Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Děti Kolomazníků

Návrat prošel oběma. Rodiče o ně starosti v této chvíli ještě neměli, naopak očekávali, že přijdou ještě později. Ušetřili hodně času tím, že je strejc dovezl ke Kolomazníkům, jejichž usedlost ležela na poloviční cestě od centra vesnice s obchodem, školou, obecním úřadem a sokolovnou, takže se část cesty od obchodu ke Kolomazníkům přece vezli. Zbytek ale došlapali poctivě pěšky. Tím strejc splnil slib, daný rodičům, že děti nepoveze celou cestu.

Pak ale přišlo na přetřes modré mléko a vysvětlování, jak k němu přišli. Rodiče uznali, že je strejc ke Kolomazníkům nejen doporučil, ale že je tam i dovezl a na místě je uvedl, aby je pan Kolomazník nehnal od prahu jako lufťáky. Naopak dostali slib, že k němu mohou chodit kupovat mléko i vejce i nadále. Když k tomu připočetli pytel brambor ve sklepě od strejčka, i nějaké to maso, nevypadalo to už tak hladově jako když sem vstoupili.

Také rodiče své děti překvapili. Nejenže dokázali vyčistit sednici i komoru, určenou za ložnici, ale připravili dětem za pecí krásný pelíšek, kde se to bude spát pěkně v teplíčku. A navíc si při práci mezi sebou všecko vyříkali, takže děti přivítali v pohodě a s úsměvy. A hned se všem zdála stará, sešlá chalupa veselejší!

Kromě jiného si určili, co budou dělat tento a příští týden, aby se v chalupě opravdu zabydleli. Otec si dal za úkol sehnat dříví na topení, matka slibovala, že se naučí vařit po starodávnu na peci místo na moderním sporáku, bez ledničky, myčky nádobí a mikrovlnky. V chalupě nic takového nebylo, už protože sem nevedla elektřina, což prý chalupu dosud chránilo před prodejem chalupářství-chtivým zájemcům. Prý o ni projevilo zájem už víc lidí, ale když se dozvěděli, že zde není elektřina ani tekoucí voda, všechny chuť kupovat rychle přešla. Pro rodinu to byla výhoda. Tím pádem chalupa zbyla jim, neboť jim v první chvíli stačila vidina střechy nad hlavou a zahřáté pece, vítané zejména v zimě.

K tomu ovšem musel otec opatřit někde dříví a to pokud možno bez peněz. Otec se sice ihned po vyhazovu z firmy obrátil na sociální zabezpečení s žádostí o podporu v nezaměstnanosti, jenže peníze jim exekutor pochopitelně obstavil, takže z nich opět neviděli ani korunu.

Že by jim měl nechat alespoň životní minimum? Možná to někteří soucitnější exekutoři dělají, ale takových bude asi jako bílých vran. Bílou vránu nikdo z rodiny v životě ani nezahlédl a soucitného exekutora teprv ne. Tohle povolání není pro citlivky, takže v něm na citlivku nenarazíš.

Na rodinné konto sice bude pravidelně docházet podpora v nezaměstnanosti, ale při jakémkoliv pokusu o dotaz na jeho stav se objeví nula. Otec se sice pokusil konto prostě zrušit, neboť pro rodinu nemělo smysl, ale nešlo to. Exekutor zablokoval všechny manipulace s kontem včetně zrušení. Mohl by teď sám inscenovat půjčku a zatížit jejich konto dalším dluhem, ale ten trik už jinému jeho kolegovi neprošel, proč zkoušet riziko vězení? Nemusí přece pršet, stačí když kape.

Otec se utěšoval tím, že podporu v nezaměstnanosti časem sociální úřad sám zruší a když víc na toto konto nepřiteče, snad to exekutora přiměje vzdát to. Ale pak uznal za pravdivý názor, jaký je rozdíl mezi klíštětem a exekutorem? Když člověk zemře, klíště odpadne, ale exekutor jde i po dědicích, kteří zdědí jen dluhy.

Jediné, co se dalo proti exekutorovi dělat, bylo zmizet mu s očí co nejdál, někam do zapadlé vsi. Nenechat po sobě jedinou stopu v oblasti peněz, kde jsou tyhle obludy jako doma, zmizet z evidence osob, zaplout do »šedé ekonomiky« a nežádat o žádné další podpory. To je snad jediná šance, jak přežít.

Vzdálený bratranec Jóžin, i když se nejmenoval Květoň, ale Hanousek, byl v tom směru nejlepší řešení, na jaké se pan Květoň zmohl. Nebyli to praví bratranci, byli si přece jen vzdálenější. Viděli se jen jednou v životě na nějakém pohřbu. To se výjimečně sejde širší příbuzenstvo než je obvyklé, i když jeden z nich už o tom neví... Rozhodující ale bylo, že Jóžin neodepřel příbuzným v nouzi pomoc a přijel si pro ně do Prahy. Zachránil rodinu nejen před osudem bezdomovců, ale i před úplným zničením ze strany OSPODu – orgánu sociálně-právní ochrany dětí. O těch hyenách je známo, že i když měla být jejich úkolem ochrana týraných dětí, roztrhají ve své horlivosti i fungující rodiny. Stačí jim jakékoliv podezření. A jak známo, v Čechách o udavače není a nikdy ani nebyla nouze... A i to, že se Jóžin Hanousek nejmenuje Květoň, by mělo pomoci zamést stopy.

Před exekutory – i před OSPODem.

Večerní lívance z mouky, vajec a modrého mléka s droždím se mamce obzvlášť povedly, i když vejce byla uvnitř modrá jako šmolka a lívance musela mamka bez pánvičky a bez pořádného nádobí péci přímo na plotně. Tu kdysi tvořilo pár obdélníkových železných plátů, sestavených tak, aby vytvořily souvislou a dříve i rovnou plochu. Jenže ani železo nevydrží věčně a nevydržely zde ani tyto pláty. Některé se asi prolomily a bývalý majitel je nahradil tím, co měl právě po ruce. Uprostřed plotny se krásně vyjímala kovová cedule s plastickým nápisem a zrcadlově otočená písmenka tak byla i na lívancích. Kdyby je sesadili jako skládačku, vytvořila by nápis, usvědčující bývalého majitele, že měl za první republiky nějakou spojitost se železnicí, i když byla nejbližší železniční stanice deset kilometrů daleko a údolíčkem ani trať nevedla. Nápis, který by se dal na lívancích sestavit, byl však jasný a výmluvný.

KALVAN ROZOP²

Ráno k snídani dopili modré mléko a rodiče rozhodli, aby děti došly koupit další. Kupodivu ani Pepek neprotestoval a neřekl mamce »krkavčí máma«, naopak se na cestu ke Kolomazníkům sám těšil. Jitka nebyla proti doprovodu brášky, takže obě děti ráno vyrazily na »nákup«.

Kolomazníkovi bydleli také ve svahu, ale přece jen níž než »Stará Hláska«, jak zde ve vsi říkali jejich chalupě. Jak asi k tomu jménu přišla? Pepek usuzoval, že je to pozůstatek dávných časů, kdy do vsi občas vtrhli nepřátelé a »Stará Hláska« byla nejvýše položenou chalupou s největším rozhledem, takže mohla sloužit jako strážní věž, chránící města před překvapujícím nepřátelským přepadením. Vesnice sice opevněná nebyla, ale obyvatelé mohli po včasném varování zmizet ve vhodných úkrytech v okolních lesích. V současné době okolo vsi žádné lesy nebyly, těch pár řídkých lesíčků jako úkryt sloužit nemohlo, ale tak je to dneska všude. Kam zmizely husté hvozdy, pokrývající ve středověku Čechy? Lidé je vypalovali, aby si na jejich místě založili pole. Na ty časy zůstalo na památku jen jméno chalupy – »Stará Hláska«.

Teď ale cesta mírně klesala a šlapalo se po ní dobře, i když si Pepek živě představoval, že to časem nebude tak pohodové. Ať si kdo chce co chce říká, ať byla cesta vyasfaltovaná, nebyla to žádná hlavní silnice a až napadne sníh, nastane asi ouvej. Ještě že to zatím nehrozilo! Ale tak jako tak se zima v jeho představách blížila a brodit se závějemi jistě nebude med.

Jak to řeší místní? Nejspíš lyžemi. Potíž je v tom, že Pepek ani Jitka na těch prkýnkách nikdy nestáli. Nezbylo jim než doufat, že jako nouze naučila Dalibora hrát na housle, naučí je zdejší sníh pohybovat se na lyžích. Zjevně je to nemine.

Naštěstí jim teď takové překážky nehrozily a brzy došli až k chalupě Kolomazníkových. Jenže místo pana Kolomazníka jim na zazvonění otevřela dveře paní Kolomazníková, která je včera neviděla, takže se na ně zprvu dívala nechápavě.

„Co si přejete, děti?“ oslovila je po chvilce oboustranného mlčení, neboť ani Pepek s Jitkou si netroufali začít.

„Pan Kolomazník nám včera řekl, že k vám můžeme chodit nakupovat modrý mlíko,“ odpověděl kurážně Pepek.

„Aha, vy jste ti noví ze Staré Hlásky, že?“ usmála se na ně paní. „Ale touhle dobou ještě není nadojené. Lenko!“ obrátila se dozadu do předsíně, „Už se s těmi novými z Hlásky znáš, doveď je za tátou do kravínu!“

„Můžu taky?“ ozval se z chalupy hlas, zjevně patřící Lenčinu bráškovi Jirkovi.

„Ale jo,“ souhlasila paní Kolomazníková. „A vy pojďte dál, nebudete přece na mléko čekat tady přede dveřmi.“

Zavedla je do předsíně, kde se k nim přidali Lenka s Jirkou, ale pak místo do sednice pokračovali všichni zadními dveřmi ven z domu na dvorek. Tam už s nimi paní domu nešla, předala je do péče svým dětem, Lence a Jirkovi. A Pepek s Jitkou se nestačili divit.

Lenka totiž nezamířila stranou, kde se daly očekávat chlévy, ale do nenápadného sklípku ve svahu za chalupou. Přesně tak jim strejda ukazoval, jak sklípek, vyhloubený do svahu, uchovává v chladu potraviny od brambor po maso. Prázdný sklípek vtíravě připomínal středověk – kamenné šedivé zašlé stěny, kamenný klenutý strop. Měl jen větší dveře, spíš malá vrata, takže se víc podobal garáži než přírodní ledničce. Jenže se ukázalo, že i to je falešný dojem. Pepek nechápal, co tu chtějí dělat, ale poslechl Lenku, když nové návštěvníky popoháněla, aby vstoupili.

Pak za nimi zabouchla těžká dřevěná vrata, ale ve sklepě se na zdi rozsvítilo klasické pozemské vodotěsné světlo v obalu ze silných drátů. Jenže pak náhle zhaslo, ale rozsvítil se celý strop a bylo tu opět světlo – jen trochu víc zabarvené do modra. Pepek se chtěl zeptat, co to znamená, ale v té chvíli dostal nečekanou odpověď. Před nimi, kde byla prve šedivá kamenná stěna, se otevřela druhá vrata a za nimi...

Až museli všichni přivřít oči...

Za druhými vraty se rozprostírala zvlněná krajina, i když ne tak kopcovitá, jako ta, odkud přišli. Jako kdyby kopec za domy rodiny Kolomazníků i za Starou Hláskou byla jen nepříliš tlustá stěna a sklípek u Kolomazníků byl jen krátkým tunelem skrz ni.

Ale co bylo pozoruhodnější – krajina za tím tunelem byla modrá. Rostly tu samé modré rostliny, modré stromy i modrá tráva a svítilo na ně bleděmodré světlo z tmavomodré oblohy, kde se proháněly světlemodré mráčky.

„Tak tedy – vítejte v Modrém světě!“ vykročila srdnatě do té modři Lenka.

„Že jste to nečekali?“ obrátil se na návštěvu šibalsky i její bráška Jirka.

„To teda ne,“ zmohl se Pepek jen na lakonický souhlas. „Ale tohle opravdu není náš svět, nebo mám vlčí mhu?“

Vyčistil si raději brýle, i když se mu nepotily.

„Nemáš,“ odpověděl vážně Jirka. „My teď říkáme zdejšímu světu prostě »Modrý«, ale pro místní tvory je to »Evosinóo«. Nás tu nechávají na malém kousku pást krávy a sekat si tu trávu pro slepice, králíky a prasata, ale byly doby, kdy tu žila celá vesnice. Prý za Třicetileté války, nebo tak nějak. Z té doby tu zbyly staré chalupy. Tady nic netrouchniví, takže se zachovaly, i když v nich nikdo celá staletí nebydlí. A nikdo je nechce zbourat, co kdyby se někdy ještě hodily!“

„Jako »Stará Hláska«?“ napadlo Pepka.

„Tak nějak,“ souhlasil Jiřík. „Táta říkal, že vy ztroskotanci nikomu nic neprozradíte.“

„My nejsme ztroskotanci!“ naježil se Pepek.

„Ale jsme!“ zradila ho Jitka. „Vždyť mají pravdu! Táta sice plánuje soudní spory až k Evropské unii, ale o nějakém příznivém výsledku sám pochybuje. I máma už se smířila s tím, že jsme ve »Staré Hlásce« uvízli nadlouho, ne-li natrvalo.“

„Táta říkal, že jste ztroskotanci bez vlastní viny,“ klidně to doplnila Lenka. „Kdybyste do těch dluhů spadli neopatrností, třeba kdybyste si půjčili víc než můžete splatit, nikdo ve vsi by vám nepomáhal. Ale váš případ se prý dá chápat jako když vyhoří dům od blesku nebo tak nějak. Takže vítejte mezi námi na Evosinóo!“

Pepkovi se najednou vybavil jeden detail ze včerejší návštěvy u Kolomazníků. Šlo o to, že o nich strejda Jóžin prohlásil, že se o nich v týdnu bavili ve zdejší hospodě. Takže o nich nejspíš ví celá vesnice a všichni vědí, že jsou ztroskotanci. Bez vlastní viny, ale přízvisko »ztroskotanci« jim už nikdo neodpáře. Mrzelo ho to, i když je to nejspíš pravda.

Ale na druhé straně se díky tomu dostali do nějakého úplně cizího světa a to rozhodně není k zahození! Možná se vyplatí nějak překousnout nálepku »ztroskotanců« a vzít to z té světlejší stránky. Přijít ke Kolomazníkům jako »lufťáci«, hnal by je asi pan Kolomazník »svinským krokem« ode dveří a nikdy by se sem do neznámého světa nepodívali. To jen starousedlíci v téhle vesnici znají tajemství záhadného sklípku u Kolomazníků, případně ti, kdo se do vesnice přiženili jako strejda Jóžin a tím se připojili ke zdejšímu »tajnému bratrstvu«. Jakže to říkal Jóžin? »Jsou to teď bezdomovci, ti to nikam roznášet nebudou...«

Zajímavé bylo, že předtím, v dobách klidu, míru a hojnosti, jednou strejce Jóžina s tetou tady v Nové Vsi navštívili. Nepadlo přitom ani slovo o tajemství a modrém mléku. Teta byla odsud, ta samozřejmě mlčela. Jóžin se sem přiženil, jenže nejspíš musel slavnostně slíbit zachovávat tajemství, než... než mu také nabídli napít se modrého mléka... Ano, to modré mléko bylo to tajemné pouto, které vesničany drželo pohromadě! A to obřadné společné popíjení modrého mléka mělo asi větší význam, než tušili. A že to celá Nová Ves sveřepě držela jako tajemství? Po zkušenostech z Třicetileté války to bylo samozřejmé. Úkryt ve světě Evosinóo jim zachránil životy ve válce, ve které se Evropa značně vylidnila a Čechy obzvláště! Kdo by to tajemství prozradil? Problém byl s těmi, kdo se do vesnice přistěhovávali, ale nebylo asi těžké vysvětlit přistěhovalcům výhody společného tajemství a zavázat je slibem. Což se ovšem netýkalo »lufťáků«, kteří se sem jezdili jen rekreovat. Pro ně měli v obchodě obyčejné krabicové mléko a starousedlíci se s nimi o choulostivých věcech zásadně nebavili.

Buď jak buď, dalo se to chápat jako štěstí v neštěstí. Osud se od nich odvrátil, ale tohle to určitě vyrovná.

A teď si tedy vychutnávají chůzi po modré trávě ve stopách Lenky a Jirky, kteří je vedou za tátou.

Kam? To se uvidí!

Nešli dlouho. Před nimi byla najednou ohrada z hrubých dřevěných tyčí, skrz kterou Lenka prolezla, Jirka ji následoval a návštěvě nezbylo než je napodobit.

„Tohle je naše pastvina,“ řekla hrdě Lenka. „Tady jsou naše kravičky. Jenže teď je dojení, tak jsou všechny u kravína.“

Kravín byla jakási starodávná budova ještě asi o sto metrů dál, skutečně obležená krávami. Jen ty zřejmě do zdejší přírody úplně nezapadaly. Nebyly modré, ale červenostrakaté, jenže ve zdejším namodralém světle měly podivnou fialovou barvu.

„Jako krávy Milka!“ komentovala je Jitka.

„To se Švajcaři nějakou náhodou strefili,“ ohlédla se po ní Lenka. „Ale my je máme o nějakých tři sta let dřív!“

„Nemohli to tady okoukat?“ zeptal se Pepek.

„Ani náhodou!“ odvětila Lenka. „To se nesměli dozvědět ani Češi, natož Švajcaři. A dneska to jsou stejně Američané, neboť si Milku se vším všudy koupili.“

Pomalu, beze spěchu teď došli až ke vchodu do kravínu.

„Tati, jsi tam?“ zavolala Lenka.

„Vedeš hosty?“ odpověděl současně s otázkou.

„Jo, mám tu oba,“ ujistila ho.

„To je dobře,“ vynořil se otec Kolomazník ze dveří. „Dovez mléko domů, ale opatrně, nic neodři!“

Lenka nadšením nadskočila, vřítila se do dveří a prosmýkla se hbitě vedle táty. Otec odstoupil ode dveří stranou a z kravína vyjel malý traktůrek s Lenkou za volantem. Zřejmě s traktůrkem jezdila často a velice ráda. Pepka sice napadlo, že je to proti všem dopravním předpisům, ale hned si na to sám odpověděl, že tady nejsou policajti, aby udělovali pokuty, a Lenka doveze traktůrek na Zem nanejvýš zezadu na dvůr jejich statku, kam se policajti ještě nikdy v historii ani nepodívali.

„No a my čtyři máme jinou fušku,“ řekl otec Kolomazník. Tím zjevně kromě sebe počítal nejen návštěvu, ale i synka Jirku.

„Projevil o vás zájem šaman Churru,“ obrátil se na dětskou dvojici. „Měli bychom ho co nejdřív navštívit. Co se stane, když se s návratem domů o dvě hodinky zpozdíte?“

„Asi nic moc,“ řekl nejistě Pepek. „Naši jsou příliš zabraní do uklízení chalupy, všimli by si toho, až bude čas vařit oběd.“

„To je dobře,“ řekl pan Kolomazník. „Pojďte tedy, vezmu vás k šamanovi. Už na nás čeká.“

Pak se otočil k synkovi.

„Jiříku, tobě jde »noh« nejlépe. Odneseš nás tam!“

„K šamanovi? Docela rád!“ odvětil Jiřík.

Pepek s Jitkou sice nechápali, jak by je tam mohl menší Jiřík odnést, jenže na rozuzlení této hádanky dlouho nečekali.

Jiřík trochu poodstoupil, rychlým pohybem shodil košili, boty i kalhoty, takže byl jen v trenýrkách – a pak se začal měnit.

Nejprve se jeho tělo pokrylo obrovskými tvrdými šupinami jako nějakým krunýřem. Kde se vzaly, tu se vzaly, vypadalo to dokonce tak, že vyrašily z jeho dětského tělíčka. Pak se chlapec začal natahovat do výšky a současně z jeho nohou vyrazily do tří stran jako podstavce tři tlusté výrůstky, rovněž pokryté šupinami. Na zem padly jen zbytky roztrhaných trenýrek, které tu proměnu nevydržely. Chlapcovo tělo se ve výšce začalo rozkošaťovat do stran, rostlo jim před očima – až nakonec před nimi stál nestvůrně velký pták, vzdáleně asi podobný orlu, jenže větší než přepadová trysková stíhačka. Hlavou přesahoval i hřeben střechy kravína.

„Nasedat!“ zavelel pan Kolomazník.

Obrovský pták k nim natáhl druhou nohu a jeho zahnuté pařáty vytvořily jakési sedačky. Pan Kolomazník vzal za ruce obě děti, naprosto vyvedené z míry, přitáhl je k té obrovské noze a bez dalšího vysvětlování je posadil každého na jeden zahnutý prst té nestvůrně velké nohy. Sám se posadil mezi ně na prostřední prst a pevně jim stiskl ruce. Pepek si jen tak tak stačil pevně usadit na nos brýle, aby je neztratil, pták Noh roztáhl svá obrovská křídla, každé větší než autobus, máchl jimi – a v té chvíli Pepek s Jitkou ztratili půdu pod nohama. Než se vzpamatovali, byl kravín daleko stranou a hluboko dole.

Pták Noh je nesl k šamanovi...

To přece nemůže být pravda!

------------------------ Poznámky:

  2 Pozor na vlak

Errata:

28.11.2021 12:33