Ty dveře měly však jednu podstatnou vadu. Neměly kliku, ale kouli, aby nešly otevřít bez dovolení majitele kanceláře. Pepek se rozhlédl a spatřil malou kameru. I kdyby na ně zaťukal nebo zazvonil, exekutor mu neotevře. Uvidí malého kluka a bude mu to jasné. Zvlášť kdyby pozoroval i jeho přeměnu z kočky v člověka.

Nevadí, nešlo to dveřmi, půjde to oknem, pomyslel si Pepek. S kočičím klidem se obrátil, vyšel z budovy, aby se podíval na to zpropadené okno zvenčí, ale zajásal, když spatřil vysokou jabloň, jejíž větve se v těch místech téměř opíraly o budovu. Vylézt tudy až k oknu bude pro kočku maličkost.

Byl sice nezkušenou kočkou, ale šplhat po kmeni stromu nebylo tak těžké pro tvora, kterého udrží i drápky zaťaté do kůry. Krátce poté už si oknem prohlížel exekutorskou kancelář. Ani se nepokoušel skrývat – kočka za oknem není nic nápadného. Pan exekutor se uvnitř blahobytně rozvaloval v křesle a telefonoval. Kočky si pochopitelně nevšiml.

Jenže když si Pepek zblízka prohlídl okna, musel se i jako kočka zamračit. Pochopil, že jeho šance nejsou velké. Plastová okna jsou pečlivě zavřená, při pohledu zblízka rozpoznal trojité tvrzené sklo. To neprokopne silou ani kdyby byl anakondou.

Vrátil se radši na větev stromu. Sousední okno bude totéž, navíc je nejbližší větev příliš daleko. Ta kancelář je jako pevnost.

Přinejmenším pro kočky.

Jenže pak mu padla do očí čtvercová plastiková mřížka nad a mezi okny. Větrání? Tudy by to snad šlo, pokud se mu podaří plastikovou mříž vytrhnout. Pro kočku je to nadlidský – vlastně nadkočičí – úkol, ale taková anakonda...

Nu což, zkusit to může.

Vylezl o několik větví výš a tam se změnil v kapitálního patnáctimetrového hada. Naštěstí byl skoro u kmene, větev by ho neunesla. Bude se muset pečlivě nadlehčovat, ale půjde to.

S hlavou až u mřížky ještě rozvažoval. Prorazit nebo se ji pokusit vytrhnout? Anakonda má zuby, ale nic moc. Na přidržení kořisti jí stačí – tak směle do toho! Aspoň to zkusit!

Zachytil mřížku a trhl. Mřížka byla jen z měkkého plastiku, měl ji rázem v hubě a rychle ji vyplivl dolů. Ani nedělala velký rámus při dopadu. Co je ale za ní? Široká plastová trubka, průměr tak velký, že se jím protlačí, ale co je to za divnou věc na druhé straně? Dvě obdélníkové mřížky – horní a dolní – a mezi nimi pás plastiku... klimatizace? Zkusil do toho hlavou zatlačit, ale drželo to na stěně víc než venkovní mřížka.

Ale co – nešlo to silou, půjde to větší silou. Vycouvl ven, rozmáchl se a udeřil do překážky hlavou. Překážka povolila, teď už viděl, že je to jakýsi aparát na úpravu vzduchu, vyvalil ho ze stěny, jenže aparát nedopadl na podlahu, ale na dírkovaný plech, zavěšený pod stropem. Závěsy byly dost silné, aby unesly lehký aparát, ale anakonda-Pepek skrz dírky viděl, jak chlap pod ním poděšeně vyskočil. Zvuky nad falešným stropem spolu se sprškou cihlového prachu, která propadla dírkami v plechu, se mu nelíbily – a právem! V prvním okamžiku ve tmě nad stropními panely nic určitého neviděl, ale to trvalo jen okamžik. Závěsy podhledu byly dost silné, aby unesly lehký aparát, ale půltunového hada už ne. Nevydržely, když se anakonda-Pepek protáhl větracím otvorem.

Obrovský had přistál spolu se spoustou prachu, cihlové drtě a s pěti utrženými čtverci dírkovaného plechu zčásti na podlahu, ale dostatečnou částí i na pracovní stůl pana exekutora, smetl na zem obrazovku jeho počítače i s balíky lejster a než se exekutor vzpamatoval, měl kolem hrudi ovinuté čtyři příšerně těžké závity tlustého hadího těla.

„Dobrý lov!“ zasyčela nestvůra.

Samozřejmě by volal o pomoc, ale nemohl se nadechnout.

Jeho vždy tak pečlivě uklizená pracovna byla najednou plná prachu, cihlové drtě, rozházených lejster, ale nejhorší na tom bylo to kruté sevření obrovskými modrozelenými šupinami, které mu znemožňovaly nádech.

„Pomóc, lidi, kde jste kdo?“ sípěl.

„Máte smůlu,“ zasyčel had. „Řvát vás nenechám. Jenom si pěkně potichu popovídáme. Dveře jsou zevnitř vypolstrované, ani by jimi křik na chodbu neprošel. A zvenčí nemají kliku, nikdo se sem nedostane. Skvělé prostředí pro citlivý soukromý rozhovor.“

„Chceš mě sežrat, bestie?“ zasípěl exekutor.

„Ani ne,“ syčel had. „Ne že by to nešlo, v přírodě mí bratři občas spořádají nějakého neopatrného peóna, ale já bych nesnesl mít v břiše něco tak odporného a hnusného jako vás.“

„Tak co mi tedy chceš?“ zeptal se exekutor.

„Jak říkám, popovídáme si,“ odvětil had.

„Já ale protestuji!“ vzpamatoval se chlap trochu. Dosud byl zvyklý mluvit se všemi arogantně s vědomím vlastní převahy, teď se sice necítil pánem situace, nicméně železná košile zvyku ho neopustila. Nejraději by tomu odpornému plazovi zhurta přikázal, aby ho ihned uvolnil, protože se dopouští protiprávního násilí na veřejném činiteli, ale na tak strohý příkaz si přece jen netroufal, natolik si byl vědom, že tady tahá za kratší provaz.

„Protestovat můžete,“ přijal to had. „Nejlépe na nádraží. Už tam sice lampárny zrušili, ale jistě tam ještě někoho najdete, kdo si vás ochotně vyslechne. Na mě ale protesty nezkoušejte. Já jsem proti vám neskonale silnější.“

„V tom případě budu mlčet!“ rozhodl se chlap.

„Mlčet budete, až vás stisknu tak, že budou kosti praskat,“ řekl had. „To už nedokážete ani kňučet. Ale mně vůbec nevadí, když budu mluvit jen já. Já se docela rád poslouchám a vy mi do řeči skákat nebudete, o to se také docela rád postarám. Začnu tedy mluvit a vám občas ponechám trochu volnosti na odpověď. Je mi jedno, jestli těch krátkých možností využijete nebo ne. Možnost hájit se vám ale neupřu. I když bych nemusel, vy jste také nedával svým obětem žádné příležitosti k obraně.“

„Jak to můžeš tvrdit, bestie?“

„Já jsem vás při tom viděl, pane doktore, byl jsem v té době člověkem,“ ujistil ho had. „Vás nezastavil pláč mé mladší sestry, když jste jí rval z rukou její oblíbenou panenku. Pak jste ji nejspíš s ostatními hračkami vydražil za pár šupů jako »pytel dětských hraček, vyvolávací cena deset korun« a peníze jste si nechal jako »spravedlivou odměnu« za vaši hnusnou, špinavou »práci«...“

„Na to jsem měl ale zákonný nárok!“ protestoval.

„Neměl!“ odsekl prudce had. „Nenechal jste nám k životu ani zákonné životní minimum. Ale nebudeme se bavit o penězích, těmi se třeba udavte, štěstí vám rozhodně nepřinesou. Budeme se bavit o spravedlnosti. Ne v tom smyslu, jak čekáte – jestli to bylo či nebylo podle práva a dnes platných zákonů. Sám dobře víte, že jste zacházel dál než vám ty prašivé zákony dovolovaly. Spoléhal jste se, že si proti vám nikdo nic netroufne a kde není žalobce, není ani soudce. Já jdu taky dál, jenže na druhou stranu. Trvám na tom, že jste byl nemravnější než ty už tak dost nemravné zákony. Takže jsem současně žalobcem i soudcem a ty vaše nezákonnosti a hlavně nespravedlnosti spravedlivě ohodnotím.“

„Na to nemáte právo!“ pokusil se vykřiknout, ale vzhledem k těm několika závitům hadího těla kolem hrudi z něho vyšlo jen těžko slyšitelné zasípění.

„Já ani netvrdím, že bych měl na něco právo,“ řekl had. „Ve smyslu zdejších zákonů máte právo na své straně vy.“

„Tak už mě pusťte a vypadněte!“ začal opět tím velitelským tónem, na jaký byl zvyklý.

„Pustím vás a vypadnu,“ slíbil had. „Ale mezi ty dva body vsunu pár dalších, které se vám už líbit nebudou. Víte, já musím dodržet dvě zásady. První požaduje »Zneškodnit, ale nezabíjet!«, druhá »Nezabíjet, ale zneškodnit!« Kdybych vás směl zabít, bylo by to rychlé a nezdržoval bych se řečičkami. Ty mají význam jen když si je budete až do smrti pamatovat. Rozumíte? Nesmím vás zabít, ale neutěšujte se, udělám vám ze zbytku života peklo plně srovnatelné s tím, co jste dělal svým obětem. Ne podle paragrafů, ale podle spravedlnosti, to má větší váhu. Nu což, začneme!“

Znenadání se rozmotal, ale současně odmrštil doktora práv Gabriela Jarce na koberec doprostřed místnosti, kde se rozplácl jako žába po dlouhém skoku. Exekutor se chtěl zvednout, ale na záda mu náhle dopadlo pět set čtyřicet kilogramů tuhého hadího těla a připláclo ho ke koberci ještě pevněji.

Pak následovaly čtyři tupé rány, každá doprovázená velmi bolestivým výkřikem týraného muže. První dvě vedla hadí hlava soustředěnými údery na předloktí obou široce roztažených rukou. Na koberci tlumícím zvuky se projevily jako tupé rány, ale Pepek vycítil, jak při každé ráně aspoň nadvakrát křuply postižené kosti.

Další dvě rány vedl anakonda-Pepek proti nohám. Podobalo se to, jako kdyby obě nohy právníka přejelo terénní auto. Půl tuny hadího těla je sice méně než váha průměrného SUV, jenže tady byl úder vedený z výšky několika decimetrů a dynamické účinky nárazu byly větší než pouhá statická váha. Z obou kotníků zbyla změť polámaných kůstek. Geniální ortopéd by mohl doufat, že ji rozplete a dá do původního stavu, jenže větší pravděpodobnost měla vyhlídka na invalidní vozíček.

Luxusní, elektrický a vybavený úměrně bohatství majitele.

Ale málo platné, když – doživotní.

„Než odejdu, malé připomenutí,“ zasyčel had přímo do uší bolestí pološíleného muže. „Zavolejte si záchranku, již odcházím. Ale jestli vás do roka a do dne uvidím na seznamu exekutorů, najdu si vás a tentokrát to nebude jen pár zlomených kůstek! Pak teprve budete litovat, že vás nesmím na místě zabít!“

Nečekal na odpověď. Exekutor nebyl ve stavu, aby mu ji mohl dát, ostatně předtím vyjádřil úmysl neodpovídat.

Anakonda-Pepek se hbitě doplazil k oknu, hadí tlamou vzal za kliku, bez problémů si otevřel a vyšvihl se do koruny stromu.

Teprve teď můžeme říci, že je ta mise ukončená, pomyslel si, když v podobě sokola mířil zpátky.

Domů – do Evosinóo...