Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Konec mise

Tady se asi opravdu nedalo nic víc dělat.

„Mrzí mě, že nám neřekl, kdo je ten větší pán,“ řekl Moz.

„Mám dojem, že to vím,“ řekl Pepek. „Ale asi nám to vážně nebude nic platné.“

Vysvětlil jim, že nejpřísnější rozkazy, o kterých nediskutují ani premiéři, přicházejí zpoza oceánu.

„Ale tam je taková džungle, že na ně asi opravdu nemáme,“ dodal, když oba mimozemšťané chtěli vědět víc.

„To se ještě uvidí!“ čertil se Moz.

„Hele, nechme toho,“ mírnil ho Ien. „Dopadlo to jinak než jak jsme plánovali. Počítali jsme, že vznikne poprask, ale nejvíc tu mělo působit tajemno. Proměna člověka v hada je na Zemi dost neobvyklá a mohla by působit. Jenže teď to bude místní Policie vyšetřovat jako normální zastřelení a jestli mají detektivové dost fištrónu, pochopí, že se ten chlap střelil sám. Jenže v Čechách se na inteligenci vyšetřovatelů spoléhat nedá a je docela možné, že z toho obviní nás. Takže je nejvyšší čas vzít roha, jak se tu říká.“

Byla ještě noc, ale už začínalo svítat.

„Ještě musíme osvobodit toho střelce před domem – vlastně za domem. Čeká tam na nás a jestli slyšel střelbu, může si myslet kdovíco,“ připomněl jim Pepek.

„Ať si myslí co chce,“ řekl Moz. „Pustíme ho, ale nechtěl bych být na jeho místě, až to Policie začne vyšetřovat. Bude přece jediný na místě činu a jestli bude tvrdit, že jeho zaměstnavatele zabili mimozemšťané, koleduje si o pořádný flastr, spíš v ústavu pro vyšinuté než ve vězení.“

„Slyšel jsem, že se to o moc neliší,“ přisadil si Pepek.

„Zdejší ústavy pro vyšinuté jsou tak kruté?“ zeptal se Ien.

„Spíš jsou zdejší vězení tak mírná,“ řekl Pepek. „Vězeňství se tak dlouho »humanizovalo«, až je z toho div ne rekreace...“

Seběhli po schodech dolů a zadním východem z domu. Tam na ně pořád čekal Böhmův bodyguard, který nezachránil svého pána. Seděl trpně na sedačce z koberečku a vypadal sklesle. Že by ho hryzalo svědomí? Těžko, tihle žádné nemají.

„Už jsme tady,“ obrátil se na něho Pepek.

„Měli bychom vás ještě potrestat za tu střelbu,“ řekl přísně Moz. „Ale budete mít asi problémy s vysvětlováním, co se tady stalo a to možná k vašemu potrestání postačí.“

Pokynem ruky zrušil zuzlitu, v níž byl bodyguard zavřený. Ten to nečekal a protože pod ním zmizelo i sedadlo, kecl si na zadek. Hned ale vyskočil a hrábl po samopalu, ležícím na dosah od něho. Zbraně se sice zmocnil, ale nebyla mu nic platná, neboť tři vetřelci mezitím nasedli do druhé zuzlity, takže na ně nemohl.

„Váš pán se zastřelil vlastní zbraní,“ oznámil mu s klidnou tváří Ien. „Zvolil si to ale sám. My lidi jenom zneškodňujeme, ale nezabíjíme. Zavolejte Policii a můžete těm dobrým hochům říci, že nás tři nemají šanci najít.“

Bodyguard – opět se samopalem v ruce – se sice hned cítil jistější a silnější, jenže si dobře pamatoval fiasko své předchozí střelby na mimozemšťany. Jen jim – značně trapně – samopalem pohrozil, ale pak se užasle díval na jejich odlet.

Zuzlita se prohnula a startovala jako stíhačka z letadlové lodi, urychlená katapultem. Okamžik – a zmizela v ranním šeru.

Bodyguard vytáhl mobil, aby zavolal Policii. Zkoušel to už několikrát předtím v zuzlitě, ale nebyl tam signál a jeho pokusy vyzněly naprázdno.

Teď se konečně dovolal, ale nebylo mu ejchuchu, když si uvědomil, že mimozemšťan měl nejspíš pravdu. Bude jediným, kdo to přežil. A tím pádem – jediným podezřelým.

V Čechách dost prekérní situace...

Už bylo skoro ráno, ale triumvirát se rozhodl pokračovat v naplňování spravedlnosti a navštívit dalšího lotra ze seznamu. Měl to být pan JUDr František Okolík, člen soudcovské mafie, která uznala zničení rodiny Květoňů za právoplatné a dle zákonů v naprostém pořádku, ačkoliv jim nehoráznost rozsudku musela pěkně otřást zbytečky jejich svědomí. Jenže teď už bylo jasné, že všichni jednali na pokyn shora. Nechtěli mít oplétačky s vrchností a proto klidně potopili nevinnou rodinu i s dětmi. Tak to v našem světě chodilo dříve a chodí to – bohužel – i dál.

Pan soudce bydlel v normálním paneláku. Zřejmě si ještě nedokázal pořídit pořádnou vilu jako jiní. Plat soudců v Čechách rozhodně není nízký, ale připomeňme si známý postřeh gangstera Al Caponeho, který tvrdil:

„Úplatek není otázkou cti, ale jedině otázkou výše sumy!“

Pravda, soudce neuplatíte stotisícovou pozorností, tady se sumy pohybují nad milionovou hranicí. Ale soudce nemusí ani dostat úplatek, aby rozhodl proti právu a proti spravedlnosti. Sem totiž patří i tajemné příkazy ze zámoří, které mají větší váhu než miliony v igelitových taškách a kterým se nedokáží vzepřít ani premiéři a prezidenti vazalských států. Tohle už tři triumvirové věděli. Přesto si troufali aspoň se pokusit něco z nespravedlností zmírnit, když už jim nemohou zabránit.

Je to ale vůbec možné? Věřili, že je, když proti strachu ze známé, i když nepříjemně silné vrchnosti postaví ještě větší strach z Neznáma. Pravda, zásady Svatého Hégtóa jim svazovaly ruce. Neodvážili se porušit je, protože je uznávali za správné. Ale strach se dá nahnat i bez zabíjení. Hrůza z Neznáma může být větší než strach ze známého nebezpečí.

Proto teď využili pootevřeného okénka na chodbě v prvním patře paneláku a v podobě tří netopýrů zde přistáli a sesmekli se do chodby v mezipatře schodiště.

Jdou si pro pana doktora, křivého soudce...

Moz navrhl přijít jako běžná návštěva a teprve na místě se rozhodnout, jak dál. Improvizace bývá u Čechů obvyklá, proto se to ani Pepkovi nezdálo nepřijatelné. Našli správné dveře s cedulkou »JUDr František Okolík« a zazvonili na zvonek.

Chvíli se nic nedělo, pak se dveře pootevřely a jakási starší paní se jich nevrle zeptala, co si přejí tak brzy po ránu, vždyť je skoro ještě noc.

„Mluvit s panem doktorem Okolíkem,“ řekl Moz česky.

„To nepůjde, není doma,“ odsekla ženská.

„A kdy se vrátí?“ navázal hned Moz.

„Nevím,“ odvětila ženská. „V noci mu volala jeho kolegyně Kantorka, měla podivný, mečivý hlas... předala jsem manželovi telefon a nevím, o čem spolu mluvili, ale on se potom rychle oblékl a řekl, že musí nutně odjet na nenadálou služební cestu. Tak-tak jsem mu stihla něco zabalit s sebou. Nasedl dole do auta a od té doby se neozval. Před odchodem řekl, že ještě neví, kdy se vrátí, ale že včas zavolá. Je tedy na služební cestě a nevím, kdy se vrátí. Ještě se mi neozval.“

„Tak tedy děkujeme,“ řekl Moz. „Přijdeme jindy.“

„Není zač,“ řekla dáma. „Ale prosím vás, kde jste sehnali ty divné masky? Kontaktní čočky »dračí oči«, nalepené špičaté uši – a dokonce jste si trochu přibarvili obličeje ve stylu »zombie«... to jdete na maškarní nebo už z maškarního?“

„Z maškarního, paní,“ odpověděl jí Pepek, neboť očekával, že jeho mimozemští kamarádi hned nepochopí oč jde a nechtělo se mu ani přiznat pravdu, ani ztrácet čas vysvětlováním.

„Ale proč s sebou taháte to dítě?“ zamračila se paní. „Děti mají touhle dobou podle zákona ještě spát!“

Mínila samozřejmě Pepka, ale ten si věděl rady.

„Filmaři mají výjimku,“ odsekl.

To k uspokojení dotazů milé dámy stačilo, ale další jednání s ní postrádalo smysl. »Návštěvníci« se zdvořile rozloučili, paní zabouchla dveře a spiklenci se začali radit.

„Mám dojem, že ta baba Kantorová stihla obtelefonovat své komplice a varovala je,“ vzdychl si Pepek. „Takže jsme skončili.“

„Má řeč,“ souhlasil Moz. „Aspoň si ještě užiješ rodičů...“

„Ale měli bychom se ještě vrátit k té Kantorové a trošku jí to varování kompliců osladit, ne?“ navrhl Pepek.

„Nechal bych to být,“ namítl Ien. „Varování kompliců bych pochopil jako nezištnou kamarádskou pomoc kolegům. To přece není tak zavrženíhodné. Vraťme se domů do Evosinóo! Jen Pepka vrátíme rodičům, ať si je trochu užije... My jsme skončili. Kdoví, kde se teď ti zbývající skrývají! Za jiných okolností by jim to nepomohlo, ale dneska opravdu nemáme čas honit je po Čechách a kdoví, možná po celém světě.“

„Takže nasedat, pánové!“ pobídl je Moz a před otevřeným oknem nechal vytvořit kobereček zuzlity...

„Koněc fílma!“ přidal Pepek závěrečný nápis známého filmu »Mrazík«, který v Čechách obvykle běhá na konci roku.

„Pojedeme!“ přikývl Moz.

Errata:

28.11.2021 12:33