Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kamarádi

Dopoledne všem uteklo jako voda. Pak jim učitel – šaman – řekl, že je napoprvé odvede do jídelny.

„Proč?“ namítal Pepek. „Nemůžeme se najíst tady?“

„Můžete,“ přikývl Charru. „Ale jestli budete setrvávat jen v této třídě, ručím vám za hrozící nepříjemnosti. Na Zemi tomu říkají »ponorková nemoc«, což teď pochopí jen vaši pozemští kamarádi. Nechte si to od nich vysvětlit. Já vám teď jen důrazně doporučím odebrat se mezi společnost starších žáků a to je tady nejvhodnější ve společné jídelně.“

Inu, Charru nenařizoval, nevnucoval, jen doporučoval, ale jeho doporučení byla vždy postavená na takových argumentech, že bylo stokrát lepší poslechnout je.

Sešli po schodech na zem a kousek procházeli pod domky rozkládajícími se nad nimi. Až před ohromně širokým kmenem Charru zastavil a ukázal na točité schody. Vedly jako obvykle nahoru skrz podlahu do mimořádně velkého dřevěného domku, kde byla opět jen jedna místnost, tentokrát oválného půdorysu. Uvnitř to šumělo jako v úle, v místnosti byly desítky stolků se židličkami a u stolků seděli žáci, všichni starší než příchozí.

„Tam vzadu vidím volné stolky,“ ukázal Charru dětem.

Došli tam a všichni se rozsadili za stolky. Pepek s Jitkou se posadili proti sobě k volnému stolku, ale pak se u nich zastavili dva jejich spolužáci.

„Máte tu místo?“ zeptal se jich telepaticky kluk.

„Hned dvě,“ usmál se na něho Pepek.

Kluk si hned sedl a proti němu se posadila dívka. Pepek to jen odhadoval podle vláčnějších pohybů, ale odhadl to dobře.

„Měli bychom se představit,“ řekl opět telepaticky kluk. „Jmenuji se Karr a tohle je kamarádka Lia. Známe se z osady Sépchy, bydleli jsme tam kousek od sebe. A odkud se znáte vy? Já vím, jste ze Země, ale to snad nevadí, nebo ano?“

„My se známe od malinka,“ usmála se na něho Jitka. „My jsme totiž brácha a sestra.“

„Cože?“ vytřeštil na ně oči kluk Karr. Ale ani »kamarádka Lia« nevypadala chytřejší.

„Sourozenci? Tak brzo po sobě?“ podivila se. „To snad ne, to si vymýšlíte!“

„To je přece normální, ne?“ načuřila se Jitka, že se někdo pokouší zpochybňovat její slova. „Vy jste snad jedináčkové?“

„Jedináčkové?“ zarazil se Karr. „Co to znamená?“

„Jedináčkové je, když... je v rodině jen jedno dítě, nebo to je tady jinak?“ pustila se do vysvětlování Jitka.

„Já mám bratra,“ ujistil je Karr. „Před pěti lety mu bylo dvě stě. Tak je to ale normální, ne?“

„U nás ne,“ řekla – pořád telepaticky – Jitka. „Na Zemi se tak dlouho nežije. Dvě stě let... o takovém případě jsem nikdy neslyšela. I stovka je u nás vzácnost!“

„To snad ani není možný!“ zaúpěl Karr.

„Nuvi gépyvó cigup btén!“ přidala se k němu Lia, jenže to řekla nahlas, bez telepatie, takže jí pozemské děti nerozuměly.

„Nechme toho,“ řekl už zase klidně Pepek. „Možné je asi všechno. Já vám to věřím.“

„A dáme si už konečně ten oběd, ne?“ dodala Jitka.

Jídelnu charakterizovaly jen stolky. Nikdo tu nic nevařil, nebyly tu kuchaři ani kuchařky. Kdo se sem přišel najíst, požádal o svou porci Vnelčoga a během jídla rozprávěl s tím, kdo právě seděl u jeho stolu. Jídelna byla zkrátka diskusní klub a jídlo zde tvořilo jakýsi nutný doprovod. Charru měl pravdu, dalo by se jíst i v učebně, ale tím by se všichni ošidili o diskuse.

Na prvním společném jídle se Pepek s Jitkou bavili jen s Liou a Karrem, i když měli dojem, že jim nikdo nevěří ani tak prostý fakt, že jsou bratr a sestra. Pepkovi se zdálo, že si ti dva, Lia a Karr, k nim přisedli jen ze zvědavosti a ne aby navazovali kamarádství. Svědčila by pro to zejména skutečnost, že při dalším společném jídle zůstal jejich stolek opuštěný. Karr a Lia už seděli jinde.

Zato si k nim po zdvořilém dotazu přisedli dva starší kluci z vyššího ročníku. Kupodivu sourozencům věřili víc než ti první, a jak se zdálo, byli lépe informovaní i o Zemi. Trpělivě vyslechli Pepkovo líčení, jak po nepříjemných peripetiích s exekutory v Praze narazila rodina Květoňů ke svému štěstí nejprve na strýce Jóžina, který je vzal do Nové Vsi, a pak jeho prostřednictvím na rodinu Kolomazníků, kteří jim zařídili vstup do Evosinóo.

Ien Pepkovi všechno věřil a ani Moz nevypadal, že by ho něco z pozemských skutečností rozházelo.

„Víš, my dva se o Zemi zajímáme,“ řekl Ien. „Vlastně je to jeden z našich studijních oborů. A protože už o tom ledacos víme, jen tak něco nás nerozhází. Říkáš, že si na vás zasedla justice? A že vám to tady nikdo nevěří? U nás dvou si nebuď jistý, my už ti věříme. Na Zemi se dějí příšernosti. Každou chvilku se někde válčí, to jde spravedlnost vždycky stranou, i když konflikt skončí. A co hůř, nespravedlnost mnohdy pokračuje a leckdy i graduje. Poslyš, za týden bude náš svátek, to se jistě podíváte domů za rodiči. Zkus z otce vytáhnout nějaká jména, kdo všechno se na těch nespravedlivých soudech podílel. Třeba ti potom poradíme, co by se s tím dalo dělat.“

Pepek se po Ienovi podíval trochu nedůvěřivě, ale nezdálo se mu, že by si z něho dělal šprťouchlata. Naopak se zdálo, že mu Ien i Moz chtějí pomoci. A to by přece nebylo marné!

„Dobře, jestli je to tak a dostaneme se domů, optám se otce, jak to doopravdy bylo,“ slíbil jim.

Zřejmě právě získali další nečekané kamarády...

Učitel, který přišel učit jako druhý, se jmenoval Gicib a učil žáky zvláštní metodou. Zval si jednoho po druhém do laboratoře, kde je posadil ke stolku s podivným přístrojem, připomínajícím optické přístroje, s nimiž se Pepek setkal, když mu vyšetřovali oči. Tehdy byl ještě malý klouček předškoláček a po tomto vyšetření dostal roztomilé malé brýle. To už ale bylo dávno. Šaman Gicib se nad jeho současnými brýlemi pozastavil jen krátce.

„Sundej tu parádu!“ nařídil mu. „Jen by ti překážela.“

„Ale já bez brýlí vidím rozmazaně,“ namítal Pepek.

„Tady u dyracpyku je nepotřebuješ,“ ujistil ho šaman.

Měl ovšem pravdu, protože přístroj Pepkovu oční vadu hbitě vykompenzoval. Pepkův úkol byl dívat se oběma očima do okulárů a soustředit se na jemně se chvějící modré světélko, měnící barvu v celém rozsahu duhy.

„Soustřeď se oběma očima na světélko!“ požadoval po něm Gicib. „Při pozorném pohledu zjistíš, že po kotoučku probíhají nezřetelné vlnky, na ně se soustřeď nejvíc. Pokus se je v duchu spočítat. Až se dostaneš k číslu osmdesát jedna, což je devět krát devět, pokus skončí a půjdeš si odpočinout.“

Pepek chtěl odpovědět, že se cítí silný a svěží a nepotřebuje si takhle po ránu odpočívat, ale spolkl námitku a udělal dobře. Předtím od starších kamarádů v jídelně zaslechl, že šaman Gicib nemá rád, když mu žáci odporují nebo něco zpochybňují. Raději se soustředil na vlnky na duhovém světélku a když jich napočítal právě jedenaosmdesát, světélko skutečně zhaslo a mohl vstát od přístroje. Ke svému údivu se ale cítil jako po dlouhém výletu do hor. Vděčně přijal návrh natáhnout se na pohovce v odpočívárně vedle šamanovy laboratoře. Odpočívárna byla miniaturní, bylo tu místo jen pro jednu pohovku. Ani nevěděl, jak najednou usnul.

Probudil se sám od sebe a kupodivu svěží. Vyskočil, vytáhl z kapsy brýle a po paměti si je nasadil. Pak zamířil ke dveřím.

Ve světle na chodbě si ale všiml, že vidí hrozně rozmazaně. Že mu ten přístroj ublížil! Ihned zamířil do Gicibovy laboratoře, kde šaman právě testoval nějakou dívčinu.

„Pane Gicibe, já po vašem testování hrozně špatně vidím!“ oznamoval šamanovi hned ode dveří. Ani si neuvědomil, že místo telepatie mluví nahlas a dokonce Evosinójsky. Ani nevěděl, jak se to naučil, ale mohl za to zřejmě Gicibův přístroj.

„Šeptem by to nešlo? Rušíš!“ obrátil se na něho tiše šaman. Taky bez telepatie, zřejmě Pepkovi rozuměl. „No bodejť bys viděl! Sundej si tu ozdobu na očích!“

„Ale to budu vidět ještě hůř!“ hlásil Pepek skoro plačky.

„Naopak, chlapče, naopak!“ ujišťoval ho šaman. „Vnelčog ti během seance spravil tvou oční vadu. Teď vidíš špatně jen díky té oční ozdobě. Když nemá co opravovat, rozostřuje tvé vidění na opačnou stranu. Povídám, sundej tu parádu!“

Pepek sundal brýle a podíval se opět na šamana. Ke svému překvapení ho viděl ostře i bez brýlí. Šaman měl pravdu i v tom, že brýle teď jeho vidění rozmazávalo.

„No vážně!“ rozjasnil se. „Jak to?“

„Během procesu jsem nechal Vnelčoga prozkoumat tvoji oční ozdobu,“ řekl šaman. „Byla to jen obyčejná korekce chybné oční čočky. Vnelčog ti ji stihl srovnat a od této chvíle nebudeš tu ozdobu potřebovat.“

„Ty brejle byly na Zemi dost drahé,“ řekl Pepek.

„Tak si je tam odnes, až se tam pojedeš podívat,“ poradil mu šaman. „Bude brzy svátek, žáci pojedou navštěvovat rodiče, to jistě také tak využiješ.“

„V tom případě... vám strašně moc děkuji!“ řekl Pepek.

„Nemáš zač, všechno udělal Vnelčog, já jsem ho jen trochu navedl,“ usmál se šaman.

Pepek opustil jeho laboratoř s brýlemi v kapse. Opravdu teď viděl lépe, dokonce lépe než předtím s brýlemi. To je další bonus, pomyslel si. Brýle mu předtím pomáhaly, ale byly s nimi i potíže. Musel je občas čistit, když přišel zvenku do místnosti, opotily se a přestával skrz ně vidět, musel dávat pozor, aby je nerozbil... to všechno že přestane? Tím lépe!

Ani si neuvědomil, že s šamanem mluvil bez telepatie, ale ne česky, nýbrž jazykem obyvatel Evosinóo...

Večer si Pepek ještě vyměňoval dojmy se sestrou. Leželi už oba ve svých postelích, zhasli světlo, ale chvilku si ještě povídali.

„Oni učí tím světélkem...“ vzdychla si Jitka. „Nač tam pak vlastně jsou učitelé? Ještě jsme tu nezažili ani jedno zkoušení...“

„Je to divné,“ připustil Pepek. „Ale vždyť jsme tu teprve pár dní, to je přece jen na zkoušení brzo. Vždyť ani není co zkoušet! Na Zemi se v první třídě taky nezkouší, aspoň ne hned.“

„A taky jsi byl po tom přístroji tak unavený?“ zeptala se ho.

„Taky,“ přiznal. „Gicib tam nemá zbytečně ty odpočívárny, nebo jak tomu říká. Všichni se po tom přístroji cítili jako kdyby šestkrát po sobě vyběhli schody na Petřínskou rozhlednu.“

„Mně to připadalo jako po ráně palicí do hlavy,“ řekla Jitka.

„Ale když to tak má všechno předem připravené, tak to asi tak má být,“ připustil Pepek. „To světýlko není pouhé blikátko.“

„Asi ano,“ uznala mu to. „Má to aspoň své výhody. Všiml sis, že se klidně bavíme se zdejšími jejich hatmatilkou a ani nám to jako hatmatilka nepřipadá?“

„Já jsem si vlastně ani nevšiml, že jsem na Giciba vybafl hned Evosinójsky,“ přiznal Pepek. „Myslel jsem si, že on rozumí česky, jako třeba Charru. Přitom Gicib neumí česky ani pozdrav, jak mi řekl Moz. Jenže když ti dva potřebovali naučit se nějaký pozemský jazyk, aby se prý na Zemi lépe vyznali, Gicib je česky naučil za chvilku – ovšemže jen tím přístrojem.“

„Ty ses ho na to ani nezeptal?“ podivila se. „Já jsem se ho zeptala, co je to zač a co to dělá.“

„Na to jsem ani nepomyslel,“ přiznal Pepek. „Bavil jsem se s ním o brejlích. Nazýval je »zbytečná oční paráda«, musel jsem si je sundat – jenže já je teď opravdu nepotřebuju, rozumíš tomu? Ten přístroj mi tak precizně spravil oči, že mi to teď brejle místo pomáhání jen kazej. Já je asi přinesu domů a už je vůbec nebudu nosit, když mi nepomáhají a spíš škodí! A vůbec, co ten přístroj dělá, když už ses ho na to zeptala?“

„Gicib mi říkal, že vlnky, co jsem tam pozorovala, jsou ve skutečnosti šílené mihotání nějakých malých tečiček. A přístroj jejich prostřednictvím posílá nějaké ohromné množství dat přes oční nervy přímo do mozku, ke všemu každým okem něco jiného. V mozku se to prý zaznamenává a ve výsledku najednou umíme zdejší řeč a kdoví co ještě. Fakt, nikdy jsem si nepředstavovala, že je matematika tak složitá věda. I na Zemi jsem měla představu, že to je víc než sčítání – odčítání – násobení a dělení, jenže teď, co známe i Fixvirovy funkce a působení vnitrojaderných sil uvnitř atomů, teprve vidím, jak je to příšerně složitá věda. Gicib říkal, že teď známe matematiku lépe než jak se dnes vyučuje na vysokých technických školách na Zemi a mohli bysme ji od fleku přednášet na matfyzu!“

„Odkdy ví Gicib o matfyzu, když neumí česky?“

„Třeba od Charra, nemyslíš?“ utřela jeho pochyby. „Gicib se prý na Zem nehrne, ale neměj péči, leccos o úrovni pozemské vědy ví. Byly s tím problémy už za doby Leonarda da Vinci. Není snadné pustit na Zem vědce vzdělané na Evosinóo, i když to jsou pozemšťané! Jednak nesmí prozradit všechno co vědí, jsou s nimi problémy dlouhověkosti – víš o tom, že každý pozemšťan, který se na Zem vrátil, tam směl žít jen tak dlouho, jak by bylo na Zemi bez velkého údivu možné? Třeba Leonardo da Vinci – směl žít na Zemi jen do věku, který byl v té době přirozený. Vysoký, ale ještě pochopitelný – ostatně sedmašedesát se dneska nezdá mnoho, ale v jeho době to byl hodně vysoký věk. Pak se vrátil na Evosinóo, kde po použití »mulpe« omládl a žil ještě dlouho... na Zemi prý byl problém inscenovat jeho fiktivní smrt, museli tam nechat jeho kopii, aby nikdo nepoznal, že vlastně nezemřel...“

„Jak to víš, prosím tě?“ vybuchl Pepek.

„Bavila jsem se o tom s Maou, to je ta vysoká holka z naší třídy, když jsi byl u Giciba a my jsme měly volno. Maa měla totiž dědečka, který se právě staral o to inscenování kolem Leonarda da Vinci... Už je to opravdu dávno, dávno umřel i její dědeček, ale v jejich rodině se to traduje dodnes. Řekla mi, kdybych na Zemi chtěla být významnou vědkyní, že mi s tím píchnou. Já jsem jí na to řekla, že na vědeckou dráhu nepomýšlím a na Zemi tuplem ne, ale pěkně jsme si tím ukrátily čekání, než přijdeme na řadu u Giciba.“

„Počkej...“ zarazil se Pepek. „Znamenalo by to snad, že my dva máme žít už jen na Evosinóo?“

„To jsem neřekla,“ bránila se. „Jen to, že se na Zem můžeš vrátit jen na tak dlouho, kolik bys tam mohl žít normálně. Ono je to vlastně přirozené – na Zemi nemůžeš používat obnovu pomocí mulpe, takže budeš stárnout jako ostatní a kdyby ses z nějakých důvodů vrátit nemohl, pak bys na Zemi přirozenou cestou zemřel. Například Bernarda Bolzana dokonce naočkovali s jeho vědomím tuberkulózou, aby na Zemi dlouho nevydržel. On je pak převezl, protože se udržoval v kondici tak skvělé, že musel odejít taky až v sedmašedesáti a jeho kniha »Paradoxy nekonečna« způsobila málem ohromný průlom do pozemské vědy, kdyby jí lidi věnovali víc pozornosti... musíme zkrátka počítat s tím, že vývoj na Zemi nedokážeme ovlivnit ani pomocí vědomostí z Evosinóo. S tím se zkrátka smiřme.“

„Proč neovlivníme?“ provokoval ji.

„Protože věda na Zemi je dodneška příšerně zaostalá,“ řekla Jitka. „Leonardovi se nepodařil ani primitivní parní stroj. Neměli na to v té době vědu ani materiály. Tehdejší kováři nedokázali vykovat kotel, který by snesl tlak páry. Na výrobu válců neměli soustruh – sice si nějaký sám navrhl, ale na šlapací pohon, kterým mohl obrábět leda měkké dřevo. Snažil se, ale byl to marný boj. A ke všemu ta zaostalost lidí kolem! Nechápali, oč se vůbec snaží a musel pro jejich zábavu vymýšlet všelijaké hračičky, jinak by ho nepodporovali! I vědec přece musí z něčeho žít!“

„Vidíš – netušil jsem, že by tak známá osobnost jako byl Leonardo byl absolvent zdejší školy! Myslel jsem si, že se narodil normálně na Zemi.“

„To ano, ale o jeho dětství se nedochovaly žádné zápisy. Lidé se dnes o jeho mladých letech jen dohadují. Vědí o mladém Leonardovi jen že byl příjemného vzhledu a měl tak neobyčejnou sílu, že ohýbal železné pruty. Aby ne, když byl vyšlechtěný na Evosinóo! Však i to bylo tehdejším lidem dost neobvyklé a proto, když se chtěl na Zem vrátit mladý Bernard Bolzano, povolili mu to jen pod podmínkou naočkování tuberou. A on to přijal, protože se pak na Evosinóo vrátil rovnou do stavu, v jakém tam po něm zůstala jeho mulpe, stejně jako u Leonarda.“

„Ale o Leonardovi se říká, že byl opravdu geniální!“

„To ano,“ souhlasila. „Jako vynálezce předvídal nebo sám navrhl plno strojů. Bagry, odstředivky, dmychadla, zemní vrtáky, šlapací soustruh, tiskařský lis, kolesové lodi, potápěčský oblek, závitník a závitnici, tkací stroj, letadla, padák a mnoha dalších. Nakreslil spoustu různých skic, plánů a vynálezů, ale podařilo se je realizovat až v 19. nebo 20. století, třeba padákové křídlo dnes zvané rogalo. To lidé považovali za nesmysl, dokud nepostavili model a nezjistili, že funguje lépe než čekali. Zanechal po sobě spoustu nedokončených vynálezů, a něco se i za ta staletí ztratilo – dodnes nedokončili výzkum Leonardových deníků. Jenže i to bylo pořád hluboko pod úrovní vědy na Evosinóo a přitom příliš dokonalé na tehdejší možnosti Země!“

„A co ten... ten Bolzano?“ nadhodil Pepek.

„Jeho jméno je zapsané na Národním muzeu v Praze, je to jedna ze dvaasedmdesáti nejvýznačnějších osobností v Čechách,“ řekla Jitka. „Smutný je, že to vím od May. Na Zemi skoro úplně zapadl. Slíbil, že nebude vynalézat a proslul jen jako matematik, astronom, filosof – a nakonec i kněz, i když mu církev házela pod nohy klacky kde mohla a jeho knihy prohlásila za nebezpečné pro celé lidstvo. No jo, církev! To byla stejná žába na prameni nebo had v kořenech, jako jsou dneska politici a soudci! Aspoň trochu se mu podařilo podstrčit lidstvu modernější matematiku. Nakonec se vrátil do Evosinóo. Jako Archimédes i Leonardo...“

„Archimédes taky?“ podivil se Pepek.

„Taky,“ přitakala. „Jak tomu se nechtělo na Zemi vymýšlet válečné stroje – nakonec ho k tomu dohnali, ale neuspěl s nimi, jeho domov rozvrátili nepřátelští vojáci. Byla taky zlá doba...“

„Vrátil se taky na Evosinóo?“

„Vrátil, ale je to už hodně dávno a ani na Evosinóo lidé nežijí věčně. Maa říkala, že právě Archimédes vymyslel rychlou a milosrdnou smrt v moři. A před očima zdejších pozorovatelů si ji sám na sobě vyzkoušel. Zemřel prý velice mladý, nebylo mu ještě ani tři sta osmdesát let...“

„Tři sta osmdesát let – a velice mladý?“ pozastavil se nad tím spojením slov.

„Na zdejší poměry?“ opáčila Jitka. „Kolik je Charrovi?“

„Čtyři sta...“ vzpomněl si Pepek.

„A vypadá jako stařec?“

„Ani moc ne,“ připustil Pepek.

„Nás dva to prý čeká taky,“ řekla Jitka. „Ale teď už jsem opravdu ospalá, takže dobrou noc a ať se ti něco hezkého zdá!“

„Tak tedy – dobrou noc, Jitko!“

Následujícího poledne je v jídelně vyhledali Moz s Ienem.

„Hele, pozemšťani, můžeme k vám mít nějakou prosbu?“

„Nevím sice, jak bychom vám mohli vyhovět, když tu má každý co potřebuje, ale – oč jde?“ odvětil Pepek.

„Tak poslyšte,“ přisedli si rychle, poručili si misku nějaké modré hmoty a Moz spustil:

„Vyškemrali jsme s Ienem dovolení navštívit s doprovodem v rámci studijního pobytu Zemi,“ sypal ze sebe jako kafemlejnek. „Tím doprovodem asi mínili někdo ze šamanů, ale neupřesnili to a tím nám umožnili vyložit si to taky jinak. Mohli byste nám ten doprovod poskytnout vy dva – jakožto znalci místních poměrů?“

Pepka to trochu zarazilo. Na »znalce místních poměrů« na Zemi se zrovna necítil, ale blažilo ho pomyšlení, že by mohl být na Zemi někomu užitečný. A kromě toho by mohl oplatit těmto dvěma klukům péči, kterou jim až dosud věnovali.

„Vynasnažím se,“ slíbil po krátkém přemýšlení. „Ale jestli potřebujete skutečné znalce, dohodl bych vám to s tátou. Ten se ve světě vyzná rozhodně lépe než já.“

„Taky jsme o tom uvažovali,“ řekl Ien. „Vaši rodiče již vědí o existenci Evosinóo, v tom by překážka nebyla. Jenže vy byste pro nás byli lepší. Předpokládáme, že se váš otec nedokáže měnit v orla, jako vy. Nakonec – stačil bys nám i ty sám, tvá sestřička si může klidně užívat rodičů. Ostatně si myslíme, že tam nebudeme zbytečně dlouho a k rodičům tě pustíme dřív než bude konec.“

Pepek i Jitka si už vyzkoušeli ohromný pocit vznášet se nad planinou na vlastních křídlech ptáka Noha. Vždyť přece létat je tak snadné! A uměli to lépe než Kolomazníkovi, protože se do své lidské podoby vraceli rovnou oblečení, podobně jako Charru. To mladí ani staří Kolomazníkové neuměli.

„Jenže na Zemi není Vnelčog!“ připomněl jim Pepek.

„Máš sice pravdu, ale je tam Salvaguardia, menší bratříček Vnelčoga. Salvaguardia neobsáhne celý svět, jen část Evropy, ale pro tyhle účely to stačí. Jak myslíš, že by mohli šamani bez téhle podpory studovat vaši civilizaci?“

„Když je to tak, proč to nepoužívali Archimédes, Leonardo da Vinci nebo náš Bolzano?“

„Vy jste ještě neslyšeli pojem »purun«?“ podíval se na ně trochu nevěřícně Ien. „Ale vlastně... jste tady krátce a rodiče vás tady asi netrestali... »purun« je odstřihnutí od Vnelčoga, na Zemi od Salvaguardia. Na Evosinóo může takto potrestaný používat jen obnovu těla podle mulpe, na Zemi ani to ne. Chápeme, že někdo z pozemšťanů chce Zemi pomoci, ale v tom případě bez podpory naší vědy. Tu mohou na Zemi využívat jen naši vědci, ale ti zase nesmí ovlivňovat civilizaci Země. Mezi námi, všechno, co se kdy z naší civilizace na Zem dostalo, se na ní proměnilo v prokletí a zkázu. My máme povolení jen ke studijnímu pobytu, znamená to volnost k použití Salvaguardia, ale když tam něco ovlivníme, musí to být pro lidi nepoužitelné. Čekáme, že vás na Zem nepustí pod »purunem«, ale i kdyby, umíme to zrušit. Jistě byste se rádi prolétli nad Prahou, nebo ne? To se rozumí, že ne v podobě ptáka Noha, ale jako orel nebo něco ještě menšího, nenápadnějšího.“

To by bylo opravdu lákavé! Pepek se rozmýšlel opravdu jen krátce. Ale – vždyť to bude legální! Zakázané věci dělat nebudou, tak proč toho nevyužít?

„Zkusit to můžeme,“ slíbil.

Errata:

28.11.2021 12:33