Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vnelčog

„Kdysi,“ začal vyprávění šaman Charru, „měla civilizace na Evosinóo podobný charakter jako teď panuje na Zemi. Jídlo všem obstarávalo zemědělství, které pozemskému jakoby z oka vypadlo, ostatní předměty vyráběly továrny se vším, co k tomu v současné době na Zemi patří – hluk, špína, znečištění a občas menší nebo větší nehody.“

Poslouchalo se to dobře, skoro jako nějaká pohádka, při které se děti sice nic nového nenaučí, ale která je důležitá kvůli pochopení současného stavu civilizace na Evosinóo.

„Dlouho se náš vývoj podobal pozemskému,“ pokračoval Charru. „Také na Evosinóo byly národy, které se navzájem buď snášely, nebo spolu válčily. Jenže pak na nejrozsáhlejší pevnině Aulyzu vzniklo lidové hnutí »To chce klid!«, které odmítalo při řešení sporů používat násilí. Vedl to jakýsi Pechénpé Hégtó, řečený »Svatý«. To hnutí donutilo všechny vlády řešit spory jen v duchu hnutí »To chce klid!«. Jak to Hégtó dokázal, je na delší povídání, ale dokázal to. A od té doby je na Evosinóo klid a mír, časem se dokonce vlády samy rozpustily, takže o mimořádných případech rozhoduje shromáždění všech zúčastněných. Na Zemi tomu říkáte referendum, ale na Evosinóo to opravdu funguje ke všeobecné spokojenosti... zkrátka tu máme pohodu, jakou nám může Země jen tiše závidět. A díky tomu se náš svět dostal na technologickou úroveň, kterou lidé ze Země jen stěží odlišují od »černé magie«. My bychom Zemi rádi pomohli, ale kdybychom naši technologii dali lidem Země, s největší pravděpodobností – spíš s jistotou – by sloužila jen vyvražďování lidí. Proto první, co po vás dvou budu požadovat, je slavnostní slib, že nic z toho, co se u nás dozvíte, nepředáte na Zemi nikomu, kdo by to mohl zneužít k válečným účelům. Slíbíte to?“

„Ani rodičům to nesmíme říct?“ zeptal se Pepek.

„Ani rodičům!“ odvětil vážně Charru. „Ne že byste jim nesměli věřit, ale kdo umí využít jen část naší technologie, ten se může dostat do rukou pozemským hyenám, které pak z něho násilím a mučením dostanou všechno co ví. Nikdo na Zemi není dost odolný, aby takové metody vydržel. Proto bude lepší, když nic neprozradíte ani vlastním rodičům. Nic nevědět bude tedy spíš pro jejich dobro.“

„Ale ty si myslíš, že my dva, já a ségra, vydržíme to... mučení... ?“

„Když u nás úspěšně vystudujete, nedostanete se do drápů pozemským hyenám,“ ujistil je Charru. „A i kdyby, snadno se jich zbavíte.“

„Jak?“ zeptal se dychtivě Pepek.

„Dočkáš se,“ uklidňoval ho Charru. „Všechno musíš dělat pěkně popořádku. Když se někdo učí pilotem, neposadí ho hned do nejmodernějšího tryskáče, ale nejprve se musí naučit teorii – aby věděl, proč nesmí letadlo »přetáhnout« a spadnout s ním do vývrtky. Pak ho možná posadí do dřevěného kluzáku a popoletí jen pár desítek metrů, později ho nechají proletět se s větroněm, nejprve pod dohledem instruktora, pak samotného, pak nejspíš přejde na něco motorového, ale do té nejmodernější stíhačky ho posadí až když si všechno předtím odzkouší »na vlastní kůži«. Aspoň v minulém století to tak platilo. Takže počítejte s tím, že nejprve bude šedivá teorie a časem k tomu sem tam přidáme pár bonbónků. Takže hned s něčím začneme, abyste před ostatními kluky a holkami nevypadali jako úplní Nanuci.“

„Ať žije teorie!“ řekl Pepek a ani se nedalo poznat, jestli je to opravdové nadšení, nebo kyselá ironie...

„Nejprve zvládnete pár »kouzel«, neboli bonbónků,“ řekl Charru. „To dovedou i děti Kolomazníkovy, i když jejich rodiče prohlásili, že u krav vědomosti nepotřebují a obě se rozhodly po uvítacím »školeníčku« nepokračovat.“

„Lítat jako pták Noh?“ zeptal se Pepek.

„To až na konec, protože o tom ještě nic nevíte,“ zavrtěl hlavou Charru. „Proměna v jiné tvory vyžaduje především umět se vrátit do původní lidské podoby. Asi by se vám nelíbilo žít do smrti v těle ptáka Noha a nevědět, jak zpátky. Naučíte se to nejjednodušší – navázat spojení s Vnelčogem a požádat ho o pár maličkostí.“

A předvedl jim to »nejjednodušší, co potřebovali vědět«.

Navázat spojení s Vnelčogem bylo naštěstí jednoduché. Museli se telepaticky naladit na jeho čidla, obřadně ho oslovit a požádat o vytvoření požadovaného předmětu.

»Vnelčo, kjo dečo!« znamenalo, že se před tím, kdo tato slova na Vnelčoga telepaticky zaměří, objeví miska lahodného modrého jahodového jogurtu.

»Vnelčo, kjo nošoho!« vytvořilo klasické kalhoty – sice trochu teplákovité, nicméně pevné a praktické.

Předměty se objevovaly na vhodném místě. Přednost měla natažená dlaň – tady se objevovaly ty menší, které se daly unést jednou rukou. Jiné se objevovaly na stolečku a jiné na podlaze. Charru dětem ukázal, jak si mohou vyvolat »katalog« – barevný obrázkový seznam všeho, co se dalo běžně požadovat. Podobalo se to knížce, kde se daly pohledem očí otáčet listy. Jenže znaky u obrázků děti nikdy předtím neviděly.

„To se naučíte snadno,“ utěšoval je Charru. „Naše písmo nemá nectnosti pozemských písem. Všechna písmenka čtete jak jsou, žádné se nemění podle umístění v různých slovech. Je to prostě fonetické písmo, bez výjimek a jiných záludností. Číňané si kdysi zavedli obrázkové písmo, které sice hodně tříbilo jejich inteligenci – kdo uměl číst a psát, byl už učencem – ale mělo to za následek spoustu analfabetů. Znaková písma, jako je to naše, jsou podstatně lepší. Umožňují sestavovat slova jako stavebnici a pokryjí tím všechno rychleji a lépe. U nás, ale i na Zemi, kde se taková písma používají, je čtení a psaní téměř samozřejmé.“

Písmenek bylo sice víc než jsme v češtině zvyklí, protože neměly diakritiku – žádné háčky ani čárky. Písmenko, které má v češtině háček, bylo zkrátka jiné, a písmenko, které měli číst dlouze, mělo nahoře místo čárky kuličku. Dalo se to zvládnout rychleji než se to naučí děti v první třídě.

„Tady teď budete bydlet,“ řekl Charru. „O všechno, co tu potřebujete, umíte Vnelčoga požádat. Abyste zbytečně dlouho nehledali v katalogu, kde co je, nejdůležitější věci máte hned na prvních stránkách. Pro dnešek se poohlédněte po okolí, obejděte si váš stromový domek, vyzkoušejte si ho zařídit jinak na den a jinak na noc – a zítra ráno vás zavedu do školy pro naše děti. Doufám, že se vám bude mezi nimi líbit.“

„Vy tu máte normální školy?“ podivila se Jitka.

„Podobné těm na Zemi,“ přikývl Charru. „Naše školy jsou však – když to řeknu pozemským výrazem – internátní. Děti se sem sjíždějí z celého Evosinóo, bydlí samostatně v areálu školy – neboli v tomto lese – a za rodiči jezdí jen občas. Našim dětem škola začíná až ve dvanácti letech, do té doby si užívají dětství se svými rodiči, ale pak se osamostatní, částečně i díky škole. Tak to bude platit i pro vás.“

„A jak dlouho se tu chodí do školy?“ staral se Pepek.

„Různě,“ pokrčil rameny Charru. „Kolomazníkovy děti to vzdaly po dvou měsících, naše méně chytré děti končí po třech letech, nejchytřejší se vzdělávají celý život, ale to už pracují ve výzkumných střediscích, kde se učí během výzkumů od starších kolegů... sami si to můžete zvolit, i když předpokládám, že tak brzy jako Kolomazníkovic neutečete. Moc byste mě zklamali.“

„My to vydržíme déle,“ kasal se Pepek.

„Uvidíme!“ usmál se Charru. „Takže nashle zítra!“

Pak se znenadání rozplynul... nebo to tak aspoň vypadalo, ale ani Pepek, ani Jitka si nevšimli, jak vlastně odešel...

Zůstali v dřevěném stromovém domku sami...

To se rozumí, že si hned spolu prohlédli domeček. Měl to být přece jejich nový domov – a možná i na pár let, pokud to nevzdají ještě teď po prázdninách. Ale oba, aniž to řekli nahlas, si hned umínili vydržet co nejdéle.

Domeček byl malý, že jim připadal jako pro panenky. Ale když si uvědomili, že vlastně uvnitř je dost místa a nepotřebují víc, pochopili, že je to výhodnější než dvacetipokojový byt.

Zkusili dovnitř naskládat nábytek, vyobrazený na prvních stránkách katalogu. Do pokojíčku se jim vešly dvě postele, dva stolky a dvě židle, ale bylo tu příliš těsno. Když ale zrušili stoly se židlemi, zbyly tu dvě pohodlné postele a místa bylo rázem dost. Když zrušili postele, mohli tu mít každý svůj stolek a židli a zbývalo tu dost místa »i na tancování«, jak řekla Jitka. Chvíli se ještě v katalogu pídila po skříni na šaty, ale pak jí došlo, že to bude stejné jako s nábytkem. Co potřebují, to si hned obléknou a co nepotřebují, nebudou nikde ve skříni skladovat pro moly... pokud tu něco takového vůbec létá... Ale moli to nebudou mít tak snadné, když tu nikde nenajdou nic k jídlu.

To ještě netušili, že tady nespatří ani moly, ale ani komáry a jiný obtížný hmyz... 

A totéž platilo o jídle a kuchyňských potřebách. Když je »popadla mlsná« na modrý jogurt, prostě o něj požádali a hned ho také snědli. Prázdné misky i lžičky úslužně zmizely a nebylo co ani kam uklízet. Když si poručili horký nápoj podobný čaji, dostali ho v hrníčcích pěkně horký, když v katalogu narazili na zmrzlinu (s poznámkou: oblíbený pamlsek dětí na Zemi), mohli se pěkně zchladit. Tím pádem nepotřebovali ledničku, konvici na vaření vody, sporák ani mikrovlnku, jen si vždy před jídlem pořídili společný stoleček, aby si jídlo vychutnali spolu.

Po jogurtu a čaji se tedy vypravili ven. Jakmile seběhli po dřevěných schůdcích, byli na kraji lesa a mohli si prohlédnout a obdivovat jeho stromy pěkně zblízka.

Tenhle les nebyl jako na Zemi. Většinu stromů na Zemi, až na hodně staré duby, by mohli rukama obejmout. Tady měly všechny obrovské kmeny průměr přinejmenším dva, ale častěji pět až deset metrů, to se opravdu obejmout nedalo. Spíš by se daly do těch kmenů vydlabat podobné domky, jako byl ten, kde bydleli. A opravdu – nezašli ještě daleko od kraje lesa a Jitka si všimla dalších točitých schůdků u jiného kmene.

„Kdo tam asi bydlí?“ zeptala se Pepka, ale ten nevěděl nic víc než ona.

„Vnutíme se tam na návštěvu,“ napadlo Pepka. „Můžeme tvrdit, že jsme v lese zabloudili a zeptáme se na cestu, ne?“

Jenže když vystoupali po schůdcích nahoru, zjistili, že je domek prázdný. A byl zřejmě prázdný už delší dobu, protože tu bylo plno pavučin. Takže i na Evosinóo jsou mouchy a pavouci, kteří je lapají do svých pavučin... ovšem v domku, kde bydleli, nespatřili ani pavučinku, ani pavouka – ale ani mouchám se tu nějak nelíbilo.

Což bylo jen dobře, mínila Jitka.

O kus dál narazili na svah směrem dolů a když po něm sešli níž, po dvou až třech řadách obrovských stromů narazili na potůček. Vinul se mezi stromy, přeskakoval přes kameny a když nad ním chvilku stáli, všimli si, že v té vodě je docela živo. Plavaly tam ryby, hemžilo se tu cosi s nožičkami – něco jako raci, jenže bez typických klepet, nad vodou létaly velké vážky.

„Jestlipak se dá v té vodě koupat?“ napadlo Jitku.

„Nevím,“ pokrčil rameny Pepek. „Pro jistotu bych to radši nezkoušel, dokud se nedozvíme víc o zdejších nástrahách.“

Pak krátce sestře vyprávěl, co viděl v jednom filmu. Bylo to o putování vesmírem a pozemští kosmonauti se tam dostali do cizího světa. A co je nenapadlo? Hned u první tůně se svlékli a naskákali do vody. Být v té tůni pořádný krokodýl, mohl tam film skončit, ale stačilo i co se stalo. Když ti neopatrní bloudi vylezli, našli na břehu místo svých zanechaných svršků jen cáry – něco jim z obleků nadělalo pouhé cucky, rozmlátilo veškeré vybavení... no, měli si to ti hoši lépe hlídat...

Raději se vrátili do stromodomečku, ostatně už se začalo smrákat a byli rádi, když byli v útulné světničce. Pořídili si oba pěkné, pohodlné křesílko, Pepek objevil, jak se dá rozsvítit strop, načež se oba dali do prohlížení katalogu.

„Jako správní Češi, když se jim dostane do rukou katalog od firmy Neckermann,“ posoudil to.

„Tohle obsahuje určitě tisíckrát víc zboží,“ nesouhlasila Jitka. „Ale myslím, že jsem už konečně pochopila nesmyslnost hromadění majetku. Čoveče, Pepčine, my bysme to všechno mohli mít, jen chtít! Akorát že bysme to neměli kam dát, protože na to by nestačilo dvacet hangárů na airbusy a ne malý stromodomek, kam se vejdou buď dvě postele nebo dva stolky se židlemi, ale už ne všechno najednou.“

„Nehledě na to, že bysme ani nevěděli, k čemu to všechno je,“ dodal Pepek. „My dva ještě tak pochopíme věci, pocházející ze Země. Ale zdejší? Ani ťuk! Víš například, k čemu zdejší lidi používají třeba... »chugiri«, nebo »birkihy«? Já teda ne...“

„To se snad ještě dozvíme,“ utěšovala ho Jitka. „Představ si, že jsme dvě malá kuřátka, poprvé od kvočny vypuštěná do světa. Taky víme houby, co je kolem nás.“

„V tom případě doufám, že nám někdo dá včas vědět, jak tady poznáme místní lišku,“ zavrčel Pepek.

Venku už byla tma, tak si rozestlali postele a zalehli.

„Jestli se ráno probudíme v chalupě u našich, budu strašně litovat, že mě vůbec napadlo jít spát,“ řekla Jitka.

„Taky doufám, že se nám to jen nezdá,“ řekl Pepek...

Naštěstí se jim to jen nezdálo a ráno je přišel jemně budit pan Charru.

„Vstávat, mládeži!“ opatrně s nimi zatřásl. „Za chvíli se jde do školy, ať nezmeškáte začátek vyučování!“

„Škola?“ vyskočil Pepek. „Hurá, jde se do školy!“

Jitka se na Pepka podívala udiveně. Aby se Pepek tak těšil do školy? Jenže pak jí to došlo, když si uvědomila, že se do té divné mimozemské školy těší i ona. Mimozemská škola je přece jiná než pozemská, na kterou byli zvyklí a na kterou oba svorně občas nadávali. Na mimozemskou školu se těšili jako na něco nového, neznámého, tajemného a ještě neokoukaného. Kdo ví, jak se na zdejší školu budou dívat za půl roku, ale teď to bylo pro oba něco úplně nového – a bohdá lepšího.

Rychle se oba oblékli a pan Charru jim zatím vysvětloval, jak se zachází se zdejším »budíkem«, aby nezmeškávali různé domluvené příležitosti. Třeba schůzky, ale teď hlavně školu.

Zdejší budík se pozemským budíkům podobá jen tím, že dokáže vzbudit spáče, aby jim něco připomněl. Podobnost je tím ale u konce. Zdejší budík předně není hmotný, nedá se tedy »típnout« neboli »zaklapnout« a spát dál. Jen při nastavování se trochu podobá knize nebo notesu, kam si člověk zapisuje, co by neměl zmeškat, ať jde o jednorázové schůzky nebo trvalá připomínání. Po nastavení však »notes« prostě mizí a zůstává jen neviditelná a nehmotná »budící« část.

Buzení má výhodu v tom, že je telepatické, to znamená, že se ozývá jen v hlavě buzeného a nikdo další je neslyší, takže nikomu nevadí – samozřejmě pokud není nastavené, aby budilo oba, pak se jim zdá, že je toho zvuku plná místnost. Při buzení se budík chová »humánně«. Žádný randál naplno a hned zkraje! Začíná se jemně, nevtíravě a pokud se člověk probudí, zvonění ihned ustane. Když však člověk hned nevstane, budík přitvrdí. A nemusí jen zvonit, způsob buzení se dá nastavit. Může jít také o jemné zacloumání ramenem, ale v případě, že spáč nereaguje jak by měl a nevstává – může být posledním stupněm buzení až vyklopení z postele na tvrdou dřevěnou podlahu.

Dá se nastavit i to, aby se »budík« postaral i o následující činnosti. Když člověk ráno přece jen vstane, měl by se vzápětí opláchnout, ustrojit a případně vyrazit za svým denním cílem, u dětí do školy. I tady se budík připomíná a nesnáší loudání. Až když »splnil svoji povinnost«, zmlkne a dál neotravuje. Zkrátka »humánní budík«, jak ho Pepek hned nazval.

Dnes ale děti budil pan Charru, protože nešlo jen o běžné vstávání. Dnes půjdou poprvé do školy a to, jako na Zemi, bývá s doprovodem. Jen rodiče tentokrát zastoupí pan Charru...

Errata:

28.11.2021 12:33