Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Svátek Svatého Hégtóa

Svátek Svatého Hégtóa se blížil rychleji než čekali. Škola se připravovala na osm dní nejdelších prázdnin v roce. Většina žáků se chystala odjet za rodiči, neboť to už je taková tradice, nejvíc se dětem vždycky stýská po těch nejbližších.

Po jednom odpoledním vyučování vyzval Charru pozemské děti, aby ho následovaly do jídelny, kde se obvykle projednávaly různé události. V podvečer tam bylo pusto a prázdno, takže si sedli ke krajnímu stolku a Charru začal.

„Nejste sice dost velcí, abyste ještě plně zodpovídali za své činy, ale dost velcí na to, abychom vás mohli poslat k rodičům samotné, bez doprovodu. Budete mít nejdelší prázdniny v roce, užijte si je co nejlépe. Další prázdniny už budou nejvýš třídenní. Bylo by dobré, abyste si vhodně nastavili visigaj, aby vám včas připomněl návrat. Můžete to udělat už tady na Evosinóo, do Země vedou právě ve vaší oblasti průchody, kterými tam proniká vliv Vnelčoga a ten vám to připomene. Ale pozor, pravomoc Vnelčoga nesahá příliš daleko. Dvacet kilometrů od průchodu už po ní není ani stopa a Vnelčog by vám nepomohl.“

„Dvacet kilometrů je ale dost,“ řekl Pepek. „A můžeme se na Zemi měnit?“

„V rámci těch dvaceti kilometrů ano,“ souhlasil Charru. „To by vám mohlo stačit. Pochopitelně ne v monstra jako je Noh nebo drak Ťolnoch, ale myslím, že si vystačíte i s orlem. Kondor je sice také možný, ale ten do Čech nepatří. Vaši rodiče o Evosinóo vědí, také Kolomazníkovi a pár dalších, ale nedělejte zbytečný rozruch ve vesnici, nevíte přece, kdo je opravdu místní a tedy o Evosinóo ví. Jsou tam i cizí lidé, kteří by na vás divně koukali.“

„A kdybychom omylem zaletěli dál, tak spadneme?“ zeptala se Jitka.

„To jistě ne, Vnelčog nemá vliv na vaše letové schopnosti,“ usmál se Charru. „Jen byste se nemohli změnit nazpět, protože vaše mulpe zůstane tady na Evosinóo. Změnit se zpátky můžete až když se vrátíte do ovlivňované oblasti. Ale dávejte si pozor na lovce s puškami! Ani chránění tvorové jako je orel si nejsou před nimi jistí životem a mimo oblast byste se jen těžko uzdravovali.“

Dostali víc volnosti než čekali, i když to hlavní – existenci Salvaguardie – jim Charru neřekl. Přitom jim ani nelhal. Vnelčog měl nejspíš vliv skrz průchody a pokud se to ostatní vztahovalo jen na tento vliv, byla to čistá pravda.

Jen trochu – neúplná.

Prázdniny začaly s koncem poslední hodiny předešlého dne. To už před školou čekali někteří rodiče, aby si ratolesti odvezli, zejména se to týkalo žáků nižších ročníků. Ti starší už se dovedli o sebe postarat sami, takže někteří prostě zmizeli, jiní odlétali ve skleněných bublinách, které zcela určitě nebyly ze skla, neboť se chovaly jako skutečné mýdlové bubliny. Prohýbaly se, natahovaly a zkracovaly, obvykle se pak změnily v protáhlý doutník a rychle mizely za rozložitými vysokými korunami nejbližších stromů.

„Svezeme vás!“ zavolal na Pepka s Jitkou dva hoši z vyššího ročníku, sedící v jedné takové bublině. Pepek poznal Moze a Iena, takže přidržel Jitku za loket a počkal, až bublina dosedne u nich.

„Nasedat, jedeme!“ zval je Moz vesele.

Bublina prskla a zmizela, zůstal z ní nevelký, podle všeho ručně tkaný koberec, zprohýbaný do tvaru široké sedačky.

»Létající koberec?« pomyslel si Pepek, jenže v telepatii.

„Zuzlita,“ sdělil nováčkům Moz. „Neříkej, že ji neznáš!“

„Jen jsme o ní slyšeli, ale neletěli jsme v ní,“ řekl Pepek.

„No – tak si ji vyzkoušíte!“ řekl Moz.

Koberec se trochu zavlnil a vznikla další, zadní sedadla, na která se s Jitkou podle Mozových pokynů posadili. Vzápětí bublina všechny čtyři opět objala, zvedli se – a letěli.

„Původně ten průhledný obal prý nebyl vidět,“ rozhovořil se Moz dozadu přes rameno. „Někteří si v tom ale připadali příliš zranitelní. Teď je to sice nastavitelné, ale kdo nic nenastaví, ten tu bublinu vidí, ovšem jen na denním světle, v přítmí viditelná skoro není. Z našeho pohledu je to srdečně jedno. Bublina je kolem nás ať ji vidíme nebo ne. Ještě dřív prý nebyla viditelná ani podlaha, ale slabší jedinci potom dostávali šok ze závratí, proto je naspodu ten jakoby-koberec.“

Pepek mlčel. Viděl, že letí správně směrem ke zdejší farmě rodiny Kolomazníků, nechal tedy Moze mluvit. Cesta jim ostatně netrvala dlouho, rychlost letu odhadoval proti letu ptáka Noha na dvoj- až trojnásobnou, všechno bylo v pořádku.

Přistáli poblíž průchodu, ze strany Evosinóo tam byl krásný kamenný portál s masivními dřevěnými dveřmi, ne jako sklípek na pozemské straně. Moz dveře otevřel, vstoupili a za okamžik již vystupovali na dvorku u Kolomazníků. Nikdo tu nebyl a Moz se nemínil zdržovat omluvou majitelům, že použili jejich průchod. Ostatně to mohlo – a nejspíš bylo – tak, že průchod beztak patřil Evosinóo a na straně Země jej jen využívali. Na dvorku se opět objevil létající koberec »zuzlita« rovnou v podobě dvou širokých sedadel, jenže Moz s Ienem se tentokrát sami posadili dozadu.

„No co?“ pokrčil Moz rameny, když se na něho Pepek divně podíval. „Tady jste doma vy, vy tedy řídíte!“

„Nikdy jsme zuzlitu neřídili, neumíme to,“ řekl Pepek.

„Chyba!“ prohlásil Moz. „Měli byste ji co nejdřív napravit, ale zrovna teď na to nemáme čas. Aspoň nám ukaž, kde bydlíte.“

Bublina se s nimi mezitím vznesla kolmo vzhůru a Pepek mimozemšťanům ukázal na chalupu, kde bydleli rodiče. Pak to s nimi smýklo a byli u ní a když dosedli před dveře, bublina zase prskla a zmizela. Všichni vyskočili ze sedadel a v té chvíli to opět cinklo a zmizela i kobercovitá sedadla. Civilizace Evosinóo tímto zřejmě řešila a skvěle vyřešila problémy s parkováním.

„No – tak pojďte k nám!“ vyzval Pepek mimozemské hosty a zaťukal na okénko, protože domek neměl zvonek ani nic jiného, čím by se dal dát najevo úmysl vstoupit.

„Kdo to je?“ ozval se hlas otce. „Slevy na elektriku neberu, proud sem nevede. Změnu víry taky neplánujeme, tak sbohem!“

„Tati, to jsme my!“ vypískla Jitka.

„Ježíšmarjá, promiň, to nebylo vám!“ otevřel otec dveře. „Pepku, Jitko! Matko! Děti přišly!“

Pak se ozvaly spěšné kroky a před dveře vyšla i matka.

„Jituško! Beruško moje!“ A už držela dcerku v náručí.

Jenže až pak si oba všimli dalších návštěvníků, stojících za jejich dětmi.

„Hleďme, máme navíc vzácnou návštěvu ze sousedního vesmíru!“ kvitoval to otec. „Čemu za ni vděčíme?“

„To jsou studenti,“ vysvětloval hned Pepek rodičům. „Jsou na Zemi na studijní cestě a zajímají se právě o náš případ u české justice. Chtěli by znát tvůj názor.“

„To už se ta ostuda dostala až k mimozemšťanům?“

„No přece s náma!“ řekl Pepek. „A tihle dva kluci se o náš případ zajímají. Máš ještě někde ta lejstra?“

„Mám, ale... odmítli mi je ve Štrasburku, že to není typický případ,“ řekl trochu sklesleji otec. „Nejsme ani menšina, ani lidé hodní zvláštního zřetele... máme zkrátka definitivní smůlu. Teď už jedině někam se vystěhovat! Ale kam? Všude na Západě to je stejné, exekutoři mají volné pole bez hranic, a do Ruska se nám moc nechce.“

„Možná by vám pomohlo odstěhovat se aspoň na čas k nám na Evosinóo!“ řekl Moz. Česky.

„Šmarjá, oni umí česky?“ chytil se za hlavu otec.

„Vždyť říkám, že tu jsou na studijní cestě,“ opakoval Pepek. „Jak by chtěli studovat poměry v Čechách a neumět česky?“

„No – jak?“ pokrčil rameny otec. „Jako ti šmejdi z Brusele, co nás neustále komandují, sekýrují a opravují, vědí o nás kulový, ale do všeho rejpají a když měli pomoci, tak najednou nerozumějí ani slovu a navíc trpí hluchotou!“

„Nepozvete je dál?“ vyvinula se konečně Jitka z matčiny náruče. „Nebudeme tu snad stát přede dveřmi!“

„Jestli se nezaleknou naší bídy...“ řekl otec trpitelsky.

„Viděli jsme dokument o záplavách v Bangladéši,“ řekl na to s klidem Moz. „Horší to tu jistě nebude.“

„Ale co těm hostům nabídneme?“ starala se matka.

„Starost o to nech nám,“ řekl Pepek. „Nikomu nic nenabízej, beztak nemáme co. Táta ať skočí pro ty papíry a my půjdeme ke stolu do sednice. Všechno platíme my, totiž Vnelčog...“

„Jestli vám jde o odpolední svačinu, dáme si s vámi, jestli dovolíte,“ přidal se Moz a Ien mu přikyvoval. „Ale dáme si naše jídla. Leda byste je chtěli ochutnat také, ale to ať dohodne Pepek.“

Rozsadili se kolem velkého stolu. Před mimozemšťany se ihned objevily typické modré misky, ale pozemské hostiny se pro změnu chopila Jitka a naporoučela všem jídla jako v Praze za dob hojnosti. Hustou gulášovou polévku, slavnostní svíčkovou a na závěr tátovi pivo a ostatním, tedy mámě, sobě a Pepkovi velkou sklenici dobrého jahodového koktejlu se zmrzlinou. Nebyla to ani tak pozdní svačina jako spíš časná večeře. Květoňovi už dlouho nejedli něco tak slavnostního – dá se říci, že v téhle chalupě po obvyklých bramborách jedli poprvé něco lepšího.

Moz s Ienem dojedli první – měli jen něco lehkého podle svého výběru. Teď se začali zajímat o dokumenty a jiná fakta.

„Půjč jim ty papíry, tati!“ navrhl otci Pepek.

„Neudělají s nimi... něco...?“ staral se otec. „Ale co, teď už je to jedno, nad Štrasburkem už jsou jedině Boží mlýny... jen ať se na to podívají!“

Moz dostal složku s dokumenty. Za zvědavého přihlížení Iena ji otevřel a začal lejstry pomalu listovat.

„Koukám, že na Evosinóo nemají byrokraty a naše lejstra vidí poprvé v životě,“ usmál se otec. „Jsou pro ně exotická, že?“

„Asi si, tati, myslíš, že si to ti dva jen prolistovávají. Jenže ani netušíš, že si pořizují kopie... »ofocují« si to, chápeš?“

„Ale jak?“ divil se otec a zastavil se s vidličkou před ústy. „Vždyť nemají mobil ani foťák!“

„Pche!“ udělal Pepek. Pak se před otcem na stole objevila jeho vlastní fotografie s vidličkou před ústy. Jen tak, na stole. Až při bližším pohledu bylo znát, že bílý okraj kolem fotografie není papír a že celá fotografie je vlastně nehmotná.

„Co to bylo?“ zarazil se otec.

„To jsem fotil já!“ řekl Pepek. „Očima, abys věděl. Všimni si, že je to bezpochyby pohled ode mne.“

„Vždyť ty... a kde máš brejle?“ došlo až teď otci.

„Jo, brejle,“ vytáhl je Pepek z náprsní kapsy. „Tady jsou. Já je ale nosit nebudu, protože mi na Evosinóo spravili oči, že vidím i bez brejlí jako rys. Neboj se, kluci mimozemský si to ofotí a že to nenechají jen tak, tomu můžeš věřit.“

„Ale stejně by nám tvůj otec měl povědět, jak se na to dívá on sám,“ řekl Moz a zaklapl desky s dokumenty. Stihl si je zatím prohlédnout – což znamenalo i ofotit.

Otec tedy začal vyprávět o jejich rodinné tragédii. Zpočátku hovořil nepatrně ublíženým tónem, ale postupně se ublíženost z jeho hlasu ztrácela a převládala suchá věcnost. Popsal peripetie s finančním úřadem, pak se soudem a nakonec s exekutory, kteří si přiložili polínko tím, že rodině neponechali ani zákonné životní minimum. Jako by byli všichni domluvení, jak rodině co nejvíc uškodit a ponížit ji. Což byla možná i pravda.

„Děkujeme za popis faktů,“ řekl na závěr Moz zdvořile. „Teď ještě poprosím o svolení, aby s námi šel na průzkum i Pepek. Je to náš nejužitečnější znalec poměrů v tomto světě a budeme ho v Praze potřebovat.“

„Pepka?“ podivil se otec.

„Ano, protože ovládá to, čemu tady na Zemi říkáte »černá magie« a my »technologie civilizace Evosinóo«,“ zdůraznil Moz.

„No,“ zarazil se otec. „Co z toho může ten kluk znát, vždyť byl u vás jen chvilku!“

„Budete se divit!“ řekl Moz. „Nechte si něco předvést od vaší dcery! Tu s sebou brát nechceme, je přece jen menší.“

„No dobře,“ pokrčil rameny otec. „Tak ať se s vámi ráno do té Prahy vypraví. Předpokládám ale, že nemáte peníze na autobus a my teď taky ne. Musel bych si ráno skočit vypůjčit od Jóžina.“

„Nebude to nutné,“ řekl Moz. „Máme lepší dopravu.“

„Fakt, tati,“ přidal se i Pepek. „Leteckou, budeš koukat!“

„No dobře,“ ustoupil opět otec. „Ani nevím, jak vás u nás ubytujeme. Jedině že byste se vyspali na peci a děcka půjdou spát mezi nás do komory.“

„Nač?“ usmál se Moz. „Poletíme hned.“

„Vždyť bude hnedle noc!“ namítala i matka.

„To je nejlepší čas pro kočičí průzkum,“ řekl Moz.

Pepkovi jen blýsklo v očích. Kočičí průzkum, to tedy vypadalo opravdu zajímavě!

„Ale Vnelčog až do Prahy nedosáhne!“ vzpomněl si.

„Vnelčog ne, ale Salvaguardia kryje celé Čechy,“ řekl Moz.

„Tak půjdeme, mládeži, ne?“ pobídl ostatní Ien.

„Takže tati,“ chopil se slova Pepek. „Já s nimi půjdu, či spíš poletím. Slíbil jsem jim pomoc a sám říkáš, že sliby máme plnit.“

„Neměl bys teď jít spát?“ protestoval otec.

„Každá proměna ve zvíře znamená proměnu do nejlepší kondice toho zvířete,“ řekl Moz. „Když se váš syn teď promění v kočku, bude to odpočatá kočka. Až se změní zpátky v člověka, bude to odpočatý člověk. Můžete mi věřit, z proměňování mám za sebou zkoušku.“

„No dobře,“ ustoupil opět otec, i když už méně ochotně. Přece jen se mu to nezdálo svěřit syna mimozemšťanům. Nejspíš ho nejvíc přesvědčila Pepkova slova o tom, že jim dal slib a sliby se mají plnit, i když je to nevýhodné, jak synovi nejednou řekl.

„Takže – jdeme,“ zavelel i Moz.

Pepka s mimozemšťany vyprovázel zbytek rodiny Květoňů, ale jen na zápraží před chalupu. Tam totiž všichni tři nasedli na »létající koberec«, obalili se bublinou a vznesli se do houstnoucí tmy nad usínající vesnicí.

Kočičí průzkum započal.

Errata:

28.11.2021 12:33