Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Černá smrt

Po obědě jsem nejprve v rychlosti opláchla nádobí a pak zapnula magnetofon. Všimla jsem si, jak si Jíra zvědavě prohlíží houpací křeslo po babičce a navrhla jsem, ať si v něm odpočine a zhoupne se. Přitom jsem si od něho vyžádala kabát a košili, že mu prostřílené díry aspoň provizorně zašiji.

Jíra se nejprve ostýchal, ale pak si přece jen dal říci a za chvilku se už klidně houpal. Křeslo příjemně vrzalo a v sednici zavládla pohoda.

„Ne že bych něco takového nikdy neviděl,“ omlouval se mi celkem zbytečně. „Ale seděl jsem v něčem takovém málokdy.“

„Jen si to vyzkoušejte,“ přála jsem mu.

Začala jsem sešívat a látat. Z desítky děr v jeho kabátě jen jedna byla od průstřelu, ale když jsem začala, vyspravila jsem je poctivě všechny. Při zašívání jsem přemýšlela, do čeho jsem se to dostala... Tady tou dírou proletěla kulka. Od člověka se odrazila a zabila střelce, opakovala jsem si v duchu. To přece není možné! Ale možné to je, když člověk, který by měl být dávno, vlastně už tři sta let mrtvý, sedí tady přede mnou a houpe se bez rozpaků v mém starodávném houpacím křesle.

„Párkrát se mi poštěstilo bydlet v opravdu nóbl ubytování,“ vzpomínal zasněně. „Občas jsme s vojskem obsadili panské sídlo. Jak říkám, Češi prohráli Třicetiletou hned na začátku, většina zdejších panských sídel byla kořistí, ale málokterý vojevůdce dopustil, aby se vojáci dostali dál než do čeledníků. Každý si v duchu maloval, jak tu bude pánem a pochopitelně nedovolil, aby mu to vlastní vojáci zaneřádili a nedejbože vyplenili. Jen Švejdům na zdejších statcích nezáleželo, pokud se nedaly naložit na vozy a odvézt. Ale ti zase dbali na odstup. Důstojníci zabrali panskou část a knechtům nechali nádvoří s čeledníky a stáje.“

„Jak jste se tedy dostal dál?“

„Byl jsem přece něco zvláštního, co se všude nevidí. Každé generálské návštěvě se chlubili, že mají ve vojsku fexta. Někdy jsem jim to musel předvést. Pochopitelně na mě nikdo nestřílel, každý tenkrát věděl, co by se stalo. Někdy jsem musel střílet na sebe pro panskou zábavu sám, přičemž návštěva předem pečlivě nabila pistole, aby se ujistila, že to není podvod, to se ví, našli by se chytráci, co by se rádi přiživili. Jindy jsem musel předvést, jak holou rukou vezmu doběla rozežhavenou podkovu a narovnám ji. Víte, když je železo řádně rozpálené, změkne jako perník a dají se s ním dělat pravé divy.“

„To jsem jednou viděla na vlastní oči,“ vzpomínala jsem. „V cirkusu – nebo tak nějak... Dokonce se pamatuji, že nám to pak učitel ve fyzice vysvětloval⁰⁰¹. Může za to nějaká anomálie vody, kritická teplota, víc si z toho nepamatuji. Fyzika nebyla nikdy mou silnou stránkou.“

„Vtip je v tom, že žhavé železo může vzít do ruky kdekdo a nemusí být to co já. Hůř pálí vařící olej, co na nás někdy metali z městských hradeb. Pro mě byla výhoda, že po produkci obvykle následovala panská žranice. Nikdo mě od ní nevyhazoval, když předtím viděl, jak ode mě odskakují kulky. Každý měl respekt.“

„Neudělali z vás časem důstojníka?“

„Pámbu chraň! Pro důstojníky jsem byl vždycky knecht bez lesku, neobvyklý jako dvouhlavé tele, ale aby mě považovali za sobě rovného? To by je ani v nejbujnějších snech nenapadlo. Jak jste to říkala? Cirkus? Ano, tomu se to ještě tak podobalo. Už jste viděla, aby se po produkci někdo bavil s klaunem?“

„Proč ne, když je ten klaun moudřejší, než ředitel cirkusu?“

„Tenkrát se opravdu uvažovalo jinak,“ potřásl hlavou.

„A jak jste se vlastně stal vojákem?“

„To už není dlouhá historie,“ ujistil mě. „Skončili jsme naše povídání ve chvíli, kdy jsme s Matoušem obdělali pole a zaseli zrno. Konečně přišlo léto. Objevilo se však veliké množství krys a pustily se do našich zásob. Zabíjeli jsme je nemilosrdně a hned jsme je jedli. Když se to vezme, když má člověk hlad, je pečená krysa stejná pochoutka jako králík. Aspoň trochu nám nahradily, oč nás svou žravostí připravily. Manča se zpočátku těch ošklivých hnědých potvor štítila, ale hlad byl silnější, jedla je taky.“

„Krysy, brr...“ otřásla jsem se.

„Kdyby jen krysy,“ povzdychl si. „Slýchal jsem o horších věcech, co všechno tehdy lidé jedli. My jsme k lidojedství nikdy neklesli, pochovali jsme jak se na křesťany sluší a patří i vojáky, co nás přepadli, ale jinde...“

„Já... já nevím,“ vzdychla jsem. „Teď mi to připadá hrozné, ale být ve stejné situaci, kdoví...“

„Jste rozumná dívka, Martino,“ obrátil se ke mně. „Jinému bych to do takových podrobností nevyprávěl, ale vy mě snad pochopíte lépe než sto jiných.“

„Díky za poklonu,“ sklonila jsem hlavu.

„Bohužel s krysami souviselo horší neštěstí, které na nás koncem léta přikvačilo,“ pokračoval. „Krys najednou začalo ubývat. V lese všude kolem jsme nacházeli jen jejich mrtvolky, a nejen krys, ale i ostatních lesních zvířat. Bylo nám to podezřelé a naše zlé tušení se brzy splnilo. Mrtvolkám jsme se vyhýbali, ale osudu jsme neutekli. Manča ulehla ve velkých horečkách a na břiše a v podpaží se jí objevily fialové boule. Ošetřovali jsme ji jak jsme svedli, ale naše snažení bylo marné. Zemřela a s bratrem Matoušem jsme ji pochovali do posvěcené půdy na pustnoucí hřbitov, mezi ostatní naše drahé. Nezůstali jsme sami na dlouho. Také Matouše zachvátila horečka a když se na něm objevily stejné fialové hlízy, bylo nám jasné, že je zle. Ošetřoval jsem ho, ačkoliv mě od sebe v horečkách odháněl. Pak vydechl naposledy a na trakaři jsem ho odvezl na hřbitov. Přes noc zčernal a vypadal příšerně, moru se právem říkalo Černá smrt. Neudržované hroby na vesnickém hřbitově byly propadlé kromě čerstvého Mančina, kde ještě vadlo kvítí. Pohled na pustý, neudržovaný hřbitov je strašně skličující, ale ať byl hřbitov zarostlý, zdejší půda byla posvěcená, to pro nás bylo tehdy důležitější než jak se na to díváme dnes. Vykopal jsem Matoušovi hrob a uložil ho vedle Manči. Bez rakve, na takový přepych sedláci často neměli ani v dobách hojnosti. Přemítal jsem o tom, kdo uloží mě, až přijde můj čas. Nebylo tady široko daleko nikoho, z vesnice jsem přežil jako poslední.“

„Příšerná historie.“

„Víte, Martino, za svůj dlouhý život jsem mrtvých viděl tisíce a většina skončila život násilnou smrtí. Vždycky mi ale bylo líto nevinných. Válka si vybírala oběti všude, ale něco jiného člověk cítí, když v bitvě zahyne kulkou voják který sám střílí a musí tedy počítat s odplatou, než když hladem umírá nevinné dítě.“

„To chápu. A co jste dělal potom?“

„Pak to najednou přestalo záviset na mé vůli,“ povzdychl si. „Přímo na hřbitově mě znenadání obstoupili chlapi ve špinavých vojenských mundúrech. Namířili na mě pistole, ale já bych se jim nebránil, byl jsem v takovém rozpoložení, že mi nezáleželo na ničem. Verbíři Albrechta z Valdštejna mě svázali a odvedli. A tak jsem se ocitl v jednom z nejznámějších vojsk Třicetileté války.“

„Utéci jste nemohl?“

„Možná ano, ale jak říkám, byl jsem už sám a zdálo se mi lhostejné, co se mnou bude. Celá naše rodina již odpočívala na hřbitůvku, sám bych v jeskyni neobstál. Lesními plody se člověk neuživí a poustevníci tenkrát nemívali dlouhý život. Možná bych to vydržel přes léto, ale s příchodem zimy měli naději jen ti, kdo měli dostatečné zásoby. Možná bych ještě sklidil obilí na našich políčkách, ale jak říkám, úroda byla rok od roku slabší. Nebylo mi ani šestnáct let a samotný bych neměl velkou naději.“

„A tak z vás udělali vojáka...“

„Ano. Chytili mě a naverbovali do armády.“

„Takový mladý – a voják? Co si s vámi ve vojsku počali? Nebo byli všichni vojáci takové děti?“

„Pravda, na počátku vojny bylo starších vojáků dost, ale později brali do vojska i mladší. Pro mě to byla zajímavá změna. Z robotování na panském jsem byl zvyklý poslouchat a povelů nebylo tolik, abych se je nenaučil. Dostal jsem uniformu z dobré látky, k níž patřily i vysoké pevné boty. Byl jsem z toho v první chvíli dokonce nadšený. Celý život jsem chodil bos, sedláci na boty obvykle neměli, ale i když jsem měl chodidla jako podešev, mimo ušlapané cesty jsem musel našlapovat opatrně. Teď jsem najednou mohl tryskem běhat i po kamení a nikdy už jsem si ani palec neobrazil.“

„Zato vás naučili zabíjet.“

„Samozřejmě, to k vojenskému stavu patřilo. Začínal jsem tedy od píky, dodnes se to tak říká. Povinností pikenýrů bylo chránit mušketýry před nájezdy nepřátelské jízdy. Když se to tak vezme, mušketýr byl vždycky po výstřelu bezbranný, ačkoliv měl pro případ nouze i vlastní kord. Než nabil, musel mít ruce volné a to mu trvalo dlouho. Proto jsme tu byli my, pikenýři. Vytvořili jsme kolem našich mušketýrů naježený val a když opět nabili, my jsme na povel ustoupili, abychom jim nestáli v ráně. V bitvě se to pořád opakovalo. Po výstřelu jsme opět postoupili vpřed, aby mušketýři byli za námi. Na povel jsme zaklekli a píky vzhůru. Na další povel jsme couvli zpátky do druhé řady a tak pořád dokola. Mezitím jiný důstojník vyřvával povely pro mušketýry a my jsme měli na pár okamžiků pohov. Málokdy jsme se dostali k tomu, abychom skutečně někoho nabodli. Jízda si zpravidla rozmyslela najet na naježenou hromadu kopí čelně. K útoku došlo až když nás zbylo na účinnou obranu málo. Byla by to nuda, jenže vojáci z té druhé strany pochopitelně neztráceli čas a stříleli ostošest. Tenkrát se v bitvách občas bojovalo i na meče, šavle či píky, ale víc a víc se přecházelo na zabíjení na dálku. Bitvy rozhodovala děla, muškety, později i lehčí pistole. Vidět, jako kolem padají kamarádi, bylo hrozně skličující. Nikdo nevěděl, kdy přiletí kulka ulitá právě pro něho. Jen mušketýři měli možnost oplácet těm druhým za smrt kamarádů. My pikenýři jsme byli čím dál tím méně platní.“

Na chvíli se odmlčel.

„Nenudím vás?“ zeptal se tiše.

„Vůbec ne,“ ujistila jsem ho. Ale po pravdě řečeno, podrobnosti vojenského života z doby Třicetileté války mě moc nezajímaly. Měl by asi více vyprávět o sobě, to by mě zajímalo. Najednou mě napadlo, že bych se neměla tak ostýchat a říci mu to, než mi začne vykládat barvité podrobnosti o bitvách a umírání vojáků, to by se mi rychle zvedl žaludek. Neměla jsem v oblibě romány, libující si v krvavých hrůzách a zejména ne válečné. Tušila jsem, že si právě toho u Jíry užiji nejvíce, ale nechtělo se mi ho v tom podporovat.

„Bitvy snad nebyly pořád,“ začala jsem nesměle. „Co jste dělali, když jste nebyli přímo v bitvě? Já totiž vážně nemám ráda zabíjení lidí a krev...“

Neměla jsem to ráda, ale nedávno kvůli mně krev tekla. Nebo možná ne kvůli mně, stála jsem tam přece jen jako loutka, ale byla jsem u toho.

A to jsem ještě netušila, kolik další zbytečně prolité krve uvidím sama na vlastní oči... 

„Víte Martino, umím slušně číst,“ vzdychl si Jíra. „V poslední době jsou knížky dostupnější než dříve a o Třicetileté jsem jich přečetl spoustu. Ale řeknu vám, málo jich tu hrůzu vystihuje. Skutečnosti se nejvíc přiblížily jen ty nejkrvavější příběhy. Jakmile opěvují statečnost vojevůdců, hrdinství vojáků a když se tam nedej Bože objeví krásné ženy, nemá to s Třicetiletou válkou nic společného. Statečnost vojevůdců? Kde jsou ty časy, kdy král jel na svém koni v čele vojska do bitvy pro smrt nebo slávu? Kolik takových se v dějinách vyskytlo? Snad jen ti nejstarší panovníci; i o nich jsem toho hodně přečetl. Přemysl Otakar druhý, král železný a zlatý. Slepý král Jan, co volal, že toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal... Za poslední staletí se hlavy pomazané držely vzadu, v době válek pořádaly na svých skvostných hradech a zámcích bály a radovánky a vojska za ně vedli vojevůdci. A i ti bitvy pozorovali dalekohledem z nějakého dostatečně vzdáleného pahrbku a do ohně za sebe posílali knechty všech možných národů. Dnešní generálové už nic neriskují. Myslíte si, že aspoň ti knechti byli hrdinové? Pomněte, že útěk z bitvy představoval jistější smrt než možnost, že je zasáhne nějaká kulka. Žádná armáda nemá jen přední linii, kde švarmlinie útočí na bodáky a krev teče proudem, ale také zadní voje. Shánějí jídlo, olovo a prach pro muže, píci pro koně... a také nemilosrdně věší a střílejí zběhy. Právě ti vzadu jsou ve většině armád příčinou hrdinství těch vpředu. Málokdo kromě sadistů jde do války nadšeně, tenkrát jako dnes. Ještě když brání vlast, což znamená, že chce někoho chránit víc než sebe. Před takovými smekám, ale těch je v každé válce jako šafránu. Většina válek se vede kvůli kořisti, což předpokládá co nejmenší riziko, slabšího protivníka a bohatou kořist. Loupežníky pohrdám, stejně jako těmi, co si chtějí jen beztrestně užít zabíjení a týrání. Kde jinde se vrahové beztrestně vyřádí, než v armádách? Pominu náboženské fanatiky, kteří očekávají odměnu po smrti, ačkoliv jich v některých armádách a dobách bývá dost – a kdo nám zbývá? Většinu armád světa tvoří nedobrovolně naverbovaní mladíci, kteří by do války nikdy nešli, ale nemají jiné východisko. Mají jedinou naději, že právě jejich strana bitvu vyhraje a oni tím pádem přežijí.“

„Snad mohou být i jiné, lepší pohnutky...“

„Jiné samozřejmě ano, ale lepší? Martino, každá válka je větší či menší svinstvo. Po každé válce bývají odsouzeni jen poražení, nikdy vítězové. Navíc se velice často stává, že nejsou souzeni ti, co mají všechno na svědomí, ale jen menší lumpové. Podle mě by měl být každý, kdo válku zahájí nebo vyprovokuje, pro výstrahu pověšen za krk a pomalu, rozumějte, pěkně pomalu vytažen na šibenici. Žádná milosrdná rychlá smrt! A ještě by mu měly být před popravou na kousky rozdrcené ruce, nohy a všechna žebra. Veřejně, aby to viděl každý a nikoho dalšího to už nenapadlo.“

Podívala jsem se na něho udiveně a snad jsem se trochu otřásla. Neřekla bych do něho, že by to byl takový kruťas.

„Rozumějte mi, jde o to, aby už nikdo nikoho nenutil lidi zabíjet. Zabíjení je zločin, i když je to na rozkaz. A vydat rozkaz k zabíjení je absolutně největší zlo, ať ten rozkaz vydá gangster nebo velevážený a uctívaný president.“

„A to říkáte vy? Vždyť jste také zabíjel.“

„Ano, zabíjel,“ přikývl. „Však jsem si za to prožil muka výčitek svědomí, a to jsem nemohl za žádnou válku, kterých jsem se zúčastnil. A navíc jsem na lidi střílel jen zpočátku, pak stačilo, že druzí stříleli na mě. A v tom je, jestli to nepociťujete, dost podstatný rozdíl.“

„Přece jste fext...“

„Ano, ale když to stihnu, každého včas varuji. Nikdy zbraň nevytáhnu jako první! Kdybych měl tady na tom místě spočítat, kolik lidí jsem úmyslně zabil, nebylo by jich tolik, co si možná myslíte. Navíc jsem se za ta léta naučil, že se nesmím dát naverbovat do kdejaké armády. Proto jsem poslední světovou válku strávil jako dost jiných Čechů mezi Angličany v písečných dunách u Tobruku.“

„A kde jste byl v První světové válce?“

„Té jsem se vyhnul. Rakousko mi k srdci nepřirostlo, dát se dobrovolně k opačné straně znamenalo střílet do Čechů a to jsem nechtěl. Za Rakousy jsem naposled bojoval u Hradce Králového, kde jsme to na celé čáře prohráli, ale dal jsem se k nim jen proto, že jejich protivníkem bylo Prusko a Prajzové byli ještě horší sběř. V První světové jsem prostě využil toho, že mě neměli na žádném seznamu.“

„Proč jste se tedy v té druhé dal k Angličanům?“

„Protože jsem pochopil, děvenko zlatá, že Německo v čele s fýrerem je strašlivou hrozbou nejen Čechů, ale celé civilizace. Kdybych zůstal v Čechách a škodil jim, mstili by se zbaběle na nevinných, jak to ostatně po atentátu na Heydricha dělali. Odcestoval jsem proto do Francie a pak do Anglie. V Anglii jsem nebyl nic platný, tam potřebovali letce a námořníky. Na éroplán si netroufnu a k námořníkům se mi nechtělo, Češi jsou přece jen suchozemci. Námořní bitvy se dnes vedou na dálku kanóny, torpédy nebo letecky, ani to není pro mě. Schopnosti fexta jsem mohl uplatnit jen u pěchoty. Proto jsem se přihlásil do Afriky proti Rommelovi.“

„Věděli Angličané, že jste fext?“

„Nikdy jsem jim to neřekl, ale určitě si to domysleli,“ zamračil se. „V lásce je taky moc nemám. Ti, se kterými jsem se setkal v Anglii, byli nesmírně zdvořilí a uměli ocenit, že pro ně Češi nasazují krky, ale nesměl bych vědět, že nás předtím se svým pověstným klidem hodili přes palubu. Dal jsem se k nim jen protože bojovali proti Hitlerovi, ten byl horší zlo. Potkat tytéž Angličany v koloniích nebyl pro cizince žádný med a už vůbec nemluvím o tom, jak se chovali k domorodcům! Když národ poroučí jinému, není to rovnocenný ani spravedlivý vztah. Nic jsem jim neřekl, ale... nedalo se to dlouho přehlížet. Britští oficíři i v první linii dbali, abychom pořád vypadali jako ze škatulky, jako by na tom záležel osud britského impéria. Výstrojní britské královské armády mě brzy široko daleko znali jako falešný groš. Nebylo divu. Málokdo přišel fasovat novou uniformu, když měl přes prsa šňůrku děr po kulometné dávce. Takové spíš pohřbívali. Já jsem občas chodil i s mundúrem úplně nadranc. Jednou pode mnou vybuchla velká protitanková mina, vyletěl jsem do výšky a dopadl padesát metrů stranou, uniforma byla na cucky, boty od střepin na nudličky a já ani škrábanec. Vidělo to moc lidí, to by přehlédl jen slepec, ale křižovali se i bezvěrci.“

„Takže jste svých vlastností proti Němcům využil?“

„Naplno,“ přisvědčil s gustem. „Germáni měli vždycky plnou hubu Fátrlandu, ale za vlast nikdy nebojovali, vždycky v tom byla kořist. Říkali nám Krysy pouště, ale báli se nás. A to jejich chorobné pohrdání všemi, kdo nebyli nordického původu... Víte, že se snažili vědecky dokázat, že Kristus byl modrooký světlovlasý árijec? To je přece tak nebetyčná pitomost, že jí mohli uvěřit jen Germáni. Já jsem naduté nadlidi nesnášel, byli mi svou věčnou nafoukaností protivní. I mě samozřejmě považovali za příslušníka méněcenné rasy a když jsme na sebe ze zákopů pokřikovali, tvrdil jsem jim, že jejich dlouhé lebky jsou projevem počínající degenerace. Nedávalo mi práci rozvzteklit je tak, že na mě začali ke své škodě střílet. Přiznávám, nebylo to ode mě fér. Vlastně už to, že jsem šel proti nim! V žádné válce se ale férově nehraje, to je trvale platné pravidlo. Jen si všimněte, jak se dnes Germáni chovají k ostatním lidem, ačkoliv si už dlouho hrají na bodré, žoviální strejce. Kolik z nich už zase vyznává ten pitomý hákenkrajc!“

„Vy byste šel proti nim i dnes?“

„Kdyby začali mluvit o nárocích na to, co patří jiným, určitě. Naštěstí poznali, že hrubou silou nic nezmohou a nakonec dostanou co proto, ale ta nafoukanost v některých zůstala. Možná v menší části. Bohužel je ji pořád dost vidět.“

„A který národ máte rád, kromě Čechů?“

„Nemám rád ani Čechy,“ odvětil vážně.

„Proboha, proč? Vždyť jste snad sám Čech!“ nechápala jsem ho.

„Od Bílé hory jsou Češi národem, který si svůj trpký osud plně zasluhuje. Češi jsou smutný národ. Nejvíce Čechů zabitých za Druhé světové války nemá na svědomí zvůle Germánů, ale udavačství jiných Čechů. Pochopte, nepovažuji za špatné, když lidé pomáhají policii chytat zločince. Když národ s policií nespolupracuje, jako Italové, podporuje Mafii. Oznámit na policii zločin a třeba i ukázat pachatele není udavačství. Lumpárna je vymyslet si udání na nevinného a udávat zločiny, které v podstatě ani zločinem nejsou. A právě v tom byli už za Rakouska Češi proslulí. Za Heydrichiády bylo jednoduché jít na Gestapo a udat souseda, že schvaloval atentát! S atentátem totiž souhlasil každý. Později jsem četl, že z hlediska vyššího principu mravního není vražda na tyranu zločinem, to je i podle mě pravda. Popravovali Germáni, ale bez českých a hlavně bez sudetských udavačů by z tak obrovského množství lidí nezahubili ani setinu. Každý musel vědět, že trest smrti za odlišný názor je nehorázný justiční zločin a kdo toho zneužije, je vrah. Po válce měli s udavači naložit jako s esesáky od plynových komor v Osvětimi. Tehdy ale zavládlo z osvobození veliké nadšení a na archivy Gestapa se zapomnělo. Samo sebou, ti co tam měli záznamy, se k nim snažili dostat co nejdřív. Kdo by ale podezíral revoluční gardisty, že právě mezi nimi je spousta nejhorších krys? Najednou bylo více partyzánů než předtím udavačů! K moci se dostali přátelé Stalina a s těmi, kdo proti Němcům bojovali, krutě zatočili. Koncentráky byly zase plné a popravovalo se po desítkách. Nebylo to tak poprvé ani naposledy. Nezlobte se na mě, Martino, ale Češi jako národ nejsou žádnou ozdobou světa.“

„Vy nemáte rád nikoho?“ opáčila jsem zklamaně.

„Ale mám, jenže se v tomhle ohledu nekoukám, jakou řečí kdo mluví a zda má či nemá modré oči. Spousta lidí je mi bytostně sympatických, ať hovoří česky, německy, anglicky či cikánsky. Mám rád lidi poctivé, kteří netouží po majetku svých bližních a nad nikoho se nevyvyšují. V každém období a v každé zemi, kde jsem byl, jsem našel aspoň pár přátel. Kočoval jsem s Cikány, kamarádil se s Maďary, dokonce i mezi Germány jsem měl přátele. Za Druhé světové jsem byl v Africe a kamarádil jsem se s Araby, ačkoliv jsem byl pro ně nevěřící cizinec. Arabové měli pádné důvody nevěřit Angličanům jako Germánům. Pro ně byli jedni jako druzí, stříleli se v jejich zemi bez ohledu na místní lidi, navíc bez důvodu, který by chápali. Nejraději by vyhnali oboje, bohužel pár pušek jim proti tankům, kanonům a letadlům nestačilo. Germáni tehdy na kraji oázy zaskočili arabskou rodinu a brzy postříleli všechny dospělé, zůstalo naživu jen pár dětí. Požádal jsem o dovolenou a dopravil je k jejich kmeni. Zprvu se na mě dívali nepřátelsky, ale když se všechno vysvětlilo, přijali mě do stanu jako hosta. Byl jsem pro ně posel špatných zpráv, zvěstovatel smrti jejich blízkých, ale děti o mně řekly pravdu a oni dovedli ocenit, že jsem se o ně staral lépe, než se od vetřelce dalo čekat. Slušných lidí je na světě dost. Ale bohužel právě ty ovládá ta nejhorší sebranka. To je asi tím, že dobří sami netouží nikoho usurpovat.“

„Vy jste jako voják nikoho neusurpoval?“

„Ale to se ví, že ano,“ pokrčil rameny. „Pochopte, vždyť i v tomto století považuje spousta lidí za přirozené zmocnit se cizího majetku, ať to omlouvá jak chce vznešeně. Postupně se omezuje okruh obětí, u nichž to ostatním nevadí. To je ale vše, nač se celá naše slavná civilizace zatím zmohla.“

„Jak to myslíte?“

„Jednoduše. V době Třicetileté války se považovalo za přirozené a spravedlivé pobrat sedlákům úrodu, ačkoliv každý věděl, že je tím odsoudí k smrti. Vojáci nepovažovali za zločin zapálit usedlost, případně je rovnou pověsit. To už dnes neplatí, ale něco z toho pořád v lidech zůstává. Tak je možné, aby se národy okrádaly a považovaly to za záslužné. Vezměte si spravedlivé boje za svobodu. Mám na to svůj názor, jiný než ty oficiální. Nikdy nedejte na halasně vytrubované ideály! Komu jde skutečně o svobodu, nepoužívá násilí proti nevinným, to je první moje hledisko. A rázem jsou z většiny udatných bojovníků za svobodu sprostí vrahové. Už v Bibli stojí psáno, až podle činů poznáte je. Upřímně řečeno tak můžete posuzovat i většinu potentátů a jen málo jich obstojí se ctí.“

„To je opravdu zajímavé, něco na tom asi bude,“ přiznala jsem. „Také se mi příčí, když někdo zdůrazňuje jakási odvěká či svatá práva, aby se něčeho zmocnil. To se ale nemám starat, aby mi zloděj vrátil, co ukradne?“

„Starej se, jen tím nesmíš omlouvat horší křivdu, než se stala tobě. Ve středověku se zlodějům sekaly ruce, což se tenkrát považovalo za spravedlivé. Zloději tím zabránili krást, ale on se pak nemohl živit ani poctivě.“

„Máte zajímavé názory,“ přiznala jsem mu. „Skoro jako byste nebyl vojákem.“

„Milá Martino, na mém místě... Pravda, byl jsem zabijákem, ale přece jen... Není žádná sláva zabíjet lidi a bezbranné zvlášť. V dějinách oslavují vojevůdce, ale spíš by je měli uvádět jako odstrašující příklady. A kdyby vás to zajímalo, i ostatní fextové mají podobné mínění. Během Druhé světové války se žádný z německých fextů nedal do Wehrmachtu. Dokonce ani Albert, který mi v životě provedl spoustu podrazů. Nemyslete si, nemám rád ani některé fexty. Ale souhlasím, že není zrádcem národa, kdo odmítne účastnit se loupeživé války. Darebák je naopak ten, kdo ji vyvolá a způsobí strádání nevinných lidí, vlastních i cizích. Němečtí fextové odešli za hranice Velkoněmecké říše a celou válku žili mimo. My ostatní jsme to ocenili, já jsem při té příležitosti dokonce odpustil i Albertovi, i když šel z Rajchu jako poslední. Nejdéle mu totiž trvalo, než si uvědomil hrůzu, jakou vyvolávají náci. Nakonec to pochopil, přeplaval na rybářské loďce do Anglie a celou válku potom prožil v zajateckém táboře.“

„Vy jste ani Němce nezabíjel rád, že ne?“

„Jak to můžete vědět?“ podíval se na mě tázavě. „Snad by se to tak dalo říct. Nikdy jsem nezabíjel s radostí, jako mnoho jiných. Ale když někdo v bitvě usiloval o můj život, nic jsem si nevyčítal, on by se také nerozpakoval zabít mě. Od těch dob, co jsem fextem, zabíjím hlavně ty, kdo na mě sami vystřelí. Není přece vražda, když jim vrátím jejich vlastní kuli, zejména když to nezávisí na mé vůli. Dá se to pochopit i jako sebevražda. Kdo se do mě strefí, zemře. Určitě se mnou souhlasíte, že je víc viny na něm, já tu kuli ostatně zastavit neumím.“

„Máte také pistoli,“ připomněla jsem mu.

„To mám,“ připustil. „Křesadlovou. Občas z ní vystřelím, ale vždycky jen proti sobě a dávám si pozor, aby ani odražená kule nikomu neublížila. A nestřílím z ní každý den. Musím si do ní pracně odlévat kule i vyrábět střelný prach. Jak sama vidíte, je to jen taková cirkusová atrakce. Sám jsem tou pistolí nezabil jediného člověka – a to ji mám přes dvě stě let! Snad jste si v té kůlně všimla, jak to opravdu bylo? Myslíte si, že bych nestačil vystřelit první? Mohl jsem zmáčknout spoušť v kapse a jeden z těch dvou by padl mrtev dřív než by si uvědomil, že držím zbraň. Proč jsem jim tu pistoli ukazoval a ke všemu tak pomalu? Povím vám to. Vytahuju ji, když proti mně stojí ozbrojený lotr. Občas se najdou slušnější lupiči, kteří zbraněmi jen vyhrožují, ale střílet vlastně nechtějí. Dávám jim tím poslední šanci. Když se na poslední chvíli zarazí a pokusí se urovnat to jinak, zůstanou naživu. Už jsem to zažil a ne jednou, i když jsou to výjimky. Kdo na mě vystřelí, střílí vždycky jako první a taky jediný. V té kůlně jsem věděl, že mě ti dva chtějí zabít. Bylo na nich vidět, že jsou to vrazi a nebudou se rozpakovat střílet. Ale snad si vzpomenete, že jsem je včas varoval. Přinejmenším věděli, že jsem fext. Takže si tu poslední šanci promarnili sami.“

„Jestli je to pravda...“

„Přísahám! Vy jste to neslyšela?“

„Slyšela a věřím vám,“ ujistila jsem ho. „Na tu kůlnu v životě nezapomenu. Ale nedovedu si představit, jak byste nestřílel třeba u toho Tobruku...“

„Máte pravdu,“ mávl rukou. „Tam jsem měl anglický stengun, ale náboje jsem dával kamarádům, když jim docházely. Rozumějte, se zásobováním to vypadalo všelijak a kdo se ocitl bez munice, byl bezbranný jako jehně u řezníka. Samozřejmě až na mě, já jediný jsem využíval munici nepřátel. No, také jsem si tam vystřelil a pár Germánů jsem osobně poslal do pekla, ale zasluhovali si to, věřte mi. Například když stříleli do dětí. Víte, i mezi nimi byli takoví, co vraždit nechtěli. Už od Třicetileté války jsem nezabil jediného zajatce. Držím se zásady nehnout prstem proti tomu, kdo už nechce zabíjet a vzdává se.“

„To je u mě jenom plus pro vás,“ ocenila jsem to.

„Také pro vás, Martino,“ zašeptal.

Potichu, sotva jsem to zaslechla.

Errata:

11.08.2021 15:07