Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sněm šamanů

Pozvání na Sněm šamanů dostala celá rodina Květoňů. Už je čekali, ale Pepkovi přejel mráz po zádech. Moz a Ien ho utěšovali, že to nemůže být příliš drsné, ale Pepek si říkal, že ani oni to nebudou mít jednoduché. Přece jen by si měli uvědomit, že to byla partyzánština, provedená proti mínění šamanů.

Pak si ale řekl, že to bude brát jinak. Tak jako mimozemští kluci. Nepůjde tam jako zkroušený kajícník, který vyvedl nějakou klukovinu, za kterou by měl dostat spravedlivý záhlavec, ale hrdě jako Zorro-Mstitel, který aspoň částečně napravil spravedlnost, krutě pošlapanou českou justicí.

„Zítra jdeme na Sněm šamanů!“ řekl Pepek Lence, když se za ní vypravil.

„My taky,“ překvapila ho Lenka.

„A co tam budete dělat?“ divil se.

„Nevím,“ pokrčila rameny. „Ale dostali jsme pozvání jako vy, na zítřek hned ráno – do devíti hodin podle pozemského času. Pro všechny čtyři, i s rodiči.“

„To je mi divný,“ rozumoval Pepek. „Co jste provedli vy? U nás je to jasné, bude se asi jednat o hurá-akcích proti justičním šmejdům, které se šamanům nemusely líbit. Ale proč vy?“

„Nemuselo by se jim líbit ani to, že jsem naučila naše volat si Vnelčoga a požadovat po něm kouzla,“ nadhodila.

„To nám přece výslovně nezakázali,“ namítl. „Neměli jsme to jen předvádět lidem, kteří nevědí o Evosinóo. A naši rodiče to přece vědí, tak proč ne?“

„Však se to tam jistě dozvíme!“ pokrčila Lenka lehkomyslně rameny. „Hlavy nám snad neutrhnou!“

To snad ne, ale přece jen to nebylo pozvání na slavnost.

Nemám se zač stydět, opakoval si v duchu. Bylo to jedině spravedlivé. Táta by to udělal také, kdyby mohl.

„Hele, jak se tam dostanete?“ vyzvídat na Lence.

„Jak? Normálně!“ odvětila bezelstně. „Jirka ze sebe udělá ptáka Noha a donese nás tam. Máš snad jiný nápad?“

„Mám,“ odvětil. „Slyšela jsi někdy pojem »zuzlita«?“

„Ne, proč?“ podívala se na něho udiveně. „Co je to?“

„Taková průhledná létající bublina...“ napovídal jí Pepek.

„Aha!“ došlo jí. „Takové jsem párkrát viděla u školy, ale nevěděla jsem, jak se jmenují.“

„My poletíme zuzlitou,“ ujistil ji. „A mohl bych s ní přiletět pro vás a vzít vás taky. Není problém vytvořit zuzlitu velkou jako autobus a proti ptákům je podstatně rychlejší.“

„Mně se ale pták Noh líbí!“ odsekla.

„Nemám nic proti ptákům,“ řekl Pepek. „Ale to nás ve škole naučili, abychom spořádaně přilétali. Zuzlity nás nenaučili, aby je snad někdo nepoužíval na Zemi.“

„A používal je snad někdo na Zemi?“ pokrčila rameny.

„Používali jsme je já, Moz a Ien,“ řekl Pepek. „Já to teď taky umím, i když ani nás to ještě neučili. A myslím si, že bude dobré přiletět v zuzlitě, jen ať šamani vidí, že se za nic nestydíme!“

„Nebude to velká provokace?“ starala se.

„Myslím, že ne,“ řekl Pepek.

Ráno nemohli všichni Květoňovi ani dospat. Ustrojili se do nejsvátečnějšího oblečení, jaké se Pepkovi podařilo rodičům zobrazit a které jim obstaral Vnelčog. Pak si teprve dali snídani a Pepek se telepaticky spojil s Lenkou, jak jsou na tom Kolomazníkovi.

„Už jsem se bála, že jste na nás zapomněli!“ oddychla si očividně Lenka. „Ukecala jsem naše, že nám zajistíte dopravu, ale kdybyste nás vyšplouchli, už teď bysme tam přiletěli pozdě. Tak kde jste?“

„Za minutu u vás,“ slíbil jí Pepek.

Květoňovi už byli připraveni, neboli jak se říká, »zakleknutí ve startovních blocích«, takže jim stačilo vyjít z Rychty.

„Tak se ukaž!“ vybídl otec Pepka.

Když se ale zuzlita objevila, netajil se otec skepsí.

„Do toho se nás má vejít osm?“ pochyboval.

„To je pro čtyři,“ řekl Pepek. „To máme jen pro krátký přelet ke Kolomazníkům. Tam ji nechám prodloužit o další čtyři místa. Jen klid, vejdeme se všichni.“

Nasedli – rodiče s trochou skrývané nedůvěry, Jitka nadšeně vedle Pepka, který jí názorně ukazoval, jak se zuzlita pilotuje.

Vidět to tak kterýkoliv letecký expert na Zemi! Školák chce nejen pilotovat vícemístné letadlo, ale ke všemu to chce učit ještě mladší školačku a to s plně obsazeným letadlem! A dospělí, kteří u toho asistují, je nejenže nechají, ale nedovedou létat a klidně svěří dětem do rukou své životy! To by se na Zemi stát nesmělo!

Jenže tohle nebylo na Zemi ale na Evosinóo, zuzlita je pro zdejší obyvatele něčím tak bezpečným, že je skutečně nechávají na hraní svým dětem a jsou si ke všemu jistí, že se jim nemůže vůbec nic zlého přihodit. Zuzlity totiž nehavarují. Ani úmyslně, ani »náhodou«. Pozemským letadlům se o takové bezpečnosti za letu nemůže ani zdát.

Tak i teď se ta průhledná bublina hladce vznesla nad Rychtu a bez zbytečného kroužení zamířila ke kravínu, kde podle slov Lenky čekali ve svém »polním bytě« Kolomazníkovi.

A zakrátko také vedle netrpělivě čekající rodinky dosedla, otevřela se a prodloužila se o další čtyři místa, aby jim umožnila nasednout. Na rodičích Kolomazníků bylo znát ulehčení, neboť do poslední chvíle bojovali s podezřením, že si z nich nezdárná dcera jen vystřelila, což by byla před mimozemšťany ostuda, jaká by se ani výchovným výpraskem jen tak nenapravila.

Jenže zuzlita se uzavřela a vzlétla a pak už všem nezbylo než si oddychnout. Zdálo se, že to má Pepek pevně v hrsti a nejen že umí se zuzlitou létat, ale stihne i přílet na Sněm šamanů včas.

Pepek si u všech připsal k dobru pár bodů...

Vzhledem k tomu, že svátek Hégtóa ještě neskončil, sezvali Sněm do školy, kam Pepek s Jitkou trefili – ostatně by se tam jistě dostali i Kolomazníkovi, není to tak dávno, co tam chodili Lenka s Jirkou. Však už je tam vyhlíželo hned několik šamanů – kdo jiný by to mohl být? Ale zdálo se, že byli trochu překvapení zuzlitou, řízenou Pepkem. Pozemšťané přece neměli umět řídit zuzlity!

Ze skupiny více než dvaceti šamanů vystoupil Charru. Hned ho poznali a když se na ně usmál, Pepkovi spadl kámen ze srdce.

Nebude to tak zlé, jak si mysleli!

Mezi šamany byli i Moz s Ienem a když spatřili Pepka, jen na něho spiklenecky zamrkali. Také bylo znát, že nemají obavy.

A protože zřejmě čekali jen na ně (i když nepřiletěli pozdě), obrátili se všichni jako na povel ke schůdkům do stromodomku. Pozemšťané je následovali, Charru šel jako poslední a průvod tak uzavíral.

Stromodomek byl jedním z těch větších. Nahoře byla velká, skoro kruhová místnost, kde se všichni rozsadili do kruhu. Každý si požádal o židli, sedačku nebo křesílko, jak komu co nejlépe vyhovovalo. Pepek si také požádal o křesílko a když si všiml, že rodiče jsou nějak nejistí, objednal každému také jedno. Lenka se o sebe postarala sama a rodiče také rychle usadila.

Šaman Charru obhlédl všechny a »přičaroval« doprostřed místnosti velký stůl. Nebyl to zřejmě standardní stůl, protože se přizpůsobil sedícím, takže každý seděl hned u okraje a nikdo se nemusel i s křesílkem přistrkovat.

„Jsme všichni, začněme tedy,“ zahájil poněkud slavnostním hlasem společné sezení. „Kdo máte na co chuť, objednejte si to, ať nesedíme u stolu jen tak!“

Trochu neobvyklé zahájení, pomyslel si Pepek, ale raději se obrátil k rodičům. Když viděl, že poslechli Charra a před oběma už stál hrnek čerstvé kávy, poručil si kakao se dvěma makovými koláčky. Jitka ho napodobila a před rodinou Kolomazníků se také objevily hrníčky, aby se pozemšťané nelišili od místních.

Charru se jen trochu napil z poháru a pokračoval. Mluvil nahlas a česky, asi aby mu rozuměli rodiče pozemšťanů, kteří řeč Evosinóo neovládali. Ukázalo se, že česky hovoří všichni, zřejmě se na tento sněm připravili do detailů.

„Sešli jsme se, abychom projednali jednu nekázeň, které se dopustili naši studenti Moz a Ien, k níž přibrali i Pepka Květoně ze Země. Přesvědčili mě sice, že tak jednali z čistých úmyslů, jenže málo platné, nekázeň je nekázeň, projednat ji musíme.

Máte slovo k obhajobě, hoši!“ pokynul k Mozovi a Ienovi.

Moz mrkl na Iena a spustil. V podstatě zopakoval to, co už řekl, když ho Charru obvinil z klukoviny a z ohrožení existence rodiny Květoňů. Trval teď na tom, že nikdo z trojice neporušoval zásady Hégtóa, naopak se je aspoň v malém pokusili naplnit. A že nestačí dodržovat tu první – »Zneškodnit, ale nezabíjet!« – ale na Zemi je třeba naplnit i tu otočenou – »Nezabíjet, ale zneškodnit!« Zásadu, kterou na Zemi celé tisíce let nikdo nenaplňoval.

„Takže jste se rozhodli napravit na Zemi na vlastní pěst pochybení svých předchůdců...“ shrnul to, když Moz skončil.

„Tak nějak,“ přikývl Moz hrdě.

„Z jedné strany to vypadá věrohodně,“ vzal si po něm slovo jeden ze šamanů, sedících naproti Charru i klukům. „Jenže taková akce není jen tak! Obávám se, že jste přitom na Zemi ohrozili nic netušící lidi. Proto přece každou akci na Zemi plánujeme dlouho dopředu. A vy jste ji podnikli sami, bez vědomí ostatních! Nešlo jen o rodinu Květoňů! V Praze máme dva pozorovatele, teď bude celá Praha pod zesíleným dohledem policie, budou se tam všude rojit ozbrojení policisté... a naši pozorovatelé by mohli padnout do nějaké policejní pasti. To vás nenapadlo?“

„Napadlo,“ odpověděl mu Ien. „Teda – promýšleli jsme jen Květoňovy. Vždyť přece stačilo odsunout je do Evosinóo, než ten rozruch utichne! A pokud jde o pozorovatele v Praze, o těch jsme neměli tušení, ale ti se snad zorientují, když nastane větší rojení místní Policie! Kdyby se nedokázali na pár týdnů někam zašít, byli by to špatní pozorovatelé, nemyslíte? To se rozumí, že by se nesměli ukazovat! Ale to snad patří k jejich úkolům, ne?“

„Tak jednoduché by to bylo, kdyby měli za úkol jen obecné pozorování života v Praze,“ přikývl šaman, ale pokračoval stejně nesmlouvavě jako dosud: „Jenže pozorovatelé měli právě za úkol vyzvědět co nejvíce podrobností o české justici, takže pozornost Policie by se soustředila na ně. A to už se dá mluvit o ohrožení! Nejen o ohrožení jejich úkolů, ale i jich samotných!“

„Tak vy jste zjišťovali podrobnosti o české justici?“ ušklíbl se Moz. „Doufám, že kvůli Květoňům! Ale ty tisíce jiných lidí, které justiční systém zničil, zbavil je lidské důstojnosti a některé i života, vás nechávaly klidnými?“

„Na Zemi se v jiných oblastech odehrávají ještě křiklavější nespravedlnosti,“ pokrčil rameny další šaman.

„A nás to tady na Evosinóo nechává klidnými, že?“ odvětil trochu ostřeji Moz. „A vůbec nám není stydno?“

„Klid, prosím!“ zarazil ho Charru. „Nic o tom nevíte, raději se držte zpátky! Máte opravdu štěstí, že jsme se takto setkali dnes a ne před padesáti lety. To ještě mělo »Nezasahování« přednost, takže by vás neminul trest už za ten zásah jako takový. Mezitím se k vašemu štěstí situace maličko změnila. Před padesáti lety se jiný Sněm dohodl na změně našeho přístupu k Zemi. Ano, bylo nám trochu stydno. Přímo před našima očima na Zemi proběhly dvě nesmírně ničivé a kruté války. Skončily vyvražděním celých velkých měst – Drážďany, Hirošima, Nagasaki. A od té doby náš sousední svět z válek prakticky nevyšel. Místo aby se lidé Země soustředili na udržitelnost života, dělají pořád dvě stejné chyby – vraždí se a rozmnožují, i když nemají zajištěné prostředky ke své obživě. A pokračuje to stále rychlejším tempem. Proto jsme se před padesáti lety rozhodli ukončit »Nezasahování« a začít se do záležitostí Země vměšovat.“

Charru se trochu napil z poháru, ale Moz toho využil:

„Nezdá se nám, že by zásah z Evosinóo byl na Zemi vidět.“

„Nebyl a nebude,“ přikývl Charru. „Konec »Nezasahování« neznamená, že na Zem vtrhneme veškerou naší silou, jak je tomu zvykem na Zemi. Na Zemi se stává, že i když dvě strany válčí, při příchodu třetí strany, která je chce od sebe odtrhnout, se ty dvě proti ní ihned spojí. Kdybychom se na Zemi objevili v jakékoliv roli, od tvrdých okupantů po mírotvůrce, postaví se okamžitě celá Země proti nám. Naše zasahování musí být proto neviditelné.“

„To se snad vzájemně vylučuje, ne?“ namítl Ien.

„Ne tak docela,“ řekl Charru. „Jenže se nám do toho nesmí přimotat někdo, kdo ve středu Evropy začne měnit lidi ve zvířata, i když jen napůl. Či spíš – je to ještě horší než kdyby je změnil úplně, protože napůl zvířata – napůl lidé ukazuje na technologie, ke kterým se zatím Země nedopracovala.“

„To jsme, bohužel, nevěděli,“ přiznal Moz.

„Pokud vím, měli jste povolený jen studijní pobyt na Zemi s doprovodem,“ pokračoval Charru už mírněji. „O žádném zásahu nebyla zmínka. A proč jste tam šli bez doprovodu? Každý šaman by vám ochotně vysvětlil, proč nedělat takové... klukoviny...“

„Hnětlo nás, že se Evosinóo k Zemi staví zády,“ řekl Moz.

„Měli jste s tím nápadem přijít za některým z nás šamanů!“ vyčetl mu Charru. „Vysvětlili bychom vám, že na Zemi chystáme opravdu velký zásah, ale aby ho lidé Země nepochopili jako naši invazi, musí proběhnout vskrytu.“

„Domnívali jsme se, že je Evosinóo pořád jako před těmi padesáti lety a »Nezasahování« je jediné přípustné dogma,“ snažil se to vysvětlit Moz. „Očekávali jsme příkré odmítnutí a poměry na Zemi by dál jen trestuhodně vyhnívaly. Nechtěli jsme se s tím smířit, nepovažujeme to za únosné. Proč to ale pořád tajíte i před námi na Evosinóo?“

Otázka mířená na šamany tentokrát sedla jako přišitá, takže po ní nastalo dlouhé ticho.

„Dohodli jsme se, že není dobré oznamovat dopředu projekt neslibující úspěch,“ řekl pomalu Charru. „Na počátku byl nápad, jak Zemi pomoci bez hrubého násilí. Uvědomili jsme si, že to je velice nejistý nápad. Nevěděli jsme, zda vůbec půjde uskutečnit a proto jsme to v té době nerozhlašovali. Dnes už jsme trochu dál a dnes už by to snad sneslo zveřejnění.“

„Tak to zveřejněte aspoň teď!“ vyzval šamany Moz.

„Tento návrh můžeme zvážit ihned,“ přikývl Charru. „Kdo si ještě myslí, že se to má držet v tajnosti? Hlasujte, šamani!“

Pepek rychle přejel očima kolem stolu a počítal. Šamanů je celkem sedmadvacet... šest hlasuje pro další utajování, takže pro zveřejnění jich je jednadvacet... pokud si některý dosud není jistý a nechce se zdržet hlasování... Charru není proti, to je dobře...

„Výsledek je tedy jasný,“ řekl Charru. „Mikižéne, zajistíš obvyklé zveřejnění ve zpravodajské relaci... a my pokračujeme. Tirzikoci, přednes návrh, měl jsi k jeho původu nejblíž!“

Pepek si s trochou údivu všiml, že šaman Tirzikoci hlasoval pro další utajování, ale teď se bez reptání podřídil většině.

„Projekt je už v závěrečných testech,“ začal klidně. „Raději bych ještě počkal na výsledky, ale dosavadní dílčí výsledky jsou natolik slibné, že se už dá hovořit o úspěchu.“

Šamani zřejmě už dávno věděli oč jde, ale pro hosty Sněmu to byla pochopitelně novinka. Poslouchali proto napjatě všichni, nejen Moz s Ienem, ale především pozemšťané.

„Náš nápad měl řešit hned dvě ožehavé otázky pozemského osídlení,“ pokračoval Tirzikoci. „První – a důležitější – otázkou bylo neustávající vraždění lidí na Zemi. Druhou, která se přidala dodatečně, bylo neustále narůstající přemnožení obyvatel Země. Obě najednou mohla řešit naše výběrová antikoncepce, zavedená lidem na Zemi bez jejich vědomí, ale pro jejich dobro. Jsme si do této chvíle vědomi rizik, které toto řešení přináší, ale domníváme se, že jsme udělali všechno pro snížení nechtěných škod.“

Jak rodiče Květoňovi, tak Kolomazníkovi se při zmínkách o »antikoncepci« ulekaně ohlédli po svých dětech, zdály se jim asi pro tyto otázky ještě příliš malé, ale šaman pokračoval.

„Pojem »antikoncepce« snad nemusím dlouze vysvětlovat,“ podíval se teď šaman Tirzikoci na pozemšťany. Pak se ale krátce zamyslel a pokračoval: „Možná pro ty mladší – antikoncepce je zabraňování vzniku nechtěných dětí. To by měla zvládnout každá civilizace, která si chce říkat »vyspělá«, jinak jí hrozí přemnožení obyvatel a pokud přitom překročí hranici únosnosti, hrozí většině hlad. Země je klasický příklad zaostalé civilizace, která problém – až na některé omezené oblasti – nezvládla.“

Pan Květoň se už neudržel a zvedl ruku jako školáček, aby se přihlásil s připomínkou.

„Vím, co chcete říci,“ podíval se na něho Tirzikoci. „Právě Evropa už tento problém nejspíš zvládla. Jenže tím nic nevyřešila. I když se v Evropě podařilo nekontrolovaný růst počtů obyvatel jakž takž zastavit, začaly se sem hrnout miliony lidí z okolních oblastí a všechno by obrátily vniveč. Ke všemu jde o lidi, kteří nejenže nezvládají vlastní přemnožení, ale ani je nechtějí zvládat. Evropě tak dál hrozí nejen přemnožení, ale navíc i vnitřní války, neboť ti příchozí nejsou právě mírumilovní.“

Pan Květoň jen mlčky přikývl a stáhl ruku na znamení, že svou připomínku bere zpět. Šaman ji už zřejmě vystihl.

„Největší potíž je v tom, že naprostá většina lidí na Zemi se nechce přizpůsobit nutnosti snižovat populaci. A pokud uznávají, že je Země už dnes přelidněná, mají naprosto nepřípustné názory, jak to vyřešit. Podle nich ať to řeší jiní a když to nepůjde jinak, vyvolají válku a »přebytečné« obyvatelstvo prostě vyvraždí. To je ovšem zcela proti smyslu života. Naše řešení je proti tomu docela nevinné, i když také řeší problém »přebytečného« obyvatelstva. Jenže bez násilí a vraždění, i když nedobrovolně. Dobrovolně to totiž nejde, o tom už jsme se přesvědčili.“

„Úbytek obyvatel bez násilí?“ opakoval po něm nedůvěřivě pan Kolomazník. „To jde?“

„Ano, podle nás je to možné – a dokonce je to tak nutné,“ kývl šaman. „Rozhodli jsme se nastavit celému lidstvu trvalou řízenou antikoncepci, kterou hodláme uvolňovat jen natolik, aby už v žádné oblasti nehrozily problémy přelidnění.“

„Takže – jestli to dobře chápu – chcete všem lidem na světě až na vybrané výjimky vnutit nějakou nechtěnou antikoncepci?“ ozvala se paní Kolomazníková.

„Nebudeme ji vnucovat, prostě ji všem zavedeme,“ opravil ji Tirzikoci. „Naše antikoncepce má formu viru, který se už dnes šíří do celého světa stejně jako jiné nemoci. Rozdíl je v tom, že »mesmohug« nezpůsobuje nemoc, naopak čistí organizmy od virů a od mnoha nemocí uzdravuje. Má však stoprocentní nakažlivost, šíří se kapénkovou infekcí i předměty, takže se dá předpokládat, že se brzy rozšíří do celého světa.“

„A jak to bude s výjimkami?“ chtěla znát podrobnosti paní Kolomazníková. „Chcete vybraným lidem podávat nějaké léky?“

„To nebude třeba,“ zavrtěl hlavou Tirzikoci. „Mesmohug je nesmírně komplikovaný virus, proto byl vývoj tak zdlouhavý. Vir tvoří v těle hostitele pozemskými prostředky nezjistitelné kolonie. Každá disponuje kolektivním vědomím a částečnou inteligencí. Ta se v lidském těle rozprostře od hlavy až po paty. Výkonná část působí na reprodukční orgány, které prakticky paralyzuje, řídící část odezírá myšlenky svého hostitele. Kdykoliv narazí na náznak zlých myšlenek, nenávisti nebo pohrdání jinými lidmi, zablokuje výkonnou částí reprodukci člověka. Blokování může trvat různě dlouho podle hloubky nenávisti a pohrdání – od dvou měsíců až po pět let. A každá další zlá myšlenka se překrývá přes předešlé, takže lidé s trvalým pohrdáním jinými lidmi budou trvale sterilní. Samozřejmě se to dotkne všech, málokdo se trvale ubrání zlým myšlenkám, ale podle závěrečných testů, které mimochodem ještě neskončily, se ukazuje, že již dnes můžeme hovořit o úspěchu.“

„Jestli to dobře chápu, aspoň část lidí to neovlivní?“ přidal se pan Květoň.

„Ovlivní to všechny,“ odvětil Tirzikoci. „Ale část lidí to zablokuje jen krátce. Ti mohou mít potomky neomezeně. Většinu lidí to však zablokuje natrvalo, takže zůstanou bez potomků. Tím se současně sníží přelidnění Země. Jak se ukazuje, i v Čechách je bez nenávisti jen patnáct procent obyvatel, jinde je to ještě horší. Tam, kde se lidé jen neustále utvrzují v pohrdání jinými, to může dopadnout i na sto procent.“

„To znamená, že takové oblasti úplně vyhynou?“ zarazil se pan Květoň, ale ostatní pozemšťané také vypadali zaraženě.

„Jsou i takové oblasti,“ přikývl vážně Tirzikoci. „Tam jsou bez zlých myšlenek nanejvýš malé děti, které se reprodukce zatím neúčastní. Jenže dřív než dorostou, výchova jejich rodičů je zkazí. Takovým prostě nebude pomoci.“

„To by ale mohly vyhynout celé národy!“ zděsila se paní Květoňová.

„A budete je litovat?“ odpověděl jí protiotázkou Tirzikoci.

„Ti lidé snad nejsou všichni tolik nenávistní,“ uvažoval pan Květoň. „Některých by se to nemuselo dotknout.“

„Nemuselo,“ přikývl Charru. „Kdo z nich se zbaví nenávisti a hlavně pohrdání jinými, přežije. Na druhou stranu, i v Čechách je bez nenávisti sotva patnáct procent obyvatel, i tam se dají čekat velké problémy.“

„No potěš!“ ujelo paní Květoňové. „Nejhorší problémy asi nastanou u náboženských fanatiků. Každý vyznavač Koránu věří v nadřazenost muslimů nad nevěřícími. Ti snad ani nepotřebují nenávidět. Jenže muslimů je více než miliarda!“

„Někteří víru jen předstírají, aby je jejich vlastní souvěrci nepronásledovali,“ podotkl Tirzikoci. „Na ty to nemusí mít vliv. Nadřazenost přece neznáme jen u muslimů a jen u náboženství. Víme o nadřazenosti Germánů, tam to nebylo díky náboženství. Němci si pohrdání jinými zdůvodňovali »vědecky« a přetrvalo to v nich dodnes. Nevyhnulo se to ani Čechům. Pohrdání »ruskými mužiky«, Cikány i jinými lidmi od Němců ochotně převzali.“

„To může být pravda,“ připustil pan Květoň. „Netvrdil bych to ale plošně o všech. Nemůže to být zkreslené tím, že máte své pozorovatele přímo v Praze? Pražáci se vždycky vyvyšovali nad venkovany, nemohlo by to být i tímhle?“

„Mohlo,“ souhlasil Tirzikoci. „V Praze je poměr ještě horší než průměr v Čechách. A může se to časem zhoršovat, protože na školách se na tom podílejí i učitelé, kteří by měli naopak své žáky usměrňovat. Pravda, nejsou všichni učitelé špatní, ale na školách to nejvíc ovlivňují ředitelé, většinou dosazení partajemi, a těm se nikdo z učitelů neodváží vzepřít.“

„A nedá se s tím něco dělat?“ zeptal se pan Květoň.

„Nevíme jak a nevíme ani proč,“ odvětil Tirzikoci.

„Ale takhle nás v Čechách zůstane sotva milion a půl!“ pan Květoň se s tím nechtěl smířit. „Pak si nás Němci dají k večeři!“

„Nedají, zbude jich sotva půl milionu,“ pokrčil rameny pan Tirzikoci. „Budou rádi, když udrží v chodu Německo.“

„Jak to můžete tvrdit?“ zeptal se pan Kolomazník, který do této chvíle spíš mlčel.

„Máme pozorovatele i v Německu,“ prozradil mu Charru.

„Kolik těch pozorovatelů na Zemi vlastně máte?“ zabručel pan Kolomazník.

„Celkem dvě stě dvanáct,“ uspokojil jeho zvědavost Charru. „Jsou místa, kde jich máme opravdu málo, ale Evropa patří mezi nejlépe pokryté oblasti.“

„A jak to, že si vašich pozorovatelů za celou tu dobu nikdo ani nevšiml?“ zajímalo pana Kolomazníka.

„To je přece jednoduché,“ usmál se Charru. „Naši lidé se na Zemi nepohybují ve své vlastní podobě. Půjčují si na to podobu místních lidí. Někteří už těch podob vystřídali víc a za tu dobu si zvykli i na vaše odlišnosti, třeba na používání pětiprstých rukou. Někteří v tom dosáhli takové zběhlosti, že si troufají na veřejnosti hrát na klavír.“

„To sice obdivuji, sám hrát na klavír neumím, ale vraťme se k tomu podstatnému,“ řekl pan Květoň. „To co zamýšlíte, se mi zdá příliš pomalé. A hlavně – neodstraní to nespravedlnost. Ti, kdo se dopouštějí nejvíc nespravedlností, jsou ve věku, kdy mají děti dospělé a další neplánují, takže se jich to vůbec nedotkne.“

„Náš plán počítá jen s dlouhodobými účinky,“ řekl Charru. „Urychlit to není možné, ale není to ani žádoucí. Skokové snížení počtu obyvatel by vyvolalo kolaps, pozvolnější průběh dá lidstvu čas přizpůsobit se. Mrzuté je, že to opravdu neřeší současný stav v pohrdání spravedlností. Jenže náš plán je dlouhodobý úmyslně a měl by proběhnout tak nenápadně, jak to jen bude možné. Lidé by se vůbec neměli dozvědět, že je to zásah zvenčí. A právě to se teď našim mladíkům podařilo narušit.“

„Kdybyste tak sveřepě netrvali na »nezasahování«, ani by nás to nenapadlo,“ řekl trochu drze Moz. „Ale už se tak stalo. Což toho ještě využít? Možná ne tak křiklavě, ale nějaká náprava by měla lidem pomoci co nejdřív.“

„Vývoj virů »mesmohug« je velice dlouhodobá záležitost,“ krotil jeho nadšení Charru. „Současný stav je výsledek dvaceti let výzkumů. Bylo by snad možné pozměnit jeho výkonné složky, ale pak by nastal onen zmiňovaný kolaps celé civilizace a tomu se chceme pokud možno vyhnout.“

„Mesmohug bych nechal tak jak je,“ řekl Moz. „Jestli bude fungovat, jak tvrdíte, bude to jen dobře. Nevadí, že účinkuje tak dlouhodobě. Jen si myslím, že by šlo vymyslet něco rychlejšího. Nemuselo by to být tak nakažlivé, aby to v krátké době obsáhlo všechny lidi na Zemi, naopak, mělo by to účinkovat výběrově, jen na některé konkrétní osoby. Což takhle vymyslet virus, který se sám nešíří, ale cílovou osobu musí nakazit někdo z nás, souběžně s doručením rozsudku, aby to mělo opravdu odstrašující efekt? Nemusí přece zabíjet, postačí, když zneškodní, jak to žádá Hégtó. Ale když už zneškodní, tak důkladně.“

„Kdyby šlo jen o tohle, pak bychom cestu měli,“ přihlásil se o slovo další z šamanů, oslovovaný jako Aulyz. „Předpokládá to ale zasahovat na místě. A to může být riskantnější, než čekáte.“

„My už jsme to vyzkoušeli,“ řekl Moz a Ien mu přikyvoval. „Ano, bylo to riskantnější než jsme čekali. Ale prošlo nám to.“

„Vy si nějak troufáte!“ pokusil se kluky zpražit Charru.

„Lepší si troufat, než bezmocně přihlížet,“ opáčil Moz.

„No – jak myslíte!“ pokýval hlavou šaman Aulyz. „Jestli se chcete zapojit, můžete. I když bych raději viděl, abyste se nejprve věnovali škole...“

„Poslyš, Charru,“ zvážněl náhle Moz. „My dva, já a Ien, už jsme v posledním ročníku. Nedalo by se naše vyučování urychlit? Víme, že to jde. Mohli bychom vyšetřit dost času, aby nám zbylo na případné zasahování na Zemi.“

„Šlo by to,“ přikývl Charru po chvilce rozvažování. „Ale jen pod podmínkou, že potom na Zemi budete zasahovat tak, jak bude potřeba z hlediska dlouhodobých zájmů. Žádná – jak se říká na Zemi – partyzánština, jako jste předvedli doposud.“

„A co Pepek?“ nadhodil Moz.

„Prosím vás, jen ho do toho nezatahujte!“ zavrtěl hlavou Charru. „Bude mít co dělat, aby stihl školu! I kdybychom mu také umožnili urychlení školy, nemůže vás dva přece dohonit. Takže ho laskavě ze svých plánů vynechte, ano?“

Pepkovi se protáhl obličej. Jestli to správně pochopil, bude se další dění na Zemi odehrávat bez něho. Ale co, řekl si, své jsem udělal – a nebylo toho málo. Úplně sám jsem ztrestal všemocného exekutora – kdo se může něčím takovým chlubit? I když pomocí mimozemských prostředků to nebylo ani těžké, ani nebezpečné. Chtělo by to ale houšť a větší kapky! Darebáků je v Čechách příliš mnoho a bylo by záslužné Čechy od nich trochu vyčistit. Ale co »trochu« – pořádně! Doufejme, že se to teď trochu pohne, když i šamani pochopili, že se s tím musí něco dělat!

Pro Pepka z toho naštěstí vyplynulo, že ho nikdo nevyloučí ze školy a má tedy šanci naučit se něco, co na Zemi působí jako černá magie. Školy na Evosinóo netrvají tak dlouho jako na Zemi a přitom se v nich naučí tisíckrát víc. Takže úkol číslo jedna: co nejvíc se naučit, aby nebyl odkázaný na pár jednoduchých triků. Však se i pro něho najde na Zemi dost darebáků, kteří potřebují vyvést z omylu, že jim je dovoleno všechno.

A krom toho, kluci Moz a Ien se přece neodstěhují na Zem natrvalo, jistě se budou vracet na Evosinóo a jistě se tu pochlubí svými úspěchy! Takže ani Pepek nebude daleko od těch událostí, které by měly změnit náš svět k lepšímu!

Jak dlouho že trvají školy na Evosinóo? Jenom pět let? To se dá přece vydržet.

Ale už aby byl jako Moz s Ienem – v posledním ročníku, s možností urychlení vyučování...

Už aby to bylo!

Errata:

28.11.2021 12:33