Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pohovor s vědmou

Pepek neletěl přímo domů, ale ještě se stavil u Kolomazníků. Jeho setkání s Lenkou bylo sice kamufláží, ale neúplnou. V druhém plánu se s Lenkou chtěl opravdu setkat. Chtěl si s ní vyjasnit, jak ti dva používají služeb Vnelčoga. Připadalo mu totiž divné, že oba sourozenci ovládají telepatii a dokáží i takové věci jako proměny v jiné tvory a přitom i s rodiči chovají dobytek a živí se prodejem modrého mléka po vsi.

Jako sokol přistál u Kolomazníků na zadním dvorku, tam se změnil v kluka a zaťukal na zadní vchod chalupy. A jako kdyby na něho čekala, otevřela mu sama Lenka.

„Hele! Nemáš bejt v Modrým světě?“ uvítala ho udiveně.

„Tebe zrovna hledám,“ řekl. „Můžeme si tu někde v klidu popovídat?“

„A vo čem, símtě?“

„Třeba o čarování s Vnelčogem na Zemi.“

„Tady to přeci nejde,“ namítla. „Vnelčog sem nedosáhne.“

Podíval se na ni trochu s úšklebkem.

„Pohádky vykládej bráškovi... pokud je ještě ocení...“

Natáhl před sebe ruku a požádal... co by se tak hodilo? Co třeba něco k pití? Pepkovi náhle před očima vyskočila stará varovná antireklama »Pivo – víno – slivovice – havárie – nemocnice.«... tak tohle jistě ne... honem něco jiného! Antireklamu mu v hlavě vystřídalo starodávné rozpočítadlo »Cukr – káva – limonáda – čaj – rum – bum!«... zajímavé, má to přece být dětské rozpočítadlo, ale rum...? Ještě tak limonáda... ta by se asi jako jediná snesla, teď ještě aby ji Vnelčog znal...

»Kjo limonáda!« vyslal telepaticky.

Vzápětí ale držel v ruce láhev, jakou neočekával. Nebyla to důvěrně známá pet-flaška, jakou najisto očekával, ale skleněná láhev s podivně složitým uzávěrem kombinace silného drátu, porcelánového víčka s velkou gumovou plackou jako těsněním. Uvnitř byla načervenalá tekutina, vlastně jen lehce zbarvená voda nepodobná ničemu, co byl ještě ochotný uznat za limonádu.

Neztratil ale duchapřítomnost, natáhl ruku s lahví k Lence a ležérně dodal:

„Hele, že to jde! Na, vezmi si!“

Byla tak překvapená, že láhev bezmyšlenkovitě převzala, i když si s ní nevěděla rady. Pepek si zatím poručil další limonádu a začal se věnovat komplikovanému uzávěru. Naštěstí brzy zjistil, že stačí jednu z drátěných páček trochu odtáhnout od skleněného hrdla láhve, aby páčka odskočila a celá konstrukce se otevřela. Ozvalo se krátké syčení a z tekutiny v láhvi se vyrojily bublinky. Pepek je nedůvěřivě ochutnal, ale nebylo to vlastně tak špatné pití.

„Símtě, to se snad pije?“ nedůvěřovala tomu Lenka.

„Můžeš to zkusit i žvejkat,“ navrhl jí dobrácky Pepek. „Ale radši bych byl pro opravdu seriózní pokec. Bez pohádek pro malé děti, myslím to teď vážně.“

„Dobrá, když vážně, tak vážně,“ otočila najednou. „Půjdeš se mnou do podkroví, tam budeme mít klid. Jen to ještě oznámím našim, aby se po mně nesháněli.“

Otočila se a s neotevřenou láhví v ruce zamířila do sednice. Pepek ji tiše následoval, i když mohl počkat na místě. Oznámit to rodičům přece nemůže trvat dlouho.

Jenže vzápětí se ukázalo, že to nepůjde tak rychle.

„Jé, dědo, kde ty se tady bereš?“ rozzářila se Lenka, sotva se dostala za dveře.

„Ahoj, čečetko!“ ozvala se odpověď.

Děda byl chlap s nápadně podobnými rysy v obličeji, jako měl sám pan Kolomazník. Dokonce, když tu tak seděli vedle sebe u velkého dubového venkovského stolu, by je člověk mohl směle považovat za rodné bratry. Pepek si vzpomněl na Kolomazníkovy řeči o příznivém vlivu modrého mléka na zpomalování stárnutí, tohle byl přece důkaz nad jiné důkazy.

„Táta mě pozval na soukromý pohovor,“ objasňoval děda vnučce svou nečekanou přítomnost. „Hele, a co to máš v ruce za limču? Tuhle pamatuju z dob, kdy jsme jako malí špunti seděli na schodech před Koletovic hospodou, každý jednu limču, povídali jsme si všelijaký plky... ale to už je dobrých sedmdesát let. Kdes to dneska splašila?“

„To tady...“ ukázala Lenka za sebe.

„Hleďme!“ trochu zvážněl děda. „My o vlku a on se nám tu prochází po chalupě...“

„Cože to povídáte o vlku?“ zeptal se zvědavě Pepek.

„Toho si nevšímej, chlapče,“ mávl rukou děda. „I když... ty jsi prý byl u toho taky, když ti dva mimozemští kuliferdové řádili v Praze na soudech... no a my to teď tady řešíme.“

„Co na tom chcete ještě řešit?“ zeptal se Pepek zvědavě.

„Jednotný postup proti vetřelcům,“ odvětil vážně děda. „Mimozemšťané nás varovali, že by do Nové Vsi mohli přijít cizáci vyšetřovat, co s tím máme společného. Tvrdili, že nejspíš postačí, když všechno tvrdě zapřeme. Květoňovy tu nikdo nezná, nikdo je ve vsi nikdy neviděl, nikdy ve vsi nebyli, nikdo o nich nic neví. Jen je třeba, aby tak jednotně vypovídali všichni.“

„Bude to jednoduché,“ dodal Pepek, „s námi se přece nikdo nesetkal, až na strejdu Jóžina a Kolomazníkovy. Jednou jsme byli v obchodě, ale to stejně tak dobře mohli být lufťáci.“

„Hele, děcka, tohle se vás netýká,“ změnil náhle děda tón. „Ale... kde jste doopravdy sebrali tuhle limču? Ta se přece už nejméně padesát let neprodává!“

„Na, vezmi si ji,“ podala mu ji Lenka. „Zavzpomínej si při ní na staré časy! Mamí? Můžeme jít s Pepkem do podkroví?“

Lenčina matka vyhlédla ze sousední kuchyně.

„Dobře, jděte,“ svolila. „Tady jste nám platní jako myšinec v obilí. Ale to ti povídám: žádný oheň a žádné hry na doktory! Nebo dostanete na gluteus maximus. Oba. Jasné?“

„Neboj, mami,“ uklidňovala ji Lenka. „Nejsem malá holka!“

Od dvanáctileté slečny to sice znělo trochu směle, ale Pepkovi to nepřišlo nijak zvláštní, byl přece v tomtéž věku.

Lenka se otočila, proklouzla vedle Pepka do předsíně, jen se po něm letmo ohlédla, jestli ji následuje, ale to už zamířila ke strmým dřevěným schodům do podkroví.

Zatímco Lenka nahoře bezstarostně dupala jako slon po dřevěné podlaze, Pepek za ní lezl po schodech pomalu, opatrně. Vlastně ještě nikdy nebyl na půdě dřevěné chalupy. U Jóžinovy chalupy byl na půdě asi jen táta. Pepek byl zvyklý na betonovou pevnost panelákové konstrukce, u které je problém zatlouci skobu do stěny. Zdálo se mu, že se i prkna schodů pod ním nepřípustně prohýbají, když po nich vystupuje.

Pokojík v podkroví byl malý jako na hraní pro děti. Bylo tam staré polstrované kanape, velká skříň, dvě židle a stůl. Lenka tam Pepka zavedla, sedla si na jeden konec kanape, opřela se zády o naducanou boční opěrku a rukou mu ukázala naproti sobě.

„Tak povídej!“ vyzvala ho. „Vocode?“

„Co je to vlastně »gluteus maximus«?“ zeptal se zdánlivě nesmyslně.

„To je latinsky »sedací sval«,“ dostal okamžitě vysvětlení. „Víš, moje máma kdysi chtěla vystudovat na doktorku a z té doby si pamatuje pár odborných termínů. Jenže pak onemocněla její sestřenice teta Lída a bylo to s ní tak špatné, že ji doktoři už jen poslali domů umřít. Zkrátka na to nestačili. Jenže pak se toho chopil děda a prohlásil, že mimozemšťané s tím jistě pohnou. Naložili umírající tetu na kárku, aby prošli branou do Modrýho, a svěřili ji Charrovi. Do tejdna se teta sama vrátila a žije dodnes na dolním konci vesnice. Když to ale máma viděla, pochopila, že na mimozemšťany nikdy mít nebude, takže vzdala být doktorkou. Jenže se přitom seznámila s Kolomazníkovými, pak si vzala tátu... a teď tu tedy jsme.“

„Zajímavý příběh,“ řekl Pepek.

„A na oplátku vyplázni, s čím jsi přišel ty,“ udeřila na něho.

„Řekl jsem to přece hned na začátku,“ opáčil. „Přišel jsem se s tebou poradit jakožto s největší vědmou od Kolomazníků, jak to děláte s čarováním.“

„S největší vědmou od Kolomazníků?“ odfrkla si. „Takže jsi vlastně přišel za mámou?“

„Ne, za tebou,“ trval na svém. „Velikost vědmy neměřím na centimetry, ale na schopnosti čarovat. Umí tvá máma víc než ty?“

„Když to bereš takhle, tak jo, máš recht,“ uznala. „Máma neumí nic. Ale na téhle straně Brány se čarovat nesmí, to nevíš?“

„Nesmí... nesmí... ale jde to. A dodržuješ to?“

Chvíli se na něho dívala podezíravě.

„Tak to má být pohovor nebo výslech?“ zeptala se ho.

„Výslech by to byl, kdyby mělo jít o trest za nějakou vinu,“ namítl. „Přitom mi jde jen o zjištění, jestli používáš čáry pro sebe a pro své rodiče. Na tom nevidím nic špatného, ostatně to dělám taky. A zatím mi to nikdo nezakázal.“

„Tak ti to brzy zakáží,“ řekla Lenka.

„Z čeho bereš tu jistotu?“ zeptal se jí.

„No...“ zarazila se, „ve škole na Evosinóo nám říkali, že se to na Zemi nesmí, hlavně ne před cizími lidmi.“

„To nám zase říkali, že se to na Zemi nemá ukazovat lidem, kteří o Evosinóo nic nevědí,“ opravil ji. „Ale ne, že se to nesmí vůbec. Já jsem to dokonce své rodiče naučil. A divím se, žes to nenaučila svoje a necháváš je tak draho prodávat ve vsi modré mléko a vejce.“

„To není draho,“ protestovala. „Naše mléko je tučnější. A my taky musíme z něčeho žít, nemyslíš?“

Opakovala mu zdůvodnění jejího tatínka. Ale na Pepka to už nezabíralo. Měl své vidiny.

„Kdybys naučila své rodiče čarovat si jídlo, nepotřebovali by nakupovat potraviny. Ušetřili by a kdyby zlevnili, třeba až na obvyklou cenu mléka v krámě, pomohli by lidem ze vsi – ostatně to mléko nikomu jinému neprodáváte. A přitom byste se měli líp než dneska, protože byste museli platit jen za to, co se na Zemi nedá čarovat, myslím tím třeba daně.“

„Na Evosinóo nekoupíš traktor ani benzín do nádrže,“ řekla s jistotou.

„Traktor přece už máte,“ namítl. „A co se týče benzínu, je to podle mého mínění jen otázka vložit do pamětí Vnelčoga jeden kanystr benzínu. Což jde už hodně dlouho, díky tomu si dnes můžeš vyčarovat limču z doby dětství tvýho dědy.“

„Jenže já to neumím,“ přiznala.

„Tak jak to tedy děláte?“ zeptal se se vší vážností. „Ale bez vytáček! Já přece nejsem žádný lufťák.“

„No... na Zemi fakt nečarujeme,“ řekla neochotně. „Jenom na Evosinóo a jen v neděli nebo ve svátek. To se sejdeme u táty v jeho bytě u kravína a dáme si něco svátečního, na co má kdo zrovna chuť... a zařizuju to všechno já, Jirka je na to ještě malý.“

„Poslyš... proč jsi utekla ze školy v Evosinóo?“ napadlo ho najednou. „Nevykašlala ses na tu školu jen abys mohla rodičům jednou za týden vyčarovat pořádnou baštu?“

„No... tak trochu...“ připustila.

„A na Zemi ses ani nepokoušela čarovat?“

„Vlastně... pokoušela,“ přiznala. „Jen... občas se tu měním v černou kočku... je tak nenápadná... baví mě prolézat chalupou v místech, kam se člověk nedostane, třeba tam, kde je málo místa mezi střechou a půdou... umíš se už měnit ve zvířata?“

„Možná víc než ty,“ řekl.

„Tak to zase prrr!“ nesouhlasila. „Já se měním už druhým rokem!“

„Ale kolik zvířat jsi vyzkoušela?“ nedal se zastavit. „Ty tu zkoušíš hlavně kočky, viď? Jen za dnešek jsem vystřídal čtyři kočky, sokola stěhovavého, veverku, malajského kaloně velkého, to je takový druh netopýra s rozpětím křídel přes metr a půl, a pak hlavně patnáctimetrového hada, anakondu velkou, co má pět set čtyřicet kilo živé váhy. Stačí?“

„Jujky, to by ses sem nejspíš ani nevešel, nebo ano?“

„Když se stočím do spirály, vejdu se,“ ujistil ji. „Jen si nejsem jistý, jestli by mě tady udržela ta prkenná podlaha. Lezl jsem dneska po stromě a nalomil jsem vlastní váhou pár větví.“

„Ale kde?“ chtěla vědět.

„V Praze, kde jinde?“

„Ale... tam přece... Vnelčog nedosáhne!“

„Nedosáhne, ale kluci mimozemský mě naučili používat jeho víceméně utajeného brášku Salvaguardiu, který obsáhne celé Čechy. O tom ani nevíš, viď? Mimozemšťané to tají i před námi a vím o něm jen díky Mozovi a Ienovi. Čekám, že mi tu možnost brzy seberou, ale já už jsem ji využil dokonale.“

„K čemu?“

„K pomstě!“ řekl – najednou až nedětsky vážně. „Zmlátil jsem váženého doktora exekutora Gabriela Jarce tak důkladně, že bude do smrti jezdit na invalidním vozíčku.“

„Co?“ vyjekla. „Ty? Těmahle pěstičkama?“

„Z toho by si nic nedělal, viď?“ souhlasil s ní Pepek. „Když ale na něho dopadlo pět set čtyřicet kilo železných svalů, to už se fakt nesmál. Anakonda je náš největší had a mimozemšťané si ji uložili do seznamu zvířat, ve které se dá přeměňovat. Já dokonce věřím tomu, že toho darebáka nenapadne stavět se na odpor, když jsem mu nařídil, aby zanechal exekutorské praxe.“

„To bych se divila, těm to přece sype!“

„Sype,“ připustil Pepek. „Jde o to, co je silnější. Jestli jeho nenažranost a chamtivost, nebo strach. Slíbil jsem mu, když praxe nenechá, navštívím ho za rok znovu a pak nepůjde jenom o pár zlámaných a rozdrcených kůstek.“

„Co by ještě mohlo být horšího?“ otřásla se.

„Nepřišel bych k němu jako anakonda, ale v těle medvěda grizzly a zdevastoval bych mu drápy ksicht, že by se ho i policajti báli. Takhle na rovinu jsem mu to sice neřekl, ale pohrozil jsem mu, že by sám litoval, že ho nesmím zabít. Udělal bych mu ze života nejhorší peklo, jaké si dokážeš vymyslet – samozřejmě jen když mi mimozemšťané tu možnost neseberou.“

„Může být ještě něco horšího?“ podívala se na něho tázavě.

„Může,“ odvětil. „Jako grizzly bych mu totiž vyškrábal oči. Neslyšela jsi, že se slepotě říká »žalář nejtemnější«? A věř tomu, že by to bylo horší než úplně na cucky rozdrápaný obličej.“

„Až mi z tebe naskočila husí kůže,“ opět se otřásla. „Poslyš, ty vážně doufáš, že ti to mimozemšťané budou trpět?“

„Nedoufám,“ připustil. „Už teď se chtějí radit o tom, co udělali Moz s Ienem. Až k tomu připojí našeho exekutora, nejspíš nás všechny tři exemplárně potrestají. Já to ale neuznávám jako spravedlivé. Podle mého mínění jsme byli spravedlivější my tři. Nebyla to samoúčelná krutost. Dokonce si myslím, že skutečná spravedlnost by byla ještě přísnější.“

„Nevím...“ řekla nerozhodně. „Jiní přece dopadli mnohem hůř. Vás ani nebili, nemučili...“

„Sebrali nám možnost žít jako lidi,“ řekl Pepek tvrdě. „Dali nám najevo, že lidi nejsme a nikdy už nebudeme. Táta nám říkal, ať neztrácíme hlavu, mnohým že bylo ještě hůř. A taky, že máme těmi lotry pohrdat. Ale to bylo jen plané utěšování. Co nám bylo platné pohrdání? Ty zrůdy měly všechno a pohrdaly námi ještě víc! Mohl to nějak napravit jedině pořádný a hodně citelný trest. A protože ty bestie neublížily jen nám, ale stejně poškodily více lidí, musel i tohle ten trest zahrnout.“

Chvíli bylo mezi nimi ticho. Lenka přemýšlela a Pepek jí dával čas, aby si to promyslela.

„Ale i ty přece počítáš s trestem,“ špitla do ticha.

„Jo, počítám,“ přikývl. „To bylo vidět, když Charru plísnil ty dva kluky. Mimozemšťané jsou asi dost hákliví na porušování staletých zásad. Ti kluci mu vyčetli, že je to špatné pochopení těch zásad, ale až budou sami dva – možná ještě se mnou, ale mě už vůbec nebudou brát vážně – až budou ve dvou proti celému Sněmu, nevidím jejich šance růžově. Ani moji. Raději předem počítám s trestem. Od pouhého napomenutí ve stylu »ty-ty-ty, už to víckrát nedělej« – to ale není moc pravděpodobné, po omezení »purun«, kdy na nás bude muset někdo dohlížet, až po vyloučení ze školy »pro nepřístojné chování«. Všechny horší tresty by byly podle mého mínění příznakem tyranie a tu na Evosinóo nečekám. I když – možné je vlastně všechno.“

„A když tě vyhodí ze školy?“

„Pak se nedá nic dělat,“ pokrčil rameny. „Kdybych to měl udělat znovu, udělal bych to znovu. A kdybych mohl zlikvidovat celou exekutorskou komoru, podal bych si jednoho po druhém.“

„Jenže... jak chceš jinak dostat z nezodpovědných dlužníků dluhy?“ namítla. „To by si pak kdekdo napůjčoval hory doly, nic by nesplácel a to přece nejde.“

„A nejsou pak nezodpovědní ti, kdo takovým lidem půjčují hory doly?“ opáčil Pepek. „Vždyť ti, kdo půjčují, v tom nelidském mlejnu jedou taky a rádi! Napůjčují ti klidně hory doly, ale v těch jejich smlouvách jsou kličky, mastné pokuty za kdeco a nakonec z lidí dostanou trojnásobek toho, co tak ochotně půjčili. A mají to bez rizika, protože když to u našich prohnaných soudů dostanou až k exekutorovi, ten z lidí klidně dostane i stonásobek. Že přitom lidi zničí, až přestanou být lidmi? To nikoho nezajímá. My jsme si nic nepůjčovali – a dostali nás taky. Nešlo to přes půjčku, šlo to podvodem, na kterém se podílel celý řetězec šmejdů. Od banky, přes Finanční úřad, přes vážené soudce až po exekutora, všichni stejní šmejdi!“

„Táta jim taky říkal »hadi jedovatí«,“ špitla. „Ale když se proti tomu »mlejnu« postavíš, semele i tebe.“

„Semlel by, o tom nepochybujeme,“ řekl Pepek. „Ale přece jen – s využitím mimozemských prostředků to šlo. Teď ale záleží na tom, na čí stranu se postaví mimozemšťané. Jestli na stranu lidí, pak šmejdi nemají šanci. Jestli na stranu šmejdů, nemáme šanci my. Jenže na stranu šmejdů se postaví už tím, že prosadí »nezasahování«. Kdo zlu neodporuje, sám se proviňuje.“

„A tohle bys řekl mimozemšťanům do očí?“

„Jistě,“ přikývl. „Za pravdu se sice na Zemi vždycky platilo kopancem, to prý je mezinárodně uznávané platidlo, a jestli se k tomu přidají mimozemšťané, rozšíří se to i do vesmíru, jenže já už jsem svůj kus spravedlnosti udělal. Naštvalo by mě jedině to, kdyby mimozemšťané pana exekutora uzdravili a ještě se mu za mě pokorně omluvili, ale to snad přece jen nehrozí.“

„No, nevím,“ zavrtěla hlavou. „Já se do toho rozhodně míchat nebudu.“

„Takže jsi vlastně s těmi šmejdy?“ řekl ne právě přátelsky.

„To ne,“ odmítla takové podezření. „Ale nezdá se mi, že by to mělo naději na úspěch. Jen mi to připadá jako kdybys chtěl rozkopnout vosí hnízdo. Samozřejmě těm vosám uškodíš, ale ty ti to pak spočítají.“

„Jak chceš,“ řekl Pepek. „Do toho tě přece nelákám. Já bych od tebe chtěl něco jiného. Abys přestala rodičům podstrojovat jen po nedělích a naučila je čarovat si jídlo sami, aby na tobě přestali být závislí. A ty by ses měla vrátit do školy.“

„Vždyť to u krav beztak nebudu potřebovat!“ namítla.

„A to chceš u krav strávit celý život?“ vyčetl jí. „Já vím, ty krávy jsou ti vděčné, jsou to taky živí tvorové, věnovat se jim je záslužné a může tě to i bavit, ale... dvacet let klidně. Padesát let už bych nevydržel. A pět set let u krav bych chápal jako trest.“

„Pět set?“ vyjekla. „Kdes to sebral?“

„To nevíš, že to na Evosinóo jde?“

„Na Evosinóo možná, ale na Zemi ne!“

„Jenže ty máš přece přístup na Evosinóo,“ upozornil ji na tuhle drobnost. „Jistě, na Zemi budeš vesele stárnout jako všichni. Ale na Evosinóo můžeš omládnout a žít dál. To jsi ve škole asi přeslechla, viď? Přece se nemůžeš vzdát takové příležitosti.“

„Od tebe to slyším poprvé,“ řekla zamračeně.

„Já bych vyloučení ze školy chápal jako hodně přísný trest, jen doufám, že to tak daleko nedojde,“ řekl Pepek.

„Mě přesvědčila máma.“

„Protože kdysi chtěla sama studovat, ale zjistila, že by proti mimozemšťanům byla nicka? A proč sama nezašla za Charru, aby ji vyučili mimozemšťané?“

„Asi protože se zakoukala do táty. To bys měl chápat.“

„Jo, chápu,“ přikývl. „Ale kvůli tomu by neměla kazit život tobě. I když možná v dobré víře, že o nic nejde.“

Lenka mlčela, co se na to dalo odpovědět... ale ani Pepek se neměl ke slovu. Čekal, jak si to ta holka v hlavě přebere.

„A myslíš, že by mě ještě vzali?“ řekla po chvilce.

„Myslím si to,“ odvětil. „Charru říkal, že vás dvou je škoda. Ale to víš – mimozemšťané jen nabízejí, ale nevnucují. Každý ať je svého štěstí strůjcem, jak se říká. Tvoje máma byla asi na školu moc stará, když se hned potom vdávala. Ale ty máš ještě šanci.“

„A přimluvíš se za mě?“

„Blázníš?“ zavrtěl hlavou. „Já teď budu nejčernější ovce ze Země, co se na Evosinóo vyskytují. Radši se ani nezmiňuj, že to máš ode mne. A hezky koukej vzít svůj osud do vlastních rukou! Holka, která se nebojí sama řídit traktor, se přece jen tak něčeho nelekne. Ale nejdřív nauč své rodiče objednávat si svou nedělní baštu sami. Uvědom si, telepatii mají a jde jen o to, aby Vnelčoga správně oslovili. Když to zvládli naši, vašim to taky půjde.“

„A co ty?“

„Já teď půjdu, jak se říká, vypít hořký kalich do dna,“ řekl s trpitelským výrazem. „Hlavně že se mi povedla pomsta.“

„Na jednu stranu si říkám, že jsi byl v právu,“ připustila. „Ale na druhou stranu mě z tebe trochu zebe. Ale budu o tom ode dneška přemýšlet. Rozhodně víc než doteď.“

„A to jsem právě chtěl,“ přikývl spokojeně.

Errata:

28.11.2021 12:33