Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek

Kočičí průzkum

Zpět Obsah Dále

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

cenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

„Bude třeba, abychom si nejprve udělali mulpe,“ připomněl zbytku party praktičtější Ien.

„Jo, pravda,“ souhlasil Moz.

Bublina změnila směr šikmo dolů a zakrátko dosedla na kus kamenité polní cesty, kterou Moz vybral podle toho, že mu zdola sama svítila.

„To je infračervené světlo,“ sdělil Pepkovi. „Zuzlita převádí neviditelné vlnové délky na viditelné.“

„To už známe i na Zemi,“ řekl Pepek. „U nás se tomu říká »termovize«. Znamená to, že ta cesta je teplejší než okolí.“

„Výborně!“ zajásal Ien. „Nemusíme se teď aspoň zdržovat fyzikou. Zdržíme se jen zápisem mulpe. Nejprve se každý musí obnovit – protože je třeba ukládat do zápisu nejlepší možný stav, být vyspalý a v pohodě, abys byl takový, až se ti zachce vrátit se do lidské podoby. Teď by ses uložil ospalý a to asi nechceš. Takže – pod Vnelčogem se obnov, pak se přepni na Salvaguardiu a hned se ulož, nejlépe i s oblekem, snad to umíš.“

„Jo, umím,“ přikývl Pepek.

Pak se všichni tři obnovili, přičemž se oba mimozemšťané objevili ve slavnostních zlatavých oblecích, kdežto Pepkovi se opět v kapse objevily brýle, které před chvílí dal otci. Měl teď dvoje, i když nepotřeboval ani jedny.

„Tak a teď se přepneme na Salvaguardiu,“ řekl Ien.

Pomohl s tím Pepkovi, který to ještě nikdy nedělal. Pak teprve si všichni tři uložili novou mulpe, aby se mohli vracet do lidského těla i v Praze, kam vliv Vnelčoga nedosahuje. Vliv těch dvou se překrýval jen na tomhle kousku Země, i když vliv Salvaguardie zde byl znatelně vyšší.

„Uloženo?“ zeptal se pro jistotu Ien. „Tak Mozi, letíme dál, jenže už pod zdejším patronem! Vnelčogovi jsme zmizeli a s ním i »pedagogickému dohledu« šamanů.“

„Horší je, že Vnelčogovi zmizel i Pepek,“ řekl Moz. „O nás dvou ví, že mu přejdeme pod brášku, ale o Pepka se bude starat.“

„Nebude,“ řekl Ien. „Připsal jsem Pepka na náš seznam. Je to přece náš »doprovod«!“

„Výborně a ještě lépe!“ kvitoval to s radostí Moz.

„Takže teď jsem s vámi oficiálně?“ pochopil Pepek.

„Jistě!“ stvrdil to Ien. „Teď jsme správná parta. Na Zemi by se tomu řeklo, tuším, triumvirát!“

line

„Začneme hned od toho nejdůležitějšího – aspoň prozatím, než vypátráme skutečné pozadí toho komplotu,“ rozhodl Moz.

„To je kdo?“ zeptal se Pepek.

„To je předseda senátu Mikulášek, soudce který rozhodl, že požadavky finančního úřadu byly oprávněné a neporušily zákon,“ dodal Ien. „Ty to nevíš?“ obrátil se na Pepka.

„Nevím, táta nám lejstra nikdy neukazoval,“ odvětil Pepek. „Tvrdil, že jsme na to s Jitkou ještě malí.“

„To možná ano, ale když už jste tím byli taky postižení, měl vám to ukázat,“ opáčil Moz. „Teď už asi nebude čas, abys to do detailu prostudoval, ale pak se do těch lejster podívej. Myslím tím do našich kopií, ať si tvůj otecko dál myslí, že o ničem nevíš.“

„No jo, ale kde toho soudce zastihneme?“ zajímal se Pepek.

„To musíme zjistit ze všeho nejdříve,“ řekl Moz. „Letíme tedy k soudu, kde se váš proces odehrál a tam by měl být dostatek stop k vlastním aktérům té smutné tragikomedie.“

„Teď by se nám hodil můj mobil s mapami,“ povzdychl si Pepek. „Jenže ten mi taky zabavili...“

„Máme lepší mapy,“ chlácholil ho Moz. „Myslíš, že jsme se dostatečně nevybavili? Máme nejnovější mapy Čech! Co najdeš ve vašich mapách, je v našich a máme v nich plno detailů navíc.“

„Visigaj?“ došlo Pepkovi.

„Přesně tak,“ přikývl Moz.

Létající bublina »zuzlita« mezitím nadzvukovou rychlostí překročila okraj Prahy a zpomalila, aby se mohli zorientovat. Osvětlené město leželo pod nimi jako na dlani a brzy objevili honosnou budovu soudu, kde se procesy odehrávaly.

„Máme i popis uspořádání některých místností toho soudu,“ chlubil se Moz. „Ne všech, pochopitelně, do většiny kanceláří se nikdo z našich nedostal, ale někdo z našich to tady už v minulém století prošmejdil. Uvidíme!“

Snesli se k budově a pomalu klesali. Moz si konečně všiml jakési díry ve střeše.

„Tenhle světlík hledáme!“ prohlásil. „Ale budeme muset asi vstát a trochu se zmáčknout, ať se tam vejdeme.“

Bublina se s nimi sevřela a začala se potápět do nitra velké budovy. Ano, byl tu světlík. A brzy kolem nich proplula vzhůru první malá okénka.

„To jsou záchody v nejvyšším patře,“ komentoval to Moz. „Taky by ušly, ale zkusíme to nejprve níž.“

Asi tak ve třetím patře odshora se bublina zastavila a prskla, zůstal z ní jen částečně srolovaný kobereček. Další sadu okének měli u nohou.

„Jedeme!“ řekl Moz. „Kočky – a dovnitř!“

„Takhle se to dělá!“ pochvaloval si to Ien. „Beze stop!“

Lidé by se záchodovými okénky dostávali dovnitř těžko, ale pro tři strakaté kočky to nebylo nic nemožného. Nejprve dovnitř vstoupil opatrně Moz, po něm Pepek a Ien to jistil vzadu. Pak Moz opatrně skočil dolů, zatímco ve světlíku za nimi to jemně prsklo a ze zuzlity zmizel i osiřelý kobereček. Jenže zdola se nečekaně ozvalo podivné žblunknutí...

„Pozor, odskočte radši dál!“ varoval je Moz. „Dopadl jsem přímo do záchodové mísy. Někdo ji nechal otevřenou, ale aspoň že spláchl. Ani to moc nesmrdí.“

Pepek tedy skočil dál. Skok z výšky záchodového okénka se mu zdál hodně vysoko, nicméně pro kočky takové skoky nejsou problém. Dopadl pochopitelně na všechny čtyři, odpéroval dopad a rychle se klidil ke stěně, aby umožnil seskok Ienovi. Pak teprve se ve tmě pořádně rozkoukal. Vedle se ke stěně krčil mokrý Moz, ale nic si z toho nedělal, i když mu voda jako každé kočce nebyla jistě příjemná.

„Resetuj se!“ nařídil mu Ien.

„Tu trošku vody vydržím,“ kasal se Moz.

„Věřím ti, ale bude za sebou zůstávat šňůrka ťápot,“ řekl varovně Ien. Což byl argument, který se nedal jen tak odmítnout. Moz už raději neprotestoval a Pepek zpozoroval, jak jeho hladká srst znenadání uschla. Znamenalo to, že se Moz proměnil z kočky na kočku, přesněji z mokré kočky na suchou kočku.

„A jdeme dál,“ zavelel Ien.

Otevřít si dveře skokem na kliku dokáží i některé pozemské kočky, pro mimozemské to bylo tím snadnější. I když – byly to vůbec mimozemské kočky? Jsou na Evosinóo kočky jako takové? Vždyť v »katalogu přeměn« je i spousta pozemských zvířat a jsou na Evosinóo oblíbené. V každém případě byli na chodbě a Ien podle mapy z visigaje kontroloval, kudy půjdou dál. V budově soudu byla tma a ticho, i když zdola se k nim nesly jakési zvuky. Člověk by je neslyšel, kočka ano. Nejspíš tam šramotili vrátní. Soud přece musí střežit ostraha i v noci. Skutečností je, že kočky nenatropily ani stotisícinu hluku proti lidem dole.

„Poslyš, Iene, ty máš skoro české jméno,“ obrátil se Pepek na mimozemského kamaráda. „Ien – Jen – Jan – Jeník... vadilo by ti, kdybych ti říkal »Honza«? To je totiž jedna z podob našeho českého Jendy. A měl jsem tady v Praze kamaráda Honzu.“

„Honza?“ zazubil se Ien. „Ale to má přece s mým jménem společnou jen jednu jedinou hlásku – »en«!“

„No a?“ pokrčil rameny i Pepek. „Byste ještě koukali, jak se jména někdy mění! A to ani nepočítám jiné jazyky!“

„Jak chceš – pro mě za mě...“ pokrčil Honza rameny.

„A máme to!“ řekl najednou Moz a skočil na kliku jedněch dveří. Byly ale zamčené, takže se neotevřely.

„Počkej, pusť mě k tomu,“ odstrčil ho Ien. Přitom se sám změnil v člověka, aby se mohl věnovat zámku.

„Tak pojďte,“ pozval zbývající dvě kočky, když to v zámku jemně luplo, dveře se otevřely a Ien vešel do kanceláře.

„Jak's to udělal, Honzo?“ podivil se kočka – Pepek.

„To se budete učit později,“ šeptl mu Ien. „Maloočko a pak telekineze. A změňte se na lidi, tady si klidně rozsvítíme, nikdo tu není,“ dodal, když obě kočky vešly. Ien za všemi zavřel dveře a zamkl, aby je tu nikdo nerušil. Bez klíčů, jak jinak...

Rozsvítil vypínačem světlo, zatímco se kočky měnily v lidi.

„Nebude to zvenčí podezřelé?“ staral se Pepek. „Já jen, když v celé budově svítí jen jedno okno, může to být z dálky divné.“

„Ať je,“ mávl rukou »Honza«.

„Kde to vlastně jsme?“ zeptal se Pepek.

„Expertem na pozemské záležitosti jsi tady ty,“ upozornil ho Moz. „Nečetl jsi cedulku na dveřích?“

„Nečetl,“ přiznal se Pepek. „Nenapadlo mě to.“

„A říká ti aspoň něco »Personální oddělení«?“

„Jo, to mi říká,“ chytil se Pepek konečně. „Myslíte, že by tu mělo být něco o zdejších soudcích? Nacionále... a tak...?“

„A kde jinde?“ opáčil Ien, když otevíral velkou prosklenou skříň. Chvilku hledal, než našel, co potřeboval.

„To bude ono,“ pochvaloval si, když vytáhl na stůl pořádně naducanou složku lejster. Položil ji na stůl a pak spolu s Mozem dokumenty listovali a pochvalně si pobrukovali.

Nedobrali však složku úplně do konce.

„Myslím, že to stačí,“ řekl Moz a sklapl lejstra.

„Jak to?“ chtěl vědět Pepek.

„Oni to mají řazené jak co přišlo,“ vysvětloval mu rychle Moz. „Probrali jsme nejčerstvější lejstra a máme je ofocené, jenže čím dál – či hloub – tím jsou lejstra starší. Dostali jsme se daleko do minulosti, aby to už dál pro nás nemělo smysl.“

„Dobře, ale co teď?“ chtěl vědět Pepek.

„Tady už nic,“ odpověděl mu Ien. „Tady to uvedeme zpátky do původního stavu a zmizíme jako kočky oknem. Další dějství bude v domě pana soudce Mikuláška ve vilové čtvrti nazývané »Na Hřebenkách«. Takže – balíme a letíme!“

„Na Hřebenkách? To ani nevím, kde je,“ přiznal Pepek.

„Nemusíš to vědět,“ připustil Moz. „Stačí když to ví visigaj. Tak pánové, padáme!“

Nevraceli se ale, kudy přišli. Zatímco Moz zhasínal světlo, Ien pootevřel okno, tři kočky se vyhouply na parapet a proklouzly ven na římsu. Tam se před nimi znenadání objevil maličký létající kobereček a tři kočky na něj naskočily.

Vzápětí s nimi bublina svištěla vzduchem ke Strahovu. Tam někde je podle visigaje vilová čtvrť, kde spánkem spravedlivých spí soudce Jaroslav Mikulášek s největším podílem na likvidaci rodiny Květoňů.

Protože to, co Květoňům provedl spolu s ostatními, se dá za likvidaci označit bez nadsázky. Ne fyzickou, ale sociální. Příliš se to neliší od vraždy, neboť více postižených lidí si už po takové existenční likvidaci samo sáhlo na život – anebo nepřežilo zimu.

Soudci jsou však podle zákonů čistí a »soudcovská mafie« je žalovatelnou urážkou téhle bandy...

line

Do vily pronikli opět jako kočky, jenže nepotřebovali hledat pootevřená okénka od záchodu. Na balkoně byly dokořán velké prosklené dveře a zakrátko se tři kočky shromáždily u širokého »letiště«, kde spali postarší manželé Mikuláškovi. Paní měla i ve spánku trochu kyselý výraz v obličeji a její muž, soudce, tu ležel v pyžamu, rozvalený na přikrývce.

Moz se změnil v člověka, ale ostatním poradil, ať zůstanou kočkami a hlídají. Sám se šel podívat po nějakých dokumentech, aby měli jistotu, že jsou na správném místě u správného člověka. Nemusel však chodit daleko, na blízké židli našel pečlivě složené kalhoty. Sako tu nebylo, ale v peněžence našel kreditní kartu na jméno Jaroslav Mikulášek, takže nepochyboval o tom, že natrefili na pravého lumpa. Pak se všichni tři – mimozemšťan a dvě kočky – zadívali na ležícího, blahobytně rozvaleného obézního chlapa v pyžamu, který v taláru bez mrknutí oka likvidoval nevinné lidi.

„Jako prase,“ šeptl Pepek telepaticky, aby ty dva nevzbudil.

„Dobrý nápad!“ pochválil ho Moz.

Ležící chlap se najednou začal měnit. Začaly mu růst uši do špičky, dvojitý podbradek ještě víc nakynul, vlasy úplně zmizely, ale místo nich mu na hlavě vyrašily tvrdé dlouhé štětiny, nos se protáhl dopředu a rozrostl se do stran a ústa se změnila v prasečí rypák. V posteli teď ležel netvor – člověk s hlavou vepře.

„Dost, dost,“ nabádal kočka-Ien kolegu.

„Vždyť už jsem to zastavil,“ uklidňoval ho Moz. „Ještě ten dopis!“

Všichni tři přešli do sousedního pokoje, kde Moz položil na těžký psací stůl dopis – list papíru s krátkým textem.

 

Pane soudce Mikulášku!

To, co vyvádíte u soudu, volá do nebes o pomstu.

Vaši likvidační činnost, zaměřenou proti nevinným lidem, hodnotíme jako nehodnou člověka a nelidskou. Přestal jste pro nás být člověkem, jste zkrátka prase. Zatím jen duševně, nebylo to však znát a nikdo nevěděl, s kým má tu čest. Budete tedy prasetem i fyzicky. Jen napůl, zůstaly vám lidské ruce, ale po další prasárně, kterou vyvedete, se vám ruce změní v kopýtka a budete se oprávněně obávat, aby vás neodvezli na jatky.

Cítil jste se málem Bohem – teď si nestěžujte.

Boží mlýny.

 

line

Noc se mezitím přehoupla přes půlnoc, ale tři kočky byly svěží a když se přeměnily v lidi, byly svěží i v této podobě.

Při nepozvané návštěvě u paní, vlastně u slečny obhájkyně zjistili, že ještě nespí. Měla v garsonce přítele, takže se rozhodli chvíli počkat.

„Nebudeme jim kazit noční radovánky,“ řekl uznale Moz.

„Tím těžší bude ranní probuzení,“ pokrčil rameny Ien.

Pepek si pak od kamarádů vypůjčil dokumenty – bylo to tak snadné jako kdyby si je poslali mailem – a začal je studovat. Od prvních návrhů až po rozsudky. Ale čím víc četl, tím víc se nad těmi lejstry mračil. Slečna obhájkyně hájila finanční úřad velice arogantně, rozsudek znala předem a věděla, že to nemůže prohrát. Jedovatě se proto vyžívala v ponižování pana Květoně.

„Dokázali byste udělat z té zmije krajtu?“ zeptal se Pepek svých kamarádů a ukázal očima na dveře garsonky. „Nebo ještě lépe – pořádnou americkou anakondu?“

„Klidně i úplně,“ odvětil Moz. „Ale ještě na Evosinóo jsme se s Honzou zařekli, že přeměnu těch darebáků nedokončíme. Že je změníme jen napůl. Musí být k poznání, že jsou to bývalí lidé.“

„Hadí hlava na ženském těle – to bude taky stačit,“ spokojil se s tím Pepek.

Hluk v garsonce pomalu utichal a Ien tam po chvilce poslal své »maloočko«.

„Oba už spí,“ ohlásil stav na nepřátelské straně dveří. „Jsou ale i ve spánku propletení. Skoro mám chuť udělat z té šťabajzny anakondu úplně a pak poslouchat kvílení jejího šamstra, až by se vzbudil ovinutý jejím tělem...“

„Honzo!“ okřikl ho Moz. „Dohodli jsme se »jen částečně«! A radši bych tam ani nešel, beztak ten pohled nebude pro Pepka, je na to ještě moc mladý.“

„Já to zmáknu sám,“ slíbil »Honza« a na chvilku se opět před garsonkou rozhostilo ticho.

„Tak – a je to!“ řekl po chvilce. „Ještě dopis!“

Dopis nechal Ien vytvořit přímo v kuchyňském koutku. Byl podobný tomu u pana soudce Mikuláška, jen místo krátké zmínky o praseti v něm byla zmínka o »hadím jazyku« slečny obhájkyně, která označovala za nepochybné i to, co nepochybné rozhodně nebylo. Normální soud by se jí musel vysmát. Tento soud však normální nebyl, tady všichni spolupracovali na jediné společné věci – na zničení rodiny Květoňů a obhájkyně s oblibou používala obrat »jak uzná každý inteligentní člověk, což můj protivník rozhodně není...«

Hadí hlava na pohledném ženském těle... jak výstižné!

„Koho máme dalšího?“ zeptal se Honza, když se odtrhl od řízení »maloočka« a obrátil se k ostatním.

„Soudkyně Ludmila Kantorová,“ řekl Moz. „Jenže ta bydlí někde na Žižkově. Tou jsme měli začít, bydlí nejblíž od soudního paláce a nemá to daleko do práce.“

„Ale ta na mě dělala dojem, že se spíš jen veze,“ namítal Ien. „Prostě nechtěla trhat partu, tak hlasovala s Mikuláškem.“

„A kolik rodin takhle zničila?“ nadhodil mu Moz. „Nejen Květoňovy, má toho na svědomí víc.“

„Takže jednala jako poslušná ovce,“ ohodnotil ji Pepek.

„Dobrý nápad!“ řekl Moz. „Tak kočky, nasedat a svištíme!“

line

Soudkyně Lída Kantorová vypadala zatím nejpříjemněji, ale to byl veskrze mylný dojem. Měla manžela a dvě děti, posílala je do privátní elitní školy, ale nedovolovala jim kamarádit se s dětmi z okolí, jedině se svými »elitními« spolužáky. Na svůj titul byla nesmírně pyšná a měla ho i na dveřích a na schránce. Úplně tím zastínila svého manžela, který žádný titul neměl, i když byl také »z dobré rodiny«. O něčem hovořilo i to, že manželé Kantorovi měli oddělené ložnice. Částečným vysvětlením ale bylo chrápání, ozývající se z druhé ložnice. Paní Lída tedy spala raději sama.

„Měli bychom si ji vyslechnout,“ navrhl Moz.

„Beru,“ schválil to »Honza«. „Tím nikoho nevzbudíme.“

„Snad ji nechcete probudit?“ došlo Pepkovi.

„Chceme,“ přikývl Moz. „Musíme dát kvůli spravedlnosti slovo i opačné straně, i když je to možná zbytečný sentiment. Ale třeba se ukáže, že ji ke spolupráci donutili nátlakem.“

„Jak myslíte, ale nemám tušení, jak v tom budu namočený já,“ vzdychl si Pepek.

„Už jsi – navrhl jsi pro ni proměnu v ovci,“ ujistil ho Moz. „Ale my dva to máme připravené, budeš to tedy jen sledovat jako kočka a dávat pozor na toho chrápajícího, jestli pořád spí.“

Dveře ložnice paní Lídy byly polstrované proti hluku, jenže na kočičí uši to nestačilo. Pepek měl tedy dbát, aby je nikdo zdejší nepřekvapil. Ale protože sám netušil, co se bude dít, nemohl by do toho beztak zasahovat. Úloha kočky mu vlastně svědčila.

V Lídině ložnici se oba mimozemšťané proměnili. Moz se z kočky změnil v člověka, oblečeného do zlatého obleku, kdežto Ien v obrovského hada – jihoamerickou anakondu.

„Tři – dva – jedna – teď!“ počítal Moz. Pak oba skočili na postel se spící ženou. Moz ji popadl za ruce a trhnutím ji trochu nadzvedl, Ien coby anakonda toho využil, prosmýkl se pod ni a než se stihla zcela probudit, ležela opět nehybně, jenže omotaná několika závity silného hadího těla.

Když se konečně probrala a pochopila, v jakém postavení se nachází, rozkřičela by se hrůzou – jenže to nešlo. Hadí sevření ji jen trochu stisklo a rázem ze sebe nemohla vydat ani zakňučení.

„Zvedni ji!“ poručil Moz.

Anakonda-Honza ženu narovnal, takže na lůžku seděla, ale nepustil ji přitom ze svého sevření. Soudkyně teď seděla omotaná hadem přímo proti jakémusi mladému chlapci, který však – jaká hrůza! – nepůsobil lidsky! Namodralá pleť, špičaté, osrstěné uši a zblízka si všimla i dračích očí se štěrbinami místo panenek...

„Obžalovaná, vstaňte!“ oslovil ji obřadně Moz.

Splnit ten rozkaz nebylo v jejích silách, ale nebyl určen jí.

Anakonda-Honza se vzepřel volným zbytkem těla, sesunul ji nohama s postele na podlahu a pak vztyčil, takže skutečně stála.

„Doktorko práv Ludmilo Kantorová!“ oslovil ji slavnostněji Moz. „Jste obžalovaná, že soustavně zneužíváte funkci soudkyně, soudíte nespravedlivě a přispíváte k rozvratu práva v Čechách. Co můžete uvést na svou obhajobu?“

Anakonda-Honza trochu povolil stisk závitů svého těla, aby jí umožnil nadechnout se a odpovědět.

„Co tu chcete, vy zrůdy?“ vyjekla paní Ludmila. „Vraťte se do pekla, tady není pro vás místo, já jsem zbožná ženská!“

„Je chvályhodné, že jste sama poznala, že nejsme z vašeho světa,“ řekl vážně Moz. „Jen jste neuhodla, ze kterého světa jsme za vámi přišli. I kdyby za vámi skutečně přišli z vašeho pekla, ani před nimi by vás žádná zbožnost nezachránila. Návštěva kostela nesmaže, že likvidujete hromadně jiné lidi.“

„Nikdy jsem nikoho nelikvidovala!“ zkusila Ludmila ječet, ale anakonda Honza jen trochu přitáhl smyčky, takže z ní vylétlo pouhé zasípění.

„Nikoho jsem nezabila, mám svědomí čisté!“ dodala tiše, neboť na víc neměla sílu.

„Nepamatujete se na kauzu Květoň versus Finanční úřad?“ zaútočil Moz konkrétním případem.

„Ale to je něco jiného!“ namítla paní Ludmila. „Ten Květoň musel prohrát, to jsme přece dostali jako příkaz!“

„Jaký příkaz?“ chopil se toho Moz. „Odkdy nezávislý soud soudí na příkaz shora? Od koho ten příkaz přišel?“

„To vám nesmím říci,“ vzepřela se Ludmila. „Je to tajné a vy nemáte bezpečnostní prověrku, abyste se to směli dozvědět!“

„Já vím, není to ani v protokolech,“ souhlasil Moz. „Jenže nás to zajímá tím víc. Kdo může takhle protizákonně ovlivňovat nezávislost soudů a ještě z toho dělat přísně tajnou záležitost?“

„Je to tajné!“ trvala na svém. „Nic vám neřeknu.“

„Tak poslyšte, vy stvůro,“ ztvrdl hlas Moze. „Nesvěřili vám funkci soudkyně, abyste spravedlnost pošlapávala, ale abyste jí sloužila, nechápete to? Nevzpomínáte si na svůj soudcovský slib? Vy jste ve své nezměrné pýše pošlapala spravedlnost, takže se teď dočkáte vyšší spravedlnosti, než si umíte představit. Kašleme na vaše bezpečnostní prověrky, ale když nic neprozradíte, odnesete to nejhůř ze všech. Nezabijeme vás, ale uděláme z vás hada a svůj bídný život dožijete ve velkém teráriu zoologické zahrady, kde vás budou okukovat tisíce lidí. Měnit lidi ve zvířata a naopak umíme a zrůdy jako vy se už nedají počítat mezi lidi.“

Pak se obrátil na Pepka, ale řekl pěkně nahlas česky.

„Pepku, změň se v člověka!“

Kočka-Pepek trochu zaváhal, ale pak splnil Mozovo přání.

„A teď se proměň v hada!“ poručil mu Moz a telepaticky, tiše, aby to soudkyně neslyšela, dodal: »Anakonda-velká, abys to nemusel hledat.«

Pepek se v hada proměnil docela rád. Sám byl zvědavý, jak se bude pohybovat bez nohou a rukou, jenže v hadovi se zřejmě zachovaly nějaké motorické reflexy, takže na to okamžitě přišel.

„Natáhni se tady, aby si paní doktorka mohla prohlédnout, jak bude za chvilku vypadat i ona.“

Pepek se natáhl, jenže pokoj mu byl příliš krátký. Měl teď na délku patnáct metrů, musel se tedy v pokoji naskládat na pětkrát.

„Vidíte dobře, paní doktorko?“ obrátil se Moz na soudkyni. „Takhle budete za chvilku vypadat i vy. Mimochodem, v Americe vypsali velkou odměnu za ulovenou anakondu delší než devět metrů. Budete mít nejméně patnáct metrů, takže by vás mohli dát za odměnu Američanům. Tím to bude jednodušší, nebudete trpně dožívat někde v ZOO, Američané vás rovnou vycpou a budou vás ukazovat lidem za mastné vstupné, jak je u nich zvykem.“

„Tohle? Tohle že mám být já? To přece nejde! To je proti přírodě!“ vyhrkla paní soudkyně.

„Nejde?“ ušklíbl se Moz. „Pepku, vrať se do lidské podoby, ať paní doktorka vidí, že to jde a docela dobře!“

Pepek to obratem splnil, očekával, že tyto exhibiční proměny budou účinkovat žádoucím způsobem.

„Znáte toho chlapce?“ obrátil se Moz na soudkyni.

„Neznám,“ pokusila se zavrtět hlavou, což se jí jakž takž podařilo. „Nikdy jsem ho neviděla.“

„Tak si ho dobře zapamatujte!“ nařídil jí Moz. „Dovolte mi, abych vám ho představil: Josef Květoň junior. Vy ani netušíte, do koho jste se tak arogantně pustili! Jistě, Květoň mladší je člověk, patří k vám – jenže on už taky patří k nám. To jste nevěděli, co? Myslíte si, že chlap, který vám dal tak samozřejmě rozkaz zradit přísahu, je příšerně vlivný, že? Na nás ale jeho vliv nesahá, vždyť ani neumí změnit svou podobu, tak jako vy sama. Oba jste stejný lidský odpad. Tak poslyšte! Zasloužíte exemplární trest. Ale když nám povíte, kdo vám dal ty zrůdné příkazy, které se nikam do protokolů nepíší, uděláme místo vás hada z něho, aby už nikomu neškodil. Jinak vezmete na sebe hadí podobu vy – když ho chcete tak pitomě chránit.“

„On by mě zničil!“ řekla trochu přiškrceným hrdlem, i když ji anakonda-Honza ani moc nesvíral.

„Myslíte?“ ušklíbl se Moz. „Omyl! Ten had nebude mít ve své nové podobě už vůbec žádný vliv. Dostane uspávací injekci a pozveme na něho odchytovou službu, která ho odnese do ZOO, kde nebude mít žádnou možnost prokázat, že je člověk. Mluvit nedokáže a zůstane do smrti hadem. Teď je jím jen obrazně, my to jen trochu zviditelníme.“

„Třeba dokáže... třeba dokáže psát... třeba do písku!“

„Anakondy dávají v ZOO do betonových terárií,“ řekl Moz. „Ale řekněme, že dokáže psát. Kdo mu uvěří? A i kdyby mu to nakrásně uvěřili, už nikdy nezíská vliv, který měl jako člověk. Lidé se ho budou bát, až zjistí, že tu podobu má za trest! Nikdo už s ním nebude chtít nic mít! A nemohou ho ani pustit mezi lidi. Někdo na něho zavolá Policii a ti ho »v sebeobraně« rozstřílejí na mraky. A tu sebeobranu jim každý uzná, to mi věřte!“

„Já ho tak jako tak neprozradím, jsem v právu,“ zatvrdila se, jak je u právníků obvyklé, když nechtějí ustoupit.

„Pak se v té ZOO sejdete v jednom teráriu,“ ujistil ji Moz. „My toho lumpa vypátráme stůj co stůj. Neprásknete ho vy, řekne nám to někdo jiný. Sejdete se tam a on vás třeba pochválí, že jste raději přijala podobu hada než abyste ho prozradila. I mafián umí ocenit mlčenlivost – říkají tomu, tuším, omerta. Jenže vám to už nepomůže. Vaše dcerušky budou mít maminku anakondu a budou se na vás chodit dívat skrz pancéřové sklo...“

„Na mé děti mi nesahejte!“ vybuchla Ludmila.

„Cožpak na ně saháme?“ ušklíbl se Moz. „My se nevinných ani nedotkneme a vaše dcerunky zatím nevinné jsou – aspoň co se justičních zločinů týče. Ale jistě se budou ptát, kam se jim ztratila matinka – a my se postaráme, aby se dozvěděly, kde vás najdou. Pak se s nimi můžete bavit skrz to sklo – můžete třeba zkusit psát na sklo jazykem...“

„Vy bestie, stvůry!“ vybuchla bezmocně doktorka.

„Omyl!“ opravil ji Moz. „Stvůra jste zde vy, paní doktorko. Měla jste hájit právo a místo toho jste ničila nevinné. My se nevinných zastáváme a když zničíme darebáky a nelidské stvůry, jako jste vy, pak je to ve jménu skutečné spravedlnosti, vyšší než je – nebo spíš ani není – zapsána v paragrafech.“

Skončil a neslyšně telepaticky se obrátil na Pepka:

»Zeptej se jí na toho chlapa, ale tvrdě!«

Pepek se podíval na Moze trochu nerozhodně, ale dodal si kuráž a otočil se k paní doktorce, omotané závity hadího těla.

„Když nám to jméno neřeknete, budete toho po celý zbytek života v hadím těle litovat,“ řekl tvrdě. „A tihle hadi žijí dlouho, to si ještě užijete! Pro nás je to zábava, ale jen protože se umíme kdykoliv změnit zpátky. Zůstat hadem věčně, byl by to příšerný trest i pro mě, už si to umím představit. Ale nechápu, proč jste se rozhodla krejt toho většího darebáka než jste sama? Nijak si tím nepomůžete, naopak!“

„Ty malej smrade!“ rozkřikla se na něho soudkyně. „Nic se ode mne nedozvíte, nejsem udavačka!“

„Máme trochu rozdílné představy o některých pojmech,“ řekl na to klidně Pepek. „Udavač je podle mě ten, kdo udává lidi za vymyšlené zločiny, případně za zločiny, které ve své podstatě zločinem nejsou. Kdo udal souseda za »schvalování atentátu« na pana říšského protektora, je podle mě udavač. Kdo zavolá Policii na zločince, zloděje a násilníky, udavačem podle mě není. Národ, který zloděje a vrahy zásadně neoznamuje, žije na Sicílii – neříká se jí marně »kolébka Mafie«. Kdo kryje zločince, je spoluviník. A to jste právě teď vy, paní doktorko.“

„To nemůžeš posoudit, ty smrade!“ vybuchla.

„Ale mohu,“ odrazil ji klidně, i když to v něm trochu vřelo. „Nekoukám se na paragrafy, ale na Vyšší princip mravní. A ten je jednoznačně proti vám, paní!“

„Vtrhli jste do mého domu! To je ale porušování domovní svobody, jestli to nevíte!“

„Nepřišli jsme sem krást,“ odvětil Pepek. „Přišli jsme sem jen kvůli vykonání spravedlnosti nad jednou stvůrou – nad vámi.“

„Na to nemáte právo!“ vykřikla, až jí anakonda-Honza radši trochu přiškrtil, aby to nebylo tak nahlas. „Rozhodovat o věcech spravedlnosti smí jedině nezávislý soud!“

„Váš soud s paragrafy?“ odvětil Moz. „Proboha jak můžete mluvit o nezávislém soudu, když vám rozsudek předem nadiktuje nějaké velké zvíře? Já uznávám Američana, který řekl: »Když se nespravedlnost stane zákonem, odpor se stává povinností.« Odpor proti nespravedlivým zákonům, které používáte, považuji proto za naši povinnost. Náš kamarád Josef junior použil termín »Vyšší princip mravní«. Na ten termín jsem při studiu poměrů na Zemi narazil a ztotožňuji se s ním. Kdepak, paní soudkyně! Provinila jste se proti všemu, na co jste přísahala, ponesete trest. Nechcete prozradit svého spolupachatele, dokonce vašeho bosse, jak se zdá, stanete se tedy hadem rodu »anakonda veliká«, stejného jako ten, který vás právě teď drží.“

Pak se obrátil na anakondu-Honzu, přinejmenším to bylo všem hned jasné:

„Trošku víc ji přiškrť. Do bezvědomí, ale ne aby ti zemřela. Potřebujeme, aby po přeměně zůstala chvilku ležet bez sebe, než zmizíme. Nestojím o to, aby se na nás vrhla jako had.“

Pepkovi bylo jasné, že jen blafuje. Kdyby ji skutečně změnili, bude odpočatá a při plné síle. Tohle byl jen takový psychologický útok, který z ní měl udělat psychickou trosku.

„Nevadí, když jí polámu žebra?“ pokračoval anakonda-Ien v psychickém nátlaku.

„Jéžiši – vono to dokonce mluví!“ vyjekla soudkyně.

„Jo, my mluvíme,“ souhlasil s ní anakonda-Honza. „Vás se to ale netýká. Vy budete za chvilku němá jako špalek!“

„Žebra?“ opáčil Moz. „Jo, můžeš, aspoň nebude tak bujná, až se probere jako had. Mohla by ze vzteku udělat ze zdejšího pokoje kůlničku na dříví, nezapomeň, jakou bude mít sílu. A taky by mohla přiškrtit pár lidí, třeba svého drahého manžílka... se zlomenými žebry jí to tak snadno nepůjde. Ale odtáhni ji nejprve od té postele. Až jí budou praskat žebra, nevíš, co všechno z ní vymačkáš. Ať to tu moc nezaneřádíte, nemám na to žaludek.“

„Neboj, nedělám to poprvé,“ odvětil anakonda-Honza.

„Tak popojedem, milostivá!“ oslovil soudkyni konejšivým hlasem, i když to co říkal, moc konejšivé nebylo, spíš naopak.

Cukala se, ale i jí bylo už dlouho zřejmé, že se z těch hadích závitů nedostane. Anakonda má udivující sílu, v přírodě dokáže ulovit, rozdrtit a pohltit i sedmdesátikilového vepře a říká se, že si občas troufne i na člověka.

„Ještě kousek!“ zasyčel anakonda-Honza, když ji dotáhl až doprostřed pokoje. „Moc se tu necukejte, máte to marný. A teď se podíváme, co jste měla k večeři a nejspíš i k obědu. Vždycky to z grázlů teče horem dolem... bude to bolet, ale doufejte, že brzy omdlíte a pak už nebudete nic cítit. Vzbudíte se jako dlouhý, tlustý a krásně skvrnitý had!“

„Nééé!“ zaúpěla soudkyně. „Všechno vám řeknu!“

„Počkej!“ zarazil Moz anakondu-Honzu. „Jestli nám to chce říci, nemusíš ji škrtit.“

Anakonda-Honza si dal říci a povolil. Všem třem vetřelcům se trochu ulevilo, jejich vyhrůžky popíraly předsevzetí neměnit lidi vcelku, ale jen zčásti.

„Tak kdo byl ten vládce nadřazený »nezávislému« soudu?“ zeptal se stručně Moz.

„Náměstek Tomáš Böhm z ministerstva,“ hlesla soudkyně.

„No vida,“ pokýval hlavou Moz. „Půjdeme si tedy pro něho a podáme si ho. Ale co teď s vámi, paní soudkyně?“

„Slíbili jste mi přece, že mě pustíte, když vám to řeknu!“

„To jsme vám tedy neslíbili,“ opravil ji Moz. „Slíbil jsem vám za vaše zločiny exemplární trest. Kdybyste se pokoušela tajit nám toho Tomáše Böhma, udělali bychom z vás hada, anakondu velkou. Takhle uděláme hada z něho, ale to neznamená, že jste od této chvíle nevinná jako lilie! Nebudete tedy had, zůstanete aspoň zčásti člověkem, ale ani vy bez trestu nevyjdete. Zůstane vám jen lidské tělo s hlavou zvířete, rozumíte? S tím už se dá mezi lidmi žít, i když i to je pořádný trest. A jestli přijmete naši radu, podejte rezignaci na místo soudkyně. Jako advokátka se taky uživíte.“

„To se mám vzdát platu soudce?“ zděsila se.

„Klidně,“ přikývl Moz. „Nebude vás to svádět chovat se jako všemocná bestie. Asi vám klesne životní úroveň, na druhé straně ušetříte za drahou kosmetiku. Nebudete ji potřebovat a tak jistě vyjdete i s nižším platem.“

„Co se mnou chcete dělat?“ otřásla se.

„Pusť ji!“ poručil Moz anakondě-Honzovi.

Vyhovět mu byla věc okamžiku. Anakonda se rozvinula tak rychle, že předtím trochu stisknutá soudkyně ztratila rovnováhu a složila se s heknutím na podlahu.

Jenže než se zvedla, začala se rychle měnit. Nos a rty se jí sunuly dopředu a změnily v čumák, uši zašpičatěly a prodloužily, vlasy zmizely a nahradila je světlá srst. Hlava paní soudkyně se změnila v ovčí. V první chvíli si toho ani pořádně nevšimla, byla zaujatá vstáváním, pak ještě sledovala, jak ten ďábel ve zlatém obleku otevírá okno, jenže pak se všichni tři, ďábel, kluk i had, změnili stejným nepochopitelným způsobem v obrovské netopýry (kaloň malajský, rozpětí metr a tři čtvrtě) a vylétli otevřeným oknem do noční tmy.

Pak teprve si ulehčeně oddechla, ovšem jen do okamžiku, kdy její zrak padl na zrcadlo.

Za odlétajícími netopýry se noční tmou neslo zoufalé zavytí potrestané soudkyně...

Konečně pochopila, jaký bude její trest...

 


Zpět Obsah Dále
Errata:

28.11.2021 12:33