Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sergej Vorobjev seděl v koutě, aby ho nikdo moc neokukoval. Nikdo k tomu ani neměl chuť, ale stejně to bylo lepší. Ostatní, bylo jich dvaatřicet, byli drsní chlapi všemožného věku od kluků až po prošedivělé; ještě štěstí, že při koupání v Ohni přišli o vlasy a teď měli jednotný vzhled, ještě zvýrazněný stejnými maskáči. Bez označení, bez identity; zato se zbraněmi různého druhu, jak je vyfasovali či získali v předešlých bojích. Většinou se znali, nebo aspoň měli společné známé, při nasedání se o tom dohadovali; teď zmlkli, podřimovali v krajně nepohodlné pozici polosedě a pololeže na svých padácích.

Sergeje sem přivlekl Mike Cross, který seděl vedle něho a hlídal ho, ačkoliv to nebylo vůbec potřeba. Jak by se taky dalo odtud utéci? Z druhé strany ležel u Mika jaguár Quiroqa, hlavu na jeho koleně. Neříkal taky nic, všechno už si řekli. Sergejovi se zdálo, že ti dva jsou spojeni tak těsným poutem, že si rozumějí i beze slov. Po nastoupení prohodili pár slov, pak se uložili a už se ani nehýbali. Jenže stejně měl Sergej pocit, že Quiroqa by ho roztrhal, kdyby se o něco pokusil. Jaguára se bál ze všeho nejvíc. Kromě něho tu byli ještě dva tygři, ale ti si ho vůbec nevšímali. Většinu času prodřímali.

Snad nejhorší byl start; všichni museli stát na podlaze, která se nyní stala stěnou, neboť raketoplán startoval kolmo. Piloti měli situaci lehčí, leželi v křeslech, ale lidé v kabině trpěli přetížením, při němž se jim odkrvovala hlava. Ani sednout si nemohli, nebylo kam; ta stěna byla nejužší částí kabiny. Teprve když se ocitli ve vzduchu, Stříbrný šíp se překlopil do vodorovné polohy a oni si mohli sednout na podlahu. Sergejovi bylo špatně. Děsilo ho, že nevidí ven, iluminátory tu nebyly. Vzduch vhánělo se zlobným syčením vnitřní dýchací zařízení, při normálním letu byl v kabině podtlak, byla určena pro náklad. Muži seděli klidně, potíží si nevšímali. Mluvili o svých ženách, dětech, kamarádech. Sem tam padlo nějaké slovo o zbraních nebo politice, dokonce jakési vtipy. Nikdo by nemyslel, že ti lidé jdou do války.

V kabině konstruované pro čtyři lidi seděl pilot, střelec, na zadních sedadlech tři dívky, kterým přece jen nechali větší pohodlí a ještě nějaký kluk, který si hrál s vysílačkou. Tu měl původně ovládat střelec, ale nechal mu ji. Teď zaťukal na stěnu a Mike vzal sluchátko vnitřního spojení.

„Mluvili jsme s Chrisem! Vzkazuje, že se pokusil o výpad a vyhnání těch chlapů z planiny. Šlo to blbě...“

„Povedlo se?“

„Zdá se, že to nejsou blbci. Když se do nich naši dali, stáhli se. Okamžitě, jak ale naši zalezli, se vrátili. Pořád střílejí. Chris má spoustu raněných...“

„Může je ošetřit?“

„Myslím těžce raněný. O škrábnutích nemluví, má tam Claudia.“

„Jo, chápu. Co dál?“

„Chris říká, že jediná šance je přistát jim na hlavy. Ovšem budou se trochu divit...“

„Hm... máš ho ještě?“

„Můžu zavolat. Teď už to půjde líp...“

„Řekni mu to takhle: Přistanem jim na hlavy, jak říká. Skočíme padáky a vyčistíme to. Ať připraví ty raněný. Naložíme je a hned pošleme domů. My ostatní zůstanem a uvidíme, co bude. Jestli s tím souhlasí...“

„Dobrý. Dám mu vědět.“

„Ještě předtím zavolej Obzor a řekni to štábu. Jestli souhlasí taky oni...“

„Jo.“ řekl radista a položil to.

Sergej chvíli váhal, než se odvážil říct: „Miku...?“

„Jo?“

„Co chceš dělat?“

„Neslyšel jsi nebo nerozumíš?“

„Chceš odeslat raněný, to chápu. A co my tam?“

„Postavíme si oltář a začnem uctívat Višnua.“

„To nějak pomůže?“

„Když nepomůže, začnem uctívat Matku Kálí.“

„Ty si děláš srandu! To je přece blbost!“

„Když ani to nepomůže, budem uctívat Takhisis, Královnu Temnot.“

„To je zas kdo?“

„Pětihlavý drak.“ Mike odpovídal naprosto vážně, bez ohledu na kamarády kolem, kteří se posměšně šklebili.

„Já se tě ptám docela vážně, co tam budeme dělat! Tak bys mi snad mohl taky rozumně odpovědět!“

„Já ti odpovídám docela rozumně: nemám tušení. Nejdřív naložíme ty raněný. Pošleme je domů a my ostatní... uvidíme.“

„Pro všechny lidi Stříbrný šípy nestačí! Buď my nebo oni tam budou muset zůstat!“

„No vidíš, jak seš chytrej! Tak tam teda zůstanem. Oni se moc bránit nemůžou. My můžem...“

„To ale není žádný řešení!“

„Jak pro koho.“

„Myslíš... myslíš, že se nám podaří vyhrát?“

„Nevím. Kluci budou bojovat, já budu zpívat mantry. Uvidím, zda si Černá Matka Kálí dá říct a pomůže nám.“

„Co když ne?“

Mike zatahal za ucho jaguára: „Quiroqo, co uděláme?“

Sergej ovšem šelmu předběhl: „Ještě toho se ptej! Vždyť je to úplnej blbec!“

Před deseti lety by se Quiroqa rozčílil. Teď začal jen tlumeně vrčet a Mike pochopil, že to není vztek, ale smích.

„Pořád ještě není takovej blbec, aby nás do něčeho uvrtal a pak si nevěděl rady!“ prohlásil jeden z vedle sedících střelců.

Sergej se prosebně díval na Mika, ovšem ten neříkal nic. Mlčel, hlavu opřenou o kovovou stěnu.

„Tak... proboha už něco řekněte!“ rozkřikl se Sergej, vyskočil a praštil se do přílby o strop kabiny, „Sedíte tu jako pecky a žvaníte blbosti! A o taktice boje se ještě nemluvilo!“

„Na to je nejmíň hodinu čas,“ podíval se kdosi na hodinky, „A neřvi tady a nerozčiluj se. Vydejcháš moc vzduchu a ta naše zdechlina mele z posledního!“

„Co... to se ještě ke všemu můžem zadusit?“ zděsil se Vorobjev a ohlížel se na syčící přístroj.

„No... když něco, tak to spravíme; neblbni nás už předem, sakra! A radši drž hubu!“ radil mu kdosi skoro dětským hlasem.

Sergej si zase sedl. Ten mládeneček pokračoval v hovoru:

„Jo, Jime – cos to povídal o tý kámošce tvý ségry? S kým že má mít to děcko?“

„Já to neříkal, ale myslím s Owenem. Bylo ji s ním dost vidět...“

Sergej složil hlavu do dlaní a tiše skučel.

Radista zabušil na stěnu. „Deborah vzkazuje, že souhlasí. Asthra to předtím skoukne a když to půjde, prolítne nad planinou a trochu je pokropí tím svým kanónem. Ráda by ho vyzkoušela...“

„Ať neblbne a moc to nepřehání. Radši bych se s nima dohodl po dobrým, kdyby to šlo...“

„No dyť jo! Třeba se jí leknou...“

„Ať si počíná uvážlivě. I když, Asthra...?“

Rozhovor všechny zaujal. Někteří si začali povídat na nové zajímavé téma: „Hele, co to má Asthra za kanón? Roger koukal jak jojo a povídal, že to je docela jinej systém než ty jeho...“

„Protože ho vymysleli Asthřini ingové v Obzoru, ne?“

„A není vyhazování peněz, když dělají na jedný věci dva týmy?“

„Von to nikdo nevěděl! Bylo to přísně utajený a nikdo kupodivu nic nevykecal. Tak má Roger jeden laser a Asthra druhej... Jenže Asthra jich má míň, ježto se s tím pozdějc začalo...“

„Hele, Miku, ukaž nám tu svoji!“

Mike podal svoji laserovou pušku nejbližšímu z kamarádů. Prohlíželi ji, dokonce si na ni svítili baterkami. Jeden přilezl blíž: „Poslechni, komthure, popovídejme si rozumně!“

„Klidně. Ale už nejsem komthur.“

„Ále... no dobře! Ty přeci nejseš nijak moc valnej střelec, že jo? Povídá se to o tobě...“

„Já se rozhodl dát nepříteli šanci, aby se mi vzdal. Uznávám, že to moc neumím, ale jednou jsem vyhrál soutěž ve střelbě!“

„Nekecej! Kdy a kde?“

„Na T.O. Yukon o Zlatý horečce. Ze vzduchovky.“

„Hele, půjč mi tu lejzrovačku a já ti dám svoji bouchačku. Co ty na to? Jenom na bitvu, pak ti ji zas vrátím!“

„No... snad by to šlo, nevím...“

„Já bych si ji chtěl zkusit, chápeš?“

„A ty seš dobrej střelec?“

„Na dorosteneckým mistráku šestej v Impériu!“

„Jenže, z toho se střílí jinak než z pušky!“

„Já vím. Ale stejně...“

„Nic mu nedávej!“ vrčel jiný, „Když už, tak to vraz do ruky dospělýmu chlapovi!“

„Třeba tobě, jo? Nemysli, když jsem mladej, že...“

„Drž mlč!“ houkl kdosi z kouta.

„Nojo,“ povadl kluk, „Ale stejně...“

„Půjčit ti ji můžu; já budu mít dost starostí sám se sebou. Ale bacha: kdyby náhodou něco, tak škubnout za tuhle pojistku, jasný? Mechanismus vybouchne a tou pažbou pak můžeš roztloukat ořechy...“

„Pojistka, jo?“

„Něco na ten způsob.“

Opět se ozvalo bušení na stěnu: „Mluvil jsem s Chrisem. Chystá se na akci. Kdy tak asi začnem?“

„Počítám za svítání.“

„To je dobrá doba. Chris podnikne podpůrný útok, ještě má lidi i střelivo. A vzkazuje, že nám připravil na uvítanou dobrou zeleninovou kaši...“

„Chris byl vždycky hroznej dobrák...“

Z kouta vylezl Mikův černoch Django. Přišel v Ohni o svoje copánky zpevněné hlínou, ale pořád ještě vyhlížel strašidelně.

„Hele, když se kecá o žrádle... budem je moct pak sníst?“

„Tu kaši? Jasně, dostaneš i přidat...“

„Ale ne! Ty... nepřátele!“

„Bože, to prase černý!“ řekl někdo zhnuseně, „On by snad chtěl opravdu žrát lidi!“

„Počkej, bílej smrade, až přijdeš prosit, abych dal ochutnat, tak nedám!“ vrčel Django, „A proč by ne? Můj dědeček jedl lidi za války, můj táta taky v Africe. Proč bych ne já?“

„On má pravdu!“ řekl Quiroqa, „Já už taky jedl lidské maso. Je velice chutné...“

„No jo, ty! Pro tebe to není žádný přemáhání, když nevíš, co je to lidská morálka! Ale co kdybys měl sníst jaguára?“

„Kdyby to byl nepřítel...“ olízl se Quiroqa, „Ovšem kdybych měl sníst někoho z vás... taky bych tě litoval. Nejsem tak bezcitný, jak se povídá!“

Bojovníci mu nadávali, jaguár je provokoval a tygři se tomu smáli. Mike moudře mlčel. Jenom černoch Django se bouřil: „Abysme to nezamluvili! Tak bude se moct jíst nepřátele nebo ne? Jseš komthur, rozhodni to!“

„Nejsem komthur. A kdybych byl, zakázal bych ti to. Nemusí se o nás ještě povídat, že jsme lidožrouti!“

„Proč ne?“ řekl někdo z mladých nechápavě.

„Stejně udělám, co budu chtít!“ ohrnul pysky Django, „Císařovi Černí střelci měli odjakživa právo jíst srdce nepřátel, když je zabili v čestným boji! To je i v zákonech!“

„Jak ty víš, co je v zákonech, když neumíš číst?“

„Co chci, to přečíst dovedu!“

Sergeje Vorobjeva diskuse hluboce zhnusila. Naklonil se k Mikovi a řekl tiše: „Že tak blbě kecá! Jíst lidi, ve dvacátým století! To je přece nesmysl!“

„On to myslí vážně! Asi mu nikdo neřekl, že je dvacátý století. Mám obavu, až se mu povede někoho zabít, aspoň jeho játra sní, možná i za syrova. Už jsem to viděl v Nigérii, když tam naši bojovali. Ten ubohej žoldák snad ještě žil a černý už se cpali jeho vnitřnostma...“

„Blbče!“ řekl Sergej a odvrátil se.

Z kabiny zabouchali na stěnu. „Vypadá to, že jsme na místě! Sestupujem do atmosféry, tak se držte...“

Brzdicí manévr byl odjakživa nejprotivnější část letu. Sergej viděl, jak se Mike vklínil do rohu, zapřel nohama a zavřel oči. Vzápětí sebou raketoplán začal klepat, vibrovat, zmítat v šíleném tanci. Okamžiky přetížení se střídaly s chvilkami beztíže, osvětlení blikalo a občas zhasínalo. Sergejovi bylo špatně; druzí na sobě nedávali nic znát, ale jejich tváře se mu jevily jako pobledlé až zkřivené. Konečně se jim trochu ulevilo, když stroj přestal brzdit a letěl zas stabilní rychlostí.

„Jsme nad horami v oblasti Chattiaga,“ hlásil střelec, „Zhruba za deset minut budeme nad územím Costa Negry. Sestupujem...“

Mike zhluboka oddechoval. „Svolej ostatní! Musí to být akce, ne roztříštěná partyzánština. Shromáždit se...“

Kdosi začal zpívat. Byla to válečná píseň ve staré arminštině, nepromíšené moderními jazyky; snad sem tam trochu japonštiny, sánskrtu, féničtiny a podobných jazyků. Bojovníci pozvedali ruce a zpívali modlitby ke svým Ochráncům. Mike zpíval Nrsimha-pranámu a někteří se připojili.

Střelci vytahovali z kapes bonbóny, polykali je a vyčkávali, až se jim udělá lépe. Sergejovi dal bonbón Mike; byl sice v cukrovém obalu, jinak ale příšerně hořký. Velmi rychle se mu však udělalo dobře, pocítil příval síly a nadšení. Dokonce už mu nepřipadalo zpívání manter tak nesmyslné a chápal, proč to vojáci fasují.

Spojovací telefon byl teď zapojen stále.

„Šestka na místě... pětka na místě... osmnáctka na místě...“

„Kdy budeme my?“

„Za chvíli... pět minut!“ hlásil radista.

Mike pokynul rukou. Střelci se zvedali, nasazovali přílby, padáky, kontrolovali zbraně. Komthur sám si taky natáhl padák a nasadil přílbu. Sergej ho napodobil.

„Zazpívej gayatri-mantru!“ řekl chlapec s lejzrovačkou.

Mike předzpěvoval, ostatní se připojili:

„Óm namo bhagavate narasimháya

namas tejas-tejase ávir-ávirbhava

vajra-nakha vajra-damstra karmášayan

randhaya randhaya tamo grasa grasa óm sváhá,

abhayam abhayam átmani ghúyisthá óm ksraum...“

Sergejovi se málem zatočila hlava; náhle měl pocit, že se mu rozpadne. Ale cítil příliv síly a jakési jistoty, že teď už to všechno musí dobře dopadnout.

„Odhermetizovat kabinu!“ velel Mike.

Dýchací přístroj přestal syčet. Světlo se zahoupalo, zahučela hydraulika. Sergej se tomu jenom smál.

„Naklonit na bok!“ velel Mike, „Otevřem dvířka, ať vidíme ven!“

Všichni stáli a snažili se neupadnout, když se stroj překláněl na bok. Dva střelci otevřeli těžký železný příklop a odsunuli stranou. Dovnitř vnikl mráz, svištění větru a vzduch na hranici nedýchatelnosti.

Mike a pár dalších se připlížilo mezi nohama ostatních k otvoru a vyhlíželi dolů. Nebylo vidět téměř nic: horské štíty, rozeklaná údolí. V přízračném světle mezi nocí a ránem, občas mezi mraky páry. Krajina připomínající peklo.

„Volá Asthra. Je nad náhorní planinou...“

„Ať zahájí výstražný útok!“

Sergej nechápal, co znamená výstražný útok. Ti ostatní zřejmě ano. Utahovali přezky, zapínali přílby pod bradou. Nikdo už nic neříkal, všichni zřejmě věděli, co mají dělat.

Někdo ukázal Mikovi na prstech: „Támhle to je!“

Sergej na malý okamžik spatřil, jak nízko pod nimi proletěl létající talíř; zablesklo se pod ním a někde na zemi něco vzplanulo. Nebylo vidět, co to je, ani výsledek akce.

„Připravit!“ velel Mike.

„Tak hoši,“ řekl kdosi ze starších, „Ukažte jim, co to znamená nasrat vojáky arminskýho císaře!“

„Go!“ zavelel Mike tradičně.

Jeden z nejbližších se překlopil hlavou přímo do otvoru. Druzí na chvíli uhnuli hlavami, aby je jeho nohy nekoply do brady; ale hned šel další a na místo už klekal následující a rovnal si lehký kulomet. Oba tygři využili své větší bystrosti a skočili mezi prvními, jaguár Quiroqa zatím vyčkával.

Dole pod letadlem se rozevřely bílé kopule padáků. Výrostek s 'lejzrovačkou' skočil taky, ještě se stihl zašklebit nadšením. Mike se otočil a ukázal Sergejovi: „Tak dolů, kamaráde!“

„Ne!“ Vorobjev pocítil až neuvěřitelný strach a hrůzu.

„Tak jdi a nezdržuj!“

Sergej neřekl nic, ale taky se nehnul.

„Quiroqo!“

Jaguár vycenil zuby a přišel blíž. Už bylo jasné, proč zůstal.

Sergej zavřel oči a překlopil se do otvoru. Téměř ho omráčil mrazivý vzduch, strašlivá rychlost větru a šok, který musel překonat; otevřel oči a řval hrůzou, když pod sebou viděl zemi. Viděl jak za ním skáče Mike, vzápětí pak Quiroqa, směšně mávajíc packami ve vzduchu. Viděl, jak Mike škube kroužkem padáku; našel ho a taky škubl, ale nic se nestalo. Chvíli myslel, že ho oklamali a dali mu vadný padák; pak zaslechl svištění šňůr a hedvábí, i škubnutí, jak ho padák zadržel ve vzduchu. Jaguár proletěl okolo, vesloval tlapami a zřejmě se mu to nějak líbilo, protože svůj padák neotvíral.

Sergej se zvolna uklidňoval. Uvědomoval si, že visí pod padákem a má přes rameno samopal, na opasku revolver a granáty, že není sám a že se nemá čeho bát. Quiroqa konečně otevřel svůj padák, houpal se pod ním a zpíval jaguáří válečnou píseň.

Sergej si povšiml kluka s lejzrovačkou. Ten visel kus pod ním, na chvíli zvedl svou zbraň a namířil na něco pod sebou. Vyšlehl bílý záblesk a tam na zemi cosi vybuchlo. Nad nimi přehřměl další Stříbrný šíp, z jeho trupu se sypali vojáci. Z druhé strany proletěl další, tentokrát velmi nízko, střílel raketami. Daleko bokem zase přelétl nad bojištěm létací talíř.

Náhorní planina Arakka byla rozlehlá a placatá, aspoň z téhle výšky. Sergejovi se zdálo, že je pomalovaná nějakými obrazci, ale v ranním šeru nemohl rozeznat, co to je. Něco takového už viděl v Peru, dokonce si vzpomněl, jak se té planině říká: Nazca. Kdysi dávno tvrdil Erich von Däniken, že to bylo letiště astronautů z jiných planet před dávnými tisíciletími.

A na okraji, tam, kde se mezi zubatými štíty hor nacházela průrva, se tyčila ošklivá betonová krabice, obklopená dalšími, stejně ohyzdnými betonovými objekty. Z jejích hradeb šlehaly plamínky výstřelů. Pochopil, že je to pevnost Salinas, ve které našel útočiště Chris Everett. Nad pevností proletěl talíř, z jeho spodní části vyletovaly tu a tam zášlehy lejzrového děla. Asthra neztrácela čas.

Ti dole taky neztráceli čas; stříleli, sem tam dost přesně. To Sergej pochopil ve chvíli, kdy mu nějaká kulka prostřelila padák nad hlavou. Viděl, že všichni, dokonce i šelmy, střílejí ze svých zbraní, tak taky zvedl samopal a vypálil dávku, víceméně pánubohu do oken. Spatřil pod sebou několik tanků a automobilů, okolo nějaké vojáky; stříleli nahoru. O kousek dál se snažila baterie samohybných děl. Sergej zkusil střílet po nich, ale nemělo to žádnou cenu, tak toho nechal. Zato kluk s lejzrovačkou přejel bílým bleskem jeden z tanků a ten vybuchl, když mu propálil nádrž.

Pak se země velice rychle blížila; Sergej si ještě stačil všimnout, jak Mike stahuje ze všech sil šňůry padáku stranou a snaží se dopadnout co nejlíp; pak už měl plné ruce práce, aby taky přistál. Těsně nad zemí pustil padák, překulil se a dostal se na nohy; sice ho bolelo naražené koleno, ale jinak byl celý. Odhodil padák a rozhlížel se kolem sebe.

Uviděl je téměř okamžitě; napočítal jich šest, kteří šli proti němu. Měli maskovací uniformy skoro podobné té jeho, červené baretky s nějakým znakem a americké samopaly. Kryli se za kameny a trnitými křovisky a postupovali přískoky; zřejmě netušili, že jedním z výsadkářů je velitel, neboť Mike se ničím nelišil od ostatních, ale chytit někoho chtěli.

Sergej vypálil ze samopalu, pak prchal podobnými přískoky jako oni. Zdálo se mu, že někoho zasáhl, ale jist si být nemohl – v přízračném ranním šeru mohl vidět cokoliv. Viděl, že se Mike schoval za balvan a střílí z kvalitní pušky toho kluka, ale s jakým výsledkem, taky nevěděl. A muži přibíhali blíž a blíž.

Vtom spatřil černocha Djanga, který skočil shora přímo na hlavu jednoho z nepřátel; až za ním spadl jeho padák. Další voják se obrátil k novému nepříteli; Django mu usekl svojí pangou hlavu, jen to zasvištělo, vzápětí střílel z dlouhého revolveru po ostatních. Jednoho zasáhl, ale zřejmě jenom zranil; doběhl k němu a přímo před Sergejovýma očima pangou rozpáral. Vorobjevovi se udělalo špatně.

Odněkud ze strany se objevil další nepřítel, tentokrát na zádech s nádrží, v ruce hubici plamenometu. Spolu s ním šel další se samopalem, aby ho kryl, ale nebezpečnější byl ten první. Než se Sergej vůbec k něčemu odhodlal, spatřil, jak z křovisek vylétl jaguár Quiroqa, skokem byl u muže s plamenometem a ještě v tom skoku mávl tlapou. Muž se skácel s rozervaným obličejem, zatímco ten druhý střílel dlouhou dávku po jaguárovi; Quiroqa po něm vypálil z nějaké podivné zbraně a muž se skácel.

„Nezdržovat se!“ vykřikoval Mike, „Django, vem ten plamenomet, bude se hodit! Sergeji...“

Sergej udělal dvě chyby. Jednak prošel okolo rozpáraného chlapa a žaludek se s ním zahoupal. Potom šel pomoci Djangovi k muži s plamenometem a viděl, co udělal Quiroqa z jeho hlavy. Nevydržel to, padl na kolena a vrhl. Mike ho chytil za řemení a táhl za sebou; sprostě nadával, jenomže česky, takže Sergej mohl aspoň předstírat, že tomu nerozumí. Armini, jak se zdálo, ty strašlivé události přecházeli s klidem.

Doběhl k nim jeden ze střelců a hlásil, že se mu povedlo sehnat džíp. Nebylo mu nic, jen byl trochu od krve. Mike vlezl dopředu, Sergej a Django na korbu, Quiroqa vyskočil za nimi a úplně dozadu si sedl kluk s lejzrovačkou. Tak vyrazili k pevnosti Salinas.

Nad bojištěm neustále přelétaly Stříbrné šípy i Asthřin talíř. Tu a tam zasahovaly tanky či transportéry, ale nebylo toho moc třeba, nepřátelé už postřehli svou bezvýchodnou situaci a dávali se na panický útěk. Jak projížděli bojištěm, mohl si Sergej prohlédnout výsledky boje; když viděl člověka přeříznutého laserem, poblil se podruhé.

Rogerova četa si vzala za cíl jednu z nejnebezpečnějších akcí: dobytí polní baterie, kterou vojáci zakopali kousek od pevnosti a dle vlastního názoru opevnili tak dobře, že odtamtud nechtěli ustoupit. Roger velel a osobně střílel ze své pušky; počínal si při tom odvážně, skoro hazardérsky, což by od něj nikdo nečekal. Svoje muže vedl do útoku a zlikvidoval jedno z kulometných hnízd, které baterii chránilo; až potom muži pochopili a dali se na útěk. Roger obsadil baterii a nařídil ji držet pro případ, že by se nepřítel pokusil o protiútok.

Mikův džíp se zatím sešel s oddílem, který z pevnosti poslal na pomoc Chris. Velel jim samozřejmě Sebastiano a jako obyčejně si nosil na rameně lehký kulomet.

„Ahoj, komthure!“ ječel z dálky, „To je taky dost, že se ukážeš mezi kamarádama!“

„Jak to jde, Sebastiano?“

„Píčou ke zdi! Ale neboj, vydržíme!“

Do pevnosti se vyjíždělo po točité rampě, kterou mohli z hradeb odstřelovat po celou dobu. Nahoře čekal Chris s hlavou ovázanou špinavým ručníkem; hned přiběhl k džípu.

„Miku... ani jsem nevěřil, že přijedeš!“

„Snad jsem to slíbil, ne?“

„To jo. Ale v poslední době jsem těch slibů slyšel už tolik... Cože, to je Sergej?“

„Nemohl to doma vydržet. Říkal, že když tvý kluci bojujou, on taky musí do války!“

Sergej nevěděl, co říct. Chris se netvářil na jeho přítomnost moc nadšeně, asi nevěřil.

„Co se ti stalo?“ ukázal Mike na jeho obvaz.

„Ale nic, takový škrábnutí!“

„...bych se divil. To by sis ošetřil hned.“

„Ti říkám, škrábnutí... střepina, no!“

„Ukaž!“

No samozřejmě, vypadalo přesně tak, jak si Mike myslel. Jizva přes celou hlavu, která mohla Chrise zabít, kdyby šla jen o pár milimetrů níž.

„Ale Bože,“ mávl Chris rukou, „Však jsem měl blembák, ne?“

„A hned jsi ho mohl zahodit, co?“

„Nestarej se o to tolik, nemá to cenu. Radši řekni, co dál!“

„Máš připravený raněný k evakuaci?“

„Jasně. Ale...“ Chris se obrátil na jednoho ze svých vojáků, který hned přiběhl.

„Ty seš komthur von Cross?“

„Jo. Co chceš?“

„Mám pro tebe zprávu od operačního. Přijali jsme ji před půl hodinou. Oznamuje, že neklapla ta dohoda, co jsi chtěl. Kubánská vláda dovolí přistát a natankovat jenom třem letadlům, víc ne. Ostatní nesmějí ani přistát...“

Mike se zarazil, jako by ho praštil. „Co jsi to řekl?“

Chlapec mu beze slova předal nějaký papír.

„Eech...“ Mike četl těch pár slov několikrát za sebou a vypadal zdrceně. Zvedl hlavu a díval se na kroužící stroje, připravené k přistání na vyčištěném místě.

„Máme připravenou vysílačku?“ zeptal se a hlas se mu zachvěl.

„Ano. Pojď se mnou...“

Mike šel. Jenom se zeptal: „Jak se jmenuješ?“

„Sheltie Rabowski.“

„Vysílej. Rozkaz pro všechny Stříbrné šípy: Nařizuji okamžitě odstartovat směrem k Ostrovu. Kdo z nich nemá dostatek paliva na takovou cestu, ať to ohlásí!“

Sheltieho prsty zaklepaly na Morseově klíči. Mike stál vedle, naslouchal. Ve vysílačce to zapípalo a Sheltie přeložil:

„Ptá se, zda bez přistání.“

„Samozřejmě! Plán se mění. Přistanou jen tři letadla. Svoje pohonné hmoty nechají těm, co mají málo. Jim zůstane jen pro let na Kubu... počítám, že ostatní budou muset část cesty absolvovat ve velké výšce bez použití motorů. Nepočítali jsme, že nebudeme moci nikde natankovat...“

Sheltie pilně cvakal klíčem. A zeptal se: „Chtějí vědět, proč.“

„Kubánská vláda nám nedovolí přistání.“

Sheltie to odvysílal. Mike stál u okna a hleděl vzhůru. Viděl, jak několik raketoplánů zvedlo nos k obloze a za jejich zádí vyšlehly plameny. Další zůstávaly a kroužily, jejich trysky pracovaly na co nejúspornější režim.

„Devítka, trojka a jedenáctka hlásí, že mají málo paliva. Šestka, jednička a třináctka žádají, aby směly načerpat...“

„Dobře. Povoluji všem šesti přistání. Dole, tam na té planině. A ať připraví ty raněné!“

Ranění, co měli odletět, byli skutečně ti nejubožejší; kdo byl zraněn lehce, nechal se ošetřit Ohněm a hned se zas zapojil do činnosti. Příkladem byl sám Chris, který ani škrábnutí střepinou do hlavy nepovažoval za těžké zranění a klidně zůstal v boji.

Mike si raněné prohlížel. „Je mezi nimi hodně místních!“

„Jo, tomu se nediv. Neumějí se krýt, tak se jim co chvíli něco blbýho stane...“

„Potřebujeme je u nás doma?“

Chris zaváhal, pak přešel na češtinu: „Kdyby zůstali tady a oni je chytili, budou je hrozně mučit. S těma, co táhnou s náma, nemají nejmenší slitování...“

„To je ovšem zlý...“

„Nevím, jak by se chovali k nám; přece jenom jsme do jistý míry vojáci. Ale lidem... viděl jsem po cestě vyvražděný a vypálený vesnice. Jen za to, že poskytly pomoc Kondorům. Vyvražděné i se starci, ženami a dětmi.“

Mike se drbal na bradě a tiše vrčel. „No dobře. Naložte je...“

Chris organizoval odvoz pomocí několika ještě pojízdných džípů. Do většiny už nebyly pohonné hmoty ani náhradní díly. Mike nasedl do toho prvního jako člen ochrany, taky jako organizátor. Jak viděl, dozadu vyskočil ještě Quiroqa; zřejmě hodlal vypomoci při ochraně. Sem tam se nad planinou ozývala střelba.

Přistávání Stříbrného šípu je impozantní podívaná, zvláště když přistává na opěrné nohy a záď. Z trysek na zádi šlehají plameny, celý stroj se chvěje, řve a piští. Kondoři takovou podívanou viděli poprvé a moc jim imponovala. Asi i vojákům, schovaným ve všelijakých úkrytech ve skalách okolo.

Pilot prvního raketoplánu spustil provazový žebřík, sjel po něm dolů a domlouval se s Mikem. Jeho kolega zatím instaloval kladku, kterou se měli ranění vytahovat do trupu. Když vedle přistál další Šíp, jeho posádka přenesla hadici, připojila ji na nádrž a přečerpávala pohonné hmoty. Přistání a start jsou energeticky nejnáročnější fáze letu, bylo třeba spočítat spotřebu tak, aby jedny letouny doletěly domů na základnu, a ty s raněnými na Kubu, kde snad dostanou aspoň ty tři nějaké palivo.

Mike organizoval velmi pilně, pobíhal sem tam a pokřikoval na letce; bylo naspěch, protože ani nepřátelé nespali a chápali, že je to jedna z mála možností k zásahu. Mike čekal nepříjemnosti, taky se jich dočkal: od skal se blížilo pár džípů s parašutisty, za nimi taky obrněné transportéry a lehké tančíky.

Rogerova baterie okamžitě začala střílet. Na transportéry a tanky, byly pomalé a bylo možno je lehce zasáhnout. Džípy se většinou vyhnuly ohroženým místům; některé zkusily zaútočit na baterii, ale několik jich jelo bez váhání ke Stříbrným šípům.

Sebastiano, který sem taky přišel, okamžitě velel k útoku. Sám střílel ze svého kulometu a přinutil nepřítele zastavit a krýt se. Chris se staral o raněné, Mike o čerpání; jeden Stříbrný šíp byl naložen, pohonné hmoty přečerpány, bylo možno startovat. Mike odvolal všechny z blízkosti strojů a nařídil jim zalehnout, neboť plameny z trysek jsou nebezpečné.

Jejich zalehnutí ale využil nepřítel; dva džípy se přihnaly z boku, obešly postavení Sebastianových střelců a zaútočily. Jeden zastavil ten kluk s lejzrovačkou, zasáhl nádrž a přinutil auto k výbuchu. Parašutisté pochopili včas, seskákali a přískoky se blížili; Mike po nich střílel z revolveru, ale jeho zásahy za moc nestály. Quiroqa se vrhl dopředu; skočil jednomu na krk a strhl ho k zemi. Jenže další se vzpamatoval příliš rychle, namířil samopal a prostřílel jaguára i svého kamaráda dlouhou dávkou. Quiroqa se zmítal v křečích; Mike vypálil zblízka a muže zabil.

Jak běžel k raněnému, všiml si druhého džípu, který se nebezpečně přiblížil. Muži, stojící na otevřené korbě, stříleli ze samopalů; jeden z nich to dostal, pustil zbraň a kácel se. Mike zaváhal, co s nimi; nebyl na ně sám, ale přece jenom musel zasáhnout i on.

Nemusel. Z křovisek se vymrštila další skvrnitá šelma a jediným skokem se vrhla mezi vojáky. Se vzteklým řevem rozdal bojovník pár ran okolo sebe; důstojníkovi, který seděl vpředu, přerazil jedinou ranou tlapy vaz, řidiče sekl drápy do obličeje a nejspíš ho oslepil, protože džíp se začal pohybovat zmateně. Pak pokácel ty chlapy jako kuželky a bil do nich, až krev stříkala kolem. Byl rychlejší než oni a stačil jim zabránit, aby na něj otočili svoje zbraně. Jednomu se to skoro povedlo, ale to už byl džíp na čtyři metry od Mika, z této vzdálenosti nemohl netrefit ani on. Takže prostřelil vojákovi hlavu. Skvrnitý válečník neustal, dokud je všechny nepobil; pak seskočil a rozhlížel se po novém nepříteli, ale už nezbyl nikdo živý.

Mike poklekl u Quiroqy; jaguár ještě žil, ale už to nemohlo dlouho trvat, měl řadu těžkých zásahů. Namáhavě zvedl hlavu a olízl mu ruku.

„Tak vidíš! Přece jen zemřu v boji, jak se sluší na knížete jaguárů...“

„Quiroqo!“ Mike zvedl jeho hlavu a přitiskl si ji k tváři, „Bratříčku...“

„Děkuju ti...“ šeptal jaguár.

„Za co? Že jsem tě zavedl na smrt?“

„Že jsme tolik let... jezdili bok po boku. Já jsem tě míval rád... od první chvíle...“

Mike už neříkal nic. Nemohl nic říct.

„Mou kožešinu... dobře poslouchej, je to důležité! Tady je nějaké místo, kam patří. Je třeba ji rychle očistit... přijde chvíle, kdy bude potřeba!“

„Ale... to nějak nechápu!“

„Ani já ne. Ještě nevím, co bude. Kdyby to nevyšlo... vem mne zpátky do Arminu. Nech si ji... k tobě chodí hodně lidí i šelem!“

Mike ho hladil po srsti.

„Už půjdu,“ řekl Quiroqa namáhavě, „Tak se... drž...“

Chtěl ho ještě jednou olíznout, ale neměl už sílu. Hlava mu sklesla a tělo sebou naposledy zaškubalo v předsmrtné křeči.

Mike vstal. Rozhlédl se; kolem stáli Chris, Sebastiano a ten skvrnitý bojovník. Na chvíli si nebyl jist, co je vlastně zač, i když přišel blíž a očichal hlavu mrtvého knížete.

„Kdo jsi?“

„Jsem Arrgatsamwoogh!“ řekl bojovník pyšně.

To jméno bylo zvláštní a on taky vypadal divně. Byl větší než normální leopard, kresba jeho kožešiny byla nezvyklá a hlavu měl větší a masivnější. Na pohled vypadal nebezpečně a teď, celý zastříkaný krví nepřátel, přímo příšerně.

„Ty seš leopard nebo jaguár?“ ptal se Chris.

„Moje matka byla leopard. Otec byl kníže Quiroqa.“ dotkl se ještě jednou čenichem mrtvého.

Zaváhali, pohlédli na sebe.

„A zabiju každého nepřítele, se kterým se na této cestě potkám!“

Nepolemizovali s ním. Vypadal tak, že mu to okamžitě uvěřili.

„Tak prohlídni to křoví okolo. Ať se tam nikdo neschovává...“

Arrgatsamwoogh neřekl ani slovo, vyrazil a vkrátku jim zmizel z očí. Ostatní taky pokračovali v činnosti; mrtvolu Quiroqy hodili do džípu, kterým se měli vrátit do pevnosti.

Pospíchali, tak se jim podařilo odeslat zbývající Stříbrné šípy co nejrychleji. Potom nařídil Mike návrat zpět do pevnosti. Taky všem ostatním, kteří ještě byli na pláni.

To už se objevil taky Roger, poněkud znepokojený, protože nebyl informován o situaci. „Co je? Kdy přistanou ostatní Šípy?“

„Vůbec ne; už jsou na cestě domů.“

„Proč?“

„Kubánská vláda si postavila hlavu a odmítla povolit přistání; nějak s ní usmlouvali tři stroje s raněnými, ale jinak s námi nechtějí nic mít.“

„Cože... ta pakáž nás zradila?“

„Už to tak vypadá. nevím jaký jednání vedli naši, ale zřejmě to nedopadlo...“

„To si s nima vyřídím, až budou něco chtít! Co teď budeme dělat? Jak se odtud dostanem?“

„Nevím.“

„Co nevíš? Přece musíme něco udělat!“

„Neboj se. Uděláme.“

„Ale co, sakra?“

„To je právě to, co nevím!“

Roger vypadal vytřeštěně. Ještě nikdy nikdo neviděl, že by měl strach, ale teď to tak skoro vypadalo. Všichni se tajně smáli.

„Ale to znamená, že jsme tu uvázli! Že se odsud už bez boje nedostanem!“

„Jo, tak nějak to vypadá.“ přiznal Mike.

„Do prdele s tvým velením!“ zařval Roger.

I všichni ostatní se báli. Někteří strašně. Ale když viděli, že se bojí Roger, rozesmáli se a strach z nich spadl.

„Takže my teď odsud nemůžem!“ rozchechtal se Sebastiano, „To je prima! Teprve teď mně to začíná bavit...“

„Ukážem jim, jak to umíme roztáčet!“ dodal Chris, „Třeba to ještě vyhrajem, kdoví?“

To stačilo, aby se Roger vzpamatoval. Podíval se na ně pohledem přímo vražedným a řekl: „Všichni jste pitomci a kreténi!“

Pak skočil do džípu a vracel se ke svojí baterii, aby odtamtud stáhl svoje kluky. Bylo načase; vojáci už postřehli, že Arminům se něco nedaří a chystali se k protiútoku.

Mike dojel do pevnosti jako jeden z prvních a hned šel za Sheltiem do radiokabiny. „Tak co? Mluvil jsi s nimi?“

Sheltie se natáhl a zapjal vysílačku. „Já Salinas! Slyšíš mě?“

„Já Tortuga, slyším...“ ozval se nějaký hodně vzdálený hlas, „Tak co je?“

„Předávám ti šéfa!“

„Mike.“ představil se von Cross, protože žádné krycí jméno pro tuhle operaci neměl.

„Operační. Hele, zkoušeli jsme se domluvit s těma lidma, co jsi chtěl. Nemá to cenu. Nikdo se s námi zkrátka nechce bavit.“

„S těma v Sarawaku taky?“

„Náš šéf si nejdřív myslel, že je to fór! Sultán ze Sarawaku! Pak jsme zkusili jeho kód a bavil se s náma nějakej jeho ministr. Souhlasí s přistáním, pokud nebudou moci doletět. Ale žádný pohonný hmoty nám dát nemůže, protože ani neví, co to je. Nabízel nám leteckej benzín...“

„Já vím. Beru to jako havarijní možnost.“

„Ohlásili jsme to pípátkem Šípům. Ozval se Ray Swallowstarr a potvrdil příjem. Doufá, že to nebude potřeba, ale kdyby, tak že prej jo. Palivo tam asi pošlem lodí, nebo co...“

„Hlavně že tak. Děkuju...“

„My ti děkujem. Víš, co by bylo za průser přijít o některej Šíp?“

„Kdyby něco bylo, sveďte to na mě. Já už nějakej průser unesu.“

„Jo, my víme. Mám vyřídit za všecky kluky i holky z operačního, že ti fandíme. Dostali jsme takovej přípis, že od ukončení akce už tě nemáme poslouchat...“

„Počkej, jak jsi to řekl? Od ukončení...“

„Jo, přesně tak. Od ukončení akce!“

„Takže ne okamžitě? Teď ještě to jede?“

„Jasně! Ale počítám, jak se vrátíš, dá tě starej zavřít. Hrozně se prej vzteká...“

„Až se vrátím, budu se starat, co bude. Což vypadá, že se zase nevzteká tak moc, když mě to nechá dodělat. Díky...“

„Ale, rádo se stalo. Jo hele, holky ti vymyslely pro případ potřeby speciální krycí heslo. Pamatuješ se na film Dobyvatelé ztracené archy? Když bude nejhůř, tak se ohlas Indy!“

„Indy? Dobrý, děkuju...“

„Ale bacha, bude to na tobě! Kdyby něco, my nic nevíme! Budem strašně překvapený, že seš to ty...“

„Jasný, chápu. Snad sis vypnul magneťák...“

„Ty myslíš, že jsem vůl?“

„Nemyslím. Díky za všecko, kamarádi!“

„Tak ahoj a držíme ti palečky!“

Mike zrušil spojení. Obrátil se; ve dveřích stál Chris a za ním nakukoval Sebastiano. „Poslyš, co to všecko znamená?“

„No co... potíže, no!“

„Tvý chlapi říkají, že už nejseš komthurem!“

„Nejsem. Moc mě to snižuje v důstojnosti?“

„Ani ne. Ale divil jsem se, že už nenosíš ty svý cingrlátka!“

„Kdybys znal služební předpisy, například pokyn č. 13B/64, tak bys věděl, že v případě bojového nasazení důstojník nenosí veřejně odznaky své moci, aby nebyl nápadným terčem pro nepřátelské odstřelovače...“

Při tom si Mike rozepjal blůzu, vytáhl svůj kříž se smaragdy a zavěsil ho viditelně. Chris zaváhal a přišel si ho prohlídnout zblízka. „Zelený kameny? Co to znamená?“

„Vůbec nic. To mi dal jeden kamarád kousek odtud, když jsme se tam náhodou sešli.“

„Ten šmelinář, co mu děláme kurýry?“

„Jo, ten. Byla to součást všimnýho. Jenomže teď je to jedinej odznak, kterej mám. Ty ostatní jsem nechal siru Lerovi na stole.“

„Hm... co starýmu přelítlo přes nos?“

„Měli jsme rozdílnej názor na účelnost zásahu v Costa Negře. A on má vyšší šarži.“

„Tys mu složil funkci kvůli nám?“

„Aby ses zas tak moc nenafukoval! Hlavně kvůli tomu, že jsem udělal blbost, když jsem vás do tý akce vůbec poslal.“

Chris přimhouřil oči. „On o tom nic nevěděl, jo?“

„To je teď vedlejší. Jsou důležitý a nedůležitý věci. Sir Lera mi hodil na krk tuhle zvrtanou akci, to je v pořádku, když se něco nepovede, někdo to odnést musí. Ale nezabránil mi, abych sem jel, což je důležitý. Kdyby mě sebrali hned tam, nikdo nedokázal přesvědčit lidi, aby sem šli...“

Chris pokývl hlavou. „Pěkně se nám to zkomplikovalo, že jo? Já se nebráním, taky jsem toho hodně zvrtal já. Ale...“

„Vykašli se na to!“ mávl Mike rukou. Z okna viděl, jak se blíží Rogerovy džípy. Chris je viděl taky.

„Proč se sem vypravil taky Roger?“

„Zřejmě cítí, že na tom není bez viny. A taky je kamarád...“

„Ale moc velkou radost z toho nemá!“

„Já taky ne, Chrisi. Počítal jsem, že se nám to nějak podaří... jenže kdybysme přistáli, už nedoletíme domů...“

„Co podnikneme?“

„Nevím. Doopravdy nevím. Kromě toho, teď je na řadě nepřítel, aby něco udělal!“

Chris zavrkal nosem a ztichl.

Roger vstoupil a choval se vznešeně. Uvědomil si, že je borec a frajer a jednička a kousek, že tudíž není vhodné, aby dával najevo strach či rozladění nad neudržitelnou situací.

„Tak jak to s náma vypadá?“ tázal se.

„O chlup líp než předtím, ale pořád ještě ne tak, abysme zajásali.“ řekl Sebastiano, „Zatím bych něčeho kus sežral...“

Roger na něj pohlédl dost skepticky, ale řekl: „No, dejme tomu! Pozvat se nechám, je skoro jedenáct a ještě jsme nesnídali!“

„Jak kdo,“ řekl jaguár Arrgatsamwoogh, vstoupil a olízl si tesáky, „Já už jsem snídal!“

„Nepovídej – a copak?“ nechal se chytit Roger.

„Co jsem si zakousl,“ olízl se jaguár znovu, „Mám dojem, že to byly játra z toho jejich důstojníka...“

Měl smůlu, tady byli všichni dost otrlí, takže se jenom zasmáli a Chris řekl: „Poznamenávám si: Arrgatovi žádnou mináž...“

Jaguár se očividně urazil. Zavrčel vztekle: „Jmenuji se Arrgatsamwoogh a zásadně nesouhlasím se žádným zkracováním! Komolit jména můžeš leopardům, ale ne mně!“

„Pěkně ostrej hošík!“ řekl Sebastiano, „Tak jenom se nezblázni, Arrgatsamwooghu, my to nemysleli tak zle...“

„Nikdy se nezlobím!“ řekl jaguár tak vztekle, že by se bílý muž polekal, „Ale je na čase, aby si každý upravil svoje vzájemné vztahy dle zásad čestnosti a pořádku!“ Potom si lehl do kouta a olizoval si tlapu.

„Jo, nejlíp bude se najíst!“ řekl znechuceně Sebastiano, „Jen doufám, že všichni jíte guláš z vojenský konzervy. Pokud ne, tak si laskavě trhněte nohou!“

„Tím chceš naznačit, že v tom je maso?“ zeptal se kdosi.

„Tím chci naznačit, že v tom je všecko, co bys tam čekal; navíc spousta věcí, který bys v životě nepředpokládal. Dávno už jsem si to přestal prohlížet, natož k tomu čichat!“ Sebastiano přehlédl jejich značně rozladěné tváře a dodal výhružně: „Bod dva: ani toho blivajzu není dost pro všechny. Nakradli jsme všecko, co se dalo, ale i tak nás brzo čeká hlad!“

„To myslíš jak?“

„Jak jsem to řekl. Melem z posledního! Návrh na opatření: ctěný kočky, jestli se někomu z vás nehnusí požírat maso padlých, tak je pro vás prostřeno na place před pevností!“

Arrgatsamwoogh se spokojeně olízl. Ostatní šelmy se domlouvaly pohledy, ale než mohl někdo něco říct, ozval se černoch Django:

„Já říkal, že se bez problémů uživíme!“

„Jak chceš,“ řekl Sebastiano, „Já jdu na ten guláš!“

Mike se vydal s Chrisem prohlédnout si celý objekt pevnosti. Po pravdě řečeno, nebylo to nic moc a předešlý majitel ji udržoval hanebně. Na mnoha místech byla stavba dost vážně poškozená, zdi popraskané a zřícené, krovy propadlé, podlaha rozestouplá.

„To je od bojů?“

„Já bych hádal spíš na zemětřesení. Takhle už to bylo, moc spravovat jsme to nechtěli...“

Mike nic neříkal, dokud si všechno neprohlédl. Tím spíš, že je dohonil Roger a prohlížel si to s nimi. Až když skončili, řekl Mike:

„Tahle pevnost se proti soustředěnému útoku nedá bránit déle než tři dny!“

„Já vím. Zatím na nás poslali ty parašutisty, ale to proto, že ještě nemají klid v zemi a bojí se věnovat nám větší síly!“

Mike řekl: „Hm... hm!“ a sedl si.

„Viděli, že jsme dostali posilu,“ řekl Roger, „Asi taky pošlou pro pomoc. Načechrali jsme jim křidýlka, moc spokojený nebudou!“

Mike pořád nic neříkal. Až když si uvědomil, že to ticho je už trapné, řekl: „Půjdem se podívat, co je s tím gulášem.“

Jako jídelna byl používán sál vedle kuchyně. Kuchyně byla ve stavu dost dobrém, avšak jídelna spíš hanebném; omítka opadala až na cihly, strop byl ozdoben několika dírami a na podlaze byla změť malty, špíny, trosek nábytku a všelijakého harampádí, na což si střelci posedali a každý se krmil ze svého talíře či ešusu. Mike neměl ešus, dokonce ani lžíci, tak musel počkat až se něco uvolní nebo sežene; proto se ohlížel po kolem sedících a najednou ustrnul. Přiskočil k jednomu z kluků, ten zvedl hlavu a usmál se.

„Enkro!“ zavrčel Mike výhružně, „Co ty tu u všech sakrů děláš?“

„Já myslel, že o tom víš!“ usmíval se Enkra andělsky, přestože dobře věděl, že neví.

„Kdybych věděl, vytáhnu tě z toho letadla za ucho!“ zuřil Mike, „Víš, co bude za příšernej průser, až se to dozví Vládce?“

Tak Enkra zvážněl; odložil ešus a vstal.

„Řekl jsem ti, že se rozhodnu co budu dělat, podle okolností. To jsem taky udělal. Tihle tady jsou moji lidé, to uznal dokonce i sir Lera. Je proto nanejvýš nutné, abych se o ně staral. A když se o ně postarat nedokážu, abych byl aspoň s nimi...“

„Když se ti něco stane, bude Vládce volat k odpovědnosti mě!“

„Může se mi stát přesně to, co tobě nebo jiným. Nic víc a nic míň. Jsem princ a následník arminského trůnu. Ne panenka, kterou se hodí nazdobit a posadit na trůn. A když něco, taky trochu čaroděj. Třeba mě tu bude zapotřebí...“

Mike při jeho řeči těkal očima kolem. Povšiml si dalších tváří: Jackie Therlowe, Kurt Diettermann, Sonny Albert. Frenn Morris, Diego, Fernando, Sandy Cripp. Všichni, kdo patřili mezi Enkrovy nejbližší kamarády. A Roger Monroes, který přišel s plným ešusem a hledal, kam si sedne.

„Rogere... tos zařídil ty?“

Roger se usmál. Teď byl na koni on.

„Ne,“ řekl Enkra, „To jsem zařídil já! Rozhodl jsem, že půjdu do Costa Negry jako obyčejný pěšák. Už jednou je na čase, abych udělal, co je třeba. Nejsem princem pro legraci, nemám zapotřebí, aby se mi někdo smál, že za sebe nechám bojovat druhé!“

Mike si jenom povzdychl: „Jestli jsem doufal, že mi starej odpustí, tak teď už vím jistě, že ne. No dobře, chlapče; tak si dělej, co chceš! Mám ti předat velení?“

„Ne. Zatím jsi velitel ty. A co mě se týče, vždycky budeš. Otec tě může sesadit ze všech funkcí, ale z jedné ne: plukovníka freefighterů. To je funkce volená tvými vlastními lidmi. A taky chci, aby lidé, kteří mne volí, věděli že jsem s nimi. Vždycky s nimi! I kdybych musel jíst tenhle hnus...“

„No... dobrý.“ řekl Mike a sedl si k němu.

V tu chvíli nemyslel na jídlo. Přesto mu Sheltie Rabowski donesl talíř guláše a lžíci, dokonce mu popřál dobrou chuť. Asi neslyšel předchozí slova, takže vyvolal výbuch smíchu a chudák neměl tušení, čím to způsobil.

Mike se najedl, co měl taky dělat. Jídlo ho přece jen vzpružilo aspoň natolik, že mu přišla na mysl jedna rozumná myšlenka: „Kde vůbec je Asthra? Její talíř přece nemusel odletět s ostatními!“

Jeden voják vystřídal Sheltieho u vysílačky a když byl vyzván, hlásil: „Mluvil jsem s ní před chvilkou. Zjišťuje si něco v těch okolních horách. Přiletí odpoledne...“

„Aspoň že tak! Když to půjde, může vzít Enkru domů...“

„To může, jenže já domů nepůjdu! Poslechnu tě ve všem, ale ten jediný rozkaz vetuji – ze své funkce prince!“

Mike mávl rukou: „O tom se rozhodne, až tady bude Asthra! Zatím nařizuji odpočinek všem kromě hlídek až do... čtyř odpoledne. Jestli mi to můžeš udělat k vůli, tak mě uspíš.“

„Jistě. Kde si zařídíš doupě?“

Mike si vybral první volnou místnost, betonovou kobku bez všeho zařízení. V hypnotickém spánku nepotřeboval žádné vybavení, lehl si na podlahu, pod hlavu strčil vojenské tele, zakryl se dekou a čekal na Enkrovy ruce.

„Nezlobíš se na mě?“ zeptal se ho Enkra.

„Nezlobím. To bych se musel zlobit na sebe.“

Enkra se usmál a položil mu dlaně na spánky.

Přesně ve čtyři ho probudil Claudio Mendoza. Vyrostl a zesílil, ale pořád ještě vypadal jako panenka, i když s ostříhanými vlasy. Usmíval se a hlásil, že všichni spí kromě směny ve službě, které velí náčelník Grazzio.

Mike už o něm slyšel a povzdychl si, když se to dozvěděl. Ale přesto velitele vyhledal. Byl to mládenec dle Sebastianova vkusu: ke dvěma metrům výšky, stotřicetdva kilo živé váhy, ramena jako almara, vlasy barvy havraního peří a stálý úsměv. Měl nízké čelo s huňatým srostlým obočím, malá prasečí očka, rozpláclý nos, vysedlou bradu a odulé rozšklebené rty. Taky měl černý pás karate a revers, že lékařská komise nepřijímá odpovědnost za jeho činy.

„Ahoj, šéfe!“ zvolal nadšeně, jen Mika viděl.

„Ahoj. Tak co, jaká je situace?“

„Bezva. Zakopávají se na planině.“

„Zdá se, že z toho máš radost?“

„Proč? Mám mít?“

„Ale ne – že se tak usmíváš!“

„No a mám brečet?“

Mike nemohl nic, než se zasmát. Grazzio ho zavedl ke střílně, kterou se dalo pozorovat celý prostor pod pevností, a ukazoval mu jednotlivé opěrné body nepřítele. Na ty malé oči viděl velice dobře i bez dalekohledu.

„Mají to mazaně udělaný! Jednotlivý opěrný místa zajištěný, aby se z nich dalo rychle bez potíží ustoupit. Kdybyste jim neskočili přímo na hlavy, tak máme větší trable. Tohle nemohli čekat!“

„Stejně jsme je nezlikvidovali naráz, jak jsme původně chtěli!“

„Oni se toho dost naučili. Mají úplně naši taktiku, jak narazí na silnějšího, hned se stáhnou a jenom co nebezpečí pomine, už zase útočí!“ šklebil se Grazzio.

„Myslíš, že jim někdo od nás radí?“

„Ne, proč? Nejsou všichni úplně blbý!“

„Jestli jim ještě přijde pomoc, tak jsme nahraný...“

Grazzio se šťoural v zubech sirkou a přemýšlel, což by od něho nikdo nečekal. „Já na to myslel... jediná možnost je prorazit přes hory. Je tam přístav, kde by mohli naši přistát! Jmenuje se Guayaquil. Blbý jméno, taky blbá vesnice propadlá peklu. Ale kdysi tam byl přístav, docela používanej. Dokud nepostavili dole jinej...“

„Víš o tom místě něco?“

„Jeden kluk z mý čety je odtamtud. Vyprávěl mně o tom přístavu. Chodíval si tam hrát na vojáky.“

„Kde je ten kluk teď?“

„Co já vím? Nejspíš v očistci, nestihl se ani pomodlit...“

„Ech... pamatuješ se na to jeho povídání?“

„Jasně. Můžu ti ten přístav i namalovat. Je tady jenom jeden problém, jak se tam prosekat. Támhle ty hříšný duše nás nenechají jít jen tak na procházku...“

Mike jen tiše žasnul. A zeptal se: „Poslechni, Grazzio, proč se o tobě říká, že jseš blbej? Tobě to myslí líp než jiným!“

„Já nejsem blbec. Jsem cvok, a to mám i na papíře; když se něco děje, tak se naseru a pak to mlátím, že je líp jít mi z cesty. Ale pokaždý jenom hříšníky, který si to stejně zasloužej. To snad tak moc nevadí; Bůh má stejně v úmyslu je potrestat, ne?“

„Jseš doopravdy dobrej, Grazzio. Fajn kluk. Už chápu, proč si tě Sebastiano drží...“

„To je snad jasný. Protože nejsem zkurvenej trpaslík!“

Než se Mike vrátil z obhlídky, probudili se i ostatní, všichni vcelku v dobré náladě. Chystali se k dalším akcím, připravovali zbraně a dohadovali se, co asi se bude konat. Mike se jim co nejobratněji vyhnul a šel si prohlédnout mapu cesty do přístavu Guayaquilu. Zjistil, že cesta by nebyla tak obtížná, ani přístav sám nemá žádnou chybu; jenom tomu překážejí dvě vojenské posádky a parašutisté, kteří ovládají planinu Arakka.

Potom přiběhl někdo z Kondorů a hlásil, že létající talíř přistává přímo na pevnost. Mike řekl, že je to dobře a šel se podívat, jak si s tím Asthra poradí. Přesněji řečeno její pilot, princezna sice létat uměla, ale radši to nechala na odbornících. Pilot posadil talíř na střechu a všichni vylezli; jednoho muže nechali na hlídce, především proti zvědavým Kondorům. Tu a tam se z planiny ozval výstřel a kulka zazvonila o pancíř z lístkové oceli; těžko mu ovšem mohla nějak ublížit.

Asthra šla rovnou k Mikovi. „Obhlídla jsem území, o kterým nám povídal Kannto. Je to údolí mezi horami; nahoře se dá přistát, ale zatím jsem to nezkoušela. Ty lidi tam obdělávají malý políčka na svazích, pasou ovce a kozy a skoro se nebojí; dívali se na mě a když jsem letěla nízko, dokonce mávali. Ne jako pitomci, co vidí talíř a schovají se do sklepa...“

Mike se smál. „Co jsi ještě zjistila?“

„Nic. Obhlídla jsem terén. Je to divočina, ale možná by se tam dalo vydržet. Vojáci tam nejsou, do hor se nehrnou, asi vědí proč. Co říkáš, mohla bych stihnout se tam podívat?“

„K těm Indiánům, myslíš?“

„Jasně. Kde je vůbec Kannto?“

„Taky někde v horách. Možná se vrátil domů a řekl jim, že máme zvláštní techniku – proto se nebojí!“

„Kannto se taky ničeho nebál, ani od začátku ne. Zkrátka jsou to rozumní lidé, žádní hlupáci...“

„Hm – dobře. Možná by to šlo. Ale zatím půjdeme na poradu, co a jak dál. Víš, jak nás vyšplouchli?“

„Vím; ale cos od nich čekal? Vrátíme jim to i s úrokem, až bude příležitost. Teď je potřeba rozhodnout, jak se odsud dostat. Odvozit to tím mým talířem by trvalo dost dlouho...“

„Máš dost paliva, Asthro?“

„O to se neboj. Já si ho dělám přímo na místě, tak mi těžko může dojít...“

Mike se neptal. Podezíral Asthru, že má v talíři zabudován malý atomový reaktor a asi měl pravdu, protože neviděl, že by čerpala pohonnou směs.

Když přišli do jídelny, byli už všichni shromážděni a hádali se, ale nikomu nenapadlo, aby tam uklidil.

Chris požádal o ticho a oznámil, že zahajuje poradu štábu a předních velitelů o vzniklé situaci. Potom hned s ulehčením předal slovo i odpovědnost Mikovi.

„Možná už víte,“ začal Mike do hrobového ticha, „Že jsem byl zbaven funkce komthura a bylo mi doporučeno, abych se vzdal všech ostatních funkcí, které s tím souvisejí. V tuhle chvíli nemám žádnou státní, vojenskou ani společenskou pravomoc, jenom zvyk a vaše dobrovolná podřízenost mi umožňuje tady velet. Stejně tak si dovoluji vám oznámit, že sotva ukončím tuto akci, přestanu i s tím, abych náhodou nebyl zatčen...“

Všichni už to věděli, ale mnozí nevěřili. Teprve nyní si ujasnili, že vlastně stojí zcela mimo zákon své vlasti a že jim komthur nemůže poskytnout právní ochranu proti vlastní vládě. Což bylo krajně nepříjemné.

„Přesto jsem nucen stručně zrekapitulovat, jak na tom jsme. Nacházíme se na opačné polovině zeměkoule, než je naše vlast. Prakticky nemáme možnost se tam vrátit bez výjimečných obtíží. Předpokládal jsem, že se podaří evakuace pomocí raketoplánů, ale spojenci, co měli poskytnout pomoc, nás zradili tak hanebně, jako by ani nepočítali s tím, že někdo z nás může přežít. Což je sice nepříjemné a je to důvod k odvetným opatřením, ale v tuhle dobu nijak nepomůže. Takže, necháme to prozatím usnout. Budeme počítat s vlastními silami, které nejsou moc veliké, ale nejsou ani zanedbatelné. Všichni, jak tady jsme, jsme v podstatě zdraví, máme zbraně a dostatek střeliva. Myslím, že bychom stačili zhruba na desetinásobek nepřátel. Kolik jich mají oni, sice nevím, ale myslím, že se to ukáže co nejdřív. Pevnost, kterou ovládáme, se téměř nedá bránit, alespoň ne proti regulérní armádě. Těch pár chlapů venku nám není nebezpečných, ale počítám s tím, že za nimi brzo pošlou dělostřelectvo, tanky a vrtulníky s výsadkem. Pevnost musíme opustit a dostat se buď za hranice, nebo do přístavu Guayaquilu, který leží na druhé straně země, za těmi horami. Přes hory se můžeme prostřílet nebo uzavřít dohodu. Obojí je dost nevýhodné. Ovšem čekat, až na nás přijdou, je ještě nevýhodnější. Tak si to rozhodněte sami, já si počkám na vaše návrhy.“

A Mike si sedl a posluchači se rozšuměli.

Vstal Chris Everett. „Souhlasím s komthurem, že je potřeba co nejrychleji zmizet. Navrhuji v noci přepadnout nepřítele, ukrást obrněné transportéry a vyrazit po silnici k tomu přístavu.“

Většina posluchačů souhlasila. Vstal Sebastiano Mendoza:

„Souhlasím s plukovníkem Chrisem, ale mám lepší návrh než se tlouct silnicí. Probít se do hor a postupovat pěšky, terénem. Do terénu se za náma nepustí, kdežto po silnici nás může odstřelovat jejich armáda i letectvo. Na silnici jsme moc dobrej terč!“

Asthra se hlásila o slovo: „Co se týče nepřátelských letadel, ty bych si mohla vzít na starost já. Až mě uvidí, ručím za to, že si nikdo z nich ani neškrtne. Nejspíš přede mnou utečou!“

Kluci se smáli, ale přihlásil se Roger: „Není mi jasný, jak hodlá Mike zorganizovat odvoz armády z Guayaquilu. To tam ukořistíme nějakou loď?“

„Požádám vysílačkou o pomoc centrálu. Snad nějakou vhodnou loď ještě máme. Mám poslední možnosti jim něco nařídit!“

„To vidím jako dobrý. Přesto mám ale obavu, že se k tomu moři dostane hodně málo z těch, co tu jsou!“

Bojovníci zaváhali; koukali jeden na druhého a každý pro sebe odhadoval vlastní šanci. První nevydržel jaguár Arrgatsamwoogh: „Je lepší padnout, než se skrývat jako zbabělá krysa! Projdeme touhle zemí a běda tomu, kdo se nám postaví do cesty!“

„Počkej,“ zarazil ho Roger, „Co povídáš, je sice pěkně odvážný, ale větším dílem nesmysl. Co když nám pošlou do cesty tanky? Jak s nima budeš bojovat svými zuby a drápy?“

Jaguár vztekle blýskal očima. Najednou zařval: „Proč mlčí náš pán? Jsme všichni poddanými prince Enkry, jediného pána, kterého nad sebou uznávám! Ať řekne on, jaké dá rozkazy, my poslechneme!“

Enkra se málem lekl, když se na něj všichni obrátili. Ale vstal a řekl klidně a pevně: „Pověřil jsem velením Mika von Crosse, který je z nás tady nejstarší a má nejvíc zkušeností. Věřím mu a udělám, co mi on poradí. O totéž prosím všechny svoje bratry, včetně jaguára Arrgatsamwoogha!“

Jaguár se ohlédl na Mika a neřekl nic. Mike se rozhlížel, co přijde dál; měl pocit, že ještě něco chybí, něco se dosud nestalo a zcela určitě stane. Jenom nevěděl co, a to ho znepokojovalo.

Když se však nepřihlásil nikdo jiný, začal pomalu a vážně:

„Plány, které jsme tu všichni řekli, jsou dobré, ale mají jednu chybu: je těžké je uskutečnit. Nevzdávám se jich, ale dřív, než zahájíme boj, mám ještě jednu možnost řešení. Tou je vyjednávání. Navrhuji, abychom jednali.“

„S kým?“

„Pochopitelně s tím, kdo v tuhle chvíli v zemi velí a vládne jí. S presidentem donem Juanem Carrascem.“

„S tím usurpátorem a zrádcem?“ vyletěl Kondor Pedro.

„Ano, když chceš. Ale v každém případě s mužem, který má v této chvíli nejvyšší moc.“

„Já s ním v žádném případě jednat nebudu!“ křičel Pedro.

„Ani bych ti to neradil. Jednat s ním budu já.“

„Chceš jít za ním?“ ptal se Roger, „To nebude lehké!“

„Naopak. Bude to to nejlehčí, co můžu udělat.“

„A jak se odtamtud chceš vrátit?“

„Když se dohodneme, bude to zcela jednoduché. A jestli ne, tak si s tím už nebudu muset dělat starosti.“

Nastalo opět ticho. Všichni byli ochotni jít do jakéhokoliv boje; ale přece jen neměli chuť jít klidně a bez odporu vstříc smrti. A věděli, že v tomto případě je smrt ta druhá možnost.

„To nemůžeš udělat!“ řekl Enkra, „Co když s tebou nebude vůbec mluvit a dá tě hned zastřelit?“

„V tom případě na tom budete zrovna tak, jako jste teď. Nic se v podstatě nezmění. Jestli nedostanete zprávu, zahájíte další fázi operace podle toho, jak se tady dohodlo.“

„Nebylo by lepší jednat na dálku?“ navrhl Chris.

„Bylo. Ale myslím, že osobní jednání je lepší. Dokážu se s ním domluvit, alespoň doufám. Pohrozím mu, budu ho prosit, působit na jeho rozum i cit. A když to nepůjde, máte možnost jednat vy...“

„Proč zrovna ty?“ ptala se Asthra.

„Už jsem to řekl. Jsem velitel a dostal jsem ostatní do této situace. Je jenom správné, když to budu já, kdo ji vyřeší.“

„Myslíš, že ho dokážeš přesvědčit?“ ptal se Roger.

„Kdybych si to nemyslel, tak bych tam nechodil. Pohrozím mu partyzánskou válkou našich lidí. Myslím, že už i on toho má dost, rád by uzavřel mír. Soudím to podle toho, že proti nám zatím neposlal víc než tyhle parašutisty. To není útok, nýbrž výstraha. Možná by se mu dost ulevilo, kdybychom souhlasili s odchodem do toho Guayaquilu bez dalších bojů...“

„V podstatě se chceš vzdát a prosit o mír,“ řekl Bello, „Možná zachráníme svoje životy, ale ne svoji čest!“

Mike se ohlédl na nového soupeře a zamračil se. „Myslím, že potřebujeme víc život než čest. Ano, Bello, já s tebou souhlasím, že není moc čestné utíkat a prosit. Ale je to naše jediná šance. Projeli jsme to a kdyby chtěli, můžou nás zničit...“

Nastala diskuse mezi jednotlivými náčelníky; Mike už mlčel, jen sledoval, co kdo obhajuje. Postupně mu začalo docházet: na jednom konci sálu, v podstatě kolem něho, sedí Rogerovo křídlo, Enkra a jeho kamarádi; ti chtějí co nejrychleji domů, nic je tady nedrží. Na protilehlé straně Chris, Sebastiano a další; bojovali, prohráli a taky by rádi domů, ale štve je, že nezvítězili. Zatím se nerozhodli, co vlastně udělají. Spolu s nimi Pedro a další Kondoři: vzteklí do nepříčetnosti, protože se jim něco slíbilo a nesplnilo. Pro ně je porážka strašná: už pochopili, že jestli se uskuteční Mikův návrh, skončí jako žoldáci v komandech Arminů a budou prodávat svoje bojové umění každému, kdo zaplatí. Stejně dopadli všichni, kdo se k Ostrovanům přidali v kterékoliv zemi, kde se bojovalo. Až na jednu maličkost: freefighteři mají svá sídla na Ostrově, kam se vracejí po svých vítězstvích. Všelijací přidružení bojovníci nemají ani to, jsou cizinci všude. Pedro to uměl pochopit a přál si raději zemřít.

A pořád ještě to není všechno; Mike potřásl hlavou a rozhlížel se dál. Dost ho mátl jednotný vzhled armády: všichni oblečení do maskáčů, hlavy holé po koupání v Ohni, maximálně se lišící různým tetováním. Dokonce si vykroutili náušnice a další ozdoby, třebas u Deborah to bylo skoro kilo kovu (a to ani nikam neletěla). Když seděli v houfu, nebylo ani poznat děvčata od kluků. Na Enkru bez vlasů si už Mike zvykl, Asthra byla tak vznešeně krásná, že vážně uvažovala neměnit se a v případě potřeby střídat paruky. Ovšem byl tu taky Roger; vypadal jako velekněz a Mika to mátlo. Porážka ho samozřejmě musí hrozně štvát...

Pořád ještě se mezi sebou dohadovali, nejvíc Bello Corrona. Na toho se měl Mike soustředit nejdřív; ale sotva mu to napadlo, už se k němu odzadu přitočila Asthra.

„Tušila jsem, že chceš zemřít!“

Zasáhla jako obvykle přesně. Zachvěl se, ale odpověděl nezvykle pravdivě: „Mýlíš se. Ani nevíš, jak moc se mi chce žít. A možná víc, než kdy dřív. Právě proto, že chci žít, tam jdu!“

Sledovala jeho pohled. Díval se na dívku z jejího doprovodu, která seděla na zemi mezi ostatními, objímala si kolena a klidně sledovala, co se mluví. Nevnímala, že se na ni dívá.

„Ťapka?“ řekla Asthra překvapeně.

„Ano. Mám rád tvoji Ťapku. Možná se ti to bude zdát směšné, ale... jestli se mi podaří to přežít, přijdu si k tobě pro ni. Kdysi... dřív se mi zdálo, že jí nejsem protivný.“

„Pane Bože!“ rozesmála se Asthra.

„Klidně se směj. Já vím, že jsem k smíchu; ale kdybych teď mohl, řekl bych jí, že se mi o ní v noci zdává. Že ji mám rád a chtěl bych se k ní vrátit...“

„Tak za ní jdi a řekni jí to!“

„Blázníš? Teď a tady? A v tuhle chvíli? Podívej se na mě a musí ti být jasný, že...“

„To myslíš, že Ťapka je obzvlášť krásná v těch maskáčích a se samopalem přes rameno? Ohněm prošla zrovna jako každej, a jestli jí to přidalo na dívčím půvabu, tak ať visím!“

„Ne – v téhle chvíli nebudu komplikovat situaci. Je možné, že se už doopravdy nevrátím; potom by to nebylo k ničemu. Ale jestli se vrátím...“

„Jsi blázen. Odjakživa to tvrdím!“

„Možná jsem. Ale změnil jsem se. Tys mě změnila, ten tvůj Oheň. Dřív bych nedokázal jít sem, nešel bych ani jednat s tím člověkem – to všechno je tvoje dílo!“

„Ne, můj milý, to si jenom namlouváš! Žádná moc na světě nedokáže dát člověku něco, co v něm není. I v tobě to bylo, někde hluboko v duši – třeba to spalo, ale bylo to tam...“

„Spalo, a tys to probudila. Očistila jsi nejen naše těla, ale i mysl; to je tvá největší zásluha. Kdybys chtěla, dokázala bys očistit celý svět...“

„Dobře víš, že mohu pomoci jen tomu, kdo chce, abych pomohla. Nesmím nikoho nutit násilím; ani svět, ani jednotlivce. Možná Oheň pomohl i tobě. Možná jsi omládl, stal se zdatnějším. Ale byl jsi to ty, kdo to způsobil!“

„Ať je to jak chce. Děkuju ti. A přeju ti štěstí do dalších dní!“

Objali se; ale pak zmlkli, neboť ostatní dospěli k jednotnému závěru. Ten zněl, že je možno svěřit Mikovi jednání s nepřítelem.

„Kdy půjdeš?“ ptal se Enkra.

„Hned. Během noci bych mohl dojet do města a zítra už jednat s donem Juanem. Očekávejte moji zprávu do osmačtyřiceti hodin, déle ne. Řeknu jim to, aby se snažili taky...“

„Neodpočineš si?“

„Odpočinu si u nich ve vězení. Jistě bude chvíli trvat, než se dostanu, kam potřebuju. Zvlášť, když nemám žádné doklady a nic, co by potvrzovalo moji totožnost.“

Enkra se rozesmál. „Vždycky jsem si myslel, že největší voraz je Cvrček, ale teď koukám, že seš to nejspíš ty. Postaví tě ke zdi, než stačíš zazpívat pohřební mantry!“

„Nepostaví, uvidíš. Ty bys postavil před pušky člověka, který by ti řekl, že je šéfem cizí tajné služby? Asi těžko!“

„Kdyby to nemohl nijak dokázat?“

„Tím spíš. Ve válce lidi někdy nemívají řádné doklady, ale vždycky mají s sebou paměť. A o tu jim jistě jde. Neboj se, nic se mi nestane, dokud nebudu u diktátora.“

„Zato potom...“

„Potom už to bude moje hra. Neboj se, nebude to poprvé, co jednám s nepřítelem!“

„Stejně se o tebe budu bát!“

Mike vyšel z nádvoří. Šelmy tam pořádaly smuteční obřady za padlého knížete Quiroqu; k Mikovi přišel Arrgatsamwoogh.

„Můj vznešený otec si přál, abychom jeho kožešinu dali tobě! Chci splnit to přání... právě ji očišťujeme a balzamujeme...“

„Děkuji,“ pohladil ho Mike, „Prosím, dej ji Asthře, ať ji vezme domů talířem. Vejde se, není veliká. Nebo... ona ví, co s ní!“

Jaguár chvíli váhal, než se zeptal: „Nemám jít s tebou? Bude to těžký boj, který jdeš svést!“

„Právě proto tam musím jít sám. Děkuju ti; zůstaň a starej se o prince Enkru. Bude tě potřebovat...“

„Enkra je můj pán a já mu sloužím. Budu ho chránit!“

Mike hledal ještě jednou Asthru, ale nenašel ji; zato narazil na Ťapku. Nedal na sobě nic znát, jen ji požádal: „Než odletíte, vyberte od všech jejich lejzrové pušky. Žádná z nich se nesmí dostat do rukou nepřátelům.“

„Jistě, spolehni se!“ řekla Ťapka ochotně.

„Dík. A ahoj!“

„Ahoj,“ řekla, „A... přeju ti úspěch...“

Mike se šel připravit. Neměl toho moc; jenom připjal na uniformu nárameníky plukovníka a místo přílby si vzal brigadýrku. Zaváhal nad svým komthurským křížem, potom jej sejmul a pověsil na krk Sheltie Rabowskimu.

„Odnes mi to domů, chlapče. Přece jen je to pěkný kus zlata a mohl by někoho zlákat. Nenechavý pařáty jsou všude...“

Pak se rozloučil, nechal si otevřít bránu a vyšel ven. V ruce si nesl prut, na kterém měl uvázán bílý kapesník.

Sledovali ho, jak sestupuje točitou cestou; kráčel zvolna planinou až k prvním nepřátelským postavením. Samozřejmě ho viděli, ale nikdo nestřílel; až když byl u nich, obklopili ho okamžitě parašutisté. Nějaký seržant jej hbitě prohledal a potom mu nasadil pouta na ruce. Přivedli ho k poručíkovi, který jim velel.

„Jsem komthur-plukovník Mike George hrabě von Cross, velitel arminské tajné služby a plukovník freefighterů. Chci vyjednávat s vaším velitelem donem Juanem Carrascem.“

Poručík v podstatě jen zíral: „Pokud vidím z jediného dokladu, co máte při sobě, je to řidičský průkaz na jméno doktora George Schubera, zvěrolékaře z Vadúzu v Lichtensteinsku. Tím chcete dokázat, že jste komthur von Cross? Kdo vám to uvěří?“

„Tam ti muži v pevnosti tomu věří.“

Poručík chvíli váhal; pak pokrčil rameny.

„Pošlu vás do štábu.“ rozhodl.

Errata:

30.05.2021 11:43