Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mimozemská škola

Zdejší škola se nacházela čtvrt kilometru od stromodomku dětí na poněkud větší mýtince v lese. Nevypadala jako dům, byl to jen trochu větší komplex stromodomků, samozřejmě větších než ubytovací domky, kterých bylo v tomto lese, jak se ukázalo, mnohem více než očekávali. Pochopitelně, vždyť zatím opatrně obešli jen nejbližší okolí a že přitom našli jiný stromodomek, byla víceméně náhoda.

Když Jitka panu Charru vyprávěla, jak opatrně vstoupili, ale byly tam jen pavučiny, poznamenal pan Charru, že podle toho je tento stromodomek neobydlený už hodně dlouho.

„Vyskytují se i u nás takové »vlny«, kdy je dětí nadbytek, pak bývají obsazené i okrajové domky,“ vysvětloval dětem, když spolu kráčeli tichým lesem obrovských stromů. „Obývané domy uvnitř pavučiny nemají. Před obsazením domků je jednak vymeteme, a za druhé, pavouci i hmyz sami prchají z míst, kde se »čaruje«. Vysvětlení je prosté. Tvoření i zánik hmoty se děje přeměnou hmoty v energii a naopak. Vnelčog to zajišťuje vždy rovnovážně. Když tvoří hmotu, jinde musí jinou hmotu změnit v energii, aby celkové množství hmoty i energie bylo neměnné. Přebytečná energie by způsobila katastrofy obrovského rozsahu. Vzpomeňte si, co na Zemi kdysi svedla nerovnovážná přeměna necelého gramu hmoty na energii v Hirošimě. Hmyz je citlivější než my a reaguje už na pouhé přesuny energie, i když se dějí nadprostorem a my lidé je ani nevnímáme. Stačí, abyste nechali »vypařit« pavučiny a pavouci i mouchy prchají jako o závod.“

„To je dobře, já pavouky nesnáším,“ řekla Jitka.

„No, já myslím, že vztah lidí a pavouků je katastrofou pro ty pavouky,“ mínil Pepek. „Oni si tu klidně tkají své sítě, pak se objeví jacísi obři a začnou vyvádět nějaké... energetické vlny, či co, načež pavoučkům nezbývá než sebrat ranečky a prchat...“

„Přesně tak,“ přikývl pan Charru. „Ovšem když to vezmeš nestranně, pavouků je i na váhu na světě víc než nás lidí. Proč by měl svět patřit pavoukům? Když nemohou na tomtéž místě vedle sebe poklidně žít jedni i druzí, někdo musí ustoupit, ne? I když je svými činnostmi vyháníme, zbývá jim ve světě pořád dost místa. A totéž platí o jiném hmyzu. Na Zemi jsou komáři vyloženě otravní. Jen ať letí jinam, kde nám nebudou pít krev! Litovat je nemusíme.“

„Pavouků že je i na váhu víc než lidí?“ nedalo to Jitce.

„Na počty bys to jistě pochopila lépe,“ obrátil se na ni pan Charru s úsměvem. „Ale i ten pavouček, i když je malý, podle vašich měr neváží ani gram. Ale milion pavouků váží tunu, to je jako deset stokilových chlapů. A víš, kolik jich je na Evosinóo? To jsou taková čísla, že se ti z nich zatočí hlava!“

„Vždyť i lidí je pěkných pár miliard!“ podotkl Pepek.

„Na Zemi,“ doplnil ho Charru. „Je to jedna z příčin, proč tolik lidí na Zemi hladoví. Země všechny neuživí tak pohodlně, jak by bylo zapotřebí. A to by platilo i na Evosinóo, kdybychom se tu rozmnožili jako králíci v Austrálii, kde jich nakonec bylo tolik, že spásli všechnu zeleň a pomřeli hlady.“

„Vás tu není tolik jako nás na Zemi?“ podivila se Jitka.

„Ani zdaleka,“ usmál se trpce pan Charru. „Na Evosinóo nenajdeš obrovská města, jako na Zemi. Na Evosinóo nenajdeš ani malé městyse, jako jsou v Čechách. Najdeš tu nanejvýš malé vesničky a je málo míst, kde se na malé prostoře tísní víc lidí. Jsou to především naše školy a výzkumná střediska, někdy se sejde více lidí i na některých slavnostech, ale města... města tady nemáme. A na celé Evosinóo nás žije jen něco kolem deseti milionů, to je méně než co je lidí jen v Čechách.“

„Proč tak málo?“ divila se Jitka, ale ani Pepkovi se to nějak nezdálo.

„Když máte Vnelčoga, který vám zajišťuje první poslední, když nehladovíte, proč vás nejsou také miliardy?“ doplnil Jitku.

„Být nás miliardy, hladověli bychom i s Vnelčogem,“ řekl pan Charru. „Třicet až padesát metrů od našich domků nevydrží žádný hmyz. Kdyby nás bylo na tomtéž místě tisíc – a to ještě není podle pozemských měřítek žádné velké město – nevydrželi by na takovém místě ani lidé.“

„Nám nedělá problémy ani milion lidí v jednom městě,“ namítl Pepek.

„Milion lidí dělá problémy i vám,“ opravil ho pan Charru. „Hluk, prach, špína, kouř, skoro nedýchatelný vzduch... přitom nepoužíváte přeměnu hmota-energie a naopak. Stačil jen gram nevyváženě přeměněné hmoty v energii a kde byla Hirošima – i s lidmi v ní? Kdybychom si postavili město jako je vaše Praha a všichni by začali požadovat přeměnu hmoty, neutíkali by jen pavouci, ale třásla by se země široko daleko.“

„Takže vás to donutilo vzdát se společenského života,“ došlo Pepkovi. „Ale upřímně řečeno, všeho moc škodí. Taky by mi asi stačilo pár kamarádů. Na velkých akcích se beztak nemohou spolu bavit víc než ti nejbližší a ostatní nechávají mimo.“

„A o tom to je,“ přikývl Charru. „Věřím, že si ve škole pár kamarádů najdete, i když ne všechny. Mimochodem, na celém světě je jen dva tisíce škol. Jak už jsem vám řekl, i u nás máme »vlny«, kdy je dětí hodně. Teď zrovna jsme ale v období, kdy je jich málo. Vaše škola má i s vámi v tomto školním roce sedmapadesát žáků. To se dále dělí na ročníky, ve vašem bude – i s vámi – dvanáct žáků. Ti by se měli stát vašimi kamarády. A kdoví, třeba se skamarádíte i se žáky z vyšších ročníků.“

„Ale to je mi taky divné,“ nedal se Pepek. „U nás je škola v kdejaké vesnici, ve městech jich bývá i víc – vesnic a měst je v Čechách jistě přes pět tisíc – a vám vystačí polovička škol na celý svět? Není to trochu málo?“

„Není,“ ujistil ho Charru. „Řekl jsem, že je nás celkově jen kolem deseti milionů. Jenže ve škole každý tráví sotva pět let života z celkových pěti set, někteří i méně. To je setina, takže máme ve školním věku podstatně méně dětí než máte vy. Bude vás kolem sta tisíc na celém světě. A když to rozdělíte do dvou tisíc škol, pak na každou připadá padesát žáků, což je právě těch deset na ročník. Má to samozřejmě výhodu, že se vám učitelé mohou věnovat více než to jde na Zemi, kde na každého učitele připadá i trojnásobek žáků. A škola, kterou už jistě mezi stromy vidíte, patří mezi ty »lepší«, kam nechodí ti méně chytří žáci. Ti jsou v péči specialistů, aby se toho naučili co nejvíc, i když ti nejhloupější nezvládnou víc než »pouhé čáry« – řízení svých nejběžnějších potřeb. Samozřejmě i ti nejhloupější musí znát své meze při zadávání příkazů Vnelčogovi, aby neublížili sobě i jiným. Speciální školy jsou ale jinde, nejvíc jich je v horkém tropickém pásu. Znáte to jistě také – horko utlumuje aktivity a kdo své schopnosti aktivně nerozvíjí, ten obvykle zaostává.“

Škola uprostřed lesa nevypadala jako dům, ale jako trochu větší komplex stromodomků, samozřejmě větších než ubytovací domky v tomto lese. Nicméně třídy byly stavěné na menší počty dětí, než bývá zvykem na Zemi. Zajímavé na nich bylo i to, že byly kruhového půdorysu. Neměly proto typické školní lavice uspořádané v řadách, neměly vlastně nic. Byly prostornější než ubytovací domky, měly kolem okružní chodbu s víceúčelovými »hygienickými kabinety« používanými jako záchody, umývárny i koupelny, ale ve třídách nebylo normálně nic. Kdo si zde chtěl sednout, pořídil si židli nebo ještě lepší a pohodlnější křesílko, kdo potřeboval stolek, mohl ho mít také a jak se později ukázalo při vyučování, stejně se tu objevovaly učební pomůcky, přičemž každý žák mohl mít před sebou na stolku vlastní a nemuseli se všichni i s učitelem dělit o jednu společnou.

„Čarodějnou školu jsem si představovala jinak,“ vzdychla si Jitka, když přicházeli ke stromoškole.

„Tuším, že vím jak,“ zasmál se Pepek. „Jako starodávný hrad, kde žáci docházejí do velkých zatuchlých tříd se školními lavicemi, na zádech s brašnami pergamenů a psacích brků, kam si zapisují kouzelné formulky...“

„Ten film jsem viděl,“ podotkl pan Charru. „Shlédli jsme to v rámci studia pozemské kultury. No, někteří se mu nasmáli víc než dost, ale ve své podstatě to byl velice smutný film. Bylo tam příliš mnoho zla a nenávisti. Nejen mimo školu, kde mezi sebou lidé i čarodějové bojovali o život, ale i ve škole, právě mezi těmi, kdo by se měli spíš kamarádit. Zlo tam pěstovali žáci i učitelé. Byl to vlastně moc smutný film... ale pozemské filmy jsou násilí, krve a nenávisti plné, tam si nevybereš...“

Jenže to už stoupali po dřevěných schodech nahoru do třídy, kam by měli Pepek s Jitkou chodit přinejmenším do konce prázdnin, ale – jak sami doufali – spíš mnohem déle.

Nahoře už to šumělo jako v úle, ale jakmile se tam vynořil z točitého schodiště v podlaze pan Charru, šum okamžitě umlkl a všichni, kdo v té chvíli seděli, vyskočili.

U stěn mlčky stáli dospělí. Jitka s Pepkem měli nastoupit do první třídy, takže sem žáky zřejmě přivedli rodiče. Když však přišel Charru, nastalo ticho. Charru nebyl jen rodič, přivádějící nové žáky, ale také zdejší učitel.

„Vítám všechny nové žáky,“ řekl Charru, sotva vystoupal po schodech až na úroveň podlahy. „Musím vám teď představit dva nové žáky, přesněji žáka a žačku. Jsou z barbarské Země, ale nejsou hloupí, proto se k nim raději chovejte jako k lepším, abyste nebyli překvapení. Pozor na to, zatím se s nimi dá mluvit jen telepaticky, pokud neumíte jejich řeč, což si myslím, že tady nehrozí. My je co nejdřív naučíme zvukovou řeč, aby nebyli odkázaní jen na telepatii, ale nejde všechno naráz.“

Pak se pozdravil se všemi rodiči, kteří mu symbolicky své děti předali do péče, načež se sebrali a odešli. Děti – teď už vlastně školáci – zůstali ve třídě už jen s učitelem Charrou.

„Víte všichni, kdo kde bydlí?“ zeptal se Charru školáků. „Já jen, že ještě můžeme zavolat rodiče, aby vám to vysvětlili.“

„Nemusíme!“ odpověděl za všechny pomenší kluk. „Mám to ve »visigaji«!“

„My taky,“ přidala se k němu jakási dívčina.

Až teď si Pepek povšiml, že část žáků jsou vlastně holky. Byly od kluků těžko k rozeznání. Všichni měli oblečení téměř stejné, prostě šedivé teplákovité kalhoty a špinavě modré košile, nelišili se ani výškou, ani účesem – všichni byli, stejně jako pan Charru, kudrnatí, jen pan Charru měl vlasy světle modré, kdežto žáci měli čupřiny od světle modré po tmavě modrou. Holky se od kluků lišily jen řečí. Když nepoužily telepatii, ale promluvily normálně nahlas, měly hlas v trochu vyšší tónině.

Jitka se ovšem od Pepka lišila mnohem víc. Oblečením ne, oblečená byla jako ostatní, ale proti Pepkově ježku měla hladké vlasy až na záda, na uších náušnice a na levé ruce prstýnek, což nikdo neocenil, všechny zajímalo – když už – jen to, že děti ze Země mají na rukou víc prstů.

Oči všech mimozemšťanů se ale upíraly na Pepka. Ten se totiž lišil nejvíc – a to ušima. Zdejší lidé i děti měli uši špičaté a porostlé srstí, kdežto pozemské děti měly uši kulaté a holé, což na Jitce nebylo znát, protože je měla schované pod vlasy. Celkově se však pozemské děti od místních odlišovaly tím víc, oč si byly mimozemské děti navzájem podobnější. Podobá se to mylnému dojmu Evropana, že jsou všichni Japonci stejní. Není tomu tak a Japonci se sami mezi sebou velice dobře rozlišují.

Ale i sebevzácnější exotické zvíře se brzy okouká a dalo se čekat, že si všichni rychle zvyknou...

„Vezměte si křesílka a uspořádejte si je kolem mě do kruhu,“ pobídl Charru žáky. „Vy dva také,“ dodal pozemským dětem. Všichni si dali zhmotnit pohodlná křesílka a rozestavili si je do půlkruhu kolem pana Charru, který se posadil proti nim. Pepek s Jitkou seděli na kraji a napjatě čekali, co se bude dít.

„Musíme si hned na úvod vysvětlit problémy, spojené se změnou těla,“ začal Charru. „Musím sice trochu předběhnout, ale kvůli našim novým je to nutné. Předpokládám, že už jste si všichni doma vyzkoušeli pulmuzégó, neboli proměnu v jiné živé tvory. Jenže naši noví žáci ze Země tuto příležitost neměli.“

A to se ví, všichni se zase dívali na Pepka s Jitkou. Jitka se až pod tou všeobecnou pozorností začala červenat, což ovšem způsobilo další zvýšený zájem o ni.

„Rodiče vám jistě vytvořili záznam »mulpe«, abyste se mohli vracet do své původní podoby,“ pokračoval pan Charru. „Potíž je, že ti ze Země ten zápis vytvořený nemají a kdybyste jim ukázali, jak se měnit v jiné tvory, neměli by se kam vrátit. Musíme je naučit, jak vytvořit a obnovovat záznam »mulpe«.“

Mimozemské děti horlivě přikyvovaly hlavami, jen Pepek s Jitkou se dívali trochu nechápavě.

„Začneme tedy s Pepkem,“ vybídl Charru Pepka, aby vstal.

„Vnelčog nám už odedávna umožňuje i to, nač se lidé na Zemi ještě dlouho nezmohou,“ ukázal na Pepka. „Říkáme tomu »pulmuzég«, v pozemské řeči pro to nemají žádné slovo a musí to opisovat několika jinými. Nejlépe to vystihuje »proměna v jiné tvory«. Není to jednoduchý úkon, jeho podstatu se budete učit až v posledním roce školy, jenže vy už to používáte, tak si o tom řekneme aspoň to nejdůležitější.“

Pepek s Jitkou byli asi jediní, kdo to tak úplně nechápali, ale už tušili, o čem je řeč. Že by se hned zpočátku naučili měnit se v ptáka Noha? To by nemuselo být marné!

„Proměna v jiné tvory je složitá,“ pokračoval pan Charru. „Nejde ani tak o samotnou proměnu, ale především o zachování lidského vědomí. Vnelčog umí vytvořit i natolik malý mozek, aby se vešel do mnohem menších tvorů než jsme my a přitom dokázal obsáhnout inteligenci lidského mozku. Je to tak trochu proti přírodě, neboť příroda sama nedokáže nahustit inteligenci do hlavy... dejme tomu myši. Vnelčog to umí, proto můžeme v těle menších tvorů myslet a po návratu do původní podoby si všechno pamatovat. Je to vlastně vrchol naší civilizace.“

Charrovo povídání bylo určené hlavně pro pozemšťany, neboť místní to všechno brali jako samozřejmost, nicméně mu pozorně naslouchali všichni.

„Časem se v katalogu proměn nashromáždily tisíce tvorů, ve které se můžeme proměňovat. Občas se tam přidávají další, i když už jen z oblastí mimo Evosinóo. Poslední položkou byl – tuším – pozemský nosorožec, velice hřmotné, nemotorné zvíře obývající jen malou část povrchu Země, takže tomu druhu hrozí v současné době vyhynutí. My je sice máme v katalogu proměn, ale jen jeho pozměněnou podobu s mozkem schopným přijmout inteligenci – taková odrůda pochopitelně na Zemi neexistuje.“

Ježkovy voči, uvědomil si Pepek, snad bysme se tu mohli změnit i v nosorožce? Což o to, tady by to lidi brali jako něco normálního, ale objevit se v této podobě třeba v Praze...

„Jenže je v tom háček,“ nezastavil se Charru. „Proměnit se ve zvíře není takový problém, to ví každý, kdo už to zkusil. Struktura zvířat je zachována v katalogu. Horší je, jak se změnit zpátky v člověka. V katalogu proměn je samozřejmě i několik desítek volných záznamů »mulpe« různých lidí, kteří jsou již po smrti, jenže ti nebývají nejvhodnější. Navíc to často byly známé osobnosti z naší historie a ostatní lidé berou proměnu třeba ve Svatého Hégtó jako nemístnou drzost.“

Pepek si vzpomněl, kolik pacientů se na Zemi v léčebnách duševně nemocných prohlašuje za známé historické osobnosti i bez skutečné přeměny, jen to o sobě tvrdí. Co by si tam počali s pravými Napoleony, Cézary a Margaretami Tchatcherovými? Až se tomu musel usmát.

„Co je na tom směšného?“ obrátil se na něho znenadání Charru. „Vyzkoušet si to může každý, ale nedoporučuje se dělat takové pokusy veřejně. Někde doma a v skrytu se můžete měnit třeba z muže v ženu, případně i naopak, kdyby vás to bavilo, ale po krátké zkušenosti to každého přejde a obecně se považuje za neslušné měnit se takhle veřejně. Něco jiného je měnit se občas ve zvířata. U moře jsou oblíbení delfíni, nad pevninou létající ptáci. Tam je pro to všeobecné pochopení. Krajně nezdvořilé je ale měnit se v jinou a zejména ve známou osobnost. Měnit se ve svého souseda se považuje za nehoráznost, pamatujte si to.“

Jenže i tohle ponaučení už místní děti znaly. Nejspíš jim to vysvětlovali rodiče ještě než jim podobné proměny umožnili.

„U nás na Zemi se proměna ve známé osobnosti považuje za nemoc,“ přihlásil se Pepek. „Blázince máme plné Napoleonů a jiných známých osobností. Já vím, neumíme to, ale některým lidem to nebrání to o sobě tvrdit. Tím hůř pro ně.“

„S tím jsme se na Zemi setkali už hodně dávno,“ souhlasil Charru. „Ale považovali jsme to a stále považujeme za nepříliš rozšířený výstřelek.“

„Náhodou toho je na Zemi víc než si asi myslíte,“ namítal Pepek. „Zejména v poslední době je plno těch, kteří se mermo mocí chtějí měnit z chlapů na ženské a naopak. Já vím, že to neumíme, ale oni to tak zuřivě chtějí, že jim někdy naši doktoři vyhoví. Tu a tam jim něco odříznou... a jinde zase přišijí...“

„Barbaři!“ zamračil se Charru. „Naštěstí vidím, jak jste se oba při těch slovech otřásli... no, vyzkoušet si to můžete, ale ještě rádi se vrátíte do svého vlastního těla!“

„Mě to neláká a Jitku taky ne,“ řekl Pepek. „Chtěl jsem jen říct, že na Zemi jsou i takoví a jsou čím dál tím hlasitější, chtějí, aby to všichni uznávali jako obecně platné právo!“

„My považujeme za nenormální, když se někdo zdržuje ve změněné podobě příliš dlouho,“ řekl Charru. „Ale nechme už okrajových jevů, teď nám jde o to, jak se vrátit do své původní lidské podoby. Na to si potřebujete předem vytvořit záznam své podoby, nazývaný mulpe. Dětem ho zpravidla vytvářejí rodiče, protože umožňuje i vracet se do zdravé podoby, kdyby se nám přihodil úraz. Kdo jste si ještě nikdy nerozbil koleno?“

Mimozemské děti se začaly po sobě ohlížet, ale nikdo se nepřihlásil. Zřejmě si koleno natloukl snad každý.

„A pak jistě víte, jak vám to rodiče vyléčili,“ pokračoval Charru. „Prostě vás »vrátili do předchozí podoby«, čili »vzali vás z mulpe«. Jak vidím, znáte to všichni, každý se aspoň čas od času o něco škrábne, odněkud spadne, odře se... bolí to, ale pomoc je rychlá. Požádat Vnelčoga »ladolt mulpe«. Je to tak?“

Všichni – až na pozemšťany – horlivě přikývli.

„Naši hosté ze Země to ale neznají, protože na Zemi na to ještě nepřišli,“ pokračoval Charru. „Ale je třeba, aby se to i oni naučili. Nejen kvůli proměně v jiné tvory, ale i kvůli případným úrazům, vždyť víme, jak často se stávají! Takže Pepku, postav se tady rovně a pošli Vnelčogovi žádost: »pasbe mulpe«!“

Pepek to ochotně splnil, ale zdálo se mu, že se nic nedělo.

„Teď se postav ty, Jituš!“ vyzval Charru též jeho sestru. „Obrať se na Vnelčoga a požádej ho o »pasbe mulpe«!“

Jitka opatrně vstala a poslechla Charru, ale ani ona na nic nepřišla.

„Nás to doma učili jinak!“ nevydržela to jedna z dívčin.

„Učili vás nejspíš »pasbe mulpe níš utciz«,“ souhlasil s ní Charru. „To je komplexní varianta příkazu, kdy se nezapíše jen tělo, ale i s oděvem a se vším, co máte u sebe. Ano, je to možné, ale pak k obnově nestačí příkaz »ladolt mulpe«, ale komplexní příkaz »ladolt tudugeri ufguzyc níš utciz mulpe«, jak vás jistě také naučili. Jenže ten příkaz je delší a zejména u malých dětí zdržuje. A jak jistě víte, přerušení příkazu pláčem nebo i jen krátkým fňuknutím znamená storno a pak musíte vyslat příkaz znovu od začátku. Dokud ho nevyšlete celé, každé zranění vás bolí, zatímco »ladolt mulpe« vyšlou bez problémů i malé děti. Zejména u malých dětí to svědčí ve prospěch kratší varianty.“

„Jenže při kratší variantě to člověka obnoví nahatého!“ namítl jeden z chlapců.

„Ne tak docela,“ řekl Charru. „Obnoví se tělo, ale oděv zůstává. Něco jiného je přeměna v jiného tvora. Když se oděv nezaznamená, při návratu se neobnoví. V takovém případě se vrátíte do lidské podoby nazí, ale ustrojit se není přece žádný problém. U malých dětí rozhoduje kratší bolest, zejména když obnovu zajišťují rodiče. Někdy to jinak nejde, zejména když se dítě pádem z větší výšky zabije a mrtvé nemůže dávat příkazy. Pro rodiče je to složitější, neboť příkaz musí navíc obsahovat přesné určení, na koho se má vztahovat, jakož i doložku, že jednáte v jeho zájmu. A to už se původně krátký příkaz rozroste na dlouhé zaříkávání. Je to nutné, aby nedocházelo k úmyslným proměnám lidí, kteří si je nepřejí. Zvláště ze začátku se to stávalo a i dnes to někteří mladí šprýmaři považují za dobrý vtip – přeměnit svého kamaráda třeba v hada, delfína na suchu nebo v lišku... Dobře víte, že se to nemá, ale čas od času se najdou takoví vtipálci. Jenže kdybyste proměnili naše hosty ze Země ještě před chvilkou, dokud neměli zapsanou »mulpe«, vlastně byste je vygumovali. Mohli by se pak měnit jen v uloženou cizí podobu a jak říkám – u historických osobností je to drzost a u současných nehoráznost. Vina by však byla samozřejmě na vtipálkovi a dobře víte, že se to trestá.“

„No jo, ale co se takovému vtipálkovi může stát?“ zajímal se Pepek. „Já bych to tedy považoval ne za drzost, ale ještě hůř. Vždyť byste pro mě neměli žádnou pozemskou podobu!“

„Naše děti vědí, co se občas stává vtipálkům,“ usmál se Charru. „Říkáme tomu »purun« a znamená to dočasné omezení používání Vnelčoga. U dětí o tom trestu rozhodují jejich rodiče, u dospělých – při opravdu závažném prohřešku – svolaný soud. Postiženého po nějakou dobu odstřihnou od Vnelčoga a nemůže požadovat žádné příkazy s výjimkou jediného – »ladolt mulpe« čili obnova po úrazu. Ve všem je závislý na někom jiném – děti na rodičích, dospělí provinilci na přiděleném opatrovníkovi. Není to nic příjemného, být na někom závislý. Některé děti to už zažily, ale u dospělých se to používá zřídka, na to už musí být hodně závažné provinění. Nestává se to ale často, poslední případ byl, tuším, před sto třiceti lety.“

„Ale neměli bysme si radši uložit ten... ten »mulpe« už s oblečením?“ napadlo Jitku. „Nejde mi o oblečení, ale mám na sobě pár věcí od maminky – třeba prstýnek a náušnice. Dárky od maminky jsou přece jen víc než kousky kovu...“

„Dárky od maminky?“ vyprskl kluk sedící trochu stranou od ní. „Co je to za nesmysl?“

„Aha!“ došlo panu Charrovi. „Tak to vůbec není nesmysl, jak si jistě mnozí myslíte. Kdybyste se dali na studium Země, věděli byste, že i bezcenné dárky od blízkých osob mají pro lidi země velkou, především citovou cenu. Dobře, pak si tedy zase stoupni a vyšli příkaz »pasbe mulpe níš utciz«.“

Jitka ihned vyskočila a vyslala potřebný příkaz. Zdánlivě se nic nedělo, ale to bylo jen zdání. Pak si ulehčeně zase sedla do křesílka jako ostatní.

„Musíme na to vstávat?“ zeptal se Pepek.

„Nemusíte, ale doporučuje se to,“ usmál se Charru. „Stačí si představit, že tě to ze zvířete obnoví do polohy vsedě, jenže nebudeš mít pod sebou židli. Pak se samozřejmě svalíš dozadu jako měch s vodou. Jde to, ale není to ono.“

„Aha!“ došlo i Pepkovi. „A můžu si taky udělat tu složitější mulpe?“

„Udělej, ale nejprve se postav,“ doporučil mu s úsměvem Charru. „Netrvám na tom, ale sám si to rozvaž!“

Příkazy, u kterých dotyčný ví, proč jsou dávané a že jsou jen pro jeho dobro, se plní vždy ochotněji...

„Ale my už přece mulpe máme!“ namítl jiný kluk.

„Ano, ještě od rodičů,“ přikývl Charru. „Ale nevím, jak byste se cítili, kdybyste měli pořád ještě nejstarší mulpe z doby, kdy jste celé dny leželi jako malá miminka. Řekl bych, že by se vám to nelíbilo. A proto máme aktualizace mulpe. Vždycky po nějaké době, když trochu povyrostete, dáte si zapsat novější. Nemusí to být denně, stačí po měsících, starší už si obnovují mulpe třeba až po pěti letech, když se jim zdá, že to stojí za záznam. V dětství každý touží vypadat starší než je, ve stáří je tomu naopak. To všechno se dá dosáhnout pomocí obnovování z mulpe. Kdybyste chtěli, mohli byste být věčně dětmi – ale to snad nikdo z vás nechce.“

„Takže můžete žít věčně mladí?“ zeptal se Pepek.

„Co se těla týče, tak ano,“ přikývl Charru.

„A proč tedy máte pořád další děti?“ došel Pepkovi jakýsi nesouhlas se skutečností.

„Můžeme mít – vlastně až do smrti – pořád mladé tělo,“ pokračoval tedy Charru. „A tak to také je, na Evosinóo nejsou skuteční starci, jaké vidíme na Zemi, takové nemohoucí lidské trosky neschopné chůze, neschopné se o sebe postarat. Najdete tu jen relativně mladě vyhlížející lidi. Ani mně byste nehádali těch čtyři sta let, které už mám za sebou. Omezujícím prvkem je kapacita paměti. Dokud člověk přemýšlí a pamatuje si, dotud žije. Když se kapacita paměti překročí, začne člověk zapomínat a přestává být pomalu člověkem. Je to obvyklé po překročení pěti set let života, někdy dřív, jindy později. Pak považujeme za vhodné rozloučit se se známými a odejít zemřít. Často se to dělá tak, že se člověk změní v něco jiného. Poslední staletí je v módě změnit se v delfína, potopit se v moři do velké hloubky a tam se vrátit do lidské podoby. Utopení je prý rychlé, spíš vás voda rozdrtí. Zkoumali to odborníci, doprovázeli v podobě delfínů některé odcházející na jejich poslední cestě a není důvod jim to nevěřit. Ale na to máme ještě všichni dost času, zejména vy, co jste na začátku.“

„A nešlo by paměť nějak... technicky vyspravit?“ zkusil ještě Pepek. „Nastavit ji technikou... když dokážete nacpat vše do mozku myši...“

„A bylo by to žádoucí?“ opáčil Charru. „Střídání generací je nutnost. Kdyby lidé žili věčně, neobměňovali by se a svět by se zastavil. Museli by přestat mít děti, aby časem nepřekročili kapacitní možnosti svého světa, jenže pak by hrozilo, že pomalu vyhynou na různé nehody... Po těch pěti stech letech jsou lidé opravdu unavení životem. Fyzicky jsou mladí, ale duševně už je svět ani netěší. Až vám bude pět set let, pochopíte to – a možná ještě dřív.“

Pět set let! To tedy bude ještě chvilku trvat!

Jenže to se vztahuje jen na děti z Evosinóo... řekl si Pepek.

I když – to neustálé udržování mládí... to by se mohlo vztahovat i na lidi Země!

Ale ne na tolik miliard, co jich na Zemi je.

Inu – nechme se ještě překvapit, co se bude dít...

Errata:

28.11.2021 12:33