Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Znovu ve škole

Sněm šamanů tak skončil lépe než mohli kluci doufat. Moz s Ienem si vymručeli urychlení školy – Pepek už pochopil, že se vlastní učení děje převážně těmi přístrojky, jaké zažili u šamana Giciba, kdy jedno sezení u přístrojku vydá víc než semestr vysoké školy. Jenže těch sezení u přístrojků bylo poměrně málo, většinu času vypadala škola na Evosinóo spíš jako diskuzní klub učitelů se žáky. Šamani žákům trpělivě vysvětlovali neznámé pojmy, ale nezacházeli do přílišných podrobností – do těch naopak zacházelo vyučování u přístrojků. Spíš to vypadalo, že šamani žáky vlastně neučí, ale vysvětlují jim souvislosti – a vychovávají je, aby mohli získané vědomosti používat i k prospěchu ostatních lidí. V této škole se mezi žáky nepěstovala konkurence, jak je tomu často ve školách na Zemi. Fakta a údaje dostávali žáci do hlav strojovým učením, ale souvislosti a etiku jim vštěpovali učitelé. A bylo znát, že vychovávat dovedou. Na všetečné otázky měli připravené odpovědi. Možná je neměli připravované doslova a do písmene, ale věděli si rady a dokázali zodpovědět všechno.

A ve spojení se starobylými zásadami, jako byly Hégtóovy, vychovávali z Evosinójských dětí lidi, jakými se Evosinóo mohla mezi tisíci světy jen chlubit.

Z toho pohledu bylo pochopitelné, že šamani neradi viděli partyzánštinu Moze a Iena, kteří se jim »utrhli ze řetězu« a začali podnikat akce nezapadající do dlouhodobého plánu. Uznali, že to dělali v dobrém úmyslu, takže si nezasluhují trest, ale nabourali šamanům koncepci a to zřejmě nebylo dobré. Naproti tomu akci mladšího Pepka ponechali bez velkého rozebírání. Zřejmě uznali, že opravdu jednal v zájmu spravedlnosti, jen mu a jeho rodičům připomněli, aby se teď přednostně věnoval škole.

Šamani byli navíc příjemně překvapení žádostí Lenky a Jirky Kolomazníkových vrátit se do škol v Evosinóo. Takový obrat ani nečekali a tím větší bylo překvapení, když se Lenka prořekla, že je ke změně názoru přiměl »rebel« Pepek. Charru se toho okamžitě chopil, poblahopřál k tomu rozhodnutí celé rodině Kolomazníků, pochválil i Pepka a slíbil jim, že ihned zajistí místo ve stejné škole jako chodí Pepek s Jitkou, aby byli pozemšťané pohromadě.

Potom šaman Mikižén oficiálně ukončil mimořádný Sněm, účastníci se rozloučili a Pepek vytvořil velkou zuzlitu, aby mohli všichni pohromadě odletět.

Tím to však neskončilo. Pepek vysadil rodinu Kolomazníků před kravínem, ve kterém měli na Evosinóo bydlení, pak zamířil ke Staré Rychtě, kde bydleli Květoňovi. Otec Květoň se ale hned po návratu rozhodl pokračovat v hodnocení nedávných událostí, teď už jen v rodinném kruhu.

„To, co jste vyvedli,“ začal otec Květoň, „bylo sice násilí, ale podle mého mínění to byl zasloužený trest za nelidské jednání představitelů české justice. Násilí bych měl jako otec vychovatel odsoudit, jenže naplnění spravedlnosti to omlouvá. Tím by to ale mělo skončit a doufám, že se to nebude opakovat.“

„Ještě je v Čechách hodně darebáků,“ namítl Pepek. „Ani ti, co nás zahnali do Evosinóo, se všichni nedočkali spravedlnosti.“

„Nejsi na světě od toho, abys napravil všechny křivdy, co se kde ve světě stanou,“ zavrtěl hlavou otec. „Zatím jsi s využitím převahy mimozemské vědy uspěl, ale sám jsi říkal, že ti dva kluci měli větší možnosti. A teď bych tě raději viděl v mimozemské škole, abys co nejvíc využít šance, kterou jsi dostal. Nevěřím, že mimozemšťané za pár týdnů vyřeší problémy, nahromaděné za staletí. Až zvládneš jejich prostředky a budeš na tom aspoň tak, jako oni, můžeš se k nim ještě přidat.“

Pepek jen přikyvoval. Nemělo smysl nesouhlasit. Bylo dobré už to, že ho ze školy nevyloučili. A sám přece naverboval Lenku, aby se doma vzbouřila a vrátila se do školy. Vždyť si už přece své udělal, ztrestal nejhoršího vykonavatele, účastnil se i předchozího výpadu s kluky, jistě bude mít o čem vyprávět. Je ale otázka, jestli to spolužáci ve škole na Evosinóo ocení. Možná nejsou zvyklí na násilí a nebude to pro ně přijatelné. Na Zemi by byl hvězda třídy, tady může být černou ovcí. Nevadí, to vydržím, umiňoval si.

„Myslíš si, tati, že bych přemlouval Lenku, aby se vrátila do školy, kdybych tu školu považoval za zbytečnou?“ řekl. „Musím se přiznat, hodně jsem se bál, že mě vyloučí ze školy. Byla by to oběť, ale spravedlnost by za to stála. Když šamani rozhodli, že to na vyloučení není, tím lépe. A mám sám zájem co nejvíc se toho naučit. Ti kluci, Moz a Ien, toho znali strašně moc a já jsem pak uměl jen pár fíglů, to se nedalo srovnávat. Nepřemlouvej mě, že je škola dobrá věc, vím to taky a souhlasím s tebou.“

„No, když to bereš takhle,“ řekl otec smířlivěji, „pak už to nebudeme dál rozpitvávat. Já jen, aby sis to uvědomil, ale když to sám chápeš, tím lépe. Měli bychom se ale poradit, co budeme dělat dál.“

„Co by?“ odvětil Pepek. „My dva, já a Jitka, budeme zřejmě dál chodit do zdejší školy. Škoda, že tam nemůžete být s námi! Ale něco vás ještě naučíme, abyste se tu sami o sebe postarali. Jak říká šaman Charru, naučíte se vyvolat pár »kouzel«, kterým ani nemusíte rozumět, hlavně že je dokážete použít. Nebudete v tom na Evosinóo sami, ani tady nejsou všichni géniové.“

„Chceš nás snad srovnávat se zdejšími retardovanými?“ ušklíbl se kysele otec.

„Chci a nechci,“ odvětil Pepek. „Vy dva nemůžete za to, že jste na zdejší školy už příliš staří. To není jako na Zemi, kde se analfabet může naučit číst a psát i ve stáří. Tady je to omezené na dobu před patnáctým rokem. Není to tím, že byste na to neměli, jen jste prošvihli to okno mezi desátým a patnáctým rokem. Jenže zdejší šamani nelámou hůl ani nad zdejšími retardy, ani nad vámi. Nenaučí vás rozumět zdejší vědě, ale můžete se naučit používat ji a mít z ní užitek. Myslím si, že vás ještě naučím řídit zuzlity, to jsou ty zdejší létající bubliny. Dají se používat i na Zemi, ale tam je to nedoporučované kvůli lidem, kteří tam nejsou na to zvyklí. Tady na Evosinóo se vám to ale může hodit. Jste pro?“

„A mě to nenaučíš?“ ozvala se Jitka.

„Když budeš chtít, jistěže tě to naučím,“ usmál se na ni. „Ale u tebe jen trochu předběhneme školu, kde by ses to naučila tak jako tak. Má to jednu výhodu. Šamani nejsou proti.“

„Takže – už žádná partyzánština?“ zeptal se otec.

„Partyzánština splnila účel,“ řekl Pepek. „I Moz a Ien teď budou »sekat latinu« a poslouchat šamany na slovo.“

„Dobře, že to vidíš takhle,“ oddechl si otec.

Svátek Svatého Hégtóa – a s ním i »nejdelší prázdniny« na Evosinóo skončil a Pepek s Jitkou nasedli do zuzlity, aby zamířili nejprve ke Kolomazníkům pro spolužáky.

„Už bych to taky uměla,“ brblala sice Lenka, ale nechala se i s bráškou pozvat ke společnému letu.

„Co je lepší?“ zeptala se jí Jitka. „Letět tam každý ve svém, nebo všichni spolu? Já myslím, že se teď můžeme lépe rozhlížet.“

Krajina na Evosinóo se příliš nepodobala krajině na Zemi. A nešlo jen o modrou barvu, která tady převládala. Modrá tráva, modré křoviny, modré listí na stromech. Oproti Zemi tu navíc chyběly osady a hlavně cesty. Příroda na Evosinóo vypadala více netknutá, i když rozsáhlé louky pod rychle letící zuzlitou byly tak trochu umělé. Zejména v okolí pozemsky vyhlížejícího kravínu, kde se v rozsáhlých ohradách popásaly typické pozemské fialové krávy. Dál od pozemské oblasti byly louky nedotčené, nebyly tu ohrady, ale ani cesty a kam až z výšky dohlédli, nebyla ani jedna střecha typicky pozemských domků. Obyvatelé Evosinóo bydleli ve stromodomcích, které se od nedotčené přírody neodlišovaly. Jenže na rozdíl od pozemského hanlivého »zpátky na stromy« mělo toto bydlení komfort, o jakém se lidem na Zemi nezdálo.

Už to, že obyvatelé Evosinóo skoro nevěděli, co je to hmyz. A přitom nepotřebovali sítě do oken ani koše repelentů a postřiků proti obtížnému hmyzu. Odpuzování hmyzu, myší a jiné žoužele bylo sice jen vedlejším efektem, nicméně i ten stál za to.

Podobně nenápadná byla i škola, před níž Pepek přistál na malé planince, jako jiní žáci před ním i po něm. Zrušil zuzlitu a všichni čtyři zamířili nejkratší cestou do »jejich« stromodomku. Nesměli se zdržovat, jiní přilétající žáci už čekali, až jim uvolní přistávací plochu. Nebyl to sice spěch za každou cenu, ale nebylo to ani loudání. Všichni měli přílet spočítaný tak akorát, ani brzy, ani pozdě, ale všem to při tomto způsobu dopravy vyšlo.

Zuzlity nemají problémy s parkováním.

Prostě zmizí – a je to.

Když přišli Pepek s Jitkou poprvé do mimozemské školy, byl kolem nich rozruch poměrně malý. Asi to bylo tím, že krátce před nimi chodili do téže školy Lenka s Jirkou, takže došlo fakticky jen k výměně dvou žáků za jiné. To se ví, nějaké okukování tam bylo, dva noví byli přece jen trochu odlišní od dvou starších, ale vcelku zde skutečných novinek nebylo mnoho. Teď ale přišli do školy místo dvou exotů čtyři – ti předtím a navíc ti novější.

Z pohledu pozemšťanů to mělo jednu výhodu – pozornost se rozložila na čtyři místo na dva. Jenže mezitím prosákla mezi žáky zvěst o nečekaných akcích v sousedním světě, navíc s účastí zdejších žáků, co na tom, že z nejvyššího ročníku, důležité bylo, že došlo k citelnému prolomení dosavadní strategie Evosinóo vůči sousední zaostalé Zemi – a že se na tom nezanedbatelným dílem podíleli žáci zdejší školy. Pochopitelně nejvíc obdivu sklidili Moz s Ienem, i když se tvářili, jakože o nic významného nešlo. Jenže ti dva zkusili rozptýlit pozornost spolužáků jinam sdělením, že »nejtvrdší misi« podnikl »ten pozemšťan Pepek«, který šel do nebezpečné akce sám, bez jakéhokoliv krytí, ačkoliv toho jako prvák moc neumí a musel si vystačit s »pulmuzégó« neboli přeměnou v jiné tvory. Dokonce prý v té době neuměl ani ovládat zuzlitu a do cíle letěl v podobě obyčejného pozemského ptáka. To zase znamenalo příliv pozornosti na Pepka, který už ji neměl kam odvrátit, takže byl rázem ve třídě za největšího exota.

Vysvobodil ho nakonec šaman Charru, který přišel zahájit vyučování. A protože věděl o náladách mezi žáky, začal popisem událostí na Zemi v době svátků. A podobně jistě informovali žáky šamani ve vyšších třídách, neboť nejlepší obrana proti fámám je důkladná, pravdivá a fakty podložená informace.

Moz s Ienem ovšem přišli o pověst statečných bojovníků za spravedlnost, neboť vyšlo najevo, že jejich hurá akce narušila již delší dobu připravovanou důkladnější akci šamanů, což asi bude nutné pracně napravovat. Také Pepkovi vysvětlení ubralo na slávě, zejména když měl šaman výhrady i k mechanickému zmlácení darebáka. Nepomohl argument, že si to plně zasloužil. Na druhou stranu Charru a jistě i ostatní šamani tyto akce ocenili jako touhu po spravedlnosti, která část nepříznivých hledisek omlouvala.

Vyzvali ale žáky, aby příště před podobnými hurá akcemi, dřív než začnou konat nevratné kroky, vyhledali někoho staršího a zkušenějšího a probrali s ním klady a zápory té akce.

Šaman Charru pak u prvňáků nabídl všeobecnou diskusi, jenže po jeho vysvětlení si to asi všichni potřebovali promyslet, a diskuse se tedy omezila na pár povšechných dotazů.

Po této úvodní hodině – i když trvala déle než pozemské dvě hodiny – se škola vrátila k zaběhanému rytmu. Snad jediné, co nebylo úplně obvyklé, bylo neočekávané podrobnější zaměření na zuzlity, které se normálně přednášejí až ve třetím ročníku. Zde se však ukázalo, že někteří prváci, navíc ze Země, ovládají zuzlity na vyšší úrovni než odpovídalo zběžnému rodičovskému poučení, jak zacházet s těmito dopravními prostředky a zejména, s jakými problémy se mohou uživatelé zuzlit setkat. K tomu ovšem museli žáci dostat i odpovídající teoretické vědomosti, takže mimořádně přišly ke slovu i přístrojky šamana Giciba.

Škola se postupně vracela do obvyklých kolejí...

Errata:

28.11.2021 12:33