V zasedacím sále Černé Lilie se sešli různí velitelé, náčelníci smeček a známější bojovníci. Scházeli se potichu a zachmuřeně, hovořili spolu tiše a bez hlučného veselí, které je jindy provázelo. A nevypadali ani výbojně, ani provokativně.

Když mezi ně přišel Mike, zdravili ho a umlkali, aby se dozvěděli, co je nového. Neřekl nic; posadil se do první řady, složil hlavu do dlaní a mlčel.

Krátce po něm přišel Roger. Rozhlédl se po ostatních a rychle zjišťoval, kdo tu je a kdo není. Byli tu většinou ti starší z důstojníků Lilie; Enkra a jeho blízcí byli dosud na jihu. Roger vyslechl pozdravy a odpověděl všem naráz stručným:

„Ahoj, kamarádi!“

„Tak co je?“ ptal se ho Bello Corrona.

„Otec byl u Vládce a jednal s ním. I s dalšími z vlády. Nevím, jak to probíhalo, jenom výsledek: sir Lera rozhodl neobviňovat nikoho z nás. Oficiální názor státu je, že celou akci vymyslel, přijal a realizoval Chris Everett o své vůli. Proto taky vláda nebere odpovědnost za to, co se s ním stane. Za nás ovšem budou bojovat; my jsme a zůstanem čistí...“

„A Chris?“ ptal se Sandy Cripp.

„Pro Chrise nehodlá vláda nic udělat.“

Mezi náčelníky nastal šum.

„To je všecko?“ ptal se Bello, „To znamená v budoucnu, když se do něčeho zapletem, bude to jen naše soukromá věc?“

„Tak zní statut freefighterů,“ pokrčil rameny Roger, „Každý ze svobodných střelců se dává do boje na základě vlastního rozhodnutí. Je to jeho soukromá hra...“

Mike vstal. „Nebyl jsem u Vládce na tom jednání, tak nevím. Přijímám to rozhodnutí, samozřejmě, jako dobrý občan. Ale chtěl bych vědět, zda má něco proti soukromé pomoci těm v Costa Negře!“

Roger se zarazil. Chvíli bystře uvažoval. „Podle zákona nemá právo... ledaže by přímo prohlásil diktátora Costa Negry za svého přítele a v tom smyslu vypracoval smlouvu. Jenomže to neudělá!“

„Vyjádřil se k tomu nějak?“

„Ne. Myslím, že ho to ani nenapadlo.“

„Dobře. V tom případě já odejdu soukromě do Costa Negry pomoci svému příteli Chrisovi.“

Mezi náčelníky nastal znovu šum; všichni se tlačili blíž a napínali uši.

„Kamarádi!“ řekl Mike, „Poslouchejte mě! Byl jsem to já, kdo naverboval Chrise Everetta a jeho kluky na tu akci. Udělal jsem chybu. Požádali mě o to, zaplatili mi za to. Navrhl jsem to Chrisovi a ujistil ho, že ta akce je výhodná jak pro něho, tak pro stát. Nechal jsem se oklamat lidmi, kteří nám chtějí ublížit. To je moje chyba, a já jsem ochoten nést za ni odpovědnost. Jako první rezignovat na funkci plukovníka freefighterů, protože nejsem schopen ji odpovědně zastávat.“

„Teď?“ vyštěkl Sandy, „Zrovna ve chvíli, kdy to nejvíc hoří, se chceš zdejchnout?“

„Zákon mluví jasně: kdo nestačí, nedokáže vykonávat svoji funkci, musí ji přepustit někomu lepšímu. Udělal jsem chybu a musím za ni nést veškerou odpovědnost. Proto taky chci a musím jít tam, kam jsem poslal Chrise.“

„Jak se tam chceš dostat?“

„Vyhlásil jsem pohotovost pro Asthřiny Stříbrné šípy. Najmu si jeden z nich.“

„Na planině Arakka se nedá přistát. Jak to chceš udělat?“

„Buď najdeme volné místo, nebo seskočíme padákem. Třeba na hlavy nepřátelům.“

„Ty a ještě kdo?“

„Sergej Vorobjev. Ještě o tom neví, ale vyhodím ho z letadla i s padákem. Ať si to vyžere, když nás do toho namočil!“

Těm nejbližším začaly blýskat oči. Představa, jak komthur vykopne zrádného agenta do neštěstí, je velice bavila.

„To bych chtěl vidět na vlastní oči!“ pronesl Bello Corrona.

„To ti povím! To by byla pořádná psina, jak říká Kurt...“

„Kolik lidí se vejde do toho Stříbrnýho šípu?“ zajímal se Sandy.

„Do kabiny čtyři. Ale v trupu je nákladní prostor. Dá se použít pro výsadek.“

„Tak jedu s tebou,“ řekl Bello, „Neodpustil bych si přijít o tuhle legraci!“

„Já taky!“ řekl okamžitě Sandy.

„Tak bacha!“ řekl Mike, „Tohle není žádný Dračí doupě! Že se dostaneme tam, to vám zaručuju, ale vůbec nevím, jestli se někdy dostanem zpátky!“

„Ale jo,“ řekl Bello, „To ti zaručím zas já. Ještě nebylo, abych se odněkud nedostal se zdravou kůži!“

„No, já pamatuju...“ začal někdo.

„Hele Brette, ty radši drž hubu, nebo začnu vzpomínat já a ty se budeš divit!“

„Tebe se tak leknu! Jsem hrozně zvědavej, jak nás odtamtud vyvedeš, když jseš tak chytrej!“

„O tobě snad vůbec nebyla řeč!“

„Mám novou kulovnici s optikou. Potřebuju ji řádně prověřit!“

„Neblázněte!“ řekl ještě jednou Mike, „Tohle je moje věc a ne vaše! Jestli se do ní někdo zamotá, už nebude mít cestu zpátky!“

„Ale Chris je můj kamarád!“ řekl další náčelník, „A ty pořád ještě seš náš velitel. Tak ber na vědomí, že se ti hlásím!“

„Jo, a já taky,“ řekl Brett, „Můj velitel je sice Bello, ale ty seš vrchní šéf...“

Ozývaly se další hlasy. Bello nařídil: „Brette, ty prej umíš psát. Dělej seznam, ať na někoho nezapomenem s výstrojí!“

„Okamžik!“ řekl Roger. Už nebyl tak skleslý a povadlý, jako když přišel od sira Leona, svého ctěného otce. Zase už se usmíval a jeho hlas zněl sametově, téměř mazlivě: „Především zapiš na ten seznam mě! Já jsem u toho jednání taky byl, taky jsem vzal úplatek za tu akci. Chris je můj kamarád a já musím jít do akce, stejně jako Mike!“

„Píšu tě!“ řekl Brett spokojeně.

„A kromě toho... mám peníze na nájem těch letadel a některých dalších maličkostí. Například zbraní pro ty, co nemají kloudný. Nebo taky... můžeme zajistit oblečení. Perfektní maskáče pro armádu, ze státní dodávky. Stačí brnknout...“

„Tak brnkni, na co čekáš?“

„Nejdřív já!“ řekl Mike, „Musím domluvit ty letadla. Snad už bude Asthra v Obzoru...“

„Slyšel jsem, že tam drandila tím jejich vznášedlem. Zůstávala za ní ohnivá čára!“ informoval kdosi, „Myslíš, že jede s náma?“

„To nebyla Asthra, ale Deborah,“ řekl Bello, „Asthra je pořád ještě v...“ přivřel oči, jeho tvář zvážněla a chvíli strnule zíral do prázdna. „Asthra je někde mimo.“ řekl potom.

„To je fuk, zvedni ji z gauče, ať je kde chce!“ řekl Brett.

„A ty seš pitomec.“ řekl klidně Bello.

Mike šel doopravdy k telefonu.

V Obzoru se mu ozval nějaký kluk, jemuž puberťácky přeskakoval hlas: „Jo, chystáme se! Přilítla sem moje žena a...“

„Cože, kdo?“

„Deborah! Oženil jsem se s ní!“ V tom skoro dětském hlase zněla nefalšovaná hrdost nad takovou ctí; Mike zauvažoval, nakolik je ten klouček propíchaný stříbrem všude, kde to jde.

„Prosím tě, radši mi ji dej!“

„Ahoj!“ ozvala se během okamžiku, „Tak co?“

„Je to blbý. Chris je obleženej v pevnosti Salinas. Musíme mu jít na pomoc. Poletím tam jedním Šípem... potřebuju ho najmout.“

„Proč jenom jedním?“

„Je to soukromá akce. Bez schválení Šéfem.“

„Ani jsem si nic jinýho nemyslela. Co teda On na to?“

„Soukromá věc Chrise. Nechá ho v tom a nic neudělá.“

„Aha, že jsem to říkala! Jsem dobrá věštkyně! A ty tam jdeš?“

„Jo. Přesně tak.“

„Další bod pro mě. Už jsem začala s pomocnejma a zajišťovacíma pracema. Naše Šípy jsou připravený k akci...“

„Všechny? Nebudem je potřebovat...“

„Hele, vidím do budoucna já nebo ty? Tak mlč a...“

„Ani bysme je neuplatili, i když na to přispěje Roger...“

„Stop, mysli rozumně! Roger ať zaplatí výzbroj a výstroj. Ty letadla platí Asthra, máme na to fabriku. Startujeme odtud?“

„Počkej, počkej! Jak to, my? Co ty se do toho zase pleteš?“

„Asi blbneš z vedra, Miku. Myslíš, když tam jdou všichni, že já zůstanu doma? Nikdy jsem u ničeho nechyběla... Tak se starej o ty lidi z Kingtownu, i tak toho budeš mít nad hlavu...“

„Kam že jdou všichni?“

„Povídám, dej si obklad! Kam nás Asthra posílá? Do Costa Negry, ne? Nebo myslíš, že do prdele na jahody?“

„Deboro, já nechápu...“

„Klidně nechápej dál. Hlavně přijeď co nejdřív; tady to jde rak-cak, nemůžem to moc zdržovat, nebo nám Chris zajde na lenost. Hlavně se starej u vyžehlení u Šéfa pro ty, co se vrátěj; už je mi jasný, že bude zuřit jako rána morová. To je další má věštba, asi dost reálná. Odkud vůbec voláš?“

„Z Černý Lilie, od Rogera.“

„Výborný! Tak mi Rogera dej. A ty si umej krk, vem si slušný kvádro a padej to žehlit!“

„Dobře, ale... Deboro, uvědomuješ si vůbec, že jsem to byl já, kdo to všecko zkurvil?“

„A my vostatní jsme vůbec nic nevěděli, že? Koukni, každej si k tomu přidal svoji pomocnou ruku, nemysli si. Jak ti říkám, hlavně to zařiď nahoře a mně dej toho Rogera...“

Mike jí předal Rogera a chvíli sklesle naslouchal.

„Jasně, jsem to já... No to víš, že jedem, bude nás tak... no, zatím to sepisujem. Ale ne, žádný nováčky neberu, nejsem takový pako... jo, o to se postarám. Pušek mám taky dost, neboj. Brnknu na Universitu, aby mi je půjčili. Komthur mi dá svolení...“

„Na co?“ odvážil se zeptat Mike.

„Lejzrový pušky,“ odpověděl Roger přes rameno, „Mají jich pár kousků jako prototyp.“

„Cože? Jaký pušky?“ začal se rozčilovat, „Žádný takový...“

Roger mu ukázal, aby mlčel; chvilku se ještě bavil s Deborah, dokonce spolu vtipkovali, pak to položil.

„Nedělej se, že nic nevíš! A dělej co říká, tady nejseš vůbec na nic. Jeď navštívit Velkýho Šéfa, třeba ti dá kafe!“

Mike si jen povzdychl. Když odcházel z Lilie, bylo na chodbách i v klubovnách poněkud rušno, ale zatím žádný zmatek.

Jenom měl pocit, že se něco chystá.

Sir Lera přijal Mika okamžitě. Možná se trochu zarazil, protože přišel ve své slavnostní černé uniformě s rudými nárameníky a hvězdami plukovníka, s komthurským křížem na krku a v brigadýrce se stříbrnou tygří hlavou.

„Vím, co se děje!“ řekl Vládce, „Tvá akce v Costa Negře hanebně zkrachovala! Chápu, že ti to není milé, možná máš dokonce vztek. Ale není jiná možnost než se s tím smířit!“

„Jak se zdá, rozhodli jste, že neúspěch hodíte s plnou parádou na krk Chrisovi Everettovi!“

„Líbilo by se ti víc, kdybychom to hodili na krk tobě?“

„Ano.“ řekl Mike.

„Cože?“ řekl Vládce a vstal.

„Nevíš všechno, co se děje. Pár kamarádů Chrise Everetta se rozhodlo jít mu na pomoc a dostat ho odtamtud. Prozatím to ještě není úplně nemožné.“

„Pár kamarádů, říkáš? A ty?“

„Já taky.“

„Ty jim velíš, jo?“

„Kdo bude velet, ještě nevím. Ale jedním z velitelů asi budu. Podle hodnosti bych na to měl právo.“

„Kdo to vymyslel? Roger?“

„Ne. Já sám.“

„Proč?“

„Byla to moje vina, že jsem tam poslal Chrise a jeho kluky. Je moje povinnost jít tam a pomoci jim, když se to nepodařilo.“

„Nebo tam s nimi padnout?“

„Když to jinak nepůjde...“

„Já o té akci věděl taky! Chceš snad říct, že bych měl jít do nějaké zastrčené díry za ně nasazovat krk?“

„Nic takovýho jsem snad neřekl.“

„Ale už tím, že ses na takovou výpravu vůbec dal, z toho děláš vládní záležitost! Možná jsi někomu řekl, že je to soukromá akce; ale ty jsi komthur, jeden z dvanácti nejvyšších představitelů říše, nemáš právo dělat soukromě cokoliv, co nesouhlasí s její oficiální politikou!“

„Já jsem se zatím k otázce Costa Negry nevyjádřil ani ve vládě, ani na zasedání Korunní rady. Zatím jsi rozhodl jen ty sám a...“

„Ale já jsem Vládce! Mám právo rozhodnout a mám právo taky vetovat rozhodnutí rady. Ty jsi komthur, to ti zatím nikdo nebere – ale neznamená to, že budeš torpédovat naše usnesení!“

„Pokud to usnesení znamená, že necháte někoho z kluků chcípnout bez pomoci, tak budu.“

Lera vztekle zafuněl, obrátil se k oknu a hleděl na podvečerní město. Obrátil se zpět: „Uvědomuješ si, co říkáš?“

„Ano. Říkám, že jsem udělal chybu, nechal se hloupě obelstít a poslal naše kamarády do boje, který neměl smysl. Jsem ochoten za to nést veškeré následky, včetně toho, že půjdu to, co jsem pokazil, zase napravit!“

„Jestli to uděláš, budeme o tom muset jednat v radě! Prozatím to byla soukromá akce Chrise a pár dalších, ale...“

„Které jsi obětoval!“

„Zájem státu nás někdy nutí k opatřením, která nejsou zvlášť ušlechtilá. Ale nikdy nikdo nebude spojovat naši vládu s jejich akcí, když se do toho nezapleteme...“

„Dobře víš, jak každý ví, že je to naše akce, nikdo o tom nepochybuje! Možná můžeme Chrise veřejně odsoudit. Ale musíme mu pomoci. Jinak ztratíme důvěru svých občanů!“

„O důvěru lidí, jako je Chris, nestojíme tak moc, jak si myslíš!“

„Chris je člověk, který šel do boje za nás, za naše peníze!“

„Za tvý peníze, jsi chtěl říct! Já jsem za to nic nedostal, aby bylo jasno!“

„Dostal. Dostáváš desátky ze všech akcí, co na světě podnikáme; to snad nezapřeš!“

„To je za to, že o tom vím a nic proti tomu nepodnikám. Ne, že to budu podporovat!“

„Tak mlč a nic nedělej. O nic jiného tě ani teď nežádám!“

„To už bohužel nejde.“

„Proč?“

„Protože jsme dostali několik protestních nót od různých států. Prohlásil jsem oficiálně, že nemáme nic společného se žádnými záležitostmi republiky Costa Negra.“

„Takže se nedá nic dělat?“

„Bohužel – nic.“

„Jenom nechat Chrise Everetta vykrvácet.“

„Je mi líto.“

„Dobře. Ty nic udělat nemůžeš. Já mohu – a taky udělám.“

„To bohužel nesmíš. A já ti to musím zakázat. Už si nemůžeme dovolit žádné další průšvihy!“

„Především si nemůžeme dovolit nechat někde zbytečně zemřít svý lidi! Nemáme jich tolik, abysme jima mohli platit!“

„Tím chceš říct, že mě neposlechneš?“

„Nemůžu. I když tím vzbudím tvůj hněv.“

„Tak mě dobře poslouchej! Jestli teď uděláš cokoliv v té záležitosti, třeba jen opustíš území státu, zbavím tě veškerých státních funkcí! Především funkce komthura!“

Bylo to nehorázné prohlášení, ale Mike ani nemrkl. Jenom se zeptal: „Dáš mě taky zatknout?“

„Zatím nemohu. Ale okamžitě, jakmile se na tebe něco dozvím.“

Mike chvíli vyčkával. Potom přistoupil k pracovnímu stolu sira Lery, rozepjal řetízek s osmihrotým křížem s červenými kameny a položil jej na ten stůl. Odepjal nárameníky. Vytáhl z kapsy identifikační kartu s rudými blesky.

„Tímto skládám funkci komthura řádu, plukovníka armády a šéfa tajné služby. Co se týče kingtownského arcibiskupa a dalších církevních a vědeckých hodností, ty složím dopisem, který pošlu odpovědným pracovníkům. Co ještě... ano, hraběcí titul. Sice jsem si ho udělil kdysi dávno sám, ale rezignuji na něj taky. O finančním vyrovnání se dohodnu s účtárnou, až na to bude trochu víc času. Konečně, máte možnost obstavit mi moje konto.“

Sir Lera pobledl, mračil se a blýskal očima.

„Tohle teatrální gesto tě nezachrání! Zatím pořád ještě svoje funkce máš; a tyhlety tretky ti zamknu do stolu. Až do chvíle, kdy se odvážíš porušit můj zákaz...“

„Tím si můžeš být jist. Ale teď bohužel musím jít, nemůžu zdržovat kamarády. Čekají na mě...“

„Počkej! Rozmysli si to ještě...“

„Už nemám co. Ahoj!“

Obrátil se a odcházel. Sir Lera chtěl ještě něco říct, avšak zarazil se. Jenom shrábl jeho odznaky moci a schoval do svého psacího stolu.

Před palácem stálo auto, kterého si Mike povšiml přes veškeré rozrušení. Původně běžná sanitka, ale někdo jí odstranil podvozek a posadil ji na vzduchový polštář, nejspíš některý experimentální kus. Pak ji svěřil dětem, aby ji natřeli na jinou barvu než bílou; natírání čehokoliv byla oblíbená dětská práce, protože se při tom obvykle strašlivě zmazaly, což se jim líbilo. Výsledkem byl vůz pomalovaný příšernými grafitti, jako třeba vagón metra nebo betonový most na dráze.

O vozidlo se opíraly dvě dívky, drobné bílé skoro dítě a vysoká černoška z neurčitého kmene; jak některé princezny mají zálibu ve svérázných špercích, tahle milovala ze všeho nejvíc perličky a od každého milence si nechala nějaké dát, takže je měla v uších, na krku, na zápěstí, kotnících, pažích, prsních bradavkách, pupíku i přímo v klíně. Dalo se možná dokonce říct, že je do perliček oblečená a tím pádem neporušuje předpisy, že ve městě nikdo nesmí chodit nahý. Nebylo ovšem jasné, kolik je jí let, zákon vyčlenil děti do patnácti a běžně se nahota tolerovala mládeži tak do pětadvaceti. (Za poslední léta nebyl za obnažování na veřejnosti trestně postižen nikdo, takže...)

Když bílá dívka spatřila, že Mike vychází z paláce, začala na něj mávat a gestikulovat, takže k nim přistoupil.

„Ahoj, Sheillo,“ řekl unaveně, „Co ty tady děláš?“

„Jedu pro tebe; máme tě zavézt do Obzoru. To je Tina.“

Mike si prohlédl černošku a zaváhal, z jakého je kmene. Bohužel obličej bylo těžko rozeznat, byl zdoben velmi čerstvými zářezy, zvýrazněnými popelem a všelijakými dryáky, aby byly výraznější. Podařilo se, téměř se už nepodobala lidské bytosti.

„Jo, chápu. Ale kde ses tady vzala?“

„Poslala mě Asthra; mám se o tebe postarat ve všech směrech!“

Mike se zamračil; připadalo mu nevhodné, aby se někdo tvářil tak nadšeně a optimisticky, když on je na pokraji sil.

„Jestli umíš pohřební mantry, tak je hned můžeš začít zpívat.“

„Vážně?“ povytáhla krk, aby byla o kousek větší, „Asthra ovšem nařídila, že tě bezpodmínečně musím udržet při životě, dokud ta akce nebude skončena. V případě potřeby mám použít i násilí!“

„Díky, seš milá. Jak si to násilí představuje?“

Sheilla stručně zhodnotila svoje možnosti. „Jsem čarodějka!“ řekla potom s pevným přesvědčením.

„Jo, o tom nepochybuju. A co všecko umíš, čarodějko?“

Sheilla mu přejela rukama po těle a zjišťovala diagnózu. Nezdálo se, že by byla moc spokojená s jeho zdravotním stavem.

„Přesné znění instrukce je ujmout se tě po audienci u Vládce; postarat se, abys překonal její důsledky a dopravit do Obzoru. Pokud dojde ke zhroucení, potom dodávat energii tak dlouho, až se vzpamatuješ. A kdybys opravdu umíral, uchovat veškerá možná data z tvé paměti...“ zaváhala.

„Asthra předpokládala, že budu předvolán k Vládci a že se potom nervově složím? Dokonce bych měl být ohrožen smrtí? A nakonec: jak si prakticky představuje to osondování paměti?“

„No...“ Sheilla zaváhala, ale pohled jejích modrých kukadel byl až brutálně upřímný: „Já vím, že nevstupuješ se žádnou ženou do sexuálních vztahů, ale kdybys byl tak laskav a udělal výjimku, potom bych mohla oscanovat všechny ty informace...“

Mike vybuchl smíchy. Nic jiného se nedalo.

„Chceš říct, že tě Asthra poslala, abys mě svedla?“

„V každém případě se o to pokusím.“ řeklo dítě odvážně.

Prohlížel si ji demonstrativně pomalu a dával najevo, že ženu svých snů si v každém směru představuje jinak. Rozhodně nehodlá být okouzlen skeletem dítěte, potaženým značně potrhanou a skoro všude tetovanou kůží, kryjící na té kostře značně houževnaté svaly a šlachy, ale ani gram tuku; to se týkalo rovněž oblastí, kde ženy bývají na dotyk příjemně měkké a poddajné. Sheilla snad o tom v životě neslyšela, kromě přednášek z anatomie; i tak by to považovala za změkčilost. Ve svém životě samozřejmě získala lásku pozoruhodné řady chlapců svého věku i starších (mladší by se na něco těžko zmotali), ale čím je okouzlila, těžko říct. Ještě těžší bylo odhadnout, co při tom cítila sama.

„No vidíš, už máš lepší náladu!“ konstatovala spokojeně.

„Díky, udělala jsi mi radost. Tak pojedem, ne?“

„Jistě. Chceš se někde stavit?“

„Nejdřív do Lilie k Rogerovi.“

Vlezli do vozu, Tina řídila. Kromě šoféra fungovala taky jako perfektní bodyguard; když ničemu, tomu Mike ochotně věřil. Další její povinnost byla sloužit jako pokusný králík pro veškeré možné činnosti; na Universitě na ní zkoušeli různé psychologické hry, takže byla poněkud zvláštní. V sexu samozřejmě sadomasochistka na vysoké úrovni, s tendencemi na hranici přežití; jediné, co se jí doposud nepodařilo, bylo sníst vlastnoručně zabitého nepřítele. Studovala etnografii afrických národů a byla pyšná na to, že její předkové byli kanibalové, zvláště z rituálních důvodů. Asthra jí slíbila, že lidské maso brzy ochutná.

To vše Sheilla hrdě nahlásila Mikovi během jízdy; sama Tina téměř nemluvila, zato řídila sebevražedně. Vše živé jí pro jistotu uhýbalo z cesty.

Palác Černé Lilie vypadal jako mraveniště; různí bojovníci pobíhali sem tam, každý s přesným a jasným příkazem. Nejmladší střežili brány, ale Mika s jeho ochrankou okamžitě vpustili.

„Tak co? Jak jsi dopadl?“ ptal se Roger.

„Jak se dalo čekat. Pohrozil mi, že mě zbaví všech státních funkcí. Tak jsem je složil sám.“

„Co jsi složil?“

„Hodnost komthura, plukovníka armády i šéfa tajné služby. Včetně odznaků. Ostatní funkce složím, až se vrátím. Pokud mě nedá sebrat hned na letišti.“

„Ty ses zbláznil! Takže teď seš co?“

„Nic. Kamarád jako ostatní.“

„Bezva! Počítal jsem, že díky tobě to bude mít oficiální krytí!“

„Tak s tím nepočítej. A co?“

„Pěkně to začíná! My jsme vlastně od teďka mimo zákon!“

„Jo, přesně. Jako v hymně tý osady:

Jeden jako druhý, všichni mimo zákon, my už asi jiní nebudeme.

Těla plná svalů opálená máme, a na co kdy sáhnem, dobudeme!“

„Ty tvoje blbý písničky!“

„To vůbec není blbá písnička! To je hymna T.O. Mimo zákon! Taky se tam zpívá: Kdo chce s námi být, musí umět pít, a pro kamaráda i do pekla jít!“

„Kruci, přestaň s těma blbinama! Tys to vážně všecko složil?“

„Jo. A bez pocitu, že o něco přicházím.“

„Tak! Pěkně blbý! Kdo nás z toho teďka vytáhne?“

„Kršna, Rogere. Jako z oceánu nevědomosti, za kastovní copánek. Ty i já ho máme...“

Roger si sáhl na šikhu, jako by se ujistil, že ji tam má; ale tvářil se úžasně hloupě. „Do prdele s tvejma blbejma kecama!“

„No vidíš, a o mně se říká, že jsem zbabělec. Rozhodně teď se mi ruce tak neklepou jako tobě! Jak se ten svět mění...“

„Ty se měníš! Seš úplně jinej od tý doby, co ti Asthra prohnala pajšl tím Ohněm! Zhubnul jsi, líp chodíš a hlavně se chováš úplně jinak! Jako kdybys omládl o deset let!“

„A kdyby?“

„A hlavně na tebe přestává být spoleh! Dřív jsi byl docela jinej, aspoň v myšlení! Teď si vůbec nejsem jistej, co kdy řekneš nebo uděláš!“

„Jsem rád, že se mi podařilo tě rozladit. Zatím jsi to vždycky dokázal jenom ty mně.“

Roger se docela vážně urazil. Mike se smál; za všechna léta, co se znali, už prodělal s lordem kancléřem nejrůznější věci, ale nikdy ho neviděl tak zmateného.

„A to ještě není překvapením konec. Asthra pověřila Sheillu, aby se mnou provedla sexuální styk s cílem přenést veškeré mé informace do její paměti. Sheilla je na to schystaná a i já o tom začínám vážně uvažovat...“

Roger nebyl mocen slova; jenom zíral.

Sheilla, usměvavá a pyšná na svoji roli hlavní hrdinky, řekla:

„Asthra po mně vzkazuje některé pokyny!“

„Aha. Jaké?“

„Vstoupila do meditace a snažila se zjistit budoucnost. Pokud správně rozuměla věštbě, v současném stavu věcí se nic nepodaří, naopak všichni zúčastnění včetně nás na to škaredě doplatí. Proto se pokouší budoucnost změnit. Předpokládá, ač se toho obává, že o něco podobného se pokusíte i vy. Nemá z toho radost, ale nedomnívá se, že by tomu dokázala zabránit...“

Už v průběhu této řeči počal mezi náčelníky vznikat nepřiměřený šum a rozruch; většina se tvářila krajně rozladěně. Nejvíc Bello Corrona; ten se posléze zeptal:

„Co teda chce? Abysme nedělali vůbec nic?“

„Asthra nemůže určit, co má kdo udělat a co ne. Zejména od tebe a celé skupiny z Indiopolisu očekává, že uděláte, co vám bude připadat rozumné. Nemůže říct, jestli ano nebo ne; prostě to neví. Vzkazuje: Čiň, co chceš!“

„Dost dobrá rada od čarodějky!“

„Asthra se rozhodla podřídit v této chvíli své jednání vyšší vůli, kterou odhadne z náznaků změn ve svém okolí. Každý z vás je dostatečně znalý, aby uměl číst vůli bohů z pohybu mraků na nebi, letu ptáků, náznaků nepochopitelných řečí cizích osob a jiných podobných nezvyklých faktorů. Bylo rozhodnuto, že žádná čarodějka nebude dávat žádné pokyny, protože je nezná.“

„Ani kdyby naše jednání bylo nesprávné?“

„My nevíme, zda je v tu chvíli správné či nikoliv. Čiň, co chceš!“

„Existují jisté všeobecné zásady,“ řekl Roger, který už přišel k sobě, „Třeba nezaplétat do svých činností služby démonů...“

Sheilla k němu obrátila modré oči a dvakrát mrkla. „A co?“

„Co když to někdo poruší?“

„Jsi dostatečně znalý karmajógy a dalších vlivů svého jednání. Asthra očekává, že někteří ve stavu nouze požádají o pomoc nejen démony, ale i mrtvé kamarády, případně bytosti, jejichž... různé bytosti. Ne, že by s tím souhlasila. Ale nemůže s tím nic dělat. Musí to zřejmě nechat proběhnout a počítat s tím.“

Bello se zeptal: „Takže dovoluje, abychom to udělali?“

„Mělo by smysl, aby třeba tobě něco zakazovala?“

„To by ale znamenalo rozšíření konfliktu na celý vesmír!“

„Nemyslím. Stačí Země a její bezprostřední okolí.“

„Když požádám o pomoc mrtvé, musím jim dát nějakou oběť. Jaké budou důsledky? Třeba, když chci přivolat mrtvého bojovníka, obětuji nějakého ničemu a dám mu jeho krev; ale co když chci přivolat ženu? Můžu obětovat muže, nebo musím taky ženu?“

„No jo!“ dodal Sandy Cripp, „Potom je otázka, když někdo obětuje docela nevinné lidi... to taky jde, ale... teda, ne jako třeba úplně nevinné. Myslím jako když třeba zabiju... obětuju pasáka. Vidí to jeho kurvy a nabonzovaly by mě, tak je musím taky zhasnout, ale ony nejsou ani ničím vinné, ani zas úplně nevinné, protože žijou z neřesti a já... Jak to je?“

Jeho poněkud zmatený dotaz vyvolal určité vzrušení spíš tím, že Sandy nebyl znám zájmem o magii; při podobných akcích se držel v houfu a nevyčníval. Ale poslouchal zřejmě dobře.

„Nevydám žádné vyjádření!“ řekla Sheilla zvýšeným hlasem, „Ať bych řekla cokoliv, každý výrok bude znamenat určité nasměrování, které by padlo na mou hlavu! Čiň, co chceš!“

Různí přítomní se začali překřikovat různými dotazy, až Bello tomu udělal rázný konec: „Nechte ji, stejně nic neřekne! Musíme si poradit sami jako vždycky, to je jasný! Každý promyslete, co vlastně potřebujem udělat a jak! Kdyby byly potřeba konzultace a porady, tak jděte za kýmkoliv, jenom ne za mnou, já taky nechci být za nic zodpovědnej. A vůbec, jdem se chystat...“

„Co pokyny kamarádům v Evropě a jinde ve světě?“

„Vzkaž jim to, co Sheilla nám. Čiň, co chceš!“

Teď už měl námitky jen jediný člověk: Mike Cross. Sheilla jej popadla za křídlo a vyvlékla ze zasedačky.

„Kam jedem teď?“

„Ke mně domů. Musím se převlíct...“

Bydlel v malém bytě v podkroví, zcela nedůstojném jeho hodnosti a vlivu. Kupodivu to nebylo v klášteře ani v paláci; Sheilla šla s ním, Tina zůstala u auta, na uši nasadila walkmana a pouštěla si muziku, která se skládala hlavně z bubnů a klapaček.

Na komthurově obydlí bylo znát, že tu nikdo nebydlí, jen občas přespává a uklízí, pokud mu samotnému připadá nepořádek neúnosný. Sheilla odhadla, že zlepšit situaci by znamenalo usilovnou práci čety uklízeček a případné odstranění pána domu do vzdálených míst, aby jim do práce nekecal a nezdržoval je. Neměla zájem v té věci dělat cokoliv, jen čekala, až se přestrojí do obyčejných vojenských maskáčů a sebere svoje zbraně.

„Jako velitel bys měl mít na krku řádový kříž.“ upozornila ho, když už chtěl jít.

Vážně se k ní otočil. „Ano. Vím přesně, který.“

Otevřel zásuvku stolu a vybral z ní kříž podobný komthurskému; až na to, že namísto rubínů byly do jeho ramen vsazeny zelené smaragdy. „Tenhle mi patří osobně, dali mi ho v Americe. Jeden kamarád, co něco potřeboval...“

„Ten povstalec z Kolumbie. Znám ten příběh.“

„Myslím, že ten kříž můžu nosit, aniž bych se musel stydět!“

Vyčkala, až si jej pověsí na krk, pak přistoupila a pokusila se bodnout se jeho hroty do kůže na prsou. Nebyly dost ostré, ale použila dostatečnou sílu, aby to zvládla, takže nakonec vytryskly aspoň dvě kapičky krve.

„V jakém stavu jsou tvoje úvahy o Sdílení?“ otázala se vážně.

„Když jsem řekl Rogerovi, že o tom uvažuju, žertoval jsem.“

„Škoda. Tohle je dobré místo.“ rozhlédla se kolem.

Vztáhl ruce, přitáhl ji k sobě a pohladil po kůži hlavy. Rychle se mu přivinula na prsa, jak byla zvyklá.

„Ty bys to vážně riskovala, děvče? Taky nemáš moc rozumu, co?“

Teď k němu vzhlížela trucovitě a ublíženě. Jako malé děcko.

„Já vím, že jsi čarodějka, dítě. Ale to ještě neznamená, že si můžeš dovolit všechno. Některé věci jsou přešlap, rozumíš?“

„Proč?“

„Je to tak. Důvod... nemá smysl zkoumat. Nebuď zvědavá, byla bys brzo stará.“

„Věc mezi tebou a bohy?“

„Věc mezi mnou a mnou.“

Opustil svůj byt, zamkl a klíče pověsil do boudy psa, který žil v průjezdu. „Kdybych se nevrátil, ať si je někdo převezme!“ řekl kosmatému hafanovi, „Už mi bude asi jedno, kdo to bude!“

Sheilla mlčela. Usmívala se a vypadala divně.

Tina ohlásila: „Máš se stavit na Universitě. Kvůli puškám.“

Mike kývl. Zamířili k Universitnímu městečku; stráž v bráně je pustila na ksicht, zastavili u jedné fakulty a v doprovodu studenta, který tam čekal, sestoupili do podzemních laboratoří.

Ta místnost byla chráněná těžkými ocelovými dveřmi s číselníkem jako trezor. Vstoupili, prošli do další místnosti a tam objevili další železnou skříň s číselníkem, tentokrát i s klíčem. Klíč měl student, kód znal Roger, který tam čekal. Ve skříni bylo několik zbraní s laminátovou pažbou, kovovým uzávěrem a hlavní, na jejímž konci byl jakýsi vysílač paprsků.

„Laserová puška,“ řekl Roger tak hrdě, jako by ji sám vymyslel, „Zatímco celý svět o laserových zbraních jenom sní, my s nimi už děláme pokusy!“

„Kolik jich je?“

„Patnáct. Zatím mají malou nevýhodu, že účinkují jen na kratší vzdálenost. Tak do sto metrů. Ale to se ještě vylepší...“

Vybrali zbraně ze skříně a složili do plátěných tašek. Zavřeli zas trezor a vše, co předtím otevřeli; zbraně zanesli do Rogerova auta. Byl to perfektní Chevrolet, podle řečí získaný pod rukou od americké vlády jako pozornost k lepšímu hodnocení činů a skutků Američanů v Arminu i jinde. Mike marně přemýšlel, kde a jak se Rogerova blahovůle projevila – potom usoudil, že stejně možná neví o všem.

„Jak to vůbec funguje?“ zajímal se.

„Před odletem provedeme instruktáž.“

Mike se s ním začal dohadovat ohledně Sergeje Vorobjeva, ale Roger měl na srdci něco docela jiného. Otázal se:

„Poslyš, tys studoval činnosti Denise Baarfelta v Egyptě, viď? Je pravda, že se prohlásil faraónem a přijal jméno Achnaton II.?“

„Nemám tušení! A obdivuju, jaký máš právě teď starosti!“

„A kdy se o to mám starat, když ne teď? Jsem přímým potomkem Denise; co myslíš, nasral bych moc lidí, kdybych se stal faraónem Achnatonem III.?“

Mike odpověděl kupodivu mírně: „Mě rozhodně ne, Rogere. Leda že bys chtěl, abych ti tam dělal velekněze!“

Rozesmáli se; potom Rogerovo komando odjelo, Mike vlezl do auta a na pokyn Sheilly se uložil vzadu na lůžko. To už Tina zběsilým způsobem svištěla ulicemi a kdo měl rozum, šel jí radši z cesty.

„Proč se tě ptal zrovna na to?“ ptala se Sheilla.

„Nevím. Neznáš Rogera? Je to blázen!“

„Nikdy se na nic neptá bezdůvodně. Je to důležité...“

„K jakému účelu?“

„To právě nevím. Proto mě to znepokojuje.“

„Já nejsem ničím znepokojen.“

„Byl bys, kdybys věděl, co podniká Asthra.“

„Myslíš pokus prolomit spirálu osudu?“

„Troufl by sis to zkusit?“

Chvíli váhal. „Ne. Ani nevím, jaký by to mělo smysl. Můj osud je jasný už dlouho.“

Mlčela. V jeho hlase zněl smutek a Sheilla se raději neptala na jeho důvod. Naopak zatoužila po jeho blízkosti.

„Můžu si k tobě aspoň lehnout?“

„Jistě. Cesta bude dlouhá...“

Svinula se k němu jako malé zvířátko; přikryl ji dekou a cítil, jak se snaží uvelebit co nejpříjemněji. Byla teď mírná a v jejím hlase zněla melancholická tesknota.

Mike si povzdychl a tiše usínal. Ani nepotřeboval hypnózu.

Errata:

30.05.2021 11:43