Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Prokletá Ves

Auto se rozjelo a zvyšovalo rychlost. Od okraje obce na náves v jejím středu to byly dva kilometry klikaté silnice. Cestou míjeli několik hromad ohořelého dřeva – bývalé chalupy.

„Stejně si myslím, že tady žily samé socky,“ řekl exekutor sedící v autě vlevo. „Staré chalupy, snad ještě z Rakouska, nikde nic nového... a v bance taky skoro nic neměli...“

„Prý tam sepsali spoustu dobytka,“ řekla exekutorka. „Měli společný kravín a v každé chalupě krávu. Někteří chovali i koně.“

„Jenže dobytek záhadně zmizel,“ namítl exekutor vpravo. „Byl by to možná dobrý kšeft, jenže ve vsi nezůstala ani slípka. Všechna zablokovaná konta nedají dohromady ani na to shořelé auto... což o to, to zaplatí pojišťovna, ale i tak bude tenhle podnik pěkně ztrátový. Vezmeme to odzadu, ne?“

Asfalt končil na návsi, dál pokračovala obyčejná štěrková silnice do kopce, která se hned za návsí dělila na dvě větve. Jedna větev vedla kolem Kolomazníků ke Staré hlásce, či spíš ke dvěma hromádkám ohořelých trámů, které z nich zbyly, ale auto zamířilo vpravo, kde měl být společný družstevní kravín a vepřín.

„Můžeme rozprodat pozemky,“ připomněla jim exekutorka.

„Pozemky v takový díře?“ odfrkl si exekutor vpravo od ní. „Kdo o ně bude mít zájem?“

„Ále, však on se někdo najde,“ řekla lehkomyslně. „Když je nabídneme Němčourům, zaplatí nám je v eurech.“

„Euro poslední dobou klesá,“ řekl ten vpravo. „Dolar taky. Ale už budeme u horního kravínu...“

Obě stavby byly původně zděné, ale z obou zbývaly jen rozvalené a pobořené zdi. Byly starší než z doby československé kolektivizace, neboť zdejší rolníci si založili družstvo už za první republiky a nenechali je padnout ani během divoké privatizace. Teď však to byly jen dvě ruiny.

„Já jsem vám to přece říkal,“ pokrčil rameny velitel vozu. „Nezůstala ani králíkárna. A krávy se také rozprchly.“

„Takže opravdu jen ty pozemky...“ vzdychl si exekutor na pravé straně. „A tady v těch kopcích moc zájemců neseženeme.“

„Když je to tak ztrátové,“ zamyslel se policista velitel vozu, „proč to prostě nehodíte za hlavu? Nechápu vaše zaujetí.“

„Tomu vy nerozumíte,“ usadil ho exekutor vlevo.

„Nerozumím,“ přiznal velitel. „Ale tím spíš to nechápu. To vám tady slíbili zlatý důl či co? Tahle ves nepatří mezi bohaté, to je snad jasné. Co jste si od ní slibovali? Pár dobře vykrmených krav vám snad nestojí za riziko, že se tu změníte ve zvířata. Když se podíváte na ty obrázky z Ameriky, kde ta »kdoví-čí šupinatost« změnila lidi v netvory...“

„Tomu vy nerozumíte a rozumět ani nemůžete,“ opakoval exekutor. „Jen vám něco naznačím, abyste se tolik nedivil. Je za tím politika, rozumíte?“

„To by sice leccos vysvětlovalo, ale přináší to víc otázek než odpovědí,“ řekl policista. „No, rozumět tomu nemusím. Tak snad otočíme a pojedeme zpátky, ne?“

Řidič čekal už jen na tento povel. Couvl stranou a otočil vůz na tak malém prostoru, jak to jen šlo, i když přitom zadními koly sjel s cesty do pole. Jenže zpátky to nešlo tak hladce. Pole bylo mokré a auto se zadními koly probořilo do bahna.

„Uvízli jsme!“ konstatoval řidič. „Budeme muset vystoupit a odlehčit autu.“

„Zkus to nejdřív trochu rozhoupat,“ navrhl mu velitel.

„To jsem nikdy nedělal,“ přiznal řidič.

„Tak mě k tomu pusť, já už jsem to dělal,“ řekl velitel.

Oba policisté vystoupili, oběhli čumák vozu a velitel si sedl za volant. Chvilku machroval se spojkou a plynem, skutečně se mu podařilo vůz trochu rozhoupat, ale na vyproštění to nestačilo.

„Nedá se nic dělat, vystupte si!“ vybídl exekutory. „Prázdné auto snad vyjede.“

„Řeklo se, že ve vsi vystupovat nebudeme!“ pískla zděšeně exekutorka.

„V tom případě se musíme připravit na přenocování,“ řekl velitel s pokrčením ramen.

„Cože? Tady?“ vyjekla exekutorka. „A nemůžete si zavolat o pomoc? Třeba jiné auto, nebo – co já vím – traktor, a třeba taky helikoptéru, když je to tak vážné!“

„Traktor?“ otočil se k ní velitel. „Ten nemáme ve vozovém parku a sousední zemědělce do Prokleté Vsi nedostaneme. Lepší nápad je helikoptéra, ale ať chcete nebo ne, musela byste si na tu chvilku vystoupit. Jedině nějaký těžší automobil SUV, jenže teď vážně nevím, jestli je nejbližší služebna Policie má k dispozici. Čekat na posily z Prahy... můžeme to zkusit, ale moc si od toho neslibujte.“

„Vždyť jsme tady už kus za vsí,“ řekl žoviálně tělnatější exekutor sedící vlevo. Otevřel dveře a vystoupil. Druhý exekutor ho okamžitě napodobil.

„Zkuste to teď,“ pobídl velitele na místě řidiče. „Kolegyně je lehká, snad to půjde.“

„Tak jo, ale zabouchněte ty dveře,“ požádal je policista.

Po dvojím bouchnutí dveří nastartoval motor a pokusil se znovu o trik s rozhoupáním vozu pomocí spojky a plynu. A druhý pokus byl úspěšný, auto vyjelo na štěrkovou cestu a zastavilo.

„Tak nasedat, panstvo!“ vybídl stojící chlapy velitel. Sám se ale od řízení nehnul a podřízeného odkázal na místo spolujezdce.

„Moment,“ zarazil ho tělnatější exekutor. „Paní kolegyně, neotáčejte se na nás, prosím!“

A oba, aniž by se domlouvali, se otočili po větru a začali si rozepínat kalhoty. Už to zřejmě potřebovali a když se narovnali, těla se přihlásila o svá práva. Velitel na ně s pochopením počkal, ale nepřidal se k nim ani on, ani jeho podřízený.

Konečně se zase otevřely oboje zadní dveře auta a po chvíli se s bouchnutím zavřely.

„Tak a teď pásy, pánové!“ vybídl je velitel.

„Jen jeďte, to stihneme i za jízdy,“ klidnil ho hubenější.

Auto se rozjelo samo, cesta teď vedla s kopce. Konečně se před nimi za zatáčkou objevily první hromady ohořelých trámů a za chvilku najeli na asfalt. Náves byla vyasfaltovaná celá, asi aby se tu mohl otáčet i autobus.

V místě, kde na náves ústila asfaltová silnice, stál už známý raptor. Držel pracku proti nim, jako kdyby je chtěl stavět.

„Přejeď ho!“ vyhrkl policista na místě spolujezdce.

„Neblázni!“ okřikl ho velitel ne místě řidiče. „Vždyť je to nejspíš člověk a navíc handicapovaný. A něco nám zřejmě chce.“

„Já bych šlápl na plyn, ať už jsme z toho zapadákova co nejdál,“ trval na svém policista.

Jenže velitel, sedící za volantem, měl jiný názor a zastavil přímo u raptora.

„Přejete si něco?“ zeptal se ho zdvořile.

„Varoval jsem vás včas a dostatečně,“ zakrákal raptor. „Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam! Ale potřebujete ještě pár slov na vysvětlenou, pokud o ně vůbec stojíte...“

„Vysvětlení? Bereme,“ řekl policista.

„Tak poslouchejte!“ vybídl je raptor. „Je smutné, že na to ještě nepřišli v Americe, ale tam mají skoro všichni zatemněné mozky pýchou. Smutnější je, že na to nepřišli ani Češi, ti snad přece jen nejsou tak namyšlení... i když jak vidím, i v tomto autě je zatemněných mozků většina...“

„K věci, k věci!“ pobídla ho exekutorka. „Nemáme čas!“

„Brzy budete mít času nadbytek,“ ujistil ji raptor. „Dobře, tedy k věci... Takzvaná »Strawfordova šupinatost«, rozmáhající se v Americe, je pouhá variace na téma »prokletí«, jaké postihlo a ještě postihne každého, kdo se pokusí škodit lidem této vesnice. Prozatím jste dostali jen malou »ochutnávku«, ale už brzy to na viníky dopadne plnou silou. A pak už nikomu nepomůže fňukání a zapřísahání »já nic, to jiní!«. »Strawfordova šupinatost« je totiž spravedlivá. Vy, pane hlavní policajte, jste napoprvé do této vsi doprovázel největší šmejdy této země. Nenadskakujte tolik, páni exekutoři, je to tak, jen si to sami sobě nechcete přiznat. Byl jste s nimi, abyste pomáhal hromadně ožebračit všechny vesničany, aniž byste se staral o spravedlnost. Výsledkem bylo, že jste získal jako poslední varování bezvadně tvrdé šupiny na nohou. Ale víte, proč šupiny nezískali přivolaní hasiči?“

„Protože tu byli kratší dobu,“ nadhodil policista.

„I kdepak, vážený pane. Samá voda, samá voda... hasiči sem totiž nepřijeli loupit, ale zachraňovat. Majetek i životy a čerta se starali o to, čí majetek a čí životy. Rozhodně nehodlali, jak se dnes loupežím vznešeně říká, »měnit vlastnické vztahy«. Proto se tu mohli pohybovat naprosto bezpečně.“

„Ale naši lidé tu byli podle zákona!“ vyjekla exekutorka.

„To ale »vyšší spravedlnost« nezajímá,“ řekl raptor. „Ta se nestará o pokřivené paragrafy zákonů, ale jde po samé podstatě spravedlnosti. Té se vaše prohnilá justice mezitím vzdálila natolik, že už si ani neuvědomujete, jak hluboko jste klesli. Justice se dnes přidala na stranu lumpů, tak je to.“

„To jsou všechno žalovatelné urážky!“ vyjekla exekutorka.

„Ve vašich pokřivených paragrafech, upravených na míru šmejdům, je to možné,“ řekl raptor. „My na to naštěstí kašleme. Vraťme se ale raději tady k panu vrchnímu policajtovi. Podruhé sem přece nešel jako doprovod bandy lupičů s vyhlídkou na bohatý lup, ale dalo by se to nazvat jako oběť svého vlastního smyslu pro povinnost. Tím si však do jisté míry napravil reputaci – a »šupinatost« mu z nohou zmizela. Je to snad nespravedlivé? To se ví, že ne!“

„Hele, nehrajte si na spravedlnost, na to nemáte!“ pokusila se ho zpražit exekutorka.

„Vy si, madame, opravte make-up!“ odpálil ji raptor.

Mělo to ale, jak jinak, jiný význam...

Když totiž mrkla do zrcátka, zavyla hrůzou...

Errata:

28.11.2021 12:33