Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Náměstek

„Myslím, hoši, že dneska asi nestihneme všechny oblétat,“ zahájil Moz ještě za letu telepatický rozhovor triumvirátu.

„Nevadí,“ odvětil kaloň-Pepek. „Co stihneme, to stihneme. Svátek Hégtó má osm dní.“

„Ty se nechceš potěšit s rodiči?“ zeptal se ho Ien-Honza.

„Napřed povinnost, potom zábava,“ řekl Pepek. „Ale vrtá mi hlavou, jak jde dohromady vaše zásada měnit darebáky jen napůl s rozhodnutím změnit pana Böhma v hada úplně?“

Oba jeho kamarádi chvíli letěli mlčky.

„Proč jsme vlastně odletěli jako netopýři?“ zeptal se Pepek. „Nemohli jsme se změnit v něco méně exotického? V Čechách je spousta větších létavých ptáků.“

„To si můžeš vyzkoušet sám,“ vysvětloval mu Ien. „Tady totiž hodně záleží na mozkové kapacitě takového tvora. Vnelčog – a Salvaguardia jakbysmet – před první přeměnou otestuje tvou mozkovou kapacitu a porovná ji s mozkovou kapacitou žádaného tvora, tu má u každého zapsanou z doby vzniku. Umělé mozky mají vyšší kapacitu než přírodní, proto se můžeme bez problémů měnit v kočky a jiné takové tvory, ale všechno má své meze. Hodně záleží na tom, kolik jsi toho prožil a kolik toho znáš. Malé děti se ještě mohou proměňovat i v menší tvory, jako je třeba myš nebo holub. Tobě to snad ještě dovolí větší opeřené dravce a sovy, ale pro nás už to není, nám to odmítne i výra a krocana. Buďme rádi, že nám to umožní kočky a velké kaloně. Šamani se mění jen ve velká zvířata. Charru se rád proletí nad lesy Evosinóo jako pták Noh, ale kočku mu to už nedovolí. Máš ještě nějaký dotaz?“

„Jo, mám,“ řekl Pepek. „Proč se tu ploužíme jako netopýři, když jsme mohli jako kočky letět rychle a pohodlně v zuzlitě?“

Opět letěli spolu chvíli nad Prahou mlčky. Pak se konečně Moz odhodlal k odpovědi.

„No dobře, nachytal jsi nás,“ přiznal chlapsky. „Poněkud jsme to u té ovce přehnali, zkrátka – ulítli jsme. My toho chlapa, toho ...Böhma, úplně změnit nesmíme. A teď je každá rada drahá. Když Böhma změníme jen napůl, bude to ta ovce plným právem cítit jako podraz a veškerý výchovný efekt je v čudu. Když ho ale změníme úplně, bude to nejenže proti našim zásadám, ale bylo by to proti zásadám Svatého Hégtóa a to je ještě horší. Nenapadá tě, jak z toho ven?“

„Ještě bych k tomu potřeboval vědět, co jsou ty »zásady Svatého Hégtóa«,“ zeptal se zdvořile Pepek. „Pochopte – nejsem z Evosinóo, takže mi to nic neříká.“

„Máš asi pravdu,“ připustil Moz. „Musíme tě nejprve uvést do obrazu... slyšel jsi aspoň zmínku o našem přelomovém hnutí »To chce klid!«?“

„To jsem slyšel,“ odvětil Pepek. „Charru mi říkal, že to bylo lidové hnutí, které odmítalo ve sporech používat násilí a vedl je jakýsi Hégtó. A od té doby je na Evosinóo mír. Kvůli tomu jsme s Jitkou slíbili, že na Zem nepředáme nic, co se dá použít k válce.“

„No aspoň to!“ vzdychl si Moz. „Hégtó to hnutí nezaložil, jen je nějakou dobu vedl. Založil je Felpeg Devógu, jenže je vedl příliš otevřeně, takže se na něho válkychtiví »jestřábi« soustředili a už v prvním roce ho zabili. Hégto v té době vedl rozvoj nového prvku na Evosinóo – Vrozlaki, předchůdce Vnelčoga. »Jestřábi« na pevnině Aulyzu tenkrát ještě doufali, že jim Vrozlaki zajistí neporazitelnost a celosvětové vítězství, jenže Hégtó se přidal ke hnutí »To chce klid!« a parádně je převezl. Vrozlaki se nástrojem zkázy nestal a namísto toho odstavil tehdejší darebáky od moci. Jenže první Hégtóova zásada byla »zneškodňovat, ale nezabíjet«. Tvrdil, že s touto zásadou celé hnutí visí a padá. »Jakmile někdo začne zabíjet, celé hnutí pošpiní tak, že ztratí morální oprávnění ke své existenci!«, to byla jeho slova. To heslo ale často používal i obráceně – »nezabíjet, ale zneškodňovat a třeba tvrdě«. Používal ke zneškodňování »jestřábů« Vrozlaki – jako my tady používáme Salvaguardiu. Měnil je v »imeje«, v taková neškodná dobytčata, ale ponechával jim lidské hlavy. Nedotčený mozek je důležitější než zbytek těla, takže by to pro návrat stačilo. My však mozek měníme, aby se vešel do menších hlav, proto musíme ponechávat většinu původního lidského těla.“

„No dobře,“ přijal Pepek vysvětlení, „ale Böhma nezabijete ani kdybyste z něho udělali anakondu, ne?“

„Podle dostatečné části těla se dá vrátit lidská podoba,“ řekl Moz. „Musíme jen ponechat v původní podobě buď mozek, nebo většinu hmoty těla. Jinak proměněná většina změní zbytek podle svého obrazu a návrat do lidské podoby znemožní, což je skoro totéž co smrt. Proto smíme našim potrestaným sebrat jen menší část lidské podstaty, chápeš?“

„Ale sami se přece měníme vcelku a vracíme se zpátky bez problémů!“ namítl Pepek.

„My máme pro návrat záznamy »mulpe«,“ řekl Moz. „Pak na výchozí podobě DNA nezáleží.“

„A byl by takový problém pořídit Böhmovi záznam mulpe, aby se dal později obnovit?“

„Byl,“ odvětil Moz. „Nesmíme nikomu na Zemi umožnit žít pomocí záznamu mulpe věčně – nebo jen déle než je běžné.“

„Ale já už tady taky záznam mám,“ namítl Pepek.

„Ale ty budeš beztak žít na Evosinóo,“ řekl Moz.

„Jenže i když Böhmovi pořídíte mulpe, a někdo mu navrátí lidskou podobu, věčný život mu neumožníte,“ řekl Pepek. „Nikdo mu nedodá telepatii, aby se mohl sám z mulpe obnovovat.“

Chvíli ještě letěli mlčky.

„Ale on má pravdu, Mozi,“ ozval se Ien. „Tak by to šlo! Kdo jim udělá ladolt mulpe? My ne... na to bych nevsadil. Pepek? Nemá zájem a bylo by to proti němu. A nikdo další o tom neví!“

„No, zkusit to můžeme,“ připustil nepříliš nadšeně Moz.

„Pak má ale pravdu i v tom, že se nemožně loudáme,“ řekl Ien. „Takže stop, vytvoříme si zuzlitku a nasedneme jako kočky.“

Zastavili se tedy v letu, stranou se objevil malý kobereček jako pro panenky, všichni tři na něm jeden po druhém dosedli a hned se změnili v kočky. Zuzlita se kolem nich uzavřela, trochu se protáhla a vyrazili.

To byl úplně jiný fofr!

Vila náměstka Böhma vypadala jako nedobytná pevnost. Nikde žádné otevřené okno, dokonce ani na záchodě ne. Všechna pečlivě uzavřená, pro kočky nedostupná.

Nezbylo než vstoupit dveřmi. Nad zadním vchodem bylo nějaké čidlo, takže se tam rozsvítilo světlo, ale třem vetřelcům to bylo jedno. Světlo nepotřebovali, ale nevadilo jim. Ien se postavil k zadnímu vchodu, chvíli zkoumal zámky a nakonec prohlásil, že takový zámek sice ještě neviděl, ale neměl by být nepřekonatelný.

„Je to na elektriku,“ prohlásil. „Když telekinezí přitlačím na kotvu elektromagnetu, otevřu je. Jenže to má háček. Uvnitř jsou nějaké kontakty s elektrickým vedením. Až se dveře otevřou, vypukne nejspíš poplach.“

„Asi se tomu nevyhneme,“ vzdychl si Moz. „Otevři je, ať se stane, co se má stát.“

Ien tedy dveře opatrně otevřel. Cvaklo to a pootevřely se, ale jen nepatrně. Uvnitř byl ještě jakýsi řetěz, který je nedovolil otevřít víc než na pouhou štěrbinu.

„Ten řetěz bude nejspíš ruční,“ radil kamarádovi Pepek.

„Už se tam dívám,“ ujistil ho Ien.

Pak to kříslo jako kov o kov, řetěz zůstal viset na veřejích a dveře se konečně otevřely.

Jenže v té chvíli nastal na chodbě hluk. Kočky to uslyšely včas, ale i když Moz Iena varoval, hluk se přibližoval moc rychle.

A pak se ozvalo rychlé práskání výstřelů. To nebyla nějaká pistolka, to byl mašinkvér, pomyslel si Pepek, jenže na přemýšlení nebyl čas. Ian se předklonil bolestí, z otvorů v zádech mu začala stříkat namodralá krev a mimozemšťan padl na zápraží.

Moz prudce odskočil stranou, aby těm uvnitř neposkytl terč. Byl sice kočka, ale čert tomu věř. Vzápětí se rychle změnil v člověka, shýbl se, popadl Ienovu nohu a prudce strhl kamaráda stranou ode dveří, které za nimi opět zaklaply.

„Pomoz mi!“ zasípěl na Pepka.

Pepek se také začal měnit v člověka, ale Moz viděl, že mu to potrvá dlouho a rozhodl se na něho nečekat. Stranou vytvořil plochý kobereček zuzlity, vtáhl tam bezvládného kamaráda a pak se obrátil na Pepka.

„Naskoč si!“ nařídil mu telepaticky.

Pepek rychle poslechl. Domníval se, že Moz chce odletět pro pomoc pro Iena a nerad by teď zdržoval. Naskočil na kobereček a Moz bublinu kolem nich uzavřel.

Jenže místo okamžitého odletu se Moz sklonil nad raněným kamarádem a chvilku to vypadalo, že nad ním jen medituje. Nebo se snad modlí? Pak se stalo něco, že Pepek zůstal stát s otevřenou pusou. Otvory na Ienových zádech zmizely a mimozemšťan se pomalu vztyčil.

„Jo, díky,“ obrátil se na Moze. „Nějak jsem nebyl ve stavu, abych se resetoval sám.“

„To bych řekl,“ odfrkl si Moz. „Mám dokonce dojem, že jsi mi pod rukama zemřel dřív než jsem to dokončil.“

„Možný to je,“ připustil Ien. „Já si pamatuji jen překvapení a děsnou bolest, pak už nic.“

„Ještě že jsme byli dva!“ vzdychl si Moz. „Ten kluk by nám nepomohl.“

Pepek pochopil, že je řeč o něm a pár vteřin uvažoval, jestli se má či nemá urazit, jenže mu došlo, že Moz má pravdu. Těžko by jim pomohl, když nevěděl jak.

Naštěstí jeho pozornost upoutala vila, přesněji dveře, které se samy otevřely. Vysunula se z nich nejprve hlaveň kalašnikova, nebo co to bylo, pak vykoukl chlap v černé uniformě. Opatrně se rozhlédl a jeho zrak se pochopitelně zastavil na zuzlitě obsazené dvěma mimozemšťany a jedním pozemským klukem. Světlo nad vchodem ještě svítilo a umožnilo jim spatřit nebezpečí včas, ale osvětlovalo i je a chlap neztrácel čas rozmýšlením. Namířil zbraň a z hlavně začaly létat plameny spolu se špičatými projektily.

Pepek vykřikl, ale vzpamatoval se pozdě. Jenže pak se stalo něco, s čím nepočítal ani on, ani ten střelec v černém.

Ta sotva viditelná bublina se nedala prostřelit. Malé, špičaté střely, ještě roztočené průletem šroubovice drážek hlavně, se na ní prudce zabrzdily, okamžik se ještě točily, ale pak zdánlivě pomalu, jedna po druhé, sklouzávaly na zem.

„Hleďme – mírotvůrce!“ podíval se s opovržením na chlapa v černém Moz. „Vraždit se mu zachtělo!“

„Možná jen brání svůj majeteček,“ uklidňoval kamaráda Ien. „Vždyť jsem říkal, že tam byly nějaké dráty a kontakty. Než jsem otevřel ty dveře, majitel domu stihl zareagovat na poplach. Popadl gewehr a šel hájit svoje!“

„To je tady tak běžné?“ obrátil se Moz na Pepka.

„Nevím – asi jo,“ připustil tázaný. „Byly kolem toho dlouhé diskuse v Parlamentu, jestli má majitel právo na obranu majetku nebo jen na obranu vlastního života, ale myslím, že se poslanci shodli na tom, že bránit majetek je správné. Ale stejně mi tu něco nehraje. Co já vím, v Čechách nejsou povolené mašinkvéry, jen zbraně které střílí po jedné ráně. Tenhle rošťák na nás vysolil plný zásobník a jak se tak dívám, už se mu podařilo nasadit druhý, takže si užijeme další nelegální dávku.“

„Nebo taky ne,“ odsekl Moz.

Chopil se zřejmě řízení zuzlity a nařídil mu najet na chlapa v černém. Byla to zbraň proti zbrani, jenže zuzlita chlapovi moc neublížila, jen ho natlačila na stěnu domu hned vedle dveří a tam ho skřípla, až mu vyletěl samopal z ruky. Chlap řval jako býk, ale nebylo mu to nic platné, přimáčklo ho to větší silou než čekal.

„Pepku, seber tu zbraň!“ požádal Moz Pepka a zrušil bublinu, takže chlapa ke zdi tiskla jen podlaha zuzlity – naštěstí dost silně, aby se ani teď nevytrhl.

Pepek seskočil s podlahy zuzlity, shýbl se pro samopal, ale raději se s ním hned vrátil na plošinku s koberečkem.

„Umíš s tím zacházet?“ zeptal se ho Moz.

„Nevím, snad,“ řekl nerozhodně Pepek.

„Tak ho namiř tady na toho pána a já ho uvolním,“ řekl Moz, co chce udělat.

Pepek tedy namířil samopal na chlápka, který zděšeně zvedl ruce. Zuzlita trochu couvla a přestala ho tisknout ke zdi, ale chlap se pod namířenou zbraní neodvážil ani pohnout.

„Vy jste doktor Tomáš Böhm?“ zeptal se chlápka Moz.

„Ne, já jsem jeho bodyguard,“ odvětil rychle chlapík.

„S vámi nejednáme,“ pokračoval Moz. „Tomáš Böhm není doma? Ten jediný nás zajímá.“

„Je doma, ale tady to byla moje práce,“ řekl chlap.

„Proč jste vlastně střílel?“ zeptal se ho Moz. „Nebýt toho, vůbec byste nás nezajímal.“

„Vnikli jste násilím do tohoto domu!“ osočil ho chlap.

„Násilím to přece nebylo,“ řekl Ien. „Nic jsme tu nerozbili, nikomu jsme nezkřivili ani vlásek. Jaképak tedy násilí?“

„Překonali jste bezpečnostní dveře, to stačí,“ řekl chlap.

„Domluvili jsme se s těmi dveřmi, aby nás pustily,“ odvětil klidně Ien. „To není žádné násilí.“

„Ale podle zákona jste překonali ochranné prvky budovy,“ trval na svém chlap.

„Jenže vy jste střílel,“ zaútočil na něho Moz. „To už násilí bylo – a víc než násilí! To byla vražda!“

„Útok jste začali vy!“ odsekl chlap. „Násilným vniknutím do cizího domu. Majitel má v takovém případě právo na obranu všemi zákonnými prostředky. A to i v zastoupení agenturou.“

„Jenže mašinkvér není povolená zbraň na obranu!“ namítl trochu nesměle Pepek.

„Naše společnost má výjimku,“ odsekl chlap.

„Zřejmě se nedohodneme,“ prohlásil už zase klidně Moz. „Takže vás teď požádám, abyste nás nechal pokojně vstoupit do domu a nepřekážel nám.“

„Na to nemáte právo!“ namítl prudce chlap. „To je porušení domovní svobody a v tom případě mám nejen právo, ale dokonce povinnost proti vám zasáhnout.“

„Už jste zasáhl,“ řekl temnějším hlasem Ien. „Zastřelil jste mě, to bylo víc než vám zákony dovolují.“

„Zastřelil?“ opáčil jedovatě chlap. „Na zastřeleného jste až moc živý!“

„My se umíme reinkarnovat,“ řekl Ien. „Bez toho bych byl mrtvý. Viděl jste snad tu kaluž krve přede dveřmi, ne?“

„Umíte se reinkarnovat?“ zalapal chlap po dechu.

„My ano, ale vy ne,“ řekl Ien. „Kdybych vám udělal to co vy mně, zůstal byste tu ležet v krvi. My ale násilí nepoužíváme. Chceme jen volný vstup do domu a abyste se nám tu nepletl.“

„Jenže to právě já nesmím,“ trval na svém chlap, i když byl beze zbraně a jeho samopal držel teď Pepek.

„Když náš poměrně vstřícný požadavek odmítáte, musíme vás z této hry vyřadit,“ prohlásil Ien. „Jde to i bez násilí.“

Pak se obrátil k Pepkovi.

„Půjč mi tu zbraň!“ požádal ho.

Pepek mu kvér podal s ulehčením. Ien přece střílet nebude, vždyť to ani neumí. Ale přepočítal se.

Z hlavně vyšlehl plamen a pod nohama chlapa v černém se zvedl menší gejzírek písku a kamínků. Ien mu střelil pod nohy, až chlap leknutím nadskočil.

Jenže v tom okamžiku se mu pod nohama objevil kobereček druhé zuzlity a vzápětí ho obalila průhledná bublina, vytvořená ze silového pole, které předtím odolalo střelám ze samopalu. Chlap se trochu zakymácel a ztratil rovnováhu, jenže v té chvíli se pod ním zprohýbal koberec tak, že vytvořil pohodlné sedátko, na které chlap ztěžka dosedl.

„Počkáte tady na nás,“ řekl Ien telepaticky, protože zvuk do bubliny zjevně nepronikl. „Nebudeme se tam dlouho zdržovat.“

Pak odhodil na zem samopal a spolu s Mozem vstoupili do domu, těsně následovaní Pepkem.

„Doufáte, že neuteče?“ položil jim Pepek otázku. „Nebylo by dobré mít ho v zádech!“

„Bez telepatie je to pro něho lepší vězení než z mříží,“ řekl Moz. „Sám se z toho nedostane. Myslím, že v okruhu několika kilometrů není žádný prostředek schopný rozložit zuzlitu.“

„A nemůže se v tom třeba udusit?“ zeptal se Pepek.

„Udusit se v zuzlitě?“ usmál se Moz. „V ní se můžeš klidně potopit na dno moře, stejně jako vystoupat mimo atmosféru. Jen se o toho grázla neboj!“

Mimozemšťané zrušili vlastní zuzlitu a všichni tři opatrně vešli do domu. Za dveřmi se změnili v kočky. Pepek to navrhl už když sestupovali z létajícího koberce, ale Moz to odmítl.

„Nemusíme přece tomu střelci hned zkraje ukázat všechny naše možnosti,“ řekl. „Nechme si i pro něho nějaké překvápko!“

Museli ale počítat s tím, že obyvatele domu – přinejmenším nejdůležitějšího, náměstka Tomáše Böhma – varovala signalizace zamontovaná do dveří a ještě víc výstřely jeho osobního strážce. Jestli sledoval děj u svého zadního vchodu nějakou kamerou, měl by už mít nějakou představu o stavu věcí. Ví, ze vetřelci přečkali střelbu bez viditelných škod – reinkarnace mu asi připadala hodně přes míru – ale odzbrojili jeho bodyguarda a vešli dovnitř. Jestli má kamery i uvnitř (což dnes není nic nemožného), věděl by i to, že si na něho vyšláply tři černo-bíle strakaté kočky. Nemělo vliv, jestli tomu uvěřil nebo ne. Rozhodující je, zda se chystá k obraně a má zbraně. Střelnou zbraní může ohrozit kočky stejně jako lidi.

Kočky však mají proti lidem několik rozhodujících výhod.

Předně mnohonásobně lépe slyší. Kočka zachytí šelesty od myší, které člověk neslyší vůbec. Člověk je pro kočku nesmírně hřmotný tvor, kočka po krátkém poslouchání rozezná, kde všude se v domě lidé vyskytují.

Druhou výhodou kočky je její tichá chůze. Člověk kočku přicházet neslyší, kočka člověka ano. I bývalý voják od frajtra výš vám takticky rozebere výhodu, když o nepříteli víte a on o vás ne.

Další výhodou jsou malé rozměry. Kočka se protáhne i tam, kam se člověk při nejlepší vůli nevejde, vyšplhá i tam, kde byste to nečekali, Ještě jste neviděli kočku, která šplhala po záclonách až ke stropu? Poslední výhodou by bylo kočičí noční vidění, ale v domě se už svítilo, takže se tato výhoda neuplatní.

Ale pokud má kočka díky telepatii schopnost ovládat něco tak nepředstavitelného jako je Salvaguardia, můžete směle tvrdit, že ani po zuby ozbrojený člověk nemá proti ní šanci.

Tři kočky zvolna postupovaly vilou. V hale nikdo nedýchal, to se dalo poznat, tady mohly jít klidně. Zdálo se, že nikdo není ani v přízemních pokojích. Jediné slyšitelné šramoty přicházely odněkud z pokojů v patře, tam tedy bude pan náměstek, doktor práv Tomáš Böhm. Nejspíš je tam už očekává a bylo by hloupé myslet si, že se založenýma rukama.

Nakonec se zastavili před jedněmi dveřmi. Konečně to bylo jasné, pan náměstek byl v domě jen se svým bodyguardem. Tak to snad bývá u lidí, kterým někdo vyhrožuje a proto mají přidělenou policejní ochranu, ale nejsou to až tak důležité osoby, aby se o ně staral celý tým. To by snad i odpovídalo.

„Otevřeš?“ zeptal se lakonicky Moz.

„Myslím, že nebude zamčeno,“ odvětil Ien. „Šel bych tam jako člověk. Ty bys mě měl jistit, ale Pepka necháme jako kočku. Kdyby něco, nepomůže nám a jako člověk by byl jen zbytečně velkým terčem.“

„Takže – jdeme na to?“ opáčil Moz.

„Jdeme,“ přikývl kočka-Ien, ale vzápětí se mimozemšťané začali měnit na lidi.

Kočka-Pepek je trochu uraženě pozoroval ze strany. Uznal, že by jim nebyl moc platný, ale hnětlo ho, že ho tak podceňovali. Umiňoval si, že je po epizodě s náměstkem Böhmem požádá, aby ho naučili poskytovat jim reinkarnaci, aby nebyl odsouzený jen do role pasivního diváka.

I když musel uznat, že i to bude zajímavé...

Ien otevřel dveře a opatrně vstoupil do osvětleného pokoje. Moz se přikrčil a zůstával venku, aby kamaráda v nouzi vytáhl ven. Pepek se uhnul stranou, ale tím víc naslouchal.

„U nás je zvykem před vstupem zaklepat na dveře!“ ozvalo se zevnitř skoro klidným hlasem.

„U nás to zvykem není,“ vzpamatoval se Ien. „Neuznáváme ani zvyk vítat přicházející střelbou.“

„Nedivte se,“ ozvala se odpověď. „My totiž rozeznáváme návštěvy zvané a nezvané. A vy patříte mezi ty druhé.“

„To víme,“ odvětil Ien. „Ale důvody našeho příchodu jsou natolik závažné, že omlouvají chybějící pozvání.“

„Já vím, kolegyně Kantorová mi to volala,“ řekl náměstek Böhm. „Týká se to jakési trapné starší kauzy. Ale o té by se snad ještě dalo jednat, ne?“

„Vy jste ji už přece rozhodli,“ řekl Ien. „Jenže podle našeho chápání světa nespravedlivě. Teď už není o čem jednat. Nastal čas trestů a spravedlnosti. Jste obžalovaný před naším soudem a ten opravdu není z vašeho světa!“

„Ale pánové!“ napomenul ho blahosklonný hlas. „Dá se to přece vyřešit mírovou cestou. Ještě se snad můžeme dohodnout!“

Dohodnout? Pepkovi se zatmělo před očima, když si vzpomněl na všechno, co předcházelo jejich přestěhování do vesnice. Jak je blahobytný »pan exekutor« za pomoci Policie vyhodil z bytu, kde předtím spokojeně žili, odkud nejprve nechal odvézt všechno, co mělo nějakou cenu, takže pár dní bydleli ve vyprázdněném bytě na porůznu donesených bednách, sehnaných kde to šlo, spali na zemi a jedli jídlo od Armády Spásy, která jim nakonec odmítla pomoc s tím, že ji »zneužívají«. Jak pak provokativně bydleli na chodbě obecního úřadu, odkud je dal primátor vyhodit, protože mu »smrděli«. A jak by mohli vonět, když jim zamkli i dveře do umývárny? Byli bez spojení s příbuznými, bez pomoci. Kdyby tátu nenapadlo obrátit se na vzdáleného příbuzného... A tento pan »náměstek« by se teď chtěl »dohodnout«? O čem?

„O čem se chcete dohadovat?“ zeptal se pana Böhma Moz.

„No – doktorka Kantorová mi volala, že vám jde o kauzu Květoň versus Finanční úřad,“ upřesnil doktor práv Tomáš Böhm. „Mohli bychom tu kauzu na základě nových důkazů znovu otevřít a revokovat soudní jednání s odlišným výsledkem.“

„Na to je pozdě, pane náměstku,“ řekl Ien. „My jsme sem přišli ztrestat zločince, který nehorázným způsobem zasahoval do činnosti údajně »nezávislého« soudu s následkem větší křivdy, než se dá v jakékoliv společnosti tolerovat. Přišli jsme ztrestat všechny předchozí křivdy, kterých se tento zločinec dopustil a hlavně zabránit mu v pokračování rozvracení už i tak nahnilého právního systému. Mýlíte se, jestli si myslíte, že tady je nějaký prostor pro vyjednávání. Se zločinci jako jste vy se nevyjednává. Zločiny se mají trestat.“

„Jak myslíte,“ pokrčil pan Böhm rameny. „Znáte, doufám, co bývá posledním argumentem králů?“

Ien ani Moz tento obrat neznali, ale Pepek si vzpomněl, kde se s tím setkal. »Poslední argument krále« byl nápis na kanonech britských válečných lodí v dobách, kdy Británie vládla na mořích celého světa. Pan Böhm zjevně právě teď dospěl k názoru použít tento »poslední argument« ve vyjednávání.

„Pozor, chce střílet!“ vykřikl kočka-Pepek telepaticky.

Směroval to jen na Moze, takže neporušil ticho v pracovně pana náměstka, ale Moz to pochopil včas.

Mezi náměstkem a vetřelci najednou ležel na zemi ručně tkaný kobereček – nebo to tak aspoň vypadalo. Než pan náměstek stihl vytrhnout ze zásuvky svého masivního psacího stolu pistoli a než ji natáhl, stála mezi ním a vetřelci neviditelná bublina. Bylo tu sice rozsvíceno, ale v tom světle nebyla vůbec znát.

Místností po několikerém poměrně krátkém křísnutí kovu zaburácely výstřely, ale pan náměstek ke svému údivu a zděšení zjistil, že střely nedoletěly k cíli. ale nepochopitelně se cestou o cosi přibrzdily, na okamžik zdánlivě jen tak visely ve vzduchu a pak, poslušny gravitace, spadly na podlahu.

„Máte to marné,“ chlácholil ho Moz. „Doktorka Kantorová vás stihla varovat, i když tím na sebe přivolala zostření trestu, ale i my se umíme poučit z chyb. Vaše zbraň vám není nic platná.“

„Vy jste si snad na mě vzali tank?“ vybuchl vztekle Böhm, když prázdný zásobník jeho pistole cvakl naprázdno. Bylo znát, že chodí na střelecký výcvik, neboť dokázal v rekordně krátké době vyměnit prázdný zásobník za plný, chybělo mu jen stisknout spoušť – ale to už neudělal, protože mu došlo, že by to bylo jen plýtvání municí.

„Tank?“ opáčil Moz. „Něco tak neforemného? S tím by se do vaší pracovny vjet nedalo. Máme lepší prostředky. Nechte toho, škoda nábojů. Ale řekněte nám, co vás přinutilo tak razantně zasahovat do soudu nad člověkem, kterého jste v životě neviděl?“

„Neviděl a taky bych se takovým xindlem nezdržoval,“ řekl vztekle náměstek Böhm. „Ale ten chlap si to rozházel s většími pány než jsem já! A ti mi naznačili, že je jim tenhle chlap velice nepříjemný a nedá se koupit. Zabít ho nechtěli, jen skřípnout. Já jsem se podílel už jen na malé části toho »skřípnutí«.“

„S kým že si to rozházel?“ chtěl vědět Moz.

„Na ty nemůžete, jsou až za oceánem!“ řekl vztekle pan náměstek Böhm.

„V tom případě to nejvíc odnesete vy,“ řekl klidně Moz. „Řekla vám paní Kantorová, co pro vás máme za lahůdku?“

„S tím nepočítejte!“ odsekl doktor Böhm.

A pak se stalo něco nečekaného. Strčil si hlaveň pistole do úst, ozvala se tlumená rána a náměstkovu hlavu to odhodilo dozadu. Z prostřelených úst vystříkl proud krve.

„Idiot!“ vykřikl Ien. „Ještě jsem to nedokončil!“

„Co jsi nedokončil?“ zeptal se Pepek, otřesený nečekaným vývojem událostí.

„Pořizoval jsem mu záznam mulpe, abychom z něho mohli udělat hada, ale nedokončil jsem to. Chybí... chybí nejdůležitější část, hlava s mozkem. Jenže ten mišmaš ani nemá cenu ukládat!“

„Takže jsme tady skončili,“ řekl rezignovaně Pepek...

Errata:

28.11.2021 12:33