Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Povzbuzení

U Květoňů, kam se Pepek vrátil od Lenky, ještě nikdo o jeho avantýře nevěděl. Pepek se vrátil jakoby se nechumelilo, neřekl ani »á«, ani »bé« a zapojil se do hovoru mezi rodiči a sestřičkou Jitkou, která o mimozemské škole pěla samou chválu. Přidal se k ní a přispěl i několika postřehy, kterých si sestra buď nevšimla, nebo jim nepřipisovala důležitost.

Jenže pak se řeč obrátila na jeho cestu s mimozemšťany do Prahy a na všechno, co tam ti tři vyváděli. Pepkovo vyprávění už nemělo Jitčino nadšení z mimozemské školy, vyprávěl věcně, bez příkras. Tři soudci dostali »odměnu«, jakou ani v nejhorším snu nečekali, náměstek z ministerstva, který jim nařídil soudit křivě, se sám zastřelil.

„Exekutora Gabriela Jarce jsem vyřídil až dnes dopoledne,“ přiznal na závěr. „Nemá cenu to tajit, stejně se to brzy dozvíte.“

Zprvu mu to nechtěli věřit. Tak nepředstavitelný dojem na ně to vyprávění mělo. Jitka jen zírala na brášku. On že si troufl na všemocného pana exekutora? Přijala sice jako fakt, že ve své kanceláři neměl vedle sebe ozbrojeného policajta, ale i tak...

Otec to ale po chvilce přemýšlení viděl jinak.

„Máme tedy doma novodobého Zorro-Mstitele,“ řekl. „Bez kordu, zato s využitím přímo zvířecí síly... a proč jsi toho šmejda prostě nezaklel v nějakou potvoru?“

„Neumím to,“ přiznal Pepek. „Uměl bych to jen vcelku, ale ne zčásti. Udělat půl člověka půl zvíře, to uměli jen ti dva.“

„Takže jsi to vyřešil hrubou silou,“ řekl otec. „Vyčítat ti to nebudu, na tvém místě bych se taky neudržel. Vypadá to možná primitivně, ale nebude to aspoň vypadat tak tajemně.“

„Pokud pan exekutor nebude mluvit, jenže on jistě mluvit bude,“ dodal Pepek. „Otázka je, kdo mu uvěří.“

„Jestli se nepletu a slyšel jsem to dobře, v tomhle případu chybí svědci,“ pokrčil rameny otec. „Dvě soudkyně a ministerský náměstek jsou po smrti, ten soudce »napůl-vepř« všechno prospal a probudil se přeměněný, takže nic neví a pan Jarec je jediný, kdo může o svém případu vypovídat. Jenže bude mluvit tak zmateně, že mu těžko někdo uvěří. Přece jen bude jeho svědectví divoké. Představte si to: »Proboural se mi do kanclu obrovský had, mluvil lidskou řečí, pak mě zmlátil jako psa a odplazil se oknem...« – kdo má tomu blábolu věřit?“

„Soudkyně Kantorová obtelefonovala všechny své kolegy, aby je varovala,“ řekl Pepek. „Ta jistě nevynechala, jak ji ten had sevřel kolem těla, až nemohla dýchat.“

„Jen jestli ji ti kolegové vzali vážně!“ pochyboval otec.

„Určitě vzali,“ ujistil ho Pepek. „Například náměstek Böhm se raději zastřelil, než aby se nechal změnit v hada. A pan Okolík nebyl líný o půlnoci vyskočit, obléknout se a vyrazit autem pryč, ženě tvrdil, že na služební cestu.“

„Takže to vzali opravdu smrtelně vážně,“ zamyslel se otec.

„I kdyby ne, ti v pozadí tomu uvěří,“ řekl Pepek. „Oni tomu totiž uvěřit chtějí a především potřebují, aby tomu uvěřili jiní. Ti, kdo budou za ně vykonávat jejich další kroky.“

„Nechtěl bych být v kůži těch, kdo dostanou za úkol pátrat po zmizelé rodině Květoňů,“ řekl otec. „Těm totiž hrozí něco, co se v těchto kruzích neodpouští. Neúspěch na celé čáře...“

„No, já bych ještě méně toužil být v kůži nevinných, kteří se přitom těmhle »kruhům« dostanou do drápů,“ řekl Pepek.

Což byla, bohužel, pravda.

Buď jak buď, týden uplynul jako voda. To odpoledne před návratem však před Starou Rychtou přistála zuzlita s Mozem a Ienem. Přišli se podívat na svého komplice – triumvira. Dali se pozvat dovnitř a za chvilku už přátelsky rozmlouvali se všemi.

„Copak jsme se to dozvěděli?“ začal dobrácky Moz. „Naše mládě Pepek se rozhodl pokračovat v tom, co jsme nedokončené opustili? No jo – šamani tě zapomněli odpojit od Vnelčoga i od Salvaguardie... jako nás dva. A my jsme pro změnu zapomněli, že »napůl přeměny« jsou nad síly prvňáka. Naše chyba.“

„Myslím, že spravedlnost přece jen nepřišla zkrátka,“ řekl Pepek zamračeně.

Vzpomněl si na Sněm, kde to budou obhajovat, a necítil se už tak jistý. I z pozemského pohledu vypadal jeho zásah krutě, ale když se započetlo, že exekutor neškodil jen rodině Květoňů, ale dalším desítkám lidí, pak se jednotlivé tresty daly sečíst a vcelku to úměrné bylo. Když s tím souhlasil Pepkův otec a neprotestovala ani matka, zdálo se to Pepkovi spravedlivé. Je ale otázka, jak se na to budou dívat starší mimozemšťané ze Sněmu na Evosinóo.

„Dobře jsi udělal,“ schválil mu to Moz. „Je dobře, že Sněm dostane i pohled domorodců – tedy tvůj a tvých rodičů. Na misce vah – říkáte to tak snad – je každý takový pohled dobrý.“

„Jen se trošku bojím, aby mě za to nevyloučili ze školy,“ pípl slabě, ale otevřeně Pepek.

„Myslím, že ti to nehrozí,“ řekl Moz.

„Vás dva přece...“ naznačil Pepek.

„Jo, nás dva šamani odpojili od Vnelčoga i od Salvaguardie, ale to bylo jen »předběžné opatření«, než o tom rozhodně Sněm,“ řekl Moz. „Kupodivu do toho přitom zapomněli zahrnout i tebe. To se nejspíš změní, ale jen do Sněmu. K vyloučení ze školy by došlo, kdybys začal vraždit bezdůvodně. Což se nestalo a jak tě už trochu známe, nestane.“

„Ale jak to, že jste přiletěli »zuzlitou«, když vás šamani odstřihli?“ zajímal se Pepek.

„Odstřihnutí se vztahuje jen na Zem,“ vysvětlil mu rychle Moz. „Jak říkám, je to jen »předběžné opatření«, na Evosinóo se to nevztahuje. Odstřihnutí na Evosinóo je součást většího trestu, ale o tom Sněm ještě nerozhodl. Poslyš, říkal jsi, že ještě neumíte řídit »zuzlity«. Jak ses vlastně dostal do Prahy?“

„Jako sokol stěhovavý,“ řekl Pepek.

„To jsi ale musel být pěkně unavený, než jsi tam doletěl!“ odhadoval to Ien.

„No a?“ pokrčil rameny Pepek. „Jako kočka už jsem byl fit!“

„Pravda,“ připustil Moz. „Hele, co byste řekli na návrh, že vás dva, tebe a tvou sestru, naučíme používat zuzlity? Naše děcka to umí odmalička, ale vás to šamani chtějí naučit až ve druhém ročníku, i když by se vám to jistě hodilo už dnes.“

„Proč až ve druhém ročníku?“ vrtalo hlavou Pepkovi.

„Protože byste to neměli vědět, kdybyste se rozhodli vzdát to a seknout se školou,“ odvětil Ien. „Takových, kdo vzdali školu, bylo víc než těch, kdo ji dokončili. Šamani tvrdí, že by nebylo dobré, aby měl na Zemi zuzlity někdo, kdo se spokojil s málem.“

To ovšem vypadalo logicky a Pepek by to chápal.

„A co když se někdo, kdo už ty školy vzdal, rozhodne vrátit se na Evosinóo a dokončit je?“ zeptal se a myslel přitom na Lenku.

„To se prý nestává,“ pokrčil rameny Ien.

„A kdyby se to stalo?“ provokoval Pepek.

„To je těžké,“ pokrčil rameny Moz. „Šamanské školy totiž vyžadují nezaplněnou hlavu. Musí se proto začít co nejdřív, u nás je to nejpozději do dvanácti let, tak aby škola skončila ještě před dospělostí. Pak už jsou s tím nebetyčné problémy. V dospělosti to prý nejde vůbec a kdo začne pozdě a chce to přece jen dotáhnout do konce, musí si vytrpět tvrdé zpomalení vývinu, aby dospěl později. Pro nás je to... nebojím se to tak nazvat... noční můra. A pro vás, děti ze Země, nejspíš také. Nám dvěma je patnáct a jsme v posledním ročníku. Tobě je prý dvanáct, to bys snad stihl i bez zpomalování, tvé sestře je ještě míň, má větší rezervu.“

„Jedna naše známá má kus školy za sebou,“ řekl Pepek. „Pak toho ale na radu rodičů nechala.“

„Na hodně nerozumnou radu rodičů,“ podotkl Moz.

„Ano, ale teď by to ještě ráda dokončila,“ nenechal se Pepek zastavit. „Snad se jí podaří přesvědčit rodiče, aby změnili názor.“

„Kde je?“ zeptal se Moz. „Pusť nás tam, my je ukecáme!“

„Nechte je,“ mávl rukou Pepek. „Ještě by se zatvrdili. Lenka to s nimi dohodne. Nabídla jim za sebe náhradu, takže ji do školy přece jen pošlou.“

Zmínce o »náhradě« ale mimozemšťané nerozuměli a Pepek jim to musel několika větami vysvětlit.

„Jo ták...“ došlo to nejprve Mozovi. „Rodiče si z dcerušky udělali otrokyni...“

„Tak bych to nenazýval,“ skočil mu do řeči Pepek. „Prostě se jim zdálo, že to dceruška nebude u krav potřebovat.“

„Celej život u krav?“ otřásl se Moz.

„To je na Zemi běžné,“ pokrčil rameny Pepek. „Zaměstnání na celý život je plno a kdo chce dosáhnout dobrých výsledků, ten zaměstnání nestřídá. Máme na to i pořekadlo: »Devatero řemesel, desátá bída«.“

„A cože si to najednou rozmysleli?“ zajímal se Ien.

„Vysvětlil jsem Lence, že prožít celý život u krav by vlastně bylo za trest,“ řekl Pepek.

„Takže Lenka jako náhradu předhodila rodičům mladšího brášku?“ hádal Moz.

„Ani ne,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Naučí je objednávat si vše u Vnelčoga sami, aby na ní nebyli závislí. A docela bych věřil, že se do školy vrátí oba, Lenka i její bráška.“

„To by byl ale, co já vím, výjimečný případ!“ řekl Ien.

„Tak bude,“ pokrčil rameny Pepek. „Myslím, že nám bude ve škole ve čtyřech veseleji než ve dvou.“

„No, budeme vám fandit,“ řekl Moz. „Ale jestli se chcete naučit používat zuzlity, pojďte s námi před dům.“

„Nestačil bych já?“ navrhl Pepek. „Já to pak Jitku naučím.“

„Tak pojď!“ vyzval ho Moz.

Ien ale zůstal se zbytkem rodiny Květoňů, chtěl si s nimi ještě probrat podrobnosti o jejich případu. Pár soudců, náměstek, který je donutil křivě soudit, to bylo podle něho málo. Ještě že to Pepek dokončil aspoň s exekutorem. Viníků bylo rozhodně víc.

Moz zatím venku naučil Pepka vyvolat si zuzlitu. Nebylo to nijak obtížné, jen její řízení bylo trochu složitější, ale když to na Evosinóo zvládnou předškoláci, nemělo by to být nedostižné pro inteligentního kluka. Zuzlita se z větší části řídila sama, přesněji řečeno, řídil ji Vnelčog a »pilot« mu jen předával buď cíl cesty, nebo aspoň směr a rychlost. Zuzlita prakticky nemohla havarovat a kdyby s ní někdo zamířil na Zemi mimo dosah Vnelčoga, sama by bezpečně přistála a odmítla by letět dál. Samozřejmě pokud by nebyla vytvořená Salvaguardiou, ale i potom by se na hranicích jeho vlivu chovala podobně.

„Príma, takže do školy poletíme zuzlitou a ne jako obrovští ptáci,“ pochvaloval si Pepek.

„Jak chcete,“ pokrčil rameny Moz. „Někdo létá zuzlitou, jinému se líbí poctivá křídla, záleží na gustu.“

„Uvidíme!“ řekl Pepek.

Errata:

28.11.2021 12:33