Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Maloočka a telekineze

I když se zdálo, že za partyzánštinou mimozemských kluků udělali šamani prostě čáru a už se k tomu nevraceli, nebylo tomu tak. Moz a Ien se dočkali »urychlené školní výuky«. Znamenalo to, že se častěji než jiní účastnili seancí s přístrojíčky, které jim do hlav dostávaly vědu, a méně často »výchovných diskuzí« v kruhu ostatních žáků se šamanem.

Tím víc ale byli pod dohledem na Zemi, kam od té doby začali pravidelně docházet. Jenže už ne tak samostatně. Šamani je zapojili do svého průzkumu. Klukům nevadilo, že jsou teď více ve společnosti šamanů než svých vrstevníků. Důležité bylo, že se na Zemi »konečně něco děje« a oni jsou u toho.

Že se na Zemi něco děje, bylo znát pokaždé, když hoši Moz s Ienem přišli do školy. Nejprve si toho všimli spolužáci v jejich třídě, ale brzy se to rozneslo po celé škole. Ti dva bývali kdysi známými třídními baviči a smíšky. Teď byli vážnější než šaman Gicib. Nejenže přestali vymýšlet různé kašpařinky, ale odmítali se účastnit skopičin, vymyšlených jejich kamarády.

Pepek si na ně počkal v jídelně. Stranili se ostatních i tady, ale Pepek si k nim drze přisedl. Neptal se, je-li u nich volno, neboť věděl, že odpovídají »Není!«, čímž znemožní jakýkoliv rozhovor. Pepek se prostě neptal, zaujal místo u jejich stolku a jen tak jako mimochodem utrousil:

„Kamarádšoft nám uhynul na horečku?“

Tímto poněkud neobvyklým slovním obratem vyvolal na jejich tvářích záblesk pobaveného úsměvu, ale kluci hned poté zvážněli. Chvilku se zdálo, že se všichni tři plně soustřeďují jen na jídlo, ale Pepek věděl, že teď nesmí ani ceknout. Buď mu na jeho otázku odpovědí, nebo další pošťuchování tak jako tak nemá smysl a nic z nich nedostane. Čekal tedy. Vypadalo to chvíli jako soutěž »Kdo první promluví, musí vynést smetí«.

Chvíli tak bylo ticho, ale pak to Moz nevydržel.

„Teda Pepku, čím dál tím víc vaši rodinu obdivujeme, že jste tam nezešíleli!“ řekl.

Nebylo jasné, zda to byl obdiv k rodině Květoňových, nebo zhnusení z toho, co na Zemi mezitím spolu se šamany objevili.

„Taky se vám to zdálo hnusné?“ nadhodil Pepek.

„Hnusné?“ opáčil Moz. „To je ještě příliš slabé slovo! A to nám šamani pořád zdůrazňují, že Evropa není nejhorší oblast na Zemi. Jak to potom musí vypadat tam, kde je to ještě horší?!“

„Co tam v současné době děláte?“ šel Pepek hned k věci.

„Pořád ještě rozplétáme váš případ,“ řekl Moz.

„A zdá se nám jako čím dál tím zamotanější,“ dodal k tomu méně hovorný Ien.

„Největším problémem je pro nás umělá zašmodrchanost,“ navázal na něho Moz. „Ti vaši právníci si zvykli každý případ co nejvíc zkomplikovat. Namísto aby stručně a jasně vyložili, oč jde, zvykli si nosit s sebou ke každému případu kilogramy všelijakých dokumentů, ať už s případem souvisí nebo ne. Podle nich asi platí – čím těžší dokumentace, tím větší důvěryhodnost. Ve skutečnosti je to přesně naopak. Čím víc balastu, tím méně pravých důkazů. Ti podvodníci jsou schopní do dokumentace zduplikovat každý list aspoň pětkrát, čím víc kopií, tím lépe. Nedivím se, že se pak soudcům nechce každý list znovu zkoumat a raději prohlásí, že »věří argumentům žalobce« – a soudí podle dojmů. Výjimkou je, když dostanou odněkud shora příkaz, aby rozhodli podle přání nadřízených... anebo podle přání úplně jiných lidí, jak tomu bylo právě ve vašem případě.“

„A jak to tedy zkoumáte?“ ptal se Pepek zvědavě.

„Šamani mají staré postupy,“ řekl Moz. „Výhodou je, že při tom nemusíme být fyzicky přítomní. My jsme jako kočky vnikali do domů a riskovali, že nás přitom někdo postřílí... šamani tomu říkají »naivní postup« a mají pravdu. Fyzická přítomnost nejenže není potřebná, ale je vyloženě na škodu. Šamani už delší dobu upřednostňují metodu »maloočka a telekineze«. Vypadá to tak, že do akce posíláme »maloočka«, což jsou téměř neviditelné kamery velikosti banánových mušek, kterým cestu upravují telekinezí, stačí trochu pootevřít okna. Tak se dají přečíst pozemské listiny aniž by je bylo nutné vzít do ruky, vytáhnout ze skříní a rozložit někde na stole. Přečteme si je přímo v té skříni, nezanecháme žádné stopy a není to ani o moc pomalejší... maloočka prošmejdí i listiny svázané do balíku a ani je nemusíme řídit, můžeme jich mít každý víc, jen jim zadáme úkoly a sesbíráme výsledky...“

„Jenže vás zdržují ty kilogramy zbytečného balastu, co mají právníci v dokumentech, že?“ došlo Pepkovi.

„Kdyby šlo jen o kilogramy!“ přikývl Moz. „Každý právník rok co rok nakřečkuje těch zbytečných papírů tuny! Zapojujeme do toho Salvaguardii, jenže ani to nestačí. Salvaguardia vyřadí jen papíry, které se věci vůbec netýkají, ale i potom nás zasypává spoustou zbytečného balastu. Kdo se tím má prokousávat?“

„Ale nějaké výsledky už máte, viďte?“ doloval z nich Pepek.

„Jo, máme,“ přikývl Moz. „Tedy – šamani mají, my ještě ne. Zrovna případ vaší rodiny patří do těch složitějších. Totiž – je dost neobvyklý. Případ jako takový snad ne, tam je to jasné, šlo o cílené zničení vaší rodiny a všechny použité prostředky patří do kategorie podvodů nebo justičního zločinu. Nejasné je, proč se to všechno stalo a kdo měl zájem na tom, abyste tak dopadli.“

Pepek si připomněl vzteklá slova náměstka Böhma: »Na ty nemůžete, jsou až za oceánem!«

„Kluci, vzpomínáte si, co vám o tom řekl ten náměstek, než se sám zastřelil?“ řekl trošku tišším hlasem. „Tvrdil přece, že ten případ vznikl »za oceánem«, což znamená, že byste se tady měli zaměřit na velvyslanectví Američanů.“

„To už jsme udělali,“ přikývl Ien. „Jenže tam je ještě větší zmatek než u českých soudů. Ti lidé komunikují v neznámém jazyce, ani česky, ale ani anglicky, jak jsme původně čekali.“

„To není neznámý jazyk,“ řekl Pepek. „To je šifrování, kdy se text v angličtině všelijak překóduje, aby se nedal přečíst lidmi, kteří neznají kód. To bude asi problém.“

„Kdyby šlo o přečtení!“ povzdychl si Moz. „To by ještě šlo, Salvaguardia si s jejich šiframi poradí. Horší je, že oni listiny moc nepěstují. Přijde jim nějaká zpráva, obvykle ze satelitu, jsou toho hromady zašifrovaných dat, oni je nasypou do počítače, výsledek si přečtou na obrazovce a pak to smažou. Uchovávají jen původní šifrovaná data, kdo to má z počítačů tahat? Zatím to skončilo tím, že nám šamani velvyslanectví odebrali, prý to chce experty... No a my jsme odkázaní na střípky, které nám šamani poskytují.“

„Ono to asi opravdu chce experty,“ vzdychl si Pepek. „Já si ani neumím představit, že bych měl do takhle zašmodrchaného klubka šťourat...“

„Ty si z toho nic nedělej, jsi teprve prvák,“ utěšoval ho Ien. „Ale my jsme těsně před ukončením studií, nás to odstrčení mrzí podstatně víc!“

„Být na vašem místě, obrátil bych se k Američanům zády,“ řekl Pepek. „Myslím si, že i v Čechách je spousta hnoje, který by už dávno potřeboval vykydat!“

„To taky děláme,“ řekl Moz. „Američané jsou pro nás, jak se říká, »černá skříňka«, do které prostě nevidíme. Ale máš plnou pravdu, i v Čechách je spousta hnoje...“

„A jak je to s globálním šamanským projektem?“ pokusil se Pepek obrátit téma jinam.

„Ten už běží,“ ujistil ho Moz. „Podle průběžné zprávy jsou nakažené skoro všechny státy v Evropě a letadla to roznášejí dál do světa. Ohniska se rozšiřují na všech kontinentech, s výjimkou Antarktidy. Rozšiřuje se to pomalu, ale zato jistě. Oblastmi kolem mezinárodních letišť to všude začalo, šíří se to rychlostí místních dopravních prostředků. Nejpomalejší šíření bude tam, kde jsou jedinými prostředky zvířata – koně, velbloudi, lamy... a pak jsou ještě ve světě místa, kam nikdo cizí nezavítá jak je rok dlouhý, tam se to bude šířit ještě hodně dlouho. Jenže právě takové úplně zapadlé oblasti šamany nejméně vzrušují. Kde je cvrkot větší, tam už se »mesmohug« rozšířil.“

„Všimli si už toho lidé?“ zeptal se Pepek.

„Zatím ne,“ ušklíbl se Moz. „Čeho si měli všimnout? Jak to mají lékaři zjistit, když »mesmohug« nemá žádné příznaky a jako nemoc se neprojevuje? A aby si někdo všiml vlivu na porodnost? Jednak je na to ještě brzy, za druhé – projeví se to jen u postižené části obyvatel, jenže u nepostižené se nic nezmění, děti se rodit nepřestanou... jen jich bude méně... A i pak se pokles porodnosti dá vysvětlit i jinak, třeba nezodpovědnými genetickými pokusy. To budou oficiální média sama přičinlivě »zametat pod koberec«, jak se na Zemi říká...“

„Víte, mě napadlo jiné nebezpečí, které v tom může být,“ řekl Pepek. „Dejme tomu, že se v některé skupině lidí přestanou rodit děti. Je úplně jedno, na co to lékaři svedou, i kdyby to byly ty nezodpovědné, ale tutlané genetické pokusy. Když to nepůjde přímo, začne velká sháňka po dětech k adopcím. A protože dětí bude málo, může to skončit tím, že začnou těm neprivilegovaným děti násilím odebírat, aby je privilegovaní mohli adoptovat. Víte, jaké peklo by se z toho mohlo vylíhnout?“

Kluci se na Pepka podívali dost vytřeštěně.

„Jak tě to mohlo vůbec napadnout?“ vyhrkl Moz.

„No – když jsme prchali z města do vsi, prohlásil táta, že můžeme být ještě rádi, že nás, tedy mě a Jitku, neodebrala našim sociálka a nedala nás k adopci, každého zvlášť. Prý se to občas děje a trhání dětí od rodin jsou šílené horrory. Stačí, aby některá baba ze sociálky prohlásila, že »dítě nemá v rodině podmínky ke zdárnému vývoji« a zoufalým rodičům nikdo nepomůže! Útěkem z města jsme utekli především sociálce a v Evosinóo jsme naštěstí úplně »za vodou«. Tohle se ale na Zemi občas děje a mohlo by se to s nedostatkem dětí podstatně rozrůst.“

„Týýý... tohle musíme sdělit šamanům!“ řekl Ien.

A protože z toho koukalo opravdu vážné nebezpečí, hovor tím skončil. Moz a Ien se zvedli a spěchali za šamany, takže Pepek zůstal u stolu sám. Nezbylo mu než v tichosti dojíst, pak se také zvednout a odejít na další výuku. Měl ale docela příjemný pocit, že se mu nejspíš opět podařilo do problému šťouchnout, i když možná trochu nakopl další vosí hnízdo.

A kdyby jen trochu!

Pokud ale čekal nějakou změnu či reakci, přepočítal se. Nic pozoruhodného se od té chvíle nedělo. Kluci Moz a Ien se vrátili na Zem a jako kdyby se za nimi zavřela voda – zprávy ze Země se ztenčily na pár drbů, přinesených Lenkou Kolomazníkovou.

Ale Pepka nezajímalo, co kdo řekl v hospodě a vlastně ani to, co se týkalo jejich strejdy Jóžina. Podle Lenky chalupu opět po odchodu Květoňových zakonzervoval, zamkl a nechal ji prázdnou bez užitku. Lenka řekla »chátrat«, jenže Pepek už věděl, že chalupy ve vesnici na Zemi příliš nechátrají, neboť mají všude nastříkaný mimozemský konzervační povlak. Obyčejná chalupa, ponechaná bez dozoru, několik let »chátrání« nepřežije, i kdyby ji vandalové a jiná sběř ušetřili. Obvykle si najde skrz střechu cestu pramínek vody a při deštích promáčí všechno pod ním. Ujme se tam vlády houba dřevomorka a pak to jede jako po másle směrem k ruině.

Chalupy ošetřené přípravkem z Evosinóo však tolik netrpí. Dřevěné šindele nehnijí, voda po nich klouže jako po mastnotě, uvnitř chalupy je sucho, i když se tam vzduch občasným topením uměle nevysušuje. Jóžinova chalupa byla tedy v bezpečí. Takže se o ni nemusel starat – stačilo mu jen tu a tam ji zkontrolovat.

Tím se veškeré změny ve vsi podle Lenky vyčerpaly. Život pokračoval jako by se nechumelilo, chlapi se scházeli v hospodě, ženské tam měly také »dámský klub«, ani v blízkém městečku se nic převratného nedělo a jediné novinky tak mohly pocházet od mimozemských kluků Moze a Iena, kteří však nežili na vsi, ale v Praze u svých přátel, učitelů a šamanů.

Ani Moz a Ien tam nevystupovali ve své pravé podobě.

Měli k dispozici několik desítek pozemských historických podob, které na sebe brali vždycky po příletu do Prahy. Když se občas vraceli na skok do Evosinóo, vraceli se zase ve své pravé podobě, kterou měli bezpečně uschovanou jak u Salvaguardie, tak i na Evosinóo. Mělo to pro ně jen jednu nevýhodu. Jejich pravá podoba neměla čas stárnout. Kluci se neměnili a na Evosinóo vypadali pořád stejně.

Když zas jednou navštívili školu – pořád ještě ji neukončili a museli se tam přece jen občas aspoň ukázat – Pepek se jich jen tak mezi řečí zeptal, od koho si tu podobu vypůjčují?

„Já jsem teď mladý Archimédes,“ sdělil mu ochotně Moz.

„To je mi divné,“ vrtl nad tím hlavou Pepek. „Já si ze školy pamatuji Archiméda jako vousatého dědka!“

„To byl až mnohem později,“ přikývl Moz. „Nám víc sluší jeho mladší vzhled. Má to výhodu v tom, že mladého Archiméda si nikdo na Zemi nepamatuje, takže je jedno, čí podobu nosím. Česky umíme dost na to, abychom nebudili rozruch a občas mě potěší, když se mě v Praze někdo místní zeptá na cestu.“

Díky tomu se mohli mimozemšťané bezpečně pohybovat po Praze a vlastně po všech městech Evropy. Mimozemská Základna jim zabezpečovala potřebné dokumenty, Salvaguardia je činila nezávislé na pozemské dopravě i zásobování, takže se mohli plně věnovat jen svým současným úkolům.

Málo platné, Pepek jim trochu záviděl...

V Evosinóo byli pozemšťané kromě Kolomazníkových dost odtržení od rodného světa. Jen Lenka s Jirkou se přece jen čas od času vraceli domů za rodiči. Pokaždé přitom donesli na Evosinóo všechny pozemské drby a důležitě je předávali Květoňům.

Bohužel, z největší části to byly opravdu drby. Jako třeba to, že do Nové Vsi letos přijelo nejvíc lufťáků za posledních pět let, obsadili všechny pronajímané chalupy a lufťáci již obhlíželi i prázdnou Starou Hlásku, naštěstí je odradila chybějící elektrická přípojka. Jeden Pražák se však už nabídl, že Starou Hlásku koupí i bez elektřiny – prý si přípojku zafinancuje. Narazil na Jóžinovo odmítnutí, ale ani pak to ještě nevzdal.

Jedna zpráva však mezi drby trochu vyčnívala. Asi protože přicházela zpoza Atlantiku, nebo pro její naprostou ojedinělost? V každém případě byla dostatečně senzační, aby se brzy prosadila i v nedůvěřivé Evropě. Pepek hned při první zmínce vytušil, odkud vítr vane a tím byl nedočkavější, až se ve škole uvidí s Mozem a Ienem. Tohle nemohlo být nic jiného – i když se první zmínky vyrojily až za oceánem, kam vliv Salvaguardie rozhodně nesahal.

Přesto to právě tam začalo...

Ve Spojených státech se objevila podivná nákaza, naprosto se vymykající všemu, co se do té doby na Zemi objevilo. Někteří lidé tam začali obrůstat tvrdými, houževnatými šupinami. A nejen to! Měnila se i jejich kostra, takže se to nedalo chápat pouze jako »kožní problém«. Lenka přinesla na Evosinóo obrázkový magazín s prvními ručně kreslenými náčrty těch změn. Zatím náčrty, neboť postižení zásadně nedávali svolení k uveřejnění fotografií.

»Strawfordova šupinatost«, jak tuto »nemoc« nazvali podle celosvětově uznávaného doktora Strawforda, který ji první velice zevrubně popsal, začínala vždy od nohou a to tak nenápadně, že ji lékaři diagnostikovali pokaždé až když byly šupiny rozlezlé nad kotníky a začala se propadat klenba nohou. Přitom zcela zakrněly poslední dva prsty malíčkem počínaje, na noze zbyly jen tři prsty, které naopak začaly tloustnout a oddělovat se jeden od druhého, až stavba nohou plynule přecházela do tříprsté ptačí. Šupinatost pak nezadržitelně stoupala vzhůru, přičemž ji doprovázely teď už nepřehlédnutelné změny kostry. Nerovnoměrně se prodlužovaly nohy, ale největší rozdíl nastal u stehenních kostí, prodloužených až o pětinu. Nešlo ale jen o degenerativní změny, jak i Strawford zkraje mylně usoudil. Změněné nohy nebyly neschopné pohybu, naopak, umožňovaly i rychlejší chůzi a zejména běh. U mladších sportovců by se jednalo o nezaslouženou výhodu, ale oceňovali to i lidé starší, kterým se s takto deformovanýma nohama chodilo lehčeji než dřív, zejména když jim zmizely problémy s křečovými žilami, bércovými vředy a jinými nemocemi nohou, sužujících lidi zejména ve starším věku.

Další zmatky přineslo zkoumání dědičnosti pomocí DNA.

Objevil se až neuvěřitelný poznatek – DNA »šupinatých« nohou byla diametrálně odlišná od DNA zbytku těla. Jako by ani nepatřily témuž jedinci! Původní tělo, nezasažené »šupinatostí«, mělo klasickou DNA člověka Homo Sapiens, ale DNA odebraná ze zasažené části těla byla... prostě jiná.

Údajně byl zaznamenán případ, kdy se postižený neustále škrábal na zasažené části nohou, až se mu nákaza vinou nějaké oděrky dostala pod kůži na rukou a propukla i na ruce se stejnou devastací jako na nohou – šupinatá tříprstá ruka s prodlouženými prsty, připomínající dravčí spár.

Zbyla jim jen obličejová část hlavy...

Některým lidem »šupinatost« zpočátku výrazně prospěla. Sám Strawford popsal několik případů, kdy postižení po mnoha letech vstali z invalidního vozíčku a začali chodit jako zamlada.

Výhody však velice rychle zmizely, když se »šupinatost« vyšplhala nad stehna a zachvátila spodní část břicha. Tam se sice na čas zdržela, ale tím horší procesy se odehrály uvnitř. Podobně jako již na počátku zakrněly a odpadly nejmenší prsty na nohou, teď zakrněly, zaschly a odpadly mužské pohlavní orgány. U žen by to nevypadalo katastroficky, kdyby neatrofovaly jejich vnitřní ženské orgány. Konečným výsledkem byla u obou pohlaví změna v jednotně vyhlížející kloaku, kde se pohlaví ani nedalo určit.

Právě tato změna vedla u postižených k nejtěžším stresům. Zejména muži nebyli schopní přenést se přes ten handicap. Mělo to jen jeden kladný výsledek – konečně bylo možné rozhodnout prvními pitvami, co se to vlastně odehrálo pod tvrdou šupinatou kůží postižených. V jednom bodě však věhlasní odborníci včetně Strawforda utrpěli těžkou prohru. V pitvaných tělech se jim vůbec nepodařilo objevit pohlavní orgány. Zdálo se to nemožné. Vždyť by se tito tvorové nemohli rozmnožovat! Tato otázka však zůstala na soupisce záhad »Strawfordovy šupinatosti«.

Mezitím ale »šupinatost« u některých postižených došla do další fáze. Typické pro ni bylo, že znenadání prudce vyrazila po zádech vzhůru a podél páteře se během jediné noci rozrostl jakýsi tvrdý, zkostnatělý hřeben, přesahující temeno hlavy. Dosavadní tělesné změny se ještě jakž takž daly schovat pod oděvem, avšak tato změna už se projevila příliš viditelně. Šupiny smetly většinu vlasů a člověk při pohledu zepředu vypadal, jako by na jeho hlavě ležela neforemná hadí hlava. Takto postižení jedinci se prakticky nemohli dále objevovat na veřejnosti. Změny byly příliš nápadné a u většiny lidí budily přirozený odpor, daný podobou s hady.

V konečné fázi zbyla postiženým z původní lidské podstaty jen obličejová část hlavy včetně uší. Jen v těchto partiích se také zachovala lidská DNA. Ale všude jinde...

Paleontolog Jozeph Headens byl zbaven místa profesora na univerzitě v Yale, když před televizními kamerami prohlásil:

„Až na lidskou hlavu a chybějící ocas bych se rozhodoval mezi druhy »oviraptor« a »velociraptor«.“

Samozřejmě se mezi studenty strhla bouře odporu a vědce musela před lynčováním zachránit Policie. Vedení univerzity Yale reagovalo velice rychle a již to odpoledne radikalizovaní studenti vyházeli profesorův majetek z jeho kanceláře oknem do parku, kde už čekala druhá parta, která vše včetně služebního notebooku rozdupala k nepotřebě.

Taková nehoráznost!

Errata:

28.11.2021 12:33