Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ďáblovo znamení

Tu noc jsem se ani nezamkla. Začala jsem tomu na první pohled drsnému chlapovi věřit. Jako bych ho neznala druhý den, ale nejméně rok, ne-li od malička. Večer jsem mu půjčila domácí oblečení, schovávané jako památku po tátovi. Zpočátku se trochu upejpal, pak si dal říci a k mému překvapení přijal i nabízené holení. Když se oholil, vypadal zachovale, ani padesát bych mu nehádala. Na okamžik mě napadly pochybnosti, zda je mu opravdu přes tři sta padesát, ale v jeho případě mi nezbývalo než mu věřit.

K večeři se mnou zasedl úplně jiný člověk. Poznala jsem už v životě spoustu lidí. Přicházeli za mnou do školy v obavách o zdárný vývoj svých ratolestí, ale málokdo z těch vážených rodičů měl tak jemné chování, jako Jíra Stříbrný.

Nejenže nepůsobil dojmem hrubiána, on dokonce mluvil lépe, než většina lidí ve vsi. Pravda, v jeho slovní zásobě se tu a tam objevilo zastaralé slovo, ale mluvil téměř spisovnou moderní češtinou. Jako učitelka jsem si toho samozřejmě všimla a musela to ocenit. Z češtiny by měl u mě jedničku.

„Umím několik jazyků,“ přikývl, když jsem se ho na to ptala. „Rusky, německy, francouzsky, anglicky a turecky, trochu hůř italsky, maďarsky, polsky a cikánsky. Za svého pobytu v Africe jsem pochytil arabštinu a pár místních nářečí. Ještě jsem asi nezapomněl staročeštinu, starofrancouzštinu, pár starodávných nářečí dolnoněmeckých, kupodivu i starou švédštinu, ale s těmi bych se dnes už nedomluvil.“

„Zkoušel jste to?“

„To se ví,“ přikývl. „Stačí zajet si do Prahy, tam bývá všelikého pronároda dost. Ale jak říkám, když na někoho spustím po starodávnu, rozumějí mi sotva každé páté slovo. Možná byste na mě také koukala nechápavě, kdybych na vás spustil staročesky. Víte, já si mohu i v dnešní době číst Dalimilovu kroniku bez moderního překladu.“

„To je možné,“ přikývla jsem roztržitě. „Čím to je, že žijete tak dlouho a všechno si pamatujete? Co to ve vás je?“

„To kdybych věděl...“ povzdychl si.

„A jak jste vlastně přišel k těm nezvyklým a nechci říkat zázračným vlastnostem?“

„Kdybyste si přečetla některou z pověstí, které o nás mezi lidmi kolovaly, věděla byste o mně víc. Ale byly tam i pusté výmysly a něco lidé zapsali špatně, ba naopak.“

„Jak vlastně víte, co o vás lidé psali?“

„Umím přece číst,“ připomněl mi. „Kromě toho dnes na vesnicích najdete spoustu veřejných knihoven. Bez legitimace mi knihu nikdy nepůjčili, ale na vesnicích bývají knihovnice hodné paní a dovolily mi číst si knížky na místě, bez půjčování. Mnoho knih jsem tak přečetl. Až byste se divila.“

„A co tam bylo o vás napsáno?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Správně to, že se od fexta odráží kule z palných zbraní a většinou zabije toho, kdo na něho vystřelí,“ rozhovořil se Jíra. „Byly tam ale i pusté smyšlenky. Třeba že fext se tak už narodí, nebo že tím způsobem pyká za nějakou hroznou vinu, touží po smrti, ale nemůže zemřít. To není pravda. Vím moc dobře, kdy jsem se stal fextem, necítím vinu ani prokletí a netoužím po smrti. Cítím se dobře a ještě lépe by mi bylo, kdyby mi lidé nedělali těžkosti. Naopak si myslím, že mezi fexty nemají místo zločinci, o žádném takovém aspoň nevím. V některých pověstech uvádějí, že fexta zastřelíte stříbrnou kulí, jiné doporučují střílet něčím, čím se normálně nestřílí, třeba knoflíkem. Nedokážu spočítat, kolik knoflíků jsem po sobě vystřelil, ale mohu směle potvrdit, že se odrážejí stejně jako pravé kule, olověné i stříbrné. Někteří páni mi do pistole nabíjeli velké hřeby a já je odrážel proti silné fošně, kam se zpravidla zarazily až po hlavu. Bylo to velice efektní.“

„Zajímavé... a přece vás něco od ostatních lidí odlišuje,“ trvala jsem na svém.

„O odlišnosti není sporu,“ zavrtěl hlavou. „ale nemám ani potuchy, co všechno za tím vězí. Nechápu to už přes tři sta let.“

„Takže jste jednoho dne zčistajasna poznal, že vám nikdo neublíží,“ pokusila jsem se shrnout všechno, co jsem se dosud dověděla. „Jen nevíte, proč tomu tak je.“

„Ne tak úplně,“ přerušil mě. „Své vlastnosti jsem poznával postupně, často za tím bylo i překvapení, ale nemohu tvrdit, že jsem se to dozvěděl zčistajasna, bez viditelné příčiny. Dodnes pořádně nevím, jak to vlastně funguje, ale pravou příčinu jsem znal od samého začátku.“

„Co to bylo?“

„Setkání s ďáblíky,“ odtušil klidně, ale s vážnou tváří.

Trochu to ze mě vyrazilo dech.

„S ďáblíky?“ opakovala jsem po něm nedůvěřivě, když se neměl k vysvětlování.

„Ano. Byli takoví malí, asi jako pětileté děti. Kožíšky měli barvy červeného vína, oči jako dva ohnivé uhlíky a kromě toho měli ocásky.“

„A rohy na hlavě?“

„Zajímavé,“ usmál se trochu křečovitě Jíra. „Přesně tohle napadne každého, komu jsem se až dosud svěřil. Na to vám odpovím, že nevím, ale spíš ne, než ano. Měli na hlavách pod kapucemi přilby podobné starogermánským, ale bez rohů. Bůh ví, co měli pod nimi, nikdy v životě jsem je bez nich neviděl. Viděl jsem je vlastně jen jednou a krátce a je k podivu, co všechno si o nich pamatuji.“

„Jak jste se s nimi setkal? Povídejte!“ dychtila jsem.

„Bylo to nedaleko odtud v horách, během přesunu mezi bitvami. Po té poslední nás zbývala nevelká hrstka. Pochodovali jsme tenkrát hustým lesem a vycházeli jsme právě na jeho okraj, když dal setník náhle povel připravit se k palbě. V takové chvíli se neuvažuje, ale jedná. První řada zaklekla, další si postavila muškety do stojanů a my ostatní jsme se bez dalších povelů rozvinuli do stran. Když jsme ale zpozorovali, co je před námi, málem jsme se rozprchli jako hejno vrabců před kočkou.“

Napadlo mě, že to asi stálo za to, aby se otrlí vojáci v hrůze před něčím rozprchli!

„Před námi na lesní mýtině na obrovském placatém kamenu kutili cosi záhadného čtyři ďáblíci, jak jsem vám je před chvílí popisoval. Nevšímali si nás a možná bychom vycouvali, jenže než jsme se mohli dát na úprk, setník na nás zahulákal, abychom stříleli. A pak se ozvala hromová salva.“

„Zastřelili jste je?“

„Ani jednoho,“ zavrtěl hlavou. „Byli to fexti, kdo na ně vypálil, padl mrtev. Já jsem tenkrát spoušť nestiskl, ani nevím proč. Asi mi příliš připomínali malé děti, bylo mi jich líto... To mě v každém případě zachránilo. Když se dým rozplynul, leželi kolem všichni mrtví. Zůstal jsem naživu jen já a setník, ale ten to přežil jen krátce. Namířil totiž na ďáblíky svou pistoli a vypálil, což se mu rovněž stalo osudným. Mám dojem, že si nás ďáblíci všimli až potom. Najednou se mi udělalo mdlo a když jsem se probudil, bylo všechno pryč, ďáblíci i mrtví kamarádi. Ležel jsem tam bez muškety i bez vojenského šatu, oblečený do ďábelského oděvu, té zvláštní rudohnědé kožešiny, barvou podobné medvědí, ale jemnější a především jiné. Strašlivě jiné!“

„Co to bylo za tvory?“

„To kdybych věděl,“ povzdychl si. „Já jim říkám ďáblíci. Každý, komu jsem se svěřil, mě ujišťoval, že to byly bytosti zlé. Zejména faráři si tím byli jistí. Když jsem si to ale rozebíral v hlavě bez zaujetí a vášní, vlastně mi ani neublížili. Kdoví co to doopravdy bylo.“

„Nemohli to být mimozemšťané? Víte, takové bytosti z vesmíru?“ nadhodila jsem, co mě okamžitě napadlo.

„Možné to je. Nemám v tom jistotu a hádat se nechci,“ kývl hlavou Jíra. „Dřív lidé víc věřili na rudohnědé ďábly, vylézající úzkými komíny z pekla ke škodě lidem. Dnes je moderní věřit na zelené mužíčky, přilétající ve stříbřitých talířích. Co o nich víme? Nic. Zkuste mě pochopit. Co jsem byl tehdá? Otrhaný, špinavý voják královské švédské armády, nevzdělaný a nic nechápající. Pravda, uměl jsem číst, což nebylo v té době obvyklé, ale kromě Bible jsem žádnou knihu neviděl a ani v té Bibli jsem nebyl příliš sečtělý. Uměl jsem trochu psát, takže jsem se mohl na vojenské seznamy podepsat vlastním jménem, ale za mizerný žold jsem pomáhal cizákům rozkrádat vlastní zemi a ožebračovat sedláky, ačkoliv jsem byl nedávno jedním z nich. Tenkrát jsem se nedíval po obloze, jestli někde neuvidím zářící talíř. V nebi měli být andělé a s těmi bych se zaživa setkat neměl, kdo by měl zájem o takového otrapu? Ďáblíci by o mě zájem mít mohli, to bych pochopil. Zvláště když lezli z kamenů.“

„Z kamenů?“

„To jsem si chtěl nechat úplně na konec, abyste se proti mě nezatvrdila,“ řekl smířlivým, skoro prosebným tónem.

„Vždyť víte, že mám pro vás pochopení,“ ohradila jsem se proti jeho nedůvěře.

„Teď už to vím,“ přikývl. „Ani nevíte, kolik lidí ode mě uteklo, když se dozvěděli to co vy. Dnešní doba je přece jen lepší než staré časy. Ďáblové z pekla prostě představovali zlo a slušelo se držet se od nich dál. Mužíčci z blyštivých talířů mohou být přitom horší než ďáblové. Nemusí dodržovat pravidla Věčné Spravedlnosti, mohou lidem ubližovat kdykoliv. Před zlotřilými Ufóny se ani spravedlivý člověk nemůže cítit bezpečný, ale může to být i naopak, z vesmíru k nám mohou létat andělé bez křídel ve stříbřitých kombinézách. Paní učitelko, kdybyste tušila, co knih jsem o tom přečetl, ani byste mi to nevěřila. Doufal jsem, že v nich najdu náznak svého osudu. Marně. Ať už ďáblíci pocházeli z Pekla, z Marsu nebo z mlhoviny v Andromedě, skutečnost mi je pořád nepochopitelná jako před třemi sty lety. Ať tady měli na práci cokoliv, zmizeli a víc o nich nevím.“

„Ale jak je možné, že se nám po nich nic nezachovalo?“ přemítala jsem. „Ufóni tady v Čechách, navíc nepříliš dávno, to by byla přece senzace! Kdyby nám zanechali nějaké památky, nějaké stavby, nebo aspoň legendy.“

„Zanechali,“ odtušil temně Jíra. Až jsem se zachvěla, jak náhle zvážněl. „Já jsem přece taková památka, nemyslíte? Ale to není všechno. Mohl bych vám ukázat něco, co by vás rázem přesvědčilo. Kdybych ovšem věděl, co to je a jaký to má smysl.“

„Nějaká stavba?“

„No, stavba to není. Jen veliká věc. Dokonce bych řekl, že je to živé, ale kdoví, co to opravdu je.“

„Kde to je?“ přemohla mě zvědavost.

„Chcete tu věc vidět? Vážně?“ podíval se na mě tázavě.

„A víte že ano?“ vyhrkla jsem.

„Jestli chcete, zavedu vás k tomu,“ řekl opatrně. „Není to daleko. Tedy... kdybyste k tomu použila váš kočár.“

„Jak daleko?“

„Odhadem třicet kilometrů, tak to měříte v dnešní době. V mílích o něco míň.“

„Mohli bychom vyrazit třeba hned?“ navrhla jsem poněkud ztřeštěně.

„Nebojíte se?“

„Myslíte, že tam budou ti ďáblíci?“

„Vyloučit to úplně nemohu, ale divil bych se tomu,“ pokrčil rameny. „Řekl bych, že tam nebudou, od Třicetileté války jsem je tam nespatřil.“

„Tak pojedeme, ne?“

Venku se začalo smrákat, ale třicet kilometrů nebylo pro mého obstarožního trabanta daleko. Podle mého odhadu bychom se nejpozději do jedenácti večer vrátili. Jíra chvíli přemýšlel, ale pak se zřejmě rozhodl kout železo dokud je žhavé.

„Dobrá, pojeďme!“ vybídl mě a vstal od stolu.

Napadlo mě, že přijdu o večer vyprávění, ale zvědavost byla silnější. Jestli Jíra nelže, máme v Čechách něco nevídaného! Památku po kosmických návštěvnících! Rychle jsem vyskočila a naházela špinavé nádobí do dřezu, že je umyji po návratu.

Netušila jsem, kolik plísně zatím na talířích vyroste, ale to bylo ještě to nejmenší. 

Následující události přesně odpovídaly mému ztřeštěnému rozhodnutí i Jírově opatrnosti. Ani jsme se pořádně neoblékali. Bylo léto, konečně nastala pravá vedra a za chvíli bychom měli být nazpátky. Pozhasínala jsem světla, zamkla chalupu, klíč jsem hodila ledabyle za trám a vycouvala s autem ze stodoly. Jíra ke mně přisedl a rozjeli jsme se. V tom horku nám nevadilo ani rozbité okno na mé straně, poslední památka na gaunera Jóžího.

„Kterým směrem?“ zeptala jsem se Jíry lakonicky.

„Na západ,“ odtušil stejně úsporně.

Vyrazili jsme do noci. Za necelých dvacet minut jsme byli na úpatí hor, kde jsem nedávno prožila ošklivý zážitek, ale setkala se s Jírou. Naštěstí jsme tentokrát jeli jinou cestou a brzy jsme s autem šplhali točitými serpentinami na náhorní pláň.

„Tady vlevo do lesa – silnice tam nevede, snad projedete po téhle lesní cestě,“ ukázal Jíra na cestu, která se skoro ztrácela pod hustými korunami stromů.

Vjela jsem do lesa. Na okamžik mě napadlo, že jednám příliš neopatrně. Sama v noci a v hustém lese s cizím chlapem...

Ale co, Jíra by mi určitě neublížil!

Cesta brzy skončila na malé mýtince.

„Teď je to pár minut pěšky,“ ujistil mě.

Vystoupili jsme a pečlivě jsem zamkla auto, ačkoliv to vzhledem k vytlučenému oknu byl nesmysl. Tiše jsem následovala Jíru. Neměli jsme baterku ani jiné světlo, ale měsíc svítil dost, abychom se nepřerazili o kořen či balvan. Tady se nedalo projít jinak než pěšky. Na okamžik mě napadlo, že jsem absolutně neopatrná. Kdyby mě chtěl Jíra zabít, nemusel by ani pracně odklízet mrtvolu, tady by mě ani za pět let nikdo nenašel.

Otřásla jsem se, ale kráčela dál beze slova vedle něho.

„Tady to je,“ zastavil se Jíra a tiše mě vzal za rameno.

„Co?“ nechápala jsem.

„Tady před námi,“ ukazoval mi Jíra oválný pískovcový balvan velikosti autobusu, ležící přímo před námi a porostlý řídkým mechem. Nebylo na něm nic zajímavého. Z naší strany se o kámen opírala borovice a nějaké menší mlází, na druhé straně stály další stromy.

Budou tu stát už jen pár minut... 

„Pojďte za mnou,“ zašeptal Jíra.

Obešli jsme kámen ze tří čtvrtin. Vedle stálo několik stejně omšelých, ale menších balvanů. Jíra na jeden vyskočil a začal šplhat na vrchol toho velikého. Následovala jsem ho se vzrůstajícím neklidem. Proboha, co může být na tom starém balvanu, napadlo mě. Budou nahoře stopy po vesmírných návštěvnících? Šplhala jsem ale Jírovi v patách, jen jsem si říkala, že jsem si na to měla vzít džíny, sukně se opravdu na takové výlety nehodí. Jíra se nahoře otočil, podal mi ruku a pomohl mi nahoru. Odsud bylo dobře vidět, že kámen má kruhový půdorys o průměru šesti metrů. Dalo by se na něm pohodlně i tancovat. Byl to vlastně obrovský kulatý kamenný pecen chleba.

„Co je tu tak pozoruhodného?“ zeptala jsem se Jíry.

„Podívejte se sem! Vidíte tu zvláštní puklinu?“ ukazoval.

Nepříliš znatelná klikatá puklina tu opravdu byla. Vedla k mému údivu pravidelně; jakoby byla vyrytá do pískovce podle pravítka. Až když jsem ji přehlédla v nezřetelném měsíčním světle vcelku, spatřila jsem její skutečný tvar.

Tvar hákového kříže! 

Trochu mě zamrazilo, ale jinak jsem byla zklamaná. To znamení bylo jistě umělé, ale z nedávné doby. Bylo ďábelské, ale patřilo ďáblům čistě pozemským. Modrookým plavým nelidským bestiím, které dobyly Evropu a měly v plánu dobýt celý svět.

„Tohle že má být stopa po mimozemšťanech?“ obrátila jsem se na Jíru zklamaně a snad i přezíravě. „Vždyť to je docela obyčejný hákenkrajc, takové tu malovali Němci za poslední války po stovkách.“

„Germáni za to nemohou,“ odtušil vážně. „Tenhle tu pamatuji od Třicetileté války. Jejich symbolika s tím nemá nic společného.“

„No, máte asi pravdu,“ připustila jsem smířlivěji. „Četla jsem, že Hitler si tohle znamení nevymyslel, ale převzal až odněkud z Indie.“

„Stopa po ďáblících není tahle puklinka, ale balvan jako takový,“ řekl Jíra tiše. „Vidíte tady tu díru? Ukážu vám, co ještě nikdo z lidí neviděl. Dokonce bych řekl, že o tom neví ani většina fextů. Nanejvýš dva – tři. Ani mezi sebou o tom nemluvíme.“

Uprostřed svastiky někdo vyvrtal do kamenu otvor, podle ohlazených okrajů už dávno. Nebyl veliký, stěží bych tam vstrčila malíček. Jíra se k němu sklonil a pak prudce do kamene foukl.

Balvan velikosti autobusu nečekaně podél jen naznačeného hákového kříže pukl a prudce se rozevřel na čtyři díly. Jako škeble, květ nebo lidská dlaň, k ničemu jinému jsem to nemohla přirovnat. Jenže tak nestvůrně velikou škebli si stěží kdo dovede představit a už vůbec ne, jak rychle se to semlelo. Byl to jen okamžik. Jak jsme oba stáli na vrcholku, pevný kámen pod námi zmizel a my jsme se zřítili dovnitř. Zděšením jsem vykřikla. Skořápka se otevřela bleskově a téměř bezhlučně, tím víc vynikly zvuky, ozývající se v rychlém sledu po sobě. Praštění lámaného dřeva – mohutná borovice opřená původně o kámen se u samého kořene ulomila a její koruna odlétla stranou, stejně kmeny stromů na opačné straně. Kámen byl vysoký dva metry, ale propadli jsme se mnohem hlouběji, do více než šestimetrové černé hlubiny. Mnohem větší část podivného balvanu byla pod zemí, nahoru vyčníval jen kousek. Jako vršek ledovce. Napadlo mě, že je to tlama nějaké obrovské nestvůry. Podobnost s divným živočichem pokračovala tím, že uvnitř bylo cosi měkkého – a zřejmě živého! Jako ve skořápce mořských mlžů.

Dopadla jsem do kluzké hmoty a ta mě okamžitě zavinula tmavým, houževnatým příkrovem. Jíru jsem neslyšela, ale i můj křik to rychle zadusilo. Chtěla jsem se bránit, ale zdánlivě měkká hmota měla neuvěřitelnou sílu. Byla jsem rázem jako ve svěrací kazajce, nemohla jsem se ani pohnout.

Hromové kamenné zaklapnutí.

Poslední paprsky měsíčního světla zhasly. Skořápka se nad námi zavřela a zůstali jsme nejméně čtyři metry pod zemí v černé tmě pohlceni neznámým netvorem. Teď teprve mi došlo, že ten hákový kříž byly netvorovy čelisti! Do očí mi vhrkly hořké slzy. Takhle mě podvedl! Jíra, kterého jsem považovala za drsného, ale férového chlapa!

Houževnaté vnitřnosti nás dokonale sevřely, nemohla jsem se nadechnout, ostatně ani nebylo čeho. Zaplavila nás palčivá, kyselá kapalina, vytlačila i poslední zbytky vzduchu. Začaly mě pálit oči, pevně jsem je sevřela. Napadlo mě logicky, že to budou trávicí šťávy netvora, které nás teď rozpustí za živa. Pocítila jsem smrtelnou hrůzu a začala jsem se zoufale zmítat, ale brzy jsem to vzdala. Aniž bych chtěla, uvolnila jsem všechny svaly a hrůza se rychle začala měnit ve sladkou mdlobu.

Uvědomila jsem si, že tak reaguje i většina pozemských živočichů, požíraných mnohem silnějšími dravci, proti nimž už nemají sebemenší naději na obranu...

Naději jsem neměla. Jen nakrátko jsem pocítila palčivou bolest od žíraviny, pak mi v očích vyskočilo světlo...

Přestala jsem vnímat...

Errata:

11.08.2021 15:07