Bouřka

Před chalupou, kde právě bydleli Květoňovi, přistála malá průhledná bublina se třemi kočkami, ale vystoupili z ní už tři lidé.

„Tak jsi doma!“ plácl Moz zvesela Pepka po zádech.

„Nechcete nás ještě na chvilku navštívit?“ pozval je Pepek.

„Vlastně... mise nám skončila, ale plánovali jsme ji delší, proč ne? I tak se vracíme předčasně,“ souhlasil Ien.

Pepek jen zběžně zaťukal na okénko, ale pak se nezdržoval čekáním, až jim někdo otevře. Věděl, že zamčeno nebude, takže otevřel dveře a hrnul se do předsíně, návštěvu nechal nezdvořile vstoupit až za sebou.

V té chvíli se otevřely dveře do sednice a vyšel pan Květoň.

„Hleďme, tuláci se nám už vrátili!“ ohlásil přes rameno za sebe do sednice. Pak dal zdvořile přednost návštěvě a syna trochu pozdržel – bylo to tak trochu výchovné gesto.

„Budeme si muset ledacos objasnit,“ ozval se ze sednice mužský hlas, který rozhodně nepatřil ani paní Květoňové, ani její dceři Jitce.

„Jé, šamane, co vy tady?“ rozzářil se Moz.

Ien naopak zvážněl. Jistě by ho také zajímalo, co zde šaman Charru pohledává, ale nepamatoval se, že by taková cesta byla v plánu. A každá neplánovaná cesta šamana na Zem věštila něco mimořádného.

„Jdu se na vás podívat, chásko!“ řekl šaman. „Doneslo se nám až na Evosinóo, že tady vyvádíte nějaké skopičiny! Zajímají mě a chystám se vám je zarazit!“

„Není třeba,“ řekl Ien. „Skončili jsme. Nějak jsme špatně ty lidi odhadli, nevyšlo nám, co jsme chtěli, tak jsme toho nechali.“

„Tak pojďte všichni sem ke stolu, ať si to projednáme,“ řekl Charru. „Místní do toho mají taky co mluvit, budou tu s námi.“

Ujal se rozmisťování namísto hostitelů Květoňových, kteří se tvářili napůl nešťastně, napůl nechápavě. Pepka si posadil vedle sebe a z druhé strany mu umístil jeho tátu, takže se Pepek mezi těmi dospělými necítil sebejistě. Jitka se dívala zvědavě a snažila se na Pepka spiklenecky mrkat, ale Pepek pro pokračování spiknutí neměl náladu.

Konečně byli všichni rozsazení. Před pozemšťany ležela na stole snídaně – chléb a hrnek modrého mléka, mimozemšťané se obešli bez ní, ale na snídani neměl pomyšlení nikdo.

„Takže hoši,“ obrátil se Charru ke dvojici Moz a Ien, sedící proti němu, aby si viděli pěkně do očí. „Zapomněli jste na jedno – že zrovna v Praze máme dva stálé pozorovatele. Dnes v noci tam zachytili jednak nezvyklý poprask mezi lidmi, i zvýšenou aktivitu Salvaguardie. Když si dali ty dvě věci dohromady, šli po stopě a objevili... řekněme velice nestandardní projevy Salvaguardie.“

Na okamžik se odmlčel, ale pak spustil úplné hromobití.

„Kluci, co vás to napadlo, měnit lidi ve zrůdy? Žena s hadí hlavou, žena-ovce, chlap-vepř... vážně jste si myslili, že vám tyhle klukoviny projdou? Nechápete, že je to urážka všech zásad Hégtóa? A kdybychom všem, co se jdou ze studijních důvodů na Zem podívat, nekladli na srdce: Nezasahovat, neprojevovat se, když už se chcete lidem ukazovat, tak jen v noci a v šeru, aby si nikdo nevšiml, kdo vlastně jste... vy jste tímhle neprošli?“

Kluci mimozemští seděli jako pěny. Až po chvilce mlčení zvedl hlavu Ien.

„Prošli jsme tím,“ řekl, ale nebylo to pokorným hlasem, jak Charru očekával. „Zásady Hégtóa jsme neporušili a myslím si, že jsme je naopak začali naplňovat.“

„Že jste jeho zásady neporušili?“ zpřísněl ještě víc Charru. „Už první zásada zní: »Zneškodnit, ale nezabíjet!« A jak jste ji naplnili vy? Žena s hadí hlavou se už v noci samou hanbou z toho znetvoření zastřelila, žena s ovčí hlavou se z téže příčiny oběsila na půdě, pak je zde další zastřelený chlap dávaný do souvislosti s vámi... chlap s vepřovou hlavou skončil z nich ještě nejlépe, je zavřený v ústavu pro vyšinuté... Tomu říkáte »nezabíjet«?“

„Jenže my jsme je nezabili,“ trval Ien na svém umíněně.

„Všichni, o kterých mluvíš, se zabili sami,“ potvrdil Moz.

„My jsme je jen zneškodnili,“ dokončil Ien.

„Vy jste je ale dohnali k sebevraždě!“ udeřil na ně Charru. „To je skoro jako kdybyste je sami zabili!“

„Naplnili jsme jen druhou zásadu Hégtóa,“ odvětil klidně Ien. „Tu, kterou nenaplňujete vy.“

„Jak to?“ zarazil se Charru.

„Druhá zásada vychází z první,“ řekl Ien. „Jen je otočená. »Nezabíjet, ale zneškodnit! A třeba tvrdě!« Jak ji na Zemi dva tisíce let naplňujete vy? Nijak. Necháváte zlo bujet a vzkvétat. Lidi na Zemi mají takové pořekadlo: »Kdo zlu neodporuje, sám se proviňuje«. Podle toho se my, příslušníci vyspělé civilizace, proviňujeme právě tím, že na tomto světě nezasahujeme. Vždyť sama zásada »Nezasahovat« je proti zásadám Hégtóa! Jen tak mimochodem, sám Hégtó měl proti darebákům zpočátku jednu jedinou zbraň a tou byl Vrozlaki. Jak likvidoval darebáky na Evosinóo? Proměňoval je ve zvířata! To uměl už Vrozlaki, jenže neuměl rekonstruovat člověka podle DNA, dokázal potrestaným vracet jejich podobu jen když jim Hégtó stihl včas zapsat »mulpe«. Hégtó je zásadně nezabíjel, ale když si prostudujete dějiny Evosinóo, zjistíte, že si velká část lidí potrestaných proměnou ve zvíře sama vzala život – dokud nevešlo ve známost, že jde o vratný jev. Tak co jsme na tom udělali špatně?“

Charru chvíli seděl a popadal dech. Takovou protiofenzivu argumentů rozhodně nečekal. Když před tisíciletími vkročili lidé z Evosinóo na Zem, dohodli se nezasahovat do této bezpochyby primitivnější civilizace. Zdůvodnili si to první zásadou Hégtóa – »nezabíjet«. A teď přijde žák opravovat učitele hned podle druhé Hégtóovy zásady – to je tedy renonc!

„No dobře,“ musel ustoupit Charru, když nemínili ustoupit kluci. „Hégtóovy zásady mi nedovolují soudit vás, pokud chybu sami neuznáte. Bude to tedy složitější. Jenže dříve než s tímhle případem předstoupíme před Sněm na Evosinóo, musíme jednat i tady. Hrozí nebezpečí z prodlení. Chlapci, zdá se, že jste píchli do vosího hnízda. O případ lidí změněných ve zvířata se zajímají nejen Pražáci, ale údajně se v tom angažuje i jedno velvyslanectví a to už smrdí celosvětovým průšvihem. Vy jste totiž zapomněli na šestou Hégtóovu zásadu »jeden člověk nic nezmůže«. Proto sám Hégtó do svých akcí zasvětil postupně celé hnutí »To chce klid!«. A nebylo to snadné ani potom, stačí si připomenout atentát bratří Sugulů, kteří ve zvíře proměnili samotného Hégtóa. Kdyby neměl připravenou návratovou formulku – a kdyby o ní bratři Sugulové věděli – mohli by mít úspěch. Takhle se Hégtó obratem změnil v člověka a atentát skončil přesně opačně, než to bratři zamýšleli. Jenže tady na Zemi nám chybí hnutí »To chce klid!«. Bez něho půjde nanejvýš o »akci osamělých vlků«, jak se tady docela trefně říká. A to zavání katastrofou.“

„Už jsme se s místními zbraněmi seznámili,“ přikývl Moz.

„Nejde jen o zbraně,“ pokračoval Charru. „Jde o zdejší lidi. A to je mnohem horší. Uvědomte si, hoši, namočili jste do toho zaoceánskou mocnost! To už prostě nemůže skončit dobře!“

„Ale my jsme chtěli vyprovokovat naše lidi na Evosinóo, aby konečně začali něco dělat i na Zemi,“ řekl Ien. „Samozřejmě to nemůže být akce dvou nebo tří lidí, ale celé Evosinóo!“

„To projednáme až na Sněmu,“ řekl Charru. „Teď už ho musíme svolat... ale něco musíme udělat tady a hned. Uvědomte si, půjdou teď po vás – a po rodině Květoňů – nejlepší agenti nejsilnější mocnosti světa! Vy si klidně zmizíte do Evosinóo, ale nechat Květoňovy na Zemi by byl nezodpovědný risk. Nezbývá, než i je odstěhovat na Evosinóo – třeba do té opuštěné vesnice z doby válek. Tady bychom je neochránili ani stovkou strážců. Takže – je mi to líto, ale Květoňovi se teď seberou, vezmou si to nejnutnější, co se nedá nahradit, hlavně dokumenty, a poletí s námi na Evosinóo. Teď, hned, okamžitě! Jinak nemůžeme ručit za jejich životy. Je to tak, hoši!“

„Že bychom jim stáli za tu námahu?“ nevěřil pan Květoň.

„To se rozumí!“ ujistil ho Charru. „Doteď jste pro ně byli nepříjemní rebelové, ale zřejmě počítali s tím, že vás ještě využijí a donutí vás spolupracovat s nimi víceméně dobrovolně. Jinak by si s vámi nedávali práci a odstranili by vás tiše a nenápadně, třeba dobře organizovanou autonehodou. Jenže teď si vás nejspíš spojí se změnou lidí ve zvířata a to je úplně jiná úroveň! Podle zdejších zkušeností by teď dobrovolnou spolupráci nahradila spolupráce nedobrovolná. Uvědomte si, vaši nepřátelé ovládají mučení tak dokonale, že dostanou všechno z každého. A až by z vás vypadlo, že za to opravdu nemůžete, že to je dílo obyvatel jiného světa, se kterými jste se jen okrajově dostali do kontaktu, ztratili byste pro ně cenu a jako nepohodlných svědků by se vás včas zbavili. Mají zásadu: »ucpávat lidem hubu zlatem je drahé, olovo je levnější«. Ale před smrtí byste si užili bolesti a hrůz, že by vám smrt přišla jako milosrdenství. Věřte nám, oni to dovedou!“

„Takže si myslíte...“ nedokončil bledý otec Květoň...

„Seberete si všechno cenné, co máte, především dokumenty o vašem procesu – ty ještě nepovažujte za nepotřebné – a půjdete s námi do Evosinóo,“ řekl Charru rozhodným tónem.

A bylo to nepříjemnější, než si tři spiklenci představovali. Co se jim vlastně povedlo? Tři zloduši v soudcovských talárech už soudit nebudou – dvě ženy si po přeměně ve zrůdy samy sáhly na život, jistě jen protože netušily, že je zpětná přeměna nejen možná, ale že s ní Evosinóané víceméně počítají – ovšem až po nápravě aspoň části křivd, které soudcovské bestie způsobily. Třetí se zabil z upřímné hrůzy ještě před přeměnou, zřejmě mu ji kolegyně v telefonu vylíčila v tak děsivých barvách, že nehodlal čekat na ortel a unikl mu díky vlastní zbrani.

Ale to je – všechno? Další viníci se spasili útěkem, který by jim nepomohl, kdyby byla akce lépe a hlavně hlouběji pojatá za účasti desítek průzkumníků, jenže takhle unikli spravedlnosti, což každého darebáka obvykle povzbudí. A ti, kdo to celé začali, jsou zcela bezpeční, neboť za oceánem na ně Evosinójská spravedlnost nedosáhne. Stálo to vůbec za pokus?

Jenže jak Ien, tak Moz vypadali pořád ještě spokojeněji než Pepek, který už se následků trochu zalekl.

„Bude tedy Sněm?“ zeptal se pro jistotu Moz.

„Teď už to bez Sněmu nepůjde,“ potvrdil Charru.

Ale nezdálo se, že by byl sám proti.

Pro rodinu Květoňových to znamenalo další nedobrovolný přesun z úkrytu poskytovaného soucitným příbuzným Jóžinem do úplně cizího světa. I když je Pepek s Jitkou ujišťovali, že se jim tam bude jistě líbit víc než ve zdejší vsi, kde se vlastně museli pořád obávat dalších nájezdů české exekuční mafie, nehledě na jejich ujišťování, že i v Evosinóo si budou moci občas popovídat česky, buď s Kolomazníkovými, nebo s Jóžinem a s jinými lidmi ze vsi, kteří budou jistě zvědaví na život v sousedním světě. Pro rodiče to byla cesta do neznáma a z toho vyplývající nejistota.

Nemohli ale neuznat Charrovy důvody. Zatímco dříve jim ve vsi hrozil nanejvýš nájezd exekutorů, teď by se mohli namísto exekutorů dostavit ostřejší hoši některých tajných služeb. A že by nikoho nenapadlo spojovat Květoňovy se změnou lidí v netvory? Vždyť díky paní soudkyni Kantorové všichni postižení soudcové i soudkyně věděli, že se jedná o kauzu Květoň – Finanční úřad, ve které byli Květoňovi nespravedlivě postiženi, takže by určitě byli prvními podezřelými. A jak je obecně známo, agenti si nikdy nedělají těžkou hlavu se zabíjením nevinných, ale nepohodlných lidí, zejména pokud jde o nežádoucí svědky.

Květoňovi se naštěstí nemuseli dlouho rozmýšlet, co si na cestu vezmou s sebou a co tu budou muset nechat. Do chalupy se nedávno přistěhovali s holýma rukama a stejně odcestují. Někdy je výhodou nemít žádný majetek, případně mít jen to, co se dá sbalit do jednoho kufru nebo batohu. Nestihli se ale ani rozloučit se soucitným strýčkem Jóžinem – Charru by ho mohl telepaticky zavolat, Jóžin přece telepatii měl, jako většina obyvatel vesnice, ale však už mu Kolomazníkovi nějak vysvětlí, proč to muselo být tak narychlo. Ještě že se nestačili pořádně zabydlet a chalupa jim ještě »nepřirostla k srdci«, aby se loučili hůř. Takhle se zvedli od stolu, otec donesl batoh, se kterým sem přišli, naskládali do něho pár drobností a tím byli připraveni.

Pak podle přání Charru vyšli před chalupu. Charru vytvořil nejprve klasickou zuzlitu, jenže když nastoupil on a s ním Moz a Ien, vytvořila se za nimi další sedačka, kam nastoupili rodiče, pak se zuzlita zas prodloužila, z koberečku vyvstala další sedačka a bylo v ní místo i pro Pepka s Jitkou. Za nimi se zuzlita uzavřela, vystoupala nad vrcholek horského hřbetu, rozjela se stejným směrem jakým byl orientovaný sklípek u Kolomazníků, přelétla horský hřbet, jenže za ním nebyla česká krajina, ale modrý svět Evosinóo.

Zřejmě to šlo i takhle...

V Evosinóo je už u »Modré Vsi« z dob války očekával pan Kolomazník. Jak se dozvěděl, že se sem přestěhují? Nejspíš díky telepatii, stejně jako se pan Charru dohadoval se svými krajany. Telepatie přece přesahuje z jednoho světa do druhého, i když se přitom značně zeslabí a dosáhne jen na nevelké vzdálenosti.

„Myslím, že nejvhodnější bude Stará Rychta,“ ukázal pan Kolomazník přilétajícím na vyšší patrový domek, umístěný proti půlkruhu nižších, přikrčených chalup.

Když předkové dnešních vesničanů utíkali před válkou do Evosinóo, museli si tu postavit aspoň nouzové přístřešky. Podle staré pověsti si tu spojenými silami postavili jen první chalupu, ostatní chalupy jim podle ní zduplikovali Evosinóané. Třicetiletá válka však trvala příliš dlouho a uprchlíci si mezitím příbytky různě vylepšovali. Nakonec byla zdejší vesnice výstavnější než ta původní Nová Ves na Zemi, která zatím podlehla zkáze. Údajně ji ze vzteku zapálili žoldnéři Albrechta z Valdštejna, když tu nenašli nic k jídlu ani nikoho, na kom by si zchladili žáhu po dlouhém, úmorném a veskrze zbytečném pochodu.

Osadníci na Evosinóo se mezitím vzmohli, většina již měla chalupy originálně vyzdobené krásnými lidovými malbami, jen ti, kdo nevěřili v dlouhou válku, si domovy nezkrášlovali. Ovšem na konci Třicetileté, když i nejzarytější optimisté ztratili víru v brzký konec války, měli nové chalupy vymalované všichni, vesnice žila na Evosinóo stejným tempem jako předtím v míru na Zemi, až na to, že zde nebyla robotní povinnost, daně ani desátky. Osadníci měli obstojné spojení se Zemí, kde drželi hlídky proti potulujícím se a rabujícím vojenským oddílům. Ve vypálené vsi už nebylo co rabovat, ale lancknechti při hledání »ukrytých pokladů«, rozvalili kdejakou pec a vynalézavě kopali na všech místech, kde podle jejich odhadů mohli původní obyvatelé něco cenného zakopat. Nikdy nic nenašli, ale když jedni odtáhli a druzí přitáhli, musel se zklamat každý zvlášť.

A někdy v té době se osadníci dohodli postavit si společný dům, kde by se mohli scházet lépe než ve stísněných sednicích selských chalup. A tak postavili Rychtu, i když neměli rychtáře, který by na ně ve jménu panského majitele dohlížel.

Rychta postupně získala přízvisko »Stará«, podobně jako na Zemi některé význačné chalupy, například »Stará Hláska«, kterou obnovili jako jednu z prvních. Obnovili? Spíš od základů znovu postavili, neboť ze staré chajdy nezbylo nic kromě rovné plochy z placatých kamenů, která dříve představovala zápraží.

Stará Rychta byla tedy největší a přitom nejmladší budovou v »Modré Vsi« na Evosinóo. Když pak Třicetiletá válka skončila a osadníci se vrátili na Zem, ponechali Modrou Ves na Evosinóo v tom stavu, v jakém byla, když padlo rozhodnutí vrátit se zpět do bývalého domova na Zemi.

A teď tedy pan Kolomazník vyhodnotil Starou Rychtu jako nejvhodnější objekt k usídlení rodiny Květoňů, která se na Zemi ne vlastní vinou ocitla ve velice prekérní situaci – nestačilo, že se na ni mohla kdykoliv vrhnout smečka exekutorů, ale poslední hurá-akce mladých mimozemšťanů by na ně poštvala ještě horší smečku velmocenských hyen. Stačilo by, aby si někdo bystřejší povšiml, kdo všechno patřil k příbuzenstvu Květoňů. Pak by je nezmátlo ani Jóžinovo příjmení Hanousek.

„Stará Rychta je nejnovější dům v Modré Vsi,“ vychvaloval ji pan Kolomazník. „Byla tu kdysi i hospoda, kde se scházeli lidé ze vsi, kdykoliv se potřebovali společně na něčem domluvit. Dole je kromě velké společenské místnosti, nejčastěji používané jako velký hospodský šenk a sněmovna pro důležité porady, poměrně prostorný byt rodiny hostinského hned vedle kuchyně, kde často vařili pro celou vesnici. Tam to bude pro vás ideální. Nahoře jsou pokoje pro ubytování lidí v nouzi, kterým Hlídky na Zemi občas pod slibem mlčenlivosti nabídly azyl. Není pravda, že obyvatelé Modré Vsi chránili své tajemství za každou cenu – občas se ujali bezprizorných dětí – sirotků, kterým na Zemi hrozila smrt a tou dobou jich bylo víc než dost. Někteří rozmnožili řady vesničanů, když jim návrat do Čech nezaručoval bezpečí.“

„Nevím...“ váhal pan Květoň. „Nevím, jak se budeme cítit v tak rozlehlých místnostech sami dva, bez lidí...“

„No – jak? Normálně!“ odvětil pan Kolomazník. „Náhodou je tu pobyt zdravější než na Zemi a když už vám to Evosinóané sami doporučili a nebudou mít řeči, abyste se vrátili na Zem, bylo by to tady úplně ideální.“

„Evosinóané měli někdy nějaké řeči?“ zachytil to Pepek.

„Jo, měli,“ přikývl pan Kolomazník, jako kdyby nevnímal, jak se pan Charru začal mračit. „Když války na Zemi skončily, už začali. A že naše místo je přece na Zemi, ne na Evosinóo, tady jsme jen v době nebezpečí... ještě že slíbili, že se sem můžeme v případě nějakých velkých pohrom vracet. Naposledy jsme se sem stěhovali za Hitlera, ale i pak jsme museli setrvávat ve vsi na Zemi, protože v Čechách to prý »nebyla skutečná válka«. Až na úplném konci, když se do Čech valili Rusové, nás tu nechali pár týdnů přespávat. Když utichly zmatky, pobrali jsme své cennosti, přestěhovali se do Nové Vsi na Zemi a sem chodíme jen občas.“

„Necháváme vás tu bez omezení využívat léčivé vlastnosti našich rostlin,“ připomněl mu trochu zamračeně Charru. „Uznali jste ale sami, že jste tu jen jako hosté – uprchlíci ze Země. Tohle není váš svět!“

„Ano, naši předkové to uznali,“ přikývl dost neochotně pan Kolomazník. „Viděli, že vám na jejich odchodu opravdu záleží. Ale odešli odsud neradi, to jistě víš.“

„Vím,“ řekl pan Charru. „Něco podobného se dneska děje i na Zemi. Taky tam jsou »uprchlíci«, kteří požadují azyl, i když se v jejich zemi skoro nic neděje. Ale co z nich bude? Jako hosté se nic pořádného nenaučí, jen se budou spoléhat na milosrdenství starousedlých. Pokud se nemýlím, i v Čechách platí úsloví »ryba a host třetí den smrdí«.“

„Někteří »uprchlíci« se navíc na Zemi chovají jako zvěř,“ přidal pan Květoň. „Místo aby byli jako hosté pokorní a zdvořilí a byli vděční za každé milosrdenství, chovají se jako šelmy. Jako když vlci vtrhnou do ohrady mezi ovce. To se tady na Evosinóo nedělo, nebo snad ano?“

„Dělo,“ přikývl pan Charru. „I když máme na Evosinóo víc místa, abychom mohli kolem vaší enklávy vytvořit neobydlenou oblast, kde jsou jakékoliv konflikty vyloučené, bývaly doby, kdy lidé ze Země začali být agresívní. Pak jsme je prostě vyhodili a uzavřeli jsme na Zem přechody.“

„To se opravdu stalo?“ optal se zvědavě Pepek.

„Ano, stalo,“ řekl Charru tvrdším tónem. „Poprvé v oblasti centrální Afriky. Vznikla tam říše zčásti na Zemi a na Evosinóo. Jenže vaši lidé se na obou stranách propustí začali chovat zpupně. Na Zemi zavedli despotickou tyranii a na Evosinóo se pokoušeli roztahovat mimo vyhrazené území. Až jsme ztratili trpělivost a vyhodili jsme je. To se ví, že se jim nechtělo! Ale zavinili si to sami. Jakmile začali proti našemu výslovnému zákazu přinášet lidské oběti jejich bohům i na Evosinóo, přetekla míra a letěli. A brzy se ukázalo, že na vymoženostech z Evosinóo stála i jejich pozemská říše. Když skončila doba hojnosti, velice rychle se jim rozpadla.“

„O velké říši v centrální Africe se dnes vědci a historikové jen dohadují,“ dodal tišším hlasem pan Květoň.

„Však ono toho po ní moc nezbylo,“ připustil Charru. „Po té druhé, v Indii, toho zbylo víc, ale ta dopadla ještě hůř. Nevím, říká vám něco »Mohendžo-Daru«?“

„Říká,“ přihlásil se pan Květoň. „Byla tam na svou dobu velice vyspělá civilizace, jen se neví, jak a proč skončila.“

„Ještě hůř než Africká,“ pokýval hlavou Charru. „Varovali jsme je, ale marně. Nejenže se nekontrolovatelně stěhovali k nám na Evosinóo, ale ještě pobízeli okolní národy, ať si také přijdou »zobnout«, že je tady všeho dost! Rozdávalo by se jim to dobře – z cizího! Dvakrát jsme jim ustoupili a zvětšili povolenou enklávu, dvakrát pronikli za její hranice a usazovali se tu, ani se neptali po svolení. A co víc, opouštěli a nechávali zpustnout své pozemské město, které jsme jim pomáhali stavět. Tvrdili, že domy na Zemi jsou už »vybydlené«. Aby ne, když se je vůbec nesnažili udržovat a dřevěné části rozřezali na palivo pro své zbytečné rituální ohně. Když pak naši předkové zjistili, že stejně začali devastovat domy i na Evosinóo, řekli jim »Dost!«.“

„A vrátili je na Zem?“ zeptal se Pepek.

„Chtěli je vrátit,“ řekl Charru. „Svět neviděl a neslyšel ten nářek, který spustili. A že se do toho města na Zemi ani nevejdou – což byla mimochodem pravda, se všemi přistěhovalci jich už bylo desetkrát víc než na počátku. Naši předkové jim tedy chtěli dát poslední šanci a slíbili jim opravit a přiměřeně rozšířit jejich město na Zemi, Mohendžo-Daru. Ale odstěhují se tam hned další den, na Evosinóo už nebudou ani hodinu zbytečně. A nenechali se obměkčit nářkem ani výhrůžkami. Vydupali si pouze poslední nikým nerušený večer, který prý věnují truchlení nad ztraceným domovem – jakýpak domov, na Evosinóo jim přece nic nepatřilo, byli tu pořád jen na návštěvě... Večer se pochopitelně protáhl dlouho do noci, zpěv, tance, řev, křepčení... nikdo z našich tam nepřekážel, jen ať se hezky po svém vytruchlí, zavinili si to přece sami... jenže brzy ráno se ukázalo, že jsou všichni mrtví. Než aby se vrátili na Zem, podřezali své děti, pak ženy a nakonec i sami sebe. Zanechali tam veliký nápis krví na zdi jejich chrámu, kde na nás svolávali za naši poslední »krutost« krvavou pomstu bohů.

V té chvíli už se opravdu nedalo nic dělat. Něco takového nikdo z našich předků nečekal. Všichni byli mrtví, příliš pečlivě podřezaní a už ztuhlí. Není div, že se našim předkům na dlouhou dobu znechutilo pomáhat lidem ze Země...“

„Ale stejně jste nakonec pomáhali...“ řekl Pepek.

„Pomáhali,“ připustil Charru. „Ale až když jsme zjistili ten nebetyčný rozdíl mezi pyšnými a arogantními Afričany, vlezlými Indy a pokornějšími a vděčnějšími Slovany. Přitáhlo nás k nim to, že neměli otroky. Často byli prodáváni do otroctví, ale sami jiné nezotročovali. Tím se nejvíc lišili jak proti ostatním kontinentům, tak i od nejbližších sousedů.“

„Ale vždyť je v dějepise někde napsáno, že se v Praze často konaly trhy s otroky?“ namítla paní Květoňová.

„Konaly,“ přikývl Charru. „Také nás to dlouho mátlo. Jenže stačilo zjistit, kdo ty trhy s otroky provozoval. Vždycky to byli cizinci, buď Arabové, nebo Židé. Podobně to bylo v Rusku, kde se nacházely vpravdě nelidské koncentrační tábory. Při bližším pohledu se ukázalo, že v jejich velení nebyl ani jeden Rus. Když za poslední války postupovali za prvním sledem »začišťovači« nemilosrdně střílející zběhy, tak zvaná organizace NKVD, nebyli v ní vůbec žádní Rusové. A ta nelidská organizace páchala i další masakry, například Katyň, kterou dnes přičítají Rusům. Obviňují je neprávem i z posledního vojenského vpádu do Čech.“

„Ale... kdo tedy do Čech tenkrát vtrhl?“ zarazil se Pepek.

„Předně – většina vojáků prvního sledu nebyli Rusové,“ řekl pan Charru. „Kazaši, Turkmeni. Ani pořádně rusky neuměli, aby se s nimi nedalo domluvit. A když se o té invazi rozhodovalo, byl tenkrát v »Politbyru« jen jeden jediný Rus a ten jako jediný hlasoval proti.“

„Jenže když začnete šťourat do takových podrobností, brzy se nadějete toho co my,“ řekla rázně paní Květoňová. „Pojďte se bavit o něčem jiném než o politice!“

„Paní má pravdu,“ přidal se k ní pan Kolomazník.

„Jak libo,“ pokrčil rameny Charru. „Jenže pak už máme na programu jen rozloučení. Vy se tu nějak s panem Kolomazníkem dohodněte, děti ať se potěší s rodiči, než skončí svátky Svatého Hégtóa, pak se vrátí do školy – budou-li chtít pokračovat, o čemž nijak nepochybuji – a do tří dnů dostanete pozvání na náš Sněm, na které máte právo jako účastníci oněch zatrolených událostí.“

„Právo – nebo povinnost?“ zeptal se pan Květoň.

„Jen právo,“ odvětil Charru. „Víme už dost, abychom další svědectví nepotřebovali. Zde nejsme na Zemi, kde advokáti obou stran nosí k soudům tisícistránkové fascikly, aby sami sobě dodali vážnost, které se nedostává jejich argumentům, a které vposledku u soudu nikdo nečte. Ale nemyslím si, že toho práva nevyužijete. Ta věc se vás týká, ne že ne.“

„Taky si myslím, že přijdeme,“ řekl Pepek.

Errata:

28.11.2021 12:33