Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

lt;!-- end of section --gt;lt;a name=quot;03-saman-Charruquot;gt; Šaman Charrult;/pgt;

Ve svištění větru se to špatně domlouvá, ale Pepek se obrátil na pana Kolomazníka přímo zoufale.

„Jak je tohle možný?“ křičel.

„Na to si zvykneš,“ uklidňoval ho pan Kolomazník. „Neboj se, nespadneme. Jirka létá velice opatrně.“

„Ale jak to? To přece není možný!“ křičel Pepek.

„Neříkej, že něco není možné, když se to právě teď děje,“ napomenul ho pan Kolomazník mírně. „Můžeš nanejvýš skromně přiznat, že nic nechápeš. Po pravdě řečeno, kdybys to chápal, byl bys génius. Ale z toho si nic nedělej, tohle doposud sám od sebe nepochopil nikdo, ani já ne.“

Pták Noh přestal mávat křídly a začal klesat na přistání. Pepek se zadíval dopředu a dolů, ale neviděl nic co by připomínalo letiště. I když vlastně... startovali přece bez letiště a šlo to. Pták Noh dokázal vzletět z místa, nebude asi potřebovat kilometrovou hladkou přistávací plochu.

Ale i tak se Pepek připravoval na pořádný náraz, až se tohle prudké klesání střetne s terénem. Ale byly to zbytečné obavy. Noh zabrzdil široce roztaženými křídly ještě v bezpečné vzdálenosti od kamenité půdy, kterou si vyhlédl k ukončení letu, a mohutným záběrem obrovských křídel přibrzdil tak, že mu pak k dosednutí stačila jedna noha – ve druhé měl své pasažéry.

Pan Kolomazník poté seskočil a stáhl na zem i Pepka s Jitkou.

„A jsme tady!“ ohlásil klidně.

Pepka zajímalo, co bude s ptákem Nohem tady, ale proměna proběhla stejně klidně jako předtím. Obrovský pták nejprve před sebe vyplivl strakatou košili a kalhoty, pak se začal rychle choulit sám do sebe, až z něho zbývala jen jedna obrovská noha, ale i ta se rychle scvrkávala, až se z ní vsákly i šupiny a stál tu opět Jiřík, tak jak to všechno začalo. Byl sice úplně nahý, ale rychle skočil do kalhot a pak už si klidně přetahoval přes hlavu svou strakatou košili. Pepek nevěděl, jak by mu vyjádřil obdiv, ale Jiřík zřejmě po obdivu ani netoužil. Jakmile byl zase oblečený, otočil se ke svým »pasažérům« se stručným vybídnutím:

„Tak jdeme, ne? Nač tu čekáme?“

„Obdivovali tě, nediv se jim,“ řekl pan Kolomazník.

Byla to pravda a ten obdiv zastínil i starosti, co bude dál.

Cílem jejich cesty měl být zdejší šaman – a Pepek netušil, co si má pod tím pojmem představit. Jeho představy kolísaly od indiánských kouzelníků přes prehistorické šamany z pera Eduarda Štorcha až po různé kouzelníky v Africe.

Co ale ani on, ani Jitka nečekali, byl docela normální chlap, ke kterému je pan Kolomazník nakonec dovedl. Veliký Šaman se vyhříval v jakémsi pohodlném křesílku pod rozložitou korunou velkého modrého stromu a vstal až když se před ním zastavili. Neměl na sobě žádnou látkovou kreaci ve stylu římské tógy, ani zástěrku z listí, jako kouzelníci v Africe, ale klasické pohodlné dlouhé kalhoty a košili nebo spíš mikinu bez límce a bez vzorku. Byl oblečený skoro stejně jako pan Kolomazník a šedivé kalhoty a o něco světlejší mikinu měl na sobě i Jirka.

„Buďte vítáni na Evosinóo!“ přivítal nováčky.

Totiž – oslovil je, to není to správné slovo. Pravda, slyšeli ho, ale přitom nic neslyšeli. Pod stromem se ozývalo šustění listí ve větvích, provívaných slabým větříčkem, ale Šaman nejenže neotevřel ústa, ale nevypustil z nich ani slovo. Přesto jeho slova vnímali, i když se jim tvořila jakoby přímo v hlavě.

„To je telepatie, na to si zvyknete,“ ozvalo se oběma v hlavě cosi jako vysvětlení, i když v první chvíli netušili, od koho přišlo. Ani pan Kolomazník, ani Jirka totiž neotevřeli ústa stejně jako ten pán, který měl být zdejším šamanem. Bylo to však jiným hlasem než předtím, takže to musel být buď Jirka, nebo jeho otec.

„Ježkovy voči, vy to ovládáte taky?“ zmohl se Pepek jen na překvapené zakoktání.

„Jistě,“ opáčil kdosi opět beze slov a jen mimovolný pohyb jim naznačil původce – mladého Jirku.

„Bez telepatie se nedá čarovat!“ dodal sebejistě – nahlas.

„Čarovat?“ opáčil Pepek. „Copak existují nějaké čáry?“

„A neviděl jsi to sám?“ usmál se Jirka.

„Viděl, ale nesouhlasím s tím!“ řekl Pepek.

„Nesouhlasit můžeš, ale nebude ti to nic platné,“ řekl Jirka. „Tady to tak zkrátka funguje a basta!“

„Ten kluk se mi líbí!“ přerušil kdosi jejich hádku. Dokonce se zdálo, že to řekl sám Velký Šaman.

„Smím vědět proč?“ zeptal se zdvořile pan Kolomazník. Musel to být on, protože nikdo kromě něho, Jirky a šamana tady telepatii neovládal.

„Líbí se mi,“ opakoval šaman a usmál se. „Jediný hned na začátku pochopil, že žádné čáry neexistují.“

„Ale my je přece používáme!“ namítl pan Kolomazník.

„Používáte,“ souhlasil Šaman. „Ale nerozumíte jim. Jenže ten kluk by je mohl i pochopit. Už protože na ně nevěří.“

„Mluvíš trochu záhadně, Charru!“ řekl pan Kolomazník.

„Záhadně? Možná, ale logicky záhadně,“ usmál se šaman. „Ale teď vážně: mohl bys mi ty dvě děti na nějakou dobu svěřit? Jako sourozenci by mohli mít i podobné vlohy.“

„Svěřit ti je nemohu,“ řekl Kolomazník. „Nejsem ani jejich příbuzný, nemám na ně žádné pravomoci. Ale mohl bych s nimi pozvat i jejich rodiče. S těmi by se jednat dalo.“

„Zkus to tedy,“ požádal ho šaman. „Dnes jsi je sem přivedl opravdu jen pro získání telepatie? Na to by jejich souhlas stačil.“

„Tak nějak,“ přikývl pan Kolomazník. „Oni teď bydlí dál od vsi a případná komunikace s nimi nám chybí, zejména když nemohou použít pozemské mobily. Ani my je přece nepoužíváme a ty dva mobily na obecním úřadě se beztak k tomu nehodí.“

„Telepatie je to nejmenší,“ řekl šaman. „Vraťte se domů a než dorazíte k východu z Evosinóo, můžeš je začít učit používat ji. Ale ty rodiče mi sem dostaň.“

„I kdyby nechtěli?“ nadhodil pan Kolomazník.

„Jejich děti – a pochopitelná zvědavost – je sem přivedou, neměj obavy,“ usmál se šaman.

„Díky tedy za tu telepatii,“ řekl pan Kolomazník. „Jiříku, odnes nás zase zpátky!“

Pepek se otočil k Jiříkovi, aby nepropásl, jak se vlastně bude ten kluk proměňovat na obludu velkou jako dvoupatrový dům, ale ničeho nového si tentokrát nevšiml. Jirka ochotně shodil košili a kalhoty, pak na něm velice rychle vyrašily šupiny, současně začal růst do výšky a košatět, až nakonec nabídl ostatním svůj obrovský pokrčený pařát, aby se na jeho prstech rozsadili. Potom sebral do zobáku své odhozené svršky a vzletěl úplně z místa, jen se trochu jednou nohou odrazil, máchl křídly – a letěli.

Druhá cesta připadala Pepkovi skoro všedně. V duchu hodnotil Jirkovou aerodynamiku, ale vycházelo mu, že je podstatně lepší než aerodynamika všech malých i velkých letadel, jaké kdy viděl byť jen v televizi. Vzlet z místa, přistání na jedné noze a v jediném bodě. Poměrně slušná rychlost, nechával by za sebou i vlaštovky. Žádná pomalost typická pro velké ptáky jako orly, supy nebo kondory, ale nečekaná hbitost. A to se ještě stihl starat o pasažéry, které držel jen jedním pařátem. Pepek ho chtě nechtě obdivoval.

A přitom si vybavoval v paměti, jak tyhle ptáky popisovaly pozemské báje. O tom, jak pták Noh unese i slona. Jak se vůbec tyhle pověsti na Zem dostaly? »Vědecké vysvětlení« tvrdí, že si lidé kdysi nedokázali vysvětlit nálezy kostí velkých dinosaurů a tak si k nim přimysleli něco, co si představit mohli – draky, obry ...a mimo jiné i obrovské ptáky. Neměly ale tyhle pověsti reálnější základ v existenci ptáků ze světa Evosinóo? Nemohli tito ptáci kdysi v dávnověku projít branou na Zem a pak tam dát vzniknout oněm pověstem?

Geometrie ovšem byla proti tomuto vysvětlení. Pták Noh by se vraty sklípku neprotlačil, na to byl příliš velký. Ledaže by na jiném místě našel vhodnější – a hlavně rozměrově větší – tunel z Evosinóo na Zem. Ale to už byla jen nadbytečná úvaha, dnes se na Zemi obrovští ptáci nevyskytují, největší pštros ke všemu ani nelétá. Poslední ptáky »moa« prý dokonce vyhubili lidé, kdesi na ostrovech v Polynésii, či kde to bylo...

Jenže tady na Evosinóo byl pták Noh realitou a ke všemu – což opravdu zavánělo černou magií – se v něho proměňoval Jirka, synek pana Kolomazníka, ve kterého se pták Noh proměnil zase zpátky, když přistáli u kravína nedaleko od průchodu na Zem, vedeného skrz sklípek u chalupy pana Kolomazníka.

Ale že to byl vejlet!

Pepek s Jitkou se tentokrát vraceli domů pomalu a zamyšleně.

Modré mléko i dalších deset vajec si samozřejmě v batůžku nesli, ale k tomu měli vyřídit pozvání rodičů ke Kolomazníkům hned na odpoledne, neboť se Jitka prořekla, že rodiče teď nechodí do práce, takže mají volno kdykoliv si vzpomenou.

Jenže u Kolomazníků se bude nejspíš jednat o nich. Bylo to jasné jako facka, Velký šaman o ně projevil zájem a od rodičů už potřeboval jen souhlas. Jenže dětem se k šamanovi moc nechtělo, měly z něho vítr.

„Všiml sis, jaké měl uši?“ zeptala se cestou Jitka Pepka.

„Nevšiml,“ přiznal bez váhání.

„Měl je jako liška, nebo jako vlk,“ řekla Jitka pomalu, se špatně utajovanou bázní. „Špičatý a chlupatý!“

„A nezdálo se ti to?“ vyjel si na ni bráška. „Vždyť v jeho vlasech nemohly být vidět!“

„Všimla jsem si toho, když si ty vlasy prohrábl,“ nedala se zastavit. „A vlasy si prohraboval každou chvilku.“

„Mě víc zaujaly jeho ruce,“ řekl Pepek. „Všimla sis, že měl na každé ruce jen čtyři prsty? Palec a tři proti němu. Měl je tlustší než my, ale jen tři místo čtyř.“

„A ty jeho oči!“ pokračovala Jitka. „Měl oči jako kočka! Místo kulaté panenky mají jen svislou čárku.“

„A ta jeho namodralá kůže taky nevypadala jako naše,“ řekl Pepek. „Ono to sice vypadalo jako nasvícením, my jsme tam taky vypadali do modra jako bledule, ale on by byl modrý i na světle! Ale když si uvědomíš, že jsme byli v úplně jiném světě než je ten náš, tak nemůžeš očekávat, že to tam bude stejné jako u nás. Na to, že je ten šaman čistokrevný mimozemšťan, je nám ještě hodně podobný. Mohlo to být i horší!“

„Mohlo,“ pohodila hlavou Jitka. „Ale mě z něho mrazilo v zádech. Tobě by se k němu chtělo?“

„Nechtělo... a přitom chtělo...“ řekl nejistě. „Víš, nehledě na to, že je to mimozemšťan, on toho určitě ví víc než si myslíme. Jestli se můžeme od někoho dozvědět, jak to je s těmi čárami, tak jen od něho. Všimla sis, jak souhlasil, že žádné čáry neexistují?“

„Ale pan Kolomazník tvrdil, že je používají!“ namítla.

„Používají, ale nerozumí jim, tvrdil přece šaman. Pochopit je může jen ten, kdo na čáry nevěří.“

„To se mi taky zdálo záhadné, jako panu Kolomazníkovi,“ přiznala. „Jak může někdo používat čáry, na které nevěří?“

„Věříš, že elektrické světlo jsou čáry?“ zeptal se jí.

„Světlo snad ne,“ opáčila, ale nenechal ji pokračovat.

„A napadlo tě, že by to lidi ve středověku určitě považovali za čáry? Nebo jdeš do obchodu a dveře se před tebou otevřou, to přece taky vypadá jako černá magie, ne?“

„Ale to je normální technika,“ namítla.

„Víš, já si myslím, že tohle bude něco podobného,“ řekl. „Jen je tak trošku nad naše chápání. Ale to nic neznamená, vždyť s autem se může naučit jezdit i divoch, který si myslí, že v motoru sedí zkrocený ďábel! Tak nějak to přece ten mimozemšťan říkal – používáte to, ale nerozumíte tomu...“

„A ty bys tomu chtěl rozumět?“ podívala se na něho.

„Docela ano,“ řekl. „Rozhodně by mě víc bavilo, kdybych věděl, jak je to doopravdy, stejně jako si nemyslím, že v motorech sedí ďáblové a v žárovce nějaký duch se svíčkou.“

„Ale přece jen... je to mimozemšťan...!“

„Uvažuj aspoň občas logicky,“ napomenul ji. „Vesničané ty mimozemšťany znají přinejmenším od Třicetileté války, to máme zhruba čtyři sta let. Vycházejí s nimi po dobrém, kdyby tady měli nějaké třenice, nebyl by pan Kolomazník bezstarostný a nepouštěl by k Šamanovi Jirku. Podle mého mínění se nemáme čeho bát.“

„No, mohlo by to tak být,“ oddychla si.

„Tak vidíš!“ triumfoval, protože přesvědčit o něčem sestru považoval za velký úspěch. „Já se toho vůbec nebojím a na tvém místě bych se taky nebál.“

„No, jestli se něco zajímavého dozvíme...“

„Tak to si teda piš!“ skočil jí do řeči. „Uvědom si, například ta proměna člověka v obřího ptáka není pozemskými prostředky uskutečnitelná. O takových možnostech pozemská věda nic neví, jsou jen v pohádkách – jenže to jsou jen pohádky. Mimozemšťané mají zřejmě něco, co úroveň naší vědy a techniky převyšuje. Pro nás je to nepochopitelné – přitom s tím zdejší lidé zacházejí stejně klidně jako my s vysavačem. No... jistě to není jednoduché, ale řekl bych, že se to nakonec pochopit dá. Určitě to není nad lidské síly, mimozemšťané to přece zvládají levou rukou. A mě to vážně zajímá a šel bych i k tomu šamanovi do učení!“

„Já bych se toho přece jen trochu bála,“ řekla Jitka. „Bude to určitě složitější než co se učí v naší škole!“

„To je mi taky jasné,“ pokrčil rameny. „Bude to složitější než atomové elektrárny. Ale jak jinak se chceš něco dozvědět?“

„Ale... co když ti mimozemšťané jsou daleko vyvinutější i co do inteligence a my to prostě nepochopíme?“

„No tak se to aspoň naučíme používat jako pan Kolomazník s Jirkou,“ pokrčil Pepek rameny. „Horší snad nejsme a za pokus to každopádně stojí.“

„No tak to zkusíme,“ vzdychla si Jitka.

Jestli se to Jitce zdálo problematické, pak se dalo čekat, že se rodiče budou strachovat ještě víc. K návštěvě mimozemšťanů se snad přemluvit dají, ale aby svěřili děti kdovíjakému tvorovi z vesmíru? Pepek se rozhodl odložit tuto otázku na okamžik, až se rodiče ocitnou mimozemšťanovi tváří v tvář. Jitka se samozřejmě ochotně připojila a byla ráda, že nemusí nic mámě vysvětlovat.

Když doma oba jeden přes druhého rodičům vyprávěli, kde byli a co všechno tam viděli, nechtěli jim to ani uvěřit. Pravda, ta nečekaná proměna malého kluka v obrovitého ptáka Noha byla už trochu nad schopnosti otcova vědeckého chápání. A protože otec nedal na vědu dopustit, odmítal tyto skutečnosti přijmout a snažil se o jiné, podle něho reálnější vysvětlení.

Nejlépe se mu z tohoto pohledu jevila hypnóza. Děti někdo zhypnotizoval, takže se jim ten pták Noh a všechno s ním spojené prostě zdál. Nikam neletěli a kdoví, jestli ten mimozemšťan nebyl někdo z vesnice, kdo si z dětí udělal parádní legraci.

„Uvidíme, tati, co řekneš zítra u Kolomazníků!“ varoval ho Pepek. „Hypnózu bych bral, kdyby to nebylo tak strašně podrobné. Doteď si pamatuji drsné šupiny na pařátech toho ptáka! Hypnóza by se musela týkat všech smyslů současně a i v tom případě by to stálo za to. Byl to úžasný zážitek.“

Pepek i Jitka přitom úplně zapomněli, že už teď přece znají telepatii. Vlastně na to zapomněl i pan Kolomazník, který je měl podle slov mimozemšťana s tímto fenoménem seznámit a naučit je aspoň základům používání. Kdyby mohli tuto znalost uplatnit, jistě by se jim rodiče lépe přesvědčovali. Ale i tak vzbudili jejich zvědavost víc než dostatečně a jak šaman předpověděl, přislíbili hned zítra se svými ratolestmi navštívit sousedy Kolomazníkovy. Sousedská návštěva, zejména na pozvání, patří přece do základní zdvořilosti, i když třeba ne podle Gutha-Jarkovského...

Errata:

28.11.2021 12:33