Za nějakou dobu po svém svržení z Nebe se Satan Ďábel v Pekle rozkoukal a zdokonalil ve své práci. O to by ani tak nešlo, jako o to, že skupina cherubínů, kteří v nebi zůstali, ho začala obdivovat, ani ne tak jako Syna Jitřenky, spíš protiváhu vševědoucího a tím nudného a znuděného Jehovy Boha. Nikdo už neví, jak a kdo co vykecal. Po celých sedmi nebeských kruzích se začaly šířit podivné řeči, že tam dole je přece jenom veseleji, jak si Satanovi pekelníci pěkně užívají a vůbec. Ví se jen, že Jehova Bůh se velmi rozzlobil – označil tyto trapné žvanily za „Satanovu pátou kolonu“ a dal je vyhnat z nebes. Dotyční cherubové se ani moc nezlobili, sbalili svoje usárny, koukli se, kdy jim to jede a když se ujistili, že za polovinu věčnosti, vyrazili pěšky.

Nakonec se obrátili na Satana s prosbou o pomoc. Jenže ten měl svých starostí dost a řekl jim něco v tom smyslu, že jsou i přes své názory Boží děti, takže je do Pekla mezi své černé anděly nepřijme. Navíc to vypadá, že by mu to Peklo brzo rozvrátili tak, že by nejen ďáblíky, ale ani sám sebe nepoznával.

Ti, jimž se začalo říkat Šedí andělé, zůstali tedy sedět napospas sami sobě uprostřed silnice. Z Nebes byli vyhnáni, v Pekle je nepřijali. Navíc drobně, leč vytrvale a nepříjemně pršelo. Usadili se tedy na Zemi.

Tak vznikl řád čarodějů...

Když se Mike probudil, nacházeli se na poušti kousek od Obzoru; to už neusnul, ale nehýbal se, aby neprobudil Sheillu. Spala teď docela klidně a vypadala konečně tak, jak měla vypadat: jako dítě, trochu rozmazlené, trochu opuštěné a hodně často přinucené chovat se jako dospělá.

Slunce zapadalo do moře a obloha přecházela od temně rudé až po fialovou. Teprve nyní mohl ocenit, proč tomuto místu začali říkat Sluneční Obzor. Nebylo to první místo toho jména; kdysi založil faraón Achnaton město Atonův Obzor a učinil je hlavním městem Egypta. Má to být smysl Rogerova dotazu?

Jako letiště označovali kus vyprahlé stepi, kde v této chvíli připravovali k odletu Stříbrné šípy. Popojížděly tam těžké tahače a přemisťovaly raketoplány, dovážely se k nim poslední cisterny pohonných hmot. Ty stroje, které už byly připraveny, stály na okraji plochy s čenichy zvednutými k obloze; do některých po zvedacích plošinách nastupovali lidé v maskovacích stejnokrojích, se spoustou zbraní.

Kousek stranou planul Živý Oheň; Tina zamířila rovnou tam. Když se rytmus stroje změnil, Sheilla zavrněla a otevřela oči; rychle se probrala a zajímala se, co se děje.

„Klid, dítě,“ pohladil ji Mike po hlavě, „V pořádku, už jsme na místě. Za chvilku bude všechno... hotové.“

Upadl trochu do rozpaků, protože první, koho potkal, byla Ťapka – vůbec si ho ale nevšímala, na jednom uchu držela sluchátko polního telefonu, druhým naslouchala chrčení vysílačky. Při tom ještě stihla dávat disposice nějaké další dívce, která tu dělala adjutanta. Zaregistrovala jejich příjezd, protože kývla hlavou, ale jinak se o ně nestarala.

Oheň zapálila a udržovala neznámá dívenka tak okolo čtrnácti, podle rudých bradavek i podle nedostatečného zdobení Panna. Bylo to stvoření vzácně nekomunikativní, krom Ohně a pokynů Asthry si nevšímala ničeho, ale prožila už několik pozoruhodných vizí; jen dalo práci ji přinutit, aby o nich něco vyprávěla. Slyšela na oslovení Zan, pokud chtěla slyšet, ale její jméno to nebylo. Dle neověřených zpráv pocházela z přistěhovalecké rodiny, která ji už tři měsíce marně sháněla.

Asthra seděla pár kroků od ní v písku, cinkala si na kartály a skoro šeptem zpívala; oči upřené k obzoru, na sobě jen bílé roucho kněžky. Od chvíle kdy přiletěla z jihu, nepromluvila s nikým víc než deset slov. O všechno se starala Deborah, Jennie, Jenbarí a další WZ, které přilétly s ní.

Sheilla přistoupila a sklonila před ní hlavu; Asthra ji vzala na vědomí, ale neřekla ani neudělala nic.

Deborah pečovala o oltář, postavený téměř na čáře příboje. Byl neobvykle složitý, kromě božstev Mikovi známých se tam vyskytly také bytosti, které neznal či znát odmítal. Na rozdíl od jiných byla Deborah ochotná nejen s ním mluvit, ale dokonce mu sehnat šálek kávy, aby se vzpamatoval. Než však přinutila své dívky sehnat něco tak nesmyslného, uvařila komthurovi kávu Tina, dle arabského zvyku v rozpáleném písku.

Deborah si s ním aspoň dala taky, aby neseděl tak sám.

„Ty jsi z Prahy, viď? Moc pěkný město... ráda bych tam někdy zajela. Ještě je tam uloženej Golem, co stvořil Rabbi Löwy?“

„Nejsem z Prahy a Golem tam už dávno není. Pokud jsi ho mohla vidět, tak ve filmu o Rudolfovi II. a jeho pekaři...“

„To je jedno. Co myslíš, dá se ten Rabbi přemluvit, aby se mnou mluvil? Chtěla bych ho požádat o pomoc!“

„Nevím. Hrobku má na Starém Židovském hřbitově u Staronové synagogy. Viděl jsem ji, ale žádný kamínek jsem mu tam nedal. Ani ho o nic nepoprosil, jen na něj vděčně vzpomněl...“

„Zrovna je tam jeden z mých manželů. Mluvila jsem s ním. Slíbil mi, že udělá nějakou oběť starým bohům. Možná s tím bude mít nějaké potíže, ale... myslíš, že by mohli zareagovat?“

„Co jim chce obětovat?“

„Nevím. Co mu přijde pod ruku. Říká, že tam o vhodné oběti není nouze, samy se přihlásí. Dá jim možnost.“

Mike se zamyslel. „Nevím, jestli ti Rabbi Löwy bude chtít nějak pomoci. Na konci svého života ztratil o všechno zájem, jenom se obával Smrti a chránil se před ní tak, že se k němu nijak nemohla přiblížit. Tak se Smrt rozhodla jej obelstít; ukryla se do květu bílé růže a on k ní přičichl.“

„Smrt ukrytá v růži?“ řekla překvapeně, „To bych nečekala!“

„Ani on to nečekal...“

Deborah se usmála. „Asi si budu dávat pozor na růže...“

Ve starém, stověžatém městě Praze mají zajímavé zvyky. Jedním z nich je banda romských zlodějů, která přepadne vůz městské dopravy a kompletně vybere. Zvláště oblíbená je tramvaj, kterou odjíždějí hosté z představení v Národním divadle; bývají často dobře situovaní s plnou peněženkou, které stojí za to okrást.

Romové jsou dobře organizovaní: zatímco Cikánky kradou, jejich muži hlídají dveře, aby nikdo neutekl, případně se vrhnou na toho, kdo by se chtěl bránit. Jejich nože a břitvy bývají ostré a bílé, zvané gádžové, nepovažují za lidi, takže jsou k nim velmi bezohlední a neváhají ani před vraždou.

Tlupa, která vpadla do tramvaje, si počínala stejně; několik žen začalo probírat gádžům kapsy a kabelky, zatímco jejich mladý ochránce si ještě dovolil zažertovat, rozkřikl se na celý vůz:

„Bacha, ludia! Sú tu Cikáni a kradnú!“

Gádžové se pořádně vylekali, muži si hned sahali na peněženky a tím mimovolně ukázali, kde je mají schované. Když se na někoho vrhnou dvě ženské, otužilé z četných rvaček, neubrání se. Všichni bílí se vylekali; kromě mladého studenta v dlouhém kabátě, který netečně postával kdesi uprostřed vozu; teprve ruch a zmatek kolem ho upozornil, že se kolem něco děje. Namísto co by si začal zbaběle ohmatávat kapsy, začal naopak cosi zpívat.

Nejdrzejší kapsářka přiběhla až k němu; v té chvíli sáhl pod kabát, vytasil krátký blýskavý orientální meč a mávl jím. Chvíli zůstalo bezhlavé tělo cikánské zlodějky ještě stát na nohou; pak se skácelo a z krku vytryskl proud krve, zatímco hlava se ještě kutálela po podlaze tramvaje.

„Boha jeho!“ zaječel její vdovec, „Aranku zabil, ten gádžo sprostý! Ženu moju dobrú!“

Zároveň vyklepl z rukávu břitvu a rozevřel ji. Postupoval proti studentovi, ale tramvaj poskočila na vyklepaných kolejích a Rom zakolísal. V té chvíli mladík znovu mávl mečem a ustoupil, aby ho nezasáhl další proud jasně červené krve.

Lidé začali ječet o to víc, že krev stříkala na večerní obleky pánů a nádherné toalety dam. Mladík se omluvně usmál, neřekl však nic a dával si pozor, aby se neumazal.

„Ludia, utekajte! Akýsi skinhead s vlasami!“ ječela jiná Romka.

Mladík překročil bezhlavý trup zesnulého vdovce a blížil se k ní. Ječela hrůzou a snažila se schovat za bílé gádže, ale těm nehodlal ublížit; postřehl však dalšího Cikána, vyzbrojeného tentokrát vyskakovací dýkou. I ten se klepal strachy.

Mladík zpíval už docela nahlas, vážně a soustředěně; zřejmě to bylo hebrejsky, pokud mohli cestující posoudit.

„... a zrno budiž odděleno od plev a berani od kozlů;

tehdáž hříšníci obdrží spravedlivou odplatu za své činy...“

Pozvedl meč v obou rukou a ranou z výšky přesekl muže na dvě poloviny od pravého ramene až k rozkroku.

„Prečo?“ vykřikla a z očí jí vytryskly slzy, „Na čo to robíš?“

„Toto je oběť.“ řekl mladý muž klidným zdvořilým hlasem, jako by se omlouval, „Přestoupili jste přikázání Boží. Zasloužíte smrt. Ty i ostatní, kdož nedodržují Zákon. Ještě mnoho ubohých nešťastných duší musím osvobodit z hříšného těla, než dosáhnou očištění. Pověz vašim, ať se nebojí. Nebude to bolet!“

V té chvíli tramvaj zastavila na zastávce, dveře se otevřely a nešťastnice se vypotácela ven. Okamžitě se dala na útěk, ječela a romsky proklínala. Mladík se omluvně usmál na lidi ve voze, otřel meč o mrtvé tělo a zasunul do pochvy pod dlouhým pláštěm. Pak vyskočil rovněž a ztratil se ve tmě.

Stranou od všech ostatních drželi Sergeje Vorobjeva. Nedá se říct, že by byl vyděšený nebo se bál o svůj život; takový strach měl zpočátku, když ho zavřeli v Kingtownu do sklepa, ale jestliže si dali práci, aby ho odvezli až sem, už ho nezabijí. Možná snad by ho mohli obětovat nějakému příšernému božstvu, ale Sergej jako přesvědčený ateista považoval všechny bohy za nesmysl a extáze náboženského nadšení za předstírání ze strany velekněží, aby od zmatených věřících obdrželi milodary.

Nebyl pod žádným zámkem, zato s ním byl ve stanu tygr, který se od něj nehnul ani na krok. Když šel kolem jeho přístřešku Mike, poznal ho, zasténal a vztáhl spoutané ruce v jakési prosbě.

„Ale copak?“ ptal se Mike vlídně, „Někdo ti ubližuje? Jako by ses ani netěšil na výlet!“

„Co se mnou chceš udělat?“

„Já nic. Co s tebou plánuje Osud, to nevím.“

„Mě by spíš zajímalo, co chystá ta banda šílenců kolem! Proč se připravují letadla, na co chystají tolik zbraní?“

„Ale Sergeji! Nepředstírej, že ti to nedošlo! Podíváme se na místo bojů, do Costa Negry. Tam se ukáže...“

„Cože... přímo do boje?“

„Samozřejmě. Čichneš si ke střelnýmu prachu a aspoň poznáš, na co jsi nahecoval Chrise a ty ostatní. Včetně nás...“

„Ale... co když tam padneme?“

„To je vysoce pravděpodobné. Nezávidím ti, samozřejmě, ale chci tě uklidnit, ani ty mně nemáš co závidět. Tam na druhé straně na mě čeká spousta jedinců, kteří touží si to se mnou vyřídit. Asi bych se měl preventivně začít třást hrůzou.“

„Na jaké druhé straně? To je zas něco...?“

„To je něco jako soud. Chceš možnosti? Třeba podle Rogera je tam Pán Mrtvých Usírev a váží na vahách Osudu hříchy lidí; Anúp, bůh se šakalí hlavou, tě tam přivede, ale Hór tě bude chránit. Na jednu misku vah položí tvoje hříchy, na druhou se uloží bohyně rovnováhy Maat v podobě bílého pírka. Když budou v rovnováze, nemáš se čeho bát, ale...“

„Nesmysly!“

„Tak jiná verze. Jamadútové, služebníci Pána Jamarádže, tě přivlečou před jeho trůn a pobočník Čitragupta začne číst z velké knihy, co všechno jsi spáchal. Jak pán Jamarádž naslouchá, začnou mu z úst vyrůstat dravčí tesáky a začne se celý nafukovat hněvem, protože jsi určitě ublížil i čistým oddaným Kršny a to Nejvyšší Pán skutečně nemá rád...“

„Proboha, nech těch blbejch vtipů!“

„Aha, tys chodil určitě jako malý do náboženství a nejspíš to bylo u pravoslavného popa. Tam to máš daleko lepší, soudí tě sám Chrystos Pantokrator, Vševládce Vesmíru; a když jsou přečteny tvé hříchy a vyřčen rozsudek, kterým je smrt, Ježíš ze své milosti prohlásí, že ten rozsudek byl již vykonán na něm, takže ty jsi očištěn od hříchu, pokud Jej následuješ. Teda samozřejmě, jestli jsi skutečně jeho služebníkem...?“

„V životě jsem nechodil do náboženství! Nutila mě k tomu jenom babička, to byla taková fanatička... ale předvolali ji za to na místní sovět a zakázali jí šířit náboženské tmářství! Od té doby jsem už měl klid...“

„Takže ty věříš ve svatého Lenina a Stalina, co? Tak to promiň, nemám sebemenší ponětí, jak vypadá peklo ve vašem pojetí. Každý mě chválí jako největšího znalce světových náboženství, ale aspoň vidíš, že mám pořád ještě mezery. Ta vaše víra...“

„Moje přesvědčení není žádné náboženství! Je to třídní boj za osvobození všech lidí od takových nesmyslů a já nemám chuť se s tebou o ničem dohadovat!“

Mike se smál a dělalo mu dobře, jak Vorobjev zuří. Čím větší byl jeho vztek, tím byl Mike laskavější; teď se zeptal:

„Mimochodem, umíš skákat s padákem?“

„Ne...“ hlesl Vorobjev překvapeně.

„Vidíš. Já jsem už třikrát skočil, kdysi ve výcviku. Nemůžu říct, že by mě to nějak těšilo. A přesto se nebojím jako ty!“

„My budeme skákat padákem?“

„Asi budeme muset. Ale neboj se, budu stále po tvém boku, budu tě věrně doprovázet a podávat ti duchovní útěchu...“

Zajatec se odvrátil a tiše skučel.

Mike si povšiml temného stínu, který k němu přistoupil a třel se mu o nohy. Strážný tygr si pospíšil jej pozdravit.

„Quiroqa?“ Mike pohladil jaguára po srsti, „Co ty tady?“

„A mohl bych chybět při takové zábavě? Tak vidíš, přece jen půjdeme spolu ještě do boje! Chtěl jsem zemřít v boji a podaří se mi to – aspoň myslím...“

„Blázne!“ řekl komthur a objal ho.

„Už je na čase jít tam, kam jsi říkal. Samotného mě zajímá, kdo na mne na druhé straně čeká! Dalo by se nějak zařídit, abych mohl projít a odzkoušet všechny ty možnosti, co jsi říkal?“

„Vím já? Buddhisté říkají: Cesty dharmy jsou nesčetné – slibuji je všechny projít. Obávám se...“

„To se mi líbí. Ještě mi o tom povídej!“

Vorobjev se na ně ohlédl a nevypadal vůbec potěšeně.

„Pojďme jinam,“ řekl jaguár, „Nejdřív mi řekni, jaké je skákat padákem. Ještě jsem to nezkoušel a lidé říkají...“

„Vyskočíš z letadla a letíš vzduchem. Potom se ti nad hlavou otevře padák; za chvíli pak dopadneš na zem. Musíš doskočit pružně, to tobě asi nebude dělat potíže...“

„Skvělé! Už se těším!“

„Ty, jak se zdá, se těšíš na všechno! Lidé by řekli, že ve svém věku bys už měl mít rozum!“

„Proč bych to dělal? Když je někdo starý jako já, vzpomíná si už na ledacos i ze svých předchozích životů. Proto taky vím, že to všechno byla jedna obrovská legrace... Líbí se mi žít. Dokázal bys zařídit, abych byl v příštím životě opět jaguárem?“

„To nevím, asi těžko. Ale možná je naše současná podoba právě výsledkem našeho přání. Jak jsem mluvil o tom buddhistickém slibu projít všechny cesty dharmy; jestli jsme ho už někdy vyslovili, potom jsme obdrželi tělo podle svého přání. Je to logické?“

„Velice logické! Myslíš, že jsi byl knězem odjakživa?“

„Je to odpověď na otázku, proč jsem v žádném z předchozích životů nedosáhl stavu Osvícení. V tom případě bych třeba odešel do duchovního světa... takhle můžu zůstat a hrát si s tebou!“

„To je krásné! Co podnikneme příště?“

„Abych se nezačal smát! Náš život ještě nekončí...“

„Můj určitě ano. Ale mám veliké plány... víš, když někdo z nás dosáhne určité úrovně vědomí, má naději setkat se osobně s Quantá Chilcoxem, naším Pánem. Možná dostanu svolení, abych mohl být ochráncem svých kamarádů...“

„Docela riskuješ! Není s tím spojena nějaká podmínka, že tvoje posvátná kožešina musí být uložena tak, aby ji nikdo nenašel?“

Quiroqa se potěšeně zasmál. „Pamatuješ si to z doby, kdy jsi sám byl jaguárem? Ano, je taková možnost...“

„Bude to ovšem znamenat dobře si rozvážit, co udělat!“

„Proto chci mít blízko sebe tak zkušeného kněze, jako jsi ty. Spoléhám na tebe, že nejen znáš všechny pokyny Písem, ale taky si budeš umět poradit v případě, že v nich ten správný nenajdeš.“

„To teda máš dost velkou důvěru! Nevím...“

„Přesněji: jdeme do země, jejíž bohové jsou snadno urážliví a neradi plní přání svých oddaných. Znám ji, je to moje pradávná vlast. Quantá Chilcox je k jaguárům dobrý a laskavý, jsme přece jeho děti; ale jsou tam jiní, a ti nás moc rádi nemají. Jaguáři taky jsou skvělí lovci a... lidé by řekli zloději. No opravdu! Když byl Pán malý, rád kradl zlatá kuřata z kurníku na nebesích; to se moc zlobili a pronásledovali ho po celém vesmíru...“

Mike si s úžasem uvědomil, že je to snad poprvé, co slyší od Quiroqy jakýkoliv příběh o jeho bohu. Ještě víc žasly Sheilla, Jennie a další, kdo naslouchali.

„My jaguáři jsme skvělí lovci! Ať zavírali kuřata jak chtěli, vždycky tam někudy vlezl a zmizel s ním dřív, než si toho všimli. Až když je začali počítat, zjistili, že nějaké chybí a hned ho začali stopovat a pronásledovat, ale kde už byl!“

„Jaká kuřata to byla?“ ptala se Jennie.

Quiroqa ukázal k obloze: „Hvězdy. Ještě teď, když nějaká hvězda zmizí z oblohy, se říká: Quantá Chilcox zase ukradl kuře!“

„Když tak zlobíte, nediv se, že vás nemají rádi!“

„A kdo se čemu diví? Hrajeme si rádi, to ano; taky se mockrát stalo, že ho chytili a vyprášili mu kožich, ale Pán si z toho nic nedělal. Příště to zkusí zas...“

„Povídej nám, jaké to je, když jde jaguár na lov!“ přála si Jennie, „Máte nějaké lovecké obřady?“

„Když jdeš na lov, musíš se především dobře připravit. Vycházím nejraději za šera, chvíli před západem slunce; to mám největší hlad. Mít hlad je důležité, když nemáš hlad, nic tě nežene lovit. Nejdřív se musíš důkladně olízat; smýváš tím svůj pach, ale i skrýváš svou osobnost, aby ti nezáviděli ostatní lovci. Lovců je moc a různých: šelmy, lidé i mladší bozi. Když jsi tak dobrý lovec jako já, kdekdo ti závidí a mohl by ti pokazit lov!“

Jeho hlas zněl tiše, ale všichni pozorně poslouchali. Jennie se k němu přitulila a on jí občas olízl ucho nebo nos.

„Když se olizuješ, zpíváš si při tom: zbavuji se pachu, nejsem už Quiroqa, nejsem nikdo, jen stín, který není vidět, slyšet ani cítit. Nikdo mne neuvidí, neuslyší, neucítí. Jsem nikdo.“

„To je to mručení, které vydáváš?“

„Já už to nemusím zpívat, stačí si pomyslet. Ale mladým lovcům prospěje, když to zazpívají, aby to nezapomněli!“

„Pak skutečně nejsi vidět?“

„Mohou mne vidět, ale nemusejí. To podle toho, jak dobře se umím ukrývat. Taky od chvíle, kdy vyrazím na loveckou stezku, se musím dobře rozhlížet a všechno sledovat. Kolem jsou zvířata, jiní lovci a závistiví bozi. Některé znám, jiné nikoliv. Ty, co znám, obelstím snadno. S jinými je to těžší. Ale vždycky jsem připraven, že potkám nějakého cizího mladého boha, který si chce hrát. Pak s ním budu muset bojovat.“

„Bozi jsou mladí a staří?“

„Ti staří už se mnou bojovali mockrát; znají mě a vědí, co ode mne můžou čekat. Ale jejich synové a dcery to ještě zkoušejí. Jen ať se přesvědčí, že Quiroqa je ještě silný a obezřetný; ulovím je všechny a potom si vezmu jejich sílu!“

„Co s nimi uděláš, když je ulovíš?“

„Zakousnu je – co jiného? A vezmu jim jejich sílu.“

„Bohové můžou zemřít?“

„Samozřejmě, že ne! Jen to na chvilku předstírají. Já přece taky nezemřu; jen opustím svou kožešinu a pak se sám stanu bohem. Nebude lehké si mezi nimi vynutit respekt; budu asi mladý a oni mi nebudou chtít dopřát kořist. Budu muset hodně bojovat; ale moc se na to těším!“

„Jak vypadají ti tví bohové?“

„Jak může vypadat bůh? Nijak nevypadá; vidíš ho jenom někdy, na maličkou chvíli, když se ti mihne před očima. Jako přelud nebo zjevení; musíš ho rychle chytit a zakousnout, než ti uteče. Jinak zakousne on tebe, ucítíš nevysvětlitelnou bolest a víš: to jsou jeho zuby. Byl jsi pomalejší, neopatrný, hloupý... Nezískal jsi, co ti nabídli. Prohrál jsi...“

„Jak často vyhráváš a prohráváš?“

„Pořád něco vyhraješ a něco prohraješ. Proto je to tak zábavné. Kdybych stále jen vyhrával, moc by mě to nebavilo. Já tedy často vyhrávám s těmi mladými a méně zkušenými; ale protože si troufám na starší a zkušenější, někdy se zase pobavím!“

„Jsou ti bohové bývalí jaguáři?“

„Někteří. Jiní jsou lidé nebo jiná stvoření. Někteří vypadají dost divně... třeba nikdy nežili na Zemi nebo se teprve chystají. Chtějí se naučit zdejší zvyky a získat vhodné tělo, proto si se mnou hrají, aby se něco naučili. Jsou vychytralí!“

„Ale proč to všechno dělají?“

„Hrají si, loví... já nevím proč. Kdybych věděl, vyrovnal bych se jim. Proč ty děláš všechno, co děláš? Někdy to má smysl, jindy je to jenom hra. Ale nikdy nevíš, co to je, dokud to sama nechytíš a neochutnáš. Pak už je to jasné. Většinou...“

„Tak dobrá: jsou mladší, starší... je i nějaký Nejvyšší?“

„Nejvyšší je Quantá Chilcox.“

„To nesedí! Vyprávíš, že když byl mladý, kradl ostatním kuřata. Museli tedy být starší než on!“

„On je nejstarší; vytvořil ty starší a nechal je vymýšlet si různé hry, aby se pobavil. Ale hrozně by se nudil; tak se rád narodí znovu a za něco se přestrojí, aby ho nepoznali. Nejvíc se mu líbí být rozpustilé mládě; v každém okamžiku je někde jako mládě a zlobí všechny kolem. Proto nikdy není jisté, když je malé kotě zlobivé, jestli to náhodou není náš Pán; když ho pokoušu nebo mu vypráším kožich, dělám to vždycky s úctou, protože kdyby to náhodou byl on, aby byl spokojen!“

„Jak se bije mládě s úctou?“ smála se Sheilla.

„Tak, aby ho to co nejvíc bolelo. Jak jinak?“

„No dobrá, bojuješ s mladými bohy,“ řekla Jennie, „Nezlobí se na tebe, kdybys jim třeba nějak ublížil?“

„Jim se přece nedá ublížit! Mohou předstírat zranění nebo smrt, ale není to na pořád, jen na chvíli. Musím bojovat co nejlíp, to by se mi jinak vysmáli; čím líp bojuju, tím víc mi pak pomohou, až to budu potřebovat. Řeknou si: ten Quiroqa nám posledně pěkně potrhal kůži; pojďme mu pomoci, to se zas pobavíme!“

„A co kdybys s úcty s někým odmítl bojovat?“

„To nechápu; to je zas nějaká lidská vymyšlenost? Boha přece uctíváš tak, jak on chce! Když se chce mazlit, mazlíš se s ním. Když chce bohyně počít mládě, miluješ se s ní. A když si chce hrát, bojuješ s ním, jak nejlíp umíš. Tak se uctívají božstva!“

„Ale my lidé to děláme jinak!“

„Jak jinak? Často jsem byl při tom, když Asthra hovoří s bohy. Dává jim jídlo, zpívá jim, snaží se uhádnout jejich přání. Je to velice krásné. Jsem rád při tom, když to dělá; oni přicházejí, zpívají s ní, ochutnávají co uvařila a jsou spokojení.“

„Tys je někdy viděl?“

„Často.“

„I Nejvyššího? Jak vypadá?“

„Tak, jak si ho Asthra přeje vidět. Někdy má modrou pleť, čtyři ruce a v nich svoje zbraně a ozdoby; ale když se zpívá, připojí se a hraje na flétnu, zatímco ta jeho dívka tančí s ostatními. Copak se nikdy nestalo, Sheillo, že jste tančily a najednou vás tam bylo víc, než bys čekala?“

Sheilla potřásla překvapeně hlavou, ale neřekla nic.

„Když jsem tam já, často si vezme hlavu jaguára. Lidé si myslí, že je to lev – no tak prosím. Lví hlavu nosí kvůli Mikovi, taky tygří nebo... tharra. Kvůli Mikovi on vůbec dělá věci... s tebou si hraje hrozně rád, ty máš fantazii a někdy ho pobavíš!“

„Je to Quantá Chilcox nebo někdo jiný?“

„No ovšem, že je to on; kdo jiný by to měl být?“

„Třeba někdo z jeho oblíbených přátel!“

„On je každý ze svých přátel! Já, ty, Jennie... všichni!“

„Jaká je tedy jeho skutečná podoba?“

„Těch je! Na to se nedá odpovědět; je taková, jakou si přeješ vidět. Někteří mají svoji osobní... když na něj někdo pořád myslí a chce si hrát, On pro něj nějakou vymyslí...“

„A co když na něj někdo nevěří?“

„Každý živý tvor na něco věří. Jsou lidé, co věří ve velkou kupu peněz; tak je navštěvuje ve snu jako veliké bohatství, oni se snaží ho dostihnout, on jim zmizí a skrývá se, vyhrožuje že zkrachují a o všechno přijdou... pak se probudí zpocení, celí vyděšení a modlí se ke svým penězům, aby nemizely... je to velice směšné, ale lidé mají, zdá se, takové hry rádi!“

„A když je někdo absolutní ateista?“

„Potom ho uvidí na konci života jako Smrt.“

„Ale to není hezká hra!“

„Je taková... trapná. Proto ji taky nehraje rád. Ale některé hry jsou zábavnější; hlavně se nesmíš bát.“

„Bát se? Proč?“

„Někdy z něj jde hrůza.“

„Netušila jsem, že se dokážeš něčeho bát, Quiroqo!“

„Ano, dokážu! Právě kvůli mně někdy přichází v děsivé podobě; to se vždycky strašně leknu, hříva na krku se mi naježí, položím uši, vycením zuby, vytasím drápy... na celé kožešině mě zamrazí! Je to hrozný okamžik, než si uvědomím, kdo to zaútočil!“

„A potom mu složíš poklony?“

„Potom se na něj vrhnu a roztrhám ho na kusy!“

„Jen počkej! Jednou roztrhá on tebe; to se budeš divit!“

„Čemu bych se měl divit? To je přece normální, že mě už brzy dostane! Ale bojovat budu do poslední chvíle... je to dokonalý způsob uctívání a dostanu za to další příležitost! Ještě nevím, jaká bude; ale už se na to těším!“

Jennie měla chuť ho objímat, jeho slova byla tak příjemná! Ale jaguárovi už mysl zase těkala někde jinde: „Miku, když skáčeš tím padákem... skočíš a to je všecko? Vůbec se neproměníš v ptáka?“

„Tak to bohužel. Ani by to dost dobře nešlo.“

„Škoda. Chtěl bych být ptákem... třeba kondorem! Ti mají dobrý život, celý den poletují nad horami a jejich bůh nosí slunce na zádech... Zkusil bych to, takové slunce se třeba nosí dobře!“

„Popálilo by ti kožich!“

„Peří, když už. Asi v tom bude nějaký trik, ale ten bych se rychle naučil. Vždycky se učím rychle. Být sluneční kondor může být příjemné. Viděl jsem takovou kresbu na pyramidě...“

„V Longarru?“

„Ne. Totiž ano, ale ve starém; ten se pak propadl do moře. To bylo v jednom jiném životě...“

„Pamatuješ si všechny svoje životy?“

„V poslední době se začínám rozvzpomínat. To je znamení: přišel čas, abych si vyhlédl nové doupě. U lidí je to asi taky tak, ne?“

„Lidé se málokdy pamatují, co dělali v jiných zrozeních!“

„Jistě. Ale když se to stane, je to znamení?“

„Mohlo by být.“

Mike potřásl nedůvěřivě hlavou. V poslední době se mu stávalo, že měl bez vlastního přičinění nevysvětlitelný pocit, že si něco pamatuje z dřívějška; přitom rozumem věděl, že nic takového nebylo, ale... Pro jistotu zaváhal.

„Bůh naznačuje svou vůli jako hádanku,“ odpovídal Quiroqa na něčí otázku, „Kdyby to řekl jasně, už by to nebyla taková zábava! Takhle můžeš být překvapený... přemýšlet o tom, co měla ta událost znamenat, jaká ti kdo řekl slova a co tím myslel. Tu hru hraješ od narození až do smrti a čím dál víc tě baví!“

„I když říkáš, že se blížíš ke smrti?“

„Smrt je hlavní výhra. Proč by mě nemělo bavit zemřít?“

Protože můj život byl neúspěšný. Protože jsem vždy zklamal, nedokázal to, co jsem měl dokázat, neuspěl při žádném pokusu. Nic z toho, po čem toužím, jsem nezískal. Neulovil, řekl by Quiroqa. Kořist mi utekla někde v dálce. Nebyl jsem rychlý, hbitý ani ostražitý. Chodím vzadu a okusuji kosti po kořisti jiných; jako hyena nebo sup mrchožrout... táhlo hlavou Mikovi.

Ze tmy se vynořila Panna Zan. Pohybovala se s prkennou vznešeností puberťačky povýšené do významného postavení a tvářila se, že je rozhodně důležitá a nesmí být přehlížena.

„Kdo z vás se ještě neočistil Ohněm, nechť předstoupí!“

Ostatní udrželi obličej v klidu, ale Mike se rozesmál. Panna se na něj podívala neobyčejně protivně a tím víc vypadala jako malé vzdorovité děcko. Radši rychle vstal.

„Už jdeme, děvče, abys nemusela čekat...“

„Očista Ohněm je nesmírně důležitá!“ poučila ho, „Nemáme čas, aby před odletem každý prošel lékařskou prohlídkou, takže jsme rozhodly udělat to takhle. Kromě vnějšku těla budou pročištěny rovněž útroby a hrudní koš...“

Teď už se nesmál jenom Mike, ale všichni. Zan zřejmě neměla tušení, že Sheilla, Jennie i Deborah jsou schopny vyvolat Oheň samy a problémy nemají; nebo to věděla a bylo jí to jedno.

„Doufám, že ty s náma nepoletíš?“ ujistil se.

Větší urážku už jí říct nemohl. Samozřejmě chtěla, ale stačila se jen zmínit a už ji hnali. Zatvářila se tak nepříjemně, aby mu bylo jasné, že v ní má doživotního nepřítele.

„Někdo musí zůstat tady – pro potřeby štábu!“ zavrčela.

„Tak to jo. Neboj, nechám tu taky Jennie, kdyby něco.“

Další urážka; Zan si byla jistá, že k ničemu nepředvídanému dojít nemůže. Jennie bylo jasné, že může k čemukoliv, jenže ta potřeštěná holka si to neumí představit. Vzdychla.

„Tak jdem; musím Ho nějak ukecat, aby ze mě zas nedělal pannu. Mělo by to nějakej smysl, když stejně čekám dítě?“

„To já klidně risknu,“ smála se Sheilla, „Nechám to na něm; při nejhorším si to prožiju znovu...“

Takže problém zůstal na Deborah, která byla v obtížné situaci; už první deflorace pro ni byla mimořádně bolestivá a další také, ale ona bolest milovala, vzrušovala ji. Meditovala nad různými okolnostmi a nevěděla, jak se rozhodnout.

Oheň hořel na písku, nechráněn žádnou mísou; Asthra pořád ještě seděla opodál a zpívala si v neznámé řeči. Děti a rozpustilá mládež využívali situace, působili si sami i navzájem nepříjemná a bolestivá zranění a vzápětí je zas odstraňovali; byla při tom spousta křiku a smíchu, povyku, hádek a vyhrožování. Pokoušeli kdekoho, kdo na jejich hry neměl náladu, zvlášť když to byly tak významné osobnosti; Panna se na ně rozkřikla a s nadávkami je odháněla, aby Mike a ostatní mohli koupel vykonat v klidu. Radši vstoupili do Ohně najednou.

Jak se Jennie starala o svoje fyziologické problémy, ponechala ostatní oblasti vědomí bez předběžné ochrany; tak se stalo, že náhle obdržela vizi a ta ji tak rozrušila, že když vyšla z Ohně a Mike se dotkl hladké kůže její hlavy, náhle se rozbrečela a utekla pryč. Nechápali to, ale Jennie občas dělala divné věci; zatímco vyslovovali různé komentáře, ona bloudila po břehu moře, vzlykala a ujasňovala si, co viděla.

Mike se rozhodl jít za ní a utěšit ji. Dovolila mu přistoupit, ale když ji chtěl obejmout, začala se bránit a vykřikla: „Nesahej na mě! Jdi pryč!“

„Proč? Ublížil jsem ti nějak?“

„Víc, než si myslíš! Jdi pryč, dělá se mi z tebe špatně!“

Zůstal nechápavě zírat; pak se otočil a odcházel, ale vzápětí ho dohonila a brečela ještě víc: „Ne, prosím tě, nezlob se! Jenom mi to přišlo líto... víš, hrozně jsi mi ublížil!“

Zaváhal, ale ovládl se: „Chceš mi o tom něco říct?“

„Ano... už jsem to zvládla. Už vím, proč nechci být hezká. Proč jsem se bála přestat být panna... proč se všechno stalo!“ Ale stále ještě vzlykala a třásla se; bylo jasné, že obdržela vizi z minulosti a že to byla současně jeho minulost, ale nepobízel ji, nechal ji uklidnit se z vlastní vůle.

„To bylo... moc dávno. Byla jsem nejkrásnější; skutečně, vím to spolehlivě, protože se dělala taková soutěž... jako Miss Pravěk! Všechny mladé dívky z kmene musely předstoupit před radu... a já byla nejkrásnější ze všech!“ usmívala se, ale tekly jí slzy.

„O co šlo v té soutěži?“ bylo mu jasné, že to nebude jen tak.

„Ta nejkrásnější... byla potom obětovaná. Přinesla oběť za svůj kmen... nevím čemu, ale bylo to něco hrozného, ještě teď se bojím na to vzpomenout! Nějaká strašná příšera!“ Asi ano, klepala se hrozně a vypadala vytřeštěně.

„Já byla hrozně pyšná, že budu obětovaná... to jsem si neuměla představit, co... a tys mě ještě povzbuzoval! Bylo to na tobě, jestli to budu já nebo ta druhá! Ale tys mě miloval a říkal jsi... já do tebe byla taky hrozně zamilovaná! Pořád jsi povídal takové věci, jak to bude krásné a jak je to důležité; abych se nebála, že to bude jenom chvíle... a já ti věřila!“

Neříkal nic; on ten příběh neznal.

„Ostatní dívky vydali mladým bojovníkům a oni si je rozebrali; bylo to něco jako tance šelem. Křičely, smály se, bránily... já musela zůstat pannou, oběť musí být nedotčená. Stála jsem tam, na hlavě obřadní korunu... musela jsem se na to dívat. Pak mě odvedli do domu čarodějů... všichni se mi klaněli. Musela jsem dlouho čekat a za tu dobu se mne nikdo nesměl dotknout, jinak by byl prokletý on i celý kmen. Kamarádky už čekaly děti... jenom já chodila pořád s tou korunou a každý mi uhýbal z cesty...“

Mike se chtěl na něco zeptat a ona to vytušila.

„Ne, ty sis žádnou ženu nevzal. Byl jsi sám... možná jsi mě měl opravdu rád. Říkals to. Taky tě bolelo, že musíš obětovat dívku, kterou miluješ. Ale udělal jsi to! Tak ses stal veleknězem.“

Teprve nyní vydechl překvapením.

„Byl jsi velice mladý... nejmladší nejvyšší kněz, strašně učený a znalý všech písem. Jediný z vesnice jsi uměl číst a psát! Když přišli cizí šamani, vždycky s tebou jednali a chválili tě, já byla na tebe pyšná... Kdybych si tě mohla vzít...“

Nemusela to dopovědět. Teď cítil bolest on; možná kdyby tehdy před dávnými věky nevyměnil lásku za kariéru, mohl se jeho život odvíjet jinak. Teď on cítil v očích slzy.

„Teď už rozumím... spoustě věcí. Proč jsem taková, jaká jsem; pak jsme se setkali ještě mnohokrát, ale já si nikdy nevzpomněla na ten příběh. Není už důležitý; vždycky jsi byl nějaký kněz a já byla někde poblíž, v podřízeném postavení. Jednou i tvoje matka!“ tomu se začala smát.

„Enkra tam někde nebyl?“ otázal se.

„Nikdo z těch...“ udělala rukou kruh, „Jen Carrie, ta byla má nejvážnější konkurentka v té soutěži. Neuspěla; záviděla mi, ale měla větší štěstí. Já jsem od té doby zasvěcená... tvoje tabu má větší sílu, než si myslíš. Už se na tebe nezlobím, neboj se. Asi jsi udělal, cos musel. Asi to bylo správné...“

Objal ji a přitiskl k sobě. Teď se nechala.

„Promiň.“

„Není co promíjet; taky jsem to chtěla. Byla jsem moc pyšná... vlastně ještě teď. Stalo se to naprosto správně. Možná se ještě někdy někde sejdeme. Kdo ví...?“

Vraceli se zpátky; Asthra se po nich ohlédla, ale neřekla nic.

Na Jennie se obrátily nějaké dívky s dotazy, které nezajímaly Mika; odešel zpátky k jaguárovi, sedl si vedle něho a mlčel. Teď dolehla tesknota na něho; promýšlel, zda ten příběh je pravdivý nebo jen přelud rozjitřené mysli, a bylo mu smutno.

Ptal jsem se, proč je můj život takový, jaký je. A obdržel jsem odpověď, i když takovou jsem nečekal. Začalo to tím, že jsem svou dívku vydal jako oběť nějaké příšeře? Nebo to bylo pokračování daleko staršího příběhu? Co jsem ještě udělal, co všechno nechal za sebou, zavrhl jako nehodné své pozornosti? Kolik lidí ještě bloudí světem a někde hluboko v mysli mají uloženu výčitku, že jsem to byl já, kdo jim připravil zkázu?

Jennie to prokletí nese přes propast mnoha životů; utkvělý strach z lásky, touhu sloužit, obětovat se... nebýt prince Enkry, skončila i v tomto zrození jako jeptiška. Možná ji zachrání to dítě; ale co když bude jen dalším zdrojem nesnází? Kdybych se teď zeptal na kohokoliv z těch, kdo jsou tady, v kolika bych ještě našel stopu své ruky? Koho z nich jsem uvrhl do tohoto postavení, obětoval ho, vydal božstvům, udělil mu zasvěcení? Konají službu ze své vlastní vůle, nebo proto, že jsem jim to před staletími poručil, a oni pořád ještě cítí ten pokyn?

Cítím, že brzy zemřu. Co mi řeknou ve chvíli Soudu, až znovu předstoupím před svého Pána? Dělám to dobře, nebo jsem pramenem zkázy a prokletí pro všechny? Neměl bych raději mlčet a vzdát se touhy určovat osud lidí? Sloužím Bohu nebo své ctižádosti? Když se podívám na nějakého člověka, vidím jasně, jakým směrem by se měl ubírat jeho duševní rozvoj. Ale není to jen sebeklam, špatná představa, které podléhám? Nebyl by šťastnější, kdyby setrval ve své nevzdělanosti, zvířecím stavu mysli?

Už nemluvil; seděl vedle jaguára, hladil ho po jemné kůži hlavy a snažil se nevnímat jizvy pod srstí. Quiroqa byl knížetem, proto vybojoval víc soubojů se svými poddanými než kterýkoliv jiný jaguár. Je právem vyzvat velitele k boji, vyzkoušet zda dokáže obstát. Taky to samozřejmě bolí, když podřízeného příšerně zbije; ale dobré soupeře si zapamatuje a povýší je. Tak je mezi šelmami odedávna zvykem. Quiroqa byl spravedlivý a ctil staré tradice.

Mikovi napadla konečně ta správná modlitba: 'Bože, odejmi ode mne tento kalich...' A do očí mu vstoupily slzy.

Ale vzápětí jej prudce a nesmlouvavě zasáhla odpověď:

'Buď vůle Tvá; jako v nebi, tak i na zemi!'

Málem se zhroutil pod tíhou hlasu, který uslyšel snad z hlubin vlastního nitra, možná však také z nekonečné dálky. Připomenutí textu, který se tak často modlil, jej zdrtilo.

Už věděl, že nemá smysl se vzpírat. Táž ruka, která jej vyslala do tohoto světa, teď ovládá jeho osud, jeho budoucnost, všechna jeho přání a touhy. Dala mu velikou moc; ale kontroluje, jak ji používá a zasáhne, kdyby klesl pod její tíhou...

Tak pozvedl oči k nebi a pohladil svým zrakem hvězdy.

„Půjdeme,“ řekl nahlas, „Je čas...“

Errata:

30.05.2021 11:43