Vítej, návštěvníku!

Vyvrženci

Probouzela jsem se pomalu. Cítila jsem se příjemně, kolem mě bylo příjemné teplo, ale z hlubin podvědomí ve mně vyvstalo naléhavé nutkání vyskočit, rozběhnout se a utíkat, prchat, pádit o překot... jen jsem si nedokázala vybavit, kam a proč.

Ležela jsem naznak na něčem měkkém. Nic mě netlačilo, ale nebyla jsem doma, v důvěrně známé posteli. Jen pomalu, po milimetrech jsem otevírala oči. Kolem byla tma, ale brzy jsem nad sebou rozeznala temné koruny borovic a až teď jsem začala vnímat konejšivé a uklidňující tiché šumění lesa.

Pomalu jsem se vzepřela, abych se posadila.

„Jak je vám, paní učitelko?“ ozval se tichý hlas.

Náhle se mi před očima odvinuly poslední zážitky. Stojíme s Jírou Stříbrným na vrcholku kamene. Puklina tvaru hákového kříže, praskot lámaných stromů, pod rozšiřující se trhlinou cosi bílého, jako zuby obřího netvora, a pak pád dolů, do vlnících se rudohnědých vnitřností. Zaklapnutí šestimetrových kamenných čelistí... a tma...

„Neéé...“ vykřikla jsem v hrůze a zakryla si oči.

„Jen klid, už je to za námi,“ ujišťoval mě příjemný a klidný hlas Jíry. „Musíte se z toho vzpamatovat, ale už je po všem, nic už vám nehrozí.“

Teprve teď mě překvapila a trochu zaskočila okolní tma. Vždyť ještě nedávno jasně svítil úplněk!

„Co je? Co se to s námi stalo?“ ptala jsem se zmateně.

„Byli jsme spolu v ďábelském kameni,“ řekl nevzrušeně.

„Jak je to možné? A proč jsme teď tady?“

„Prostě nás zase vyplivl,“ oznamoval mi Jíra. „Asi jsme mu nechutnali. Nejspíš nás ani neměl v úmyslu sníst. Mě už takhle vyplivl vícekrát.“

Opět jsem si vzpomněla, jak nám mizela půda pod nohama a zaplavily nás kyselé šťávy... Nebo to bylo něco jiného, když nás to nerozpustilo?

„Vy jste to věděl? Věděl jste, co se stane?“ zaútočila jsem na něho.

„Věděl,“ přisvědčil vážně.

„Vy jste mě zákeřně podvedl!“ vmetla jsem mu to obvinění rovnou do tváře.

„To ne!“ zarazil mě. „Chtěla jste snad na vlastní oči spatřit památku na ďáblíky! Neříkal jsem vám, že se nám nahoře nic nestane, jen že vám ukážu něco nezvyklého, co už dávno znám.“

„Ale nevaroval jste mě, že ta věc... ten... ani nevím co to je... vždyť nás to oba málem sežralo!“

„Ne málem! Sežralo nás to doopravdy! Ale pak nás to zase vyplivlo. Chtěla jste to vidět na vlastní oči,“ opakoval zarputile. „Nemohl jsem vám přece říci: paní učitelko, pojďte se nechat sežrat! A navíc něčím, pro co nemám název v žádném jazyce. Řekněte mi upřímně, šla byste se mnou, kdybyste věděla, co se s námi stane? I kdybyste věděla, že nás to zase vyvrhne jako velryba Jonáše?“

„Určitě ne!“ vyhrkla jsem. „To byste mě sem nedostal!“

„Tak vidíte! Nebojte se, podle mě je to neškodné. Nevidíte, že jsem to bez váhání podstoupil spolu s vámi? Byli jsme tam oba a neublížilo nám to v nejmenším. Ostatně soudím, že s biblickým Jonášem to mohlo být podobné, kdoví... Takovýchto balvanů je po světě víc, Marianno se k tomu dostal i na Sicílii. Jak říkám, nic se nestalo, nemusíte se toho bát, když... když máte čisté svědomí. Nebylo to příjemné, ale neublížilo vám to. Akorát... Akorát jste přišla o šaty. Ale já taky, takže jsme na tom stejně.“

V prvním okamžiku jsem se pořádně vylekala. Napadlo mě, že tu ležím před cizím chlapem nahá. Okamžitě jsem se na sebe podívala. Naštěstí tomu tak nebylo. Byla jsem oblečená, ale neměla jsem na sobě totéž, co před chvílí. Lidský oděv mi to rozhodně nepřipomínalo. V prvním okamžiku jsem si myslela, že mě někdo zašil do medvědí kůže, brzy jsem ale pochopila, že to nemůže být kožešina.

Nemělo to totiž chlupy.

Zblízka byla vidět jen změť podivných, hustě propletených silných i slabších vláken. V učebnicích biologie bývá tak zobrazováno pletivo podhoubí, ale tohle bylo mnohem větší, jednotlivá vlákna se dala rozeznat i potmě a bez mikroskopu. Pohlédla jsem si na ruce, ale měla jsem je volné. Kožíšek končil asi tam, kam obvykle dosahují rukávy svetru, ostatně to svetr připomínalo. V odstínu barvy jsem si nebyla jistá, ve tmě kolem bylo všechno šedivé.

Podívala jsem se na Jíru. Seděl proti mě, opřený o velký balvan. Trhlo to se mnou, ale ten kámen byl nejspíš neškodný. V šeru jsem na Jírovi viděla, že podivná kožešina přechází od hlavy plynule k patám. Nezakryté byly jen obličej a ruce. Jestli to mám na sobě také, pak jsem určitě oblečená dost. Napadla mě podoba s neoprenovými obleky potápěčů, ale ty bývají hladké a navíc chyběly ploutve a dýchací přístroj.

„Co to vlastně máme na sobě?“ zeptala jsem se ho.

„Jak bych to řekl...“ zavrtěl se Jíra. „Nějaký oblek, co by to bylo jiného? Víte, jak teď oba vypadáme? Přesně jako ti ďáblíci, jenže jsme větší.“

„Myslíte si, že to je opravdu jen oblek?“ strachovala jsem se. „Není to škodlivé?“

„Už jsem to zažil vícekrát a nikdy mi to neublížilo,“ ujišťoval mě rychle. „Když to mohli nosit ďáblíci, proč ne my? Ostatně si myslím, že je v tom člověku příjemně.“

„Ano, ale vy jste fext, vám jen tak něco neublíží. A jak to, že si nepamatuji...“

„Nechcete se postavit? Pomohu vám.“ navrhl mi a vstal.

Zdálo se mi, že chce změnit téma rozhovoru, který začínal už – už přecházet v hádku. Naštěstí jsem netoužila pokračovat v konfrontačním tónu, zvláště když jsem vycítila, že je Jíra ve vstřícné náladě a byl mi jedinou oporou před neznámem, které mě děsilo. Přijala jsem jeho galantně podávanou ruku jako projev touhy po smíření.

Pomohl mi postavit se. Zjistila jsem přitom, že jsem celou dobu ležela na ostrém štěrku, ale nic mě netlačilo. Ďábelský oděv byl huňatý a leželo by se v něm pohodlně i na fakírském lůžku s hřebíky. V tom měl Jíra pravdu. Jako ostatně i v dalším.

„Dobře, ale co dál?“ zkusila jsem uvažovat. „Neměli bychom se vrátit domů?“

„Taky si myslím,“ souhlasil. „Tady nic víc nevykoumáme. Balvan se zavřel a letos už se neotevře.“

„Jak to víte?“

„Mám to vyzkoušené,“ přiznal se. „Rozumějte, zajímalo mě na tom, co se dalo. Bylo docela lákavé prozkoumat tu záhadu. Neznám v celém světě nic podivnějšího.“

„Jak dlouho o téhle věci víte?“

„Od samého začátku. Právě na tom balvanu jsem poprvé a naposledy uviděl ďáblíky. Podívejte se, tam u toho hustého křoví je ještě znát tvar cesty... samozřejmě vedla jinudy než dnes, jen mýtina je tu pořád. Tam, co stojí ta mladá, pokřivená borovička, jsme tenkrát vyšli z lesa. Ďáblíci byli nahoře na balvanu. Tam před křovím jsme zaklekli...“

„...a vystřelili. A všichni byli mrtví...“

„Ano. Probral jsem se až tady, co teď ležíte vy. Bylo to pro mě horší než pro vás. Byl jsem najednou sám v cizím lese a nikdo mi nemohl poradit. Kdyby mi aspoň někdo řekl, jak to teď říkám já vám, neboj se, Jíro, všechno je v pořádku, nic se ti nestalo a nestane... Co já bych tenkrát dal za takovou podporu!“

„Díky,“ povzdychla jsem si.

Měl pravdu, ale přece jen jsem úplně klidná nebyla.

„Co budeme dělat teď?“

„Tady?“ pokrčil rameny. „Nic, pojedeme zpátky.“

Botky mi zmizely, ale kožešina obalovala i chodidla, takže jsem ani nevnímala kamínky na zemi. Měla jsem na nohou pocit měkkých kožených mokasín, pohodlnějších než ztracené botky. Chtěla jsem se podívat na hodinky, ale byly pryč. Naštěstí byly obyčejné, levné. Pak jsem ale zjistila, že jsem přišla o zlaté náušnice po mamince, což mě trochu mrzelo. Byly z opravdového zlata, s modrými kamínky, ale co horšího, byly od maminky, dala mi je než zemřela. Vyčetla jsem to Jírovi, ale ten jen mávl rukou.

„Člověk má být vděčný pánubohu, když vynese z nějaké mely v pořádku holou kůži. Už jsem přišel o všechno tolikrát, že se to nedá spočítat. Naučilo mě to nelpět na pomíjivých statcích.“

Namítla jsem, že náušnice po mamince nejsou vzácnost pro ten kousíček zlata, ale jako památka, jakou nikdy více od mámy nedostanu.

„Břetislav z Pardubic byl takovými cingrlátky a tretkami ověšený kolem dokola,“ řekl nevzrušeně Jíra. „Měl plný krk řetízků, křížků, medailonů, amuletů proti uřknutí i proti kulím nepřátel, či co to všechno bylo. A pak ho pamatuji, ležel v krvavém blátě, v obličeji mezi očima díru skrz naskrz. Co mu byly platné amulety?“

Co jsem mu na to mohla odpovědět? Měl pravdu. Ne protože byl starší než já. Pokud jde o školní znalosti, určitě toho znal málo i ve srovnání s dvanáctiletými dětmi. Měl za sebou jiné školy, říká se jim škola života. Na tomto poli neměl sobě rovného široko daleko.

Ještě že jsem měla alespoň doklady v kabelce v autě! Mít je u sebe, měla bych teď jistě mnohem větší problémy.

Pomalu jsme došli k autu. Tam nás čekala další mrzutost. Vybitá baterie, ačkoliv jsem nechala svítit pouze parkovací světla. Žárovky už sotva slabě rudě žhnuly a když jsem zkusila otočit klíčkem, ozvalo se jenom slabé ťuknutí. Startér se ani nehnul.

„Myslím, že se automobily dají i roztlačit,“ radil mi Jíra.

Na to bych přišla také, ale znamenalo to dostat se přes padesát metrů stoupání. Jíra se nabídl, že mě tam odtlačí. Nebýt jeho, asi bych odtud odešla pěšky, ale ve dvou jsme lehké auto přes nevelký vršek dostali. Na pozvolna klesající cestě jsme oba nasedli a auto se samo zvolna rozjíždělo.

„Tamhle k té zatáčce dojedeme na volnoběh a od ní už se cesta svažuje víc. Tam už určitě nastartujete,“ ujišťoval mě Jíra optimisticky.

Technika možná nepatřila k jeho silným stránkám, ale pro tentokrát měl kupodivu pravdu. Když jsme se dostali přes terénní vlnu, auto se rozjelo, motor poslušně naskočil a pak už nezhasl, dokonce ani když jsem rozsvítila reflektory. Dál už jsme jeli v pohodě. Bylo mi sice jasné, že nesmím vypnout motor jinde, než nad nějakým dalším klesáním, jinak už nenastartujeme, ale potřebovali jsem se dostat nejkratší cestou domů a to bylo možné. Nic se nám nepostavilo do cesty a pozdě v noci jsme šťastně dorazili před moji chalupu. Jíra otevřel vrata a já jsem zajela do stodoly.

„Půjdeme spát, ne?“ navrhla jsem.

„Vám se chce?“ podivil se. „Já se cítím svěží jako kdybych se právě probudil!“

„To nebyl spánek,“ zachmuřila jsem se. „Byli jsme tam jen kdovíjak dlouho bez sebe.“

„Ani netušíte, jakou máte pravdu,“ řekl dobrácky. „Já se teď ale cítím docela svěží a vy určitě také.“

„Zase máte pravdu, jenže já teď především toužím být co nejdřív doma. Řekla bych, že až uvnitř si oddechnu od napětí, co pořád cítím,“ trvala jsem na svém.

Jíra neprotestoval a následoval mě. Hned v předsíni jsem rozsvítila malé světélko a kriticky jsem se začala prohlížet v zrcadle, zavěšeném na stěně.

Ten podivuhodný oblek se opravdu podobal medvědí kůži. Barvou i huňatostí. Musela jsem se trochu usmát. Jak jsme tu stáli, podobali jsme se plyšovým medvědům. Až zblízka bylo vidět, že ten kožich nemá s přírodní kožešinou vůbec nic společného. Pérovalo to jinak a sedělo nám to jako šité na míru.

„Jak se to ale sundává?“ zajímala jsem se.

Tomuhle oblečku totiž cosi chybělo: zapínání, knoflíky, nebo zipy.

„Já jsem to vždycky rozřezával nožem,“ přiznal se Jíra. „Nejprve si ovšem musíte připravit něco jiného, protože jak tenhle kožich sundáte, už do něj víckrát nevlezete.“

„Proč?“ podivila jsem se.

„Protože se rozpadne na jednotlivá vlákna a už to nikdo nikdy nedá dohromady.“

„Jak je to možné?“ zajímala jsem se.

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Všecko, co tak či onak souvisí s ďáblíky, je tajemnější, než abych vám mohl zasvěceně vysvětlit oč jde. Sám víc nevím. Punktum.“

Rozsvítila jsem v sednici. Jíru jsem posadila ke stolu, sama jsem postavila vodu na kafe a chtěla jsem se dát do nádobí.

Co jsem komu udělala, pomyslela jsem si zoufale, jakmile jsem pohlédla do dřezu.

Večerní nádobí pokrývala vysoká vrstva plísně. A k tomu ten puch... Nezbývalo mi ale nic jiného než se do toho pustit. Přitom jsem pořád myslela na podivný kožich, co jsem měla na sobě. Nebylo pochyby o tom, že jsem se v něm cítila příjemně. Ležela jsem v něm na ostrých kamenech a necítila jsem je!

„Co kdybych to opatrně rozstřihla v pase?“ uvažovala jsem nahlas očima praktické ženy. „Možná, že by z toho byly docela dobré kalhoty a snad i svetr.“

„Na to zapomeňte,“ ujistil mě. „Až to úmyslně poškodíte, přestane to držet pohromadě. O trní se to neroztrhne, můžete se s tím prodírat nejhustším hložím, ale v okamžiku, kdy na to sama a úmyslně vezmete nůž, máte na sobě rázem kupu sušených nudlí. Postavíte se, všechno se sesype na zem a jste bosá a nahá.“

„Pak to nemá cenu,“ pokrčila jsem rameny. „Škoda.“

„Netvrdil bych to tak jistě,“ oponoval mi Jíra. „Ten oblek má zajímavou vlastnost. Kdyby bylo něco podobného v módě, abyste se v tom necítila nápadná, mohla byste to nosit třeba půl roku i déle. Člověku je v tom příjemně, ať kolem zuří mráz, nebo žárem puká zem. Když v tom spadnete do vody mezi ledové kry, je to nepříjemné jen krátce; rychle se to na vás ohřeje a než vylezete ven, jste v teple. Ta voda na vás potom rychle uschne, i když se zahrabete do závěje. Žádný oděv lidskou rukou udělaný na sobě tak dlouho bez občasného vyprání nesnesete, tohle ano. Škoda, že to vypadá tak nápadně. V lese se v tom chodit nedá, mohli by vás omylem zastřelit jako medvěda.“

„Medvědi už přece v Čechách dávno nejsou,“ ujistila jsem ho. „Když někdo v lese spatří medvěda, napadne ho leda cirkus a odměna za nalezení zatoulaného zvířete.“

„Pravda,“ souhlasil Jíra. „Já už jsem zapomněl. Abyste věděla, já jsem v Čechách medvědy zažil. S jedním jsem zápasil, jiného vlastnoručně zastřelil. Bylo to uprostřed zimy léta Páně tisícího šesti stého čtyřicátého prvého. Medvědinu nám tenkrát záviděli ve všech okolních kumpaniích a ukradli nám aspoň naložené medvědí tlapy. I tak jsme si toho užili. Jedla jste někdy medvědinu? Panečku, to je pochoutka, nevím co se jí vyrovná!“

„Ne, medvěda jsem nikdy nejedla. Ale poslyšte, jak byste to chtěl nosit půl roku, když se to nedá rozepnout? To snad je nutné! Tedy... alespoň občas...“

„Není,“ prohlásil pevně a s jistotou. „Dokud máte na sobě tenhle kožich, nemusíte jíst. Stačí, když se občas napijete vody, ale ani to není nezbytné. Pijete spíš na udržení svěží chuti v puse. A právě tak, když nejíte ani nepijete, nepotřebujete ani chodit na latrínu... teda záchod... Takže to nemusíte svlékat třeba půl roku. A cítíte se v tom pořád příjemně.“

„To není možné!“ zarazila jsem se. „Proboha, to už zavání černou magií! Aby člověk půl roku nejedl a nechodil na záchod?“

„Vždyť vám to říkám, tyhle věci nejsou obyčejné,“ trval na svém Jíra. „Všechno co pochází od ďáblíků je zvláštní. Můžete si to klidně sama vyzkoušet, to záleží jen na vás.“

„Je to tak trochu zázrak, ale vyzkouším to,“ slíbila jsem mu odhodlaně. „Ale abych pak měla po ruce nějaké oblečení, ne? Když říkáte, že se to rozpadne naráz...“

„Přesně tak,“ souhlasil. „Jakmile do toho zajedete nožem nebo nůžkami, sesype se z vás všechno. Kdybyste si neměla co jiného obléknout, zůstanete nahá. Na to pozor.“

„A vy jste to měl někdy na sobě déle?“

„Víckrát,“ přikývl. „Nejdéle v době od listopadu Léta Páně tisícího sedmistého pátého do října léta následujícího. Tenkrát byla v Čechách neúroda a hlad. Napadlo mě, jak mi bylo krásně, kdykoliv mě balvan vyplivl a měl jsem na sobě tenhle kožich.“

„Takže jste se dal sežrat – úmyslně?“ došlo mi.

„Jak říkám, je to neškodné,“ vrtěl hlavou nad mým zděšením. „Do ďábelských šatů jsem se nechal obléknout víckrát. Vždycky jsem v pohodě strávil zimu a až na jaře jsem je sundal... někdy až po žních. Dodnes si pamatuji zimu toho nešťastného roku jako docela příjemnou, ačkoliv tenkrát hodně lidí pomrzlo nebo zemřelo hladem.“

„Jak jste se potom cítil mezi ostatními vojáky?“ napadlo mě trochu škodolibě, jako bych ho přistihla na švestkách.

„Cožpak si opravdu myslíte, že jsem byl vojákem pořád?“ podíval se na mě pobaveně. „Zaplaťpámbu, nebyla přece každým rokem vojna. A když nebyla vojna, nebylo třeba vojáků. Armády se rozpustily a každý si šel hledat obživu jinam. To se rozumí, pro pár tisícovek lancknechtů se vojenský chleba vždycky našel, bez vojska by každou zem roznesli sousedi na kopytech, ale v dobách míru nečítaly armády ani desátý díl vojenských počtů. Mě ohýbání hřbetu v mírové službě nelákalo, raději jsem si hledal místo jinde.“

Přestala jsem do něho rýpat. Tím spíš, že jsem se vztekala nad příšerně zaschlou špínou na nádobí. Hodiny na stěně ukazovaly půl páté ráno, venku začínalo svítat. Náš podivuhodný výlet trval skoro celou noc, ale to nevysvětlovalo tu plíseň. To snad nemůže být pravda, aby to všechno za těch pár hodin tak zaschlo a ztuhlo, nebo se změnilo v kopečky huňaté zelené plísně! Pod kapajícím kohoutkem bylo všechno plesnivé, na suchu na to ani drátěnka nestačila. Myčku jsem ještě neměla, ale kdoví, jestli by na tohle myčka stačila. Před návštěvou jsem nesakrovala, jen jsem se nad tím potichu vztekala.

„Copak?“ vstal Jíra od stolu.

„Ále, to nechápu,“ zavrčela jsem. „Jak to nádobí mohlo za tu chvilku tak děsně zplesnivět?“

„Chvilku?“ podíval se na mě udiveně. „No jo, vám to asi nedošlo... Zřejmě si myslíte, že jsme v tom kameni ďáblíků byli zakletí sotva pár hodin. Vlastně jsem vám to zapomněl říct. Byli jsme tam jako vždycky. Čtyři dny a tři hodiny.“

Talíř mi vypadl z ruky. Jen to křáplo, jak jsem se zděsila.

„Ježišmarjá! Čtyři dny? Dnes není pondělí?“ vyjekla jsem.

„Jestli je to jako pokaždé, pak je pátek,“ ujišťoval mě, jako by se nechumelilo. „Vždycky to byly čtyři dny, ani o den méně, ani o den více. Proč by to mělo být jinak?“

„Proboha! Čtyři dni! No, ještě že jsou prázdniny,“ oddychla jsem si, ale hlava se mi točila dál. To by vysvětlovalo plíseň, ale i vybitou baterii. Co ještě? Byly sice prázdniny, ale měla jsem už dávno dohodnuté nějaké schůzky. V hrozném spěchu jsem probírala pamětí, co jsem prošvihla a co může mít nepříjemnou dohru. Snad to nebude tak zlé, utěšovala jsem se.

Panebože, došlo mi náhle, celé čtyři dny a noci uprostřed strašlivých vnitřností nějakého kosmického netvora! Ještě že jsem o sobě nevěděla! Proč nás to nevyplivlo hned jak nás to spolklo? Co to s námi ještě provádělo?

„Jíro,“ obrátila jsem se zoufale na jediného, kdo by mi mohl dát alespoň nějakou oporu. „Co se to s námi stalo? Jsme to vůbec ještě my?“

„Nebojte se, paní učitelko,“ došel ke mně a zlehka mě vzal za ramena. „Nedovolil bych si k vám nic, co by bylo jen trochu nebezpečné. Už jsem to prožil na vlastní kůži víckrát a nikdy mi to ani vlas na hlavě nezkřivilo, naopak. Není to nebezpečné, je to jen trochu nezvyklé.“

Objal mě. Bylo to spíš takové uklidňující otcovské objetí, bez vášně, ani jsem se mu nebránila a schoulila se do jeho náruče. Objímal mě nemotorně jako nějaký dobrák medvěd. Vzhledem k jeho oblečení se to k němu hodilo.

„Já... nevím. Mám z toho hrůzu,“ přiznala jsem schoulená v jeho náručí.

„Už je to za námi,“ ujišťoval mě. „Všechno bude jako dřív. Ráno se tomu jistě s chutí zasmějeme.“

Očividně se to snažil obrátit v žert, ale moc se mu to nedařilo. Opravdu jsem cítila strach, takový těžko potlačitelný živočišný strach z neznáma.

„Poslyšte, Martinko, nemyslete, že si neumím představit, jak vám je,“ utěšoval mě. „Nebojte se, žádné překvapení podobného kalibru pro vás nemám. To je všechno, co jsem vám mohl ukázat. Ale musíte uznat, bylo to pozoruhodné a řekl bych, že jste dnes moudřejší než předtím. Přinejmenším mi věříte, že jsem si s těmi ďáblíky ani trochu nevymýšlel.“

„Já vám věřím, Jíro,“ podívala jsem se mu do obličeje.

Bůhvíproč se mi zdálo, že je mladší. Byl to vlastně docela příjemný člověk, jen kdyby nebyl takové... strašidlo...

Strašidlo a vagabund.

Ale jinak, jinak jsem proti němu neměla ani to nejmenší. Choval se jako vybraný džentlmen. Kdyby byl opravdu mladší... Kdo ví?...

„Tak už neplačte, prosím,“ začal mi dlaněmi otírat slzy.

„Já přece nebrečím, nejsem malá holčička,“ ohradila jsem se, jenomže v té chvíli mi jedna kapka stekla na rty a její slaná chuť mě usvědčila, že má pravdu zase on.

„Když je to takové...“ začala jsem popotahovat nosem.

„Já vím, nezvyklé,“ doplnil mě. „A víte, že jste první, komu jsem se svěřil úplně se vším?“

„Vážně?“ podívala jsem se na něho skrz slzy.

„Vážně. Přes tři sta let nosím to tajemství v sobě a dosud jsem nenašel spřízněnou duši, komu bych mohl vypovědět. Kdo není fextem, nechápe, co to obnáší. Až vám jsem uvěřil, že mi porozumíte aspoň natolik, abyste se ode mě neodvrátila.“

„A zkoušel jste to vůbec?“

„Několikrát,“ ujistil mě. „Ale řeknu vám, do dneška jsem nenašel nikoho, kdo není fextem a přitom by mě tak pozorně vyslechl, jako vy. Každý se mě zděsil dříve, než jsem se dostal k tomu nejzajímavějšímu, zejména k tomu velkému balvanu.“

„Myslíte, že jsem tak statečná?“ popotáhla jsem nosem.

„Jak se to vezme,“ povzdychl si. „Snažil jsem se získat pro to kamarády. Otrlí chlapi, co stáli jako svíčky, ládovali muškety a stříleli v dešti kulí, bez ohledu na to, že kolem jiní padali k zemi a řvali bolestí, i ti zděšeně couvali, jen se dozvěděli o ďáblících. Statečnost v boji je něco jiného, sama o sobě nestačí.“

„A ti další?“

„Nenajdete v Čechách někoho ochotného vyslechnout vás v něčem tak podivném. Myslel jsem, že o tajemných silách budou nejvíc vědět faráři, je to jejich profese. Nechtějte slyšet, jak jsem dopadl! Nařkli mě ze styků s peklem, jednou bych málem skončil na hranici jako čaroděj. V lepším případě to vzali jako zpovědní tajemství, ale nechtěli s tím nic mít.“

„To se nenašel nikdo, kdo by měl pochopení?“

„Počátkem minulého století jsem to jednomu mladému vědátorovi předhodil jako předmět zajímavého studia. Nejprve byl nadšený a pochvaloval si, že mě k němu do laboratoře poslalo samo nebe. Proměřoval, jak ode mě odskakují různé předměty. Nepoužíval na to střelných zbraní, v tom vzal vážně mé varování, které jsem mu pro jeho dobro nezapomněl dát. Postupně se ale jeho nadšení zmenšovalo. Tvrdil, že porušuji přírodní zákony a že to tak dál nepůjde. Když jsem myslel, že už je dosti obeznámen, dal jsem řeč o rudohnědých ďáblících. A co myslíte, že se stalo? Pan fyzikus se popadl za hlavu a prohlásil, že se mnou v tom případě zbytečně ztratil spoustu času. Rozumíte? On to odlišoval! Jakoby vedle sebe nezávisle existovaly dva různé světy. Jeden vědecký, kde se dá všechno přesně změřit, zvážit a spočítat. A vedle toho svět magie, kouzel, tajemných sil, ďáblů a pekla, se kterým on nechtěl nic mít. Obávám se, že ten postoj přetrvává u mnoha lidí dodnes. Já ale žiji v obojím najednou a nezdá se mi, že to jsou dva různé světy. Kule z palných zbraní ode mě odskakují pokaždé stejně, nevím sice podle jakých zákonů, ale nějaké zákonitosti to má. Myslím, že přírodní zákony neporušuji, spíš žiji v nějakém zastrčeném koutku, o kterém se moc neví. Když se ale vědátorům něco nehodí do teorií, většinou se strašně shodí, když to chtějí vyvrátit. Učení Francouzi kdysi tvrdili, že kameny v nebi nejsou, proto odtud padat nemohou. Ukázalo se, že kamenů je v nebi dost a padají častěji než se tušilo. Tak to bude i s mými zvláštnostmi.“

„Ale podivné to je, to nemůžete popřít.“

„Možná. Podívejte se, paní učitelko, co se stane, když hodíte do vody kámen?“

„No – asi se na hladině udělají kola, ne?“

„Souhlasím, ale co ten kámen?“

„Půjde ke dnu, to je přece jasné.“

„Vidíte – a když vám teď řeknu, že se ten kámen odrazí až dopadne na břeh a vůbec se pod vodu nedostane?“

„To není možné!“ vyhrkla jsem.

„Je, každý kluk od vody to vyzkouší tolikrát, že byste se divila. Mám na mysli házení žabek, kamínků které poskakují po hladině a mohou dokonce doskákat až na protější břeh. Snad souhlasíte, že je něco takového možné. Kdybyste to v životě nikdy neviděla, rád vám to předvedu, budete-li chtít.“

„To přece znám. Ten kámen ale musíte hodit určitým způsobem, jinak se neodrazí a půjde ke dnu.“

„Vidíte! A teď mi řekněte, co víte o podmínkách, které musíte splnit, aby se od vašeho lidského těla kule odrážely proti původnímu směru? Nevíte o tom nic, že? Nic si z toho nedělejte, já taky ne, ale protože to funguje, nezbývá než připustit, že pouze nevíme, co to způsobuje. To neznamená, že za tím nic nevězí. Já nevím nic o přírodních zákonech, které mi umožňují vzít do holé dlaně rozežhavenou podkovu, ale i to funguje, ať už to umím nebo neumím objasnit. S rozežhavenými předměty je to prý vědecky vysvětlené. Dobrá. Zbývá zjistit, co vězí za schopnostmi fextů. Vím, že nás běhá po světě víc, ale každý se po dřívějších zkušenostech skrývá a dělá jakoby nic. Občas se scházíme, ale nikdo nemá čas na dlouhé výzkumy. A také je nás na to málo.“

„A vy byste chtěl, abych to vyzkoumala?“

„Proč? Vy přece nepatříte mezi vědátory, nemáte jejich znalosti ani laboratoře. Jste na tomhle světě proto, abyste naučila děti číst, psát a znát podobné základní věci. Jestli jsem to dobře pochopil, učíte jen takové menší školáky.“

„Tak proč jste mi to všechno svěřoval?“

„Předně jste to chtěla vědět vy. Já jsem vám slíbil pravdivě vypovědět svůj příběh. Nemyslím si, že právě vy to vykoumáte. Nemyslím ani, že bych to mohl vykoumat sám. Ale nalákala jste mě na to, že můj příběh sepíšete a kdoví, možná se dostane do povolanějších rukou a časem to přece jen někdo rozlouskne.“

„Ale co s tímhle?“ ukázala jsem mu na kožešinu, která mě měkce obalovala.

„Přispěje to k vaší zkušenosti,“ pokrčil rameny. „Bude se vám lépe psát o něčem, co jste aspoň částečně zažila, než podle mého neumělého vyprávění. Opakuji, nic zlého se vám nestalo, nepočítáme-li ty čtyři ztracené dny, zmizelé šaty a pár drobností. Jiní lidé za takové poznání zaplatili vyšší daň. Kolikrát platili i životem.“

„Máte pravdu,“ připustila jsem a jemně jsem se vyvinula z jeho náruče. „Takže naše původní dohoda pořád platí?“

„Zvykl jsem si plnit sliby, i kdyby to pro mě nebylo v dané chvíli výhodné,“ ujistil mě. „Tím spíše u vás, kde je výhoda spíše na mé straně.“

„Myslíte si, že jsem vás lacino ubytovala?“ usmála jsem se. „Nenechte se mýlit. Jestli ta slibovaná knížka vyjde, dostanete ještě doplaceno.“

„Ba ne,“ zavrtěl hlavou. „Výhodou pro mě není ubytování. Nešlo mi o to a ani nejde. Důležité bylo, že jste mě navzdory ďáblíkům vyslechla. To bylo víc, než kdo dokázal. Teď máte zkušenost i s ďábelským kamenem. Přiznám se, obdivuji vás.“

„Nemusíte,“ zrudla jsem. „Naši generaci vychovávali jinak než předchozí. Řekla bych, že byste dneska objevil spoustu jiných a vyslechli by vás tak jako já.“

„Snad máte pravdu. Víte o někom, kdo o půlnoci v černém lese zkoumá pozůstatky po ďáblech? Zvláště když ví, že se mnou není všechno v pořádku? Přiznám se, nedoufal jsem, že vás na takový výlet zlákám, ale když jste se nevzpírala, chtěl jsem vám ukázat všechno. Byla jste ze všech lidí jediná, kdo se mnou šel dobrovolně a necouvl ani nahoře na tom balvanu. První po třech stech letech! A chcete mi tvrdit, že nejste žádná výjimka?“

„Hmm – nevím...“ zarazila jsem se.

Pravda, chtělo to pěknou dávku ztřeštěnosti. Předchozí události i Jírův příběh mě navnadil a kromě toho jsem nevěděla, do čeho se ženu. Vědět všechno předem, možná bych ten noční výlet k balvanu nepodnikla.

„Poslyšte, Martičko, nebyla byste proti tomu, abychom si tykali? Ne že bychom se znali nějak důvěrně, ale něco už jsme přece společně zažili. Nevím, zdali je možné, aby to nabízel chlap dámě, ale jsem zase o dost starší, tak to snad ode mě není příliš drzé. Jestli si myslíte, že je, vražte mi facku, já něco vydržím...“

A nastavil odhodlaně tvář.

„To nejde,“ řekla jsem s úsměvem. „Vy jste fext, kdybych vás plácla, otekla by mi pusa a vám by se beztak nic nestalo. Ani to od vás nebylo drzé a dokonce to tak má být. Tykání nabízí muž, ten přece spíš unese odmítnutí.“

A pak jsem mu na tu tvář dala pusu.

„Tak a ruku na to, Jíro, od teďka jenom Martina a žádná paní učitelka!“

„Děkuji, Martičko,“ usmíval se. „Doufám, že ostatní podmínky zůstávají mezi námi v platnosti.“

Přikývla jsem a on mi slíbil jednu starou baladu, že si ji má od nějakých trampů, ale hodí se prý i na něho. Nerozpakoval se a začal ji hned zpívat.

Dnes netoulej se, hochu můj,

tam venku není zdravý vzduch,

po nocích se tu toulá někde

prapodivný duch....

Usmála jsem se, ale slzy už v tom nebyly. Aby někdo zpíval píseň sám na sebe... to chce trochu odvázanosti. Zejména když je to skutečně píseň – o strašidle.

Ten stín z temnot prý jako člověk jenom vypadá,

však kdo je to, to nikdo z nás neví,

netuší nikdo kde se vzal a kam se ubírá

ta prapodivná hříčka přírodní.

Errata:

11.08.2021 15:07