učit další; a pak, jednoho dne, sestoupí z hor, aby požadovali svá práva. Bude s nimi kníže Quiroqa v ten den?
„Spolehni se, dcero. Budu s nimi... i s tebou!“
Asthra se rozesmála. Zaklonila hlavu a zpívala štěstím.
30.05.2021 11:43