Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Lákavá nabídka

Pepkův táta byl vědecky založený člověk a myšlenku na to, že se jeho děti setkaly se skutečnými kouzly, ze zásady odmítal. Ani Pepek nebyl nakloněný uvěřit v existenci magie, i když si musel poctivě přiznat, že by to bylo nejjednodušší vysvětlení. A jak to žádá »Occamova břitva«, máš-li přijatelné jednoduché vysvětlení, zbytečně nepátrej po složitějších.

Kolik lidí už tahle poučka zavedla do slepých uliček! Lepší je průpovídka, že na každou otázku existuje nejméně jedna zcela jednoduchá, pochopitelná a přitom logická odpověď, která je však úplně mimo realitu...

Na setkání se tedy těšili všichni čtyři, i když Jitka s trochou obav. Nedala si vymluvit, že se jim vlastně nemůže nic zlého stát. Buď jak buď, místní lidé s mimozemšťany jednali už dlouho, aniž by je potkala nějaká nepříjemnost. Mimozemšťané pro lidi Země očividně žádné nebezpečí nepředstavovali.

Tak nakonec zastavili před dveřmi Kolomazníkovy chalupy a otec srdnatě zazvonil na zvonek.

„Jen pojďte dál!“ pozvala je paní Kolomazníková, která jim přišla otevřít. „Už tam na vás čekají.“

Tentokrát je vedla rovnou do sklípku, provedla je až na druhou stranu, ale tam je předala...

Rodiče zděšeně couvli. Venku čekali dva obrovští ptáci, kde každý měl jistě sílu unést slona, jak je to zobrazené na rytinách ve starých knihách. Jenže tohle nebyly dřevorytové obrázky, ale až nepříjemně živé obludy.

„Nasedněte si, kluci vás tam odnesou,“ pobídla návštěvu paní Kolomazníková, která brala obě obludy za něco normálního. „Rozdělte se, dva a dva, na každého jeden dospělý, aby nedošlo k nějaké nehodě... i když tohle cestování je bezpečné, můžete mi to věřit. Je to rozhodně rychlejší než autem.“

Jo, věřte, ale zkuste si nasednout na ohnutou pařátu ptáka, který by sice unesl i slona, jenže stejně snadno by mohl pasažéry ve velké výšce setřepat a nechat je padat volným pádem na skály, nebo – bohužel se stejným výsledkem – na některou louku, kde byly vidět pasoucí se krávy. Paní Kolomazníková sice tvrdila, že to zaručeně neudělají, neboť mají rozum, ale... věřte tomu!

A vrcholem bylo, když jedna z těch oblud promluvila! To nebyl lidský hlas, to bylo zakrákání, i když v něm byla znát lidská – a dokonce česká – slova.

„Jak dlouho tu budeme čekat, panstvo?“ krákala nedočkavě jedna z těch dvou oblud.

Co ale rodině zbývalo? Na poslední chvíli couvnout, ale tím se strašně shodit před paní Kolomazníkovou, která zřejmě vůbec neočekávala, že by mohli projevit takovou zbabělost? Anebo hrdě nasednout na ty šupinaté pařáty a třást se strachy celou cestu?

Rozhodly to nakonec děti, Pepek s Jitkou. Měly přece jednu takovou cestu za sebou, takže věděly, že se to dá přežít. Předvedly tedy rodičům, jak se nasedá na lopatu – vlastně na pařát ptáka Noha – a za chvilku už všichni letěli nad modrou krajinou.

„Slyšel jsem, že modrá barva unavuje oči,“ zkusil otec za letu něco naznačit Pepkovi.

„Podružnosti neřeš!“ mávl rukou syn. „Připrav se raději na setkání se šamanem. Předem tě upozorňuji, je to mimozemšťan, takže se nám sice podobá, až na pár menších odlišností. Například má na rukou o jeden prst méně, oči má jako kočka se štěrbinou místo kulaté panenky a Jitka si všimla, že má špičaté a chlupaté kočičí nebo možná psí uši. Nenech se tím, prosím, vyvést z míry.“

„Ale to jste nám doma neřekli!“

„Jednak jsme toho i tak napovídali víc než dost a tohle jsou podle mě bezvýznamné podružnosti,“ řekl Pepek. „A teď se pevně drž, mám dojem, že budeme přistávat.“

Otec se tedy pevně uchytil a umlkl. Přistání bývá z každého letu nejnapínavější. Většina leteckých neštěstí se přece odehraje až dole na zemi, ať už je to po nezdařeném startu nebo tvrdém přistání. I když letadlo začne hořet vysoko ve vzduchu, většina pasažérů zahyne až po nárazu dole na zemi. Žádný div, že manévr přistání vzbuzoval respekt i tady.

Byly to ale zbytečné obavy. Obrovští ptáci dosedli plavně, bez sebemenšího zakolísání. Pak vysadili své pasažéry na trávník před křesílkem pod rozložitou korunou velkého modrého stromu, kde už na ně čekal »šaman«.

Mimozemšťan vstal, aby hosty přivítal. To se ví, všichni si hned všimli jeho nejnápadnějších odlišností – očí, prstů a když si »šaman« mimoděk prohrábl vlasy, odhalil tím na okamžik i svá chlupatá a špičatá ouška.

„Vítejte na Evosinóo!“ oslovil je tou svou zvláštní řečí beze slov a přesto srozumitelnou. „Doufám, že vám vyřídili mé přání, takže přejdu rovnou k věci. Chtěl bych vaše svolení, aby obě vaše děti zůstaly nějakou dobu tady, na Evosinóo. Kdybych to chtěl srovnat s vašimi pozemskými zvyklostmi, šlo by o »prázdninový tábor« v našem světě. Máte snad proti tomu nějaké námitky?“

I když to předem očekávali, mimozemšťanova přímočarost je na okamžik zaskočila. Přece jen není obvyklé svěřit děti cizímu člověku – a tohle navíc ani člověk nebyl! A tak místo prostého souhlasu nastoupilo na pár okamžiků trapné ticho. A když se poté matka obou dětí vzpamatovala, neprojevila hned souhlas.

„Jenže...“ začala opatrně, „...s nějakým dětským táborem jsme letos ani nepočítali. Jednak na to ani nemáme a za druhé...“

„Já přece nepočítám s tím, že byste měli něco platit,“ usmál se mimozemšťan. „Pochopte – zabývám se studiem vašeho světa, je mi známá vaše situace v něm, zejména ve vztahu k penězům a jinému majetku jako takovému. Pochopitelně tady na Evosinóo nebudete nic platit, trochu nepřesně bych to nazval – jejich pobyt tady bude na naše náklady. S tím si vůbec hlavu nelamte!“

„Ale v tom případě je to obzvlášť divné,“ přidal se také otec dětí. „V našem světě se říká »Nic není zadarmo« a každý případ, kdy někdo něco nabízí »zadarmo«, je u nás vždycky podezřelý! Bývá za tím většinou nějaký podraz, podvod nebo skrytá platba, která není hned vidět.“

„Ano, vím,“ přikývl vážně mimozemšťan. „Ve vašem světě to tak bývá poměrně časté. Možná častější, než když chce někdo lidem opravdu nezištně pomoci, zejména když se nacházejí ve vaší... jak bych to řekl... majetkové situaci. Ale třeba vás uklidní, jaký prospěch z toho mohu mít já a porovnat to s tím, co nabízím. Jak už jsem řekl, zabývám se studiem vašeho světa, takže se mi tento případ hodí do mých výzkumů. Dejme tomu, že mě opravdu vážně zajímá, jak vaše děti uspějí, když dostanou příležitost učit se v našem vzdělávacím systému. Jsou právě obě ve věku, kdy na změnu ještě není pozdě. Teď je to tedy na vás dvou, zda jim tuhle příležitost dáte nebo ne. Zkazit jim to ovšem můžete, je to čistě na vašem rozhodnutí.“

„Já bych sem do učení šel!“ vyhrkl rychle Pepek.

„Kdyby to bylo jen na prázdniny, šla bych taky,“ přidala se Jitka, i když se znatelně slabším nadšením.

„Nebylo by to jen na prázdniny,“ opáčil mimozemšťan. „To by bylo příliš krátké. Počítejte s tím, že náš vzdělávací systém je obsáhlejší než váš, skoro v poměru znalostí naší a vaší civilizace. Ale můžeme se dohodnout na zkoušce v trvání těch prázdnin. Pak už budeme všichni vědět víc.“

„Zajímalo by mě, kolik našich, pozemských dětí vám rodiče až dosud svěřili,“ zeptal se opatrně otec.

„Málo,“ připustil mimozemšťan. „Měli jsme tu sice některé velice zajímavé osobnosti – podotýkám, průchodů na Zem máme více, nejen ten, kterým jste přišli, některé kdysi vedly do poměrně vyspělých lokalit. V době, kdy u nás studoval Leonardo da Vinci, převládala v Čechách pralesní pustina – ale v dřívějších dobách byl váš svět zaostalejší než je teď a přenést naši vědu k vám bylo přespříliš obtížné. Obávám se, že to bude nemožné i dnes, kolega Latamróh dokonce tvrdí, že při současném tempu rozvoje budete potřebovat v celoplanetárním měřítku nejméně šest až osm set let, než vám naše úroveň začne něco říkat, ale mě zajímá, jak se vaše děti vyrovnají s naší vědou už dnes. Neúspěšný návrat Leonarda da Vinci na Zem potvrdil, že váš tehdejší svět na naši vědu ještě nestačí a i když ho váš svět dnes považuje za génia, nepodařilo se mu uskutečnit prakticky nic. Teprv v posledních dvou stech letech udělala vaše civilizace několik docela dobrých skoků, které by mohly v tomto směru pomoci. A kdybyste se pořád nezdržovali vzájemným vybíjením, postupovali byste ještě rychleji.“

„U nás se naopak říká, že pokroku nejvíc přispívají války, protože tlačí na rozvoj techniky,“ namítl otec.

„Tenhle blud očividně šíří představitelé zbrojovek,“ otřásl se mimozemšťan. „Vždyť je to právě naopak! Vaše války možná urychlily rozvoj některých podružných oborů, důležitých jen pro vojáky, ale současně zadupaly do země důležitější obory, které se vašim válečníkům nehodily. Vždyť i dnes vaši válečníci slabším často vyhrožují, že je »vybombardují do doby kamenné«. Horší je, že se to často skutečně děje a v rozvalinách se opravdu vědě velice špatně daří. Po každé světové válce se musel váš svět po několik generací vzpamatovávat.“

„Tohle ani nechci vyvracet, sám s tím souhlasím,“ ustoupil otec. „Ale zpět k těm dětem: kolik pozemských dětí se u vás učí právě teď?“

„Právě teď – žádné,“ řekl mimozemšťan.

„Proč to nenabídnete vesničanům?“ dorážel dál otec. „Nová Ves je plná vhodných dětí, proč to nabízíte až nám?“

„Nabízíme vám to stejně jako jim, ale nic nevnucujeme,“ řekl klidně mimozemšťan. „Můžete stejně jako oni odmítnout, třeba si myslíte, že ve vašem způsobu zemědělství není u chovu krav vyšší vzdělání nutné. Případně – jako jen někteří ve vsi – se spokojit s krátkým prázdninovým kursem, při němž se děti naučí používat některé prvky naší civilizace, ale bez hlubších znalostí. Mohou si potom myslet, že se jedná o nějaké čáry a nemá smysl jim to vyvracet, skutečný stav věcí stejně nepochopí. Jenže vaše děti mají zřetelně na víc. Už to, že váš kluk odmítl připustit, že jde o čáry, neboť pochopil, že je za tím cosi víc. Troufám si teď tvrdit, že by mohl dosáhnout nadprůměrné úrovně vzdělání i na poměry naší civilizace, natož vaší.“

„Chcete snad tvrdit, že by mohl předstihnout i vaše vědce?“

„Některé,“ přikývl mimozemšťan. „Rozumějte mi, v každé civilizaci najdete jedince s různou úrovní. Od úplných hlupáků po génie. Troufnu si tvrdit, že průměr, kolem kterého je vždy nejvíc lidí, je u nás vyšší. Vy jste si na to, co já vím, vymysleli přibližné matematické rozdělení, říkáte mu Gaussovo. My mu sice říkáme jinak, ale podstata je stejná a když to nazvu »Gaussovo«, vím oč jde a vy mi taky rozumíte. Používám to i podle vašich měřítek. Naše průměrné IQ je 140, což není nedostupné ani pro vás. Má-li váš člověk IQ 160, přesahuje dokonce i většinu lidí na Evosinóo. Potíž je, že takových máte jen hrstku, naopak většina lidí na Zemi je s IQ kolem 100 hluboce pod námi. Ale z Gaussova rozdělení plyne, že i na Evosinóo najdete jedince s IQ 70. Je jich sice méně než géniů na Zemi, ale našli byste je. Pro takové není naše věda dostupná a také oni věří v čáry a kouzla, i když některá také umí používat. To je asi jako kdekdo u vás umí zapnout konvici na uvaření vody na čaj nebo kávu. Na to nemusíte být génius.“

„A co u vás s těmi hlupáky děláte?“ zajímala se matka.

„Každý se do civilizace zapojuje podle schopností,“ pokrčil obrazně rameny mimozemšťan. „Kdo má na vědu – bude vědcem. Kdo nemá, může se starat třeba o dobytek. Kdo nemá ani na to, na toho zbudou jen nejjednodušší práce, které je schopný zastat. A pochopitelně může žít jen v místech, kde si nemůže ublížit. To přece znáte – pusťte idiota za řídící pult atomové elektrárny, ale pak se nedivte! Nedávno jste takový případ přece měli, dodnes je krajina kolem Černobylu těžce poznamenaná.“

„A vy myslíte, že náš kluk má IQ 160?“ zeptal se otec.

„Neměřil jsem to, ale nevylučuji to,“ řekl mimozemšťan.

„Tak proč vás náš kluk tak zajímá?“ dorážel dál otec.

„Protože se mi líbil od začátku,“ řekl mimozemšťan. „Ale přesně to nevím, to nejde odhadovat jen tak. Možná na konci těch prázdnin, pokud ho budu mít na očích...“

„Ale přece jen to není jen tak svěřit někomu své děti,“ opět protestovala matka. „Na Zemi bych se nejprve informovala, co je to za dětský tábor, kdo to vede... a tak... Říká se přece, že mezi provozovateli takových táborů je plno pedofilů!“

„Jo, to říkají nejvíc právě oni,“ řekl mimozemšťan. „Tomu fenoménu jsem se hodně věnoval. Není tomu tak. Pedofilové se o děti zajímají ne aby se o ně starali, ale aby si s nimi užili. Jistě by se mezi ty lidi rádi vmísili, ale jen aby lehce přišli k hotovému. Jenže u dětí je více práce než by nemravům vonělo. Ale to už leží jen na vašem rozhodnutí. Mohli jste se předem zeptat vesničanů, třeba Kolomazníků. U mě byly obě jejich děti, ale rodiče trvali na názoru, že u krav není vzdělání nutné. Jenže ten názor pak měly i ty děti a chyběla jim motivace, jakou cítím u vašeho kluka. Ale rozhodněte se sami. Já jen nabízím. Nikomu nic nevnucuji.“

„Hele, mami, tati!“ odvážil se vystoupit Pepek. „Proč byste nás nenechali v mimozemské škole? To chcete, abysme já i Jitka byli celý život bezdomovci na útěku před exekutory?“

To byl ovšem argument jako hrom. Aby mimozemská škola jako nějaký trumf přebila dosavadní rodinnou smůlu?

Pepek připomněl rodičům jejich prokletí právě včas. Obavy z mimozemské školy se proti tomu rázem zdály směšné. Rodiče na sebe jen pohlédli, ale pak ustoupili.

„Máš asi pravdu,“ obrátila jako první matka. „Zapomněli jsme, že nenormální je náš svět, ne tenhle. Asi bude lepší, když se něčemu pořádně vyučíte – a třeba i u mimozemšťanů. My bysme vám pořádné školy dát ani nemohli.“

„To je pravda,“ uznal s povzdechem i otec. „Škola ve vsi je prý dobrá, už jsem se na ni informoval, ale je tu jen první stupeň. Pak se musí jezdit do města a tam už je zase větší nebezpečí, že to někdo prozradí naší exekutorské mafii. Tady budete přece jen ve větším závětří. A kdyby byla mimozemská škola lepší než naše, což je docela pravděpodobné, vydělali byste na tom dvakrát. Jen mám obavy, že bychom se už nevídali denně.“

„To máte pravdu,“ přikývl mimozemšťan. „Děti se domů dostanou jen občas, tak pětkrát do roka, a vždy nanejvýš na dva dny, ne déle. U nás se nebudou učit zbytečnosti, jako kde pramení která řeka a jak je dlouhá, což je navíc nesmysl, neboť řeky mění koryta a jejich délka se mění, ani kdy se odehrály nejkrvavější bitvy a kolika lidem se přitom zbytečně ukrátil život... u nás je čeká věda a nic než věda.“

Ale všem už bylo jasné, že děti zůstanou na Evosinóo...

Errata:

28.11.2021 12:33