Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vzpomínky strašidla

Ráno jsem vstala o něco dřív než jindy, ale při vaření snídaně jsem zaslechla z komory nějaké zvuky. Jíra už byl také vzhůru. Hned jsem ho pozvala do kuchyně.

„Tak brzy jdete do školy?“ podivil se.

„Nejdu,“ usmála jsem se. „Za prvé je sobota, za druhé jsou prázdniny.“

„Mohla jste si přispat,“ řekl na to bezelstně.

„Po tom včerejšku?“ opáčila jsem s povzdechem.

Jen pokrčil rameny, neměl co dodat. Taky dobře. Nepatřil zřejmě k lidem, kteří musí mít za všech okolností poslední slovo.

„V noci jsem o vás hodně přemýšlela,“ začala jsem při snídani. „Vašeho povídání by byla škoda jen pro mě. Měla bych o vás napsat knížku. Historické příběhy jsou dnes žádané a váš by byl dokonce autentický.“

„Tomu nerozumím,“ pokrčil rameny Jíra. „Vyprávět bych mohl, ale psát... Umím číst i psát, ale abych po psaní nějak toužil, to už se říci nedá.“

„To nechte na mně,“ ubezpečovala jsem ho. „Technická stránka bude moje starost. Samozřejmě to budu psát já, aby to bylo správně podle dnešního pravopisu a tak.“

„Nebude to ale snadné,“ namítal. „Kdo vám to ale uvěří?“

„Možná víc lidí, než si myslíte,“ ujistila jsem ho. „Zrovna teď jsou v módě příběhy plné magie, čarodějnické knihy a tak. Lidé jim sice nevěří, ale rádi je čtou. Pomáhají jim odpoutat se od současného uspěchaného světa.“

„No, když říkáte...“

„A pak bych měla ještě jeden návrh,“ pokračovala jsem. „Máte pravdu, neměla bych vás vydávat za nájemníka, před lidmi z vesnice by to nevypadalo dobře. Mezi námi tomu tak bude, ale co kdybych sousedům tvrdila, že jste můj vzdálený příbuzný? Třeba z matčiny strany, tátovo příbuzenstvo tu všichni znají.“

„Budiž, nechci vám přinášet těžkosti. Celý život se před úřady vydávám za něco, čím nejsem. Pravda, příbuzní se občas navštěvují, ale nebývá zvykem, aby návštěva trvala celý týden. Jak víte, ryba a host třetí den smrdí.“

„Na tohle přísloví zapomeňte,“ mávla jsem rukou. „Mohla bych tvrdit, že jste můj prastrýc... nebo raději strýc, nevypadáte tak staře. Třeba vám shořela chalupa a musíte u mě zůstat déle. Nikdy vám chalupa nevyhořela?“

„Vyhořela, ale za Marie Terezie,“ přikývl nesouhlasně. „Už jsem vám říkal, jak mi sousedi posadili kohouta na střechu...“

„Nevadí. Zrnko pravdy tam je a datum nemusíme uvádět.“

„Dobrá. Vynasnažím se chovat tak, abych vám překážel co nejmíň,“ přivolil.

Začala jsem s přípravou na oběd. Postavila jsem na kamna a přinesla brambory.

„Pomůžu vám,“ nabízel se.

Nebyla jsem proti. Jíra se vyzbrojil vlastním velkým nožem a začal loupat brambory. Docela mu to šlo a tak jsem se sama věnovala dalším přípravám.

„Na vesnici se při takové jednoduché práci většinou povídalo,“ začal sám od sebe. „Říkáte, že chcete nějaké vyprávění. Od čeho bych měl ale začít? Nejlépe od začátku. Od těch dob, kdy mi bylo nejlépe v životě.“

„Moment,“ přerušila jsem práci.

Přinesla jsem kazeťák s čistou kazetou, postavila na polici a zapnula nahrávání.

„Ty vaše moderní vynálezy...“ mávl rukou, ale neměl nic proti, zvlášť když viděl, jak se na jeho vyprávění těším.

Těšila jsem se. A právem!

„Od dob, kdy jsem byl malé děcko, uplynulo strašně moc vody,“ povzdychl si. „Své dětství si pamatuji jen mlhavě. Naše rodina měla osm dětí, většina bratrů i sester byla starší než já. Jen Anežka byla mladší, asi o čtyři roky, přesněji to nevím.“

Na chvilku se odmlčel. Vzpomínal.

„Jak jste žili?“ zeptala jsem se ho tiše.

„Nevím sice, jak se na to budete dívat dnes, ale nám se tenkrát zdálo, že si žijeme slušně. Měli jsme poctivou střechu nad hlavou, dvě kravky, kozy, králíky, slepice a dokonce hejno husí. Patřil nám kus pole, louka u potoka. Rodiče a starší bratři museli robotovat na panském, ale i tak nás bylo na práci dost. Vaření obstarávala Manča, Čeněk s Jitkou už dokázali orat. Já jsem se staral o husy a o Anežku, dokud byla malá. Naši mi na ni opatřili košík s dřevěnými kolečky, brával jsem si ji s sebou. Pasení husí bylo vlastně zábavné, když si na to vzpomínám. Patřila k tomu i Anežka a já jsem se cítil jako zodpovědný mladý muž.“

„Jak malá byla?“

„Nevím. Zpočátku ležela v košíku, později se naučila lézt po čtyřech a pak i chodit.“

„A věděl jste si s ní rady, když jste byl jen o pár let starší?“

„Jinak to nešlo,“ mávl rukou. „Tenkrát bylo na vesnicích běžné, že se o děti starali nejbližší sourozenci. Hlídání dětí bylo snadnější než pasení husí. Anežka nikdy nezaběhla do cizího pole, kdežto husy jsem musel střežit jako ostříž.“

„A nebyla často v mokrém?“

„Nikdy si to nenechala dlouho líbit, brečela, dokud ji někdo nepřevinul. Když pak povyrostla a začala sama chodit, přestala dostávat plínky a bylo to. Tenkrát se na to tak nekoukalo. Když se kluk nepočůrával, dostal kalhoty, do té doby chodil v sukýnkách. Když Anežka začala chodit, bylo to horší. Musel jsem dbát na to, aby mi nespadla do potoka. Jednou mi tam přece spadla a já pak dostal na kalhoty, co se do mě vešlo.“

„Za to, že se mohla utopit?“

„To snad ne, ten potok byl mělký, že by se v něm neutopilo ani štěně, ale mohla se nachladnout. Já jsem to tenkrát chtěl zatajit, oblékl jsem jí svou košili a zatím jsem její šatičky usušil, ale ona se u večeře prořekla.“

„A když povyrostla ještě víc?“

„Převzala ode mě husy a byla na to velice pyšná. Já jsem také povýšil, ke kozám. Také jsem byl jaksepatří hrdý, pasení koz byly obtížnější a nebezpečnější. Husy mohou jen syčet a štípat. Troufnou si jen na malé děti, kdežto kozy... Pamatuji se, kolikrát mě jedna z nich trkla, až jsem vletěl do potoka. Miluna, ta koza, se pokaždé klidně pásla, ale přitom číhala, kdy k ní budu zády. Pak se rozeběhla a drc... Potom se spokojeně otočila a zase se klidně pásla. No, já jsem brzy přišel na to, co s ní mám udělat. Jednou se také rozeběhla, ale já byl ve střehu a uskočil jsem, Miluna se nestačila zastavit a v okamžení byla v potoce místo mě. Ta potvora mi ale nedopřála vychutnat vítězství. Jen se otřepala a dělala, jako by právě dostala chuť na vodní kvítí a skočila tam sama a schválně. Do večera to opakovala ještě dvakrát a nakonec mě do té vody dostala.“

„Měl jste si dávat větší pozor...“

„Vy jste nikdy nepásla, že?“ obrátil se na mě s úsměvem.

„Ne,“ přiznala jsem.

„To byste věděla, že k pasení není nutná trvalá pozornost. Musíte se umět odtrhnout od zábavy a očima přeletět svěřence, zda netropí nepatřičnosti. Husy stejně jako kozy měly přednější zájem, co nejvíce se napást. Dobře věděly, že až je zaženeme do chlívku, nedostanou už ani hrst žrádla.“

„A co v zimě?“

„Když nebyla pastva, dostávaly seno, ale s tím jsme museli šetřit, aby vystačilo na celou zimu. Proč myslíte, že měla každá chalupa větší stodolu, než bylo bydlení pro lidi? Mít dostatek zásob na zimu bylo nezbytnou podmínkou přežití. Dneska lidé dělají ze stodol garáže pro železné kočáry, ze stájí obývací pokoje a říkají tomu chalupaření. To je do nebe volající nesmysl. Tenkrát by každý takový hejsek brečel už první zimu. Nevystačil by se senem a nezbylo by mu nic než dát na porážku drůbež, krávy a nakonec i kozy. A byl by rád, kdyby zachránil holou kůži.“

„A co když byla neúroda?“

„I to se stávalo,“ kývl. „Ještě horší bylo, když chalupa vyhořela. Střechy ze slámy se nedaly hasit, ačkoliv býval právě proto na každé návsi rybníček. Když byla střecha v plamenech, lidé se jen snažili vynosit, co se vynosit dalo. Sousedé pomáhali, pokud nehasili své vlastní střechy. Košile byla vždycky bližší než kabát, jiskry létaly po celém okolí, kdo v takové chvíli střechu nepoléval, měl ji brzy v plamenech také a to každý dobře věděl. Když chalupa vyhořela do základů a oheň uhasl, sousedé obvykle pomohli. Když to postihlo všechny, bylo hůře, ale i pak se to muselo nějak přečkat.“

„Také jste to zažil?“

„Zažil jsem Třicetiletou válku,“ povzdychl si tiše. „Ta byla horší než požár celé vesnice. Žoldáci nebrali na místní lidi ohled, pobrali co se jim zalíbilo, chalupy zapálili a kdo vyvázl životem, mohl mluvit o štěstí. A co naplat, připravit sedláky v té době o vše co měli bylo skoro totéž, jako je rovnou pobít.“

„Jak to bylo s vámi?“ ztišila jsem i já hlas.

„Jak říkám, bitvy na Bílé Hoře jsme ani nevšimli. Odehrála se daleko, nikdo nám o ní zprávu nepřinesl a vlastně se nás ani netýkala. Že v Praze popravili nějaké pány? Který sedlák o tom věděl? Ledaže patřil pod popravené, pak dostal novou vrchnost. Že v Evropě zuří válka, dozvěděli jsme se na jaře příštího roku. Pak to ale stálo za to. Pamatuji se, jak do vsi doběhl bez dechu chasník ze sousední vsi, aby nás varoval před vojskem. U nich prý vrazili vojáci do vsi nečekaně. Zabíjeli drůbež a vyváděli dobytek, jiní se zajímali o ženy a dívky. Pár sedláků se jim sice postavilo na odpor, chtěli chránit ženy a děti, jenže vidlemi, sekerami ani kosami se pikenýrům a mušketýrům rovnat nemohli, nemluvě o šavlích kyrysarů. Odpor netrval dlouho. Žoldáci vyvlekli na náves pár mrtvol, několik sedláků hned pro výstrahu pověsili na okolní stromy a pak už si poroučeli jako vrchnost.“

„A co vy?“

„Takové zprávy se vždycky braly vážně,“ přikývl. „Zvlášť když se za lesem zvedl oblak černého dýmu na znamení, že sousední vesnice hoří. Všichni chvatně vyváděli ze stájí dobytek, zapřahali do vozů a nakládali nejnutnější věci. Otec rozhodl vzít peřiny, nějaké nádobí, zásoby mouky a především píci pro dobytek. Byl toho plný vůz. Ostatní jsme schovali jak se dalo. Nikdo si nedělal iluze, že bychom se s něčím shledali, pokud vojsko skutečně do vsi vtrhne. Jako nejmladší jsem dostal za úkol pobít drůbež. Anežka mi ji nosila a brečela, když jsem sekal hlavy jejím husím miláčkům. Pak jsme domovy opustili. Všichni mířili do blízkého lesa, kde se naše rodina od ostatních oddělila. Táta znal ve skalách pěknou jeskyni, kde jsme nalezli bezpečnější úkryt než jen tak v lese.“

„A ten mladík, co vás varoval?“

„Měl v naší vsi děvče a připojil se k její rodině. Více jsem nikoho z nich nespatřili. Až mnohem později jsme zjistili, že je vojáci v lese objevili a povraždili.“

Jíra přestal vyprávět a podal mi hrnec čistě oloupaných brambor. Postavila jsem je na plotnu pak jsem otočila na opačnou stranu kazetu. Podle návodu měl kazeťák nahrávací automatiku, doufala jsem, že záznam bude srozumitelný, ale kdyby se nahrávka nepodařila, musela bych všechno zapsat zpaměti.

Posadili jsme se proti sobě ke starodávnému stolu a Jíra pokračoval:

„Dostali jsme se v pořádku do skal a zastavili povoz před vchodem jeskyně. Otec s bratry se zapotili, než prorazili cestu křovím, ale otec tvrdil, že to bude výborné, alespoň nás tu nebude nikdo hledat. Nikomu nebylo do žertu. Máma a holky brečely, co s námi bude, nikdo je neutěšoval. Vypřáhli jsme kravky a odvedli je do jeskyně. Kromě nich a zásob tam moc místa nezbývalo, ale otec pořád tvrdil, že je to naše jediná spása. Jako vždy měl pravdu. Dokud jsme měli krávy a později aspoň kozy, měli jsme mléko a netrpěli jsme hladem.“

„A ostatní lidé z vesnice?“

„Jak říkám, neměli štěstí,“ povzdychl si. „V jeskyni jsme pochopitelně nemohli zůstat věčně jako sysli. Asi tak po třech dnech se nejstarší bratr Josef nabídl, že se vrátí do vsi a podívá se, zda by se nedalo zachránit něco z toho, co jsme tam nechali. Otec mu to dovolil s podmínkou, že půjdou dva a jeden bude vartovat. Oba bratři si vzali každý krosnu a k večeru se vydali na cestu. Vrátili se před půlnocí. Oddychli jsme si, ale ne moc. Bratři tvrdili, že vesnice lehla popelem, nikde nikdo nezůstal, jen na návsi na veliké lípě visí starý dobrák Mikeš. Odmítl vesnici opustit, řka že je příliš starý, než by si ho vojáci všímali. Ukázalo se, že se kus provazu pro něho našel a někomu stál i za námahu s věšením...“

„A co bylo dál?“

„Bratři přinesli dvě krosny obilí, které vojáci přehlédli. To bylo naše štěstí. Obilí se tenkrát ukládalo do sýpek, ale někteří sedláci měli v zemi jámy na přebytky, zaházené hlínou. Takové skrýše byly nenápadné, zejména když byly vykopány do svahu, i otec měl jednu. Následující dny jsme strávili přenášením obilí v krosnách k jeskyni. Nosili je starší bratři, my mladší jsme s otcem kopali. Pamatuji se, jak se otec rozčílil, když bratři navrhli vzít obilí od sousedů. Tvrdil, že zlodějem se nestane, i kdyby měl hlady pojít...“

„A jak jste v té jeskyni žili?“

„Zpočátku dobře, nepočítám-li strach o život. Ohniště bylo vzadu v jeskyni, oheň nebyl zvenčí vidět. Byla tam ve skále úzká trhlina, kam se kouř vtahoval. Stoupal pak ze země mezi kamením až nahoře na kopci, tam už neměl nikdo důvod chodit. Ve skále při tom vznikla přirozená udírna. Dali jsme tam udit nejprve drůbeží maso, později hovězí a kozí. Rozdělávali jsme oheň až po setmění, aby nás kouř neprozradil. Kravky ani kozy jsme na pastvu nevyháněli, ale nosili jsme jim trávu v krosnách. Bylo to snadné, ale otec pouštěl na výpravy jen nejstarší, Josefa a Matouše, aby se vzájemně hlídali. Nesměli brát trávu z blízkého okolí, aby na nás neupozorňovaly vyžaté stopy. Matku ani sestry nepouštěl z jeskyně vůbec. Nebylo to pohodlné, ale umožňovalo nám to přežít. Otec tvrdil, že až vojska odtáhnou, vrátíme se domů a budeme děkovat Bohu, že nás zachoval. Netušil, že to potrvá tak dlouho... Třicet let! Rok jsme skutečně přečkali, i dva, ale třicet let byla příliš dlouhá doba...“

„Chudáci,“ politovala jsem je tiše. Ačkoliv jsem věděla, že kromě Jíry jsou všichni z té rodiny už několik set let po smrti, bylo mi jich líto.

„Přečkali jsme v jeskyni zimu,“ pokračoval Jíra. „V zimě jsme pro trávu nechodili a otec musel porazit jednu z našich krav, pro obě bychom neměli píci. Právě tak jsme až na jednu porazili i kozy. Mléka jsme pak měli právě na přežití, ubývala nám však rychle mouka a museli jsme mlít zrní. Otec doufal, že se na jaře vrátíme do vsi a staral se, aby nám zbylo obilí na setí. Důvěřoval v Boha a začal spolu s bratry kácet stromy a otesávat je na trámy, jak tvrdil, na novou chalupu. Já jsem proto dostal povinnost chodit za nimi a zahlazovat ve sněhu zrádné stopy.“

„A co bylo na jaře?“

„Otec s bratry začali nejprve chodit na trávu pro krávu a kozu. Pak jednoho dne zapřáhli kravku do pluhu a vydali se orat na naše pole.“

„Měli jste pluh?“ podivila jsem se.

„Otec jej ke konci zimy vytesal a sroubil ze dřeva,“ vysvětloval mi. „Nebyl to ten železný pluh s kovovými koňmi, jaké dnes ořou pole, jen jednoduchý hák, na ten stačila i naše jediná kravka. Zapřáhli ji a vydali se na pole. Orali dlouho, než všechno obdělali. Potom zaseli obilí a pole uvláčeli, aby zrní nesezobali ptáci.“

„A co vesnice?“

„Nikdy se nevzpamatovala,“ odvětil Jíra chmurně. „Dnes je tam les a tam, kde jsem si jako dítě hrával se svou sestřičkou Anežkou, rostou houštiny ostružin. Není ani znát, že tam kdysi žili lidé. Mohu vám ukázat, kde stála. Občas se tam vracím a nosím na bývalý hřbitov kytky. Nic už nikomu nepřipomíná, že nepříliš hluboko pod zemí leží kosti lidí.“

„Chalupu jste už nepostavili?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Otec s bratry položili sotva první trámy. Krajem opět táhla početná vojska, ani rozumět jim nebylo, z jaké byli dálky. Zpozorovali jsme je naštěstí dřív než oni nás, zavřeli jsme se v jeskyni a třásli se tam, dokud vojáci bloumali krajem. Byli i v naší vsi a z rozmaru rozmetali všechno, co tam otec s bratry postavili. Naštěstí nejevili zájem prohledávat okolní lesy a odtáhli.“

Poslouchala jsem jako putička, skoro jsem nedýchala. A Jíra pokračoval.

„Odtáhli jedni, přiharcovali další. To všechno se opakovalo mnohokrát. Na stavbu chalupy nebylo ani pomyšlení. Netušili jsme, že tohle potrvá celých třicet let...“

Jíra se na chvíli odmlčel. Vyměnila jsem zatím kazetu.

„Bratr Josef přinesl z rozvalin kovárny použitelnou kosu a nechal si ji proti odporu otce. Tvrdil, že si ji vypůjčil a že ji vrátí, až se kovář ve vsi opět objeví, ačkoliv bylo zřejmé, že se kovář ani nikdo jiný nevrátí. Objevili jsme v lese hodně lidských kostí, dodnes nevím, komu patřily. Nejspíš to byly kosti sousedů, ale přísahat bych se na to neodvážil.“

„A co vy?“

„Přečkali jsme v jeskyni léto a další zimu, horší než první. V létě jsme ale sklidili méně obilí než obvykle, ačkoliv jsme toho roku neodváděli desátky. Něco za nás sklidili hladoví nešťastníci, potulující se krajem. Otec říkal, že jsou na tom ještě hůř než my, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že nám nezbývaly zásoby na přežití další zimy. Jediné, čeho jsme měli dostatek, bylo seno pro dobytek. Trávy bylo v létě dost, pilně jsme ji sušili kde to šlo. Naneštěstí jeskyně nedosahovala velikosti stodoly a s obilím to bylo ještě horší. Otec oddělil stranou, co považoval za nutné pro setí, a nedovolil na to sáhnout. Ale i pak nám obilí ubývalo příliš rychle. Začali jsme mouku nastavovat rozdrcenou kůrou stromů. Po takových plackách jsme neměli hlad, ale příliš brzy jsme byli zesláblí. Uzené maso bylo pryč, toužebně jsme očekávali jaro. Paběrkovali jsme i na polích sousedů, ale výsledek byl nevalný a někdy nestál ani za námahu. Té zimy zemřela naše nejmenší a nejslabší Anežka. Chytila horkost a do týdne jsme ji pochovali. Dovezli jsme ji na hřbitov, aby měla v posvěcené půdě aspoň po smrti klid.“

„To muselo být strašné,“ otřásla jsem se.

„To nebylo nic proti tomu, co nás čekalo,“ řekl Jíra. „Naši jeskyni objevilo pět zbloudilých vojáků. Kdoví který čerchmant je k nám přivál, v lese těžko mohli získat něco k jídlu. Když vtrhli do jeskyně, vrhli jsme se na ně, jak nám otec přikázal. V první chvíli jsme získali jakousi výhodu, v jeskyni byla tma a oni se nestačili rozkoukat. Dva z nich klesli k zemi, jeden s hlavou rozpolcenou sekerou, druhého probodl vidlemi bratr Josef. Jejich smrtelné výkřiky ale varovaly zbývající. Jeden naslepo vypálil z pistole do tmy a z jeskyně se ozvalo zoufalé bučení postřelené krávy. Plamen vojáka osvětlil a Josef ho zasáhl vidlemi, ale venku byli další. Pochopili, že v jeskyni ukrýváme krávu a takové kořisti se nemínili vzdát. Začali střílet a oblehli nás. Do večera na nás vypálili postupně aspoň dvacet ran a když se zevnitř nic neozývalo, dodali si odvahy a zaútočili šturmem. Otec zkraje jednoho vyřídil sekerou, ale druhý ho šavlí probodl, dříve než ho bratři skolili. Zvítězili jsme, ale to vítězství bylo příliš draze zaplacené. Otec byl vážně zraněn a horší bylo, že jsme museli porazit naši poslední kravku.“

„Zvířete snad nebyla taková škoda,“ namítla jsem příkře.

„Ztráta krávy pro nás znamenala smrt,“ odtušil na to vážně Jíra. „Otec by se snad uzdravil, kdyby měl klid a dost jídla. Byla ale tuhá zima a venku nebylo k snědku vůbec nic. Zbývala nám poslední koza, ale její mléko nemohlo tolik lidí uživit. Pohřbili jsme otce a krátce po něm ho následovala i matka. Po tátově smrti skoro nejedla, obětovala se za nás, abychom to přežili aspoň my. Josef a Matouš se pokoušeli lovit lesní zvěř. Bylo to nebezpečné, lov byl sedlákům zakázán pod trestem šibenice, ale hlad byl silnější než strach. Potíž byla, že to neuměli. Občas přinesli vránu, leckdy i zajíce, ale rozhodně to nestačilo a navíc se bratr Josef při jednom lovu smrtelně zranil. Ve vichřici na něho spadl vyvrácený strom. Tak jsme přišli o nejsilnějšího chlapa z rodiny. Dočkali jsme se jara, ale nedokázali jsme toho roku obdělat a zasít ani polovic polí, ačkoliv jsme se celé noci pilně oháněli motykami. Neměli jsme dost obilí na setí, úroda byla rok od roku slabší a navíc nám pole plenila divoká zvěř, zejména divočáci. Jednoho jsme překvapili, obklíčili a skolili, takže jsme na nějakou dobu měli maso, ale bylo to pořád málo. Chyběla nám i sůl a nakonec na nás přikvačila horká nemoc. Nemocní leželi a slábli, starali jsme se o ně jen já a sestra Manča. Bratři Matouš a Lukáš se zvolna uzdravili, ale koncem léta jsme pochovali sestřičku Jitku a bratra Čeňka. Byli příliš slabí a zimu nepřežili. To už jsme zůstali jen čtyři.“

Poslouchala jsem ho se zatajeným dechem. Osud nešťastné rodiny, postupně umírající ve válce, mě naplňoval smutkem. Nic na tom neubíralo, že se všichni změnili v prach už před dávnými staletími. Jistě na mě zapůsobilo, že jsem to hrozné vyprávění poslouchala z úst někoho, kdo byl posledním dnům zoufalé rodiny osobně přítomný, utrpení s nimi sdílel a ke všem měl velmi blízký vztah.

„Uprostřed zimy v lednu léta Páně šestnáct set dvacet tři se bratři dohodli, že jeden z nich odejde do světa, aby se pokusil zjistit, zda není někde lépe než u nás. Los padl na Lukáše. Manča mu upekla bochník a pak jsme ho s pláčem vyprovodili. Slavně nám přísahal, že se k nám do jarních prací vrátí, ať už ve světě dopadne jakkoliv.“

„Vrátil se?“ zeptala jsem se rychle.

„Nikdy jsme ho už nespatřili,“ zavrtěl hlavou smutně. „Být naživu, jistě by se vrátil. Putování houštinami tenkrát nebyl žádný výlet. Kdo nešťastnou náhodou spadl do strmé rokle, bez pomoci zahynul. Člověka mohla napadnout divá zvěř, ale ještě spíš cestou potkal zlé lidi. Ani nevím, ve které části světa nalezl hrob a zdalipak měl aspoň po smrti klid jako ostatní.“

V tom povzdechu byla čirá beznaděj, jen trochu zmírněná růžencem let, které od té doby uplynuly. Jíra vypadal jako drsný chlap, ale uvnitř byl citlivější než jsem mohla čekat. Slzy se k němu nehodily, ale vůbec jsem se jim nedivila.

Netušila jsem, že Jíra navzdory staletím přece jen Lukášův osud zjistí... Neuvěřitelných událostí se brzy semlelo tolik, že by vydaly ne na jednu, ale hned na několik knih. 

Jistá role v tom měla čekat i na mě... 

„A vy, co jste zůstali?“ pobízela jsem Jíru, aby pokračoval.

„Zimu jsme přežili tři. Matouš, Manča a já. Naučili jsme se klást oka na zajíce, pasti na veverky a podobnou drobnou lesní zvěř. Měli jsme neumělý luk se šípy, při troše štěstí jsme občas zastřelili vránu. V jeskyni jsme měli zbraně po vojácích, kteří nás přepadli, ale použít jsme mohli jen šavle a dýky, s palnými zbraněmi jsme neuměli zacházet. Netušili jsme jak se nabíjejí, ostatně jsme do nich neměli prach. Na jaře jsme přišli o poslední kozu, ale byla vyhublá, mnoho masa na ní nebylo. A ke všemu se v kraji objevovali stále noví a noví vojáci, před nimiž jsme se ukrývali. Ale jakmile trochu slezl sníh, opět jsme se motykami pustili do obdělávání pole.“

„Houževnatost jste měli obdivuhodnou.“

„Tenkrát jsme ještě mysleli selsky,“ povzdychl si. „Tak to ostatně vypadalo po celé Evropě. Sedláci museli dřít nejen na sebe a panstvo, ale na všechna ohromná vojska. Vojáci se živili tím, co kde pobrali. Kde jinde mohli brát než u sedláků? Často pro ně měli jako jedinou odměnu kus provazu nebo ránu šavlí. Jako všichni páni, měli vojáci za své přirozené právo oběsit kohokoliv, kdo se jim znelíbil. Žádná selská rodina ale nemohla dát více, než co by jinak odváděla vrchnosti. Když vojáci sebrali všechno a ještě zapálili stavení, nemuseli ani sedláky věšet, ti brzy umřeli hlady. Tak to bylo tenkrát všude. To byla Třicetiletá válka, děvenko! Než skončila, spousta vesnic zarostla lesem a býlím, že se nedalo zjistit, kde se původně nacházela.“

Až teď jsem si všimla, že kazeťák stojí. Jírovo povídání bylo tak zajímavé, že jsem přeslechla cvaknutí. Bylo mi ale jasné, že nezapomenu ani slovo. Natolik jsem se vžila do příběhu rodiny Stříbrných, ze které zůstal jakousi záhadou jediný její člen.

„Víš, Martino, častokrát jsem si říkal, zda mi otec, matka i sourozenci nepředali část svých ztracených životů,“ řekl smutně. „Já vím, byl to zoufalý nápad. Tak tomu jistě není, ale přece jen, všichni odešli s tohoto světa příliš brzy...“

Jakkoli bylo Jírovo vyprávění zajímavé, přerušili jsme je. Rozestavila jsem na stůl talíře. Rozuměla jsem samo sebou, že k ubytování patří i strava, ale Jíra naši smlouvu nepochopil a nutil mi za jídlo peníze. Měl jich kupodivu dost, nosil je v ošumělém koženém váčku a bankovky byly proto pomačkané a umaštěné.

„Já tyhle papírky moc nepotřebuji,“ vysvětloval mi. „Občas si je vydělám a pak mi vydrží dlouho. Neplatím nájem, desátky, ani moderní elektřinu. V jídle jsem skromný, stačí mi trocha mouky na placky nebo na polévku.“

„Za pití neutrácíte?“ zeptala jsem se.

„To by tak hrálo, abych platil i za vodu!“ otřásl se.

„Myslela jsem jiné nápoje, než vodu ze studánek.“

„No, tak pětkrát do roka si dám pivo, ale ne častěji.“

„Nechutná vám?“ podivila jsem se.

„Což o to, pivo bývá dobré, ale nechci si na ně zvykat, třeba by mi pak chybělo.“

„Donesu vám,“ nabídla jsem mu.

„Já bez toho vydržím,“ mávl rukou. „Když si chci udělat radost, koupím si plátek šunky. Ale tu už jsem letos měl.“

„Jednou za rok?“ vypadala jsem asi dost udiveně.

„Víte, já bych vlastně jíst nemusel,“ řekl omluvným tónem. „Vydržím bez jídla třeba celou zimu. Sice jsem pak slabý jako moucha, ale přežiju to. Příjemné to ale není a proto přece jen jím, dokonce si občas dopřeji něčeho dobrého.“

„V tom případě – dobrou chuť,“ ukázala jsem na talíře, odkud stoupala příjemná vůně polévky.

Errata:

11.08.2021 15:07