Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Prokletí

Jeden ze »zákonů schválnosti« říká: »Pokud si myslíte, že všechno probíhá hladce a bez problémů, pak jste jistě něco velmi důležitého přehlédli!«

Nová Ves zažila už více pohrom. Největší z nich byl nájezd Valdštejnova vojska během Třicetileté války, kdy z vesnice zbyla jen hromada kouřících trosek. Naštěstí vojáci vyšli díky Evosinóo naprázdno, obyvatelé se usadili v »Modrém světě« a vojáci tak získali jen pár úplně prázdných chalup. Zchladili si sice na nich žáhu a do jedné je vypálili, jenže ve vypálené vesnici nevydrželi a museli chtě nechtě odtáhnout.

Kolona černých automobilů provázených barevnými vozy Policie dorazila do Nové Vsi časně ráno. Vozy se rozmístily podél jediné silnice, procházející obcí, a policisté začali bušit na dveře jednotlivých domů. Kde vesničané otevřeli, tam policisté vtrhli a začali vesničany z domů vyvádět do zdejší jednotřídky – sotva jim dovolili trochu se obléci. Zamkli je tam beze slova vysvětlení. Kdo po policistech požadoval soudní příkaz k domovní prohlídce, dostal ránu pendrekem. Naštěstí první dva postižení telepaticky varovali ostatní chlapy, aby to ani nezkoušeli, takže obsazování vesnice probíhalo nadále už jen za křiku rozkurážených policistů.

Každý policajt se rád předvádí, když má takovou příležitost.

Mezi posledními přivedli i pana Kolomazníka. Přivedli ho ale samotného, bez ženy a dětí.

„Koukám, že už jsme skoro všichni,“ rozhlédl se opatrně po přeplněné třídě. „Ale chlapi, nepříjemně mi to připomíná začátek konce Lidic. I když tam to bylo ve válce, tohle je uprostřed míru.“

Ve škole žádní policisté nebyli, takže to řekl pěkně nahlas.

„Hele, nech toho sejčkování, Jirko!“ okřikl ho starosta. „To by si přece nikdo nedovolil!“

„On si nikdo nedovolil zahájit i úplně vylhanou válku?“

„No jo, ale tady jsme přece v civilizovaný Evropě!“ namítl trochu méně sebejistě starosta. „A kromě toho... poslyšte, chlapi, není vám něco nápadný? Nahnali nás sem z celý vesnice, ale není tu ani jeden lufťák. Jak si to vysvětlujete?“

„Ti policajti mají, jak vidno, dokonalý přehled o tom, kdo je místní a kdo ne,“ odpověděl mu Kolomazník. „Víte co? Poslal jsem ženu s děckama do Modrého aby dali vědět šamanům. A pro jistotu jsem za nimi zablokoval kůlnu, ale řekl bych, že to už teď vypadá na kvapný útěk nás všech!“

„Nestraš!“ okřikl ho znovu starosta.

„Nevidíte, že to není normální policejní akce?“ trval ale na svém Kolomazník. „Neměli soudní příkaz! Odmítli sdělit důvod! Nastrojení byli jako při zásahu proti mafiánům, každej druhej je těžkooděnec. Nastoupili na nás současně na všechny – kdyby mě Jóžin nevaroval, nestihl bych tam vypravit ani ženu s děckama. Jo – a poslední novinka – šaman Charru chce vědět, kdo z nás nemá uloženou formu. To bude jednoduché – kdo tady neví, oč jde?“

„Myslíš – tu na reinkarnaci?“ zkrotl ještě víc starosta.

„Jakou jinou?“ opáčil Kolomazník. „Mám dojem, že tu není nikdo, kdo by ještě nenahlédl do Modrého. Je dobře, že mezi nás nepřidali lufťáky, ale víc taky nevím. Jen se modlím, aby šamani doopravdy nepočítali i s těmi reinkarnacemi!“

Jenže v té chvíli se stalo něco, co nikdo nečekal.

Na stolek učitelky vyskočila velká tříbarevná kočka. Nikdo neviděl, čí je ani jak se mezi lidmi prokličkovala, jenže kočka se velice rychle proměnila – v Pepka Květoně. Postavil se na stolek, aby vyčníval nad dospělými, a rukou si zjednal ticho. To nenadálé objevení bylo tak překvapující, že skutečně všichni zmlkli.

„Šaman Charru se vám omlouvá,“ řekl Pepek. „Jeho Pražáci mimořádně selhali, zjistili to až teď. A je to vážnější, než si asi všichni myslíte. Charru vám navrhuje schovat se na Evosinóo. Kdo se umíte měnit ve zvířata?“

Váhavě se přihlásilo několik starších školáků.

„Dospělí nic?“ sondoval rychle Pepek.

„Vždyť je to na Zemi zakázané!“ namítla jedna dívčina.

„Až na případ krajní nouze, která právě nastala,“ odpověděl Pepek. „Nevadí! Kdo to neumí, naučím ho to. Telepatii snad máte všichni, nebo ne?“

„Jak si to, chlapče, představuješ?“ zeptala se starší žena.

„Jednoduše,“ řekl Pepek. „Všichni se teď změníte ve vrány. Komu by to nešlo, může použít havrana nebo sokola. Po menších skupinkách – po dvou, po třech – vyletíte na půdě vikýřem – tam nikdo naštěstí nehlídá, obloha je volná. Venku všichni naberete směr »ke Křížku«, tam na vás budou čekat tři orlové, kteří vás provedou vzdušnou branou do Evosinóo. Je to všem jasné, nebo máte nějaké otázky?“

„Proč tak složitě?“ zeptala se jiná, mladší žena. „Proč by to nešlo přes Kolomazníkovy?“

„Tam jsou policajti těžkooděnci se samopaly a mohlo by je napadnout střílet,“ řekl Pepek. „Kromě toho je brána zablokovaná, aby na ni ani náhodou nepřišli.“

„Vlastně...“ chytil se za hlavu pan Kolomazník, „jestli je napadne podívat se do lednice, najdou tam modrá vejce a mléko!“

„Musíme si tedy pospíšit!“ vyzval všechny Pepek. „Všichni za mnou na půdu!“

„A to si tam ani nic neodneseme?“ zaúpěla jiná, starší paní. „Aspoň pár drobností!“

„Ve všech chalupách jsou policajti,“ ujistil ji Pepek. „Jsou tam s nimi i exekutoři, sepisují a zabavují všechno, co jim přijde pod ruku. Tam už nic nezachráníte.“

Seskočil se stolku a protlačil se ke dveřím. Pak v čele všech vyběhl po schodech na půdu, kde mu ale musel pan Kolomazník pomoci otevřít střešní okénko.

„A teď pěkně po jednom!“ komandoval Pepek vesničany ať už děti nebo dospělé. „Kdo se umíte naladit na Vnelčoga, pojďte jako první, kdo ne, zbudete na konec. Úplně první půjdou ti, kdo se umíte proměňovat – nestyďte se, tady to beztak ví kdekdo! Jen bych vám všem připomněl – nejprve si pořídíte novou formu, ale ne tak jak to možná umíte. Nalaďte se na Vnelčoga a opakujte po mně – samozřejmě bez zakašlání, kterým to já pro sebe zruším:

»Pasbe mulpe níš – ehm – utciz!«“

Počkal chvíli, až to všichni zopakují.

„Skoro jako v kostele při mši,“ uchichtla se jedna mladší.

„Skoro,“ souhlasil Pepek. „Ale teď po mně opakujte jeden po druhém: »Kjo pulmuzégó – ehm – vrána černá!« A komu se to podaří, střešním okénkem ven a fofrem ke »Křížku«!“

Po jeho posledních slovech se začalo ozývat třepetání více černých křídel a otevřeným střešním okénkem začaly vylétávat ven černé vrány. Neztrácely čas kroužením a všechny odlétaly stejným směrem – k soše svatého Jana s křížem, stojící na kopci nad Starou Hláskou.

„Mně to nejde!“ postěžovala si najednou školačka, aspoň o pět let starší než Pepek. „Jen mi v hlavě zahučelo, že je pro mě vrána moc malá!“

„Jak dlouho jsi chodila v Evosinóo do školy?“ zeptal se jí chvatně Pepek.

„Rok a půl,“ dostal okamžitě odpověď.

„Tak to asi sedí,“ souhlasil Pepek. „Zkus radši místo vrány »sokol stěhovavý«, ten je větší. Kdyby ani to nestačilo, musela bys tam letět jako ostříž, krahujec nebo jestřáb. Raději chvilku počkej, jako sokol nemůžeš letět spolu s vránami, to by nebylo přirozené. Poslyš, že ty ani nevíš, proč je pro tebe vrána malá?“

„To fakt nevím,“ přiznala.

„Protože jsi chytřejší než ostatní a Vnelčog už nemůže tvé znalosti nacpat do vraní hlavy,“ řekl jí. „Z toho si nic nedělej, pro mě už je taky vrána malá. Zatím se ještě vejdu do sokola, ale pro druháky je i sokol malý. To ti ale povím, nebyla to škoda zahodit školu v Evosinóo?“

„Když naši chtěli, abych pomáhala doma,“ špitla dívenka.

„To je ta nedůvěra venkova k inteligenci!“ řekl Pepek.

„No jo – Pražák!“ pokusila se ho zpražit.

„Pražák, který zmlátil exekutora!“ dodal Pepek. „I když jen díky tomu, co už vím. No nic, vzduch je čistý, můžeš se změnit v sokola a letět za ostatními. Normálně by se vrány do tebe pustily, ale vrány »u Křížku« nejsou vlastně vrány. Tak leť!“

„A co ty?“ obrátila se ještě na něho.

„Já tu počkám na spolužáky z Evosinóo,“ ušklíbl se Pepek. „Teď totiž nastane druhé kolo – zametání stop. Šaman Charru jim už dal příslušné pokyny, za chvilku jsou tady a to ti řeknu, tady bude frmol, že se z toho policajti... zkrátka budou úplně tumpachoví. Ale to se týká jen nás, ty koukej uzavřít konvoj vran a ať už jste všichni »v Modré«!“

„Už letím!“ řekla dívenka a vzápětí mu zamávala křídly ze střešního okénka.

Škola byla úplně prázdná, když se přihnala eskadra deseti ptačích dravců – tří sokolů a sedmi jestřábů.

„Tady jsem!“ přivolal je Pepek telepaticky a vzletěl jim na sokolích křídlech vstříc.

„Jdeme na to!“ dostal odpověď od vedoucího jestřába.

„Tak do toho!“ povzbudil je Pepek.

Co se dělo potom, nebyl později schopen velitel policejní akce při podávání hlášení vysvětlit.

„Nebejt ateista, řekl bych, že tam řádily nečisté síly!“ trval na svém. „Už třeba ta tma! Najednou – to snad nebylo ani deset minut – se obloha zatáhla úplně černými mraky. Setmělo se, jako by nebylo ráno, ale pozdě večer. Přitom z těch mraků neukápla ani kapka! Jen celou vesnici zahalily do šera. A to šero znenadání prozářily ohně.“

„Proto jste volali hasiče?“ štěkl na něho policejní prezident.

„Jak jinak?“ opáčil velitel. „Jenže než přijeli, začaly se tam všechny chalupy hroutit. Střechy byly v jednom plameni ihned, ale i tak se oheň šířil strašně rychle. V životě jsem nezažil, aby byla úplně celá vesnice ze dřeva! Zděná byla jen škola, obecní úřad, a dva rodinné domky, ale ty právě plápolaly nejvíc a než dorazili hasiči, propadly se střechy i stropy a zůstaly jen ohořelé obvodové zdi. Bylo to tak rychlé, že je div, že v těch plamenech nikdo nezůstal.“

„Ale hlásili jste, že nikdo nebyl zraněn!“

„Zraněn ne... akorát jedné exekutorce to ožehlo vlasy, ale to se jako zranění nepočítá. A do toho ještě dobytek... předtím byl při sepisování nabeton všechen uvázaný, ale jak začalo hořet, koně, krávy, prasata, dokonce i slepice a králíci, všechno to bylo najednou volné, vyběhlo to z chlévů, kotců, kurníků a pletlo se to hasičům. Nejhorší ale bylo, že si v tom zmatku nikdo nevzpomněl na vesničany. Byli zamčení ve škole, aby neutekli, ale když pak odemkli hlavní dveře, nikdo nevyběhl, za nimi byl jen oheň. Zamčené zadní dveře byly taky v jednom plameni, až jsme si mysleli, že všichni uhořeli. Jenže ve spáleništi se žádné lidské pozůstatky nenašly – a můžete mi věřit, že to hasiči prohrabali opravdu důkladně!“

„Takže asi přece jen utekli,“ nadhodil policejní prezident.

„No jo, ale jak a kudy?“ namítl policista. „Hlavní vchod vedl na náves, kde bylo nejméně pět našich aut. Nejméně pět lidí tedy na ten vchod koukalo, i když byl zamčený. Nešustlo se tam nic, co by stálo za pozornost. Hasiče napadlo, že ti lidi zalezli do sklepa, ale škola žádný sklep neměla. A kromě toho – ve všech chalupách byl před vypuknutím požárů cítit benzín. Varovalo to naše lidi i exekutory, že něco není v richtiku. Oheň se rozhořel, jako by někdo v každé chajdě rozlil dvousetlitrový sud benzínu.“

„To by ale byla sabotáž!“ nadskočil policejní prezident.

„Jistě,“ přikývl policista. „Až na to, že se tam nenašel žádný sud ani jiná nádoba, schopná pojmout tolik benzínu. Nechtějte po mně věřit, že bylo na každé půdě naskládáno sto dvoulitrových pet-flašek benzínu. To by předpokládalo dlouhou přípravu a krom toho to nevysvětluje, jak to vzplanulo všechno naráz.“

„A vesničani?“

„Prostě zmizeli,“ pokrčil rameny policista. „Vesničani pryč, vesnice vyhořela do základů, dobytek se v tom zmatku záhadně rozprchl a najednou nebyl. Slyšel jsem někoho z mužstva tvrdit, že viděl na vlastní oči smečku vlků, jak hnala zvířata na horní konec vesnice, jenže tam záhadně zmizela jakoby se vypařila... Byl tam zkrátka zmatek, naši lidi tak-tak uhýbali před splašeným dobytkem... A exekutorům shořelo auto. Postavili je příliš blízko od jedné chalupy, chytlo jako balík slámy... byli rádi, že sami vyběhli z plamenů a že si zachránili holý život.“

„Takže akce dopadla fiaskem,“ podtrhl to prezident.

„Přesně tak,“ přikývl policista.

„A teď tu máme ke všemu trestní oznámení od exekutorské komory,“ doplnil prezident. „Na policejní doprovod, že špatně zajistil akci, čímž ohrozil bezpečnost úředních osob...“

„Ale to musel podat někdo z exekutorské komory, kdo tam vůbec nebyl,“ namítl policista. „Protože všichni, kdo tam byli, se cítili ulehčeně, že z toho vyvázli se zdravou kůží. Ovšem jen do té chvíle, kdy si na odjezdu všimli těch cedulí!“

„Jakých cedulí?“ zpozorněl policejní prezident.

„Těch dopravních, co bývají na začátku a na konci každé normální obce,“ řekl policista. „Víte, když jsme přijížděli do té vesnice, byly to normální cedule počátku obce s nápisem »Nová Ves«, ale když jsme odjížděli, bylo na nich něco jiného a i těch cedulí bylo víc. Podívejte se sám na fotky!“

Policejní prezident převzal od policisty velikou fotografii, evidentně vyjetou z počítačové tiskárny. Chvíli ji očima studoval a pak ji policistovi vrátil.

„To by vypadalo na kanadský žertík,“ řekl klidně. „Někdo si musel pěkně vyhrát! Změnit jméno obce na »Prokletá Ves«, to by ještě šlo, ale ta druhá cedule s těmi netopýry... a to varování »Vstup zakázán pod trestem prokletí!«, to je přece vrchol! Máme snad ještě středověk?“

„Nemáme,“ souhlasil policista. „Ale to prokletí... podívejte se mi sem, na nohy!“

Napřáhl pravou nohu trochu stranou a vyhrnul si nohavici kalhot stejnokroje.

Od bot po kolena měl nohu pokrytou tvrdými žlutohnědými šupinami, připomínajícími – až na barvu – hřbet krokodýla...

„To máme od té doby všichni,“ oznámil prezidentovi suše. „Teda – až na hasiče, těch se to nedotklo, ale byli tam kratší dobu. Měl jste slyšet, jak skučela exekutorka, ta s těmi ožehlými vlasy, když to zjistila. Vlasy vzal čert, ty jí dorostou, ale tohle...“

Policejní prezident ztuhl.

„Poslyšte... ale to vypadá... skoro jako ta americká nemoc, co jí nedávno byly plné zprávy!“ vyhrkl.

„Jo, to říká náš policejní doktor taky,“ povzdychl si velitel nezdařené akce. „Nazývá to učeně »Strawford’s scaliness«, ale jinak taky nechápe vůbec nic.“

„Ale jak by se to sem dostalo?“ uvažoval zmateně policejní prezident. „Mám za to, že tahle nemoc doposud řádila jenom ve Spojených státech. Co vám na to dal doktor, není-li to tajemství?“

„Co by na to mohl dát?“ pokrčil rameny policista. „Lék na to nemají ani v těch Státech. Ať by předepsal cokoliv, bylo by to stoprocentně neúčinné. Takže nepředepsal nic. Slíbil, že to zkusí konzultovat s Američany, ti už s tím nějaké zkušenosti mají, ale to nic neřeší, protože lék nemají ani Američané. Zatím nám to ani moc nepřekáží. Pod uniformou to skoro není vidět, v pohybu to taky nevadí. Akorát chápu exekutorku, ženské se to dotklo hodně krutě. Čerpat na to nemocenskou ale nemá smysl, takže se, co já vím, nikdo z mužstva ani nehodil marod.“

„To bych ocenil,“ přikývl policejní prezident. „Kdyby tady nebylo to trestní oznámení od exekutorské komory...“

„Víte co?“ vzdychl si policista. „Pozvěte toho, kdo podal to trestní oznámení, na prohlídku té vesnice. Najdu dva, možná tři dobrovolníky, co tam půjdou s nimi jako ochranka. Půjdu s nimi, i kdyby se mi to mělo zhoršit, ale nic bych za to nedal, kdyby se vrátili se šupinatýma nohama všichni. A ať mě nějaký šťoural přesvědčí, že se s tím dalo něco dělat! Rozumějte, nic tam na nás neútočilo, nic se tam ani nehnulo, kdyby si nikdo nevšiml těch cedulí, neměli bychom o ničem ani tušení. Já vím, prokletí není žádná uznávaná nemoc, ale tohle...“ ukázal opět na svou nohu, „tohle je jediný hmatatelný fakt. Dokonce se mi zdá, že i náš policejní doktor je už ochotný napsat jako příčinu »kletba«.“

„Když pravou příčinu nezná...“

„Tu dnes nezná nikdo na světě!“ řekl policista.

Mýlil se. Pravou příčinu znalo více lidí, než by byl ochotný připustit. Stejně tak se mýlil, když tvrdil, že to hasiče nepostihlo, protože tam byli kratší dobu. Rozdíl mezi hasiči a ostatními byl v tom, že hasiči přijeli zachraňovat, kdežto ostatní tam byli na loupežné výpravě, i když formálně podepřené křivými zákony... 

Výprava přesně podle policistova návrhu se nakonec přece jen uskutečnila. Za exekutorskou komoru se jí účastnili tři její členové – dva exekutoři a jedna exekutorka. Právě ona podávala to trestní oznámení a byla teď nabroušená jako turecká šavle před dobýváním Vídně.

Po cestě přiznala, že měla původně všechny důvody, proč tu cestu odmítnout, ale přesvědčila ji ochota policisty účastnit se té cesty, i když byl sám mezi postiženými.

„Myslím si, že už tam bude pohoda,“ řekla, když se cestou v autě vypovídala.

Zastavili před cedulemi, označujícími počátek obce. Byla tu ještě přes cestu natažená policejní páska, zabraňující vjezdu aut, ale ležela na zemi a upevněná byla jen na jedné tyči s cedulí. Ale zdálo se, že ji strhl vítr a ne projíždějící auto nebo nějaký člověk.

„Vidíte to?“ ukázal spolucestujícím policista.

„To si ale někdo vyhrál!“ prohlásil na to poněkud tělnatější exekutor. „Jako malí kluci!“

„Ale kdo?“ pokrčil rameny policista. „Všechny vesničany jsme zamkli ve škole. Naši lidé, co tu byli v civilu jako »lufťáci«, tohle udělat nemohli, pomáhali nám se sepisováním zabavených movitých položek. V době našeho příjezdu tady byly normální cedule »Nová Ves«. Kdo by si tu »jen tak« hrál?“

„Tak jedem, nebudeme tu přece jen tak stát!“ naléhala paní exekutorka.

„Bacha!“ vykřikl najednou řidič. „Vidíte? Před námi!“

V okamžiku si toho všimli všichni.

Prostředkem silnice proti nim pomalu, důstojně kráčel tvor, jako kdyby vypadl z filmu „Jurský park“. Snad jen barvou přesně neodpovídal – šupiny měl pískově žluté s červenými hrbolky.

Velociraptor!

V té chvíli byli všichni rádi, že nevystoupili z auta.

Jenže ještěr kráčel pořád blíž a blíž. Nejprve pečlivě zavřeli okénka a ještě se od nich odtahovali, aby nebyli příliš blízko skel. Měla auta v Jurském parku skla pancéřovaná nebo zamřížovaná? Nejspíš ne, ale ani tam nebylo auto bezpečnou ochranou ani proti raptorům. Větší ještěr otočil auto na střechu, dupl na ně a vysklil rázem všechno...

Tenhle je menší, ale čert tomu věř! Ještě že policejní auto nemá velké střešní okno!

„Co takhle zkusit tohle?“ vytáhl šofér – policista z pouzdra služební pistoli.

„Nezkoušel bych to!“ okřikl ho velitel – policista na sedadle pro spolujezdce. „Touhle ráží ho jen rozdráždíš. Neprostřelíš tím ani starší verze neprůstřelných vest.“

„Třeba ho zvuk výstřelu zažene!“ nadhodil řidič.

„Počkej s tím, kdyby opravdu nezbylo nic jiného!“ nařídil mu velitel.

Jenže řidič už pistoli pro jistotu nevrátil do pouzdra a držel ji v pohotovosti. Z toho filmu si pamatoval, že velociraptoři jsou kromobyčejně rychlí a usoudil, že je lépe mít předem taseno.

Ještěr klidně došel až k autu. Pak se shýbl, a k údivu všech zdvihl ze země uvolněný konec policejní pásky, natáhl ji přímo před autem a upevnil ji naproti na sloupku s cedulí, označující konec osady. Dokonce – a to už všem lezly oči z důlků – udělal na pásce obstojný uzel. Pak se otočil a vrátil se k autu. Postavil se před kapotu, založil si pracky v bok málem jako člověk a z jeho úctyhodné tlamy se ozvala poněkud skřípavá, ale zřetelná slova:

„Neumíte číst? Sem je to zakázané!“

Chvilku bylo ticho jako v prázdném kostele. Až pak se policista – velitel vzpamatoval.

„Tady je Policie České republiky. Jménem zákona sundejte tu maškarádu! Mimochodem uznávám, že je opravdu působivá, ale konec legrácek, tohle je vážné.“

„Sundat maškarádu? Ha ha ha!“ zachechtal se raptor. „Až si sundáte tu ozdobu, co máte na noze!“

Velitel neodpověděl, ale znatelně zbledl. Ta nestvůra tedy ví, co ho tady potkalo při minulé návštěvě!

„Ale my jsme skutečně Policie České republiky!“ trval na svém. „A nejsme tu nikomu pro legraci, ale ve vážné věci!“

„Byl jste tu přece i předtím!“ opáčil raptor. „Musíte vědět, že jste se propůjčil k něčemu, co nemá oporu v zákonech! V tom případě jste jen sprostý lupič v policejní uniformě!“

„Dovolte!“ vzkypěl policista. „Vždycky postupujeme podle zákona!“

„Z toho vás rychle vyvedu!“ slíbil raptor. „Vtrhli jste do vsi úplně stejným stylem jako německé přepadové síly do Lidic. Kde jste měli povolení k domovním prohlídkám? Kde jste dělali ty prohlídky za účasti přepadených? Kdo požadoval povolení, dostal obuškem. To nebylo podle zákona, pane policajt! Souhrnně se to dá nazvat »loupežná trestná výprava« a podle zákona nebylo nic, vůbec nic! Když jste si se zákony vytřeli... vy-víte-co, nehrajte si teď na strážce zákona. Jste leda strážci zlodějů!“

„No dovolte!“ vybuchla exekutorka. „To už je žalovatelná urážka úřední osoby!“

„A vy, paní, taky musíte dobře vědět, že zákony vypadají jinak,“ obrátil se raptor k ní. „Ovšem v téhle vsi se nenapakujete. Je to prokletá ves, zde můžete jen ztratit fyzickou lidskou podobu – o tu morální už jste přišla dávno, říkejte si co chcete, jste stvůra. Můžete ještě rozprodat zdejší pozemky, ale pokud případné kupce nevarujete, že jejich nákupem spadnou do prokletí, bude to od vás klasický podvod a jestli se nepletu, taky žalovatelný. Zkuste mě ale zažalovat, tomu se zplna hrdla zasměju. Už vidím tu soudní obsílku s adresou: Obluda z Prokleté Vsi bez popisných čísel...“

„Předvolání k soudu se dá zajistit i jinak,“ podotkl řidič.

„Všude jinde máte pravdu, tady ne,“ odsekl raptor. „Tady vaše síla neplatí. Vraťte se radši domů, než narazíte na chemicky čisté Neznámo! A s tím si nehrajte, je hodně vysoko nad lidskou schopností chápat. Mám pro vás nanejvýš dobrou radu – otočte se a prchejte!“

„Nějaké zvíře nám přece nebude vyhrožovat!“ vybuchl řidič policista.

„Já že vyhrožuji?“ krákavě se zachechtal raptor. „To se pěkně pletete! Vyhrožování vypadá jinak! Prostě jsem vás přišel varovat jako zvíře zvířata. Ve vsi nebudete v bezpečí, ne protože bychom na vás útočili, ale protože je prokletá.“

„My nejsme zvířata jako vy!“ řekl jeden z exekutorů.

„To není tak jisté,“ opáčil raptor. „Nu což, varoval jsem vás, to je všechno, co pro vás udělám. Jste Homo Sapiens, chovejte se podle toho. Sbohem!“

Otočil se a vyrazil lehkým klusem po silnici směrem ke vsi. Jenže jeho »lehký klus« se dal co do rychlosti srovnat s tryskem závodního plnokrevníka, takže jim zakrátko zmizel za zatáčkou.

„Mohli jsme ho ulovit,“ podotkl řidič a rozmrzele zastrčil služební pistoli zpět do pouzdra.

„Buďme rádi, že on neulovil nás,“ pokrčil rameny velitel. „Kromě toho si myslím, že to byl člověk. Nevím kdo, ale všichni vesničané v tom byli nejdéle, takže se to na nich projevilo nejvíc. A teď se vás zeptám: pojedeme tam i po tomhle varování? Viděli jste sami, jaké to může mít následky.“

„Máte nás ale ochránit!“ vyštěkla exekutorka.

„Máme,“ připustil velitel vozu. „Ale upřímně řečeno, nevím jak. Víte snad, co by se dalo proti tomu dělat?“

„To musíte vědět vy!“ vyjela na něho exekutorka.

„Já to chápu jako přírodní katastrofu,“ odvětil klidně velitel. „Proti přírodním katastrofám nemůžeme dělat nic. Nanejvýš se můžeme snažit zmírňovat následky. Slyšeli jste varování od nás i od zdejšího obyvatele, který je zřejmě už nejvíc handicapovaný. Rozhodněte se ale sami.“

„Ale tady jde pořád ještě o těžké prachy!“ přidal se druhý exekutor.

„Budeme o tom tedy hlasovat?“ navrhl velitel.

„My to chceme vidět!“ řekl rezolutně exekutor. „Nemusíme přece vystupovat z auta. Jen to tam trochu objedeme.“

„Já se přidávám ke kolegovi,“ řekl druhý.

„Pojedeme tam,“ řekla stručně exekutorka.

„Já jsem taky pro, takže jste s tím nápadem na zbabělý útěk úplně osamocený,“ přidal se řidič.

„Zbabělý útěk...“ urazil se velitel. „Já totiž vím, do čeho se řítíme, zato vaše odvaha pramení z čiré neznalosti a naivity. Ale když už jsem slíbil, že tam půjdu s vámi, slib nezruším. Sundejte tedy tu pásku, ať ji můžeme při odjezdu vrátit!“

Řidič hbitě vyskočil, aby splnil příkaz. Hned byl zpátky.

„Tak vážení, jedeme – přímo do pekla!“ zavtipkoval si.

Velitel se jen smutně zašklebil...

Errata:

28.11.2021 12:33