Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Letem (cizím) světem

Další jednání bylo už opravdu krátké.

Šaman Charru odmítl nejen jakékoliv platby za pobyt dětí už na začátku, když se mu jejich matka zmínila o tom, že »na to jejich rodina nemá«. Odmítl také jednat o další výbavě, o které se matka pokusila zmínit. Žádné kufry ani batohy, nic než to, co teď právě mají na sobě.

„Kdybyste se včas předem informovali u Kolomazníků, asi byste se dozvěděli, že si všechno potřebné u nás jejich děti samy brzy »vyčarovaly«,“ usmíval se. „Škoda, že zůstaly u povrchního pohledu! Ale vy také nejprve ukazujete dětem, jak mají zacházet s vašimi přístroji, než abyste jim dopodrobna vysvětlovali princip každého z nich. Například Kolomazníkovi ani nevědí, jak u nich doma pracuje... třeba taková mikrovlnka...“

„O tom skoro nic nevím ani já,“ přiznala matka.

„Já sice principy znám, ale opravovat bych to nechtěl,“ řekl kajícně i otec.

„Ani u nás nikdo nezná všechno,“ kývl hlavou pan Charru. „Na všech světech, co známe, je to stejné. Lidé se musí věnovat jen určitému oboru, aby v něm dosáhli mistrovství. Vy tomu přece také říkáte »dělba práce«. A při tom dělení se dostane na všechny. Nebylo by jistě výhodné, aby lékař zametal venku odpadky.“

„U nás to tak ještě nedávno bylo,“ podotkl omluvně otec. „Minulý režim občas lidi ponižoval i tím, že je nenechal dělat to, k čemu měli školy.“

„Minulý režim?“ usmál se trochu útrpně mimozemšťan. „A vy sám teď děláte to, k čemu máte školy?“

Otec se zarazil.

„Ale u mě jde nejspíš o politováníhodný justiční a zejména finanční omyl!“ namítl.

„Stejně jako předtím u těch lékařů, co byli nuceni zametat venku odpadky?“ dodal mimozemšťan.

Na to se nedalo nic odpovědět. Zejména když i otec cítil, že v případě jeho a jeho rodiny asi nejde o pouhý »politováníhodný omyl«, ať už justiční nebo finanční. »Politováníhodný omyl« by se dal velice snadno napravit, jenže otec si musel přiznat, že právě v jeho případě šlo o úmyslné ponižování – a nejspíš rovněž tak z přízemních politických důvodů.

Svět se mění jen nenápadně. Lidské nectnosti zůstávají.

Kéž by se aspoň jejich děti dočkaly něčeho lepšího!

Loučení s rodiči proběhlo nečekaně rychle. Znenadání opět přilétli dva velcí ptáci nohové, bez zbytečného kroužení přistáli u modrého stromu, popadli rodiče a vzlétli s nimi na zpáteční let. Sotva se stačili s dětmi v rychlosti rozloučit a zamávat si. Jitka mávala ještě když viděla obrovské ptáky v dálce, odkud na ni už rodiče nemohli vidět, zatímco Pepek už by se staral, co bude dál.

„Taky poletíme,“ obrátil se na děti šaman Charru, když jim v dálce zmizeli rodiče i s obrovskými ptáky.

„Někdo pro nás přiletí?“ staral se Pepek.

„Proč?“ usmál se Charru. „Myslíš si, že to neumím?“

Znenadání i on začal prudce růst. Na rozdíl od Jirky ze sebe ani neshodil oděv, takže se brzy ozvalo zapraskání trhané látky, jenže zbytky oděvu nedopadly na zem, jak Pepek najisto očekával. Prostě se ještě ve vzduchu rozplynuly a nový pták noh rozestřel nad dětmi svá obrovská křídla.

„Nasedat!“ vyzval je příšerným hlasem podobným krákání.

Možná by je dokázal jediným hrábnutím sebrat i sám, ale takhle jim aspoň při nasedání ponechal zdání iniciativy.

Pepek s Jitkou rychle nasedli a vzápětí už letěli.

„Jirka si oblečení bral s sebou do zobáku, aby se na konci cesty mohl zase obléknout,“ vyčetl Pepek Charrovi, že nepočítal s koncem cesty.

„Jirka se nechtěl zdržovat s podrobným zvládnutím přeměn, takže si musel oděv zachovat a později oblékat,“ zasmál se svým křaplavým hlasem pták. „Ale když mu to stačilo... byli u mne jen přes jedny prázdniny, pak se vrátili k rodičům a nechtělo se jim pokračovat. Šlo by to sice taky, ale zkomplikovali si to sami...“

Tentokrát neletěli ani tak daleko jako byl předchozí přelet od brány u Kolomazníků k Charrově lavičce. Přistáli na pokraji rozsáhlejšího lesa, šaman se ihned přeměnil z ptáka noha zpátky do lidské podoby – a děti jen vytřeštily oči.

Charru se objevil oblečený do zlatého oděvu... Nevypadalo to sice na oděv ze zlata, spíš to leskem připomínalo hedvábí, ale jásavě zlatá barva vypadala mnohem slavnostněji než obyčejný oblek, který měl na sobě předtím.

„Pojďme tedy do domku,“ usmál se šaman na děti. „Tady budete bydlet po dobu svého pobytu na Evosinóo.“

Pepek i Jitka se rychle rozhlédli, ale žádný domek neviděli. Až po chvilce si všimli, že nejbližší strom, ke kterému je Charru vede, je ovinutý poměrně úzkým dřevěným točitým schodištěm bez zábradlí. Vypadalo nebezpečně, ale první dojem byl chybný, jako obvykle. Dřevěné schůdky byly pevnější než se zprvu zdálo a nenápadné zábradlí přiléhalo ke kmeni. Kdo se ho držel, nemohl spadnout. Nahoře v koruně stromů nebyly vidět větve, ale rovná dřevěná deska. Vystoupali po schodišti a vynořili se z podlahy malé, zcela prázdné kruhové místnůstky. Všechno tu bylo dřevěné – stěny, strop, podlaha i okenní rámy, kde však chybělo sklo.

„Dáme si svačinu?“ zeptal se Charru dětí, ale zřejmě to byla jen řečnická otázka, protože na odpověď nečekal a připravil ji.

Uprostřed místnůstky se objevil dřevěný stůl a tři židle. Jak stůl, tak židle vypadaly stejně, byly to dřevěné kotouče na jediné tenké, zřejmě kovové nožce, jen na židlích byla plocha sedátka pokrytá jakýmsi koženým čalouněním. Na stole ležely tři misky a tři skoro pozemsky vyhlížející lžíce.

„Posaďte se – a nechme si chutnat,“ pobídl Charru děti.

Děti sice nedávno snídaly, ale přece neodmítnou tajemné jídlo od mimozemšťana! Pepek s Jitkou se rychle usadili a zvědavě si prohlíželi misky. Byla v nich jakási modrá hmota, nebyla tak tekutá jako »modré mléko«, ale nebyla ani příliš pevná, lžíce do toho zajela snadno jako do kaše. Pepek rychle ochutnal, ale pak se podíval na pana Charra a udiveně se zeptal:

„Vy taky jíte jogurty?“

Mimozemské jídlo – až na modrou barvu – vypadalo jako pozemský ovocný jogurt, podle chuti nejspíš jahodový.

„Taky,“ usmál se Charru. „Máme v těch tisících receptech také pár nejpovedenějších jídel, převzatých od vás, ze Země. Jen v barvě jsme si je uzpůsobili našim obyčejům. Některé barvy jsou v našem světě příznakem jedovatosti, proto tady nedostanete nic žlutozeleného. Ani jídla převzatá od vás ze Země nemají původní barvu. Na to si ale zvyknete.“

Zvykli si rychle a jogurt zmizel jako mávnutím.

Pak ale Charru »uklidil« stolek (nechal ho rozplynout jen tak ve vzduchu), tři židle proměnil v pohodlnější křesílka, která otočil tak, aby děti seděly proti němu, a než se děti nadály, začala jim – mimozemská škola. Zpočátku mělo jít o vyprávění učitele a dotazování žáků, časem snad k tomu přibudou i učebnice, sešity nebo nějaké učební pomůcky... ale ten začátek nebyl špatný.

„Tak začneme,“ řekl Charru...

„Líbilo se mi, že jsi hned v prvním impulsu odmítl existenci čar,“ začal Charru, až se Pepek z té pochvaly nadmul pýchou. Jak se hned ukázalo, předčasně.

„Podle čeho jsi tak ale soudil?“ zaskočil ho vzápětí Charru nečekanou otázkou.

„No... já...“ trochu se zakoktal Pepek a zrudl, protože si ani sám sobě doposud pořádně nezdůvodnil, proč se tak postavil proti existenci kouzel. Rychle přemýšlel, jak by z toho vybruslil, aby to nevypadalo moc přitažené za vlasy.

„Víte, i u nás na Zemi se vyskytují věci, které se čarování trochu podobají,“ chytil se náhlého nápadu. „Tak třeba přijdete ke skleněným dveřím a ty se samy otevřou. Někteří lidé to urychlují jakýmsi náznakem čarování – natahují před sebe ruce a dělají jimi »tajemné pohyby«, aby to otevření urychlili. Jiní to sice nedělají, ale dveře se před nimi také otevřou. Naši prapředkové by neměli jiné vysvětlení než čáry a kouzla, jenže my dnešní víme, že za tím jsou nějaká čidla pohybu, která před vámi úslužně otevřou dveře, rozsvítí světlo nad vchodem a tak... ale kdo to ví, tomu už nějaké čáry a kouzla nenakukáte.“

„Výborně!“ přijal to Charru. „Proto se vám ani nesnažím nakukat, že by šlo o čáry a kouzla. Máš pravdu, je za tím jakási technika a stejně jako u těch dveří není patrná na první pohled. Proto může vzniknout dojem čar a kouzel. Nedali jste se tím ale zmást a to je dobře. Ke tvému příkladu dodám další. Možná to znáš, možná ne, ale některé vaše stroje se dají ovládat i lidskou řečí. Člověk na ně promluví a stroje to pochopí. Říká se tomu strojové rozpoznávání řeči, jsou na tom stavěné hlasové příkazy počítačům. U nás je to jen dotažené do dokonalosti. Naši umělí sluhové jsou za vším, co vypadá jako kouzla. Naslouchají a plní naše přání. Jen je nevyjadřujeme »tajemnými pohyby rukou« před čidly, ani hlasem pomocí mikrofonů, ale mnohem skrytější formou – telepatií. Vypadá to ještě tajemněji, protože telepatie nejsou zvuky a nikdo ji neslyší, ale hlavní výhodou je zejména – a teď to řeknu pozemským termínem – odolnost proti rušení. Za bouře můžeš křičet sebehlasitěji, nikdo ti neporozumí. Také ve větší společnosti, kde se lidé nahlas baví, by příkazy zanikly. Telepatie je mnohem čistší a má navíc větší dosah.“

„Jak daleko?“ zeptal se hned Pepek.

„Různě, podle okolních podmínek,“ řekl Charru. „O tom se budeme učit později, není to tak jednoduché. Za příznivých podmínek od obzoru k obzoru, za nepříznivých podmínek, třeba pod vodou, o něco méně. Vždyť už to snad víte!“

Při té příležitosti se tedy dozvěděl, že pan Kolomazník je to včera nenaučil, protože na to ...tak nějak zapomněli...

„To musíme napravit!“ rozhodl.

Ale nebylo to tak těžké, jak se oba žáci obávali. Nedalo se to ani trochu srovnávat s trpělivým učením malých dětí mluvit. Pepek si to trochu pamatoval u Jitky, ale Jitka o tom jen slyšela, neboť snad nikdo na světě si nemůže pamatovat na doby, kdy je matky učí prvním slůvkům a s radostí sestavují »slovníky«, co všechno už jejich malé ratolesti dovedou pojmenovat, i když většinou jde o jedno- a dvouslabičné výrazy: »máma«, »táta«, »hačí«, »hají«, »haf«, »auto«. Pepkovi matka občas připomínala jeho první souvislou větu, kterou kdysi řekl: »Babi – auto – hačí – pá«, což mělo znamenat »Pojedeme k babičce!«. Pepek se na to ovšem nepamatoval a takové připomínky slyšel jen nerad.

Telepatie je však jednodušší. A naučit se ji používat není tak těžké jako zvládnout ještě neohebný dětský jazýček. Zvlášť když učitel – v tomto případě šaman Charru – umí telepaticky proniknout žákovi až do hlavy, aby mu onen »jazýček« dotlačil do správné činnosti.

Pepek i Jitka brzy dokázali telepaticky oslovit nejen sebe navzájem, ale i šamana – a zbýval malý krůček k oslovení toho, kdo jim podle šamanových slov bude plnit jejich přání.

Kolomazník a jeho rodina to už znali, ale ti ho považovali za kouzelnou bytost, která jim s kouzly víceméně jen pomáhá.

Vnelčog – vládce světa Evosinóo...

Errata:

28.11.2021 12:33